Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Známá zjizvená tvář Schovaná v uličce čekám v temnotě. V duchu se sázím sama se sebou zda to Diana zvládne. Jestli převáží její obavy o to co se může stát pokud ty peníze nesežene nebo bude takový srab, že z toho vycouvá aby snad někomu neublížila. Nebo převládne její smysl pro dobrotu nebo čím se to vlastně řídí. Když zaslechnu kroky a pak i známý hlas sama pro sebe se usměju. Nakonec tedy vyhrála ta část mě, která jí věřila. Skvěle holka. Možná z tebe nakonec i něco bude. Jak se přibližují připravím se. Doteď jsem splývala se stěnou. Svaly uvolněné, oči přivřené a šetřila jsem silami. V tomhle mám dlouhou praxi a dokážu se během mrknutí oka změnit z lenivé a ospalé kočky v rychlou a drtivou čmouhu složenou z pěstí a kopanců. V duchu si představím potřebné kroky, které musím provést. Levou nohou se odlepím od zdi, tím získám na rychlosti a jako blesk se proženu kolem s loktem zvednutým do úrovně hlavy. Náraz to bude pořádný když se moje ruka setká s jeho obličejem. Překvapení, šok, bolest. Rozhodně nebudu dávat nějaká varování a křičet na něj peníze nebo život. Nejdřív ho srazím a pak prošacuju. To je vždycky jistější. Kdo ví co by ho napadlo za hlouposti kdybych mu dala čas. Takhle ani nedostane příležitost. Samozřejmě plány jsou dobré, ale zkušenost mě naučila, že vydrží jenom do první rány. Pak je všechno kolikrát jinak než jak si to člověk naplánoval, ale i s tím počítám. vyhraje ten komu to rychleji myslí a jsem připravená kdyby se něco pokazilo. Sleduji a v hlavě odpočítávám kdy budu muset vyrazit. Tři, dva, jedna, teď! Vystartuju abych se prohnala kolem a uštědřila chlapovi zdrcující úder. Pak se rychle otočit a dát mu další pokud ještě bude stát na nohou. | ||
| |||
 | Verše: Vyrovnání sil Zerachiel
Krev na ochozu se začne přelévat poháněná tvou vůlí, než několik rudých pramenů vystřelí a obmotá se kolem nohou protivníků. Zahalená postava zavrávorá, a to dá tvé druhé spolubojovnici výhodu. Srazí jeho ruku s mečem a bez váhání mu vrchem zabodne čepel do krku a následně projde až do těla.
Tohle ale vnímáš pouze jakoby mimoděk, protože tvou pozornost poutá tvá stará známá. Máchne párem křídel a bez větších potíží se vyprostí z krvavého objetí. „Ty tvoje laciné triky.“ Ušklíbne se a rozletí se naproti tobě. Tvá dýka jí vyletí vstříc, ale stačí máchnutí jejího meče, kterým ji roztříští na zlatavé úlomky, které se rozpadnou v záblescích světla.
Letí vzhůru k tobě rychlostí blesku. Stihneš tak akorát tasit svůj meč, aby se za hlasitého cinkotu vaše čepele střetly. Ve vzduchu má teď oproti tobě výhodu a tu taky velmi rychle využije. Odrazí tvůj útok a použije svůj zářící štít k vykrytí tvých dalších ran, než se ve vhodný okamžik dostane nad tebe a udeří tě štítem, na němž se při té ráně rozzáří série propletených symbolů. Rána tě srazí ze vzduchu a ty dopadneš zpět na zem chrámu na oltář, který se pod nárazem tvého těla z velké části rozlétne do stran, rozbitý na nespočet kamenných kousků.
