Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Černý dým se začne spouštět ze stropu a v místnosti se ochladí. Jako kdyby vysával teplo ze všeho v okolí. Ovládnutí prvotního pudu utéct od toho všeho co možná nejdál tě stojí velkou část duševních sil. Hlavně se moc prudce nepohnout.

Postava se opět zformuje nedaleko tebe a je ti jasné, že na tebe hledí, ačkoliv v té mase vířícího dýmu nic jako oči nevidíš. Opakuješ těch pár slov stále dokola. Vidíš, jak se místo, kde nejspíš má ta bytost tvář, stočí k tvé ruce a pohlédne na kanylu, kterou pomalu proudí tvá krev do jedné z nádob.

„…Měs..to…“ Slyšíš zase ten hlas, který jakoby přicházel neznámo odkud. Vidíš, jak se postava opět začíná pomalu rozplývat a mizet. Skloní hlavu a její kontury opět naberou na chvíli pevnější rysy, jakkoliv se to u neustále se měnícího dýmu dá takto těžko nazvat. Přesto najednou působí zase o něco hmotněji.

„..Jmé..no..“ Zasyčí přerývavě podivný hlas, zatímco na tebe postava upřeně hledí. Její kontury ale už opět pozbývají ostrosti. Dým začíná řídnou. Trvá to jen pár vteřin, než světla opět zablikají a místnost je prázdná. Jsi tu opět jen ty, tvá odkapávající krev a vůně pálených bylin.

Trvá to nepříjemně dlouho, co se zde nic neděje. Prostě jen čekáš a čekáš, než se dveře konečně přeci jen otevřou. „Tak, co? Stále živá? Vidím, že jste si vzala mou radu k srdci.“ Promluví Fernsby, který k tobě dojde. Je ti už pořádná zima a cítíš slabost a jistou lehkost spojenou se ztrátou většího množství krve.

„Tedy, tohle bude určitě stačit. Bohatě.“ Sáhne po tvé ruce, aby vytáhl kanylu a ošetřil ránu. Pořád jsou u něj patrné jisté zvyky typické pro odborně vzdělané lékaře. Nějaký pouliční řezník z ulice by něco takového nikdy neprovedl. Převáže ti ruku a pak ti sáhne na čelo a prohlédne zorničky.

„Hmm, zatraceně, možná to bylo trochu víc…“ Zašeptá a nespokojeně nakrčí rty, zatímco ti hledí do očí, které mají trochu problém zaostřit na svět kolem. „Sturgesi, odvezte ji do jejího pokoje. Můžete ji tam vzít tady na lehátku. Myslím, že ta chvíli nikam nepůjde.“ Zavolá.

„Jen takto, pane? Do toho pokoje? Nemyslíte, že by bylo lepší ji umístit do toho předchozího? V tomhle stavu…“ Slyšíš Sturgesův nejistý hlas. „Ale, nepřehánějte. Však se z toho dostane. Zas tak hrozné, jak se tváří, to není. Nikdo vás tu navíc neplatí od přemýšlení Sturgesi. Dělejte, co říkám.“ Odsekne mu Fernsby. „Dobře.“ Dostane ze sebe značně zaraženě Sturges a pak ucítíš trhnutí, jak se s tebou svět rozjede.

Chvilka klidu?

„Na žádost rodinného lékaře,“ zopakuji nám oběma ta klíčová slova. „Pochybuji, že se vévodovi chce sedět v nemocnici,“ ale pak nad tím jenom pokrčím rameny. „Každopádně je to dobrá zpráva. Jednak to znamená, že je ve stavu, který by to umožňoval, a jednak mají Essingtoni přístup k nejlepším lékařům ve městě…“

A možná si bude doma připadat bezpečněji, napadne mě. Včera to koneckonců nemusela… být nehoda. Sotva mi ta slova projedou myslí, před očima se mi zatmí a svět se zhoupne. Stačím se dlaní zachytit o stolek vedle dveří, než docela ztratím rovnováhu. Jsem v pořádku! Opravdu. Myšlenky mi v hlavě zavíří. Neumím se s tou představou popasovat, natož ji dotáhnout do potřebných podrobností, ale vévoda toho nepochybně schopen je. Přikývnu. Ani mě nenapadne se hádat. Opravdu bych si potřebovala sednout, a tak se nechám navést do židle, lokty si položím na chladivou desku stolu a podepřu si bolavou hlavu. Zavřu oči. Byť mi to uleví, slastně bezesná černota se po mě nenatáhne, a tak nějak tuším, že bych se teď spát stejně nepřiměla. Dnešek jsem zřejmě odsouzena probdít jako chodící mrtvola.

„Čaj s mlékem, kdybys byla tak hodná,“ nenechám se dlouho přesvědčovat. „A něco malého k jídlu.“ Když všechno selže, trocha cukru by mě mohla postavit na nohy… Jedna z mála výhod mého nečekaného ovdovění: nemusím si teď hlídat linii.

