Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Zlatá záře pohltí vše kolem, avšak neustoupí. Propadám se jí čím dál hlouběji a pomaleji jako bych plavala v medu. Zlaté pableskování jen sílí s každým mým pohybem, s každým pokusem o… Ani si nejsem jistá co. Co se děje. Co tu dělám. Nořím se přelévajícím se zlatem, zdánlivě beztížně a zároveň… Neumím to popsat. Je to jako deja vu, které se nikdy nestalo. Nedává to smysl a zároveň… Zlaté záblesky zesílí, mění se ve střípky odrážející… Barvy. Tvary. Kontury skládající se do obrazů, prokládané zvuky, vjemy, pocity… Sedím uprostřed kaleidoskopu cizích rozbitých vzpomínek skládajících se dohromady. Ačkoliv… Cizích…?...

„… hmmh, miluju, když mi to říkáš. Já tebe taky, Alexi.“

Už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy cítila tak dobře. A už nikdy se nechci cítit jinak. Je mi jedno, kým je. Generál Kamael. Alexander. Mohl by být kýmkoliv v jakémkoliv životě a nic by se na tom nezměnilo. Já bych neměnila.

„Zvláštní přání jsi říkal? Jedno bych měla. Vrať se mi brzy.“

„Prostě jen být. Máš pravdu. Vůbec to není málo…“

Souhlasím s ním. Bezpodmínečně, bez výhrad, bez pochyb, které se ukrývají hluboko v mém nitru. Udělala bych cokoliv, abych to spravila. Abych dostala svoji věčnost s ním, o kterou jsem přišla… O kterou jednoho dne přijdu i v tomto životě.

„Víš přeci, že jsem v tomhle životě… Opravdu mizerný a špatný hlas rozumu.“

Alex na mne mluví, avšak jeho slova jen těžko pronikají skrze hukot v uších. Věděla jsem to. Tušila jsem to. Ten pach smrti… Ti vojáci. Nedokážu myslet na nic jiného. To, jak se na mě ten muž díval. Jak mluvil o cizincích. To, co mi…Udělal… Co chtěl…

„Obětuješ ji? Bílou královnu… Zbytečně. Černý si vezme i tu druhou a vyhraje. Nakonec vždy vyhraje černý.“

Mlčím, přesto… Mám zlost. Moralizovat? Probůh! Co má pořád s tím moralizováním? Vnímám, jak ten vztek jen vzroste. Bublá a syčí. Mám toho dost. Konečně, po těch eonech času, co mi nesmyslně protekly mezi prsty, aniž bych s tím mohla cokoliv udělat, toho mám zatraceně dost. Serafíni toho totiž nikdy nežádají mnoho, jen celý náš život položený na oltář víře v to, že oni přeci dobře ví, co dělají. Všichni jsou stejní. Podřežou vás jak kozu, a ještě se diví, že u toho radostí nemečíte.

„… hm, a možná by bylo lepší, kdybyste to típl, než budeme pokračovat.“

„… jen jsem chtěla rozlomit to kolo.“

Musela jsem to udělat. Nedali mi na výběr, ne… Byli to oni, kdo rozhodl. Všichni ti lidé, co stáli kolem a jen se dívali. Dívali se! Přihlíželi tomu, jak tu prodávají zbraně… Zkorumpované dohody… Naše kosti… Nás!... Mohla jsem na tom podiu klečet klidně já. A od nikoho z těch lidí by se mi nedostalo milosti… Uzurpátoři. Zloději. A vrazi.

„Ne.“

„To jsi netušil správně, nepsala jsem to já. Nic z toho jsem nepsala já. A přísahám, že ještě slovo a splním si tu jednu úplně jinou fantazii!“

Zastřelila bych ho tu na místě jak psa, kdybych měla zbraň. Přísahám, že bych ani nezaváhala. Bez výčitek svědomí, bez ohledu na následky. A také to málem udělám, málem sáhnu po jeho nicotném zkaženém odporném životě, abych ho zašlápla jak něco odpudivého, co právě vylezlo z pod komody.

„Takhle pochybovat o mých schopnostech… To bych si taky mohla vzít osobně, pane Bransone.“

„„Zda tu záležitost musím řešit nutně s vámi nevím, ale byla jsem na vás odkázána, takže budu předpokládat, že ano, madam Wolstonová. Jak jsem již zmiňovala, přišla jsem ve věci týkající jednoho z vašich autorů, který se vydává pod jménem Oscard Penfield.“

Nesmím ukázat ani stín nejistoty. Pochyb. Ničeho. Skoncuju s touhle příšernou noční můrou jednou pro vždy. Už nikomu nedovolím, aby mi ničil život jen proto, že může.

„Dobrá tedy. Počkám pár dní, než začnu podpalovat město.“

„Jak jsi to tehdy říkal? Že jsem výjimečně paličatá a impulsivní? Ale uznávám, žna tom závěru budu muset ještě zapracovat. Ovšem do té doby… Děkuji. V mém zachraňování začínáš být opravdu dobrý.“

Pořád tomu nechci uvěřit. Já, lady Flanagan… Já, která jsem ve skutečnosti nikdy nebyla na honu, a ještě před rokem jsem ani nevěděla, jak se správně drží puška…

„Cítíš to? Bije pro tebe od okamžiku, kdy se ti pod stejnou dlaní vrátilo do života. Tvůj hlas byl první, co jsem slyšela a kvůli čemu jsem se snažila otevřít oči. Patří ti.“

„Je na čase dát věci zase do pořádku.“

Opakuji si to v duchu, stále znovu a znovu namísto mantry, zatímco mi to pomalu dochází. Otec… Otec se vrátil přesně tak, jak kdysi dávno… Slíbil…

„Kdo nic nemá, nemůže ani nic ztratit, Alexi. Ať je dle tebe tohle cokoliv, je to pořád více než jsem měla před několika měsíci. O hodně více, než bych si zasloužila mít za to… Všechno.“

„Žádná další část plánu už není, Alexi.“

Topí se ve vině, v tom přívalu krve a smrti, který mne obklopuje. Všechny jsem je zabila, všechny… Celé jsem to pokazila a teď… Je mi to tak líto.

„Proto potřebuji… Umět se o sebe postarat. Se zbraní i bez ní. Nemůžu… Už být jen dámou ze Zahrad. A ani nechci.“

„Ah… Dobře, děkuji, Noahu.“

Mám radost a zároveň tonu díky tomu muži v rozpacích. V té zvláštní směsici studu i vzrušení. Život sice není jako román, ale právě si připadám jako bych se ocitla na stránkách jedné ze svých knih, ve kterých jsem tak ráda listovala...

