Andor.cz - Dračí doupě online

Alyia má pravdu, zdejší smetánka byla svázaná mnoha pravidly a dogmaty, které příliš nepřály uvolněnému a svobodnému projevu. Trochu se mi uleví, když přistoupí na tykání, možná to trochu pomůže uvolnit dusnou atmosféru mezi námi? Nevím, doufám. Na víc nemám energii ani vůli. Ne teď a tady. Její spontánní otázka mne trochu zaskočí, přesto s odpovědí příliš neotálím. Pokrčím sotva patrně rameny. „Narodila jsem se tady. Žila jsem tady. Zemřela jsem tady. Je to můj domov, ten člověk musí mít rád,“ odpovím tiše, spíše hladině horké vody než své společnici. Vlastně mne nikdy nelákalo cestování ani cizí země, měla jsem ráda svůj klid a své chráněné území v domě, kde mi nic nechybělo. Možná, kdysi dávno jsem měla ambice, ovšem bylo mi rázně vysvětleno, kde mají tyto bláhovosti svůj začátek i konec.

„Nůžky, to by byla moje smrt,“ vypadne ze mne zděšeně jen při té představě, že by mne někdo měl ostříhat. Vzápětí mi dojde, co jsem řekla a neubráním se uchechtnutí. Je to neveselý zvuk završený cynický ušklíbnutím. „Dobře, snad to půjde,“ převezmu si od ní hřeben i flakon s olejíčkem. Horká voda uvolňuje ztuhlé ochablé svaly, lépe se mi v ní pohybuje i funguje – i dýchá, s novým odhodláním se tak pustím do záchrany všeho, co ještě zachránit půjde.

Zatímco se Alyia k mé úlevě vzdálí, pustím se do namáčení pramenů a jejich následné vlhčení cizokrajně vonícím olejem, abych mohla začít s jejich opatrným pročesáváním. Nepospíchám. Užívám si toho, že nemusím a… I tak je to pro mne náročná činnost. Více než tehdy v sanatoriu, to jsem ještě měla aspoň nějaké síly. Snědou krásku po očku sleduji, nedá mi to, abych k ní vždy nezalétla aspoň na okamžik pohledem.

Zvláště když se ke mne náhle otočí a přejde blíže.

Její slova o mne zadrnkají jako prsty o napjatou strunu. V tváří tvář jejímu pohledu se necítím příjemně, nutí mne k obezřetnosti a jakmile začne mluvit, rozbuší se mi opět srdce vlivem vzrůstajícího neklidu. Sklopím pohled k hladině, když zmíní cenu za mé tělo. Svaly kolem čelistí se mi napnou a o to urputněji začnu prsty masírovat jednotlivé prameny zcuchaných vlasů. Nastane ticho přerušované jen mým mělkým oddechováním.

„Myslím, že… Alexanderovi nešlo nikdy o to, kdo jsem, ale kým jsem byla, což jistě sama moc dobře víš, nebo aspoň tušíš,“ slyším se odpovídat. Neodvážím se na ni podívat, zvláště když zmíním to jméno, které mi tak moc nejde přes rty. „Ale máš pravdu, odpovědi dlužím, a pravděpodobně i nemalý obnos za mé tělo,“ do hlasu mi pronikne ledový osten. Měla bych jí to všechno říci, ale zjišťuji, že nechci. Nechci se zpovídat ze svých hříchů i chyb této ženě – pokud někomu něco dlužím, je to Alexandr. On se kvůli mně vrátil.

Ostře se nadechnu. „Promiň, nejsem… Nejsem ještě připravená o tom mluvit,“ vymluvím se z toho, zaštítěná vlastní zranitelností. Pravdou je, že jí zkrátka nechci vyprávět o svém manželství, o tom, že jsem Bartholomewe málem zabila a on se mi za to pomstil způsobem, který jsem od něj nikdy nečekala. Nechci už vůbec vyprávět o tom, že jsem zrůda, co zabila dvě sestry a vysloužila si za to laskavou péči ještě většího monstra žijícího ve své sluji v podzemí sanatoria. Já v tomhle příběhu nejsem jen nevinná oběť a… A už vůbec nechci, aby se to všechno Alexander dozvěděl od ní.

„A když mluvíš o vás… Kdo vlastně jste vy?“ pokusím se převést řeč jinam. A vlastně… Mě to opravdu zajímá. Alexander, Karem a ona. Cizinci, kteří kvůli mně – Dumah – opustili svůj domov.