Když o pár minut později již sedím s hřejivým šálkem v rukách a nepříliš přítomným pohledem pozoruji zlatou schránku na stole, najednou mám pocit, že… nejsem sama. Napřímím se. Očima přelétnu ke dveřím, jako bych čekala, že se každou chvíli otevřou, ale ani se nepohnou. Nikdo nepřichází, kdepak. Ovšem za oknem se něco pohne… Vystřelím na nohy, až se mi znovu zamotá hlava a musím se znovu přidržet stolu. Nepochybně se mi to jenom zdá, musí to tak být, a přesto se přistihnu, jak otevírám okno a rozhlížím se po deštivé zahradě. Opravdu se mi to jenom zdálo?

„Haló?“

Na hranici možností

Mlčím, jen se mdle ušklíbnu. Nemám, co bych mu k tomu řekla, a tak raději mlčím. Tisknu k sobě rty, zatímco se tváří natočím zpátky k Fernsbymu a napjatě pozoruji, co dělá. V mysli mi stále příliš živě vystupují kontury kleští a skalpelů a je to právě tohle, co mě přinutí se začít na lehátku ošívat a kroutit. Marně. Popruhy mě nepustí ani o píď. Frustrovaně vydechnu, ovšem to už má Fernsby hotovo. Trochu se mi uleví, byť… Opravdu jen trochu. K čemu má ty hadičky? Srdce mi nepříjemně poskočí.

„Jako by snad záleželo na tom, co si o vás myslím,“ zamumlám. Vzorky. Krev. Hádám, že to mohlo být horší, ale… Necítím se dobře, je mi slabo i bez toho. Přesto se ani nepohnu, když se jehla přiblíží k mé kůži a hladce jí projde přímo do naběhlé žíly. Trochu to štípne, ovšem nic víc. Přesto tak trochu vyděšeně sleduji vlastní krev proudící hadičkou až k nachystané nádobě a…

„Počkat, přeci mě tu… Nemůžete odejít a nechat mě…“ zavolám za ním. Vždyť… Co když se někde zapomene, něco se stane, vykrvácím tady! Už těch šest ampulek nebo kolik jich bylo vypadalo děsivě, tohle ovšem… Zabije mě! A jakkoliv se mě v mé cele často zmocňovaly černé myšlenky, tak právě teď a v tuhle chvíli mi došlo, jak moc se vlastně ve skutečnosti vlastní smrti bojím.

Světla zablikají a já mám co dělat, abych sebou v první chvíli netrhla. Přinutím se nadechnout a zase vydechnout, hlavně… Hlavně musím zůstat v klidu. Co mi zbývá jiného? Fernsby odchází pryč a já zůstávám v chladné vyšetřovně úplně sama. Tedy… Možná ne tak úplně… Místnost se na pár úderů srdce opět ponoří do tmy, a když se světla znovu s cvaknutím rozsvítí, spatřím provazce hustého temného dýmu stékající ze stropu dolů.

Srdce mi buší, ovšem tentokrát… Tentokrát je to jiné. Nezmítám se ani nekřičím o pomoc. Naopak. To, co ucítím… Je záblesk úlevy. Pokud mě někdo hledá… Polknu. Naděje je nebezpečná věc a já tohle celé… Stále nechápu.
„Jsme v sanatoriu doktora Harta, drží mě v suterénu Hartova sanatoria,“ vyhrknu naléhavě, opakuji ta slova jako mantru, sotva se kouř přede mnou aspoň trochu ustálí v pokřivené siluetě stojícího člověka.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, stále tak nerozhodná.“ Nakloní s mlasknutím hlavu na stranu Fernsby a jen si tě krátce prohlédne. „Dobře, jak chcete. Vy mi tu s oblibou pořád zmiňujete bibli, tak bude jen příhodné vybrat třeba tohle. Že, Angelo?“ Pousměje se, zatímco pár kroky odejde ke svému pracovnímu stolu, na který odloží noviny.

„Ah, stále tak zvědavá?“ Otočí se na tebe přes rameno a na rtech mu hraje pobavený úšklebek. „Přece si nechcete zkazit překvapení.“ Dojde k umyvadlu a začne si mýt ruce. Voda tiše šumí a Fernsby si do toho spokojeně pobrukuje. Otře si ruce do ručníku vedle a stále za doprovodu pobrukování si začne chystat své nástroje. Přijde ti, že to musí trvat snad věčnost. Nakonec cinkání přeci jen ustane a Fernsby si vedle lehátka přistaví kovový stolek, na kterém je několik skleněných lahviček s již nějakým průhledným obsahem a nějaké hadičky.

