Andor.cz - Dračí doupě online

Něco ve mne si navzdory předchozí nejistotě a neklidu užívá tuhle kratičkou chvíli, kdy mám navrch nad někým takovým jako je... On. Jistě, je to jen pomíjivý pocit, něco, co by se mohlo ve vteřině změnit, přesto... Mne to vlastně překvapí. Jako by ve mne Kamael zažehl pověstnou jiskru něčeho, co tam bylo vždy, jen jsem o tom dosud nevěděla. I mne po tváři splyne uvolněný úsměv, reakce mého nového velitele je příliš nakažlivá než abych tomu odolala. Můj velitel... Zní to tak zvláštně. Prohlížím si ho a... Udělala jsem opravdu dobře? Myslím, že ano. Věřím v to.

"To opravdu řekl?" podivím se, když mi odhalí ten podlý Luciferův plán, jak... Ah, tak proto Kamael přišel osobně a ještě v dnešní večer? Najednou to celé dává smysl a serafín si tím ode mne vyslouží o to větší obdiv a vděk. Už jen z důvodu, že jsem díky němu měla možnost vidět i trochu jinou tvář toho vždy přísného a odměřeného generála, který mne přivítal ještě před několika hodinami v aréně. "Není se za co omlouvat, bylo to náročné... Pro nás všechny," potřesu hlavou a tentokrát se už nevyhýbám pohledu na něj. Ještě chvíli, aspoň pár okamžiků, než si vzpomene na to, že by si měl nasadit zpátky svoji tvář...

Vstanu po jeho vzoru, loučí se rychle - skoro jako by před něčím utíkal. Nebo před někým? Přede mnou? Přesto váhá - takřka bolestně - až se mi dere na jazyk otázka, kam se poděla panská rozhodnost? Přenesu váhu z nohy na nohu, chvíle ticha, která nastane je takřka elektrizující.
"Nevadí mi to," vyhrknu dříve, než se mlčení změní v hradbu ženoucí Kamaela pryč ze dveří. Na okamžik se zarazím, odkašlu si. Tak... Ještě jednou. Lépe. Pomaleji. "Tedy, chci tím říci... Klidně to můžeme probrat teď. Nebo cokoliv jiného," dodám mile, možná... Možná trochu ostýchavě, nechci, aby to vyznělo... Kdovíjak. Jen...

Je to můj velitel. Měli bychom se trochu poznat, no ne?

Dumah

Koutky ti cukají, zatímco hledíš na Kamaela, který ti při posledních slovech doslova visí na rtech a je patrné, jak je pro něj teď obtížné zachovávat vážnou tvář. Čeká. Je však vidět, že čekání není jeho silná stránka. Oči mu trochu více zažhnou a ťukne prstem nervózně o stůl, než se zarazí při uvědomění, co udělal a raději ruku stáhne do klína. Vložíš do slov ještě dramatickou pauzu, než nakonec… Souhlasíš.

A pak se Kamael široce usměje. Není to ten jeho rezervovaný úsměv, který je stěží patrný na jinak nehybné tváři. Ne, tohle je upřímný úsměv se silnou dávkou úlevy. „Děkuji, Dumah.“ Dodá potěšeně.

„Už jsem se bál, že měl Lucifer pravdu, že na to nekývneš. Ačkoliv, když o tom teď přemýšlím…“ Nakrčí zamyšleně rty, ale pak jen s úsměvem zakroutí hlavou, až mu pramen vlasů spadne do tváře a on ho jen mimoděk zase shrne dozadu. „Myslím, že dnes zkoušel nejenom tebe. Heh, mohl jsem si to myslet. Každý máme nějakou zálibu.“ Uchechtne se pobaveně a stiskne ruku v pěst, zjevně stále ještě pod vlnou emocí, které tahle situace uvolnila.

„Ehm, ale to teď není podstatné. Omlouvám se. Nechal jsem se trochu unést.“ Pousměje se omluvně, o něco formálněji a s každou další vteřinou působí zase o něco více jako generál Kamael, kterého znáš.

