| |||
![]() | Hostina, K mému vlastnímu překvapení mě Alyia neveze zpátky do pokoje - jak jsem předpokládala - ale do jídelny. Vlastně mne ani v té nejdivočejší fantazii nenapadlo, že bych se mohla najíst někde jinde, než s tácem jídla na posteli nebo u stolu v ložnici. I přes únavu a poněkud dusné příměří s Alyiou se zvědavě rozhlížím po místnosti. Celý tento dům na mne působí jako bych se ocitla v úplně jiném světě, daleko... Tisíce mil od Jeruzaléma. Stále si na to nemohu zvyknout, i má vlastní domácnost oproti tomuhle byla chladným ponurým místem, natož ve srovnáním s mým "novým" domovem, který jsem našla v Hartově sanatoriu. Až mi z toho všeho oči přechází a nevím, kam se dříve dívat. Mimoděk si promnu rozbolavělé oči i unavenou tvář. Čím více zdejší prostředí poznávám, tím více se zde cítím... Cize. |
| |||
![]() | Občerstvení Delilah Blair Flanagan Oblékneš se s Alyinou pomocí do látek, které příjemně hřejí. Je trochu nepříjemné vidět, jak moc je třeba utáhnout pásek županu, aby ti seděl, ale… ale jistě to bude chtít čas, jak říkal Karem. Obě se držíte na stranách svého pomyslného herního pole. Alyia je už ticho, nedoráží na tebe s otázkami jako dříve a ty se také příliš nepouštíš do nových rozhovorů s ní. Vypadá to, že zavlála bílá vlajka. Alespoň prozatím.
Veze tě na vozíku chodbou k velkým dvoukřídlým dveřím. Jedno z křídel je otevřené a za ním se nachází prostorná místnost. Už od pohledu ti je jasné, že jde o jídelnu. I tentokrát je ale patrné množství pro tebe nezvyklých zdobných prvků. Vysokými okny sem přes lehké záclony dopadá spousta denního světla. Ve výklencích u oken je množství exotických rostlin se zdobnými listy i květy. Některé druhy ani neznáš. Stůl, stejně jako židle kolem něj, je opět vyveden z tmavého lakovaného dřeva a je zdobený umným vyřezáváním. Židle mají tmavě rudé polstrování a většina je zasunutá u stolu. Pouze jedna je postavená stranou. Alyia tě doveze k ní a pomůže ti se na ni posadit. Vzhledem k tomu, že je vyšší než kolečkové křeslo, je to určitě rozumnější volba, než zkoušet jíst u stolu přímo v křesle.
Samotná stůl je už prostřený. Je tam na talíři už nachystána polévka a nedaleko je ještě stříbrný poklop, který bude jistě skrývat druhý chod, pokud se k němu tedy zvládneš propracovat. Sklenice s nějakou ovocnou šťávou a také už asi všudypřítomná malá konvička s čajem a těmi jejich podivnými miskami. „Tak dobrou chuť. Kdyby něco zazvoň.“ Podá ti Alyia bronzový zvonek a bez dalších slov tě nechá samotnou v jídelně. Máš tedy klid na jídlo. Polévka vypadá na silný masový vývar a pod poklopem najdeš barevnou směs masa a zeleniny, která silně voní nějakou pro tebe neznámou směsí koření. Dáš se do jídla. Ač jsou to pro tebe často nové chutě, nedá se říct, že by nebylo dobré. Pouze je to jiné, ale dochucené je to dobře. Po čase ti ale dojde, že je toho příliš, aby si to zvládla sníst všechno. Stále je to ale ta lepší z variant, které mohly nastat.
Už dojídáš, když uslyšíš otevření dveří za tebou a rychlé kroky, které se po chvíli zarazí.