„Víte, posledně se ukázalo, že ta příměs ve vaší krvi je poněkud nestabilní, na což jsem přišel až příliš pozdě. Nepříjemné, ale tak naštěstí ne neřešitelné. Budu si tedy dnes jen potřebovat nabrat trochu více vzorků. Nic víc. Co se tak tváříte, Angelo? Myslela jste si, že vás tu budu pitvat zaživa? Ale no tak. Mám pocit, že si o mě myslíte jen to nejhorší.“ Vyhrne ti rukáv a nahmátne žílu jako posledně. Ruka už se za ty skoro dva týdny dávno zahojila. Jehla si ale i tak najde vcelku rychle cestu žilní stěnou a brzy hadičkou začne proudit tmavě rudá tekutina.

„Tak, tohle chvíli zabere. Nebudete se zlobit, když vás tu chvíli nechám o samotě, že Angelo? V poslední době nevím, kde mi hlava stojí, takže se vám nemohu věnovat tolik, jak bych chtěl, ale jistě mi to prominete.“ Vysvětluje stále poněkud chladně, zatímco ještě něco dělá s nádobou, do které stéká tvá krev a mísí se nejspíše s nějakým médiem. „A moc se mi tu necukejte. Byla byste sama proti sobě, kdyby se vám to uvolnilo.“ Vzhlédne krátce k tobě, zatímco zajistí kanylu ve tvé ruce. Narovná se a vyrazí ke dveřím.

Dny plynou a já s nimi. Přežívám ve vzpomínkách a myšlenkách vzdálených podzemí sanatoria na celá milénia, zaměstnávám svoji mysl otázkami, na které neznám odpověď. Všudypřítomný chlad a lezavá zima mě nutí často přecházet po cele ve snaze se aspoň trochu zahřát. Nepomáhá to. Jsem unavená, prochladlá a poslední tečkou za vším je nepříjemný pocit v krku měnící se v kašel. Zatím to není tak hrozné, ale to je jen otázka času. Tady není doktor, který by mi předepsal tlumící sirup ani nikdo, kdo by mě zastlal pod peřinu a nosil mi horké čaje. A já... Já se bojím, toho... Že tu... A čím víc se na to snažím nemyslet, tím vtíravější ta představa je.

Kroky blížící se ke dveřím tentokrát neznamenají sestru ani další příděl mizerného jídla, ale Sturgese, mého osobního dozorce. Očividně. A já už vím, co to znamená i bez jeho vysvětlení. "Dobrý večer, Sturgesi," zachraptím, až si z toho musím odkašlat a tentokrát ten zvuk nezní kdovíjak dobře. Vyhledám pohledem jeho tvář, ovšem uhne přede mnou očima, jen aby mi nemusel ten pohled opětovat a jakkoliv se mnou dál mluvit. Na chodbě pochopím proč, když spatřím Fernsbyho scházejícího po schodech dolů. Ďábel nikdy nespí, co? Stačí mi jediný pohled na kněze a vím, že se Sturgesem vážně jít nechci.

Ale nemám na výběr. Ani teď - ani potom. Staré známé lehátko čeká a přes veškeré mé snahy mě k němu Sturges stejně dovleče a udělá svoji práci. Kůže mě svědí a chvíli se mi zle dýchá - nesnáším ten pocit bezmoci. Děsí mě. Stejně jako to, když opět zůstanu s Fernsbym sama v místnosti. Tón jeho hlasu vypovídá za vše, zbytek pak dokresluje, jak si v jeho očích momentálně stojím. Dost bídně. A můžu si za to jen a jen sama... Chvíli myslím na Marlene. Doufám, že se má dobře. Že celé tohle... Nebylo jen prázdné gesto.

Fernsby listuje v novinách, které přede mne vzápětí nastaví, abych i já viděla, co se v nich píše. Chvíli mhouřím oči ve snaze zaostřit, pobyt v šeru se na mě poznamenal, oči mám zarudlé, podrážděné a v houšti drobných písmenek se mi zle orientuje. Svoji pozornost zaměřím k rámečku, který mi... Ah. Rysy v mé tváři ztvrdnou. Zpoza rtů mi unikne překvapený výdech, když... Když pochopím o jakou část novin se jedná. O jakou rubriku. A co se v ní píše...

Ve své mysli pocítím podivné prázdno jako by uvnitř mne opravdu něco umřelo. V ústech pocítím železitou pachuť krve jak si v tu samou chvíli prokousnu vnitřek rtu a palčivá bolest mi připomene, že věrná manželka a milující dcera možná zemřely, ale já tu stále jsem. Plánoval to takhle Bartolomew? Mělo to takhle dopadnou od začátku? Hlupák. Právě přišel o jedinou možnost, jak dosáhnout na otcův majetek a zároveň se vyhřívat v paprscích Dohertyho přízně. Ač se snažil, za dobu našeho manželství jsme nezplodili žádného potomka. O to jsem se postarala zase já, věrná manželka. Žije vůbec ještě? Doufám, že ano, a že ho to bolí stejně jako nyní mne. Rosehill. 28. září. Cítím se mizerně, ale v suchých očí se neuroní byť jediná slza, byť mě o to více pálí. Takhle jednoduché to je... Aby někdo uvěřil...

