Andor.cz - Dračí doupě online

Tři týdny ticha a klidu. Za jiných okolností to znělo jako splněný sen, ale... Tohle bylo jiné. V domě se nedalo dýchat. Jako bych celou dobu stála před oknem, hleděla do dáli na rozbouřené nebe dštící blesky a zmar a jen čekala, až poprvé zahřmí a můj svět se od základů otřese. To čekání bylo o to nesnesitelnější, když odpovědí bylo stále a vždy jen... Ticho a klid. A neexistovalo nic, co by mi poskytlo aspoň na chvíli úlevu, možnost dlouze vydechnout a setřást z ramen tu neviditelnou tíhu, která na ně dosedla v okamžiku, kdy Bartholomewa odnášeli zřízenci na nosítkách do kočáru.

S pomocí Katherine jsme ze zimní zahrady odklidily všechny ty mrtvé zašlé rostliny a zasázely nové, které jsem poručila sehnat a nechat přivézt. Celé dny jsem trávila s rukama špinavýma od hlíny ve snaze vše napravit... Zahrada tak sice brzy vypadala takřka stejně jako předtím, ale v pořádku nebylo vůbec nic. Nevycházela jsem domu, byť to jen přiživovalo ty nebezpečné zvěsti a drby, které začínaly kolovat společností. Návštěvy jsem odmítala, i své vlastní matce jsem nechala vzkázat, že se za ní zastavím... Později. Nechtěla k tomu všemu čelit ještě jí.

Přeci jen tu ovšem byla návštěva, kterou jsem nemohla odmítnout a stáhnout se ještě hlouběji do stínů vlastního domu. Příchod dvojice detektivů na sebe nenechal dlouho čekat, stejně jako jejich otázky a nevyřčená obvinění, která zůstala viset ve vzduchu ještě dlouho po jejich odchodu. Tak dlouho jsem si promýšlela a nacvičovala, co řeknu až se někdo zeptá... Přesto se mi hlas chvěl nejistotou a obavami, když jsem vyprávěla příběh toho večera, který se nikdy nestal. Příběh o podivném záchvatu, který mého muže zastihl po návratu z pánského klubu zrovna ve chvíli, kdy se se mnou šel přivítat do zimní zahrady, aby mi mohl sdělit novinky ze společnosti, které ho tak rozrušily. Příběh postrádající veškeré detaily o tom, že příčinou jeho "rozrušení" jsem byla já a mé rozhodnutí zrušit večírek ku příležitosti mých narozenin a zároveň zdvořilé odmítnutí účasti na blížícím se soaré u Campbellových, kde jsem měla původně i hrát.

A tak jsem celé hodiny, dny, týdny čekala stále na bouři, která do domu nevtrhla dokonce ani s návratem Bartholomewe z nemocnice. Celá situace se stávala ještě nesnesitelnější, když se přede mnou ukryl do hájemství své ložnice. Do chodeb domu se společně s nasládlým zápachem hniloby vkradly němé výčitky a úzkost nedovolující se soustředit na cokoliv déle než pár minut.

* * *

Katherine mne v to brzké ráno vytrhne z dřímoty, která by se jen stěží dala nazvat spánkem. I přes lehkou bolest hlavy a nevolnost držící se kolem žaludku stojím na nohách dříve než služebná stačí rozhrnout závěsy mého pokoje.
"Můžeš jít, Kat, zvládnu se připravit sama," požádám ji. Nevolnost zesílí, když zahlédnu výraz Kayly postávající za dveřmi těsně předtím, než je za sebou Katherine zavře. Oblékám se ve spěchu do toho, co mi na můj pokyn již včera nachystala, jakkoliv přitom cítím slabo. Poslední dny jsem skoro nic nesnědla, dokonce i přes naléhání Kayly, která i přes své hartusení o mě měla starost.

