Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Host do domu Vera De Lacey Neznámý hlas tě překvapí. Otočíš se a uvidíš vysokou zahalenou postavu. Na hlavě má kápi a je oblečený v tmavém, dlouhém kabátu, který halí většinu jeho těla. Jeho tvář nevidíš. Je ukrytá za zdobenou, koženou maskou. Na moment se ve světle zpoza ní zableskne záře odražená od jeho očí, než udělá krok tvým směrem a roztáhne ruce v mírumilovném gestu, jako kdyby se ti chtěl uklonit. I na tom krátkém pohybu je patrné, že se pohybuje pružně jako kočka na lovu a tiše. Nezvykle tiše.
„Myslím, lady, že představení dnes ráno s prominutím vynechám. Omluvte mé způsoby. Mám za sebou skutečně dlouhou noc a už bych to měl brzo rád z krku. Víte, spánek potřebuje každý. Překvapivě i já. Buďte ke mně milosrdná. Přece mi nebudete dělat problémy?“ Jeho hlas je hluboký a svým způsobem uklidňující, jakkoliv se to k neznámému zahalenému vetřelci příliš nehodí. Zastaví se a hledí na tebe, než mu pohled sklouzne na zlatou skříňku.
„Váš manžel má skutečně specifický vkus na sběratelské předměty. Škoda jen, že se ho tak úplně netýkají. Jistě mu ale taková drobnost nebude chybět. Má tu svou spanilou ženu a spoustu... zlatých cihel, jak tak vidím. To nejednoho muže udělá šťastným.“ Udělá další krok a jeden z papírů mu zašustí pod botou.
„Tak mladá a už hledá dopisy od milenek? Nebo snad od milenců?“ Máš pocit, že v jeho hlase zní pobavení. Zůstane stát na místě pár metrů od tebe. Vítr proudící sem otevřeným oknem povlává cípy jeho pláště i rozházenými papíry, zatímco za okny dál bubnuje hustý déšť. Na chodbě je ticho. Jste tu jen vy dva. Alespoň zatím.
„Tu skříňku, prosím.“ Natáhne ruku v černé rukavici. „A prosím, nepokoušejte se volat o pomoc. Musel bych vás umlčet, a to by se vám jistě nelíbilo.“ Teď už v jeho hlase není ani stopa po pobavení jako před chvílí. Je ti jasné, že to myslí smrtelně vážně.
„Takže… lady De Lacey… Prosím… Tu skříňku.“ Sklopí hlavu a rozevře dlaň. Maskovaný muž 
| ||
| |||
| Dostaneš ze sebe těch pár slov a Sturges se jen syčivě nadechne. „Možná by to pro vás bylo lepší.“ Zamumlá skoro nesrozumitelně, ale ty jeho slovům moc dobře rozumíš. Bylo by skutečně lepší zemřít, než být tady? A co by bylo pak?
Jedete dál. Světla na chodbě se míhají a rozmazávají do zlatých, táhlých šmouh. Občas ti přijde, že spíše letíš, než že se vezeš. Ten pocit lehkosti a určitého odosobnění je v jistém smyslu stejně děsivý jako příjemný. Míjíte další světlo.
První záblesk. Vzpomínáš na Zlaté město.
Druhý záblesk. Na Dumah.
Třetí záblesk. Na hřejivé teplo.
☩
Sedíš sama ve svém domě. Všude je přítmí a nebýt zlaté záře mihotající se na nočním nebi, byla by zde úplná tma. Cítíš se tu v bezpečí. Doma. V rukou máš jeden ze svých nástrojů a hraješ. Hraješ pomalou, táhlou melodii, která kolébá ke spánku.
☩
Melodie se změní. Zvuky nástroje nahradí tvůj hlas. Procházíš ulicí plnou hliněných domků a zpíváš. Lidé uléhají ke spánku, případně usínají uprostřed rozdělané práce. Je noc. Nad hlavou se ti třpytí myriády hvězd. Kamael kráčí vedle tebe zahalený do nenápadného pláště. Podíváš se na něj. On tvůj pohled opětuje a lehce se usměje.
