| |||
![]() | Verše: Pravé já Dumah Kamael tě nepřerušuje. Pozorně a poněkud nehnutě poslouchá. Až když domluvíš, kývne lehce hlavou. „To rád slyším, Dumah. A není důvod být nervózní. Tohle už není žádný test. Jen poněkud neohlášená neformální návštěva. Kdykoliv mě můžeš poslat pryč, ačkoliv bych ocenil, kdyby si mě alespoň před tím vyslechla. Nebude toho zase tolik.“ Řekne o něco mírněji, zatímco klopíš pohled ke stolu.
„Dlužím ti předně vysvětlení, proč se na něco takového vůbec ptám. Sama Dumah víš, jak to celé probíhalo. Ty i ostatní jste věděli, že jde o iluzi. Často jsou naše jednání v tomto případě zkreslená. Většina vidí jen svůj cíl. Splnění úkolu, který dostali. Vědí, že jejich životy ani životy ostatních nejsou v sázce, a tak prostě… řekněme, že někteří se nechávají poněkud unést. Je to pro ně hra. Smrtelníci těm malým říkají.. ehm děti? Občas mám pocit, že někteří zde jsou také ještě dětmi. Potřebují čas. Možná pár století. Někteří možná věčnost.“ Pousměje se a stočí pohled krátce k oknu, než zase zvážní. „Jednali by tak na opravdovém bitevním poli? Ne. Zcela určitě ne. Má pak tedy takový test správnou vypovídající hodnotu?“ Zmlkne na chvíli, snad jako kdyby čekal tvou odpověď, než po chvíli opět pokračuje. „Ano, i ne. Dovoluje nám odlišit ty, kteří to berou vážně a ty, kteří do toho ještě nedozráli. A ty, Dumah, jsi jedna z mála, která to brala vážně. A dle toho, co si mi zde řekla, nepochybuji o tom, že jsi to byla skutečně ty. Tvé pravé já.“ Rozplete prsty na stole, narovná se v ramenou a nadechne se.
„Proto bych ti chtěl nabídnout místo pod mým velením.“ Pronese zvučným hlasem těch pár těžce uvěřitelných slov. Chvíli je ticho, než trochu nejistě semkne rty a ztiší hlas. „Samozřejmě, máš plné právo mou nabídku odmítnou. Pochopím to. Přesto… ocenil bych, kdyby sis to nechala projít hlavou a hned to nezavrhovala. Pokud tedy…“ Pátravě k tobě vzhlédne s povytáhnutým obočím a nechá větu nedokončenou. Viditelně čeká na tvá další slova. |
| |||
![]() | Inspirativní spolupráce Benedikt Tskilekwa „No, to vidím, Tskilekwo.“ Povzdechne si Heinz a dojde k tobě. Překvapivě v jeho hlase nezní nějaké naštvání, ani nic podobného. Alespoň zatím. „Hmm, vidím, že alespoň něco jste stihl.“ Vytáhne několik lahviček s již namíchanými roztoky z přepravky a podrží jednu proti světlu.
„Ano, ano… byly to jen nějaké formality. Kdyby se dala věda bez zbytečné úředničiny, byl by svět mnohem snazší. Věřte mi. Jednou to taky poznáte. Ale…“ Vezme jednu z kádinek, do které si sesypával špatně navážené vzorky, samozřejmě pouze ty, u kterých nehrozilo, že spolu vesele nezreagují. „… ještě vás před tím čeká nějaká práce.“ Povytáhne obočí, ale pak kádinku položí zpět na stůl bez jakýchkoliv dalších komentářů.
„Vidiny? Vzpomínka? Tskilekwo a ten váš… ehm přítel, je si jistý, že se před tím něčeho nenadýchal, nebo si něčím nepomohl? Tyhle věci se nestávají jen tak. V lepším případě je to jen nějaký sen z únavy, v horším začínající psychická choroba. Myslím, že byste si měl především odpočinout Tskilekwo. Tohle není o tom, že byste to neměl v hlavě, ale jasná nepozornost.“ Ukáže na kádinku se zbytky, které jsou na vyhození.
