Andor.cz - Dračí doupě online

Phelia Boulder

♬♬♬♬♬

Noční ulice industriální čtvrti Jeruzaléma znáš jako své boty. Domy namačkané na sobě a vystavěné v podivné směsici stylů, z kterých je patrné, že Jeruzalém skutečně stahuje duše z celého světa. Rozhodně to to nevypadá jako v Zahradách, které jsi měla možnost párkrát už navštívit, ale má to také své kouzlo. Osobité kouzlo.

„Uhni!“ Strčil do tebe ramenem procházející muž. Smrděl potem, pivem a převyšoval tě dobře o hlavu. Tohle nebylo chování vhodné k dámě, ale to tě příliš netrápilo. Nebylo by to totiž poprvé, co si tě někdo takový s pletl s mužem. Ani se neobtěžoval otočit a pokračoval dál se svou partou přátel, nejspíš vracejících se z odpolední směny. Na druhé straně ulice zrovna v proti směru procházela dvojice policistů, ne zrovna častý pohled v podobných místech, což ti zkazilo možné plány na odvetu. Ne, dnes si měla jiné věci na práci. Fisk se ozval. Poslal k tobě jednoho z těch jeho ňoumů, co neumí ani do pěti počítat s tím, že…

☩

„Hej, ty seš ta, jak jí říkaj Boulder, co? Posílá mě sem náš společný známý. Pan F.“ Odhalil ten tobě neznámý muž zkažené zuby v samolibém úsměvu. Vypadal, že je mu kolem třiceti. Zarostlá tvář, oblečení na mnoha místech vyspravované a špinavé. Prořídlé slámové vlasy. Nijak výrazný, ne na industriální čtvrť. Kdyby na tebe nepromluvil, ignoruješ ho jako většinu mu podobných.

„Jo ty budeš vona. Se máš prej u něj dnes na večer určitě zastavit. Má pro tebe nějakou práci a máš sebou hodit. Nerad čeká. Tak se ho snaž nenasrat.“ Pohodí hlavou a ušklíbne se.

☩

To bylo asi před hodinou. Nemusela si až tak spěchat, ale také si moc dobře věděla, že nasrat Fiska se nevyplácí. Přeci jen platí vcelku slušně a na čas. Nikdy ti nic nevisel. A to se v těchto končinách počítá.

Ulicemi proudí skupiny lidí věnující se vlastním životním osudům a ty jsi jedna z nich. Nenápadná postava jdoucí si vlastní cestou. Tentokrát nemusíš nikde dlouze bloudit křivolakými uličkami, protože cestu už dobře znáš. Netrvá to dlouho a okolní architektura nabere trochu na konzistenci a honosnosti. Tedy na místní poměry. Fiskův dům stojí v lepší části čtvrti. Tři nadzemní patra a dřevěné zdobené dveře. Za prosklenými okny se svítí a v prvním patře zahlédneš i nějaký pohyb. Ty až ale moc dobře víš, že pro tebe přední vchod není určený. Ne, ty musíš dům obejít a zaklepat v boční uličce na malé, nenápadné dveře. Nejsi host, jsi jen zaměstnanec.

Jacob White

♬♬♬♬♬

Jeruzalém se dnes večer halil do studené mlhy. Léto už se blížilo svému konci a společně s tím horké dny stále častěji střídalo deštivé počasí a příjemné ochlazení. Nebylo moc lidí, kteří by si dovolili označit tvůj život v posledních letech za klidný. Ne, měl si toho za sebou tolik. Samotnému se ti některé ze vzpomínek na frontu vracely v dlouhých osamělých večerech, kde tě před nimi neukryly ani saténové přikrývky vašeho rodinného sídla. A přesto se většina z těchto vzpomínek bledla v porovnání s tím, co jsi zažil v posledních týdnech. Tvůj život se doslova obrátil naruby a i když si na první pohled doma nedával na sobě nic znát, věděl si, že tvé nové povinnosti se brzy zase ozvou.