☩
„Vysvětlím to před tribunálem. Nemusíš se bát.“ Šeptá s chlácholivým úsměvem, ale v očích má starost, kterou není schopen skrýt. Stojíte na jedné z mnoha vyhlídek Zlatého města. „Bude to v pořádku, Dumah. Věříš mi, že?“ Nakloní se k tobě, než spustí ruku z tvého ramene a otočí se k zábradlí, za kterým je jen nekonečná planina mraků. „Už jsme si prošli těžšími věcmi. Co nejhoršího se může stát?“ Otočí se přes rameno a křivě se pousměje jako vždy, když zlehčuje situaci, do které se vrhá po hlavě.
☩
„Tak pojďte.“ Cítíš, jak tě zvednou něčí ruce. Ani nevíš, kdy tě odpoutali. Sturges tě zvedne a položí zpátky do tvé postele. Je tu tma. Žádné světlo lamp. Žádná zlatá záře, do které by si mohla utéct. Nic. Jen zima. Tedy… po chvíli zaznamenáš, že na tvém těle něco přistálo. Je to deka. Teplá deka, která ti snad pomůže udržet tu trochu tělesného tepla, které ti zbývá.
„Hmm, měla byste to snazší bez ní, ale… vaše volba.“ Všimneš si, že na tebe Sturges hledí, ale v tom výrazu je něco zvláštního. O něčem usilovně přemýšlí, ale pak jen zavrtí hlavou, otočí se na patě a zmizí. Slyšíš jen zvuk klíče v zámku, než opět nastane nerušené ticho. V hlavě ti jen doznívá těch několik krátkých záblesků podobných ozvěně, která každým odrazem o něco zeslábne.
| ||
| |||
| Na přednášku Benedikt Tskilekwa Sedíš u jídla a přemýšlíš. Tolik možností. Tolik věcí, které by si byl schopen ovlivnit. Napadá tě spousta možností, ačkoliv si svou záhadnou sílu použil zatím pouze dvakrát, přesto je možnost ovlivňovat druhé lidské životy lákavá. Velmi lákavá. Poskládat svět podle vlastní představy tak, aby byl ještě lepší. Zní to až skoro kacířsky, ale jak by mohlo být, když Hariel byl služebníkem božím. A co ty?
Vidlička zakrojí do masa, které se rozpadá na vlákna, jen se ho dotkneš. Prostě nejlepší v Jeruzalémě.
Večeře je výborná. Chutná o to víc, když je to po celém dni práce zasloužené jídlo. Dáš si něco dobrého k pití a nakonec zaplatíš. V kapse ti dnes cinká o trochu více šekelů. Jistě, ještě jsou tam ty, které Vratislaw zapomenul v kavárně. Měl by si ho potkat zítra na přednášce, tak snad si to všechno vyříkáte.
Odebereš se na kutě. Není to nic luxusního. To ani zdaleka ne, ale nemůžeš si stěžovat. Tedy, mohl by si, ale k ničemu by to příliš nebylo. Brzy usneš spánkem spravedlivých a odpluješ do říše snů, které voní po datlích a prachu.
☩
Ráno vstaneš jako vždy se slunce rozbřeskem. Většina tu vstává brzy a nějaké zaspání tu tak nehrozí. Nachystáš se a vyrazíš. Do Univerzitní čtvrti je to docela procházka, ale je to dobrá ranní rozcvička. Navíc si ještě mladý. Energie máš na rozdávání. Jistě by se hodila také nějaká snídaně, aby den pěkně, chutně začal. Na čaj s koláčky z kavárny můžeš zatím jen tiše vzpomínat, ale třeba tam poté zajdete s Vratislawem. Stačí přeci jen ve správnou chvíli nadhodit dobrý návrh nebo myšlenku.
