Vržen do víru osudu

Ještě teď mi v hlavě bubnovala slova Nalayy, která mě poslala varovat zpátky město a pokračovala sama. Nelíbilo se mi to, ale asi to tak mělo být a tak jsme se rozdělili. Uháněl jsem na hřbetu svého koně tryskem mezi stromy. Míhaly se kolem a jen díky instinktům mým a koňským jsme tu jízdu přežili.
V dálce jsem zahlédl pohybující se temné stíny, která se mi pověsily za záda a pronásledovaly. Byly rychlé, občas mizely, občas se objevily nové, ale vše bylo hrozně špatně. Jediné v co jsem v tu chvíli doufal, bylo, že bude Nalaya v pořádku.
Přišlo mi, že je město nekonečně daleko. Když mi stín přeletěl větvemi nad hlavou zamrazilo mě a málem jsem spadl z koně.
Naštěstí se mi nakonec podařilo přiřítit až k městu. Kůň byl strhaný a uhnaný, ale bohužel nešlo to jinak. Tohle bylo důležité, až příliš důležité.
"Vezu zprávy pro královnu!"
Křičel jsem už při příjezdu. Jakmile se brána pootevřela vřítil jsem se na koni dovnitř, nebýt elfích gardistů, kteří mne s dlouhými kopími obklopili pokračoval bych takto snad až do paláce.
Naštěstí o chvíli později jsem byl uveden ke královně a jakoby věděla, co se stalo mne vedla neznámo kam.
"Výsosti, omlouvám se, ale musel jsem Nalayu v jejím doprovodu opustit. Temnota se šíři lesem a obklopuje toto město. Jen tak tak jsem ještě zvládl projet. Schyluje se k boji a město musí být připraveno a...."
Zarazil jsem se v půli věty, když mě v podstatě bez vysvětlení zanechala v zahradě s obrovským stromem.
"A co zde mám dělat?"
Rozhlédl jsem se zmateně. Kolem sebe. Nevěděl jsem, proč jsem tady jen, že ve stromu pulzuje velká a podivná moc.
A pak se vzduch pohnul a najednou, jako z vodní hladiny se objevil mlhavý vlnící se obraz Nalayi. A ještě další velká silueta vzadu.
Když jsem zaslechl hlas, rozhlédl jsem se s trhnutím kolem sebe a pak opět pohlédl na Nalayu.
"Nemůže být přece tady....jak by mohla...? Blázním?"
"Ale já žádný klíč přece nemám a....co se to kruci děje...."
Zamračil jsem se zoufale a zmateně. Celé té věci jsem nerozuměl....čí byl ten druhý hlas. A jak může být Nalaya ve stromě, když jsem jí zanechal v lesích na cestě úplně někam jinam.
Zoufale jsem přešel ke stromu a zadíval se na něj....ani trochu nevypadal, jako Nalaya.
"Jsem blázen, jak by se tam dostala a kdy?"
S dlouhým výdechem jsem se dlaní opřel o strom.
"Ale já nevím, co dělat.....i kdyby to byla pravda.....nemám žádný klíč.....kde jsi Nalayo....."
Vydechl jsem pro sebe a s rukou přitisknutou na kmen jsem se svezl bezmocně na kolena.

Duch řeky
Alasseon

Vodní duch na tebe upřel svou vodou tvořenou tvář. Mračil se, jeho zloba se z něj šířila formou kapiček vody, které se šířily kolem, jako mlha a studeného neviditelného oparu, který se vznášel kolem něj. Přišlo ti najednou, že je chladno a lezavo.
"My nemoci změnit chyby jiných."
Promluvil vodní duch a zadíval se kamsi za tebe.
"Pravda všichni bojovat, jen elfové utíkat. Hmmm?"
Sklonil se k tobě zadíval se na tebe ač jsi nevěděl, kde má přesně oči cítil jsi je.
"Elfové jen mluvit a nechat bojovat jiné, schovávat se za slova. Les za vámi umírat."
Zamračil se vodní duch a pak se vytáhl do výšky na dvojnásob své velikosti.
"Ty mít gargalach elhalan."
Vytkl ti ač jsi přesně nevěděl, co za označení použil, mohl sis jen domýšlet.
"Jít.....jít se schovat elhalanil. Marga přijít pro všechny."
S tím se duch rozplynul ve vodní tříšti a řeka se upokojila. Najednou byla klidná skoro, jako sklo. Ale cítil jsi z ní smutek a zklamání. Hořkost a porážku.

