| |||
![]() | Příčetnost? Tu neznám.
Bezmyšlenkovitě se vykloním z okna. Sotva mi na čele zabubnují studené krápěje vody, před očima se mi zatmí a svět se nebezpečně zhoupne. Cítím, jak se třesu, nejspíše by stačil i silnější vána větru, aby… Proboha. Chytím se parapetu pevněji, až mi klouby na rukách křečovitě zbělají. Musí tam být. Ten muž. Ramiel, tak se jmenoval. Ohlédl se, když jsem ho oslovila. Možná by si nechal domluvit, kdybych mu řekla, proč je ta schránka tak důležitá. Možná…
Obavy Elyse, možná dokonce oprávněné, zanikají ve vyplašených tónech stoupajících výš než obvykle. Už to mě mělo zarazit, ale zoufalým pohledem se snažím najít bezvládného muže pod oknem. Musí tam být. Prostě musí… Nemohl se jen tak vytratit! Vím, co jsem viděla. Byl tady. Mluvil se mnou. Chtěl tu skřínku odnést a pak – se zhroutil bolestí. Spadl. Doktor nejsem, ale i já vím, že takový pád je pro člověka nebezpečný. Pokud je to člověk, probleskne mi hlavou a tentokrát bláznivost té myšlenky dojde i mně.
„Elyse,“ nechám se vtáhnout dovnitř a otočím se k ní. „Viděla jsem ho. Viděla jsem ho spadnout a byla to…“ má chyba.
Zarazím se. Konečně se na ni podívám. Na strach lesknoucí se v jejích očích. Bojí se. Samozřejmě, že se bojí. Už tak na ní toho kladu tolik – a teď tohle? Ani nevím, jestli je zdivočelý tlukot srdce opravdu můj, nebo… Polknu. Odhodlaně zatřesu hlavou. Koho jiného by mohl být, Vero? Vzpamatuj se. Námitka, že vím, co cítím a co jsem cítila teď, mi nikdy nepřejde přes rty. Nemůžu jí to udělat. Od začátku jsme v tom byly spolu. To ona mě našla s Philipem, odtrhla mě od jeho těla a postarala se, aby to bylo v pořádku. Přinejmenším v míře, které toho byla schopna. A já se teď musím zvládnout zbytek. Kvůli nám oběma. Ještě jednou se ohlédnu oknu a při pohledu na skřínku tak výmluvně zapomenutou na parapetu se jí vzepřu.
„Počkej,“ hlesnu, přičemž se vrátím k oknu a vezmu skřínku do rukou. Nenechám ji tady, nebylo by to bezpečné... Proboha, dokonce i v myšlenkách zním bláznivě, jako by se každou chvílí mělo objevit rozzlobené hejno andělů a vytrhnout mi ji. „Ne. Ne, teď nemůžu jít spát. Musím do nemocnice… Musím mluvit s vévodou, než ho propustí do domácí péče, jinak už ho…“ neuvidím? Na okamžik mě zarazí, proč by mi na tom mělo záležet, ale on je přece jako Ramiel. Jako já. Dokázal by mi zodpovědět otázky, které mi chaoticky víří hlavou. Dokázal by mi říct, jestli jsem se opravdu zbláznila. „Musím mu dát ty věci. Čím dříve to… Proboha,“ vydechnu, když mi to konečně dojde. „On je v tom keři. Elyse, poslouchej mě… já vím, já vím, ale přísahám, že tady někdo byl. A vypadl z toho okna. Musíme – musíme ho najít a zavolat mu doktora.“
Už se jí nebráním. Dopadla na mě zvláštní únava. Poslušně jako ovečka se nechávám vyvést na chodbu a dál. Někdo se musí po Ramielovi podívat, jenom si už nejsem jistá, že bych to zvládla já. Pokud to jinak nepůjde, samozřejmě zvládnu, ale…
„Půjdu si lehnout. Aspoň na chvíli. Slib mi,“ podívám se na ni důležitě, „že se tam podíváš. Prosím. Pokud tam je…“ |
| |||
![]() | Zákusky Karem mi nevědomky odpoví na jednu z otázek, co mne pálila na jazyku, a to, zda je i on… Jako my. A vlastně o ničem z toho nepochybuji, vždyť tíhu na hrudi už vůbec necítím, jen někdy mne přinutí odkašlat si nepříjemný pocit v krku a… Včera jsem nemohla bez pomoci ani vstát, zatímco dnes už chodím. A zítra to zajisté bude zase o něco lepší a já budu silnější. Určitě. |
| |||
![]() | Na pokraji příčetnosti Vera De Lacey Elyse na tebe jen nechápavě hledí, zatímco se ze sebe snažíš vykoktat alespoň nějaká slova. „Cože? Muž v masce?“ Rozhlédne se kolem a pak jen nejistě svraští obočí. Vidíš na ní, že o tvých slovech trochu pochybuje a hodnotí je. Ty se zatím pomalu zvedáš. Jde to těžko. Jakkoliv ses před tím cítila unavená, teď je to, jako by tě někdo praštil kladivem. Svět se sem tam zhoupne, ale nakonec se postavíš zpátky na nohy. Říci, že v hlavě máš zmatek, by bylo slabé slovo. Je to naprostý chaos. Tvé myšlenky jsou rozmetané jako po výbuchu. Zlaté město, vévoda, úsměv toho vysokého muže, pád vzducholodi, Philipův pohled, tma v sarkofágu a zpomalující tlukot jednoho srdce. Připadáš si, že snad ztrácíš rozum a dle znepokojeného Elysina pohledu, který po tvých dalších slovech na tebe služebná upře, v tom asi nebudeš jediná.