„Mluvit. To si ty vždycky chtěla a jak to pak dopadá.“ Rozmáchne pobaveně rukama, zatímco se vznáší vysoko v sále. „Obrátit? Snadno… Proti těm, kteří sešli z cesty.“
Všimneš si, že Sarathiel skopla tělo mrtvého Padlého ze svého meče a zahleděla se na tebe. Nuriah ji měla v zádech. Svou pozornost věnovala tobě, prozatím. Sarathiel kývla, odrazila se a vyrazila vzhůru k Nuriah, třímajíc svůj meč pěvně v rukách.
| ||
| |||
| Technické problémy Delilah Blair Flanagan Promluvíš na tu věc tvořenou černým prolínajícím se dýmem a je ti jasné, že se její pozornost zaostří ještě více na tebe. „K..d..e…“ Ozve se opět ten hlas, který jakoby nepocházel z tohoto světa, když v tom vpadne do místnosti sestra a vše je najednou, jakoby se nic nestalo. Přesto… minimálně zhasnutá světla se ti nemohla zdát, protože stejně jako tehdy ve sklepení, i tentokrát toho byl svědkem i přítomný personál.
„Zhasla světla… Ano, to zhasla.“ Přimhouřeným pohledem si tě měří ta odvážnější ze sester, zatímco prochází po pokoji a kontroluje lampy. Ta druhá zůstala na chodbě a vidíš, jak občas její tvář nakoukne do dveří. „Asi se bude muset udělat revize.“ Zakroutí nakroutí nakonec hlavou, aniž by jakkoliv viditelně reagovala na pach bylinného dýmu, který stále ještě cítíš. „Vy ještě nejste hotová?!“ Otočí se na tebe, nadechujíc se k dalším slovům, než ale nakonec místo nich jen stiskne podrážděně rty. „Dobře.“ Odsekne a vydá se zpět ke dveřím. „Ale pospěšte si. Nekoukejte jen tak zděšeně kolem. Jestli zase vypadne osvětlení, vezmeme vás zpátky, ať už budete hotová, nebo ne.“ Otočí se na tebe krátce, než uslyšíš její tiché mumlání, zatímco za sebou zavírá dveře. „Takhle se nedá pracovat, zase se…“ Zavřou se dveře a ty jsi opět sama. Vůně dýmu už je stěží patrná a déšť za okny pomalu přestává. Je na čase dokončit to, proč tu jsi.
Hromádka oblečení v sobě skrývá překvapivě trojici vcelku běžných oděvů a nějaké prádlo. Sice je vše jednodušší a prosté, ale přesto je to oproti tomu pytli, co si měla před tím velká změna. Sestry čekají na chodbě, aby tě zase zavedly zpátky. „To to trvalo.“ Ozve se jedna z nich netrpělivě, zatímco ta druhá po tobě jen střelí vyděšeným pohledem skoro jako tehdy, když tu byla na zemi Meeksová a raději mlčí. „Počkejte, ještě tady.“ Zajde sestra dovnitř zkontrolovat, zda není v místnosti nic rozbité, či poškozené. Nikdo by jistě nestál o to, aby tu běhali pacienti se střepy zrcadel v rukou.
Vedou tě zpátky. Zpátky ke schodům. Zpátky tam dolů.
Ač ti horká voda příjemně rozehřála tělo. Máš tady dole pocit, jako by každým okamžikem nastřádané teplo zase mizelo. Uvedou tě zpátky do tvého pokoje, kde už na stole čeká tác s večeří. Vypadá to na nějakou kaši se sušenými rozinkami a medem na sladko. K rafinovaným zákuskům to má daleko, ale… Ale stále je to lepší, než okoralý suchý chléb. Dveře se zavřou a zámek zaklapne.
| ||
| |||
| Známá zjizvená tvář Phelia Boulder Diana se poleká, když ji silou chytneš, a tak své překvapení nemusí ani příliš hrát. Alespoň to celé působí uvěřitelněji. „Dámo, tyhle věci sem nepatří! Okamžitě ji pusťte, nebo zavolám místní ostrahu!" Brown zvýší hlas a s tím se zvýší i zájem ostatních kolem vás. Jestli jste před tím poutali jen trochu pozornosti, teď máte pozornost většiny lidí v okruhu pár metrů. Dokonce zahlédneš pár lidí, jak do sebe pošťuchují rameny a ukazují si na tebe. K uším se ti z několika stran donese tvé jméno a zároveň přezdívka z ringu.