„Mohu si přisednout, Generále?“

„Pokaždé.“

Je to šílené. Ta představa je stejně krutá jako šílená, a přesto dává dokonale smysl. Jsme odsouzeni hledat ve víru té nekonečné samsáry svá ztracená já, nacházet je a zase zapomínat. Znovu a znovu, prokletí stát se definicí šílenství v ryzí podobě…

„Začínám si na to zvykat. Že se věci komplikují.“

„Posledně jsme nestihly více věcí než se jen představit. Samozřejmě, jak bych mohla očekávat cokoliv jiného. Uvědomuje si vůbec někdo, že nejsem… Hm, to je jedno.“

Frustrovaně si povzdechnu, musím se nutit ke klidu. Čtvrt roku tu čekám a… Jen čekám, aniž bych věděla vlastně na co. Proč. Kvůli komu! Připadám si jako to rozbouřené moře. Možná to je počasím, posledních pár dní něco viselo ve vzduchu…

„Mám snad na výběr? Zdá se, že všichni kolem mě nejlépe vědí, co potřebuji. A já to musím přijmout a být vděčná, ať jde o deku, pod kterou bych mohla spát nebo vilu u moře.“

„Ty… Ty zrůdo! Tohle… Tohle ti neprojde. Tentokrát ne!“

Říkala jsem jim to! Říkala jsem jim, že mě nenechá jen tak odejít… Nevěřili mi. Přesto… Vnímám to všechno. Rozhořčení. Vztek. Strach. Nevyhraje, tentokrát… Ne. Bude hořet stejně jako ten dům, který zapálil. Přísahám, že za tohle bude… Hořet…

„… zatímco s Kamaelem a vámi je to vždy jednoduché, že?“

„Za ty knihy vám děkuji, jste laskavý, pane Asghare. Určitě nad tím popřemýšlím, takhle z hlavy mne v tuto chvíli žádný titul nenapadá, to bych musela hlavní knihovnu navštívit osobně... Ovšem nepohrdnu asi ničím, co by nebude Bible nebo Alenkou v Říši divů."

Je to tak zvláštní. Po tom všem být… Tady… Kráčet po boku Karema, který se ke mně chová tak mile. Po všech těch týdnech strádání to je doslova balzám na poraněnou duši…

„Ne, to já děkuji vám. Ovšem v jedné věci se mýlíte, já vám jsem zavázána. Ne z povinnosti, ale protože chci. Berte to jako mé první skutečné rozhodnutí ohledně vlastní budoucnosti.“

„Otec Fernsby… Přinutil mě vybrat si nové jméno. Delilah nechali zemřít.“

Poslouchám Alexandera a chci mu věřit. Opravdu mu chci věřit, přesto… I skrze tu příšernou slabost cítím stále pochyby kolující mi tělem podobny jedu. Přesto… Komu jinému bych teď mohla věřit, než právě jemu? Kamaelovi… Kdo jiný na světě by mě měl… Ochránit…

„Prosím... Je mi... Tam... Zima. Myslím... Bojím se, že umřu, Sturgesi.“

Angela. Mlčím. Je to tak lepší, stejně nemám, co bych mu k tomu řekla. Vyhrál… Přinutil mne k tomu si vybrat nové jméno… Ostatně, co na tom záleží? Delilah je mrtvá…

"... když jsem vás naposledy odkázala na bibli, smál jste se.“

„Držíte mě zavřenou v temné studené díře bez světla a pořádného jídla, kvůli tomu nejsou potřeba žádné testy.“

Nechci, aby se ke mně přiblížil. Dotýkal se mě. Dělal cokoliv, co slibuje sbírka nástrojů ležící na tácu. Toužím po jediném… Utéci z téhle situace, ale ať se rozhlížím sebevíce… Žádná cesta ven tu není.

„Proč... Proč mi tohle děláte? Chcete přiznání? Dobře, máte ho mít. Udělala jsem to. Jsou mrtvé kvůli mně.“

„Ani jsem se jich nedotkla. Vždyť… Jak bych je… Obě… Já… Najednou se sestra Meeksová začala dusit a… Vím nevím, omdlela jsem.“

Překotně lžu, ale nemám na výběr. Nemůžu… Nemůžu mu říct pravdu. Nikomu ji nemohu říci…

Zapotácím se, jak mi podjedou nohy a chytím se dlaněmi za pálící tvář. Obličejem se mi rozlévá horká štiplavá bolest, zatímco mi zuřivě tepe a duní ve spáncích. Hlava mě bolí jako střep, i když ne kvůli facce. Tedy… Ne jen kvůli ní… Já… V tom šoku zůstanu chvíli shrbená, schoulená sama do sebe. Ruce si stále tisknu k tváři, zatímco dezorientovaně těkám pohledem kolem sebe. Zmateně potřesu hlavou ve snaze… Ani nevím co. Kakofonie obrazů, zvuků i hlasů se pomalu vytrácí a zanechává po sobě akorát vzdalující se chaos. Jako když ráno procitnete z horečnatého snu. Mám… Snad horečku? Z té příšerné studené koupele…

Pomalu se narovnám, zatímco očima zakotvím na vrchní setře stojící naproti mně. Ta malá prasečí očka skrytá za kulatými skly se jí zlovolně lesknou. Křičí na mě. Ječí na mě. V tváři mi stále bolestivě tepe na důkaz facky, kterou mi bez ostychu vlepila. Jako tehdy… Bartholomew. Nebyla to první ani poslední rána, kterou mi v ten večer uštědřil. Ne, nebylo to zdaleka to nejhorší, co mi udělal. Přistihnu se, jak na sestru hledím. Nebo spíše skrze ni? Strnulá. Zaťatá. Tisknu k sobě čelisti tak silně až slyším tichý skřípot vlastních zubů.

Ostře vydechnu. Ne… Ne! Nenechám po sobě už nikoho šlapat. Už ne. Takhle… Takhle to nemělo skončit. Ani nevím, jak jsem mohla udělat, tak hloupou chybu. Měl umřít… Dala jsem tam toho… Myslela jsem, že dost. Ten pohled už nikdy nevymažu z paměti, přesto… Musela jsem to udělat… To ne já, on si zasloužil trest! Trhnu sebou, když se ozve kovový cinkot. Prsten. Bellová. Nevěnuji tomu vlastně skoro žádnou pozornost krom letmého ohlédnutí se, ten prsten… Už nic neznamená. Teď už ne.

„Ne!“ vypadne ze mne nečekaně rázně v dozvuku toho divného… Snu?... Nemám… Nemám čas nad tím přemýšlet. Možná ani nechci.

„Nebo? Nebo co? Zbijete mě? Necháte mě zbít? Tohle jsou ty proslulé pokrokové metody Greenhillského sanatoria?“ slyším se ublíženě odseknout. Hlas se mi rozrušeně chvěje. Zlostí i zimou zakusující se do mokrého těla. Vším tím vypětím i frustrací. „Anebo vám to prostě jen dělá dobře, madam Meeksová? Být aspoň tady v tom svém malém království hrůzy tou, co má moc nad těmi, co na vás shlíží ze Zahrad?“ štěknu podobna v tu chvíli zvířeti zahnanému do rohu klece. Bože, připadám si tak. Bude mi ze života dělat peklo jako Bartholomew… Ale já… Já už se nenechám…

Přesto při těch ostrých slovech rychle couvnu dozadu, z dosahu vrchní sestry.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Obklopuje tě zlatá. Je všude kolem tebe. Vznášíš se v ní. Plaveš. Přesto… je to zvláštní. Něco je jinak. Nemůžeš se z toho však probrat. Jako kdyby se sen natáhl a nechtěl tě pustit ze svého sevření. A pak… Pak se mezi záblesky začnou ozývat skoro neslyšná slova i obrazy míhající se v rychlém sledu za sebou. Poznáváš je. Ještě aby ne. Je to, jako kdyby někdo tvůj příběh vyprávěl pozpátku. Mlhavé vzpomínky nabírají na ostrosti, čím starší jsou a stejně tak i hlasy znějící v tvé hlavě sílí. Je to jako nekonečná spirála, která tě vede až… Kam?

