Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Příhraničí 
Družina
| |||
 | Ve vodě Ať jdou všichni k čertu Přikývnu, když Alex vysvětlí, jak skončil člověk, který ho zradil. „A pak že neexistuje spravedlnost.“ „To už nezjistíme.“ Pronesu vážně. Opravdu nemá cenu se s tom šťourat. A rozhodně nemá smysl hýčkat si tu vztek vůči Alexovi. To už bych to tu rovnou mohla zabalit. Navíc máme ten PLÁN. Líbí se mi, když se usmívá. Znovu se do něj zavěsím. Přikývnu. Znovu mám ten znepokojivý pocit přirozenosti. Až mi to svírá hrdlo. Odhodím pomyslnou vlečku. „Jaké šaty bych si měla vzít na udílení Oskarů?“ V lázních se ani neobtěžuji zkusit se svléknout sama. „Pomůžeš mi?“ Zeptám se hned potom, co zkontroluji, že nám nehrozí žádné nebezpečí. | ||
| |||
 | Voda a rozhovor "Je mrtvý." potvrdím její dotaz. Když se ale zeptá jestli s jeho smrtí mám něco společného, odpovím po pravdě. Na rukou mám krve dost, ale tuhle ne. "Ne, zabila ho pustina nebo někdo jiný. Netuším jestli jo nějaká bestie roztrhala předtím nebo potom, ale kořist už u sebe neměl." vysvětlím. | ||
| |||
| Do vody Příjemné zakončení dne „Je mrtvý?“ Vyslovím nahlas, co je zřejmé. „Pomstil ses?“ Pokračuji. Tohle mě vlastně dost zajímá. „Přesně, nebýt tebe…“ Začnu odměřeně. „… budu tu trhat žebříčky oblíbenosti. Což bylo ostatně zřejmé od první minuty.“ Připomenu. „Teď se musím spokojit s potupným postem neoblíbeného vyvrhele.“ Znovu to zlehčuji, je však zřejmé, že mě to sere. Ale to bylo zřejmé vždy. „Z výsluní na dno.“ Dotknu se teatrálně hřbetem ruky čela. „Slyšíš?“ Zarazím se. „Shakespeare vstává v hrobu, aby o tom napsal.“ Zacukají mi koutky. Celé divadlo však rychle ukončím. Nemám tu pocit bezpečí, a tak pomůžu posbírat věci a vyrazím k lázním. Neskutečně se těším do vody. Teď bez ostatních to bude jiné. | ||
| |||
| Konec hladu Při její odpovědi se jen pousměju. Sám jsem si to kdysi užil a ještě mám v živé paměti jaká paráda to byla. I když já až pak zjistil, že jsem měl i jedno naštípnuté. To jí snad nehrozí. "No, jsem rád, že to dopadlo jen tak." reaguji jen. "Pitomec to byl... Kdyby ne, mohl si užívat prachy a ne hnít někde tam venku..." vzpomenu si na neslavný konec mého parťáka. Ale kořist stejně sebral někdo jiný, takže jsem byl rád, že jsem se z toho dokázal sám dostat. | ||
| |||
| Konec hladu Hmm koupel Bezděky se lehce dotknu hrudníku. „Rozhodně teď vím, že je mám.“ Pokrčím rameny. Co si budeme povídat, ideální to není – ale fňukání ničemu nepomůže. Cítím, a to velice dobře, že se nálada změnila. Že Alex mluví o něčem, pro něj, skutečně nepříjemném. Většinou mi, v podobných případech, zabliká varovná kontrola „Pozor! Tohle je důležité. Dělej si poznámky“. Ta kontrolka zabliká i teď a já si, stejně jako vždy, poznámku udělám. Zároveň mám však potřebu, muže uklidnit. Zahnat tu vzpomínku. „Pitomec.“ Zhodnotím tvrdě. „Na druhou stranu, budiž mu chvála, alespoň zbylo víc na mě.“ Pozvednu dvakrát obočí. „Být to rozumný parťák a skvělý obchodník – jako já – tak už se někde koupete v bohatství… ale on ne. Takže to čeká až na nás.“ Zakončím. „To nevím… možná…“ Odpovím na tetování. „Někdy je důležité připomínat si podstatné věci.“ Silou vůle odolám nutkání prohlédnout si písmeno „D“ na ruce. Trochu mi tahle konverzace zhořkla. A není to jen tím, že se Alex začne vyptávat. Snad bych mu měla něco málo říct… mám však nejasné tušení, že o tomhle bude rozhodně bezpečnější mluvit až při sexu. „Později.“ Navrhnu a rozhlédnu se kolem. Tady jsme dost na ráně. Pomalu se zvednu na nohy. „Tak co? Jak velký jsi rebel? Nebojíš se jít koupat hned po jídle?“ | ||
| |||