„Je to ona… já to říkal…“
„Boulder? Co ta tady dělá?“
„Hej, to je ona. Tohle bude ještě zábava. Posledně ve třetím kole, dala…“
Nese se k tobě z vícero stran. Je vidět, že lidé, kteří holdují hazardu se mu nevěnují pouze na jednom místě, ale také si rádi vsadí i jinde. Tvé renomé ti alespoň zařídí nikým nerušený odchod z herny hned poté, co od sebe Dianu nevybíravě odstrčíš. Na druhou stranu je tu hned několik svědků této menší eskapády, kteří tě jsou schopní identifikovat.
Vyjdeš ven do nočního Jeruzaléma. Už je docela lezavé chladno a bude dobře po půlnoci. Na pár místech svítí pouliční osvětlení, ale není to zde žádná sláva. Stačí zajít do postranní uličky a je najednou všude opět tma. Čekáš…čekáš… a čekáš. Kdo ví, co si z toho Diana vzala. Po ulici sem tam někdo projde, ale nikdy nezabočí do uličky, kde si schovaná ty a dle šramocení i pár krys.
Musel už uběhnout nějaký čas, když v tom se ozvou kroky a do uličky vstoupí dvojice postav.
„Tudy?“ Ptá se nedůvěřivý mužský hlas.
„No… ano… je to zkratka.“ Odpovídá mu žena, kterou poznáváš. Diana to nakonec zvládla.
| ||
| |||
| Seznam beránků Jacob White Na první pohled to nevypadá, že by žena před tebou byla sžírána podobným dilematem jako ty, ale je těžké vidět pod povrch, zvláště pro tebe, který je uvyklý spíše na válečnou vřavu a boj o život, než sledování titěrných gest a pohledů, které o lidech umí mnohé prozradit. Přesto i ty si v jednu chvíli všimneš jistého zaváhání v jejím jinak suverénním jednání.
„Nás…“ Zopakuje po tobě a podívá se na dno sklenky, která už je však prázdná. Chvíli je ticho, rty zamyšleně semknuté, než k tobě opět zvedne pohled. „… až na to bude vhodnější čas. Souhlasím.“ Kývne a je patrné, že tohle téma stejně jako ty ochotně odsune na později.
„V pracovně. Nejspíš. Tihle lidé mají rádi všechno na papíru. Prý je papír mocnější meče, heh.“ V úšklebku se mísí pobavenost a bolest. „Něco tam musí být. Jinak… jinak budu muset hledat jinde. Je to dost výstřel naslepo, ale nemám o moc více informací. Zahrady nerady vydávají svá tajemství. Alespoň tady se to říká. Dobře, jestli něco najdeš, víš, kde mě najít. Ne, že mě z toho vynecháš. Tohle je… osobní.“ Začíná to vypadat, že tu vzniká dosti nepravděpodobná aliance. Ačkoliv se znáte pouze pár okamžiků, působí to celé tak nějak přirozeně.
„Dobře, John Weber, dělal pro Kenworthyho. Je to taková jeho pravá ruka, když potřeboval zařídit nějaké věci, které se na světlo příliš nevytahovaly. Oficiálně je to předák v jedné z jeho filiálek. Coleburn destilka tady ve čtvrti. Samozřejmě na špinavou práci měl také své lidi, většina dělala v destilce jako krytí. Alexej Duma a Luis Buckley. Ten poslední tu byl nejčastěji vidět, ještě před tím, než zmizeli. Jestli chceš, můžu ti najít jejich adresy.“ A s tím se Eliza těžce zvedne, držíc si jednou rukou zraněný bok. Dojde k jedné z komod a z kapsy vytáhne drobný klíček, kterým otevře jeden ze šuplíků. Všimneš si, že ruka se jí třese, takže se jí to povede až na druhý pokus. Jen slyšíš nespokojené mlasknutí, než vytáhne z šuplíku ohmataný deník v kožených deskách převázaný roztřepeným provázkem, který otevře a vytrhne jednu ze stran. Vytáhne také kalamář a pero, které postaví na komodu, o kterou se musí jednou rukou neustále opírat. Když se ale pokusí nejistou rukou otevřít kalamář s inkoustem, lahvička se převrátí a černý inkoust se rozlije po lakovaném dřevu a začne kapat na zem.
