Andor.cz - Dračí doupě online

Cvak!

♬♬♬

♫♪♪♫

Unaveně kývnu hlavou, zatímco mi hlavou zní ozvěna těch slov. Dobře… Je to dobře… Opravdu? Mám pocit, že už sama nevím, co je dobré a co ne. Možná tohohle budu dříve či později litovat, přesto… Nyní na tom stejně nezáleží. Na nohách mne drží už jen vidina toho, že to světlo na konci tunelu je skutečné a blíží se okamžik, kdy budu moci konečně zavřít oči a utéci od toho všeho do říše nevědomí. I kdyby to mělo být království toho černého prázdného spánku, kterému vládne Ztracený. Nyní ovšem opět podepřu Alexe a vydám se společně s ním z ošetřovny ven. „V pořádku, Alexi… Zapři se o mě, jak potřebuješ,“ vybídnu ho po pár krocích, když si všimnu, jak se mi snaží odlehčit na úkor sebe. Zvládnu to. Ještě chvíli to zvládnu.

Avšak v odchodu nás zadrží doktor Melton, který nás k mému překvapení nevypoklonkuje ven, vděčný za to, že konečně zmizíme z jeho operačního sálu. Přesto se v první chvíli viditelně napnu, když k nám vykročí a zastaví se jen kousek od nás. Pohlédnu na něj s těmi neskrývanými obavami z toho, co se chystá říci… Avšak nic z toho nepřichází. Naopak. Cítím jeho zamyšlený pohled, který ani tak nesměřuje k Alexovi a těm proklatým poutům v jeho ruce, ale ke mně.

„Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínů smrti, nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi,“ hlesnu ochraptěle. „Něco na těch Žalmech přeci jen možná bude, doktore Meltone,“ nevesele se pousměji, přesto… „Ráda jsem byla pro jednou užitečná, zvláště někomu, jako jste vy, doktore,“ dodám upřímně. Je to zvláštní pocit… Pomáhat svým darem namísto toho, abych kolem ze sebe rozsévala jen bolest a smrt. I když jeden zachráněný život může jen těžko vyvážit stovky těch, které jsem vzala. Ale nebudu lhát. Je to příjemná změna.

Mám to trochu jako ve snách. Zvláštně zkreslené a vzdálené. Vlastně jsem ráda, že nás kapitán Brookins už k ničemu nepotřebuje a spokojí jen s kusou výměnou informací o záchraně vévodova života za potvrzení, že po vzducholodi skutečně vystřelili. Je vlastně zvláštní, že i když byla zasažena, tak to nebylo nijak znát. Vlastně… Nebýt pohledu jednoho z oken ven bych ani snad nevěřila tomu, že jsme opravdu ve vzducholodi na kolik tichý a hladký její průlet mračny je. To je… Rozhodně nezvyklé. Žádná ze vzducholodí, kterými jsme s Alexem cestovali, nebyla jako tahle. Možná bych se na to měla Alexe zeptat, ale… To počká. Všechno teď počká.

Jediné, co mne zajímá je to, zda nám do přidělené kajuty donesou i naše zavazadla z nákladového prostoru. Chci mít u sebe aspoň to málo, co se mi podařilo zachránit, a to nejen kvůli věcem na převlečení, které tam snad budou.

Kajuta, kam nás člen posádky zavede je skutečně… Ani se o tom nedá mluvit jako o kajutě. Z každého detailu interiéru místnosti dýchá luxus přebíjející i první třídu zaoceánského parníku Liberty. Takhle si cestují členové rady Sedmi? Nijak se ovšem nad vybavením nerozplývám, v tomhle stavu bych se spokojila asi i se dvěma dekami na prašné půdě.

„Koukám, že na nás kapitán nešetřil,“ hlesnu směrem k Alexovi, kterého pustím až ve chvíli, kdy dosedne do široké postele kralující místnosti. Je zde příjemné ticho a klid, který působí jako balzám na duši. Vypadá to, že nově nabrané pasažéry z Dvaraky museli ubytovat jinde… Na což si rozhodně nestěžuji. Poslední, o co bych nyní stála je dělit se o prostor ještě s někým dalším.

