| |||
![]() | Odkaz minulosti Delilah Blair Flanagan Uslyšíš tiché uchechtnutí po tom, co si sama pro sebe postěžuješ. Alexander nevypadá nijak dotčený, naopak pobavený. Vypadá to, že na tomto se shodnete, jakkoliv máte problém zrovna s tím druhým. Ten uvolněný moment ale zase rychle zmizí pod nánosy hutného bahna minulosti. Alexander tě tiše poslouchá, když mluvíš o své rodině a neexistujících přátelích a jeho výraz zase zvážní. Domluvíš a on tě jen zamyšleně pozoruje, než se smutně pousměje. „Rodinu si nevybíráme. Přátele ano, ale možná je to jen tím, že jste zatím nenarazila na takové lidi, kteří by za to stáli. Sám zastávám názor, že je lepší se obklopit méně přáteli, kterým mohu věřit než stádem falešných pochlebovačů. A… popravdě… Víte, Dumah také neměla spoustu přátel. Jen pár, ale věrných. V některých věcech jsme odrazem našich minulých já, ať už chceme, nebo nechceme.“ Stočí pohled k tobě a působí opět o něco uvolněněji, i když je tohle téma zrovna jedno z těch závažnějších.
Když zmíníš sanatorium Greenhill a celou tuto epizodu, napřímí se a viditelně zbystří. Semkne rty a pokývá hlavou. „A co byste tedy chtěla dělat? Hledat odpovědi na vaše otázky v tomto stavu nemůžete, a i až vám bude lépe, bude to dosti komplikované. Znají vás. Alespoň prozatím. Přesto vás chápu… Tedy snažím se.“ Jakkoliv tohle mohlo vyznít opět v žertu, zachovává při těch slovech Alexander vážnou tvář.
Pak promluvíš o svém probuzení. O té osudné chvíli, která tě málem připravila o manžela a zničila tvou zimní zahradu. A tím nekončíš. Pokračuješ. Bartholomew nebyl jediný. Tvé první opravdové oběti teprve následovaly. Sestra Meeksová a sestra Bellová. Dvě ženy, dvě mrtvá těla. Jedno z nich posloužilo otci Fernsbymu a druhé tomu, aby lady Flanaganová našla svůj klid na Rosehillu.
„Hmm…“ Povzdechne si zachmuřeně Alexander a sklopí pohled k podlaze. „Dar Dumah bohužel nemá často na první pohled šťastné konotace, a tak se ani nedivím, že nemáte nějaké více… pozitivní vzpomínky na vaše probuzení. Smrt nikdo nevítá, ačkoliv spousta lidí by za klidný odchod nakonec dala cokoliv. Víte, dar Dumah byl krásný a děsivý zároveň. Vy jste zatím viděla asi spíše jen tu druhou stránku. Byla jste vystavená strachu, a tak se ve vás spustila obranná reakce.“ Vzhlédne k tobě a trochu posmutněle kývne. „Tím samozřejmě neobhajuji to, co se stalo. Je to břímě, které si sebou ponesete po zbytek života, stejně jako my ostatní. Tahle cesta… Kamael a Dumah… víte, oni měli ruce od krve a minulost se opakuje. Já sám…“ Odmlčí se a zaváhá.
„Já sám jsem se o tom přesvědčil už mnohokrát. Přesto je to náš život. Pokud ho chceme žít a přijmout tuto svou část, musíme počítat i s tím méně příjemným. Nejsme jen lidé, Delilah.“ Otevře dlaň, na které se náhle rozhoří plamen. Rudo zlaté plameny tančí na jeho dlani, prstech. Ty sama cítíš závan teplého vzduchu, ale Alexandra to viditelně nepálí. Oči mu krátce zažhnou sytou barvou zlata. |
| |||
![]() | Návštěva Vera De Lacey Uleví se ti, když ti Elyse neoznámí, že tu máte další mrtvé tělo. To, že by si Ramiela zabila podruhé v tak krátkém čase by bylo skutečně nešťastné. Jakkoliv to ve skutečnost nebyl krátký čas a vlastně poprvé ani Ramiel. Je to jistě dobrá zpráva hned takto po ránu a snídaně o to více chutné voní. Hned je na světě o poznání lépe.
Nastoupíš zpět do své role paní domu. Musíš se postarat o pár povinností a celou tuhle epizodu uzavřít. Historky o Zlatém městě a muži, který byl schopen stvořit lusknutím prstu vlastní vysněný svět, tu nikoho nezajímají. Elyse je viditelně potěšená tvým novým o poznání umírněnějším jednáním, a tak jen souhlasně přikývne. „Jistě, zařídím, aby tam byly dopisy doručeny co nejdříve, paní.“ Kývne na tebe.