I přes sílí předtuchu špatných zpráv se snažím kráčet chodbou k manželově pracovně vzpřímená, předstírající klid, který necítím. Ruce si přitom držím spojené na břiše, aby nebylo znát, jak se mi třesou. Pohled na Bartholomewe mne dokonale rozhodí a přinutí strnout uprostřed pohybu. Nádechu. Myšlenky. Ruka vystřelí k ústům, za která se nakonec nechytím jak se stačím včas ovládnout, ovšem... Pohledný muž, kterého jsem si před lety vzala je nenávratně pryč. Jakoby proměna, která započala po svatbě, nikým neviděna a nepozorována, nyní pronikla skrze kůži a přetvořila k obraz k příkladu duše.
Až po trestuhodně dlouhé chvíli zaznamenám, že v pracovně není sám. Jeden muž za mými zády. Druhý po boku manžela, který se zároveň ujme slova a představí se jako... Edward Hart. Primář sanatoria Greenhill. Nadechnu se ke slovům, která ovšem nevyslovím. Dokonale konsternována situací, které jsem se stala nedobrovolným účastníkem - rukojmím - jen těkám očima ze strhané tváře Bartha k doktoru Hartovi a zpátky. Mysl nechce věřit tomu, co hlava právě slyšela. Na mém zdraví? Do pořádku?

... některé věci je nejlépe řešit už z rána...

Za brzkého rána, kdy celá čtvrť ještě spí a žádné zvědavé oči tak nebudou svědky toho, jak paní domu odchází bez garde se dvěma cizími muži do kočáru. Zůstanu hledět na svého muže, oči rozevřené dokořán nepříjemným poznáním, když cosi zašeptá směrem k Hartovi. V ústech cítím kyselo. Aniž bych si to uvědomovala, prsty v tu chvíli zatínám do dlaní natolik silně, že nehty zanechávají v kůži rudé půlměsíčky. Čekala jsem cokoliv. Jen ne tohle. Muž u stěny se pohne a já také. Poplašený úkrok stranou doprovází cuknutí zvířete zahnaného do rohu. Pocit vlastní bezmoci je naprosto ochromující. Stejně jako náhlé ostré bodnutí nenávisti směřující k tomu, který mi právě sebral i ten poslední kousek svobody, co jsem měla.

"Chápu, půjdu... Půjdu sama, ano," zachraptím, hlas zdrsnělý těžko potlačovanou úzkostí a žízní. Přinutím se nadechnout. A vydechnout. "Jen bych ráda ještě před odchodem dala pokyny své služebné, aby věděla, co mi nachystat sebou," pokusím se o úsměv. Nejde mi to. Ve skutečnosti jediný pokyn, který potřebuji sdělit Katherine nebo Kayle je ten, aby neprodleně donesli vzkaz mé rodině o tom, kde jsem. Pokud mi to nedovolí, nehádám se. Neprotestuji. Jen věnuji Kayle ten jeden jediný prosebný pohled, když ji míjíme a míříme z domu ven.

Venku se do mě zakousne jako na povel chlad, který nemá nic společného s brzkým ránem. Rozpuštěné rusé vlasy mi náhlý poryv větru vmete do tváře, když se naposledy ohlížím směrem k domu zahalenému v jitřním šeru.

Tak se to stalo.

Bouře přišla a vzala vše, co se jí postavilo do cesty.

Ovce mezi stádem vlků

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Tvůj život v Novém Jeruzalémě, nabral velmi rychle ten nebezpečný směr, který by tě nenapadl ani při čtení dobrodružných románů. Možná bude něco na tom, co se o městě říká. Posledních několik dní jsi byla jako na trní. Thomas se prý o vše postaral, ale každý dopis nebo pozvánka na obchodní schůzku adresovaná tvému manželovi, ti připomínala, že věci rozhodně nejsou tak v pořádku, jak se snažila dennodenně tvářit. Tvé naděje na dědice, který by mohl tuhle nepříjemnou situaci alespoň nějak rozuzlovat, se před pár dny rozplynuly jako pára nad hrncem. Modřiny zežloutly a začaly mizet, ale to nenapravilo problém, před jehož řešení jednou budeš postaveny. Pán domu tu není a nikdo neví, kde je mu konec. Tedy kromě malé skupiny zasvěcenců.