„Myslím, že vám dám pár dnů volna. Stejně tu teď nic nehoří.“ Pousměje se pod vousy zjevně spokojený svým ostrovtipem. „No, ale teď se na to podíváme. Pomůžu vám, ať tu nejste celý večer.“ Uvolní si vázanku, rozepne manžetové knoflíčky na rukávech košile, které vyhrne a postaví se vedle tebe.
„Podal byste mi titrační baňku? A nařeďte dvacetiprocentní kyselinu chloristou.“ Řekne jakoby nic a podívá se na papír, kde si zakroužkoval nejisté vzorce. „Myslíte kyselinu wolframovou?“ Mlaskne. „No, možná jsem to dvojité W měl napsat trochu čitelněji.“ Nakrčí rty, ale pak papír zase položí zpátky na stůl. „Dáme se do toho. Otázky se vyřeší během ostrého procesu. Jako vždy.“ Usměje se spokojeně a vrhne se společně s tebou na práci.
A skutečně, společně vám jde práce mnohem lépe od ruky. Můžeš si všimnout, že Heinz moc dobře ví co dělá. Většinou ani nekouká na papír, jen se s tebou vždy ujistí, že pracujete na tom stejném. Dostáváš instrukce, připomínky i zajímavé tipy na vychytávky na usnadnění procesu. Je to skutečně inspirativní spolupráce. Snad jen, zažít to jiný den, užil by sis to mnohem více.
„A… o čem se tomu vašemu kamarádovi zdálo?“ Zeptá se jen tak mimoděk Heinz, zatímco přelévá jeden z už namíchaných roztoků do zkumavky. |
| |||
Půjčka "S tím počítám. Jak taky jinak," přitakám na Ezrův plán jak se s mojí žádostí vypořádat. Přesně jak jsem čekala. Vyskládané mince pak shrnu k jejich protějškům ve váčku. Už to začíná být slušná váha. Když k tomu přidám tu trochu ze svého budou to tři stovky pro Fiska a tím to budu mít z krku a Diana taky. Aspoň na chvíli. Peníze zase hezky schovám. Nemusí každý vidět co nesu. "Takže večer," vstanu a židli vrátím na místo. Jak on tak i já jsme probrali všechno co jsme měli na srdci a nic dalšího mě tu nedrží. Hezky ještě za tepla zajdu za Fiskem abych mu odevzdala obnos. Sice už začínám mít hlad, ale nejdřív chci vyřídit tohle na snídani bude čas až to s ním bude hotové. Jednoduchý plán, který vymyslím na cestě z kanceláře a hned ho začnu uskutečňovat. Vlastně malá úprava. Ještě bych se měla zastavit za Dianou a říct jí jak to dopadlo. Určitě už na to čeká. Jenom nevím zda to udělat před tím co se najím nebo potom. Asi před tím ať mě pak u jídla nic neruší. Vyrazím chodbami nejkratší cestou k východu. Nemá cenu se tady víc zdržovat, však se tu zase brzy ukážu. |
| |||
![]() | Nejvyšší čas spát
Přikývnu. Snadno si dokážu Philipa představit, jak žárlí na pozornost věnovanou důležitějším a bohatším, ale… nad tím se ani nepozastavím. Přijmu to jako fakt, zatímco se pokouším poskládat si obrázek o vévodovi. Slovo nehoda mi v hlavě zacinká varovnými zvonky. Neměla bych ho soudit. Nevím o tom zdaleka dost; možná jsem jenom paranoidní, nebo je snadné si představit, že by se někdo uchýlil ke stejnému hříchu jako já.
