Andor.cz - Dračí doupě online

Rozhovor s bezdomovcem
Mahalath

„Jasně, že vím co je zač. “ Odpoví muž s širokým úsměvěm. „Zasranej lakomec to je!“ vybuchne zčista jasna, až mu z pusy lítají sliny na všechny strany. „Člověk mu nabídne lok a ten hajzl mu sebere celou flašku. Věřila bys tomu? A k čemu potřebuje všechno to místo?“
Potom se neohrabaně vysouká z krabice a posadí se, nebo spíš rozvalí, na zem vedle ní. Krátkým pohledem přelétne prázdné lahve rozházené kolem, jednu dokonce vezme do ruky, aby jí zkontroloval, ale nakonec jí odhodí pryč. Prázdná. Tím ale neskončí. Místo toho strčí ruku do krabice, z které vylezl a vytáhne další a tentokrát neotevřenou flašku.
„Ááááááh. Není nad dobrou snídani.“ řekne, když si pořádně přihne. Na tváři už zase spokojený úsměv.

„Bouračku?“ zeptá se zmateně. „O jaký bouračce mluvíš? Tady se už dlouho nic nesemlelo. Moc aut tudy nejezdí. Dokonce ani ty zpropadený popeláři přestali jezdit.
Jediný auto, který si pamatuju tady bylo … před týdnem? Možná před měsícem, fakt nevím.
Přijeli sem dva chlápci v náklaďáku a zastavili ho tady o dům našeho kamaráda. Heh. Ale bouračka to nebyla. Spíš takový ťuknutí. Pak oba vylezli a nevím co jim to přelítlo přes nos ale začali to auto demolovat, magoři. Museli být nalitý, protože jinak nevím, proč by to dělali.“
Během svého povídání si muž udělá jednu krátkou pauzu, aby si doplnil tekutiny a vrátil své tváři blažený úsměv.
„Pak tu káru někdo sebral, ale to sem už neviděl. Chtěl jsem si vzít alespoň tu plachtu z toho … no tý zadní části, ale sebrali všecko. No jo.“

Městský archiv
Walter

Muž vzhlédne od práce a věnuje ti chladný pohled. „Dobrý večer i vám.“ odpoví, aniž by se jeho výraz změnil. Takhle z blízka si všimneš, že má celkem mladou tvář. Tvář, která tak úplně nesedí k barvě jeho vlasů. Stačí se na něj ale chvilku dívat, aby ti došlo, čím to asi bude. Elvara, ten muž patří k nim. Dlouhověká rasa, která se považuje za jednu z nejstarších ve městě. Mezi běžnými lidmi se jim obecně říká elfové.

Muž pozorně naslouchá tvé žádosti. Když skončíš, tak si posune brýle dál na nos a promluví.
„Obávám se, že budete muset být o něco specifičtější. Map odpovídajících vašemu požadavku je tu přinejmenším několik desítek. Ale myslím si, že to bude mnohem víc.“
Mluví klidným hlasem, zbavených většiny emocí. Cítíš z něj kontrolu a řád, ale jinak nezaznamenáš nic jiného. „Jistě by pomohl rok, nebo autor mapy, ale předpokládám, že to asi nemáte.“ Po té poslední větě se lehce usměje, jako by chtěl říct něco v tom smyslu, že to čekal.
„Takže asi budete chtít poslední archivovanou? “ Zatím co čeká na tvou odpověď, tak si ve všem tom chaosu který kolem sebe má, najde jednu knihu. Těžko říct, jak pozná, že jde o tu správnou. Nemá žádný popisek a všude kolem, jich leží minimálně tucet podobných.
Chvilku v knize listuje, až se nakonec zastaví.
„Tady to je. Poslední mapy, které zde byly uloženy, se datují pět let zpátky. Celkem osm záznamů. Přejete si vidět všechny? “

> „Pokus jde o mapy podzemí … poslední záznam je starý několik staletí. Obávám se, že už nebude moc aktuální. Mohu vám je rovněž připravit, ale moc užitečné vám asi nebudou.“
Potom nastane ticho. Mužův pohled je upřený na tebe a čeká na odpověď.

Centrum - Archív

Další místo, kde se zastavil čas. Možná by se tu mohla nacházet nějaká tajná místnost s pokladem. Pomyslím si zatímco se budu rozhlížet kolem sebe cestou ke stolu, za kterým sedí stříbrnovlasý úředník.

„Dobrý večír přeji." prohodím k úředníkovi za stolem „Walter Wilde, jméno mé. Sháním nějaké mapy technické infrastruktury, konkrétně městských stok. Jestli by se tu daly najít i jiné plány mapující podzemí města, tak Vám budu velmi vděčný. Co se městských čtvrtí týče, jedná se o Můrov a Spáleniště."