Prozatím jsi ale pokračovala v šarádě věrné čekající ženy. Třeba se celá věc vyřeší sama bez tvého přičinění. Nezbývalo než doufat. Na obzoru byl ale další problém. A nebo snad výzva? Hrabě a hraběnka Chesterleyovi pořádali bál, společenskou událost tohoto měsíce, kam jste byli i s manželem dávno pozvání. Vše se mělo odehrávat v jejich sídle v Zahradách, jak jinak. Slyšela si, že si potrpí na výstřednosti a často je na místě také u věže zakotvena jedna jejich vyhlídková vzducholoď, která vozí hosty nad nočním Jeruzalémem. Prý je to dechberoucí výhled.

Divadlo muselo pokračovat, a tak ses dnes večer chystala do společnosti. Elyse umě utahovala tkanice korzetu a pomáhala ti ustrojit se do honosné róby. Takové, kterou sis mohla dovolit až díky Philipovi a jeho majetku. Elyse byla při celém počínání nezvykle tichá. Od té doby bylo v domě cítit jisté napětí a nebo sis to možná jen sama vsugerovávala.

„Ah, omlouvám se.“ Vyhrkla, když už tě alespoň po páté zatahala za vlasy, když se snažila tvé bujné kadeře zkrotit do vyčesaného společensky vhodného účesu. To bylo u ní nezvyklé. Většinou tě zvládla velmi obratně učesat během chvilky, ale dnes jí to celé trvalo a doslova jí během tvých příprav některé věci padaly z rukou. Tady šňůrka, jinde zase spona do vlasů. „Omlouvám se paní, jsem dnes nějaká nervózní.“ Dostala ze sebe, když pro změnu už nějakou chvíli bojovala roztřesenýma rukama se zapínáním tvého náhrdelníku. I ten ti dal Philip. Když ses podívala do zrcadla, tak jsi viděla samu sebe od hlavy k patě oděnou v dárcích od svého muže. „Tady.“ Nechala tě nakonec Elyse vybrat jednu z broušených lahviček s parfémy a byla jsi připravena.

Sestoupila si po schodišti a vydala se ven k přistavenému kočáru. Elyse tě vyprovodila, ale zůstala stát na schodech u dveří. Na kozlíku už seděl Thomas. Jeho pohled se střetl s tvým a trochu nervózně zajel prstem za kraj vázanky, aby si ji povolil. Bylo to poprvé, co jsi od té události měla jít do společnosti. Naštěstí místní společenská pravidla neukládala ženám navštěvovat takovéto akce pouze v doprovodu mužů, na to byla společnost Nového Jeruzaléma už přeci jen emancipovanější, když některé mocné ženy zasedaly také v Radě sedmi, ale i tak to pro tebe byl nezvyk. Poprvé být někde sama. Sama za sebe.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Byly to už tři týdny, co jsi svého manžela viděla naposledy. Ležel na nosítkách, černé žíly prosvítaly pod smrtelně bledou kůží jako spleť černých pavučin požírajících ho zevnitř a sem tam se zacukaly prsty zkroucené křečí. Odvezli ho do nemocnice svatého Ignáce. Jedné z nejlepších ve městě. Jestli ho někde měli dát dohromady, bylo to tam. Samozřejmě za patřičný obnos. Naštěstí pro tebe, jste si to mohli dovolit. Nebo snad k tvé smůle? Byl to pohled, který se ti vracel v bezesných nocích, které následovaly. Dům byl bez něj najednou podivně prázdný. Nikdo netušil, co se tehdy v zimní zahradě přesně stalo. Jen ty a Bartholomew.

Mrtvé rostliny i jeho nezvyklý stav byly úrodnou půdou pro všemožné fámy a pomluvy. Od Katherine ses dozvěděla, že jedna z pomluv tvrdí, že si ho otrávila, ale to byla jen jedna z mnoha. Tak jako tak událost rezonovala vaším domem a šířila se mezi nejprve mezi služebnictvem až se kusé informace vynesly i ven. Příchod dvojice detektivů, kteří si vyžádali, aby si byla vyslechnuta o samotě a pak si i předvolali tvého osobního lékaře, byla už jen třešničkou na dortu. Chovali se úslužně a jak etiketa velela, přeci jen by k vám neposlali nějaké hrubiány. Ale to škrábání tužky do notesu po každých pár větách, které si vyřkla, se umělo zaříznout do morku kostí, stejně jako jejich chladné a nečitelné pohledy. Byli to profesionálové. Po tvém výslechu následovalo čekání. Policie už se neozývala a stejně tak i z nemocnice přicházely strohé zprávy, že Bartholomew žije, ale jeho stav není dobrý. Zůstal tu po něm jen klavír a krabička jeho oblíbeného tabáku.