Pod zavřenými víčky se znovu blýskají události dneška, znovu ty samé obrazy, které bych tak zoufale potřebovala dostat z hlavy ven. Ponořím se pod hladinu. Obklopí mě slastné ticho přetnuté jenom bublavým dechem unikající mi skrze rty. Konečně ze sebe dostat popel je příjemné… ale nedokážu to všechno zastavit. Stále to ve mně žije. Stále se ve mně chvěje obava o muže v nemocnici, stále se vracím ke věcem schovaným v pracovně.
„Pomoz mi s vlasy,“ pobídnu Elyse, přičemž se natáhnu pro mýdlo. „Děkuji.“
Napřed ze sebe smyju dnešek. Opláchnu si tváře, důkladně si namydlím kůži a spláchnu šumivý šampón ze špinavých vlasů. Teprve pak vylezu z vany ven, usuším se, nanesu několik krémů a obléknu se do bílé noční košile a těžkého saténového županu. Teď by byla ideální chvíle odebrat se do ložnice… vyspat se po dlouhém dni, ale nohy mě odhodlaně nesou k pracovně. Potřebuji zjistit, jestli tam opravdu jsou věci, které hledá vévoda.
„Jestli chceš jít spát,“ otočím se na Elyse přede dveřmi, „můžeš… Zvládnu to.“
Nebudu ji nutit, aby mi pomáhala. A nebudu ji ani bránit, pokud bude chtít zůstat, přesto… pro mě tahle místnost znamená pramálo, ale dovedu si představit, že v sobě může skrývat nepříjemné vzpomínky. Natáhnu se a krátce stisknu Elysino rameno, než se otočím ke dveřím a – pustím se do hledání. |
| |||
![]() | Verše To, kým jsme Světelné orby naplní místnost měkkým světlem, které vlastně zase tak často nepoužívám. Místnost tak působí o něco útulněji, když jí provádím Kamaela až ke stolu. Vší silou vůle se přitom snažím působit klidně a uvolněně, i když mi připadá, že mi to vůbec, ale vůbec nejde. O nic nejde, ne? Ovšem… Přišel osobně a… Možná právě o něco jde a… Svým způsobem mne vnitřně rozčiluje, že nejsem schopná z jeho tváři a chování cokoliv vyčíst. Na to nejsem příliš zvyklá. |
| |||
![]() | Ptám se pro kamaráda, víme? Střepy dávno skončily v koši, ale jakkoli jsem nemíval potíže s přijímáním nových skutečností, tentokrát jsem sám sebe tak snadno jako podlahu porovnat nedokázal. Mít tak křídla... hezkou chvíli je právě to věc, která mi na celé té rádoby vzpomínce přijde nejdůležitější a nejzásadnější a s největší touhou se jí zaobírám. Nahlédnutí do dějů, kde hrály roli události, o kterých jsem nic nevěděl, bylo zajímavé spíše kulisami, než konkrétními vztahy, na zničené město myslím nerad, i když mi ještě leží v hrudi jako balvan... ale křídla! Ty skvělé chvíle, kdy jsme s Nuriel proletěli branou ze Zlatého města a moje tělo přesně vědělo, jak těmi prazvláštními končetinami navíc zabrat... O jednu zpackanou a opravenou položku na seznamu dál se pozornost přenese na Nuriel. Ta jistá podobnost s Elke by napovídala, že to opravdu byl jen sen, a moje hlava si vypůjčila kulisy po tom nejbližším kolem. I když bylo zábavnou podrobností, že Hariel o Nuriel nepřemýšlel tak jako já o Elke - vlastně je mi dost nepochopitelné, s jakou netečností přecházel, jak pěkná Nuriel byla - zatímco mně by další polibek stál... mmm, měla krásně hebké rty... klidně za další facku. Vlastně se určitě zlobila jenom aby se neřeklo. A já, rozhozený, jako úplný hlupák vykládal nesmysly, ach jo! Vlastně už nevím, co jsem říkal, ale že to byly