„Děkuji ti Dumah za projevenou důvěru. Věřím, že ji nezklamu. Mohla by si zítra ráno přijít do Háje Nesmrtelných? Potřeboval bych s tebou probrat to, co se od nás výhledově očekává.“ Počká na tvé vyjádření a pak se postaví. „Nebudu tě už zdržovat. Už tak jsem ti jistě ukradl dost času a určitě nestojíš o to, abych tu vysedával celý večer.“ Natáhne se pro svůj plášť, který při příchodu přehodil přes opěradlo židle vedle.

„Každopádně asi bych měl…“ Zarazí se a přendá plášť do druhé ruky, zatímco se rozhlédne po místnosti. „… jít. Ano, měl bych jít.“ Kývne souhlasně na vlastní slova a ukáže tázavě směrem ke dveřím vedoucím na ulici, než k nim vykročí.

Vera De Lacey

Elyse ti pomůže při tvé až nezvykle běžné rutinně. Nebýt špinavé vody ve vaně a načernalého vlhkého otisku tvé dlaně na jednom ze zdobných umyvadel, bylo by to vše jako vždy. Přesto si po vynoření z vody můžeš všimnout dalších podlitin, které se ti barví na těle a jsou jen tichou připomínkou toho, že dnešní večer se skutečně stal.

Oblékneš se do připraveného oblečení a přepásáš těžký, lesklý župan v pase tak, že nakonec působí jako vcelku úhledné dlouhé šaty. Elyse ti je v patách i s rozsvícenou lampou, když opouštíš koupelnu a míříš dlouhou chodbou k známým dveřím. Měkké nazouvací střevíčky, přípomínající spíše trochu papuče, tiše dopadají na dřevěné parkety, které sem tam pod vašimi kroky zavrzají. Všudypřítomné obrazy na stěnách jsou plné tváří sledujících vaše kroky, ale také i loveckých výjevů, nebo prostých zátiší.

Nakonec stanete před Philipovou pracovnou. Je odemčená. Elyse trochu zaváhá, ale pak jen zavrtí hlavou. „Pomůžu vám.“ Řekne rozhodně a společně vejdete do místa, které bylo takovým menším královstvím tvého zesnulého manžela. Hned naproti vám ho vidíš, jakmile projdete do místnosti. Hledí na tebe z obrazu. Výraz má vážný a na sobě má lovecký úbor a ve stejném duchu je laděn i zbytek obrazu. Nevíš o tom, že by si Philip až tak liboval v lovu, ale působilo to dostatečně prestižně a na to si potrpěl. Jeho oči vás sledují, zatímco se dáte do práce.

Je tu množství papírů. Spousta knih s čísly a smluv i obyčejné korespondence, které ti nic moc neříkají. Samozřejmostí je zde také bar s alkoholem a sklenkami připravenými na to, až dostane pán domu chuť na něco ostřejšího, případně bude nutné pohostit návštěvu. Nenalézáš ale to, co potřebuješ. Nic, co by odpovídalo vévodovu popisu. Několik šuplíků u pracovního stolu je ale zamčených a je to pořádný masivní kus dřeva, takže ti je jasné, že na to bude třeba hrubá síla anebo někdo, kdo se vyzná v zámcích. Elyse obchází stěny pokoje a poklepává na panely z exotického dřeva, které tvoří jeho zdobné obložení.

„Myslím, že tady…“ Zastaví se u jednoho a zmáčkne ho, aby pak v reakci na její dotyk kus dřevy povyskočil a odklopil se. „Všichni si dávají podobné věci do pracoven, ale nikdo nechce, aby byly všem na očích. Každý musí něco schovat.“ Pousměje se a otevře dřevěný panel, za kterým je mosazný sejf.

„Viděla jsem jednou, jak ho Philip spěšně zavíral, ale nepamatovala jsem si už, kde přesně to bylo. Naštěstí to není až tak dobře schované.“ Dodá spokojeně, než se zahledí na otvírací mechanismus. „Ale, jaká je kombinace to skutečně netuším.“ Otočí se zpátky na tebe, jako kdyby si snad měla tuhle spásnou informaci.

Poslat ho pryč? To by mě ani nenapadlo. Byť tedy neohlášená neformální návštěva mi zní tak trochu jako taková skrytá zkouška, ovšem nijak jeho slova nerozporuji. Namísto toho jen zvednu hlavu a opětovně krátce kývnu hlavou, ovšem nijak ho nepřerušuji. Tentokrát jsem to já, kdo poslouchá vysvětlení toho druhého. Když zmíní iluzi a to ostatní... Nu, na okamžik si připadám ještě hloupěji než před chvílí kvůli tomu... Jak vážně jsem to brala. Jak jsem se tím nechala pohltit a jak moc jsem zpanikařila na jejím konci, když do mě uhodilo zlaté světlo. Rozhodně jsem to mohla zvládnout lépe, byť se mi i sám Lucifer omluvil za to, jak moc skutečné to bylo.