Byly to tři dny zpátky, co před domem zastavil kočár, ze kterého vystoupila skupina postav. Byla jsi zrovna ve svém pokoji, když Katherine přinesla nečekanou zprávu. Tvůj manžel byl zpět. Dveře jeho ložnice ale byly zavřené a tobě bylo zakázáno jej navštívit, ať už jsi naléhala sebevíc. Bylo to více než podivné. Nevycházel a jídlo mu nosil jeho osobní sluha. Občas si měla pocit, že se chodbami nese slabý zápach zkaženého masa. Dny utíkaly, až jednoho rána.

*Ťuk. Ťuk. Ťuk.* Ozvalo se na dveře tvé ložnice. Spánek si měla v poslední době opravdu lehký, když už vůbec přišel, takže tě lehce vzbudilo i takovéto obyčejné zaklepání. Dveřmi vstoupila Katherine v obličeji bledá a na první pohled nervózní.

„P… paní. Omlouvám se, ale Váš manžel vás chce vidět. Neodkladně." Vyhrkla a ty sis mohla všimnout, že za okny je ještě šero. Muselo být velmi brzo ráno. Všimla sis, že dveřmi nakukuje dovnitř i Kayla, jindy sebejistá žena, kterou jen tak něco nerozhodí, tiskla nervózně rty k sobě a těkala očima kolem. Něco se dělo. Něco hodně špatného.

Když ses ustrojila, vydali jste se tobě už známou cestou. Do manželovy pracovny. Kayla otevřela dveře a nechala tě vejít, zatímco zůstala venku na chodbě. Do nosu tě udeřil zápach tlejícího masa a pak si ho uviděla. Bartholomew, tvůj manžel, muž, ke kterému si snad i něco cítila, tu teď seděl před tebou na kolečkovém křesle. Dobře oblečený, ačkoliv na něm drahé látky poněkud visely. Dříve pohledný obličej vyhublý na kost, bledý a strhaný. Krk měl celý ovázaný obvazem, který byl nasáklý nějakou zapáchající žlutou mastí, nebo snad tekutinou. Dlouhé kostnaté prsty opřené na podpěrkách křesla. Bylo vidět, že váš snubní prsten mu musí každou chvíli spadnout, ale přesto ho měl teď na sobě. Byl jako ozvěna muže, kterého jsi znala.

Vedle něj stál ještě jeden muž. Postarší, prošedivělé vlasy a dobře upravený knírek s vousy.

„Dobré ráno, lady, omlouvám se, že vás tak rušíme, ale tyto věci je dobré nejlépe řešit už z rána. Jmenuji se Edward Hart a jsem primářem v sanatoriu Greenhill.“ Pronese hlubokým, lehce chraplavým hlasem a pak se jeho oči stočí kamsi za tebe. Až pak si všimneš, že vedle dveří stojí ještě jedna postava. Vysoký muž, statné postavy. Oblečení slušné, ale spíše průměrné. Stojí tam a tiše vás sleduje. „Je to nemilé, že se ta událost tak podepsala nakonec i na vašem zdraví, ale ubezpečuji vás, že vás dáme brzy zase do pořádku.“ Roztáhne se mu na rtech mírný úsměv a pak skloní pohled k tvému manželovi. Bartholomew z tebe za celou dobu nespustil oči, ale je těžké říci, co se za nimi skrývá. Je to jeden z mála rysů, který u něj zůstal nezměněn, ale teď je v nich něco nového. Strach. A možná ještě něco. Něco, co jsi tam vídávala dříve. Na moment zaváhá a pokyne doktoru Hartovi, který se k němu skloní. Bartholomew mu něco šeptá, načež mu doktor tiše odpoví a pak mu stiskne rameno, než se opět narovná. „Nemusíte se bát, jak jsem vám slíbil o vaši manželku bude dobře postaráno.“ Otočí se a kývne tvým směrem. Všimneš si, že muž stojící u stěny udělal krok tvým směrem.