nesmysly, to jsem si jistý. Moct si zaletět kamkoli na světě a tam se jen projít v ulicích... Vytržený z tempa úvah, omylů, občas dokonce úspěšně odškrtnuté položky a nějakého toho hledání v knížkách, Doofenshmirtzovým hlasem, podívám se po něm jako po dalším zjevení. "Myslím, že výstižné úsloví pro dnešní odpoledne zní jako psovi pastva," odpovím, tyčinkou neprásknu, protože věci neničím ani v prudším pohnutí mysli, ale vážně už, Benedikte, dokázal bys přejít ulici, nebo zakopneš o vlastní nohy a necháš se přejet prvním fiakrem? Stejně mi to úsloví o psovi nikdy nedávalo smysl. Zkoušel to někdy někdo skutečně, aby bylo jisté, že alespoň v nějaké omezené míře lze donutit psa žrát trávu, aby bylo pravdivé? "Doufám, že vy jste pořídil dobře ve vlastních záležitostech? Ale víceméně... s tímhle asi budu potřebovat pomoct," klepnu na papíře na položky, které jsem zakroužkoval sám pro sebe jako znamení 'nezkoušej to, spláčeš nad výsledkem, nebo minimálně zaslzíš, štít neštít' - tedy, kdykoli jindy bych to stejně zkusil, ale... ani Doofenshmirtzova přítomnost není tak výrazná jako jindy, přes ty závoje představ v hlavě se probíjí jen stěží. "Pane, stalo se vám někdy..." Zaváhám. Nechci tvrdit, že jsem se něčeho nadýchal, to mi důstojnost nedovolí - tak moc jsem tu dneska ani já nic nezkazil. Ale strašně rád bych o tom zážitku s někým mluvil. Náčelník Aota by ho nezpochybnil, ale ani by to nikam nevedlo, Malachi by jen shovívavě pokývala hlavou, mezi vrstevníky doma dávno kamarády nemám, moje zájmy nás odcizily... Vratislaw... má svých starostí dost a kdo ví, kdy se uvidíme... Jakub, Ruben, Simon - ti už nejsou ten typ přátel, ani dost blízcí. "Totiž, jeden přítel mi vyprávěl o vidinách intenzivních jako skutečnost, co v paměti zůstanou jako reálná vzpomínka, možná víc než to," zadívám se pod svoje ruce. Něco jsem odvažoval... co jsem to odvažoval? Bílým práškům by se mělo zakázat vypadat jako bílé prášky. Konzistence jemně mleté mouky naštěstí napoví dost. Snad. "Nejde mi z hlavy, jak se může něco takového stát, alespoň bez požití patřičných substancí." A dost, takhle to dál nejde. Musím se soustředit! "Mozek je záhada," zabručím, jako bych to téma raději chtěl smést ze stolu. Vlastně chci. Neměl jsem o tom začínat. Honem se na něj pousměju a ustoupím půlkrok stranou, aby se snadno vešel ke stolu a mohl přehlédnout krabici i proškrtaný seznam. Zabývat se prací je rozhodně bezpečnější. |
| |||
![]() | Verše: Cesta je cíl Dumah „Chápu, měl jsem dát vědět předem. Omlouvám se.“ Pronese, zatímco projde kolem tebe do domu. Z jeho hlasu nejsi schopná vyčíst, jestli to myslí vážně, nebo je to jen zdvořilostní formalita. Generál Kamael je stále velkou, nečitelnou záhadou.
Vejde dovnitř a rozhlédne se. Pomalu a pozorně si prohlédne celé své okolí, zatímco si odepne přezku pláště, který si sundá a přehodí přes ruku. Místnost ozáříš několika světelnými orby, které jsou umístěné v ozdobných držácích podobných jemně tepaným klíckám. Teplé, tlumené světlo rozežene šero a osvětlí velkou část tvé nemalé sbírky. Ukážeš Kamaelovi ke stolu, kolem kterého je několik židlí. „Děkuji.“ Kývne a jednu z nich si odsune, aby se na ni posadil.