„Hmmh, miluji tě, Del.“

„Koneckonců život, existence a vše je… pomíjivé. Alespoň podle církve. Za sebe však můžu říct, že na tom něco bude. Nespoléhám na to, že vše vydrží věčně. Protože nevydrží. Nakonec ne. Nevydrželo to ani jim a to si říkali Nesmrtelní. Snazší než doufat, je prostě jen…být. A někdy to není málo. Vlastně, vůbec to není málo… Třeba právě teď…“

„Vypadá to, že delegace má problémy. A nejenom ta… Tohle se nemělo stát.“

„Víte, Delilah… pouze kritizovat kohokoliv snažícího se o blaho mas a vlastně to vyšší dobro, jak říkáte, je snadné. Upřímně, nečekal jsem, že to budete zrovna vy, kdo mě tu jen pár dní po našem netradičním setkání bude moralizovat, ale nejsem Edric, abych tyhle věci předvídal. Jsem jen někdo, kdo vám poskytl střechu nad hlavou… snad ve jménu toho falešného vyššího dobra. A kdo ví, jestli jsem vám nelhal… To přece my vyvolení děláme dnes a denně.“

„Ne, ne… Už ne. Nejste… Zabila je všechny! Musí za to zaplatit!“

„… Angelo! Přišla sis sem pro inspiraci pro své další fantazie? Heh, opravdu... Opravdu jsem netušil, co se ti to tehdy honilo hlavou.“

„Takže, madam… Vernier? Copak vás do našeho nakladatelství přivádí, že je to tak urgentní a musíte to řešit přímo se mnou.“

„Lady Flanagan, musím vám pogratulovat. Dospělý sloní samec. Dle klů nejméně třicet let. Spíše čtyřicet. Skutečně kapitální úlovek!“

„… Už nezbývá mnoho času. Je to jen kousek skládačky, ale válka se blíží a stává stále více a více nevyhnutelnou… Osud tohoto světa je ve vašich rukou.“

„Delilah. Dostaneme se odtud. Jen mi řekni, co je v další části plánu. Všechno už je dobré. Dobré…“

„Sluší vám to. Dokonce bych řekl, že je to lepší volba než vaše včerejší šaty, ale to by se mnou jistě většina gentlemanů nesouhlasila. Je zima. Ten límec si neohrnujte. Táhlo by vám na krk.“

„Jak to myslíte? Vy jste pro mě důležitá. Vy jste Dumah… Delilah. Nejste nikdo jiný. Jste Dumah, která se zrodila ve smrtelném těle. To, že si nepamatujete plně to, co vše jste zažila, z vás nedělá o nic méně důležitou nebo snad hodnotnou osobu. Nejste dvě… Jste jedna. Stále ta stejná. Pokaždé.“

„Dlouho jsme se neviděly. Kolik je to už dní? Tři měsíce? Hmm. Vypadá to, že vám zdejší pobyt prospěl. Pravda, posledně jsme se nepředstavily. Myslím, že už uzrál čas. Yan Liú. Těší mě, lady Flanagan.“

„Vida, vida, kdopak nám to tady vstal z mrtvých. Možná jsem se s tou Biblí unáhlil. Něco na ní přeci jen bude, že? Copak, nejsi ráda, že mě zase vidíš, Angelo?“

„Nemusíte se bát, lady. Tenhle dům jen tak prázdný nebude. Na to je příliš velký. Pro vás je ale zatím vyhrazená pouze tady západní část. Vaši přítomnost chceme držet inkognito. Ačkoliv se zde pohybují převážně naši lidé, jeden nikdy neví a pan Alexander je v jistých věcech dosti… obezřetný. Nerad nechává věci náhodě.“

„Nemusíte se bát. Tady jste v bezpečí. Jmenuji se Alexander Morley a vy jste… Angela… Alespoň dle jejich záznamů, ale myslím, že to bude mít k pravdě daleko. Že Delilah?“

„Dobře, jak chcete. Vy mi tu s oblibou pořád zmiňujete bibli, tak bude jen příhodné vybrat třeba tohle. Že, Angelo?“

„Takže, víte, dostal jsem za úkol dohlédnout na vaše zdraví, které dle vašeho současného vzledu bude nejspíše docela podlomené. Nemilé.. Nemilé. Provedeme jen pár testů.“

„Takže… Musím říct, že je to velmi zajímavé. Jako by nekróza tkání začala zevnitř. Poškozený epitel to jen potvrzuje, a přitom to není orgánově specifické. Tedy… Krevní řečiště bylo zasaženo nejvíce, ale i tak… Podívejte se na ty plíce. Takhle vypadají plíce u týden mrtvého člověka. Ne po jednom dni.“

*Plesk!*

Odrazí se od stěn ozvěna. Ruka sestry Meeksové po sobě na tvé tváři zanechá pořádný rudnoucí otisk a především horkou bolest. Probíráš se jen pomalu a v hlavě ti doznívá všechno to, co se teď jeví jen jako jeden dlouhý zmatený… sen? Sestra Meeksová na tebe sveřepě hledí a asi v mezičase pobrala svou rozhodnost a rozhodla se, že ti nenechá poslední slovo. Říkala jsi jí něco? Ano, zcela jistě. Ohradila ses a poznáváš to zde. Jsi v té studené prázdné koupelně patřící sanatoriu. V očích ženě s brýlemi plane vztek. Máš pocit, že snad stojí na špičkách, a i tak ti sahá sotva po bradu. Malá vzteklá žena. A pak se rozkřičí.

„Tak aby bylo jasno! Tady nikdo neodmlouvá! Nikdo tu není zvědavý na vaše…“ Cítíš bolest, která ti pulsuje tváří a v hlavě zůstává jen zmatek. Stojíš nahá uprostřed chladné místnosti, ve které je cítit vlhko a lezavá zima.

„… A rozhodně si vyprošuji takovéto chování. Však my už to z vás…“ Vztek. Zloba. Pocit nespravedlnosti. Jako tehdy v zimní zahradě. Jako tehdy s Bartholomewem. Byla to tehdy poslední kapka, která tě přiměla jednat. Ukončit to.

„…Možná vám váš muž zaplatil zvláštní zacházení, ale jestli si myslíte, že si díky tomu budete moci dělat…“ Nakonec nebylo tak těžké to sehnat a nalít to do jeho whisky, kterou si dával s oblibou na noc bylo ještě snazší. Tak… snadné.

„…Nemusíte se bát. Však o vás bude dobře postaráno. Osobně na to dohlédnu!“ Nic netušil. Ne dokud nenastoupily první křeče. I přes varování, kterého se ti dostalo, do byl děsivý pohled. Ale nebylo jiné cesty. Snad jen…

Cosi za vámi zacinká. Sestře Bellové zjevně spadl jeden ze tvých prstenů z vozíku a tak teď klečí na zemi a snaží se ho najít. Omluvně se na vás podívá a sestra Meeksová si jen pohrdlivě odfrkne, než pohled stočí zase na tebe. 