☩
Kolem tebe šuměl tichý, ale živý hovor. Seděl si za stolem v aule Jeruzalémské univerzity. Skrz vysoká okna sem proniká sluneční světlo, které zalívá dřevěný interiér. Dýchá tu ze všeho historie a asi nejenom díky tomu, že si uvědomíš, kolik lidí už tu sedělo před tebou. Tohle místo je skutečně staré.
„Dobrý den. Tak… uklidněte se.“ Došel do místnosti tvůj dobře známý profesor matematiky a křída se rozběhla po tabuli a začala psát dlouhou rovnici.
„Tak, jistě jste už slyšeli o cauchyovské posloupnosti….“
A přednáška začne…
| ||
| |||
| Hodiny před zápasem Phelia Boulder „Vážně? To je skvělé!“ Vyhrkne Diana. „Jistě, to se nějak… zařídí. Teď už mám čas s tím něco udělat.“ Kývne o něco soustředěněji.
„Zápas? Dobře, nemusíš se bát Boulder. Odteď máš u mě péči zdarma. To je to nejmenší, co můžu udělat. Děkuji… opravdu.“ Pohlédne ti vděčně do očí a kývne. Vypadá jako kdyby z ní spadlo velké závaží. Viditelně pookřála. Barva se jí do tváří ještě nevrátila, ale to chce jistě čas. „Tak pacienti by se hodili, ale … víš jak. Přát si dostatek práce v tomto oboru není úplně…“ Pokrčí rameny a nechá větu nedokončenou. „A o jaký zápas jde? Zase něco u Ezry?“ Zeptá se tě mezi řečí, než nakonec jen mávne rukou.
„V tom případě tě už nebudu zdržovat. Měla by sis odpočinout, nebo se jakkoliv připravit. Hmm, nevím. Rozcvičit?“ Pousměje se, aniž by o tomto tématu příliš věděla. Víš sama, že se o zápasech příliš ráda nebaví. Sice má díky tomu práci, ale patrně to není něco, co by ji fascinovalo.
„Budu ti držet palce, Boulder a kdyby něco. Jsem tu. Samozřejmě bez poplatků. Ještě jednou díky.“ Usměje se, zatímco se rozloučíte u dveří. Otevře je a ty můžeš opět vyjít na ulici. Ještě jednou se zpoza nich na tebe usměje a pak je zavře. Slunce příjemně hřeje a nasycený žaludek spokojeně mlčí. Máš před sebou většinu dne a je už jen na tobě, jak jej strávíš. Hodiny ale utíkají a na zápasy se pozdě nechodí. Zvláště, pokud se v nich účastníš sama.
| ||
| |||
 | Vetřelec?
„Dobře,“ stačím říct, než Elyse znovu zmizí za dveřmi. „Já to zatím… zkusím.“
Nad tím, že nemá stání, jenom potřesu hlavou. Nedivím se jí. Sázky jsou velké; nemůžeme si dovolit teď prohrát. Kdyby na mě po dlouhé noci nezačala dopadat únava, sama bych tu pochodovala jako tygr v kleci. Místo toho však dosednu do křesla, zhluboka se nadechnu a skloním se k šuplíkům. Jeden po druhém je vyzkouším. Frustrovaně tisknu rty, když se mi nepodaří vtlačit klíč do zámku. Tenhle to není, ten druhý také ne a do třetice všeho dobrého a zlého… se ozve vítězoslavné cvaknutí. Díky bohu. Zaváhám. Trochu se bojím podívat, vždyť co když tam plány Dohertyho společnosti nejsou, co když nejsou nikde, ale pak se odvážím. Po rtech mi přeběhne úlevný úsměv, když zevnitř vytáhnu černý tubus.