Složí ruce na stole a chvíli tě prostě jen pozoruje, než přimhouří zamyšleně oči a uhne pohledem. „Ne, děkuji. Nechci tě tu příliš zdržovat. Když už jsem tu jako neohlášená návštěva.“ Odpoví a zase se zahledí na nástroje, které tu máš vyskládané. „Krásný dům.“ Hlesne krátce, než se mu vrátí zase formální tón.
„Přemýšlel jsem a vyslechl si i Luciferovy rady. On.. Nevím jak to dělá, ale vyzná se v ostatních lépe než kdokoliv, koho znám.“ Zavrtí hlavou, než na tebe zase upře svůj pohled a proplete prsty na stole.
„Vím, že si kopí nezískala, ale to ostatně nebyl hlavní účel. Ne, důležitá byla cesta a ne cíl. To jsi jistě už slyšela mnohokrát. Je to poněkud otřepaná fráze.“ Pousměje se neznatelně a zase mu oči zvědavě zabloudí k hudebním nástrojům nad tvou hlavou, než je opět sklopí k tobě.
„Chtěl jsem se tě zeptat, Dumah, jaký si měla dnes pocit z dnešního zážitku v aréně? Nemyslím tím teď… ten konec, ale celkově, jak si byla spokojená se svým postupem do té doby. Musím říct, že to byl dost netradiční postup. Většinou jsme vídali ty více… přímé a méně, jak to říct, šetrné.“ Chvíli patrně hledal ta správná slova. „Bylo to skutečně to, kým jsi?“ Pronese poněkud netradiční otázku a upře na tebe oči nezvyklé barvy. Až takhle zblízka, nerušeně, si můžeš všimnout, že se v nich mísí zlatá s ohnivě rudou a jakoby i v tak obyčejné chvíli plály tlumenou vnitřní září. |
| |||
![]() | Verše Host do domu... V domě mě přivítá ničím nerušené ticho a klid sálající z hladkých stěn. Svým způsobem se mi uleví, když se ocitnu v hájemství vlastního domova. Stáhnu ze sebe zbroj i se zbytkem oblečení, které vyměním za šedivou řízu z měkkého příjemného materiálu, který klouže po kůži. Přemýšlení nad tím, čím zabavím nepokojnou mysl i ruce dále mne ovšem zbaví zaklepání na dveře. Krátké leč nepřeslechnutelné. Zastavím se uprostřed pohybu na kolik je to nezvyk. Návštěvy příliš nemívám, spíše sporadicky, a tak... Srdce mi poskočí. Takže? Stojí za dveřmi někdo, kdo mi sdělí verdikt dnešní zkoušky? |
| |||
![]() | Dva bratři Vera De Lacey „Essington?“ Zaváhá Elyse, zatímco stojíte v koupelně, kterou se valí oblaka lehké páry a zamlžují zbytečně velká zrcadla. „Popravdě toho moc nevím. Jen, že je nejnovějším členem Rady, kde nahradil svého bratra. To bylo… dva roky zpět? Jeho starší bratr byl dobře známý v celém Jeruzalémě. Byl velmi, ehm jak to říct, populární? Skvělý řečník, co uměl strhnout davy. A… docela hezký.“ Usmála se poněkud zasněně. „Byla ho škoda. Prý nějaká nehoda. Jeho pohřeb byl ale společenskou událostí roku. Psalo se o něm ve všech novinách a myslím, že ještě dlouho se o něm v Zahradách mluvilo. Tyhle věci umí fascinovat. Trochu morbidní, že. Tehdy byl asi nejviditelnější osobou z Rady, ale vévoda… nevím, nejspíš nebude moc jako jeho bratr, protože se o něm prakticky nic neví. Nikde se moc neukazuje ani jsem o toho o něm moc nečetla. Ani si nevybavím, jak vypadá.“ Pokrčí rameny a zamyslí se.