„Paní, koho zabít? Jakou krev? Panebože, o čem to mluvíte.“ Odloží schránku na parapet a chytne tě pevně za ramena, když k ní dojdeš, zatímco máš namířeno k oknu. „Co blázníte? Slyšet krev?! Jakém snu… Prosím, musíte si sednout. Už toho na vás bylo dnes moc. Měla byste se... něčeho napít. Něco na nervy. Ano, to potřebujete!“ Kývne souhlasně na svůj nápad a viditelně tě chce odvést alespoň k Philipově židli, aby ses posadila. Třeseš se a víš, že to vnímá i Elyse, která tě drží. Nemůžeš si ale sednout. Ona to nechápe. Neviděla ho. Neviděla to všechno!
Vytrhneš se a prosmýkneš se kolem ní až k oknu, které prudce otevřeš. Na tvář ti dopadne několik kapek silného lijáku, který skrápí Jeruzalém. Vyhlédneš z okna a vítr ti rozevlaje už tak rozcuchané vlasy. Hledíš dolů. Je ještě ranní šero, ale i tak by si ho měla vidět.
„Paní, no tak… co děláte? Vy snad blouzníte. Ještě nastydnete!“ Sáhne ti Elyse na rameno a docela nevybíravě tě stáhne zpátky do místnosti. „Musíte se uklidnit! Nemůžeme… Nemůžete takhle jednat. Co kdyby vás někdo viděl?! Nebo i jen slyšel?!“ Je vidět, že má v očích strach. Kdyby si ztratila rozum, co by s ní bylo. A co by bylo vůbec s tebou, kdyby něco takového prosáklo na veřejnost?
„Pojďte, musíte do postele. Vyspíte se z toho a všechno bude zase dobré. Jako dřív…“ Drmolí rychle, zatímco se tě snaží vystrkat z Philipovy pracovny zpátky do tvé ložnice. |
| |||
![]() | Neznámý nástroj Delilah Blair Flanagan „Zázrak? Hmm, vlastně možná trochu ano. Vy a vám podobní se uzdravujete rychleji než běžní lidé. Nemusíte se tedy bát, že byste se z toho nedostala. Naopak vaše rekonvalescence bude trvat násobně méně než u jiných. Však už to sama vidíte.“ Vysvětlí Karem a sama musíš uznat, že na tom něco bude. To, jak se cítíš dnes, a jak ses cítila včera, jsou dva naprosto rozdílné příběhy. Stále to ale není dokonalé. To ani zdaleka. Uvědomíš si to v momentě, kdy přeci jen přeceníš svou sílu a zakolísáš. Karem je ale naštěstí vedle tebe a zavčas tě přidrží.
„Ne takové, jaká máte zde. U nás jsou častější lázně. Podobné té, jakou jste měla možnost vidět. Jsou i mnohem větší, veřejné lázně, kam chodí lidé společně. Tedy ne muži a ženy dohromady. Alespoň tedy tradičně.“ Odkašle si. „Ale lidé u nás jsou mnohem družnější. Naproti tomu obyvatelé tohoto města působí dosti… chladně na můj vkus.“ Podotkne zamyšleně.
„Dobře tedy, nechám vám tedy něco připravit… Bible a Alenka v Říši Divů?“ Podiví se tvým preferencím nebo spíše averzím. „Pokud vám vadí pouze tyto knihy, nebudete mít jistě problém si něco vybrat.“
„Nebudu vás už rušit. Hezký večer.“ Pousměje se a zavře za tebou dveře koupelny.