„Tak nezdržujte!“

… kdybys mu toho nedala tak málo. Tehdy v té zimní zahradě, kde to mohlo všechno skončit…

♬♬♬

♫♪♪♫

I tentokrát má slova znějí prostorem jednacího sálu Tribunálu, protkaná naléhavostí, která se ve mne sbírá. Celé roky jsem mlčela, nechávala se stravovat tichem a vytrácela se z tohoto světa. Spávala jsem, snila a zapomínala. A teď… Teď jsem konečně dostala příležitost doopravdy ukončit tuhle noční můru, ve kterou se můj život proměnil. Má poslední slova zakončí rozechvělý výdech, se kterým opět nastane ticho. Tentokrát je to ovšem jiné. Verchielův hlas mne přiměje k němu krátce zvednout pohled. Souhlasí. Drobně, snad i vděčně kývnu sotva znatelně hlavou.

A jak se zdá… To je vše. Hlasování Tribunálu nepotřebuje svědků a už vůbec ne přítomnost kohokoliv jiného krom serafínů. Metaron tak vzápětí posílá Sanaela s jeho jednotkou pryč. Lehký tah za paži, na které ucítím Kamaelovu dlaň jsou více než jasným náznakem, že to není jen Sanael, kdo by měl odejít. Nicméně v tu samou chvíli k nám opět promluví Metatron a udělí nám tím svolení zůstat.

Je to smutná pocta, zasloužit si přítomnost u tohoto slyšení tímhle způsobem. Přesto jsem ráda, že mne nevykázali pryč, nechci… Nechci už jen čekat. Pořád a pořád zavřená mezi čtyřmi stěnami a odkázaná pouze vyčkávat na to až někdo rozhodně o mém životě. „Děkuji,“ šeptnu a v tom jediném slovu i výrazu mé tváře se zračí úleva. Aspoň pro ten krátký okamžik, než Tribunál přejde rovnou k hlasování.

Je až zarážející, jak prosté to je. Pouhých dvanáct slov, která mají rozhodnout o všem. Dvanáct. Slov. Jakkoliv jsme se dosud pohledu na serafíny vyhýbala, jak to jen to šlo, tak k nim pozvednu tvář. Hledím na jejich vznešené postavy i sošné tváře shlížející na nás ze svých trůnů… A napětím takřka nedýchám. Tedy… Ne. Ne, zcela určitě nedýchám. Jen tam stojím a bez dechu sleduji, jak pomalu zvedají ruku za rukou. Jedna. Druhá. Třetí. Čtvrtá… A nakonec i pátá.

Bylo rozhodnuto.

Neovládnu se. S dlouhým výdechem se drobně nahrbím, jak mi z ramen a zad spadne část té nesnesitelné tíhy a ze svalů se vytratí něco málo z napětí, co mne svíralo. Snad se i pousměji, i když v tom výrazu není ani stopy po veselí, ne… Je v tom mnohem více. Nedá se to popsat, celá ta plejáda neznámých pocitů, které jsem necítila celé věky, a přesto se v nich nyní topím. Natočím tvář směrem ke Kamaelovi, ramena se mi zhoupnou a ruce drobně cuknou na kolik bych ho poprvé za celou dobu v tom náhlém návalu emocí nejraději objala. Ale neudělám to, protože se Metatron opět chopí slova.

Rozprava, která se vzápětí mezi serafíny rozhoří mne ovšem vrátí nohama na zem.

Nejdříve mi nedochází, o čem to Jehoel mluví. Očistíme svět, zadrhnou se mi ta slova v hlavě. Zmateně zamrkám a… Nenecháme nic. Agiel není jediná, kdo je v šoku. A jakkoliv svoji zhrozenou myšlenku nedořekne nahlas, tak moc dobře vím, co tím myslí. Otec tu už není, aby rozhodl. Opustil nás. Nechal to celé zajít až… Sem.

„Kamaeli…“ hlesnu, i když se to nehodí a nejistě na něj pohlédnu. Je tohle to… Co s Nakirem chtěli? Slibovali si tohle od toho, když mne dokáží předvést před Tribunál jako důkaz ohavností, kterých se Lucifer dopouští? A… Je to právě to… Co jsem si přála já?

Musí to skončit, musí… To… Skončit… zní mi v hlavě vlastní zoufalé přání. Ani na vteřinu mne ovšem nenapadlo, že odpovědí bude očista světa. Ztěžka polknu. Zničíme svět, abychom ho mohli postavit znovu a lepší. Bez Lucifera. Bez Padlých. Bez… Otce… Zabijeme vše živé a zasadíme do něj nový život, oproštěný zkaženého vlivu. Otcovy smrtelné děti jsem nikdy příliš nechápala, ani k nim nepřilnula, přesto jsem se k nim vždy chovala vlídně. Neschvalovala jsem vůči nim krutost ani zbytečné zabíjení, brala jsem si pouze životy, které jsem musela, protože nic jiného jim Otec nenadělil. Byl nicotní a prchaví, jejich čas se počítal doslova na vteřiny a minuty na rozdíl od naší věčnosti. Nikdy jsem si nedokázala představit jaké to musí být, mít jen pár let na to prožít… Všechno. Přesto jsem smrtelný svět měla svým způsobem ráda. Jejich noční oblohu i všechny ty drobnosti, které ve Zlatém městě neměly své místo.

A teď jsem tohle vše svým svědectvím, tím, co se kvůli mne stalo a nedalo odestát nechala odsoudit. Dojde mi to v okamžiku, kdy po mých zčernalých linií sklouzne Verchielův zamyšlený pohled.

Srdce mi tluče a tluče, čím dál hlasitěji. Silněji. A mezi těmi údery se objeví i něco, co tam dříve nebylo. To něco, co pomalu ale jistě prosakuje z temnoty podzemní cely z černého kamene. Z místa, kde se zastavil čas a zůstala tam jediná vyhasnutá svíce. To něco, co moc dobře ví… Že si smrtelný svět nezaslouží nic jiného než shořet společně s každým jediným Padlým i smrtelným, který upsal svůj život Luciferovi. Protože jen tak lze dojít k vykoupení. Protože aby se dalo začít znovu, tak musí nejdříve vše skončit.

Zvedne se jedna ruka. Druhá. Třetí. Čtvrtá. A pátá.

Sklopím hlavu a podél tváří mi sklouznou měděné prameny vlasů. Zlatá záře zesílí tak, že se v ní během chvíle vše nenávratně ztratí, avšak ještě, než se tak stane… Tváří mi probleskne výraz souhlasu… A zadostiučinění. Lucifer… Laylah… Zerachiel… Vzali mi všechno.

Bude jen správné jim ukázat, jaký to je pocit.

Dumah

Stojíš před Tribunálem a opět máš možnost vzít si slovo. A ani tentokrát se o ni nenecháš připravit. Musí to slyšet. A především – musí to pochopit. Tady už není cesty, která by byla zároveň umírněná a přitom to byla schopná zastavit. Musíte jej zastavit.

Proneseš svou krátkou řeč, po které se rozhostí ticho. Netrvá však ale tentokrát ani tak dlouho a už vůbec není rozpačité.

„A já souhlasím.“ Zazní hlas, ke kterému už si umíš přiřadit tvář. Je to plavovlasý Verchiel, který si při svých slovech poposedne více ke kraji trůnu a přelétne pohledem z tebe na Metatrona.

„Hmm, dobře tedy, jestli nikdo nemá nic dalšího, asi bude nejvhodnější hlasovat. Svědectví bylo předneseno stejně jako byly předloženy nesporné důkazy.“ Pohne Metatron lehce rukou směrem k tobě a také dvěma mrtvým tělům, která tu leží za vámi.