Zrádce co mě dostal

Verše: Dům na nebesích

He is my refuge and my fortress, my God, in whom I trust.

Psalms 91:2

„Popravdě netuším. I když mě to také trápí. Podle mě nikdo netuší, a proto se mlčí. Zkoušel jsem se ptát, ale nikdo neodpověděl. Tvářili se na mě jako bych zešílel, ale přesto jsem věděl, že moc dobře ví, o čem mluvím.“

☩

Skutečně tomu tak bylo ležel jsem v posteli a přes dvojité okno jsem hleděl na Zlaté město. Velké pohodlné lože zabíralo většinu místnosti v druhém patře. Závěsy kolem něj se daly zatáhnout a dát tak soukromí. Vyskočil jsem a minul skříň s mým oblečením. Rozrazil dveře a zastavil se až o zábradlí které bylo kolem celé chodby. Z ní bylo přímo vidět na můj pokoj tančící barvami ze skleněných tabulí. Dávalo to místnosti ještě větší prostor a vzdušnost. Vyrazil jsem ale rovnou do druhé místnosti v patře. Moje zbrojnice.

Stojan s mou zbrojí ji vyobrazoval v celé její kráse. Na drobném oltáři vedle ležel můj meč. Kamenné stěny popsané modlitbami a slovy útěchy před bojem mi teď moc klidu nepřinášely. Rychle jsem se nasoukal do zbroje a vyrazil dveřmi ven. Přímo do vzduchu. Několik kroků a odraz. Opustil jsem svůj dům v největší rychlosti. Jen abych se o pár hodin později vrátil znepokojený tím, že nikdo nedává najevo že se nic neděje.

Uložil jsem zbroj na své místo a prsty přejel po zlatých písmenech na stěnách. To ale k uklidnění nestačilo. Vyšel jsem na chodbu, rukou přejel po složité vyřezávaném zábradlí a sešel po schodech dolů. Neusadil jsem se ale v křesle. Místo toho otevřel malé dveře a vešel do malé kamenné místnosti. Nebyla ničím zajímavá, obyčejná a kamenná s oknem které propouštělo paprsky světla na jediné místo. Drobnou kamennou podložku na podlaze. Poklekl jsem na ní a meditoval. Přemítal a doufal ani to ale klidu nepřineslo.

☩

„Snad někdo brzy přijde s odpovědí. Neboj se.“ Usměji se sebevědomě a přemýšlím čím jí zdvihnout náladu. Možná nějaké ovoce z malé kuchyně napojené na obývací místnost. Spíš ale zajít trochu dál a sejít po schodech do chladného sklepení kde leží lahve všeho druhu. Ten nektar, co ho ještě lahev schovávám jí vždy rozveselil. Možná ji vzít na malou zahradu za domem kde mezi několika stromy stojí mé cvičiště. Protáhnout se a možná i zkusit cvičný souboj na uvolnění stresu. Ne nic z toho nepomůže ne doopravdy. Možná jen potřebuje mluvit.

„A co si myslíš ty? Znám tě a musela jsi přijít s nějakou teorií. Jak hádám bude chytřejší a možná i přesnější než cokoliv, co se nám budou snažit říct.“ Usměji se na ní a prsty se dotknu jejího ramene. Snažím se tvářit co nejpovzbudivěji.

Zerachiel

♬♬♬♬♬

„Dobře. To zvládneš.“ Stiskne ti na oplátku ruku a vydechne. „Skutečně? Heh, opravdu zoufalá… situace.“ Prohodí pobaveně poslední slova, než ztichne. Je tvůj čas. Zaposloucháš se do rytmu jeho srdce. Bije rychle, ale pravidelně. Tentokrát nevnímáš žádné rušení, ani nějakou jeho vlastní obranu. Stačí svou vůli natáhnout a… Srdce zpomalí. Jeho dech se zklidní a protáhne. Další ovlivnění.

Srdce vynechá a opět se jeho rytmus změní. Už skoro nebije. Cítíš, jak sevření jeho ruky na tvé povolí. Dech je mělký a přerývavý, ale klidný. Ještě chvíli mu nasloucháš, než se ho dotkneš naposledy. Srdce zastaví. Jeho bití ustane. Ramiel ještě několikrát zalapá po dechu, než dlouze vydechne a pak… pak už slyšíš jen své srdce a dech. Jsi tu jediná živá. Hrobka nakonec nebyla dlouho bez těla. Ležíš ve tmě. Z Ramielovy ruky a bezvládného těla cítíš ještě teplo, skoro jako kdyby byl živý, ale sama víš, že je to jen otázka času, než bude chladný stejně jako kameny kolem vás.