Tunelová výzva
Araoth

Fíriel tě poslouchala stejně, jako tvůj společník a její společníci. Lehce ztrápeně pak pohlédla na své společníky a dlouze vydechla v táhlem povzdechu. Bylo to unavené, tíživé a smutné povzdechnutí, nad něčím nevyřčeným.
"Hledali jsme cestu ven vícekrát, než si myslíš. Jsme zde déle, než bys zde chtěl strávit a stále hledáme. Ne jen cestu ven, ale také to, co jsme ztratili. Jedno bez druhého neexistuje."
Vydechla Fíriel a klesla ztěžka do židle a zadívala se před sebe. Hleděla tak, jako by sledovala něco, co se stalo velice dávno. Na tváři se jí na okamžik zalekl náznak úsměvu a pak se její zlatavé oči skelně zaleskly a po tmavé kůži skanula téměř neznatelná slza, která se v mžiku vypařila.
"Neumíš si představit, jaké to je pro nás zde být uvěznění. My......nesmířili jsme se nikdy s tím jak to je.....ne ve skutečnosti, jen.....náš žár a naděje již dávno pohasly, nikdy jsme se nevzdali jen.....jen jsme už prostě unavení a nemáme sílu čelit dalšímu zklamání."
Pravila Fíriel, její společníci zarytě mlčeli a dle všeho i je její slova zasáhla.

Zrozeni ze srdce
Nalaya, Arwin a Laeron

Všichni jste byli na jednom místě a přece rozděleni, každý někde jinde. Arwin stál před stromem zmatený a opuštěný, nevědouc, co by měl očekávat, co by měl učinit, aby celou situaci vyřešil. Zvláště, když vlastně nevěděl jakou. Cítil něco zvláštního z toho stromu ale nedokázal určit, co přesně.
A pak se najednou před stromem objevil vlnící se obraz Nalayi a ještě někoho....stínu....siluety, která stála za ní. Mohutná a neznámá. Bylo to, jako dívat se na odraz na vodní hladině. Arwin slyšel slova, která k němu promluvil Laeron. Bylo to, jako by je vyřkl nahlas do okolí, ale ve skutečnosti se ozvaly jen v jeho hlavě.
Prvotní zmatení bylo jen o to větší a bylo čirou otázkou, jak se lidský král v této situaci zachová. Každopádně tak nějak si mohl dát dohromady, že z nějakého nepochopitelného důvodu je Nalaya uvnitř tohoto podivného stromu. Jak se tam však mohla dostat, když jí zanechal v lesích na cestě pryč od města, bylo však záhadou.

Temnotě tváří v tvář
Lirtiel

"Čehokoli."
Slyšel jsi spokojený hlas toho muže ve své hlavě.....o nedlouho později jsi již přistával do ležení nemrtvých, kteří tě sledovali obklopili v bezpečné vzdálenosti a byli připraveni rozsekat tě na kousky při prvním rozkazu. Z nedalekého stanu vyšel právě onen muž, který se ti zjevil ve tvé hlavě. Shodil si kápi z čela a se spokojeným úsměvem se na tebe podíval.
"Jak jsem již pravil. Nejsem démon dráče. Ale máš odvahu, že přicházíš až sem, takto bez ostychu."
Usmál se. Cítil jsi temnou moc, která z něj sálala až ti z toho běhal mráz po šupinách.
"Proč jsi přišel dráče?"
Podíval se na tebe lehce tázavě. Cítil jsi, jak se ta temná moc, která z něj odkapávala natahuje a ovíjí okolo tebe, jako by tě olizovala a zkoušela. Jakoby tě ochutnávala. Nebylo to moc příjemné a rozhodně to bylo děsivé. Tak jako byl pro tebe tento muž fascinující, tak byl i děsivý.

Pochod válečníků
Rakash

Barbar se na okamžik zastavil, otočil se směrem na tebe a podíval se ti zpříma do oči. Ani na okamžik neucouvl pohledem.
"Ne, jdu tímto směrem, abych se udržel, co nejdále od bitevní linie a abych mohl tohle ztracené království opustit a jít jinam, kde zatím válka nezavítala. Nebojuju prohrané bitvy."
Odpověděl a pak se opět obrátil k tobě zády a vyrazil zase na cestu svým směrem.
"Můj otec.....odvážný a dobrý muž......ale taky mrtvý muž."
Pronesl to s odměřeností, kterou bys nečekal. Úcta vůči rodiči zde byla cítit jen okrajově, přebíjelo jí jakési zklamání a potupa, kterou jsi zatím nedokázal plně pochopit.
"Zuřivost bez rozvahy, je jako sekera bez ruky, která jí vede."
Dodal ještě, než opět přidal do kroku a pohroužil se opět do mlčení.