„Zatraceně.“ Zanadává. „Pojď si to možná raději přepsat sám.“ Otočí se na tebe a posune ti ke straně prázdnou vytrženou stranu z deníku, ve kterém ti ukáže postupně trojici adres vyvedené až překvapivě úhledným písmem. Dvě z nich jsou tady v Industriální čtvrti a vypadá to, že pan Buckley a Duma nebydlí až tak daleko od sebe. Poslední pak je v Úřednické čtvrti, kde má pan Weber svůj dům. „Takže… to je vše, co ti k tomu můžu dát.“ Vzhlédne k tobě unaveně. Ve vzduchu je cítit pálenka, krev a ještě něco zvláštně povědomého. „Tak už jdi.“ Odtrhne od tebe pohled a po pár krocích se svalí zpět na pohovku s polštáři. „Tohle bude brzo lepší…“ Zavře oči a zakloní znaveně hlavu.
| ||
| |||
 | Asi bych potřeboval sám sobě dodat trochu inspirace Dívám se za Akkadem a snažím se srovnat s představou, jak málo pro něj znamená Bůh. Někde v duši musí mít podivné prázdno a zřejmě je ještě příliš mladý, než aby se zamýšlel, co se s jeho duší stane po smrti. "Nuriel, přijď ke mně," vyslovím tiše a počkám, než se postava dívky objeví po mém boku. "Nuriel, nerozumím tomu," řeknu polohlasem, který nezalehne k uším žádnému z náhodně procházejících smrtelníků. "Ještě před chvílí bych přísahal, že ho skrze mě zasáhla milost našeho Pána a on vzplanul touhou vykonat víc, než kdokoli před ním, jak už to tak bývá... a vzápětí mi došlo, že se tak nestalo - ale stejně jako by v něm hořel plamen..." Buď mým druhým rozumem, Nuriel. Čeho jsem si nevšiml, co mi nedošlo? Byla snad na vině, a jen těžko bych se k ní přiznával právě jí, má vlastní rozkolísanost a nejistota, čeho vlastně chci dosáhnout? Šel jsem z obav z hněvu našeho Pána na něj tak strašně špatně, až mi jeho mysl úplně proklouzla mezi prsty? Zapracovala tu jiná, silnější moc... to si ale stěží dokážu představit. Potom by přeci nedávalo smysl posílat ještě i mě. Nebo jsem na úplně špatném místě...? "On je asi... nevěřící, Nuriel," pokračuju váhavě a jen ztěžka mi to slovo přelézá přes rty, nerad se smiřuji s tím, že tak zajímavý a inteligentní muž má zároveň tak vážnou vadu charakteru. "Ale i tak bych přeci měl mít tu moc dotknout se jeho mysli... ale já k němu nedosáhl." Konečně na ni pohlédnu. Dávala přednost přímočarým řešením a rychlé akci, jako většina těch - jak mi vždycky přišlo - co nosili zbraň. Snad i proto jsem se meče nakonec vzdal, aby mě jeho blízkost nesváděla ke spěchu. Ale teď bych trochu nekomplikovaného náhledu ocenil. A ona koneckonců právě díky tomu, jak jiná byla, občas viděla věci užitečným způsobem... "Hodně štěstí," řekl jsem Akkadovi na rozloučenou teprve před pár okamžiky, ale byla to jen obyčejná slova. | ||
| |||
 | Verše: Boj v chrámu Lháře "...for the anger of man does not produce the righteousness of God."