Snad mě v tuhle noční dobu nepošle do háje. Na druhou stranu v Sognaru žijí i rasy, které přes den spí, takže by tu nemuseli mít otevřeno pro veřejnost jenom přes den.

Pak si ale uvědomím, že jsem se nikam nezapsal a dodám: „Omlouvám se, ale nějak jsem si nevšiml knihy návštěv. Mám se někam zapsat, nebo jen stačí něco podepsat? Jako účel mé návštěvy bych uvedl: Nahlížení do map technické infrastruktury." Vytáhnu z kapsy plnící pero a budu vyčkávat na úředníkovu reakci.

Cesta do archívu
Walter

Počasí, které panuje venku, se moc nezměnilo. Pořád to tak nějak připomíná začátek konce světa. Noc temná, že by i sova zabloudila a vody spadlo tolik, že by to určitě vydalo na malé moře. Ještě tak kdyby místo vody pršela krev a sem tam udeřil pořádný blesk a zapálil nedaleký dům. To už bys měl asi všechno.
Protože ale konec světa není, tak pokračuješ ve své práci. Archiv by se měl nacházet někde v centru, což není zrovna blízko. Tímhle tempem bys zanedlouho dopadl jako podobně jako Rizie. A právě v ten moment zaregistruješ taxík, který zastavuje kousek od tebe. Neslyšel jsi ho přijíždět, ale přelud to není. Jenom obyčejný taxík žluté barvy, jakých po městě pár jezdí.
Řidič stáhne okýnko a koukne na tebe. Usmívá se. To je to jediné, co vidíš. Zbytek obličeje mu zakrývá tma. „Dobrej večír. Kampak v tomhle marastu, na procházku? No ale co, ono je to vlastně jedno. Sedejte.“

Taxikář tě nakonec odvedl přímo do centra, kde se archiv nachází. Během celé cesty moc nemluvil. Když ses ho ale na něco zeptal, tak odpověděl. Nakonec zastaví a koukne přes sedačku zpátky na tebe. Na tváři pořád ten široký úsměv. „Tak jsme tady, šéfe. Městský archiv, jedna z nejstarších budov ve městě. Těžko byste hledal místo s takovýma znalostma. Přeji hezký večer.“ A stejně tajemně jako se taxikář objevil, tak zase zmizel. Zůstal jsi stát sám a v dešti.
Přímo před tebou je stará kamenná stavba. Těžko říct, z jaké doby pochází. Podle toho jak vypadá, za svůj život vyzkoušela hned několik uměleckých stylů a nevypadá to, že by se jí některý z nich líbil. Hlavní vchod je odemčený a nic ti nebrání vstoupit.

Uvnitř budovy panuje až nepřirozené ticho. Jako kdybys v moment kdy jsi za sebou zavřel dveře, vstoupil do úplně jiného světa. Zvuky deště zmizely úplně. Pokračuješ pomalu dovnitř, až se dostaneš do malého sálu. Všude kam se podíváš, jsou regály. V některých jsou knihy, jiné jsou plné papírových krabic s popisky. Všechno to vypadá poskládané bez jakéhokoliv řádu nebo smyslu. Uprostřed toho všeho nalezneš stůl, který je až groteskně zavalen hromadou nejrůznějších dokumentů. Jako noční můra úředníka. Za stolem sedí muž s dlouhými vlasy stříbrné barvy a malými brýlemi na nose. Od chvíle kdy jsi vstoupil se ani jednou muž nepodíval tvým směrem. Nezdá se, že by o tobě věděl.

Můrov - Bar
Oz


„Letý nikomu nedlužila. Pokud vím, tak žila dost skromně. A jestli spala s chlapama, tak já o ničem nevím. Za tu dobu co jsem jí znala, ani jednou s nikým neodešla ani o žádném svém příteli nemluvila. Chlapy tady s ní tady sice laškovali, ale to není nic divnýho. To se v hospodách s pěknýma holkama už stává. Většinou mají dost slušnosti, aby si nic moc nedovolovali.“
Na chvilku se odmlčí, ale nic dalšího k tématu už nedodá. Osazenstvo baru nevypadá jako banda zabijáků, ale nejsou to ani žádná ořezávátka. Spousta tetování, jizev, zbraní a sem tam nějaké ty drápy. Pokud by si některý z nich chtěl dovolit na holku jako Léthie nebo Lucy, tak by s tím asi neměl moc potíží.

„S Letý jsme se sice kamarádily, ale v minulosti jsem se jí nijak nešťourala. Když bylo vidět, že se o něčem nechce bavit, tak jsem se už neptala. Je mi to líto, ale je to tak!“

Co to z jejího hlasu cítím? Je to sarkazmus? Nebo vztek?

