| |||
Dobrá zpráva Mírně potřesu hlavou. Oba víme, co umí meč v místnosti. Masakr. Takže to nijak nekomentuju a jen mlčky čekám, co z něj vypadne. Začíná obšírně. To nevypadá vůbec dobře. Přimhouřím oči. Na čele naběhnou vrásky. Přizná odpovědnost za smrt Katrin. Nehnu se ani o píď. Tuším, že tohle není všechno. A pak přizná med. „To jsem čekal.“ Přikývnu a stále zůstávám v klidu. Pokud čekal, že po něm skočím, zklamal jsem ho. Zpráva o Kluzkém mě nepotěší. „Hm.. hádám, že hledá obětního beránka. Aby nebyl stín na Patrole. Jenže je. Jak reagoval? Co říkal? Hádám, že to neproběhlo slovy: myslím, že jsi to byla ty Gabrielo. A pak jste se nerozešli.“ Zní to smutně a trochu vyčítavě se podívám na Gabrielu. „Zapřemýšlej. Kdo se k tobě mohl dostat? Bude to někdo, kdo byl bez prachů. Nebo lítal v průseru. Pokud to nebyl někdo z těch co tu jsou s námi. Nebo ten, co ho sežraly krysy. Nevzpomenu si, jak se jmenoval.“ Zasypu Alexe otázkama. „Kdo všechno věděl, že ten med máš?“ Na chvilku se odmlčím. „Plány budou muset počkat. Tohle je důležitější. Musíme Gabrielu očistit.“ Dodám odhodlaně. |
| |||
Klidnější atmosféra To, že Betchan vrátí meč do závěsu ocením pokývnutím. Já mám pistoli relativně mimo dosah a Gab u nohou, takže by to snad mohlo být v pohodě. "Chápu. Viděl jsem co dokáže čepel v místnosti." odpovím jen bez nějaké zášti, spíš profesionálních ocenění schopností. I když jsou někteří rytíři pěkní kokoti, jejich zručnost musí jeden obdivovat. |
| |||
A najednou jsme tři To snad ne Tohle se vyvíjí opravdu slibně. Žádné tlačení na pilu. Letmé doteky. Stále to vypadá tak nějak… nevině. Tedy v porovnání s tím, co už by se dít mohlo. Jenže pak se ozve ten zvuk a já zpozorním. Je to velice nevítaná připomínky světa venku, který nikam nezmizel. Už už se skláním pro zbraň, když se objeví Betchan. Pohyb nedokončím… ale stále si ho nechávám v záloze. "Děje se něco?" Zeptám se, když vidím, že přišel ozbrojen. Rukou se vrátím zpět na zapínání kalhot a lehce tu přejedu nehtem. Ta tři slova jsou jediné, co stihnu, než si veškerý prostor pro povídání uzme Alex a Betchan. Mlčím a Sleduji je. Každé slovo. Každý pohyb. Snažím se zjistit i to, co není na první pohled zřejmé. Zatím čekám. Dohoda, že s medem počkáme, je stejně fuč… tak proč o tom neříct jednomu po druhém. Vlastně by to mohlo být výhodnější… |
| |||
Bude toho víc Chvilku váhám. Tasení meče je rozhodně delší záležitost než u pistole. Ale zvolna přikývnu a meč vrátím do závěsu. Je mi jasné, že z toho mohli být oba nervózní. A na hovor je potřeba klid. „Jo, to vím. Proto jsem ho měl v ruce, když jsem sem šel.“ Vysvětlím asi trochu tajemně. „Tak povídej. Poslouchám. Ale sira rytíře si nech od cesty.“ Pobídnu ho. A mám pocit, že se dozvím něco moc důležitého. „Tedy, pokud ti to nebude vadit.“ Podívám se na dívku, ale myslím, že to vezme v klidu. |
| |||
Rozhovor s Betchanem Betchanovu ironickou poznámku ignoruju, je mi jasné, že tohle byl jeho plán. Ale dejme tomu. "Schovej meč, nepůjdu k pistoli. Dobře víš, že čepel je na tuhle vzdálenost lepší." odpovím mu nakonec. Netuším,.co od něj čekat, ale pořád - pokud ke mě někdo jde s vytaženým železem v ruce, neberu to tak, jako že si chce jen vykládat. To je jako bych já držel nataženou pistoli u nohy. Teoreticky nic, ale důvěru to nevzbuzuje. |
| |||