Je tma. Vzduch řídne. Najednou ale slyšíš hučení vody. Něco se děje. Určitě! Vyčkáváš. Už se ti krátí dech. Lapáš po vzduchu, ale i přes hluboké nádechy ti stále chybí. V těle začínáš cítit nezvyklou lehkost a slabost. V zorném poli se ti objevují bílé jiskřičky. Hučení vody zesílí a pak ustane…

Je ti jasné, že už musíš ven. Na tohle si čekala. Zatlačíš do víka… A to se ani nehne. Ten mohutný, těžký kamenný blok tam sedí jako přilepený a tobě už se nedostává sil. Zabereš znovu, ale ne… Dochází ti, že takto zevnitř, a ještě k tomu už malátná nemáš dost sil na to sarkofág otevřít. Ruce máš těžké a svět se s tebou houpe.

Bílé jiskřičky se rozšíří a začnou slévat jedna v druhou…

Jsi v pasti…

A pak svět pohltí bílá záře.

☩

Probíráš se. Stojíš v píscích arény a před sebou máš dvojici mužů. Generál Kamael na tebe hledí s povytaženým obočím. Lucifer má zavřené oči a stojí nehnutě před tebou. Tetování na jeho čele ještě žhne a září, když v tom konečně dlouze vydechne a otevře zlaté oči, které působí dosti unaveně.

„Zerachiel? Vítej zpátky.“ Dostane ze sebe trochu přerývavě a usměje se mírně. Shrne si bílé vlasy z tváře a narovná se v ramenou.

„Takže?... Byl jsem rychlejší?“ Vidíš Ramiela v odlehčené nebeské zbroji, jak si tě měří pohledem.

„Neřekl bych rychlejší…  Tohle nebyla zkouška rychlosti, Ramieli.“ Zchladí ho hned Kamael.

„Ne, to skutečně nebyla. Bylo to o něčem jiném, že?“ Dodá pomalu Lucifer a stočí unavený pohled plný očekávání k tobě.

Jacob White

Pohár trpělivosti přetekl. Jakmile se objeví ten neznámý muž ve dveřích a je ti jasné, že je ozbrojený, na nic dalšího nečekáš. Už tak jsi na místě smrti a očekávat, že by tomu najednou mělo být jinak, je dosti naivní. Nesáhneš po klasických zbraních, ale rozhodneš se sáhnout mnohem hlouběji. Do svého nitra. Jako tehdy poprvé… jako pak už několikrát poté. Namíříš prázdnou ruku směrem k maskovanému muži, aby po ní pak v přeběhl zlatý opaleskující záblesk a v mžiku se v ní zhmotnila pistole. A ne jedna. V druhé ruce se z ničeho nic objeví její přesná kopie. Jedna z nich míří na maskovaného muže, druhé na Alexeje. Odtud žádné živé svědky nenecháš odejít.

Přes hlaveň pistole vidíš, jak neznámý muž naproti tobě nakloní hlavu na stranu a v ten moment se ti v uších rozezní kakofonie zvuků. Jsou tak hlasité, až ti to zatemňuje vědomí. Nevypadá to, že kdokoliv jiný by ti byl ovlivněn kromě tebe. Zmáčkneš spoušť, ale tvá ruka je rozechvělá. Muška není pevná. Hlaveň pistole se rozžehne bílým plamenem a postava naproti tobě trhne rukou dozadu. Trefil si ho, ale jen do paže. Nevydal ani hlásku, ale zvuky ve tvé hlavě naráz ještě zesílily. Začínáš cítit závrať a před očima se ti míhají bílé mžitky značící jedno jediné, blížící se bezvědomí. Podlomí se ti kolena.

„No to mě poser. Je to taky jeden z nich…“ Je až s podivem, že v těch zvucích vnímáš i hlas Alexeje, který udělá krok k tobě. Vidíš, jak se mu na těch rozbitých a opuchlých rtech roztáhne vítězoslavný škleb.  

 „Tomu říkám dvě mouchy...“

Mitzrael

For I know the plans I have for you,” declares the LORD, “plans to prosper you and not to harm you, plans to give you hope and a future.