Vypadá to více než slibně. Honem z něj vytáhnu arch papíru, rozložím ho na stolu a chvíli se snažím rozuzlit, co se na něm může asi rýsovat. Má to něco společného s tou skřínkou? Nejsem si jistá, vlastně na tom ani nezáleží, hlavně že mají… správné razítko. A ony mají. Projede mnou úleva tak silná, že bych se v té chvíli mohla rozplakat. Až teď mi dochází, že vévodovu slovu opravdu věřím. Pomůže mi, vím to. Kde přesně beru tu jistotu, netuším, snad za to může ten podivný sen, ale… bude to v pořádku.
Až na to, že úlevu následuje chlad. Teď už to není jenom pocit, že mě někdo sleduje, teď ten někdo stojí přímo za mnou. Vyskočím na nohy tak prudce, až se mohutná židle nebezpečně zhoupne a možná i dopadne na podlahu s hlasitou ránou, a – otočím se. Přímo za hlasem. Připravena pohlédnout tomu někomu do očí. Pokud tam vůbec je.
„Cože?“ přejde mi přes rty zmateně, protože mi jeho slova napřed nedávají smysl. Mám… něco, co mi nepatří? V druhém okamžiku padnu pohledem na zlatou skřínku a ochranitelsky na ní spočinu konečky prstů. „Kdo jste?“
Zdá se mi to, nezdá… Nevím. Možná jsem jenom usnula na křesle a teď – teď se mi zdá divoký sen, ale na to srdce v hrudi tluče moc opravdově a hlava mi třeští, jako by se měla každou chvílí rozpadnout na kusy. Možná jsem se zbláznila, možná ne. Prozatím budu předpokládat, že ne. | ||
| |||
 | Pomoc v nedohlednu Ne! Ne, ještě ne! prolétne mi hlavou zoufale, když se přízrak z nočních můr začne opět rozplývat. "Jeruzalém!" málem vykřiknu a na okamžik to vypadá jako by se postava přeci jen ustálila. Ovšem dlouho to nevydrží. "Delilah, Delilah Flana..." dodám rychle, ovšem než to stačím dořeknout, tak světlo opět zabliká a... Je to pryč. Ať to bylo cokoliv. Ať to byl kdokoliv. A byla to vlastně správná odpověď? Lady Flanagan měla svoji noticku v novinách o nešťastném skonu. Přestala existovat. Já přestala existovat... | ||
| |||
| Vše na jednom místě Vera De Lacey Brzy je ti donesen stříbrný podnos, na kterém je zdobený čajový servis a talířek s úhledně nakrájeným okurkovým sendvičem. Čaj sladce voní a pokojem se line lákavá vůně bergamotu. Dopřeješ si šálek čaje a trochu se posilníš. Únava nemizí, ale připadáš si alespoň o něco více v klidu. Zprávy z nemocnice jsou pozitivní. První část vévodova požadavku už máš. A najít ty plány bude jistě jen otázka času. Musí být v tom stole.
Pohyb za oknem tě přiměje rychle vstát, ačkoliv toho záhy lituješ. Naštěstí je Philipův stůl vedle tebe a nabídne ti potřebnou oporu. Dojdeš k oknu a otevřeš jej. Ofoukne tě studený, vlhký vzduch. Hustě venku prší, ale nic zvláštního nevidíš. Nedaleké okrasné stromy se kývou ve větru. Cesta kolem domu je prázdná. Nikde není ani živáčka. Ani ptáci v takovém počasí nelétají. Zavoláš do deště jednoduchou otázku a… *kap kap* odpovědí ti je jen kapání dešťových kapek na parapet.
„Paní! Mám nějaké klíče. Třeba to jeden z nich bude.“ Ozve se náhle od dveří, ve kterých stojí Elyse a v ruce má pár malých klíčků přidělaných na kovovém kroužku. „Ještě se tam pro jistotu zajdu podívat, kdyby nepasovaly. Nechci, abychom to protahovaly, když tu teď Jacobson čmuchá.“ Dodá a vloží ti klíče do ruky, než zase za sebou zavře dveře a zmizí na chodbě.