„Poručíku, děkujeme, ale teď tu nebudete třeba. Prosím… Odneste naše padlé bratry. Rozloučení s nimi proběhne později.“

„Jistě, pane.“ Skloní Sanael krátce hlavu, než dá pokyn svým mužům, kteří opět zvednou ze země mrtvého Nakira a vykročí pryč ze sálu Tribunálu. V moment ucítíš, jak tě Kamael lehce zatáhne za paži, snad abyste také šli, ale to už se opět ozve Metatron, který na vás dva hledí.

„Generála, vy neodcházejte. Budo rozumné, pokud tomuto rozhodnutí budete přítomen. Vzhledem k tomu, co možná předznamená. A pak, jestli je tu někdo, kdo si jej zaslouží slyšet, je to právě zde přítomná Dumah.“ Pokývne lehce tvým směrem.

„Jsme tedy připraveni. Prvně… Kdo je pro nezpochybnitelnou vinu Lucifera a jeho následovníků v této bezbožnosti?“ Zazní jeho hlas, po kterém se začnou zvedat první ruce. Můžeš sledovat, jak pětice serafínů postupně zvedá jednu ruku za druhou, než nakonec jsou ve vzduchu čtyři a poslední na řadě je Metatron, který se po všech přítomných nejdříve rozhlédne a zhluboka se nadechne, než tu svou pomalu zvedne také.

„V tom případě, je rozhodnuto. Lucifer bude potrestán dle toho, jak káží naše přikázání. A stejně tak ti, kteří mu v této věci napomáhají. Síly Zlatého města se postarají o to, aby byli zastaveni. Jednou provždy.“ Vydechne nakonec. „V tom případě ale musíme také zvážit další podstatné kroky, které jsou neméně závažné. Vzhledem k tomu, že Lucifer se prohlásil za falešnou modlu a jeho věřící se rozšířili po světě podobni moru, tak…“

„Tak uděláme to, co už tu jednou bylo.“ Promluví Jehoel, které se zableskne v očích, když pohlédne n na své bratry a sestry. „Očistíme svět od jeho zkaženého vlivu a nenecháme nic, co by jej mohlo připomínat.“

„Cože? To snad nemyslíš vážně, Jehoel?“ Otočí se Agiel na druhou serafínku a v očích má neskrývaný šok. „Nemůžeme přeci udělat něco takového, ne bez posvěcení…“ A v těch slovech se zarazí, když si uvědomí, že tu tentokrát nezasedají sami. Pouze Metatron zůstává klidný. Vlastně až nezvykle klidný. Nebo je to snad už rezignace? Skoro jako kdyby… věděl.

„Můžeme a především musíme. Pokud tomuto máme učinit přítrž, budeme muset být rozhodní. A důslední! Něco takového tu nikdy nebylo a je naší odpovědností zajistit to, aby také už nikdy nebylo.“ Odpoví jí bez zaváhání Jehoel, která oproti mírné Agiel působí najednou nečekaně rozohněně.

„Myslíš svůj návrh vážně Jehoel? Tohle je skutečně něco, co nelze vzít zpět.“ Promluví tiše Arakiel, která působí zamyšleněji než kdy jindy.

„Ano, všichni nakonec víme, že tohle je ta nejlepší možná cesta… Z dlouhodobého hlediska.“

„Hmm, ano… na tvých slovech Jehoel je něco pravdy. Ale…“ Vloží se do toho Verchiel, který se opře loktem o opěrku trůnu a promne si zamyšleně bradu, zatímco sklouzne pohledem opět po tobě, zastavujíc se na černých rozbitých liniích. „Ale… skutečně nesmíme dopustit, aby se to celé opakovalo.“ Kývne pak a ty vidíš, že se rozhodl. „Je nutné to provést.“

„Takže… Očista světa. Dobře tedy. Kdo je pro tento návrh?“ Promluví Metatron bezvýrazně a stejně jako před tím se zvednou první ruce. Nejdříve Jehoelina, pak Verchielova a po chvíli ticha se nakonec přidá i Arakiel. A nakonec… I Metatron.

„Agiel, víš, že takovéto rozhodnutí musí být jednomyslné. Pokud nemáš tedy jiný návrh?“ Nakloní se Jehoel ze svého trůnu, aby mohla pohlédnout na svou sestru.

„Opravdu je tohle jediná možnost? Vše zničit?“ Vydechne tiše serafínka, než zavře oči a svěsí ramena. Chvíli tak jen sedí, zatímco se mihotavá zlatá záře probleskuje všude kolem vás, než…

A zlatá záře se rozlije kolem jejích útlých prstů, aby nabrala nečekaně na intenzitě tak, že pohltí během chvíle vše kolem tebe, včetně serafínů na svých trůnech, i generála po tvém boku, než nakonec… také tebe.

♬♬♬♬♬

Zerachiel

♬♬♬♬♬

„A já tebe.“ Slyšíš ta známá slova jako už tolikrát před tím. Jen tentokrát znějí přeci jen o něco více unaveněji a mdleji než jindy. Stále to není žádná fráze, jen dnešní den dopadá na vás oba po svém. Přesto nemůžete zastavit. Ne teď. Sám Lucifer přejde pár kroků po místnosti a opře se rukou o jeden ze sloupů, zatímco ty začneš odkládat své rukavice.

„Ano, budeme… Nemyslím ale, že tohle bude jejich první cíl.“ Hledí na potemnělé město rozkládající se mezi oblouky pod vámi. „Ale sem přijdou také. Později. Hmmh, počítal jsem s tím, že k tomu jednou dojde. Jen… nečekal jsem to tak brzy.“ Povzdechne si a stříbrnomodré oči zabloudí zpátky k tobě. „Ne, nebudeme hájit žádné pozice, Zero. Nebudeme se jen bránit, pokud na to dojde. Tuhle válku přeneseme k nim. Dokážeme jim, že nikdo není nedotknutelní. Ani ti sedící vysoko ve Zlatém městě.“ Vrátí se mu do slov jeho typická rozhodnost a vidíš na něm, že to myslí skutečně vážně. Nepochybuje, že byste snad něco takového nedokázali. Skoro působí, jako kdyby věděl… A nebo velmi silně věřil.

„Promluvit? Hmm, ano to budu muset. Ale ne teď. A ani ne dnes. Teď musím co nejdříve zachránit, co se bude dát někde jinde. A pak… Pak se připravíme na válku.“ Pokývne hlavou s neochvějnou jistotou, jako kdyby už to celé bylo snad rozhodnuto. Mezitím se zbavíš rukavic a prohlédneš si svou zbroj, která toho už má za sebou viditelně dost. Bude to chtít někoho zkušeného, aby ji opravil, ale kdo ví, jestli na to bude teď čas. Na druhou stranu, není to tvá jediná. Stačilo by se převléci a mohla bys opět do boje, tedy nebýt té ztráty krve a únavy, jenž se ti díky tomu vkrádá do těla.

„Co to říkáš?“ Nakrčí Lucifer trochu tázavě čelo, když zazní tvá omluva. Místo ale dalších slov vykročí zpátky k tobě, přičemž se zastaví jen kousek od tebe. „Neomlouvej se, Zero. Nejsme zodpovědní za činy jiných, které jsou ale přeci jen také součástí toho, jak to vše na konci dopadne. I pro nás.“ Položí ti dlaň na tvář špinavou od zaschlé krve a zvedne tvůj pohled k sobě.