„Tak lady, půjdeme? Není třeba dělat to těžší, než je nutné.“ Usmívá se na tebe mile doktor Hart a Bartholomew poprvé od tvého příchodu uhne pohledem.

Edward Hart

Phelia Boulder

♬♬♬♬♬

Noční ulice industriální čtvrti Jeruzaléma znáš jako své boty. Domy namačkané na sobě a vystavěné v podivné směsici stylů, z kterých je patrné, že Jeruzalém skutečně stahuje duše z celého světa. Rozhodně to to nevypadá jako v Zahradách, které jsi měla možnost párkrát už navštívit, ale má to také své kouzlo. Osobité kouzlo.

„Uhni!“ Strčil do tebe ramenem procházející muž. Smrděl potem, pivem a převyšoval tě dobře o hlavu. Tohle nebylo chování vhodné k dámě, ale to tě příliš netrápilo. Nebylo by to totiž poprvé, co si tě někdo takový s pletl s mužem. Ani se neobtěžoval otočit a pokračoval dál se svou partou přátel, nejspíš vracejících se z odpolední směny. Na druhé straně ulice zrovna v proti směru procházela dvojice policistů, ne zrovna častý pohled v podobných místech, což ti zkazilo možné plány na odvetu. Ne, dnes si měla jiné věci na práci. Fisk se ozval. Poslal k tobě jednoho z těch jeho ňoumů, co neumí ani do pěti počítat s tím, že…

☩

„Hej, ty seš ta, jak jí říkaj Boulder, co? Posílá mě sem náš společný známý. Pan F.“ Odhalil ten tobě neznámý muž zkažené zuby v samolibém úsměvu. Vypadal, že je mu kolem třiceti. Zarostlá tvář, oblečení na mnoha místech vyspravované a špinavé. Prořídlé slámové vlasy. Nijak výrazný, ne na industriální čtvrť. Kdyby na tebe nepromluvil, ignoruješ ho jako většinu mu podobných.

„Jo ty budeš vona. Se máš prej u něj dnes na večer určitě zastavit. Má pro tebe nějakou práci a máš sebou hodit. Nerad čeká. Tak se ho snaž nenasrat.“ Pohodí hlavou a ušklíbne se.

☩

To bylo asi před hodinou. Nemusela si až tak spěchat, ale také si moc dobře věděla, že nasrat Fiska se nevyplácí. Přeci jen platí vcelku slušně a na čas. Nikdy ti nic nevisel. A to se v těchto končinách počítá.

Ulicemi proudí skupiny lidí věnující se vlastním životním osudům a ty jsi jedna z nich. Nenápadná postava jdoucí si vlastní cestou. Tentokrát nemusíš nikde dlouze bloudit křivolakými uličkami, protože cestu už dobře znáš. Netrvá to dlouho a okolní architektura nabere trochu na konzistenci a honosnosti. Tedy na místní poměry. Fiskův dům stojí v lepší části čtvrti. Tři nadzemní patra a dřevěné zdobené dveře. Za prosklenými okny se svítí a v prvním patře zahlédneš i nějaký pohyb. Ty až ale moc dobře víš, že pro tebe přední vchod není určený. Ne, ty musíš dům obejít a zaklepat v boční uličce na malé, nenápadné dveře. Nejsi host, jsi jen zaměstnanec.

Jacob White

♬♬♬♬♬

Jeruzalém se dnes večer halil do studené mlhy. Léto už se blížilo svému konci a společně s tím horké dny stále častěji střídalo deštivé počasí a příjemné ochlazení. Nebylo moc lidí, kteří by si dovolili označit tvůj život v posledních letech za klidný. Ne, měl si toho za sebou tolik. Samotnému se ti některé ze vzpomínek na frontu vracely v dlouhých osamělých večerech, kde tě před nimi neukryly ani saténové přikrývky vašeho rodinného sídla. A přesto se většina z těchto vzpomínek bledla v porovnání s tím, co jsi zažil v posledních týdnech. Tvůj život se doslova obrátil naruby a i když si na první pohled doma nedával na sobě nic znát, věděl si, že tvé nové povinnosti se brzy zase ozvou.