Zůstaneš s klíčky v rukou a od okna tě ovane studený závan vzduchu. Není nad čím přemýšlet. Dojde ke stolu, kde hned jeden zkusíš. Nic…
Druhý… zase nic.
Třetí… cvak
Šuplík se otevře a odhalí svůj obsah. Je prázdný. Až na černý tubus, který se v něm při otevření převalí ze strany na stranu. Otevřeš jej. Je v něm několik srolovaných archů papíru. Když jeden z nich vytáhneš vidíš nějaký složitý nákres mechanismu, který ti nic neříká a pak v pravém spodním rohu je razítko Dohertyho společnosti. ... .. .
„Myslím, lady, že máte něco, co vám nepatří.“
| ||
| |||
 | Dilema A jak se mi ta špinavá zeď nakonec hodí... možná jsem se napřed jen chtěl uklidit před razancí kolemjdoucích, ale nakonec jsem vděčný, jak shovívavě pevná je. I když chvíli jako by mi už už prokluzovala pod rukama a nějaký tenký plátek světa se obracel naruby a já s ním, nakonec to ustojíme oba. Něco se rozhodně stalo, to vidím. Euforie se ve mně mele s ohromeným úžasem a to celé je volně promíchané s nevěřícnou hrůzou. Zpátky je kupodivu i lítost - Babylón si takový hrozný osud rozhodně nezasloužil, a nemalá zvědavost, o co tam sakra šlo mezi všemi těmi anděly. A jestli jsem se, tedy Hariel, se zahaleným potkali znovu... otázek tolik, až je mi skoro špatně tou zoufalou nemožností se kamkoli rozběhnout pro odpovědi. Zalomit to někam do kostela zavrhnu hned, ti by mě hnali... Jako v mrákotách vyrazím po ulici dál. Asi jen moje viditelná neškodnost a pramalá lukrativnost mě ochrání před nepříjemnostmi, než vrznou dveře vývařovny a vejdu do tohoto ráje kulinářských zázraků... Dokonale mě to překvapí, nohy mě zjevně nesly podle dohodnutého plánu, i když hlava si poletovala docela jinde. Zaváhám chvíli, ale pak se usadím u prázdného stolu, brašnu položím vedle sebe a vzhlédnu k ručně psané tabuli nad výčepem. Plynule zapomínám, co jsem si přečetl, sotva oči dojdou na konec řádku. Bylo správné, co jsem udělal? Bylo to hezké poselství, nepochybně. Myslel jsem to dobře, nenapadá mě, jaký špatný následek by z toho mohl vzejít. Ale stejně, jen tak ovlivnit něčí mysl... kdo ví, co všechno bych mohl; jak detailní pokyny bych dokázal předat, kolik skrytých přání probudit. Vratislawe, promiň, já nevěděl, že něco dělám! Teď mi připadá nad slunce jasné, že jsem to musel být já. Nebo vážně blázním, ten chlap měl hádky dost, mně už se podlamovaly nohy hlady, ono předsevzetí 'alespoň jedno teplé jídlo ob den' nedává moc prostoru si vyskakovat... "Cokoli mě nekousne na oplátku," poškádlím jako vždycky nějakou průpovídkou dívku, která tu dnes obsluhuje. Tuším jsem se díval jejím směrem, ale už honem nevím, která to byla, ani co jsem si nakonec objednal. Mohl bych změnit celý svět, uvažuju. Stačilo by dostat se dost blízko těm skutečně důležitým lidem a pak je nasměrovat tak, aby dělali správné věci. Až na to, že já se v politice nevyznám... co je správné bych se v tak širokých souvislostech taky nedokázal odhadovat, a kdo ví, jestli nemůžu probudit jen něco, co v lidech už dřímá. Což by asi problém nebyl, lidé jsou nepochybně převážně dobří, když dostanou příležitost... asi... Ba ne, k něčemu takovému cítím nejasnou nechuť a skoro odpor. Rychle zavrhnu představu, že je moje povinnost využít takový dar v nějakém velkém měřítku. Ale