☩
Když se po neurčitě dlouhé době vrátíš na pokoj, čeká tě na stole konvice s mátou vonícím čajem a zdobený talíř s netradičními zákusky. Jsou malé a barevné. Vidíš, že velká část z nich je plněná drobně nasekanými ořechy, pistáciemi anebo zalitá v medovém sirupu. Když jeden z nich ochutnáš ucítíš na jazyku silnou sladkou chuť. Rozhodně je to opět něco nového, stejně jako většina vjemů zde.
Na posteli si pak všimneš položeného podivného nástroje. Je poměrně velký. Dřevěná zdobená deska je na jedné ze stran šikmo seříznutá a je na ní množství ladících kolíčků připomínající ty na kytaře, či houslích. Od každého se táhne kovová struna a celý nástroj tak připomíná podivnou harfu položenou naležato. Je zde také pár kovových kroužků s výstupkem, které připomínají prsteny a slouží nejspíše ke snadnějšímu drnkání na struny.
Za okny už se pomalu zešeřilo a vypadá to, že tě čeká klidná noc. Jakkoliv se teď cítíš odpočatě, je ti jasné, že to se za pár hodin může zase změnit. Tvé tělo stále není v plné kondici, ale rozhodně se to nedá srovnávat s dobou, kterou si trávila v péči otce Fernsbyho. To ani náhodou.
|
| |||
![]() | Začínáte ho ztrácet. Je ti to naprosto jasné. Možná nějaké vnitřní krvácení, možná prostě jen jeho těla už došlo na hranice možností. Stává se to. Stává se to až moc často na tvůj vkus. Vzpomínáš si na slova svého otce poté, co ti zemřel první pacient pod rukama.
„Nemůžeme zachránit všechny. Od toho tu nejsme, Nathanieli. Každý neúspěch, ale dláždí cestu tomu, abychom příště byli lepší. Pomalu… jednou… Možná to nevyjde příště a ani poté. Možná ani po desáté. Ale jednou se to podaří. Ti lidé by zemřeli tak jako tak. Jejich smrt nám ale může nakonec prospět. Posunout nás dál. Můžeme pochopit naše chyby a poučit se z nich. Tak… Ale no tak! Přestaň už vypadat tak zničeně. Každému někdy někdo umře pod rukama. Od toho jsme chirurgové. Časem si zvykneš.“
Stále se ti to čas od času vybavuje. Ten zákrok. To, jak šlo všechno hladce, než jste pacienta najednou začali ztrácet. Krev. Bezmoc. Spěch a panika. A pak byl prostě… konec. Tělo zakryli bílou plachtou, na které hned vykvetly rudé květy a odvezli jej ze sálu. Nikdo se příliš nerozpakoval a šel dál. Jako by to byla běžná rutina. A ona možná skutečně byla. Ruce se ti třásly, zatímco si v nich křečovitě svíral nástroje, zatímco se začal uklízet sál.
Říká se, že první ženu jeden nikdy nezapomene. Je to pravda. Ty by si k tomu ale ještě mohl přidat jednu věc. Prvního mrtvého pacienta také ne.
„Co se děje?!“ Vytrhne tě z myšlenek hlas Elizy, která si ž také všimla, že něco není v pořádku. Ostatně nedáváš si moc práci s tím zachovávat pokerový výraz. Místo toho máš tvář staženou frustrací. Bezmoc a zoufalství tě nenavštívili dnes poprvé. To ani zdaleka. Ale nikdy to nejsou vítaní hosté. Tentokrát je zde ale ještě navíc. Jedna nová neznámá do rovnice, která může nakonec celý výsledek ovlivnit. Jak? To nevíš. Nechápeš to, co najednou cítíš a děsí tě to. Je to něco cizího. Nevysvětlitelného. Něco, co by nemělo existovat…
Přiložíš ruce na skoro nehybné tělo umírajícího muže. Svrbění v konečcích prstů se rozlije do dlaně a pak do celých paží, než se pomalu přemění v pocit tepla. Vnímáš, jak v muži dohořívá plamínek života, zatímco v tobě… Nedohlédneš tam pořádně, ale cítíš něco jiného. Naprosto jiného. Žhnoucí výheň života, která se na chvíli otevře a vlije ti horkost do žil. Je to skoro až opojný pocit. Zavřeš oči. Cítíš, jak je mužům plamínek pomalu rozdmýcháván a naproti tomu tobě síla dochází. Do těla se vkrádá chlad, ale to nevnímáš. Dokud neucítíš, že je stabilizovaný, nemůžeš přestat. Víš to.
