Špatnej cíl hnilobníku

Včerejší den stál za hovno. S výjimkou jedné věci - Gabriely. I když jsem od ní po noci v hospodě čekal nenávist až za hrob, nakonec se to vyvinulo v něco jiného. Sám vlastně nevím v co, ale věřím jí víc než jiným lidem ze skupiny a to se počítá. Navíc... Noc v lázních nás sblížila ještě víc, ale o to krušnější bylo další ráno. Postupně se všichni probouzeli a i když se mi z její blízkosti nechtělo, cítil jsem, že musím. Zvláštní jak rychle si člověk na něco takového zvykne. Nakonec jsem se ale přece jen ze spacáku vyhrabal a pustil se prve do rychlé kontroly věcí. Jestli nás zase něco překvapí - tentokrát skutečného - chci na to být připravený. Získanými náboji doplním zásobník a zacvaknu jej zpět do AKM. Sice jsem chtěl se všemi mluvit dnes, ale když vidím, jak Kluzký všechny popohání ke spěchu, nechám to asi až na Dolejší. To by ve finále stejně nic nezměnilo a nám to snad dá den klidu navíc.

Brzy vyrážíme z osady ven do pustiny. I vzhledem ke včerejšku se většinu cesty držím poblíž Gabriely, nemám náladu ani potřebu navazovat konverzaci s nikým jiným. Ledový vítr mě až tak netrápí, přece jen, jsem na něj za ty roky celkem zvyklý. Když se ale dostaneme do zvlněné krajiny, mám špatný pocit. Tady by nás i pár lidí dokázalo zlikvidovat. Nasazuju na AKM bajonet kdyby náhodou a přesunu náboj do komory. Zatáčíme směrem k Dolejší a během pár vteřin se ukazuje, že má předtucha byla správná. Jak se začnou kopečky sněhu hýbat, tuším,.co můžeme čekat a skoro hned se to potvrzuje.

První z oživlých mrtvol míří přímo ke mě. Chci střílet, ale přede mnou se mu lámou nohy a on padá na zem. Sice ho to až tak netrápí a dal.se úporně plazí ke mě, ale je mnohem pomalejší a nepohyblivý, takže pro mě výhoda. Chci mu hlavu probodnout bajonetem, ale překvapí mě tím, jak sebou škubne a bajonet se zaryje do sněhu vedle jeho hlavy (hod 2), ale když ho pak do ramene prásknu okovanou pažbou, je to už lepší a duté prásknutí mě celkem uspokojí (hod 6). I když ještě není mrtvý, hýbe se ještě o něco pomaleji. Další rána pažbou sedne ještě lépe a kloub mu tak zlikviduju úplně. Teď už se může fakt jen šoupat (hod 11). Periferně ale sleduju jak jsou na tom ostatní, zejména Gab. Pořád myslím na slib.

Směr Dolejší - bitka na sněhu

Té noci bylo mé spaní neklidné. Ač jsem doufala, že mne rituální čištění zbraně uklidní, nestalo se tak. Sotva jsem zavřela oči a propadla se do hlubin snění, pojali mne noční můry. Trhala jsem sebou, škubala až jsem se nakonec s křikem probudila. V hluboké noci, kdy všichni spali, jsem seděla na své posteli a koukala skrze okno na večerní oblohu. Bála jsem se znovu usnout.


Slunko již zvedlo svou hlavu nad obzor a ač se nad zemí ještě snášel opar noci, již jsem trpělivě očekávala Sestru a zbytek kumpanie. Ještě než jsme vyrazili, požádala jsem Freyu o rituální obnovu run na mých zbraních. Sice neměli žádný bojový přínos, ale vědomí toho, že jsou v pořádku mi dodávalo tolika potřebného klidu.
Když pak Kluzsky zavelel k odchodu, držela jsem se poblíž Sestry, zatímco jsem dávala pozor na své okolí. Mým úkolem bylo ji bránit, bez ohledu na cokoliv. A pokud by to bylo nutné, byla jsem za ni připravena položit i život. A to nejen svůj. Možná proto jsem podezřívavě hleděla na Kluzského záda, stejně tak jsem i občas vrhala pohled po té z Družiny. Freya jí nevěřila a to mi stačilo k tomu, abych ji podezřívala.

Postupovali jsme dál, krajina se postupně měnila, teplota klesala a studený vítr začal štípat do tváří. Nevadilo mi to. Určitě ne tolik, jako ostatním. Spíše naopak, vítala jsem to, mráz mne držel ve střehu. Ovšem ne v takovém střehu, jak bych doufala, nebo čekala. Když se to stalo, bylo to náhlé a nečekané. Tak nečekané, že jsem jen tak tak uskočila a byla schopná vytáhnout svou katanu. I tak jsem cítila, jak ostří jeho meče proniká skrze slabou vrstvu oblečení a zabořuje se mi do hrudi.
"Kuso, mata koroshiteyaru!" zavrčela jsem vztekla a odskočila, jen proto, abych hned zase zaútočila sekem z vrchu. Mířila jsem na jeho levou ruku, přesněji na loketní kloub. Slabinu, kterou neměl chráněnou zbrojí. Tou by beztak má zbraň neprošla. A dobře jsem učinila, sek prošel skoro bez zastavení (15) a jeho levá ruka odpadla i s mečem na zem. Nemeškala jsem, naučením pohybem jsem otočila ostří katany a sekla zespoda. Tentokrát šla rána ale mimo (2). Snad jak jsem dokončila úskok, nebo jsem se nechala rozptýlit prvotním úspěchem. Upevnila jsem svůj postoj, využila setrvačné síly a plynule přetočila směr seku. Obloukem z vrchu jsem mířila na druhou ruku. S trochou štěstí se mi podaří odseknout i tu (16). Ač pro něj byla rána skoro zdrcující, stále stál. Ušklíbla jsem se, ukročila o krok zpět, vytočila se levým bokem kupředu a bodla. Ovšem v tu chvíli nemrtvý zavrávoral a já minula (2).