„Ehm, omlouvám se. Netušil jsem, že tu teď budete.“ Stojí tam Alexander. Je oblečený v klasickém, tmavém obleku, který se nosí v Zahradách. Vlasy má tentokrát svázané a celkově působí najednou více jako místní a ne zjevení z dálných krajů. Nejistě na tebe hledí, ale nevypadá to, že by chtěl hned zase odejít. „Vidím, že už jste si poradila s vašimi vlasy. To je dobře.“ Pousměje se. „Nepotřebujete něco? Nečekal jsem, že vás tu jen tak nechají samotnou. Vše v pořádku?“ |
| |||
![]() | Verše: Neochvějná víra Mitzrael Cassiel sebou trhne, když zmíníš tu jednoduchou a prostou věc, jako kdyby to nic neznamenalo. „Ano… ano to myslím. Dovedeš si představit ty důsledky, Mitzraeli? Byli bychom vymírající druh. Postupně bychom zmizeli ze světa a byli zapomenuti. Nic by tu nezůstalo. Nic by z nás nezůstalo…“ Ošije se nervózně ustoupí o krok od tebe viditelně zasažená takovou myšlenkou. „Nedivím se, že by to ti nahoře chtěli ututlat.“ Pronikne jí do tónu přeci jen stopa opovržení. „Pokud je to ale pravda… měli by to vědět všichni. Copak někteří z nás neriskují životy při plnění svých povinností? Vědět to…Ale ne, to je jedno. Je to jen teorie. Jedna z mnoha. Něco takového je nemožné. Náš Pán by něco takového nedovolil.“
Když mluvíš, ona na tebe jen beze slova hledí. Ty planeš zaujetím a nápady. Necítíš strach, naopak fascinaci novými možnostmi, kterou neskrýváš. Předkládáš to vše před ni jako tapisérii plnou nových začátků. Stačí jen, aby se jako vždy přidala k vašim debatám a rozpravám nad věcmi, které nejsou, ale mohly by být. Jednou jistě. Ovšem ne dnes. Dnes to tak nevypadá. Cassiel je totiž o poznání rezervovanější. Přijde ti až nezvykle zaražená na to, jak dobře ji znáš. Dokonce si všimneš, že se lehce kouše do rtu, než domluvíš. Dlouho mlčí, než se přeci jen nadechne k dalším slovům.
„Co je smrt? To… To si nepamatuji. Pokud máš ale pravdu a skutečně… skutečně se nebudeme moci znovuzrodit, tak to znamená, že nás všechny jednoho dne čeká konec a pak… nic. Nejsme smrtelníci. Těm Pán dal věčný život, ačkoliv umírají, ale my… my jsme dostali do vínku jinou formu nesmrtelnosti. Ovšem, pokud je pravda to, o čem tu mluvíme, tak… tak jsme o ni přišli. Nečeká nás věčný život, Miztraeli. Nečekají nás ani žádné děti. Chápeš, že nás takto nečeká nic? Jen konec?“ Vytrhne své ruce z tvých dlaní a přejde k jednomu ze sloupů, o který se opře a svěsí s povzdechem hlavu. Chvíli je ticho, než se na tebe přeci jen otočí. Ve tváři už má smířlivější výraz.
„Omlouvám se, Mitzraeli. To jsem přehnala. Nepatřilo to sem. Mezi nás… Kéž bych tak měla tvůj optimismus a neochvějnou víru.“ Pousměje se smutně, ale nevypadá, že by se jí vrátil její dřívější zápal.
V tom se ozve zaklepání. Cassiel jen nakrčí čelo, ale nic neříká. Opět někdo zaklepe na dveře.
Dojdeš tedy ke dveřím a otevřeš. Stojí za nimi vysoká žena. Rovné, světle hnědé vlasy má stažené dozadu a čelo zdobené složitou korunou, která se leskne ve všudypřítomné zlaté záři a táhne se i přes její čelist. Ve tváři má pohledné, ale ostré rysy. Kolem hlavy je sem tam patrná světlá linie svatozáře. Víš, že takto permanentně viditelná i v běžných situacích je pouze u pár z tvých bratrů a sester. Je to zvláštní jev, o kterém si toho ale příliš nečetl. Žena před tebou je oděná ve složitém zdobeném rouchu, na kterém jsou patrné kovové části. Rozhodně nepůsobí lehce a vzdušně jako většina oděvů, které zde běžně potkáváš. Znáš ji. Je to Harut, jedna z cherubínů, zástupců druhého kůru.
„Mitzraeli, zdravím tě. Mohla bych dál?“ Upřou se na tebe její zlaté oči. |
| |||
![]() | Verše: Čas se rozloučit Zerachiel Na tvá slova Kamael jen souhlasně pokývá hlavou. Ramiel sice chvíli vypadá, že chce něco namítnout, ale nakonec se kousne do rtu a nic nedodává. Je patrné, že i on si umí spočítat, kdy je přeci jen vhodnější mlčet.
„Dobře tedy, jestli nejsou nějaké další dotazy…“ Pohlédne na vás oba Lucifer.
„Já bych možná pár měl, ale… nebudu zdržovat tady Zerachiel a vlastně ani generála.“ Kmitne prchlivým pohledem Ramiel ke Kamaelovi a zase rychle raději vrátí pozornost Luciferovi. Kamael jen tázavě povytáhne obočí, ale nezasahuje do toho. „Dobře, Ramieli. Mohl jsem to čekat. Připravím se tedy na tvůj další příval otázek.“ Povzdechne si Lucifer, ale vypadá ve vcelku dobré náladě. I Ramiel nevypadá, že by se před serafínem jakkoliv ostýchal na rozdíl od generála, od kterého si udržuje patřičný odstup. „Můžeme to probrat cestou z arény. Tady už jsme ostatně stejně pro dnešní den skončili, že příteli?“ Pousměje se Lucifer na Kamaela a ten jen souhlasně kývne.