Pohledem zavadím o Alexe, který se ničím nezdržuje, jen ze sebe stáhne to nejnutnější a zaleze do postele. Na zemi zůstane ležet sako pohozené přes boty, ke kterému se brzy přidají i mé boty a kalhoty, které jsem si ještě v domě natáhla prozíravě pod šaty. Nejraději bych ze sebe stáhla i ty, ale nemám sílu na to zápasit s jejich zapínáním. Vlastně… Nemám sílu už naprosto na nic, jakkoliv bych potřebovala horkou koupel jak sůl. Látka šatů je ztvrdlá zaschlou krví, která pokrývá i část kůže pod šaty a jsem cítit koninou, kouřem a smrtí. Dost na to, aby mi cukl nos, když k sobě zkusmo přičichnu. Ovšem… Ne, to počká… Všechno prostě… Počká… Jen brašnu s relikviářem a cennostmi zastrčím pod postel, kde ji schovám.

Pak už jen stejně jako Alex padnu do postele, která je tak strašně měkká a pohodlná, až se z toho málem rozbrečím. S dlouhým těžkým výdechem klesnu mezi polštáře. Oči se mi sami zavírají, avšak ještě chvíli si podržím pohled na Alexově bledé tváři, které se krátce dotknu a nechám po ní sklouznout prsty. Naposledy… Naposledy se potřebuji ujistit, že je skutečný. Že je tohle opravdové… A on je v pořádku.

Nakonec se už jen vděčně ztratím v jeho objetí a tmě číhající za zavřenými víčky.

Delilah Blair Flanagan, Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Dobře… To je dobře.“ Vydechne Alexander, když zmíníš Soudce a jeho přežití. V jeho hlase zazní neskrývaná úleva. Je to možná až nečekané, protože doteď nepůsobil tak, že by mu na vévodově životě nějak výrazněji záleželo. Ať už je to ale jakkoliv, hlavní je, že tu jste teď všichni. Všichni živí. Ty, Alexander, Essington a… Kdo ví, jak dopadla nakonec inkarnace Zerachiel, ta dívka Rosenfieldová, ale je těžké představit si, že zrovna ona by se o sebe nedovedla postarat, ať už je v tomto životě jakýmkoliv člověkem.

Zvednete se a vyrazíte z místnosti. Už jen ten prostý pohyb není ani pro jednoho z vás snadný, avšak i bolest umí připomenout to, že žijete a neskončili jste v hořícím pekle zničené vzducholodi, ke kterému tohle celé mělo možná až nepříjemně blízko. Alexander se o tebe snaží opírat co nejméně a usnadňovat ti to, jak jen může, když zaregistroval tvé rozbolavělé zamručení. Přesto neodmítne. To je další věc, kterou si nemůže dovolit.

„Ehm, vy….“ Otočí se doktor Melton po vás, když už jste na odchodu a na rozdíl od svého kolegy, který sedí na židli a vypadá, že už má dost, vykročí k vám. Trochu zakrouží rameny a pohne hlavou ze strany na stranu, jako kdyby se snažil rozcvičit po sportovním výkonu, než se zastaví kousek od tebe.

„…Vím, že jsem říkal, že věda není kostel, ale poznám, když se z beznadějné operace náhle stane něco… jiného.“ Promluví zamyšleně a zadumaným pohledem si vás oba přeměří. Především tedy tebe. „Netuším, co se ve skutečnosti stalo, ale… Rozhodně si nestěžuji. A pacient, který jako zázrakem přežil, zcela jistě také ne.“

☩

Nakonec nevydržíš zůstat v kajutě. Ne po tom všem, co se teď stalo. Hořela vzducholoď? Byla poškozená? A co vůbec William? Měli ti dát vědět, jen co vzlétnete, ale zatím nikdo nezaklepal ani neprošel dveřmi tvého pokoje. Měla bys čakat… Nemůžeš už ale dál čekat… A tak vykročíš pryč nehledě na svá zranění, která se zcela jistě nestihla zahojit za těch pár chvil. Ostatně ti o sobě dívají při každém kroku dost vehementně vědět.

Vyjdeš ven a vydáš se známou chodbou. Williamova kajuta není daleko. Vlastně je jen kousek od tvého pokoje. I když si byla pouze jednou z ochranky, měla si zde zvláštní zacházení i nepsané postavení. Ne snad v tom smyslu, že bys mohla někomu něco přikazovat, ale rozhodně zbytek ozbrojeného doprovodu neměl vlastní luxusně vybavené kajuty, a ještě možnost jen tak navštěvovat vévodu, kdy se jim zamane.