Jeremiah 29:11

„… jednou ranou. Jednou ranou? Skutečně?“  Povytáhla Cassiel jeden oblouk obočí ve výrazu, který moc dobře znáš. Nevěřila ti všechno, ale tvá historka ji viditelně pobavila, proto ji nerozporovala ještě úplně a nechávala tě pokračovat. Byli jste u tebe ve tvém domě. Zlaté město bylo za okny kolem vás a hřejivá záře pronikala dovnitř četnými okny.

„Tak tedy… Tomu říkám hrdinský čin.“ Pousmála se, než se postavila. Bílá, lehká říza jí zavlála kolem těla, zatímco došla k oknu, kterým se zahleděla na město. Její tvář o něco potemněla a úsměv zmizel ze rtů.
„Co myslíš, že se stalo před dvěma dny? Nikdo o tom nemluví, ale… vím, že to cítili všichni.“ Pohlédla na tebe vážně. Věděl si, o čem mluví. Ten den si to cítil také. Jako kdyby se něco v tobě zlomilo, rozbilo…. Bylo nenávratně pryč. Nikdo o tom ale nemluvil. Bylo ticho. Žádné vyjádření z vrchu nepřicházelo. Alespoň zatím. „Nevím, přijde mi, jako kdyby kus mě samotné chyběl.“ Obejme se pažemi a svěsí hlavu. „Něco je jinak…“ Šeptne tiše.    

"Jen čas..." zopakuji po Karemovi bezmyšlenkovitě a povzdechnu si. Čas, čas, čas... Vím to, nejsem hloupá, přesto ve mne klíčí pocit, že já ten rok nemám - že jsem už příliš mnoho času ztratila čekáním na to... Až bude lépe. Potřebuji se dá do pořádku tak rychle, jak to jen dokážu. Musím být zase silná, musím... Myšlenku nedokončím, raději se soustředím na doktora. Halucinace, přeludy, záblesky světla? Všeho, co vyjmenoval, jsem si zažila vydatně poslední dny - nebo týdny? - v sanatoriu, přesto... Já nevím, bylo to skutečně špatně? Vybaví se mi pohled na Dumah, krásnou, smutnou, naléhající... Abych si vzpomněla. Zachránila mi tím život. Mohl to být snad jen přelud mysli zmítané horečkou?

"Ah, ne, to ne, já si rozhodně nemyslela, že byste snad mohl být... Vy nebo někdo jiný..." zavrtím rychle hlavou. "Ještě jednou vám moc děkuji, pane Asghare," pokusím se o úsměv. Příliš mi to nejde, ale snaha se cení, ne? Poté zůstanu v pokoji nějakou dobu sama. Cítím se zde tak zvláštně, je to tu tak moc odlišné od všeho, co jsem kdy poznala. Kdykoliv jindy bych cítila zvědavost, svěžest nového zajímavého prostředí, ovšem teď? Cítím se zde tak cize... Možná až nepatřičně. Takže tohle je teď tvůj svět? prolétne mi mimoděk hlavou, když mé myšlenky bez varování zalétnout k Alexanderovi, byť jsem si to... Zakázala. Před čím jsi sem utekl z Jeruzaléma?

Nakonec si pro mne přijde Alyia. Stejně exotická a cizokrajná jako tenhle dům... Neubráním se tomu, abych si ji neprohlédla, pohledem nesklouzla po šatech, které by si na sebe žádná lady ze Zahrad nevzala. A pokud ano, tak jen jednou, na kolik by to bylo skandální. Ovšem mnohem více můj pohled přitahovala její tvář. Bolestně známá. Dozvuk minulého života... Adriel. Na jazyku mne pálí otázka, kterou ovšem nevysloví, její odměřený chladný výraz mne zastaví.

"Dobré ráno... Ano, bohužel to sama nezvládnu," odpovím s krátkým kývnutím hlavy. Vzápětí mi na chvíli zmizí z dohledu a vrátí se... S kolečkovým křeslem. Hruď se mi sevře a do tvář se mi na okamžik zbarví studem. Nikdy bych si nemyslela, že se dostanu do situace, kdy mne někdo bude muset vozit kolečkovým křeslem jako nějakého mrzáka. Vím, že jinak to nejde, přesto cítím pod jazykem pachuť té ponižující bezmoci, když mi Alyia pomáhá se na vozík posadit.