„Nic si nevyčítej, ano?“ Povytáhne obočí v očekávání tvé odpovědi. Takto z blízka vidíš, že se kolem jeho těla opět začíná rozlévat ta mléčně bílá zář, o kterou přišel při střetu se Soudcem, avšak jak je vidět, ne na dlouho. „A ne, nejsi mou slabinou, Zero. Jsi…“ Ale to už se k tobě skloní a další slova přeruší polibek, který ti vtiskne. Přitáhne si tě k sobě blíže v tom okamžiku, který už také nemusel nikdy přijít. Víte to moc dobře oba. Přesto se nakonec na vás opět usmála štěstěna. Nebo snad osud?

„… pro mě důležitá.“ Vydechne pak, když se od tebe přeci jen o kousek odtáhne a jeho oči najdou ty tvé. „Nakonec víc, než jsem kdy myslel, že bys snad mohla být. Hmm, nevypočitatelnost osudu.“ Zhoupne se mu koutek rtů o něco výše a v tu chvíli zase působí jako Lucifer, kterého znáš. Ne ten unavený, na kterém podepsaly nepříjemné události dnešního dne.

„Bylo by lákavé se zdržet, ale…“ Naposledy tě přeci jen políbí, než od tebe raději o krok ustoupí, i když je patrné, že se mu příliš nechce. „Ale některé věci nepočkají. Dej se zatím dohromady. Budeme se muset připravit, ale nikdo se nesmí dozvědět, co se chystá. Zatím.“ Poupraví si plášť, který je skutečně nějakým zázrakem stále bílý bez jediného smítka nebo špíny. V kontrastu s ním působíš o to smutněji ve své pomačkané zbroji špinavé od prachu a krve.

„Brzy se vrátím. Co nejdřív to půjde.“ Roztáhne se mu na rtech mírný úsměv, než zmizí v záblesku bílého světla. A ty zde zůstaneš… sama.  S vědomím toho, co se na vás řítí.

Když v tom... se ti do očí vkradou zlaté mžitky, které začnou pohlcovat svět kolem a během pár okamžiků se v nich vše rozpustí. Včetně tebe.

Jen díky Kamaelovi setrvávám stále na tom stejném místě, ačkoliv se neubráním nejistému přešlapování i občasnému ošívání na kolik jsem z celé té situace… Nesvá? Nejsem si jistá, jak to přesně popsat. Všechny ty pocity a emoce, co ve mne víří. Je to jako plácat se nad hladinou a co chvíli si loknout vody. Vytrhnutá z nehybného klidu cely si připadám nepatřičně ve víru chaosu a událostí v jejichž středu jsem se nyní ocitla. Krátce se podívám k paní Bran, která si vymění pár slov i pohledů s Kamaelem. Příliš… Příliš nechápu, o co přesně tu jde, uniká mi ten skrytý význam toho, co mezi nimi právě proběhlo… Nicméně můj pohled přitáhne zpátky mrtvý Ramiel.

A je to právě pohled na jeho rozšklebenou ránu táhnoucí se přes celý krk od jedné krkavice k druhé, co mne přiměje promluvit. Vlastně si ani nejsem jista, ke komu mluvím – pokud vůbec k někomu konkrétnímu. Ta slova mne příliš pálí v mysli na to, aby zůstala nevyřčena. Nejdříve mi nikdo nevěnuje pozornost, můj mdlý hlas se ztrácí v šumu, co panuje kolem. Přesto se mi nakonec podaří z něj vystoupit, jak můj tón nabere ani ne snad na hlasitosti jako naléhavosti, rozhodnosti. Nemůže jim to projít.

Musí to skončit.

Musí. To. Skončit.

„Ještě se uvidíme, Dumah.“

Přesto sotva domluvím a ucítím na sobě všechny ty pohledy, tak opět sklopím hlavu, abych jim nemusela čelit. Mlčky naslouchám hovoru, který tím opětovně rozproudím. Verchiel neváhá. Agiel s hlasem prodchnutým zármutkem souhlasí. Metatron opět krotí rozdmýchané emoce, které tohle vše v serafínech probudilo. Nijak do toho nevstupuji, jen čekám… Čekám, co z toho bude, zatímco mi ve spáncích doznívá ozvěna vlastního bušícího srdce.

Snad i díky tomu si všimnu nezvyklého pohybu jen kousek ode mne. Kamael s Arakiel, která se chvíli na to chopí slova. Párkrát mezi nimi kmitnu pohledem na kolik mi to celé… Proč to dělají… Tajně? Pootevřu rty a… A jakmile si sama uvědomím, jak se na ně dívám, tak rychle stočím pohled zpátky k mrtvým ležícím na mramorově bílé podlaze. Aspoň dokud nepadne rozhodnutí o hlasování. Srdce mi v hrudi poskočí tak prudce, až to zabolí. Budou hlasovat. Teď a tady.

Sleduji, jak se všichni kromě Jehoel sedící stále na trůnu, vrací na svá místa. Vnímám její netrpělivost prosakující ven v tom nenápadném gestu, když už ne nepřístupně působící tváří. Ostatně… Také to cítím. Tu netrpělivost i napětí, které se ve mne sbírá. Chvílemi vše vnímám zpomaleně a vzápětí svět kolem zase nepříjemně zrychlí. Je těžké se zakotvit v čase i prostoru – a nebýt Kamaela stojícího hned vedle mne, snad bych to ani nedokázala.

Napjatě poslouchám Metatrona zahajujícího hlasování… Jehož pozornost se přesune právě a jen ke mně společně s tím jasným vybídnutím. Nervózně si skousnu spodní ret a váhavě kývnu hlavou.

„Lucifer s Laylah mne opakovaně zneužili ke svým experimentům. Nepamatuji si… Nevzpomínám si kolikrát, chybí mi… Chybí mi toho tolik, omlouvám se… Omlouvám se, že Vám toho nemohu říci více, zvláště, když kvůli mně… Nakir a Ramiel… Omlouvám se,“ na okamžik se musím zastavit a s výdechem přivřít oči, abych se sebrala. „… ovšem nakonec mne přestali potřebovat. Nevím… Nevím, jak je to už dlouho, co si pro mne do mé cely naposledy přišli, ale bylo opravdu… Dlouho…“ Těžko se odhaduje čas, ve kterém jsem se nenávratně ztratila. Kolik svící jsem za tu dobu spálila? Svící… Pohled na knot, ze kterého stoupá jen štiplavý kouř se mi nenávratně vepsal do mysli. Zhasl ho, prostě ho zhasl. Lehce se ošiju a raději se přinutím soustředit na… Kde jsem to skončila? Zamrkám, chvíli mi trvá, než najdu přetrženou nit. „Musí to znamenat, že se jim podařilo to, co zamýšleli. A pokud skončili se mnou… Tak začali s někým… Jiným,“ vyslovím tu hořkou domněnku, zatímco pohledem sklouznu k líně plujícím mrakům kolem mohutných mramorových sloupů. Je na tom něco uklidňujícího… „Prosím… Musí to skončit,“ vydechnu takřka neslyšně, jakkoliv si to uvědomím až opožděně.