„A jestli se kolem ní motaly nějaký divný typy … rozhlížel ses kolem?“ Lucy ti nechá chvilku, aby ses dobře rozhlédl po lokále, pokud jsi tak už neudělal před tím. „Tady je to jeden divnej týpek vedle druhýho. Pistolníci, vrazi a občas i nějakej ten čaroděj. Neuplyne týden, aby tu někoho neoddělali. Pokud vůbec takhle dlouho vydrží. Takhle divný to tu je! Takže jo, pár divnejch bláznů se určitě našlo.“

Zkrátka jako doma.

„Letý se tady bavila se všema. Z nikoho si nedělala starosti, dokonce ani z toho šílenýho kazatele, co sem dřív chodil. Jo, je možný, že narazila na někoho komu se to nelíbilo, ale já o nikom nevím. Kdybych to věděla, tak jsem to řekla hned na začátku. Ale netrávím tu každý den.“

Můrov - Práce na mapě

Kde je ten můj záhadnej průvodce, co se mi zjevoval ve snech a vedl mě na mých výpravách? Za tu dobu, co žiju tady v Sognaru se mi nezjevil ve snu ani jednou. Sice si na ty poslední roky, kdy mě vedl, vzpomínám jen mlhavě, ale alespoň jsem byl boháč.

Vstanu od stolu a vydám se ke knihovně ze které vyndám kopii nepříliš podrobné mapy města a desky obsahující několik plánků podzemí, co jsem si nakreslil při svých výpravách, nebo vznikly překreslením jiných map, vrátím se zpět ke stolu a začnu s překreslováním mapy od začátku.

Tentokrát si na tom musím dát záležet. Pomyslím si po nějakém čase stráveném snažením o opětovné překreslení mapy a přehrabováním se v ručně kreslených plánech podzemí. Na té mapě je pořád hodně míst, který mi pořád nic neříkaj a kopie mapy města je jenom povrchová a není moc podrobná. Budu potřebovat nějakou podrobnější mapu podzemí. Musí přece existovat minimálně nějakej plán stok, kterej by se dal najít v městským archívu.

Odtrhnu svůj pohled od mapy a podívám se na Rizie: „Skočím si na chvíli do městského archívu a dokončím tu mapu tam. Vážně nerad bych něco přehlédl. Ty už jsi promokla dost, takže bude lepší, když tu na mě počkáš." Dopiji kávu, dojdu umýt hrnek, utřu jej do utěrky a postavím zpátky na polici. Z jedné ze skříní poté vyndám svůj formální kufřík, sbalím do něj mapu od goblinů, papíry, pravítko, tužky, desky s vlastnoručně kreslenými plány podzemí a své pokusy o překreslení mapy a ujistím se, zda mám v pouzdru u pasu svůj revolver nabitý a zda mám na krku, nebo někde v kapse, amulet pro vyvolání slunečního svitu u sebe pro případ, že bych se zdržel do noci, kdy se ulicemi Můrova procházejí přízraky. Ne, že bych ten amulet někdy musel použít, spíš jej nosím u sebe za zvyku a pro jistotu.

Rozhodne-li se Rizie počkat, půjčím jí rezervní klíč, aby tu nemusela trčet, kdybych se zdržel moc dlouho, nebo by prostě jen chtěla odejít, až přestane pršet.

Ať už se Rizie rozhodne počkat, nebo mě následovat, sejdu dolů do přízemí, kde si vezmu z věšáku svůj kabát a klobouk, z proutěného koše vyndám deštník a s kufříkem v ruce vyjdu na ulici do deště, přitom za sebou nezapomenu dát na dveře cedulku "zavřeno" a zamknout je. Otevřu deštník, udělám pár kroků a neubráním se krátkému pohledu směrem k apotéce na opačné straně ulice, jako bych doufal, že někde za oknem uvidím Ralishu.

Vážně si musím udělat čas a Ralishu někam pozvat, až bude lepší počasí.

Poté budu pokračovat v cestě do městského archívu. Přinejhorším se zeptám na cestu někoho z místních, nebudu-li vědět kde se městský archív nachází, nebo si zaplatím taxík, nenachází-li se městský archív v Můrově.

Můrov - Bar

Tomu mému pekelníkovi se teda slušně zapalují kopýtka. Pomyslím si, že jestli se někdy potkáme mimo tohle jedno tělo, tak ho budu muset vzít někam do bordelu, aby to ze sebe dostal.

"Proč u ní někdo byl? No tipuju, že si nešel pučit cukr. Ale vážně, dost pravděpodobně to souvisí s našim případem. Prostě se jí chtěl asi někdo zbavit, protože čmuchala moc blízko. Zrovna tak jako mě. Nebo od ní něco chtěj. Ale stejně tak možný je, že jenom zcela nezávisle naštvala špatný lidi. Nevypadá to, že by vedla zrovna klidnej život," povídám do jisté míry své vlastní myšlenky nahlas.