| Rozjímání "Tomu věřím. Co žebra?" zeptám se se zájmem. Sice se nějakou chvíli neozvala, ale občas si všimnu, že sebou trochu trhne. No, nemít tu vestu, leží tam už taky někde pod sněhem. Byla by to škoda. Asi. Fakt nevím. Zase by to spoustu věcí usnadnilo. Třeba. Když mi pak ale odpoví na mou zmínku o naději, ruka mi trochu instinktivně sjede k prostřelenému stehnu. Jednou. Jednou jsem někomu věřil a málem zařval. "Jednou." připustím "Sice ne do západu slunce a nebyla to ženská, ale měli jsme plán na kšeft a on došel k tomu, že celý zisk je lepší než jen půlka." dodám s pokrčením ramen abych to aspoň trochu zlehčil, ale i po těch letech to tak nevnímám. "Co ty? Už jsi takovou nabídku dostala?" vrátím jí otázku. "To jo..." souhlasím s tím, že dva už jsou něco jiného. Když se zmíní o tetování, zasměju se. Sice slabě, ale trochu to pomůže. "A pomohlo by to? Spíš mysleme na to, jak to přežít..." vrátím se ke kruté realitě. A co si budem - její hrudník by to kazili, můj už tolik ne. "Hele... Chápu, že mi pořád nevěříš a respektuju to. Ale jestli máme aspoň trochu fungovat, měli bychom si trochu věřit " začnu pak opatrně. "Nevím, co se stalo v Pevnosti a proč po tobě jdou. Ale pokud bys o tom mluvit chtěla, ocením to." dodám pak. "Aspoň o tom přemýšlej." požádám jeste. Jak říkal Kluzký, nevěřím jí pořád ve všem, určitě mi neříká vše, ale to ani nechci. Jen... Pokud by plán přece jen vyšel nebo pokud mám kvůli tomuhle umřít, rád bych věděl proč.... | ||
| |||
| Konec hladu Hmm koupel Konečně se ten pocit nekonečného hlavu vytrácí. Sním ještě pár soust, pak se spokojeně odtáhnu. „Já to ocením.“ Přikývnu jako by „já“ bylo důležitější než nějaká záda. Odpověď mě překvapí. Zaskočí. Takže ji prostě zkusím zlehčit. Bojím se, že by to mohla být pravda. Děsí mě, že by se to stát nemuselo. Je to tak reálné a přeci tak nemožné. „Nepovídej mi, že ti nikdo za celou dobu tady, nenavrhl, že spolu utečete do západu slunce.“ Nadhodím. „Dva, to už je něco jiného.“ Zopakuji. Na chvíli se kousnu do rtu. Mozek konečně objevil ten fakt, že na některé věci teď nejsem sama. Líbí se mi? Nebo je to jen riziko? A není to teď jedno? „Možná bychom si měli nechat vytetovat PLÁN přes celý hrudník.“ Vyhrknu a teprve pak začnu přemýšlet o tom, proč jsem to vlastně řekla. „Pak to bude reálnější.“ Pokrčím rameny. Z mého výrazu je jasné, že tenhle návrh nemyslím vážně. | ||
| |||
| Alkohol a teplo „To jo, je to jedno z těch příjemnějších míst k životu v Příhraničí.“ souhlasím s Gab. I když pro uskutečnění našeho plánu je to ještě dost blízko Pevnosti. „Proč ne, moje záda to ocení.“ nebráním se nijak dalšímu prohřátí ve vodě. To, že u toho budu mít příjemný výhled je jen bonus. Zatím tu ale přes sebou ještě máme jídlo, takže jen do prázdného kalíšku opět naliju trochu pálenky a sám si přihnu z lahve. Kdyby nebylo toho zatraceně posraného zbytku dne, byl by to opravdu pěkný večer. | ||
| |||
| Alkohol Nikam nespěcháme „Úplně chápu, proč tu lidé žijí.“ Přivřu spokojeně oči. „Určitě se nepotřebujeme úplně ztřískat.“ Souhlasím. Potřebuji si jen maličko vyčistit hlavu, to je celé. Přistrčím kalíšek k Alexovi. „Půjdeme ještě do vody?“ Zeptám se. Lázně mi přijdou jako docela bezpečné místo…. bezpečnější a lákavější než seník. Díky mě překvapí. Nakrčím čelo. „Za co?“ Na odpověď jsem opravdu zvědavá, i já se pustím do jídla. | ||
| |||
| Rozjímání nad lahví Sám si užívám chvíli klidu při jídle. Otázka mě nepřekvapí, zvlášť po dnešku. "Říkají tomu vřídlovice. Místní pálenka. Ale tahle je trochu jemnější, nepotřebujem se úplně ztřískat, ne?" nadhodím. Když pak zdůrazní plán, jen se usměju. Sice slabě, ale přece jen. To, jak malá je šance na to, že vyjde, mě teď nezajímá. Je to pořád lepší než žádná naděje. | ||