Nehty krátce zatnu do vlastních stehen, když padne ta otázka. Jak dlouho mne bude pronásledovat tahle Fernsbyho zlomyslnost? "Jmenuji se Delilah," slyším se odpovídat, přesto se mi nedaří vyslovit své vlastní jméno s tou samozřejmou hrdostí. "A... Pokud chcete, můžeme si klidně... Tykat. Přiznám se, že mi v takové situaci formální vykání příliš nejde přes rty, přesto... Je to jen návrh, Ad... Alyio," dodám záhy, zatímco neklidným pohledem těkám po chodbě neznámého domu. Komu patřil? Jí? Alexanderovi? Karemovi? Někomu úplně jinému? Bylo tolik věcí, na které jsem se chtěla zeptat...

Místnost, která je zřejmě koupelnou, je až nečekaně... Ne obyčejná, spíše jednoduchá? Rozhodně se to nedá srovnávat s plechovými vanami v sanatoriu. Příjemná vůně bylin mi uvolňuje sevřený krk společně s horkou párou stoupající z nádrže, která je zde právě zřejmě namísto vany. Poté přijde ta těžší část - dostat mě z kolečkového křesla do vody. Včetně toho nepříjemného kroku, kdy se musím před zraky cizí ženy svléci z košile. Není to mi příjemné, i přestože to byla pravděpodobně ona, kdo mne převlékal. Tedy... Doufám. Určitě. Určitě jen ona, že? Och bože, představa, že by mne někdo jiný viděl nahou - a v takovém stavu! - mě málem uvede v takové decentní mdloby.

Ne, nad tím nechci přemýšlet.

Dlouze vydechnu, když své zhuntované kostnaté tělo konečně ponořím do horké voňavé vody. Ten pocit, když mne obejme ze všech stran horkost, je tak... Je tak opojný. Uvolňující. Na chvíli prostě jen zavřu oči, sedím, dýchám. "Tohle jsem potřebovala," zašeptám než zvrátím hlavu dozadu a dotknu se okraje bazénku temenem hlavy. Rusé vlasy se kolem mne ve vodě rozprostřou, vznáší se mezi snítkami bylin. "Nikdy jsem nevěřila, že mi bude tolik chybět něco jako... Horká lázeň," zamumlám vzápětí neadresně, než se přinutím se zase narovnat a opláchnout si tvář.

Verše: To, co je třeba

Když Ramiel znovu promluví, stisknu rty a na okamžik zavřu oči. Má pravdu, věděla jsem to předtím a vím to i teď. Dohadovat se o tom naše šance nezvýší, právě naopak. Nelíbí se mi to, jemu také ne, ale musíme se soustředit na úkol. Ať to stojí, co to stojí. Oba víme, jak bychom se zachovali, kdyby to bylo doopravdy. Ani nevím, proč váhám. Snad právě protože to hlava odmítá vážně, je to těžší. Ano, byla by to čest sloužit v jednotce generála Kamaela, ale… skutečnosti, které bych jindy považovala za samozřejmě, teď zvláštně tíží srdce. Naprázdno polknu. Položím ruku na tu Ramielovu a přikývnu, i když to nevidí. Ale možná ucítí takřka nepatrný pohyb ramen.

„Dobře,“ vydechnu. „Tak… uvolni se. Nebude to bolet a za chvíli jsi venku. Ramieli, taky jsem nakonec,“ zdůrazním škádlivě a pokusím se přitom usmát, i když se mi hruď sevře, „ráda, že jsi tady se mnou byl ty.“

… a pak se zaposlouchám do tlukotu jeho srdce. Vnímám každičký úder, jako by byl můj vlastní. Cítím krev proudící mu v žilách a život s ní spjatý. Postarám se, aby to nebolelo, to pro něj udělat můžu. Bude to jako usnout. Napřed tok zpomalím. Ponořím do něj ruce a pochytám rudé provázky. Teprve, když mysl vypne, je zastavím úplně. Smrt je to rychlá, snadná… A až moc opravdová.

Opravdu mi připadá, jako bych ho… Proboha. Pustím Ramielovu dlaň. Nechám ji sklouznout z ramene dolů. Dech se mi nebezpečně zachvěje, ale nedovolím si propadnout tomu drásavému pocitu. Je to tak správné, věděli jsme to oba. A navíc musí šetřit vzduch, musím… se soustředit na to, co je důležité. Úkol, který je třeba splnit. Ostatně jako vždycky. Hřbetem ruky si přejedu po tváři – jenom tak pro jistotu – a zvednu oči ke kamennému víku. Bude to fungovat, zopakuji si i tentokrát. Musí.