Nicméně v povídání Kamaela se neskrývá pokárání ani osten výtky, spíše naopak. Je to vážně... Chválí mě? Udělala jsem tedy správně? Přemýšlím nad tím, kolik a co mu k tomu musel říci Lucifer a čím díle nad tím dumám... Tím více mne to zajímá. Nicméně Kamael se narovná, výraz v jeho tváři se s nádechem maličko změní a já zpozorním.

A pak to řekne.

Něco, o čem jsem byla už od vstupu do arény přesvědčená, že nikdy nenastane.

Přistihnu se, že na něj hledím, zatímco ve tváři se mi zračí ten výraz nefalšovaného údivu. Zřejmě si mé mlčení vysvětlí trochu jinak a... Vážně mě on žádá o to, abych to neodmítala hned, ale promyslela si to? Zamrkám. A to jsem myslela, že mě dnes už nic nemůže překvapení. Drobně trhnu hlavou a rychle si zastrčím neposlušné vlasy povlávající podél obličeje za uši. Na rtech se objeví úsměv a koutky mi zacukají, jak ho musím krotit, abych si zachovala aspoň nějaké zdání... Já vlastně ani nevím čeho. Ovšem pocit radosti a úlevy je tak opojný, že na okamžik zaplaví moji mysl i tělo.

Nadechnu se. Na okamžik nastane další ticho. Mimoděk si vzpomenu na jeho výraz, když o mne hovořil prve. Dumah, tichá smrt.

"Není, co bych si měla rozmýšlet," řeknu se vší vážností, kterou si ta věta zaslouží, ačkoliv udržet si zádumčivý a stejně vážný výraz se mi příliš nedaří. Možná to sice natahuji zbytečně, ale... Kamael si to tak trochu zaslouží. "Přijímám tu nabídku."

Dumah

Kamael tě nepřerušuje. Pozorně a poněkud nehnutě poslouchá. Až když domluvíš, kývne lehce hlavou. „To rád slyším, Dumah. A není důvod být nervózní. Tohle už není žádný test. Jen poněkud neohlášená neformální návštěva. Kdykoliv mě můžeš poslat pryč, ačkoliv bych ocenil, kdyby si mě alespoň před tím vyslechla. Nebude toho zase tolik.“ Řekne o něco mírněji, zatímco klopíš pohled ke stolu.

„Dlužím ti předně vysvětlení, proč se na něco takového vůbec ptám. Sama Dumah víš, jak to celé probíhalo. Ty i ostatní jste věděli, že jde o iluzi. Často jsou naše jednání v tomto případě zkreslená. Většina vidí jen svůj cíl. Splnění úkolu, který dostali. Vědí, že jejich životy ani životy ostatních nejsou v sázce, a tak prostě… řekněme, že někteří se nechávají poněkud unést. Je to pro ně hra. Smrtelníci těm malým říkají.. ehm děti? Občas mám pocit, že někteří zde jsou také ještě dětmi. Potřebují čas. Možná pár století. Někteří možná věčnost.“ Pousměje se a stočí pohled krátce k oknu, než zase zvážní.

„Jednali by tak na opravdovém bitevním poli? Ne. Zcela určitě ne. Má pak tedy takový test správnou vypovídající hodnotu?“ Zmlkne na chvíli, snad jako kdyby čekal tvou odpověď, než po chvíli opět pokračuje.

„Ano, i ne. Dovoluje nám odlišit ty, kteří to berou vážně a ty, kteří do toho ještě nedozráli. A ty, Dumah, jsi jedna z mála, která to brala vážně. A dle toho, co si mi zde řekla, nepochybuji o tom, že jsi to byla skutečně ty. Tvé pravé já.“ Rozplete prsty na stole, narovná se v ramenou a nadechne se.