Tento večer tě otec vzal do jednoho z gentlemanských klubů pro jeruzalémskou smetánku. Ne, nebyl to takový ten klub pro pány, o kterých ve slušné společnosti nemluvilo, ale poněkud nudnější verze, kde se diskutovalo o politice, vědě, uzavíraly se zde obchodní dohody a šířily pomluvy. Až ses divil, jak si někteří lordi nezadali ve své výřečnosti a kydání špíny na jiné se svými drahými polovičkami, samozřejmě vše v rámci etiketou přípustných mezí. Ale našlo se i pár nevycválanců, kteří po pár skleničkách whisky pověděli i to, co nevědí.

Klub se nacházel, jak jinak než v Zahradách v jedné z nespočtu honosných budov, které se tyčily naproti noční obloze. Poměrně rozlehlý salón byl naplněn vůní dřeva, doutníků a drahé kolínské. U stolků postávaly, nebo posedávaly skupinky draze oblečených gentlemanů, kteří upíjeli z broušených sklenek kvalitní alkohol. Mezi muži v oblecích bylo zamícháno i několik důstojníků armády, jak jsi hned bystře poznal dle slavnostních uniforem, ale na první pohled si nikoho z nich nepoznal.

Tvůj otec tě už čekal. Chtěl tě představit pár svým známým a obchodním partnerům. V momentech, kdy zmiňoval tvou minulost v armádě, mohl si vidět v jeho očích hrdost, která pro tebe byla vcelku nezvyklou věcí. Ano, žil si teď v období mnoha změn.

„Jistě, souhlasím s tím, že některé nové vyhlášky týkající se podniků v industriální čtvrti jsou dosti… kontroverzní. Rada v tomto případě možná některé věci úplně nedomyslela.“ Oponoval Arthurovi jeden z přísedících u vašeho stolu. Pan Walker byl majitelem několika textilních závodů a o poměrech v jeho podnicích kolovaly nepříliš lichotivé zvěsti. Nebyl ani urozeného původu, ale když ses dobře podíval, mohl sis všimnout masivního zlatého řetízku od kapesních hodinek, který se táhl z jeho kapsy a stejně tak i zlatě se lesknoucích manžetových knoflíčků se vsazenými kousky perleti. Ne, tento muž možná nebyl urozeného původu, ale měl dostatek peněz na to, aby se tak mohl tvářit a i místo zde si koupit.

„Nemyslím si, že se rada v tomto unáhlila. Copak jste neviděl poslední výtisk novin? Další nehoda stála život minimálně dvacet dělníků. Bez nějakých přísnějších kontrol to bude jako sedět na soudku se střelným prachem a čekat, až vybuchne. Navíc, riziko šířícího se požáru… Ne, myslím, že v tomto případě to bylo rozumné rozhodnutí.“ Upije tvůj otec trochu ze sklenky a otočí se na tebe. „Jaký máš na to pohled ty Jacobe?“ Předá ti slovo a pohledy mužů z vaší debatní skupiny se upřou na tebe.

Než však můžeš svou myšlenku patřičně rozvést, a nebo se naopak celé debatě raději vyhnout, uslyšíte za vámi odkašlání. Je tam mladý sluha, který drží na stříbrném podnose obálku.

„Sire White, omlouvám se, že ruším, ale je tu pro vás urgentní dopis.“

„Urgentní? Co to v tuhle dobu může být.“ Začne tvůj otec vstávat, aby se podíval, co, nebo spíše kdo ho v tuhle chvíli ruší, ale když se natahuje po obálce, mladík viditelně znervózní a rychle o krok odstoupí. „Promiňte sire, ale nedostatečně jsem se vyjádřil. Dopis je pro pana Jacoba Whitea.“ Odkašle si pohledy ostatních se opět upírají tvým směrem. Sluha si skutečně nevymýšlí, když se dobře podíváš, uvidíš na obálce jednoduchým písmem napsáno

Jacob White
Urgentní!

♬♬♬♬♬

Mezi vysokými kamennými domy se na malém náměstí krčil rozložitý stan. Většina okolních stánků již byla sklizená a nočním vzduchem naplňoval slabý, ale všudypřítomný zápach spáleniny z parních strojů a také o něco příjemnější vůně pečených kaštanů, které roztřesenýma rukama přesypával do novinových kornoutů starý muž s neupraveným šedivým plnovousem. Postava v těžkém plášti prošla kolem něj a jistým krokem zamířila ke vchodu do stanu. Ve světle lamp se s cinkotem zaleskly roztřesené tretky a skleněné korálky, kterými byl stan ověšen, zatímco postava beze slova zmizela v jeho útrobách.