„Samozřejmě má velký majetek a vliv, ale to jde tak asi ruku v ruce se jménem jeho rodiny. Myslím, že Philip Essingtony moc nemusel. Měla jsem pocit, že žárlil, ale tak ačkoliv je jméno De Lacey v Jeruzalému známé, není to nic oproti Essingtonům… A nebo Farnhamům, ale to je už opravdu něco jiného.“ Zavrtí hlavou a pak poskládá šaty, které si odložila a odnese je i se všemi šperky, které ti zbyly. „Jistě donesu.“ Řekne ještě ve dveřích, než tě nechá v koupelně samotnou.
Máš čas na to přemýšlet. Za okny vidíš ve tmě se pohupující větve nedalekého stromu. Jinak je tu ticho. Sladká vůně květin naplňuje vzduch kolem tebe a snaží se smýt napětí z posledního večera, jakkoliv je to beznadějný úkol. To, čím sis prošla, je ještě příliš živé. Ten pád, ten požár, ten… chrám…
Dveře se otevřou a je v nich Elyse. Nese hromádku oblečení. Noční košili a těžký saténový župan s brokátovým vzorem. Položí to vedle tebe a čeká, zda si vyžádáš její pomoc, nebo ještě budeš chtít chvíli sama pro sebe. |
| |||
![]() | Zastavit a vydechnout
Možná by to tak bylo lepší… Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nenapadlo. Přesto je něco jiného to slyšet vyslovené nahlas. Maně se pro cosi nadechnu. Ani nevím, jestli se chystám Elyse napomenout nebo jí to odkývat, ale… Neřeknu nic. Kočár naplní ticho. Nezmůžu se na jediné slovo, ani když se má společnice odvrátí k oknu, jenom stisknu její dlaň pevněji a stejně jako ona se zadívám na ubíhající ulice Nového Jeruzaléma.
„Všechno v pořádku,“ odpovím Thomasovi, když otevře dveře, ale dívám se přitom na Elyse. Pomalu pustím její ruku a postavím se. „Děkuji, Thomasi.“
Nechám si pomoct z kočáru a zamířím ke dveřím domu. Samotnou mě překvapí, že se mi uleví. Představa koupele – a možná dokonce postele, byť bych těžko dokázala usnout – je příjemná. Možná si dokonce zvykám. Na dlouhé chodby, jimiž se takhle v noci rozléhá ozvěna klapajících podpatků. Na portréty lidí, které neznám a nikdy nepoznám. Na Nový Jeruzalém. A samozřejmě na Elyse.
„Ano… To zní jako dobrý nápad,“ vydechnu. Krátce zaváhám, ale pak se k ní otočím a pohlédnu jí přímo do očí. „Elyse, já… Nejsem si jistá, co je vévoda Essington za člověka, ale… mohl by nám pomoct. A my pomoc potřebujeme.“
Neodvážím se vyslovit své obavy nahlas. Dříve nebo později někdo přijde. Policie, Philipovi přátelé a příbuzní. Všichni budou mít na jazyku stejnou otázku: Kde je? Kam zmizel? A proč nedal nikomu vědět? Pokud to vévoda Essington zjistil za pár týdnů, je pošetilé doufat, že by na to časem nepřišla i policie. Několika kroky popojdu k vaně, zkusmo do ní ponořím prsty a teprve pak si začnu sundávat náušnice – nebo spíše náušnici, protože ta druhá se někde ztratila –, náhrdelník, a nakonec prosté šaty. Měla bych je poslat zpátky do nemocnice?
„Slyšela jsi o něm něco?“ ohlédnu se k Elyse, když už se ponořím do vany. Než si zvyknu na teplotu, zadržím dech a potom se konečně… uvolním. Tohle je pěkné. Dokonce i se všemi starostmi, které mě tíží, je příjemné si prostě jenom zavřít oči a nemyslet na nic jenom šimravé horko objímající mě ze všech stran. „Přinesla bys mi, prosím tě, něco na převlečení?“ |
doba vygenerování stránky: 0.42555379867554 sekund