„Proto bych ti chtěl nabídnout místo pod mým velením.“  Pronese zvučným hlasem těch pár těžce uvěřitelných slov. Chvíli je ticho, než trochu nejistě semkne rty a ztiší hlas. „Samozřejmě, máš plné právo mou nabídku odmítnou. Pochopím to. Přesto… ocenil bych, kdyby sis to nechala projít hlavou a hned to nezavrhovala. Pokud tedy…“ Pátravě k tobě vzhlédne s povytáhnutým obočím a nechá větu nedokončenou. Viditelně čeká na tvá další slova.

Benedikt Tskilekwa

„No, to vidím, Tskilekwo.“ Povzdechne si Heinz a dojde k tobě. Překvapivě v jeho hlase nezní nějaké naštvání, ani nic podobného. Alespoň zatím. „Hmm, vidím, že alespoň něco jste stihl.“ Vytáhne několik lahviček s již namíchanými roztoky z přepravky a podrží jednu proti světlu.

„Ano, ano… byly to jen nějaké formality. Kdyby se dala věda bez zbytečné úředničiny, byl by svět mnohem snazší. Věřte mi. Jednou to taky poznáte. Ale…“ Vezme jednu z kádinek, do které si sesypával špatně navážené vzorky, samozřejmě pouze ty, u kterých nehrozilo, že spolu vesele nezreagují. „… ještě vás před tím čeká nějaká práce.“ Povytáhne obočí, ale pak kádinku položí zpět na stůl bez jakýchkoliv dalších komentářů.

„Vidiny? Vzpomínka? Tskilekwo a ten váš… ehm přítel, je si jistý, že se před tím něčeho nenadýchal, nebo si něčím nepomohl? Tyhle věci se nestávají jen tak. V lepším případě je to jen nějaký sen z únavy, v horším začínající psychická choroba. Myslím, že byste si měl především odpočinout Tskilekwo. Tohle není o tom, že byste to neměl v hlavě, ale jasná nepozornost.“ Ukáže na kádinku se zbytky, které jsou na vyhození.

„Myslím, že vám dám pár dnů volna. Stejně tu teď nic nehoří.“ Pousměje se pod vousy zjevně spokojený svým ostrovtipem. „No, ale teď se na to podíváme. Pomůžu vám, ať tu nejste celý večer.“ Uvolní si vázanku, rozepne manžetové knoflíčky na rukávech košile, které vyhrne a postaví se vedle tebe.

„Podal byste mi titrační baňku? A nařeďte dvacetiprocentní kyselinu chloristou.“ Řekne jakoby nic a podívá se na papír, kde si zakroužkoval nejisté vzorce. „Myslíte kyselinu wolframovou?“ Mlaskne. „No, možná jsem to dvojité W měl napsat trochu čitelněji.“ Nakrčí rty, ale pak papír zase položí zpátky na stůl. „Dáme se do toho. Otázky se vyřeší během ostrého procesu. Jako vždy.“ Usměje se spokojeně a vrhne se společně s tebou na práci.

A skutečně, společně vám jde práce mnohem lépe od ruky. Můžeš si všimnout, že Heinz moc dobře ví co dělá. Většinou ani nekouká na papír, jen se s tebou vždy ujistí, že pracujete na tom stejném. Dostáváš instrukce, připomínky i zajímavé tipy na vychytávky na usnadnění procesu. Je to skutečně inspirativní spolupráce. Snad jen, zažít to jiný den, užil by sis to mnohem více.

„A… o čem se tomu vašemu kamarádovi zdálo?“ Zeptá se jen tak mimoděk Heinz, zatímco přelévá jeden z už namíchaných roztoků do zkumavky.  

Nejvyšší čas spát

Přikývnu. Snadno si dokážu Philipa představit, jak žárlí na pozornost věnovanou důležitějším a bohatším, ale… nad tím se ani nepozastavím. Přijmu to jako fakt, zatímco se pokouším poskládat si obrázek o vévodovi. Slovo nehoda mi v hlavě zacinká varovnými zvonky. Neměla bych ho soudit. Nevím o tom zdaleka dost; možná jsem jenom paranoidní, nebo je snadné si představit, že by se někdo uchýlil ke stejnému hříchu jako já.