Suriel se dostane z dosahu mé moci. Pro tuto chvíli mi nezbývá než považovat to za dobré znamení. Je zraněný, ano, ale zvládne to. Měla bych ho následovat; pomoct mu dostat se až k branám Zlatého města a doručit zbraň Padlých do povolaných rukou, ale – ta strašlivá, ohlušující rána, kdy tělo Barachiel narazí do stěny, mnou trhne opačným směrem. Prudce se odrazím od země a křídly udeřím do vzduchu. Dokonce ani bolest, která mi prostřelí tělem a varuje mě před podobnými pohyby, mě nezastaví. Nepřemýšlím. Měla bych, vím to. Hluboko uvnitř vím, že důležitá je teď zbraň Padlých, ale nedokážu se odvrátit od těla své sestry a prostě odletět. Nejde to, nemůžu ji tady nechat, protože by mohla být… mohla to… přežije to, zatvrdím se bušícímu srdci navzdory, protože nic jiného nepřipadá v úvahu. A Suriel to zvládne. Vždycky to zvládl a dnešek nebude výjimkou.
Šplíchance krve se nahoře na ochozech zachvějí, jako by někdo zčeřil klidnou hladinu jezera oblázkem. Zlato pod nohama Padlých se pohne a tenoulinkými šlahouny po nich vystřelí ve snaze je zachytit nebo aspoň vyvést z rovnováhy. Ještě za letu se mi v ruce objeví jiskřivá dýka, kterou bez sebemenšího zaváhání hodím po Nuriah. Pokud jsem se s ní byla předtím ochotna domluvit, teď už nejsem. Ubrání se, s tím počítám; především se jí teď snažím nedat příležitost dostat k Sarathiel, než se k nim dostanu.
„Ty a já, Nuriah,“ vykřiknu. „Chtěla jsi mluvit. Tak si promluvme,“ avšak teď už asi víme obě, že mluvit budou především naše čepel. Dalším bolavým úderem křídel se dostanu ještě o kus výš a zaútočím na ni mečem seshora. „Jak se můžeš obrátit proti vlastním bratrům a sestrám?“ | ||
| |||
 | Stín v patách Ze stavu mých vlasů se mi vážně chce málem brečet. Voda ani mýdlo nepomohly tak, jak jsem doufala, musím je tak rozčesávat po menších pramenech, opatrně, jemně. Cítím pálivou bolest ve svalech, zejména pak v předloktí a zádech, na kolik mi dává zabrat i tahle zdánlivě banální činnost. Dala bych nevím co za to, aby tu se mnou byla Katherine a pomohla mi s tím. Povzdechnu si a vrhnu na sebe útrpný pohled do mlžícího se zrcadla, na kterém se sráží vlhkost. | ||
| |||
| Nedorozumění Když se do mě Diana opře pozvednu obočí. Trochu mě zaskočila. Už moc dlouho žiju ve stínech s chmatáky a násilníky a ti vždy přemýšlí nad tím jak si přivydělat a spousta věcí jim je jasná i beze slov. Neuvědomila jsem si, že Diana takhle neuvažuje. Což je teď pro ní ke škodě a než bych jí všechno vysvětlila tak by to trvalo moc dlouho a stejně na to nejspíš nemá náturu. Ovšem vztek je lepší než odevzdání, které předváděla před chvílí a když se tu u nás objeví i Brown a začne se do toho míchat, myšlenky se mi rozeběhnou závratnou rychlostí a já začnu uvažovat jak toho využít. "Možná za chvíli problémy dělat začnu," zavrčím na směrem k Brownovi. "Dluží mi totiž peníze a je na čase aby je konečně vyložila." Prázdnou sklenici od piva s bouchnutím položím na pult a zdůrazním tak svoje slova. Dám jim chvilku aby jim došel význam toho co jsem právě řekla, pak popadnu Dianu za paži a přitáhnu si jí k sobě. Je to trochu divoké, skoro až násilné gesto, ale dělám to hlavně kvůli tomu abych jí mohla něco rychle pošeptat i když takhle z dálky by to mělo