Pak se ale zaměřím zpět na dívku a začnu ji trochu zpracovávat. Zezačátku byla tak konkrétní a najednou taková skoro až vyhýbavost? Hmm.

"Nicméně jestli ty věci spolu nesouvisej aspoň trochu, tak sním svůj klobouk. Takže, milá Lucy, chápu, že si z toho všeho možná vyplesklá jak ryba, kterou někdo hodil z moře rovnou do kádě s pálenkou, ale teď potřebuju, aby ses pořádně zamyslela a zkusila si vzpomenout na něco, cokoliv, co by nám pomohlo. Když se ti svěřovala natolik, abys věděla o jejích problémech, tak je tu možnost hraničící s jistotou, že ti řekla i něco jinýho užitečnýho. S kým měla třeba problémy, jaký stopy sledovala sama, kde se ještě zdržovala, komu dlužila, nebo který zhrzený milenci ji nedali pokoj," začínám zlehka předestírat situaci.


Dám si krátičkou odmlku a pak udeřím zcela konkrétně na otázku, která mě pálí nejvíc od mé malé nehody. Neměla snad sama Léthie nějaké oplétačky s tím kultem, které mi 'zapomněla' zmínit?

"Nemotali se kolem ní třeba nějaký věřící blázni? A nemusíš se strachovat, už jsem slyšel svůj díl divnejch věcí v tomhle městě, aby mě něco jen tak překvapilo."

Spáleniště - na ulici
Mahalath

Ulice je tichá. Bytost tě ven nepronásleduje. Těžko říct, jestli nechce, nebo nemůže. Když se ohlédneš, tak nevidíš ani nic neobvyklého, co by naznačovalo její přítomnost, ani skrytou.
Mellita mlčí. Cítíš její přítomnost, ale neozývá se. Teprve až po chvilce, která se zdá, jako věčnost znovu uslyšíš známý hlas.
Nevím, co to bylo. Odpoví. Zdá se být z celého incidentu stejně zmatená jako ty. Vypadalo to, jako přízraky které se potulují po městě. Stejná protáhlá postava a obličej bez tváře, ale … Tohle bylo něco jiného. Přízraky na své okolí nereagují. Existují na jiné rovině. My nemůžeme ublížit jim a oni nám. Tohle …
Svojí větu už nedokončí ale tak nějak tušíš, co chtěla říct. Tohle ti ublížit mohlo.

„He he he he he.“ ozve se najednou smích, doplnění ještě o hlasité škytnutí.
„Přátelskej, co?“Když se rozhlédneš, tak spatříš kousek od sebe na zemi ležícího otrhance. Leží v papírové krabici, do které se sotva vejde, kolem rozházené prázdné flašky. Musíš kousek popojít, abys ho viděla.
Tvář má zarostlou a neupravenou. Vlasy rozcuchané, mastné a zuby, ty jsou až na pár výjimek zcela černé. Ve vlasech si také všimneš dvojice malých rohů, ale na démona nevypadá. Rozhodně z něj necítíš žádnou démonickou esenci.
Muž se neobratně vysouká z hrabice a začne si tě prohlížet.
„Hmmm pěkná. Ale myslím, že jemu by to asi bylo jedno. Spolubydlící nechce. Zmetek jeden chamtivej.“

Hledání pokračuje
Eleanor

Vylezeš z hospody a vydáš se hledat místo, o kterém se ti krysáci zmínili. Ne že by tu kolem byla zrovna velká spousta ukazatelů. Vlastně pokud bys něco takového našla, tak by ses mohla považovat za hodně šťastnou. Těžko říct, jak se zde orientují místní, když všechny ulice vypadají skoro stejně.
Vyžádá si to trochu bloudění, časté vyptávání a spoustu trpělivosti. Nakonec ale najdeš dům se zlatými dveřmi, přesně jak ho tvé krysí kontakty popsali. Teda víceméně. Podstatné je, že je to on.
Odsud je to už jen trochu pátrání, než nakonec najdeš Bertoldův dům.

Jako většina věcí tady je to stará barabizna s rozpadající se střechou. Dveře vyvalené a ať se stalo cokoliv, tak to sebou vzalo i panty které dveře držely na místě. U vstupu si všimneš červeného symbolu. Připomíná to klubko hadů, kteří z něj na několika místech vykukují.
Kromě symbolu si všimneš ještě bandy asi o pěti členech, která posedává/postává právě u vstupu. Tři chlapi dvě ženy. Směsice lidí a divolidí. Ale nic exotického jako hlodavci v hospodě.
Parta se spolu baví a občas se někdo z nich zasměje.