Snad to bude dnes stejné. Zdá se to stejné. Skoro. Chodba se skutečně jeví jako jindy. Jen je podivně prázdná a světla po jejích stranách čas od času nebezpečně zablikají. Procházíš tak dál v doprovodu blikajících světel, než dojdeš ke dveřím, které nejsou hlídané. Vlastně tu nevidíš nikoho. Nikoho.

Vezmeš za kliku a světla zhasnou. I tak ale stiskneš kliku a…

*cvak*

Je zamčeno.

*Cvak, cvak, cvak*

Ať lomcuješ klikou jakkoliv, dveře se ani nepohnou. Nebývaly zamčené. Ne, když tu byl. Ne, když… Stačí se zaposlouchat ve tmě a tichu do okolních zvuků, ve kterých rozeznáváš pouze svůj zrychlený dech.

Jsi tu sama.

☩

Kapitán Brookins nakonec neměl ten den tolik času, jak jste doufali. Setkali jste se jen krátce, když rozkázal jednomu z jeho mužů, aby vás zde ubytoval. Z toho mála informací, které jste si vyměnili, jste vyrozuměli, že skutečně loď zasáhli dělostřeleckou palbou. Avšak poškození se naštěstí netýkala žádných částí s posádkou, a nakonec nebyla až tak rozsáhlá. Do detailů už nezabíhal, ale muselo se nechat, že jste během letu nezpozorovali nějaké problémy. Zvýšené chvění trupu lodi, podivné zvuky, či snad trhavý pohyb. Nic takového. Celá loď se pohybovala s nezvyklou ladností a lehkostí, na kterou si u jiných vzducholodí nebyla zvyklá.

Dokonce jste se dočkali krátkého poděkování od zaneprázdněného kapitána, kterému jste skutečně vytrhli trn z paty, ať už jste to udělali jakkoliv. Neptal se. Hlavní bylo, že vévoda přežil, ačkoliv… Tehdy vypadal, že mu jde především o to, aby zachránil loď a posádku. Essingtonův život byl nakonec příjemným bonusem.

Postel byla měkká. Nezvykle měkká. Celá prostorná kajuta, ve které jste byli ubytovaní, dýchala luxusem a připomínala spíše pokoj v jednom z Jeruzalémských sídel než kajutu na palubě vzducholodi. Byl zde jídelní stůl, široká postel, skříně, dokonce i koupelna s mosaznou vanou. To vše bylo prosvětlené září s širokých podélných oken, za kterými se líně šinuly mraky a proplétaly sluneční paprsky. Těžko říct, kolik takových kajut zde bylo, ale dle ticha, které kolem panovalo, jste museli být v této sekci ubytovaní především vy, zatímco zachránění z Dvaraky, byli… no určitě také někde na lodi, ale to jste zatím ještě nezjišťovali. Příjemná součást kapitánova poděkování.

První den večer jste padli do postele, ani pořádně nevíte jak. Alexander ze sebe jen shodil sako, boty a sesunul se do přikrývek unavený a naprosto zničený. Ty jsi na tom nebyla jinak. Ucítila si ruku, která tě objala jako už tolikrát před tím a oči se zavřely. Ani vás pořádně nestihly trápit myšlenky a vzpomínky na události dnešního dne… Na ty méně šťastné, kteří to na palubu nestihli. Na všechny ty mrtvé. Na nejistou budoucnost.

Ne… Dnes už ne.

☩

„Neříkala jsem vám, že máte počkat? Chcete, aby se vám otevřela rána a vykrvácela jste přímo uprostřed chodby?“ Žena v bílém tě hubuje jako malou holku, zatímco tě odvádí zpátky do tvého pokoje. „Protože jste k tomu byla takhle blízko. Není to tak dlouho, co vás operovali a vy se tu snažíte… O co vlastně? Umřít?“ Ne, nezněla zrovna nadšeně. Vlastně vůbec.

„Stačilo chvíli počkat… Ale… Hmmh, už jste tady.“ Zamručela, zatímco vzala za kliku, za kterou s cvaknutím otevřela dveře tvé kajuty. „Copak chcete, aby se vaše jméno přidalo na seznam ztrát dnešního dne? Myslíte, že by se vyjímalo na památné plaketě?“ Pokračuje tím napjatým hlasem, ve kterém zaznívá frustrace nahromaděná během celého tohoto šíleného večera.