Pod zavřenými víčky se znovu blýskají události dneška, znovu ty samé obrazy, které bych tak zoufale potřebovala dostat z hlavy ven. Ponořím se pod hladinu. Obklopí mě slastné ticho přetnuté jenom bublavým dechem unikající mi skrze rty. Konečně ze sebe dostat popel je příjemné… ale nedokážu to všechno zastavit. Stále to ve mně žije. Stále se ve mně chvěje obava o muže v nemocnici, stále se vracím ke věcem schovaným v pracovně.

„Pomoz mi s vlasy,“ pobídnu Elyse, přičemž se natáhnu pro mýdlo. „Děkuji.“

Napřed ze sebe smyju dnešek. Opláchnu si tváře, důkladně si namydlím kůži a spláchnu šumivý šampón ze špinavých vlasů. Teprve pak vylezu z vany ven, usuším se, nanesu několik krémů a obléknu se do bílé noční košile a těžkého saténového županu. Teď by byla ideální chvíle odebrat se do ložnice… vyspat se po dlouhém dni, ale nohy mě odhodlaně nesou k pracovně. Potřebuji zjistit, jestli tam opravdu jsou věci, které hledá vévoda.

„Jestli chceš jít spát,“ otočím se na Elyse přede dveřmi, „můžeš… Zvládnu to.“

Nebudu ji nutit, aby mi pomáhala. A nebudu ji ani bránit, pokud bude chtít zůstat, přesto… pro mě tahle místnost znamená pramálo, ale dovedu si představit, že v sobě může skrývat nepříjemné vzpomínky. Natáhnu se a krátce stisknu Elysino rameno, než se otočím ke dveřím a – pustím se do hledání.

Světelné orby naplní místnost měkkým světlem, které vlastně zase tak často nepoužívám. Místnost tak působí o něco útulněji, když jí provádím Kamaela až ke stolu. Vší silou vůle se přitom snažím působit klidně a uvolněně, i když mi připadá, že mi to vůbec, ale vůbec nejde. O nic nejde, ne? Ovšem… Přišel osobně a… Možná právě o něco jde a… Svým způsobem mne vnitřně rozčiluje, že nejsem schopná z jeho tváři a chování cokoliv vyčíst. Na to nejsem příliš zvyklá.

Chvíli mlčky čelím jeho pohledu, čekám a cítím se trochu jako odsouzenec na smrt, než se dočkám odpovědi. A vlastně nejen té. „To je v pořádku, neměla jsem na dnešní den již nic v plánu a… Děkuji,“ pousměji se, byť chvíli váhám, zda jen zkrátka nevěděl, co říct nebo se mu můj domov skutečně líbí. Vlastně je zvláštní – aspoň na okamžik – vidět toho nepřístupného generála, kterému není nic dost dobré… Takhle. Přesto mi to dodá trochu jistoty. Přejdu tak k opačné straně stolu a usadím se přímo naproti němu.

Z Lucifera mám úplně stejný pocit, a tak chápavě kývnu hlavou na souhlas, zatímco pozorně naslouchám slovům Kamaela. Všimnu si, jak pohledem sklouzává k mé sbírce, vnímám jeho vlastní vnitřní neklid. V soukromí je… Jiný. Oči mu planou vnitřním ohněm, který jako by prošlehával do andělsky zlaté, takřka cítím horkost, která z něj sálá. Nebo si ji jen představuji? Ovšem v tu samou chvíli sklopím přistiženě pohled. Neměla bych si představovat vůbec nic. Tak je to správně.

Nadechnu se, získávám trochu času k promyšlení odpovědi na otázku… Která mě zaskočila. Čekala jsem všemožné, tohle ne.

„Kým jiným bych měla být?“ zvednu k němu pohled a měkce se pousměji. „To, že mi náš Pán dal smrt do vínku není důvod k tomu, abych ji vyhledávala. Životy smrtelníků jsou tak… Křehké a pomíjivé. Brát jim je jen z rozmaru, protože můžeme, protože je to pro nás jednodušší a rychlejší… Je marnivé. Bezohledné. Mým úkolem nebylo přinést tomu ležení smrt, ale pouze najít kopí. Postarala jsem se tedy o to, aby mi nikdo z těch lidí nestál v cestě ani mi nebránil,“ vysvětluji a připadám si u toho trochu hloupě, že tu poučuji někoho jako je Kamael. Snad proto ke konci svých slov na okamžik rozpačitě zabodnu pohled do stolu, abych aspoň na chvíli utekla před tím jeho.