Kazišuk „Ach...tak to se omlouvám.“ Řeknu s předstíranou lítostí. Tak já mám nervy na pochodu a ty si tady užíváš. Paráda. „Mýlíš se. Kdyby bylo na dveřích kukátko, podíval bych se a počkal až skončíte. Ale bohužel. Není.“ Pokrčím rameny a zvolna sklopím meč. „Nech pistoli tam, kde je. Nejsem váš nepřítel. Kdybych vás chtěl zabít, všimli by jste si toho.“ Mluvím k oběma. „Bratrstvo má spoustu divných zvyků, pro lidi mimo zcela nepochopitelné. Mít kalacha, vlezu sem s ním, ale my fasujeme meče a pušky přenecháváme vám. Proto jsem sem vešel s mečem.“ Říkám pomalu a zvolna přecházím, abych neměl dveře za zády. „Je mi jasný, že mluvení a všeho bylo dneska dost, ale ještě to budete muset chvilku vydržet. Gabrielo? Jen na okamžik. Mezi čtyřma očima.“ Hlas mám tichý a unavený. Ale rozhodně ne opilý. |
| |||
Další kolo rozhovorů? Jsem rád, že můj výběr šatů měl úspěch. Nebo to minimálně nebyl propadák. "To určitě. Vypadala bys skvěle." odpovím a jej si užívám ten moment. Když dojde na svlékání, jen si to pomalu vychutnávám. Sama by určitě byla rychlejší, ale já nevidím důvod spěchat. "To jsme dva." odpovím když se kochám jejím výrazem. Užívám si občasný dotyk nehtů když mi rozepíná a stahuje košili. Sotva ale ucítím dotek ruky na opasku kalhot a vidím drobné jiskřičky v jejích očích, zaslechnu zvenčí zvuk, co sem nepatří. Jako by drhl plech o plech. Divné. Když se ale otevřou dveře a promluví Betchan, je mi najednou všechno jasné. Tokarev je sice blízko, ale kdyby nás chtěl rovnou zabít, asi by minimálně jednoho stihl. Ale neudělá to. |
| |||
Noční toulky Muž odpoví. Trochu mě jeho odpověď zklame, ale chápu, že tu nikdo nebude sedět nonstop pro případ, že by si někdo vzpomněl poslat zprávu. Budu prostě muset počkat do rána. Vrátím se k našemu stolu a trochu rozpačitě se zadívám na oba kouzelníky. „Omlouvám se, ale musím vás opustit. Byl to náročný den a nemohu si dovolit se opít nebo příliš dlouho ponocovat. Uvidíme se ráno.“ S tím hospodu opustím. Mám namířeno přímo k seníku, kde, jak doufám, budou všichni, opravdu všichni spát. Ale ta jediná osoba, o kterou mi jde, tam není. V duchu zanadávám a za slabého světla baterky, abych ostatní nevzbudil zkontroluji své věci. I batoh Gabriely. Navléknu se do zbroje a plně vyzbrojen opět vypadnu ven. V hospodě není. Na seníku taky ne. Zbývá poslední možnost, než začnu pročesávat celá vřídla. O chvilku později vstoupím, s mečem v ruce, do lázní. Jsou tam oba. Ulehčeně zafuním. „Neruším?“ Zeptám se, i když vím, že ano. |
| |||
Služby komorníka Rozhodně není kam spěchat "To asi je." Souhlasím. Když mi Alex navrhne róbu, uznale pokývám hlavou. Něco takového jsem od něj rozhodně nečekala. "Davy budou šílet." Zhodnotím. "Fotografové žadonit, abych zůstala ještě o chvíli déle." Neubráním se úsměvu. Kdy se stalo, že dnešek začal být tak příjemný? Vždyť před chvílí mi ještě hrozila smrt. Všechny strach vzal čert. Zůstalo odhodlání užít si dnešek. Nechám se svlékat. A to i části oblečení, které bych si sama svlékla pohodlněji a rychleji. Kousek po kousku. Není kam spěchat. Když Alex sundá vestu, nakloním hlavu na stranu. "Dlouho mi nebylo tak dobře." Odpovím na jeho otázku. Teď jsem to já, kdo mu začne opatrně svlékat košili. Prsty se lehce dotýkám hrudníku. Alkohol mi příjemně vyprázdnil hlavu. Dala bych si ještě. Když je košile dole, dotknu se zapínání kalhot. V očích výzvu, vzrušení a nečekaný klid. |
| |||
Ve vodě „Jo, občas je. Ale škoda že nezůstalo nic z kořisti...“ pokrčím rameny. Nemá smysl se tím už zatěžovat. Mrtvolu zavál sníh a vzpomínky postupně přemazává čas. „To je asi pravda.“ nepřu se. Nezjistíme to a minimálně teď má Kluzký asi důvod zabít nás oba. I když zrovna jemu jako jedinému ze skupiny věřím v tom, že by to neudělal bez důkazů. Není tak impulzivní jako ostatní. |
doba vygenerování stránky: 0.12050294876099 sekund