„To je vše,“ hlesnu a s tím můj hlas opět utichne. Teď už skutečně nezbývá než věřit, že se Tribunál rozhodne správně a skončí to. Nesmí jim to projít… Teď už ne.

Dumah

♬♬♬♬♬

Cítíš Kamaelovu ruku stále položenou na tvém rameni, která tam zůstává i přes to, co se děje všude kolem. Nebo právě proto? Oba vaše pohledy jsou upřené na mrtvou dvojici, ke které se nakonec vydají i někteří ze samotných serafínů. Přeci jen je tam jeden z nich. Někdo, koho znali celé eony.

Myšlenky, které se ti honí hlavou, nejsou nijak pěkné. Kolikrát si už o tom přemýšlela? O tom, jak by věci mohly být jinak, pokud by tehdy vaše střetnutí s Luciferem v ruinách dopadlo odlišně? Ty ses rozhodla jinak. Za ty roky v jeho vězení, jsi k tomu měla času víc než dost. A možná… možná nejsi sama. V Kamaelově tváři se toho sice tolik na první pohled nezračí, ale i tak si i po letech všímáš těch drobných nuancí. Těch nepatrně stažených koutků rtů a skoro neviditelné vrásky mezi obočím, které kazí tu dokonale kamennou a soustředěnou masku, kterou jinak nosí.

Vaše dva pohledy jsou nakonec ty, jenž patří také Ramielovi, který nakonec našel svůj osud v rukou paní Krve. Zerachiel se skutečně za tu dlouhou dobu změnila. Z té veselé bezprostřední ženy, kterou jsi znala a považovala ze jednoho ze svých nejbližších zde ve Zlatém městě, se stal někdo naprosto jiný. Pak si toho, ale všimneš. Nejste s Kamaelem jediní dva, kteří hledí na muže ve stříbrné zbroji.

„Je to smutný konec.“ Ozve se tichý hlas od ženy, která stojí vlastně jen kousek od vás. Je to členka tribunálu. Jak také jinak. Stejně jako z ostatních serafínů to z ní doslova vyzařuje. Stejně jako zbylí členové, i ona je oděná převážně v bílých barvách, které však narušují její dlouhé černé vlasy. Na jejím čele se leskne zlatý symbol převrácených trojúhelníků vepsaných jeden do druhého, jinak na sobě na první pohled nemá nějaké výraznější ophiriové linie vepsané do odhalené kůže. Samozřejmě, že víš, kdo to je.

Arakiel, paní Bran

 Zlatýma očima pohlédne při těch slovech na Kamaela, který jí pohled oplatí a jen lehce kývne. „Vysoká cena. Ale… nedalo se čekat nic moc jiného. Bohužel.“

„Hmm, snad ne příliš vysoká.“ Odvětí mu polohlasně žena s lehce povytaženým obočím a ty si všimneš, jak si vyměňují pohledy, že něco mezi nimi… Něco nevyřčeného muselo proběhnout. Ale to už se chopíš sama slova. Protože ty zmínky o rozvaze a umírněném jednání teď skutečně nebyly něco, co by snad tohle snad kdy zastavilo. Těžko říct, zda tvá první tichá slova slyšeli nakonec všichni. Přeci jen teď panovala vše jen ne klidná nálada a tvé tiché hlesnutí tak částečně zaniklo v tom, co děje kolem. Avšak společně s tím, jak se rozmluvíš a rozhodneš, najdeš zpátky svou jistotu a tvůj hlas nabere na síle.

Po tvé poslední otázce se většina zlatých pohledů serafínů stočí tvým směrem. V některých snad i čteš souhlas, v těch jiných převládá smutek.  

„Hmm, tuhle cenu by už neměl zaplatit nikdo další.“ Promluví nakonec Verchiel, který už od začátku, jak sis mohla všimnout, zastává o poznání radikálnější názory než někteří jeho umírněnější kolegové z Tribunálu.

„Ne, to máš pravdu, Verchieli. Tohle už je příliš.“ Přitaká mu bělovlasá Agiel, která však stále působí především zkroušeně sklánějíc se i nadále nad tělem Nakira.

„Chápu vás, ale tyhle věci nelze zastavit pouze tak. Všichni víme, k čemu to povede. A také víme, že cena za to bude vysoká. Nakonec pro obě strany. Ukvapené rozhodnutí může stát také spoustu dalších zbytečně ztracených životů. Všichni víme, že tohle rozhodnutí rozhodne o osudech a smrti mnohých.“ Ozve se hlas Metatrona, který sice sestoupil ze svého trůnu a krátkých schodů, ale ze všech zúčastněných stojí od středu dění nejdál.

„Vím bratře, že jsi toho jistě už spoustu viděl.“ Otočí se na něj Arakiel, která tak odtrhne pohled od Kamaela, který jí před tím vložil něco nenápadně do ruky. V tom zmatku kolem nebylo moc šancí, že by si toho někdo všiml a kdybys nestála přímo vedle nich, dost možná na tom budeš stejně jako ti ostatní. Ovšem, co to bylo? A proč? To nevíš. Rozhodně se to ale muselo vejít do dlaně.

„Na druhou stranu, jak všichni víme, jsou to možnosti. A je jen na nás, kterou si vybereme. Nemůžeme však jen tak nečinně přihlížet. A i když by to z krátkodobého hlediska jistě nestálo tolik… nakonec by nás naše liknavost dohnala.“ Mávne Arakiel rukou v krátkém gestu. „Proto navrhuji hlasovat. Slyšeli jsme už víc než dost… a také… viděli.“ Sklouznou její oči po tobě, po mrtvém tělu Soudce a nakonec se zastaví na rozšklebené krvavé ráně na Ramielově krku. Důkazů donesených přímo před oči Tribunálu zde bylo opravdu dost.

„Souhlasím. Nemá smysl už dále otálet. Budeme hlasovat.“ Přikývne Verchiel, který natáhne ruku ke klečící Agiel, aby jí pomohl vstát, než sám vykročí zpět ke svému trůnu.

„Dobře tedy.“ Souhlasí s povzdechnutím Agiel, jenž si pár tahy rukou uhladí bílé roucho a nabere opět ztracenou jistotu, se kterou se také vydá k trůnům.

„Už bylo na čase.“ Promluví jediná z postav, která zůstala sedět na trůnu. Je to žena, s ostře řezanou tváří, která už na první pohled působí přísně a nepřístupně. I její hlas, jakkoliv líbivě melodický podobně jako je ten jejích bratrů a sester, je oproti nim o poznání ostřejší a razantnější.

„Jak si tedy přejete. Budeme hlasovat.“ Rozezní se sálem zvučný hlas Metatrona, který zasedá uprostřed a viditelně celé jednání vede.

 „Na základě předložených a nesporných důkazů o proviněních padlého bratra, Lucifera, který se svými bezbožnými činy prohřešil proti Otci stejně jako samotnému Stvoření, bude rozhodnuto o jeho trestu stejně jako o způsobu zastavení tohoto kacířství.“ Narovná se v zádech, než jeho oči sklouznou k tobě stojící po generálově boku.