Tento večer tě otec vzal do jednoho z gentlemanských klubů pro jeruzalémskou smetánku. Ne, nebyl to takový ten klub pro pány, o kterých ve slušné společnosti nemluvilo, ale poněkud nudnější verze, kde se diskutovalo o politice, vědě, uzavíraly se zde obchodní dohody a šířily pomluvy. Až ses divil, jak si někteří lordi nezadali ve své výřečnosti a kydání špíny na jiné se svými drahými polovičkami, samozřejmě vše v rámci etiketou přípustných mezí. Ale našlo se i pár nevycválanců, kteří po pár skleničkách whisky pověděli i to, co nevědí.

Klub se nacházel, jak jinak než v Zahradách v jedné z nespočtu honosných budov, které se tyčily naproti noční obloze. Poměrně rozlehlý salón byl naplněn vůní dřeva, doutníků a drahé kolínské. U stolků postávaly, nebo posedávaly skupinky draze oblečených gentlemanů, kteří upíjeli z broušených sklenek kvalitní alkohol. Mezi muži v oblecích bylo zamícháno i několik důstojníků armády, jak jsi hned bystře poznal dle slavnostních uniforem, ale na první pohled si nikoho z nich nepoznal.

Tvůj otec tě už čekal. Chtěl tě představit pár svým známým a obchodním partnerům. V momentech, kdy zmiňoval tvou minulost v armádě, mohl si vidět v jeho očích hrdost, která pro tebe byla vcelku nezvyklou věcí. Ano, žil si teď v období mnoha změn.

„Jistě, souhlasím s tím, že některé nové vyhlášky týkající se podniků v industriální čtvrti jsou dosti… kontroverzní. Rada v tomto případě možná některé věci úplně nedomyslela.“ Oponoval Arthurovi jeden z přísedících u vašeho stolu. Pan Walker byl majitelem několika textilních závodů a o poměrech v jeho podnicích kolovaly nepříliš lichotivé zvěsti. Nebyl ani urozeného původu, ale když ses dobře podíval, mohl sis všimnout masivního zlatého řetízku od kapesních hodinek, který se táhl z jeho kapsy a stejně tak i zlatě se lesknoucích manžetových knoflíčků se vsazenými kousky perleti. Ne, tento muž možná nebyl urozeného původu, ale měl dostatek peněz na to, aby se tak mohl tvářit a i místo zde si koupit.

„Nemyslím si, že se rada v tomto unáhlila. Copak jste neviděl poslední výtisk novin? Další nehoda stála život minimálně dvacet dělníků. Bez nějakých přísnějších kontrol to bude jako sedět na soudku se střelným prachem a čekat, až vybuchne. Navíc, riziko šířícího se požáru… Ne, myslím, že v tomto případě to bylo rozumné rozhodnutí.“ Upije tvůj otec trochu ze sklenky a otočí se na tebe. „Jaký máš na to pohled ty Jacobe?“ Předá ti slovo a pohledy mužů z vaší debatní skupiny se upřou na tebe.

Než však můžeš svou myšlenku patřičně rozvést, a nebo se naopak celé debatě raději vyhnout, uslyšíte za vámi odkašlání. Je tam mladý sluha, který drží na stříbrném podnose obálku.

„Sire White, omlouvám se, že ruším, ale je tu pro vás urgentní dopis.“

„Urgentní? Co to v tuhle dobu může být.“ Začne tvůj otec vstávat, aby se podíval, co, nebo spíše kdo ho v tuhle chvíli ruší, ale když se natahuje po obálce, mladík viditelně znervózní a rychle o krok odstoupí. „Promiňte sire, ale nedostatečně jsem se vyjádřil. Dopis je pro pana Jacoba Whitea.“ Odkašle si pohledy ostatních se opět upírají tvým směrem. Sluha si skutečně nevymýšlí, když se dobře podíváš, uvidíš na obálce jednoduchým písmem napsáno

Jacob White
Urgentní!