Dojdete společně až k tvé posteli, do které tě chtě nechtě položí. A jsi zase zpátky. Tolik snahy pro nic.

„Opravdu jste si myslela, že jej najdete spícího ve své posteli?“ Povzdechne si, zatímco se natáhne pro něco, jenž se v šeru pokoje kovově zaleskne. „Dám vám něco na bolest a… uklidnění. Po tomhle se vám bude spát mnohem lépe.“ Nabere do injekční stříkačky čirý roztok z malé lahvičky, než se k tobě skloní.

„Ruku.“ Zadá ten jednoduchý příkaz, po kterém si vezme tvou nataženou paži a přejede prstem po žíle v loketní jamce. „A mám pro vás i další dobré zprávy.“ Pronáší tiše, zatímco jehla zajede do kůže, aby do tvé krve začala proudit pečlivě odměřená dávka morfia.

„Vévoda Essington operaci přežil. Je mimo ohrožení života. Takže…“ Vytáhne injekční stříkačku a přiloží ti kousek gázy na krvácející jamku. „…Už můžete klidně spát, slečno.“

Oči se ti zavřou nedlouho poté a bílá gáza sklouzne mezi přikrývky. Ranka se sama od sebe zatáhla ještě před tím, než jsi během pár okamžiků tvrdě usnula.

Doktor Melton si nás dále už naštěstí nevšímá, i když nebýt situace natolik vážná… Jenže ona vážná je. A já tu nejsem jen proto, abych se dívala doktorům pod ruce a čekala na to, jak to celé dopadne. Jak to doktor Melton říkal – tohle je věda a ne kostel? Kéž by jen tušil, jak moc je někdy třeba obojí, aby se dílo podařilo. A jakkoliv na zázraky už dávno nevěřím, tak se tu k jednomu menšímu chystám.

♫♪♪♫

S dlouhým nádechem a výdechem přivřu oči a ponořím se pod hladinu šera skrývajícího se za víčky. Natáhnu se po své moci jako tolikrát předtím a kolem mne se rozezní melodie života vyhrávající svoji píseň. Slyším je všechny, doktory i sestry, každá z těch melodií je tak jiná, nese se prostorem v rytmu jejich bušícího srdce, podbarvená nitrem obalujícím duši. Zanechává to ve mne zvláštní pocit, když se probírám těmi tóny, asi jako když se chirurg dotýká ještě bijícího srdce v hrudi pacienta. Jak vypadá ve skutečnosti duše? Pro mne to je souzvuk, píseň opletená zlatými nitěmi, přesto… Co by viděl třeba Alexander? Je to stejnou měrou fascinující jako děsivé.

Šepot v mé hlavě tiše hučí, vzdálený přízračný chór skrývající se pod černými útesy čekající na mávnutí taktovkou. Bylo by tak snadné je všechny utišit. Vzít si je a přidat k orchestru životů, co nenávratně vyhasly. A v jednu chvíli… Je to tak nebezpečně lákavé. Svět bez serafínů, kteří nikdy nežádají víc než náš život. Je to stejné, pořád… Je… To… Stejné. Bylo by tak lehké přepadnout přes tu hranu šílenství a zlosti, stejně jako v den aukce. Ponořit se zpátky do toho bublajícího bahna a nechat svět ať shoří.

Natáhnu se po melodii vyhrávající ve středu toho všeho. Je jiná než otisky lidí stojících kolem. Složitá a těžká, slévající v dokonale harmonii, kde má každý nota své přesně dané místo. Připomíná mi to orchestr v opeře, tak vážný a krásný zároveň. Opatrně se k té písni přidávám, doslova se do ní vplétám ve snaze ji posílit a udržet v tom stejném neměnném rytmu. Avšak o to více si uvědomuji, že je něco špatně. Je to jako před začátkem operety, kdy se diváci usazují na svá místa, zatímco orchestr ladí nástroje. Ta chvíle, kdy se všechny ty nástroje rozezní ve stejnou chvíli v táhlém disharmonickém souzvuku bez rytmu a sladu.