„Je tu ještě něco, co by chtěli svědci doplnit, či snad předložit jako návrh před Tribunálem, než bude následně rozhodnuto?“

♬♬♬

♫♪♪♫

Je to jednodušší, když při svém vyprávění hledím do země. Neříká se mi to lehce, nic z toho. Pořád je to příliš čerstvé, příliš… Příliš. Přesto ze sebe soukám tu nepříjemnou pravdu o tom, co se stalo. O Luciferovi, o sobě. Jsou to ovšem jen střípky děsivé mozaiky událostí za poslední roky, které shrnu v pár minutách do krátkého proslovu. Tak prosté a snadné to je, zabalit věčnost strávenou ve vězení z černého kamene do pár krátkých minut. Ani nevím, zda mi to přijde morbidně fascinující nebo prostě a jen příšerné. Přesto je to příběh, který jsem nevěřila, že budu někdy někomu vyprávět… O to více samotnému Tribunálu a… Kamaelovi. Srdce mi buší při pouhém pomyšlení na něj.

S přivřenýma očima domluvím a sálem na nebeských výšinách se rozhostí dlouhé ticho. Stojím tam nehybně, podobna spíše soše a napětím málem nedýchám. Čekám na verdikt. Na cokoliv. Proto jsem přeci tady… Čas se opět zastaví. Mám pocit jako by uplynuly celé hodiny, než se konečně ozve Metatronův hlas. Ani nevím, co jsem čekala… Čekala jsem tohle? Měla jsem to čekat?

… závažná obvinění… zdrženlivost… pokud… mluví pravdu… skutečně stalo…

Do tváře se mi vkrádá prázdný výraz a znělá slova prolétávající kolem mne sálem podbarví tichý hukot sbírající se v uších. Nevěří mi? Pochybují? Váhají? Připadám si podivně těžká i lehká zároveň. Co více bych měla říct nebo jim ukázat? Ten náhlý marnosti zanechává v mých ústech hořkou pachuť a jen živí to vzrůstající napětí v sále. Přesto se v jednu chvíli pohnu. Trhnu hlavou a málem pohlédnu do jedné z těch vznešených tváří.

… horší než to, o čem jsme doposud věděli…

Ta věta mi zůstane chvíli viset v hlavě, zatímco živý rozhovor serafínů pokračuje dál. Tribunál nyní působí všelijak, jen ne rozhodně a už vůbec ne jednotně. Přinutím se vydechnout ve snaze získat zpátky ztracený klid a víru, protože obojí se mi sype pod rukama podobna suchému písku. Snad i výraz v mé tváři se postupně mění, prosakuje do něj čím dál více těch rozporuplných emocí vířících v mém nitru, zvláště když jeden z těch hlasů promluví o zodpovědnosti za to… Co se stalo… A připomene mi vlastní zklamání i roztrpčení. No ano. To oni to nechali zajít tak daleko. To kvůli nim… Ne. Ramena mi poklesnou níže. Ne. Byla jsem to přeci já, kdo tehdy v rozvalinách chrámu rozhodl, že nechá Lucifera se Zerachiel odejít. To já čekala tak dlouho na to, až za to sobecké rozhodnutí přijde trest – a on přišel.

Na chvíli si připadám jako bych byla zpátky v cele. Na všechny ty dny strávené v mihotavém šeru a vlastních myšlenkách, v zapomnění, ze kterého se rodily stále ty samé opakující se otázky. Nakonec jsem vždy skončila u té jediné správné odpovědi na všechno.

Mohla jsem si za to sama.

Přistihnu se, že hlasy kolem sebe přestávám vnímat. Choulím se tam sama pro sebe a probírám se vší tou zodpovědností i vinou pokřivené náhle přiznáním, které tu padlo a… Je to Generál, který mne vtáhne zpátky do přítomnosti. Zazní z nečekané blízkosti, dokonce koutkem oka spatřím jeho siluetu v černé zbroji. Nicméně i jeho hlas je náhle přerušen – zvukem těžkých kroků vyplňující jinak poklidné ticho.

Otočím se – jistěže se otočím… A stejně jako všichni ostatní zůstanu strnule hledět na mrtvé, které sem jednotka nebeských vojáků přináší. Okamžitě je oba poznám, jistěže je poznám. S očima rozevřenýma dokořán přelétnu pohledem mezi bezvládným tělem Soudce i Ramiela. Oba jsou mrtví. Jeden s probodnutou hrudí, druhý s podříznutým krkem. Dech se mi jako na povel povážlivě zkrátí, jak se k nám jednotka v čele se Sanaelem blíží. Jméno hnědovlasého válečníka – poručíka – se mi samo objeví v hlavě stejně jako slabý záchvěv toho, že bych ho měla vidět ráda. Přesto…

Až mrtvý serafín přinutí ty zbylé sestoupit ze svých trůnů. A já… Ne, nechci, neměla bych… Na kratičkou chvíli zpanikařím a přenesu váhu na jednu z nohou, abych mohla… Polekaně sebou trhnu, když mne Kamael chytí za rameno. Ani jsem si nevšimla, že už stojí za mnou. Neřekne nic, jen lehce zavrtí hlavou, aniž by stáhl svoji ruku pryč. Rychle uhnu pohledem, jak si náhle nejsem jistá, zda to udělal, aby mne tu zadržel nebo mi pomohl zabránit začít zbytečně zmatkovat.

Nejistě tak sleduji scénu odehrávající se jen kousek od nás. Je zvláštní vidět serafíny truchlit nebo spatřit v jejich tváří či zaslechnout ve hlasech rozrušení. Zlost? Opravdové emoce. Stejně jako vidět toho, který mne poslal do náruče Lucifera a díky kterému tu zároveň stojím… Mrtvého. Nakonec to není ovšem Nakir, kvůli kterému se mi lesknou oči. Pohledem zakotvím na nehybné tváři Ramiela a… Nešťastně vydechnu. Ani nevím, kde se ve mne vezme všechen ten smutek a lítost nad vyhasnutým životem Padlého. Ta myšlenka, že si tohle nezasloužil, jakkoliv zcestná je. Neměla bych ho litovat jen proto, že se v něm po letech hnulo svědomí. Nebo že měl strach z toho, že bude i on se stane obětí Luciferových experimentů? Kolik musel mít na své dýce krve svých bratrů a sester… Přesto byl jediným, na mně nezapomněl a neublížil mi jen protože mohl… A dodržel, co slíbil, i když jsem mu nikdy doopravdy nevěřila. Ani se tehdy při našem útěku nemusel objevit, aby zastavil Zerachiel. Kdyby to neudělal, ještě by žil.

Být to před tím vším, co se stalo, byla bych v šoku z té přehlídky krutosti. Nevěřila bych, že Zerachiel podřízne jednoho z těch pár opravdových přátel, které měla a ke kterým skutečně tíhla. Já. Suriel. Ramiel… Kolik jich jen bylo? Ne, na tomhle nic ctnostného nebylo.

„Chtěl, aby Lucifera někdo zastavil. Aby… Aby to všechno skončilo. Jen… Jen proto jsem se rozhodla mu pomoci. Ne kvůli sobě, ne… Nevěřila jsem, že je co zachraňovat. Jen jsem si přála, aby to už skončilo,“ hlesnu tiše. „Nesmí mu to zase projít. Nikomu z nich,“ dodám o něco jistěji. Rozhodněji. „Kolik… Kolik z nás bude muset ještě zemřít nebo se nechat zohavit, aby to bylo dost?“ vmísí se do něj něco zcela nového. Rozhořčení.