Tariel a večeře
Moander

"Neměj strach bolest ustoupí a bude ti lépe. Budeš se cítit, volněji a svobodněji."
Ubezpečil tě Tariel a tak, jak tam Moander byl a zíral, tak tam najednou nebyl. Bylo by to, jako by se vypařil. Jeho přítomnost zeslábla. Sice nezmizela úplně ale byla cítit, jen v útlumu, jako velmi slabá.
"Temnota, která tě děsila je nyní zavřená a utlumená, až se s ní setkáš příště budeš připraven jí čelit a zvládnout ji."
Pravil Tariel konejšivě. Bylo to zvláštní necítit se najednou ohrožen svým agresivnějším já. Ale jak řekl Tariel bylo to také osvobozující, ve vejci bylo najednou místo a dalo se tam dýchat. Dalo se hýbat a svobodně myslet. A bolest také ustoupila.

Nepřístupný otec
Arellana

"Jestliže volají do boje mágy, nechtějí riskovat vlastní krky, máme umírat místo nich!"
Zařval otec vztekle, okenice bouchly, až se málem rozletěly na kusy. Takhle vytočeného jsi svého tátu snad nikdy neviděla.
"Pokud půjdete oba v té zatracené válce zemřete."
Zamračil se, v jeho očích se zračila kromě hněvu hlavně bolest a zklamání. Matka chtěla něco namítnout, ale otec zvedl ruku. Najednou vypadl, jako starý a unavený muž. Otočil se k tobě zády a svěsil ruku, kterou sevřel v pěst.
"Jestli chceš někde mermomoci umřít jdi si. Odejdi z tohoto domu a od té chvíle už nejsi má dcera......stačilo, že jsem takhle přišel o bratra, nepotřebuju ztratit ještě dceru."
S tím bez dalšího pohledu na tebe odešel do vedlejší místnosti, do své pracovny a zabouchl za sebou dveře. Viděla jsi, jak matka klesla zdrceně do židle a mlčela. Její oči se bolestně leskly.

Ve vílí říši
Lenora

"Pro draka? Co by kamenem dohodil. Pro vílu? Docela daleko, ale ne zase tak moc."
Usmál se. Brzo jsi už nepotřebovala přidržovat a byla jsi schopná se vznášet sama. Nebylo to zase tak těžké a bylo to o dost pohodlnější, než letět, tohle bylo prostě.......neúnavné. Letěli jste dle tvého odhadu dobrou půlhodinu, než začal vílák trošku klesat a pak jsi uviděla vchod v dutině stromu. Byla tam přistávací plocha a taky mnoho vystouplých bouliček, které vypadaly na první pohled, jako houby, na druhý, jako součásti obydlí vílího národa. Strom byl obrovský a byli jste i tak dost vysoko.
"Pomalu ať si nenabiješ čumák."
Upozornil tě a přistál u vchodu, kde stáli dva víláci ozbrojení něčím, co vypadalo, jako hůlky s květinkou na konci.
"Tak pojď doma tě dám trošku dokupy. Uvidíš být víla není tak špatné."
Zářivě se usmál a složil křidélka. Stráže si vás jen nedůvěřivě prohlíželi.

Nebezpečný soupeř
Zumishi

Klon se rozplynul v obláčku kouře v tu chvíli jsi vrhl kouli na řetězu, byl to útok trochu na slepo a pouze podle instinktu, nicméně ucítil jsi, že jsi zasáhl a okolo něčeho se řetěz zahákl, když se kouř rozestoupil spatřil jsi, že řetěz se zaklesl okolo krku koně na kterém seděl jezdec nejdál od lučištníka. Kůň ryčel a vzpínal se na zadní div jezdce nevyhodil ze sedla.
"Co to kurva je! Zastřel toho parchanta zastřel ho! Vždyť mi zabije koně!"
Křičel jezdec, který se držel koně, jako klíště a doufal, že bolestivě nespadne, což byl dost nadlidský úkol. Nicméně lučištník také neváhal, když už měl jasný cil a po rychlém zacílení po tobě vystřelil. Do cvalu se dal také velitel bandy, aby tě posléze dorazil. Tvůj plán nevyšel úplně jak bys chtěl, ale na druhou stranu na chvíli jsi zaměstnal a zneškodnil jednoho z útočníků. Napnutý řetěz ti mohl být výhodou stejně, jako přítěží, lehký boj to určitě nebude. Tyhle peníze budou vydřeny hezky tvrdě.