Přes veškerou snahu tomu nedokážu zabránit. Vždy vypadnu z rytmu a zlaté struny mi vyklouznou zpoza prstů. Musím se tak naladit znovu. A znovu. A znovu. Dech se mi pomalu krátí, musím zatínat čelisti, když se s tím snažím bojovat a vnutit vévodovu životu vlastní vůli. Jenže to nejde. Nechápu to. Celé to působí tak… Zvláštně. Nepřirozeně. Něco mne ruší, zasahuje do té písně a strhává ji. Napjatý výraz v mé tváři se jen prohloubí a několikrát se i ošiju ve snaze najít komfortnější polohu, abych se dokázala zapřít a bojovat s tím.

A pak… Pak si toho všimnu. Prázdna vedle mne – v místech, kde předtím byla Alexova paže a bok. Zaslechnu i tiché hlasy, které vzápětí přeruší ostrý příkaz, kterému nelze odporovat. Zvuk Alexova hlasu prořízne i můj vlastní svět a na okamžik přehluší vše ostatní. Musím se dlaněmi zapřít o lehátko za mnou, pevně sevřu mezi prsty jeho okraj, abych se opět ukotvila na místě. Chci… Chci se podívat, co se děje, ale nemůžu. Orchestr opět zakolísá a vyhodí mne ze svých řad. Musím se znovu dostat zpátky a rozeznít ho, musím…

Snad sebou i lehce cuknu, když chorál nabere na síle a já najednou slyším jasně a zřetelně každý tón. Najednou je tak lehké nechat klouzat zlaté struny mezi prsty a držet je v rytmu vévodova tlukoucího srdce, nechat píseň sílit a rozvíjet se v sonátu vyhrávající jen pro mé uši. Má oblíbená lacrimosa pro jediného diváka sedícího v hledišti. Úlevně vydechnu a bolestivé napětí svírající mi ramena i šíji o něco povolí. Ať se stalo cokoliv, jako by se vévodovi vrátila jiskra držící ho při životě a na mne je jen držet ji v bezpečí, dokud nezmizí i ten poslední závan nesoucí s sebou pach zeminy a tlejícího listí, dokud se z mých kostí nestáhne sychravý chlad šířící se kolem těla.

Nakonec ke mne proniknou i jiné vjemy. Nepatrné zhoupnutí… Opožděně mi dochází, že se vzducholoď dala do pohybu. Nakonec jsem si ovšem už natolik jistá tím, co dělám, že si dovolím pootevřít oči, v nichž se tetelí zlatavá záře nataveného kovu. Pohledem vyhledám Alexovu tvář. Jeho výraz… Ten výraz znám. Co se stalo? Namísto otázky sklouznu očima o něco níže – k jeho rukám.

A tentokrát je to moje srdce, které vypadne z rytmu. Svět se mi v koutcích očí zamží a hukot v uších zesílí. Pouta. Jsou to… Naše pouta. Namísto symbolů doutnajících modrým světlem je pokrývá krev. Jeden z náramků je… Zavřený. Snad i trochu poblednu. Z vícero důvodů. Pokud vévodu spoutali tímhle, tak to přeci znamená… Co přesně to znamená? „To ale…“ vydechnu a najednou je pro mě takřka nemožné se soustředit na vyhrávající orchestr a pouta v Alexových rukách zároveň. Nadechnu se, ovšem k otázce, co přesně má tohle znamenat se už nedostanu.

Všechno zanikne v burácivém ohlušujícím zvuku a vzducholoď poskočí. Škubne to se mnou ze strany na stranu, avšak dříve, než stačím spadnout, zachytím se Alexe stojícího vedle mne a přitáhnu se k němu. Možná až příliš křečovitě se k němu přimknu na kolik mne to vyděsí. „Nestihli jsme to,“ zachraptím polekaně, když mi dojde, co to znamená. Střílí po nás? Je to artilerie, o které Alex mluvil? Musí být! Probůh…

… Essington!

Musím se soustředit. Pohlídat ho, dokud nebude po všem.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Doktor Melton vás nechá stranou a vrátí se k operačnímu stolu a nehybnému pacientovi. Těžko říct, co přesně se mu honilo hlavou po tom, co mu vás sem kapitán tak nevybíravě vnutil, ale zcela jistě to nebylo nic pěkného. Naštěstí to ale viditelně nebyl ten typ člověka, který by si dávku frustrace potřeboval hned na to vylít na komkoliv, kdo by se nabízel. A že by dva s Alexanderem byste k tomu byli jistě vhodné terče.

Měl tu práci. A ty také.