vypadat, jako když jí vyhrožuji. "Ukaž obavy. Řekni mu, že se bojíš a zkus zda by tě nedoprovodil domů. Já na vás budu čekat v uličce za hlavní třídou. Zaveď ho tam," předám jí instrukce co má dělat a doufám, že to tentokrát nezvorá. Nevím zda asi to pořád ještě neuvědomuje, ale jde tady nejenom o její živobytí, ale dost i o život, jak jí tak i jejího děcka. Jakmile jí tohle pošeptám prudce jí od sebe odstrčím. "Rozumíš? Chci ty peníze jinak budeš litovat," křiknu na ni poslední varování aby to dobře vypadalo. Brown si ode mě ještě vykoleduje zlostný pohled, pak se k nim otočím zády a začnu se prodírat ven z herny. | ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Obětní beránci „Neznáme.“ Přikývnu s trochou hořkosti. Uvědomuji si, že má pravdu, a přesto cítím že nemá. Naprosto iracionálně se mě to dotkne i když mi racionální mysl velí že je to hloupost. Musím to ignorovat. Tohle teď není důležité a určitě nemám čas osobní bolístky nechat vstupovat do cestě vyšetřování. Hlavně když potencionálně jeho výsledek ohrožuje život nás obou. „Můžeme věci kolem toho a nás probrat až tohle bude vyřešené a stopa vychladne.“ Pronesu a vlastně ani netuším, jak slova kolem nás doopravdy myslím. Chci zjisti co nejvíc o probuzených, ale nevím, zda je pro mě bezpečné to probírat zrovna s ní. Nemyslím, že by mě zradila, ale mám strach abych se nezradil sám.
„V jeho pracovně? Pro mě není problém se dostat do domu zpět. Policie se bude držet stranou dokud jim někdo neřekne jinak. Snad to někdo nestihl rychleji. Třeba tam doopravdy najdu něco užitečného. Pokud ano vyměním informace za informace.“ Skutečně mi trochu uloví, když začnu mluvit jako by šlo o prostý obchod. Snažím se ženu před sebou co nejméně vnímat. Jsem z ní ale popravdě nervózní. Některé rysy a pohyby jsou až nápadně podobné té kterou jsem znal dřív. Být vedle někoho koho znám tak blízko, a přitom vůbec je neskutečně podivná zkušenost. „Budu hledat cokoliv o probuzených a co s nimi mohl dělat. Není to mé první vyšetřování. Určitě něco najdu.“
„Dej.“ Pokývnu chladně hlavou. „Pokud se kdokoliv z nich bude shodovat s důkazy které najdu v sídle pokusím se na něj vinu svalit. Jen budu potřebovat co nejvíc informacích o nich. Hlavně abych věděl, na koho vinu svalím a taky abych je mohl dobře zapracovat do historky pro muže který mě drží na vodítku. Bude podezřívavý o tom nepochybuji a budu potřebovat, aby byl můj příběh neprůstřelný.“ Co to u všech ďáblů děláš Jacobe… kdyby tě teď Edgar slyšel jdeš rovnou na šibenici. Bez otázek a nejmenších pochyb. Riskuješ všechno a proč? Jistě chceš vědět víc ale to není to hlavní, že? Jsi prostě hlupák, kterému zatmělo mozek něco jiného. Mimoděk zatnu nehty do dlaně.
„Čím rychleji tím dříve zmizím. Odvedu stopu jinam a nechám tě odpočívat.“ Řeknu, protože chci pryč, a to nejen kvůli věcem co jsem zmínil. Prostě potřebuji na vzduch. Vyřešit to dát Edgarovi odpověď, přežít a mít místo kde si budu moci utřídit myšlenky. Zastavit a vydechnout. Možná se vidět s Agnes. Ta vždy dokáže vnést světlo racionality i do mých nejtemnějších myšlenek. I když vůbec netuším, jak s ní mluvit o něčem takovém jako to co jsem zažil dnes nebo jí postavit před své pocity ohledně Cass… Elizy.
| ||