kdyby se třeba schylovalo k válce...? Rychle takové myšlenky zchladím: vždyť možná blázním a jen hledám souvislosti kde nejsou. I před tím Heinz varoval, před šílenstvím přepracované mysli. Ale já přeci nejsem přepracovaný. Zítra odpoledne mám dokonce pár hodin volna. Učit se už před setměním bude příjemná změna. Hariel... Hariel probouzel v lidech, co v nich už bylo, to dobré a inspirující; to se mi líbilo. O Vratislawa se sice bojím, ale vůbec nepochybuju, že bylo správné ho takhle postrčit. Musím být tak strašně opatrný... tedy - samozřejmě musím zjistit, jestli je to skutečné, to je jasné. Trochu otestovat rozsah, dosah a trvání takového vlivu... Pro svět je skutečné štěstí, usoudím spokojeně ještě dřív, než přede mnou přistane talíř, že jsem takový dar v sobě objevil právě já. Jsem opatrný, lidi mám rád a - a tak si říkám, jestli náhodou ta zlatá tetování neusměrňovala Harielovu roztržitost, úplně mám pocit, že mi schází - alkoholu neholduji, jako támhle pán o pár stolů dál, ten by právě teď asi vymýval Horácovi mozek žádostí o další pintu piva - to je vážně tak hrozně zvláštní, dochází mi v nových a nových vlnách úžasu. Co když jsem to vážně dokázal? | ||
| |||
| Třikrát a dost Jacob White V ústech cítíš železitou chuť krve z rozbitého rtu. Visíš v dešti, který tě studí na odhalené kůži. Muž mizí zpátky do drožky. Není na co čekat. Zapřeš se a vrhneš se zpět do drožky. Právě v čas, protože tvůj spolucestující už vytáhl nůž ze sedačky. Není čas na to ho nějak efektivně jednou ranou omráčit. Zaimprovizuješ tedy a prostě ho praštíš vší silou pistolí do tváře. První rána. Z pusy mu vystříkne směs krvavých slin a máš pocit, že si viděl i jeden zub. Rána ho rozhodně neomráčila, ale rozhodila natolik, že svůj útok nožem nebyl schopen dokončit.
Přehodíš svou zbraň obratně do druhé ruky a uvolněnou rukou chytneš hned útočníkovu paži držící nůž. Druhá rána pistolí do jeho hlavy. Začíná to vypadat, že se karta obrátila. Muž vypadá otřesený, ale stále je schopen ze svého vykřesat pořádnou sílu. Zatlačí na tebe horda svalů, která tě povalí na lavici, zatímco je on nad tebou.
„Ty… zkurvenej… sráči!“ Syčí a tobě do obličeje dopadají kapky jeho krve. „Je s tebou ámen!“
„Co se to tam děje?“ Otevře se okénko od vozky, který už zjevně zaznamenal, že je vzadu nějaký ruch. Muž nad tebou se po něm otočí, a ty využiješ situace. Třetí rána. Něco křupne. Tentokrát se ti ho podaří zasáhnout do spánku. Muž zachroptí, oči se mu protočí a padne na zem mezi sedačky.
„Co… Coo… Prrr!“ Ozývá se od vozky a hned na to sebou vůz trhne, jak prudce zastavil. Na nepatrnou chvíli je ticho. Jen kapky deště bubnují na střechu, než uvidíš, jak za okénkem klopýtá pryč od vozu vyděšený vozka a rozhlíží se poplašeně po ulici. K jeho smůle v tomto marastu je tato ulice prakticky vylidněná, a tak mu rychle dochází, že nemá smysl volat o pomoc. Otočí se tedy na patě a pokusí se utéct do jedné z nedalekých bočních uliček mezi továrnami.
| ||
| |||
| Jako v Babylónu Benedikt Tskilekwa Procházíš ulicemi Jeruzaléma, které se postupně mění, jak jeho obyvatelé žijící v dané oblasti chudnou. Univerzitní čtvrť je výkladní skříní Jeruzaléma hned po Zahradách, ale to není místo, odkud pocházíš. Ne, tady to nazýváš domovem.