„Naopak, já děkuji. Zerachiel, Ramieli, jsem rád, že jste dnes přišli a zúčastnili se zkoušky. Bylo to zajisté poučné pro obě strany. Určitě se vám pak někdo ozve s výsledky. Jen samotné rozhodnutí bude ještě chvíli trvat.“ Promluví vážně Kamael a Ramiel se jen krátce ukloní. „Zajisté, generále. Byla to čest.“
„Dobře tedy. Tady se naše cesty nejspíše rozejdou. Zerachiel, přeji pěkný den a děkuji.. bylo to skutečně velmi poučné i pro mě. Rozhodně… něco nového.“ Skloní k tobě Lucifer zamyšlený pohled, než zamrká a odkašle si.
„Kamaeli? Pak si dáme vědět. A… Ramieli, tak pojď. Myslím, že si nějaký čas na tebe najdu.“ Pousměje se smířlivě Lucifer a pokyne Ramielovi, aby ho následoval. Ten na tebe jen mávne a vydá se rychlým krokem za mužem v bílé. Kamael se také rozloučí a tobě dojde, že je na čase se vydat domů. Zkouška je za tebou a zanechává po sobě smíšené pocity. Bylo to celé zvláštní. Je to poprvé, co jsi zažila něco takového. Tak reálného a při tom jsi celou dobu věděla, že je to jen iluze. Zabít někoho z vás… sama zemřít… Byla by vůbec reálná smrt taková? Možná už je Ramielův zájem o něco pochopitelnější. Lucifer je rozhodně velká záhada, ale generál Kamael na tom není o moc jinak. Nuriah ale rozhodně praskne závistí… |
| |||
![]() | Krůček po krůčku „Spíše řezník,“ odpovím váhavě a drobně se u toho ošiju. Fernsby na mě nikdy nepůsobil jako muž víry, ačkoliv něco v něm mne nutilo ho tak neustále oslovovat. Naštěstí se Alyia více nevyptává a já tak mohu tyto nepříjemné myšlenky pustit aspoň na chvíli z hlavy… |
| |||
![]() | Chvíle odpočinku Delilah Blair Flanagan „Otec Fernsby? To je nějaký místní duchovní?“ Nakrčí nechápavě Alyia čelo a čeká na tvou odpověď. Tvá další slova už ale nekomentuje. Tiše se vrátíš k pročesávání vlasů, které skutečně jde díky sladce vonícímu oleji značně snáz.
„Chápu, Alexandrovi… Jak jinak.“ Procedí skrz zuby kysele, když zmíníš, že celou situaci vysvětlíš až panu Morleymu. Nevypadá to, že by ji tvá slova potěšila, ale vidíš, že se sama drží, aby nenaléhala více. Raději se proto zase otočí a uhne pohledem. Začíná být patrné, že tohle má k relaxační koupeli daleko. Ty se zde necítíš úplně komfortně a vynakládáš většinu sil na to to skrývat a Alyia na tom není o moc jinak. Napětí, které tu mezi vámi dvěma visí ve vzduchu, by se dalo doslova krájet. Opět se rozhostí ticho, díky kterému máš alespoň více prostoru na to se soustředit na vlasy.
„Nepotřebuji tvou omluvu. Tohle… zdržení je jen nepříjemnost, která pro nás ve výsledku nic neznamená. Jednání se posunou. Cesty odloží. Není to nic, co by nás citelně zasáhlo. Brzy budeme zase na cestě. Nemusíš se bát.“ Ohlédne se na tebe úsečně. Při tvé nabídce viditelně zaváhá. Pohlédne ke dveřím a pak zase zpátky na tebe. Je vidět, že o něčem notnou chvíli přemýšlí, než přeci jen nejistě přešlápne z nohy na nohu a… kývne. „Dobře, ale neutop se tady. Budu nedaleko, kdyby něco a přijdu tě pak zkontrolovat. Pro všechny případy.“ Dodá a s tím se otočí na patě a zanechá tě samotnou.
Konečně máš klid. Žádný pohled, který by tě nepříjemně propaloval a ani tu neznějí úsečné poznámky a vtíravé otázky. Jsi sama. Lázeň příjemně hřeje a nemuset svádět boj s vlasy, byl by to konečně čas na zasloužený odpočinek. Takto máš před sebou ještě nějakou práci…
Čas běží. Z poklidné hladiny, na které se vznášejí okvětní lístky a sušené bylinky stoupá líně pára. Rozčesáváš už poslední pramen. Konečně jsi na konci. Sladkou vůni oleje, už ani nevnímáš a je to tak lepší, po nějaké době už začala být docela vtíravá. Pročešeš poslední zamotaný kus a.. je to. Je to hotové. Ruce tě bolí, ale pohled na rozprostřené prameny vlasů vlnících se kolem tebe na hladině je dostatečným zadostiučiněním. Je tu chvíle klidu a odpočinku.