Místnosti dominoval dřevěný stolek uprostřed. Z dříve pestrobarevných maleb pokrývajících většinu jeho povrchu zůstaly jen šupinky oprýskané barvy. Na jeho druhé straně seděla žena ve středních letech. Čelo už brázdila sbírka vrásek, ale v jejích očích byla stále ta jiskra, kvůli které muži opakovaně toužili po tom nechat si vyložit budoucnost. Vlasy prokvetlé stříbrem byly plné blyštivých ozdob stejně jako její stan. Její oči se však rozšířily překvapením, když uviděla postavu, která právě vstoupila. Chvíle napětí, tichých pohledů, než se její ruka váhavě pohnula v již tisíckrát opakovaném gestu a ukázala na židli u stolu.

„Nebudu se ptát, čemu vděčím za takovou poctu, že mě dnes navštívil někdo jako Vy. Nejspíš to byla ostatně jen otázka času.“ Klepla ohmataným balíčkem karet o desku stolu. „Budete chtít nahlédnout do své budoucnosti týkající se postavení, kariéry, nebo snad lásky?“

„Ne. Nic takového. Budoucnost světa.“ Ozve se melodický hlas. Zatímco ženiny zkušené ruce míchají s tichým šustěním karty.

„Hmm, ambiciózní přání, ale ne nemožné. Jak si tedy přejete. Pokud je vám to souzeno, karty vaše přání odhalí.“ Zhluboka se nadechne a s výdechem položí na stůl balíček karet. „Sejměte.“ Pokyne svému hostu otevřenou dlaní a pak z balíčku mezi ně rozprostře trojici karet, hřbetem nahoru.

“První karta. Věž. Tato karta málokdy značí něco dobrého. Vše hmotné podléhá zkáze, dřív či později a věž je čistým vyjádřením této entropie. Značí konec zavedeného řádu. Revoluci. Změnu. To, jestli však půjde o válku, povstání, nebo morovou ránu, vám říct nedokážu. Skrz zkázu nás ale čeká doba zásadních a nevratných změn.“

☩

☩

Druhá karta. Poslední soud. Symbolizuje proces transformace, zásadní a nevratný. Poslední soud, tedy představa konce světa, kdy bude každý odměněn nebo potrestán podle svých činů. Při jejím vytažení vždy končí jedna životní fáze a nastává nová. Je čas rekapitulovat a sklízet, co člověk v minulosti zasel. Minulost nás vždy dožene.

☩

☩

Kolo osudu. Vaše vymodlené světlo na konci tunelu. Tato karta značí osudové události, nad kterými nemusíme mít přímo kontrolu. Symbolizuje stav probuzení, cykličnost, změny, konec a nový začátek dávající životu nový směr. Přesto je ale brána pozitivně. Připomíná nám, abychom byli bdělí, měli oči otevřené, protože je na nás, abychom uviděli životní šance, které nám pomohou projít obdobím změn. Nikdy už nebudeme stejní, ale o tom život je. Neustálá změna. Přizpůsobit se, nebo zaniknout.

☩

☩

„Takže tři karty. Tři odpovědi. Tři šekely.“ Zachřestila sbírka pestrobarevných náramků, když žena natáhla otevřenou dlaň v očekávání zasloužené odměny.

„Jistě… Ale to bylo vše?“ Ruka v kožené rukavici ji po krátkém zaváhání vtiskla patřičný obnos.

„Samozřejmě. Řekla jsem vše, co mělo být řečeno. Brzy vám to bude dávat větší smysl. Věci už se daly do pohybu. Takoví jako vy by pořád chtěli vodit za ruku. Asi síla zvyku. Přemýšlejte. Odpovědi už ostatně dávno znáte.“ Zasmála se žena od srdce, zatímco peníze rychle zmizely v jedné z nespočtu krabiček na stole, zatímco se oči osoby před ní na vteřinu zlatě zableskly.

„Stačí si jen vzpomenout.“