Jakkoliv dnešní den začíná nad míru dobře, stále se ještě ozývají dozvuky včerejška a toho, čím sis prošla. Jistě to bude chtít jen trochu více odpočinku. Nic víc. „Děkuji paní a ano. Bude. Už brzy.“ Stiskne ti jakoby mimoděk v odpovědi dlaň, když jí dáváš pár mincí a lehce se pousměje. Takové gesto jí nepřísluší, ale v poslední době ve světle nebezpečí a společných tajemství se ostré hranice vašich rolí přeci jen trochu prolnuly. „Nechte si chutnat.“ Popřeje ti, než se vydá za svými povinnostmi.
Zůstaneš zde sama s lákavou snídaní.
☩
Den běží svým poklidným tempem. Žádná přepadení, pády vzducholodí ani sny, které by tě vytrhly do minulých životů. Vše je až nudně obyčejné. Je nějak kolem čtvrté hodiny odpoledne, kdy zrovna sedíš v zimní zahradě a pročítáš si nějakou knihu, když tě vyruší majordomus.
„Paní? Máte zde návštěvu. Jistou dámu, která se představila jako Abigail Hall a je zde prý v záležitosti týkající se vévody… Essingtona.“ Je patrné, jak při tom jméně zaváhá. Rozhodně je mu zvláštní, že zrovna za tebou by tak významná osoba města někoho takového poslala, když za Philipem nikdo takový nikdy nepřišel. „Dovolil jsem si ji uvést do salónku, aby na vás prozatím počkala.“ Dodá krátce a dává ti tak možnost se případně upravit a nebo si zařídit vše potřebné, než se tě doprovodí do zmíněného salónku, kde běžně většinu návštěv přijímal spíše Philip. Ten tu už ale není a hned tak nebude.
Jakmile si připravena, doprovodí tě majordomus k salónku, kde za dveřmi už čeká pro tebe neznámá žena. Sedí v jednom z pohodlných křesílek a jakmile se otevřou dveře střelí po nich a potažmo po tobě ostražitým pohledem a postaví se. Je to poměrně mladá žena. Černé vlasy má spletené do jednoduchého copu a na sobě má dobře padnoucí kabát, který připomíná více vojenský úbor než společenské šaty.
„Abigail Hall, těší mě, lady De Lacey. Jsem tu v záležitosti týkající se vévody Essingtona.“ Kývne a úkosem se podívá na majordoma, který vyčká až na tvé instrukce, zda sem poslat nějaké služebnictvo s občerstvením, nebo vás zde nechat samotné. Její hlas je energický a dikce rázná. Působí rozhodně nezvykle, ale na to si v posledních dnes už pomalu začínáš zvykat. |
| |||
![]() |
|
| |||
![]() | Otázka návratu Na okamžik si připadám opět hloupě, avšak tento pocit potupy nahradí velmi brzo zcela jiný. ‚Tím se netrapte‘. Já? Trápit se? Trápí mě leda tak on tím, že o tom nechce mluvit! Akorát vrší na hromadu nezodpovězených otázek a záhad další, další a další. Řekla bych, že se v té záplavě tajemství začínám ztrácet, ovšem po pravdě ani nevím, jestli jsem se vůbec zvládla najít. Nic neřeknu, ovšem zamračený pohled, který Alexandrovi věnuji mluví za vše. |
| |||
![]() | Každému jeho kříž Nathaniel Thorp Eliza nevypadá, že by ji tvůj už poněkud zvýšený hlas nějak více trápil. Místo zlosti, začíná působit spíše otráveně. „To se stává.“ Řekne naprosto nevzrušeně, jakkoliv to v tuto chvíli vstříc tvé vzrůstající frustraci působí jen jako bohapustá provokace.
Její povýšený přístup k tobě tě popuzuje ještě víc. Rozhodně na něco takového nejsi zvyklý a ani nestojíš o to si na to zvykat. „Ano, vím… ačkoliv asi ne zrovna tak jako vy pane Thorpe.“ Odsekne suše a potvrdí jen tvou myšlenku. Opět absolutně bez studu a obavy, co že to před tebou přiznává. Evidentně tě nebere příliš jako sobě rovného konverzačního partnera, nebo to tak alespoň z jejího jednání působí.
„Nestojím o to se tu s vámi hádat. Samozřejmě, že tyhle věci, můžete ovládat. Nikdy se to nestane jen tak! Ale vidím, že z toho máte větší hrůzu než z vraha v temné uličce. Není to příjemné zjistit, že svět není zrovna takový, jaký vám ho cpali do hlavy na vašich nóbl školách. Ale… co. Přijdete si na to sám. Anebo ne. Není to má starost… A mohl jste ho nechat umřít. Máte pravdu. Jsem ráda, že jste se rozhodl takto, ale neptejte se mě, co jste měl a neměl udělat. To rozhodnutí bylo jen a jen vaše a bude to tak i nadále.“ Vyměníte si chladné pohledy. „Každý si neseme svůj vlastní kříž.“ Dodá krátce a do hlasu i tváře jí prosákne hořkost.