„Tak… už jsi hotová?“ Ozve se po nějaké době známý hlas ode dveří. Jde k tobě Alyia, která vypadá zase o něco klidnější a viditelně se jí uleví, když tě vidí, živou a zdravou. „Tady. Pomůžu ti ven.“ Dojde k tobě, aby ti pomohla se zase postavit a podala ti velký měkký ručník, aby ses mohla osušit a pak se obléci do nové košile s vůní čerstvě vypraného prádla. „Ještě tohle. Ruku..“ Zvedne hedvábný župan s podšívkou, který je vyvedený v tmavě zelené barvě se zlatými a rudými ornamenty. Oblékneš si ho a Alyia ti ho pomůže přepásat v pase, než se opět těžce usadíš do kolečkového křesla.
„Zavezu tě zpátky. Mělo by tě tam čekat jídlo.“ Řekne krátce, aniž by se na tebe podívala a zatlačí do vozíku. |
| |||
![]() | Verše: Ne vše nové je špatné „Ne.“ Zavrtím hlavou. Doopravdy si nic podobného nepomatuji. Pokud to ale dosáhlo až dolů do světa lidí muselo to být něco velkého. Doopravdy velké a co se dotklo nás všech a možná ještě víc dotkne. Rád ji poslouchám i když tentokrát zní starost v jejím hlase tak naléhavě že mě z toho bodá u srdce. Nakloním hlavu na stranu a poslouchám.
„Sdílím tvé obavy ale… pokud vykonali opatření musela být nutná. Kdo ví, co se tam děje. Pokud by bylo pravdou to, co naznačuješ mohlo by to vyvolat paniku. Protože co to znamená? Máš doopravdy strach, že bychom nemohli být znovuzrozeni?“ Oči se zadívají do vyhaslého krbu a zračí se v nich přemýšlení nad tou myšlenkou. „Nedivím se, že by něco takového chtěli držet mimo vědomí obyvatel Zlatého města. Kolik by to vzbudilo emocí?“
Vskutku. Vím, že Cassiel nevěří všemu, co se tady děje. Je skeptická k celé struktuře toho, jak nás svět funguje ale přesto zůstává věrná. Důvěřuj, ale ptej se. Naslouchej, ale nechávej srdce otevřené a mozek v pohybu. Líbí se mi to na ní i když jsem mnohem skeptičtější k tomu že někdo jedná za našimi zády. Ano, hodně věcí se nám neříká ale je to špatně? K čemu je vojákovi znalost všech politických kejklí. K čemu je písaři umět tvořit obrazy? K čemu je politikovi schopnost vládnout mečem? K ničemu. Každý máme svůj úkol. Své místo i poslání. Funkce samotné společnosti je závislá i na tom nejmenším kolečku, a proto by žádné nemělo být smutné ze své funkce naopak mělo by ji velebit. Cesta nemusí dávat plný smysl, pokud je pro dobro celého Zlatého města. Všichni jsme součástí plánu.
„Nenech se ochromit strachem z neznáma. Nejsme lidé abychom se báli toho, co nechápeme. Co je smrt a kdo jí měl možnost prozkoumat? Nemění celý život pocit smrtelnosti? Vědomí že hodiny tikají a ty nejsi věčný? Co když to značí příchod nových andělů? Představ si tu krásu, pokud by se z Háje opět vynořili noví z nás. Nové osobnosti, názory a úkoly. Copak na tom může být něco špatného? Počty jsou přeci pevně dané. Co by se stalo, kdybychom se nevraceli zpět? Rovnováha musí být zachována.“ Ani nevnímám kdy mé srdce ta myšlenka zcela pohltí. Rozvádím teorie rychleji, než stíhám domýšlet a má mysl se vrhá do neprobádaných vod. „Podívej se na lidi a jejich krátké životy. Díky jejich krátkému času na zemi dokáží úžasné věci, a to nejsou ani z části tak dokonalí jako my. Jen si to představ. Takový potenciál hnaný vědomím že na sepsání knihy nemáš tisíce let, ale musíš ji dokončit mnohem dříve.“
„Myslím…“ řeknu a pokleknu k ní, sevřu její dlaně ve svých, „že se nesmíme nechat zastrašit. Vše, co se děje má svůj význam a je dobré. Pro plán, pro nás a pro celkový obraz který vytváříme. Neboj se toho, co přijde v jakémkoliv případě. Zlaté město nás potřebuje a my mu sloužíme, jak nejlépe dokážeme. Je to naše poslání a všechno co je nové je dobré.“ Usměji se na ní povzbudivě a srdce mi tluče vzrušením nad tím co by to všechno mohlo znamenat. |
doba vygenerování stránky: 0.4134259223938 sekund