Z myšlenek mne vytáhne opět Fernsbyho hlas.

"Melanie, Angela, Darlene, cokoliv vám udělá radost, pokud už s Hartem stejně nemáte v papírech dávno zapsané nějaké jiné jméno," vypravím ze sebe monotónně, zatímco tvář nakloním na opačnou stranu než je kněz. Ke konci věty se rozkašlu, a tak nakonec místo dovětku "co na tom záleží" jen ztěžka polknu.

"Co bude teď?" přinutím se zeptat záhy, byť... Chci slyšet odpověď? Ať už teď znamená během následujících pár minut nebo týdnů...

Benedikt Tskilekwa

„Dobře, schovejte. Jen nepočítejte, že vám nějaké dám, pokud budeme třeba uprostřed testování prototypu.“ Upozorní tě vážně Heinz zpoza stolu.

„Dejte mi pak s předstihem rozpis vašich zkoušek, ať vím, jak rozplánovat další kroky v tom vašem… zkouškovém. Samozřejmě počítám, že vše splníte na první pokus.“ Otočí se na tebe a z jeho očí je patrné, že jediné, co očekává je souhlasné kývání.

„Ostatně takové triviálnosti by vám neměly způsobit nějaké vážnější potíže.“ Odfrkne si, zatímco se chystáš odejít a ve zkratce ještě zmíníš návštěvu Elke.

„Aha, jistě. Nejspíš se tedy zastaví zítra. V pořádku, nelamte si tím hlavu Tskilekwo. Donese mi to jistě někdo zítra. Teď už ale běžte. Začíná se připozdívat.“ Mávne rukou a vypadá to, že už ti nehodlá věnovat další pozornost.

☩

Opustíš laboratoř, ve které si strávil velkou část dnešního dne. Nohy máš poněkud strnulé a v žaludku kručí. Projdeš kolem vrátného, který je stále stejný a tiše poklimbává s podepřenou bradou. Vyjdeš ven a opře se do tebe vlahý noční vzduch. Dnes to vypadá na krásnou noc. Měsíc svítí na obloze, a i přes světelný smog zahlédneš několik jasnějších hvězd. Ulice jsou o něco méně zalidněné než během dne, ale stále je tu vcelku živo. Rozhodně nemáš chodník sám pro sebe. Ze silnice se ozývá klapot podkov na kamenném dláždění a míjí tě drožky i luxusnější kočáry odvážející své cestující domů, nebo naopak na místa, kde to žije. A ano, jsou v Jeruzalémě místa, která začínají s příchodem tmy teprve tepat tím správným životem. Ovšem, to není nic pro studenty. Tedy… alespoň oficiálně.

Vyrazíš tedy ulicí a už je jen na tobě, kam tě nohy dnes večer zanesou.

Phelia Boulder

Rozloučíš se s Fiskem a vyrazíš do víru ranního Jeruzaléma. Není problém se zastavit v nějakém podniku, kde se schází povětšinou lidé vracející se domů z nočních směn. Tedy ti zámožnější. Většina chudších dělníků se spokojí s pouličními krámky s občerstvením. Sedíš u stolu a dopřáváš si vydatnou snídani. Chuťově to není nic moc, ale žaludek to zalepí na docela dlouho. Všímáš si, že jsi jedna z mála, která si tu dává pivo takto z rána, ale co je ti po nich. Je to vhodná tečka za vydatnou snídaní.

Spokojená a posilněná se vydáš za Dianou. Tuhle cestu máš už docela dost nachozenou za posledních čtyřiadvacet hodin. Teď už ale ulice působí rozhodně přívětivěji, jak jsou ozářené ranním sluncem a ne ponořené do temnoty. Dorazíš ke známým dveřím s nenápadnou cedulkou. Zaklepeš a chvíli se nic neděje, než nakonec přeci jen zaslechneš zvuky z druhé strany.

Dveře se otevřou a stojí v nich Diana. Zjevně nevyspalá, rozcuchaná a s kruhy pod očima. Dveře nejprve obezřetně pootevře a až teprve, když tě uvidí, dovolí si je otevřít dokořán. „Boulder!“ Vyhrkne, když tě uvidí. "Tak… Tak… Pojď dovnitř.“ Rychle ti pokyne a zavře za tebou dveře. Evidentně to nechce řešit na ulici.

„Bála jsem se, že je to policie. Jak to šlo?“ Zeptá se tě tiše. „Budeme to muset dnes zkusit znovu?“