„Jistě, doporučím, ale nechte si ty zázraky skutečně jen pro pár, kterým můžete věřit.“ Zvedne prst, jakmile vidí, že se nadechuješ k odpovědi a zastaví tě. „A ano, nevíte, jestli můžete věřit mně.“ Pousměje se křivě, než dojde ke zbraním, které si upevní zpátky k tělu ignorujíc tvé případné připomínky.
„Půjdeme. Nebudu vás už zdržovat. Vypadá v pořádku a případné komplikace si beru na svou zodpovědnost já.“ Dojde k spícímu muži, kterého opatrně, ale bez váhání prostě zvedne a přehodí si ho přes rameno. Neprobere ho to, ale ani nezasténá. Eliza není sice drobná jako některé ženy ze Zahrad, které znáš, ale je ti jasné, že ten muž musí vážit více než ona. Přesto nevypadá, že by ji to jakkoliv trápilo. Vlastně i celým svým chováním, suverénností a příkrostí nepůsobí jako lidé, které si znal tam v lepších částech města.
„Vyspěte se z toho alkoholu doktore. Hezký večer.“ Otočí se naposled na tebe, zatímco si sama otevře dveře, a i s mužem opustí tvůj dům. Dveře se za ní prudce zabouchnou a do místnosti jen zavane poryv větru. Nejspíše průvan. Zůstaneš opět sám. K smrti utahaný, se spoustou otázek, ale po materiální stránce o něco více zajištěný. Zanedlouho bude svítat. |
| |||
![]() | Jenom jedna věc „Dobré ráno, Elyse,“ pousměji se na ni. Včera jsem ji musela vyděsit a… raději bych jí nepřidělávala obavy. Gestem jí pokynu, ať tác položí na stůl. „Skvělý nápad. Děkuji.“ Po šálku s čajem se natáhnu takřka okamžitě. Přesně to jsem potřebovala, abych dostala chlad z prstů. Ráno piji zelený. V jednom žurnálu pro ženy psali, že projasní pleť a oživí oči. A vlastně jsem mu docela přišla na chuť. Jedna z mála výhod města jsou právě tyto chvíle po ránu. Přestože se snažím působit klidně, nebo alespoň méně šíleně než včera, přejedu Elyse mírně nedočkavým pohledem. Ano, ano. To je od tebe všechno laskavé. A…? Otázku bych položila i nahlas, ale jsem ráda, že nemusím. Kývnutím ji popoženu. Napjatě visím na každém jejím slově a pak – zhluboka vydechnu. Ruka mi úlevou klesne a šálek klapne o stůl. Mám pocit, že ze mě právě padla tíha celého světa. Díky bohu. Díky bohu, že jsem ho nezabila… „Jsem si jistá, že máš pravdu,“ přinutím se odpovědět s dalším úsměvem, přičemž obemknu šálek prsty. Abych byla upřímná, zase tak jistá si tím nejsem. Čím více si přehrávám v hlavě události posledních dnů, tím bláznivěji to zní. Měla bych to hodit za hlavu, přisoudit to únavě nebo horečce, ale nedokážu se od toho oprostit. Je to celé… až moc opravdové. A možná je právě to důkazem, že jsem se opravdu zbláznila. „Byl to dlouhý den. Dlouhých několik dní, ale… jsem v pořádku. Jenom se mi zatočila hlava a asi jsem na chvíli zavřela oči. Nic víc. Za pár dní si na to ani nevzpomenu,“ pokračuji naoko lehkovážně, přičemž zvednu krasopisně nadepsané obálky a podám jí je. „Tenhle dopis by měl jít do rezidence vévody Essingtona ještě dneska. Hmm, dám ti něco pro posla. A tenhle Chatterlyovým. Poděkovat jim za krásný večer neuškodí.“ Na nohy se vyhoupnu až moc rychle, takže se honem musím chytit stolu a zhluboka se nadechnout. Opravdu bych se měla najíst… Mžitky před očima se rozplynou během chvíle a to už lovím štědré spropitné z peněženky. Pokud to doručí hned, jak dlouho bude asi trvat, než se to dostane přímo před vévodu? A je vůbec ve stavu, aby tohle řešil? „Elyse,“ zarazím ji, když ji vtisknu mince do dlaně, „brzy to bude za námi. Všechno. Pokud vévoda dostojí svému slovu, stačí nám udělat jenom tuhle jednu věc a můžeme na to zapomenout…“ |
doba vygenerování stránky: 0.40546083450317 sekund