Ve stromu

Je to už nějaká chvíle co tady zůstáváme, stále sami a přitom s celým lesem. Zkoumat vlastní nitro, zkoumat nitro které je jako mé vlastní, nitro lesa které mi propůjčuje svůj zrak a své letité zkušenosti. Jako bych cítil dotek jednoho ze starých draků, lehce se zachvěju když poznám co to znamená. Chápu jeho myšlenku, vidím jej jako by stál přede mnou, prožívám vzpomínku, slyším jeho slova. Tak dokonale vedená ke správným uším se správnou dávkou diplomacie, se správnou dávkou útoku na správné city, na hrdost, na pýchu a to co chtějí nalézt všichni.

Pak jsem to jednoho dne však ucítil. Tedy spíše neucítil. Přestal jsem mít přístup k určitým místům lesa. Nalaya to už věděla ale já jsem se musel přesvědčit na "vlastní" oči. A taky jsem nebezpečí spatřil. Mrazí mne z nich, pamatuji si podobné tvory, pamatuju si je jak jsem nás zachránil přesunem před jejich dosahem. A taky se zde objevil lidský král. Při myšlence Arwin mi přijde že ho Nalaya zná a mé podezření se stane pravdou když uslyším jak se k němu snaží promlouvat.
"Ano má milá Nalayo, jestli je to tvé Přání..." ono slovo zní i v hlavě tak nějak zvláštně, mazlivě s neznámým příslibem."...tak udělám vše co mé znalosti zmohou." Pokusím se trochu pohnout. Vím že lidský král je před naším stromem. Pokusím se soustředit mou moc do jednoduché iluze. Před Arwinem by se měl pomalu zhmotnit obraz Nalayi s mým pouhým obrysem v pozadí.
"Jsme uzavření ve stromě králi, nemáme však klíč, bez něj nepomůžeme v téhle bitvě tak jak bychom rádi." Měl by se ozvat hlas který si představuji jako svůj, hluboký a klidný. Iluzi se nepokusím ani v nejmenším udělat hmotnou. Po slovech se bez jediného dalšího vysvětlení rozplyne. Já sám se pokusím podsunout svou největší touhu vyjít znovu na svět, na sluneční svit, do svého volného života.

Proti jezdcům

Situace je všelijaká, ale teďka už není kam couvnout. Lamentováním vesničanů teď skutečně není čas se zabývat. Očima stále hlídám lučištníka, podle toho, kam bude směrovat svůj šíp (67%). K mojí smůle se musím uchýlit k okamžitému obětování klona, když se hrot šípu zastaví směrem ke mně. Už v té chvíli klon přesměruje svůj pohyb, aby mne zaštítil vlastním tělem. Po klonu tak zůstane, stejně jako předtím při nájezdu kopiníka, obláček temného kouře. Ovšem, nic by nemělo přijít nazmar a tak tento "obětavý" tah klonu využiji a setrvačností vyšlu kovovou kouli obloukem směrem na hlavu nejbližšího jezdce. Původní účel této zbraně je sice na odzbrojení a prolomení obrany protivníka, ale s dostatečným cvikem se dá použít mnoha způsoby. Pokusím se jezdce strhnout na zem s cílem jej přinejhorším použít jako živý štít, před další lučištníkovou střelou.

S tlachalem

Tuhle poznámk jsem už nějak nekomentovala.
Né, že bych neměla jak či čím, protože tohle bylo vážně dětinské smýšlení, o tom, že víly se rodí z poupat kět nebo kapek rosy, spíše protože jsem tak nějak už na to neměla sílu, nějak se s někým přít.
A tak proto jeho další slova, nebo spíše jakési vysvětlení těch předešlých, prostě mýma ušima jenom tak prolétli. Bylo to totiž jako kdyby teď promlouval nějaký lidský mudrc, který si myslel, že když přečetl pár knih nebo svitků, že spolkl veškeré vědění světa.
Alespoň, že mi pak nabídnul pomoc.
Nic jsem proti tomu nenamítala, nebránila jsem se jeho ´pomoci´ a beze slova se mu nějak snažila vyhovět, jak jsem jenom mohla, nějak prostě spolupracovat, abychom se co nejdříve dostali tam, kam on měl namířeno, byť bych raději zamířila za Alem a ostatním elfy.
"Je to daleko?"