Alexanderova krátká otázka je všeříkající. Avšak je to, jak říkáš. Nikde nejsou můry ani ševelení jejich křídel. Pouze ve vzduchu je cítit typický zápach tlejícího listí, a tedy i smrti. Alespoň zatím. Zavřeš proto oči, aby ses mohla soustředit. Zmizí sterilně vypadající místnost, ty podivné přístroje a nástroje i siluety lékařů pohybující se v ostrém světle.

Zůstane jen šero za víčky, tlumené rozhovory lékařů nahradí ticho, ve kterém začne sílit jedna melodie. Vlastně jich je tu víc. Životy lékařů i sester také vyhrávají vlastní skladby, ale ty se zaměřuješ na jinou. Tu skoro až nezvykle komplexně znějící sérii tónů. Mohla bys ji utišit a zbavit se tak hrozeb, které vévodovo přežití pro tebe potenciálně představovalo? Možná. Zcela jistě bys ale zvládla zabít lékaře, jejichž snaha jej teď udržuje na životě. Avšak k čemu by to vedlo? Rozhodně k ničemu dobrému.

A tak se rozhodneš pro to pomoci předsedovi Rady Sedmi, bývalému serafínovi, Soudci. Muži, se kterým jste se ještě pár hodin zpátky zrovna nepohodli, ovšem to nebyl zrovna důvod k tomu někoho jen tak chladnokrevně zabít. Tedy pro některé.

Nasloucháš melodii a snažíš se na ni naladit, abys ji mohla svou mocí posílit. Neděláš to poprvé, a tak ti přijde něco zvláštního. Jsou momenty, kdy zní poněkud disharmonicky. Jako kdyby ji něco rušilo a snad díky tomu vypadávala z rytmu a ty s ní. Nikdy ses s něčím takovým nesetkala.

Čas však běží, když v tom uslyšíš ze strany vedle sebe tiché zamručení a Alexander se pohne. Ucítíš, že bok, o který jste se vzájemně opírali zmizí, zatímco vykročí kamsi pryč, aniž by na tebe promluvil snad ve snaze tě nerušit.

Slyšíš přes melodie tiché hlasy, ke kterým se přidá ten Alexův. Ty druhé hlasy neznějí příliš nadšeně, než je přetne prostý rozkaz, který slyšíš i ty ve svém soustředění jasně a zřetelně, jako kdyby jeho původce stál vedle tebe.

„Ustupte!“

Alexander viditelně nemá trpělivost se dnes večer s kýmkoliv dalším hádat a sáhodlouze diskutovat. Přesto nevidíš, co se děje. Snad jen, když lehce pootevřeš oči, můžeš si všimnout jeho siluety sklánějící se u strany lůžka s vévodou, zatímco lékaři společně se sestrami stojí v úctyhodné vzdálenosti několika metrů zpátky jako solné sochy. A pak…

Melodie znějící ti v hlavě nabere na síle a vytratí se z ní ta atypická nepravidelnost. Ať už se stalo cokoliv, ten rozdíl hned poznáš. Je doslova hmatatelný.

„…Omlouvám se doktore za vyrušení. Teď už je to na vás.“ Vydechne Alexander, než po nějaké chvíli ucítíš, jak se o tvou paži opět lehce opřel, když se vrátil zpátky na své místo vedle tebe. Není teď už tak velký problém melodii vévodova života udržet v rytmu a společně s tím, cítíš, jak pach zeminy postupně, pomalu řídne a postupně se vytrácí.

Skoro ani nezaznamenáš, že se loď s vámi pohne. To zhoupnutí projde skrz tvé soustředění, než začneš vnímat zcela jistě, že stoupáte.

Když otevřeš oči, můžeš si všimnout Alexanderova zamyšleného vážného výrazu s protáhlou vráskou brázdící čelo, jak sklání pohled k něčemu ve svých rukách, co pomalu převrací ze strany na stranu.

Když se tam zadíváš také, tak ti ten výjev, který se ti naskytne, odpoví hned na pár otázek.

Jsou to pouta. Staře vypadající pouta, na kterých teď sice nežhnou žádné symboly, ale dovedeš si je tam velmi živě představit. I pod tou zaschlou krví, kterou jsou pokryté.

Jeden z okovů je otevřený a ten druhý stále zavřený.

A pak se ozve náhle něco podobného zaburácení hromu a vzducholoď se s vámi všemi otřese.