„..příště sem bez peněz nelez!“
Z jednoho podniku zrovna vyhodili otrhaného chlápka na ulici, kde tvrdě přistál na chodníku. Dle toho, jak se pomalu sbíral, tak už byl nejspíš trochu zpracovaný.
„Hajzl jeden.“ Odplivl si na něj muž stojící ve dveřích a zase zmizel do podniku.
Ano, lidé zde jsou různí. Dobří i špatní. Ale to je tak jistě všude. V Zahradách to nebude jiné. Jen to bude o něco více navoněné.
Pokračuješ dál a přemítáš nad vším, co se ti dnes stalo. Co Vratislav? Co Elke? A co Hariel? Zatím se nezdá, že by ti Heinzova rada příliš pomohla, ač se v tom celém snažíš najít nějaký smysl horem dolem. Nové technologie ani plány se ti v mysli neobjevují. Místo toho však zaslechneš křik. Muž se ženou, hádající se na ulici. Skutečně nic nezvyklého. To naznačuje i to, že ostatní kolemjdoucí tuhle scénu ostentativně ignorují. Možná snad jen volí o něco bezpečnější odstup. Zastavíš se pohlédneš na ně. Rozhádaný pár. Ničím zajímavý. Přesto pro tebe ano. Ideální experiment.
Zaměříš se na toho muže. Jako by svět kolem o něco více ztichl anebo ho prostě jen tak nevnímáš. Tvé soustředění je totiž potřeba někde jinde. Stejně jako tehdy u Vratislava i teď poskládáš těch několik slov a přehodíš kolečko na jinou dráhu. Ačkoliv… více ti to připomíná práci Hariela, jakkoliv mu to tehdy v Babylonu nakonec příliš nevyšlo. Pohled se ti trochu zamlží a zavrávoráš. Musíš se přidržet stěny, aby si nespadl na zem. Ale…
Naproti tobě se hádka zastavila. Tedy minimálně muž vypadá poněkud zaraženě, zatímco jeho manželka využila situace a zasypává jej konečně svými argumenty. Vypadá to, že už spolu nějaký ten pátek budou a má toho dost na srdci. Muž se jí snaží oponovat, ale ten tam je ten zápal, a i jeho postoj nevypadá, že jí každou chvíli jednu natáhne. Nakonec jen ona zavrtí hlavou a vejde do domu. Muž ji následuje. Rozhodně to vypadá, že se něco stalo. To, jestli to bude ku prospěchu věci, můžeš bez širšího kontextu jen doufat. Myšlenka to byla však pozitivní, tak snad to skutečně pomůže.
U Horáce už je doslova za rohem, takže i sem cítíš vůni teplého jídla. Došel by si to i poslepu. Otevřeš dveře a přivítá tě lokál, který je z části zaplněný. Není tu dnes večer nacpáno, ale zase si nemůžou stěžovat, že by byla nouze o klientelu. Oproti kavárně v Univerzitní čtvrti působí poněkud omšele, ale na druhou stranu tady vaří nejlepší hovězí na víně v Novém Jeruzalémě. Pár prázdných stolů se najde, nemáš problém se někde usadit a poručit si jídlo. Případně si ho můžeš vzít také s sebou, než půjdeš na kutě. Výhody toho být štamgastem. Zítra tě čekají nějaké přednášky brzy dopoledne, ale pak už máš volný den. Výhledy to nebyly špatné. To ani zdaleka.
| ||