Detrinská reorganizace

,,Tak zatím." Usmála jsem se ještě na Ratiase a zmizela v útrobách svého domu. Hned ve světnici jsem objevila rodiče. Před otcovým rozzlobeným pohledem bych se nejradši někde schovala, ale už jsem nebyla malá holka. Chystala jsem se do světa. Do bitvy. A proto jsem se hrdě narovnala a pohlédla otci do očí.
Nemělo cenu nic předstírat.
,,Ano. Chci jít. Jestliže žádají o pomoc nás, pak to s válkou nevypadá dobře." Hlas se mi lehce chvěl. Můj otec budil respekt.
,,Už je mi osmnáct. A nepůjdu sama. Ratias jde taky. My to zvládneme. Nemusíš se o mě bát, já se o sebe postarám."
Cukla jsem sebou, když uhodil pěstí do stolu a v očích se mi objevily slzy. ,,Nepřesvědčíš mě. Já už se rozhodla. Odpusť, ale musím si jít sbalit pár věcí. Ratias na mě bude čekat."
Tohle jsem možná trochu přepískla.

Cesta síly, cesta pochopení
Neznámá říše

Když mne lidský válečník poučí, musím mu dát za pravdu. Jeho slova si zapamatuji. Odvážný válečník bojuje do konce, ovšem moudrý ví kdy ustoupit. Rozhodnu se v budoucnosti držet jeho radou. Pokud chci své dobrodružství dokončit živý a vidět veškeré, velkolepé skvosty této země...musím být uvážlivější.

Je to vtipné, že je to zrovna člověk, né šaman mého lidu, který mne takto poučuje.

Jak kráčíme kupředu uvědomím si jak prázdný se tento kraj cítí. V lesích zpátky doma slýchává skřet zpěv ptáků, kteří mluví skrze svůj hlas o přítomnosti lovné zvěři či lovců. Ovšem tento kraj je jako místo duchů. Mrtvé...

"Nemluvíš jako zbabělec, ale jako někdo kdo viděl. Kdo poznal sílu, proti které stojí živí. Proto kráčíme tímto směrem ? Chceš varovat království a najít bojiště kde stojí zato bojovat ?", zeptám se zatímco kráčím po jeho boku, sledující okolí.

Pokud jsou mrtví v pohybu, kolik armád se jim může postavit ? Trpaslíci, elfové, lidé...skřeti ? Trpaslíci by se zřejmě udrželi ve svých nedobytných pevnostích, o kterých jsem slyšel v příbězích...ale elfové, lidé ? Jejich državy jsou křehké, přestože jejich srdce jsou odvážná. Magie a dávná moc by nás zřejmě rovněž nedokázala proti těmto kráčejícím mrtvým ochránit.

Co tedy zbývá ? Odvaha několika udatných válečníků ? Skupina hrdinů, jako v dávných příbězích ? Nechce se mi tomu příliš věřit.

"Musím se přiznat, že jsem za svůj život nepotkal člověka, jako jsi ty. Bojuješ se zuřivostí, kterou držíš na řetězu. Jako řeku z ohně. Kdo tě tohle naučil ?"

Klíč k srdci lesa

Zlo se blížilo k městu každým dnem, který jsme strávili v srdci lesa. Cítila jsem, jak se rozpíná, jak zabíjí les, do kterého přišlo, jak postupem času les přestal reagovat na náš šepot, na náš náhled. Situace se horšila den ode dne.
Až jednoho dne, jsem znovu ucítila Arwina ve městě. Zachvěla jsem se. Vrátil se živ z míst, kam jsem jela.
Je čas… Je časss Laerone… Musíme je překvapit, velký draku… Určitě budou… překvapení…
Pohnula jsem se pod ochranitelským křídlem, protáhla jsem se.
„ Matko… Arwine…“
Vydechla jsem, srdce se mi trochu rozbušilo.
„ Arwine jsem tady…Jsme tady… V srdci zahrady…“
Zívla jsem. Padesát let jsem spala, nebo… snila… nebo co vlastně…
Laerone… Je… je to to stejné zlo… je to ten… zlý… zlý… čaroděj, co připravil mé království o krále… Musíme to zastavit… Laerone…
Srdce se mi sevřelo, otřásla jsem se. A dost možná se otřásl i onen strom. Neklidem. A možná trochu strachem.
Bude připravený… na mou magii. Teď to bude tvá bitva, Laerone…