Plamen se rozhoří a ty úlevně vydechneš. Je ti zima. Doslova mrzneš. Svět zase nabírá své kontury, jakkoliv ne tak ostré, jak býváš zvyklý. Vidíš světlo lampy, ležící tělo muže a tvář ženy, která na tebe hledí se směsicí šoku a strachu. „Doktore?!“ Slyšíš, jak vykřikne, než svět zase potemní a ty se vrávoravě skácíš k zemi.
☩
Probíráš se opřený o stěnu ve své ordinaci. Vypadá to, že přes tebe někdo hodil nějakou deku. Zamrkáš a zaostříš. Ano, jsi doma. Za okny je stále tma a tak místnost i nadále ozařuje teplé světlo z několika lamp. Na stole leží muž a vedle něj stojí ta žena, která se nad ním tiše sklání. Když se pohneš, trhne sebou a stočí svůj pohled k tobě.
„Už jste vzhůru…“ Udělá pár kroků k tobě a podřepne se, aby ti viděla lépe do očí a opře ruku o pokrčené koleno. „…Měl jste pravdu. Budete nejlepší lékař ve čtvrti…. Kdo vlastně jste?“ Šeptne a pátravě na tebe hledí. |
| |||
![]() | Tohle se nemělo stát
V uších mi duní tlukot cizího srdce. Je to nejpodivnější píseň na světě. Píseň života, nazvala by to Zerachiel. Stejně jako dirigentovi na pódiu jí stačilo mávnout hůlkou a hudba uposlechla každé její přání. Když natáhnu ruku já, bubny utichnou a housle protáhnou tu poslední děsivou notu. Nevím, co dělám. Vím jenom, že ho nemůžu nechat odejít s tou schránkou, a to jediné dává dokonalý smysl. Úkol musí být splněn. A pak se nitka přetrhne. A nastane hrobové ticho.
Ani si neuvědomím, že se dveře otevřely, dokud se přede mnou neobjeví Elyse a nezačne mi pomáhat na nohy. Jako by mi až teď došla ta zvláštní lidská potřeba, vydechnu. Ano, musím dýchat. Stejně jako v tom sarkofágu, když to na Zerachiel dopadlo. Věděla, co musí udělat. Nebyla jiná cesta. Ona… to ona…
„J-já…“ zakoktám se, když okno cvakne a Elyse se ke mně otočí.
Co se stalo?
„… nevím. Ne-nejsem si jistá, on… ten muž v masce…“
Podlaha se zhoupne. Najednou se mi zdá zvláštně měkká, ne tak měkká jako koberec, to ne, jenom mi nepřipadá dost pevná, aby byla opravdová. Ano, to je přesně ten problém. Není opravdová, nic z toho není opravdové. Nemůže bát. Tohle se přece nemělo stát… Už vůbec ne podruhé! Ve snaze nabýt rovnováhu udělám krok stranou, čímž se dostanu přímo pod obraz Philipa v loveckém obleku. Shlíží na mě chladně netečným pohledem, ale já místo něj vidím znovu jen nebesa ohraničená jiskrami ohně, vážnou tvář vévody, černé peří a – pád. Ten strašlivý pád. A chrám. Sarkofág a konečně Ramiela, který… kterého jsem…
„… nechtěla jsem ho zabít!“ vypadne ze mě, než se stačím zarazit. A já nechtěla. Bože, věř mi, když to říkám. Nechtěla jsem zabít ani Philipa, jenom – jenom se to všechno stalo tak rychle a on by – „odnesl tu schránku a to jsem… nemohla… Nechtěla jsem. Tohle ne, proboha,“ slyším se nesmyslně opakovat. „Elyse, nevím… Já nevím, proč se tohle děje. To jejich krev… Slyším jejich krev. Přesně jako v tom snu.“
Třesu se. Vím to. Uvědomuji si to se zvláštním zaujetím, jako by to snad ani nebylo mé tělo. I to by dávalo větší smysl než to, co se právě stalo. Já bych ho přece… nezabila. Pohnu se vpřed, nebo možná spíše klopýtnu, už si vlastně nejsem jistá. Svět se ztrácí v mlze, v níž je už jenom docela malé okénko. Musím ho – vidět. Nahmatám kliku na okně a prudce za něj zaberu, abych ho otevřela dokořán. |
doba vygenerování stránky: 0.40982413291931 sekund