Andor.cz - Dračí doupě online

Cesta do archívu
Walter

Počasí, které panuje venku, se moc nezměnilo. Pořád to tak nějak připomíná začátek konce světa. Noc temná, že by i sova zabloudila a vody spadlo tolik, že by to určitě vydalo na malé moře. Ještě tak kdyby místo vody pršela krev a sem tam udeřil pořádný blesk a zapálil nedaleký dům. To už bys měl asi všechno.
Protože ale konec světa není, tak pokračuješ ve své práci. Archiv by se měl nacházet někde v centru, což není zrovna blízko. Tímhle tempem bys zanedlouho dopadl jako podobně jako Rizie. A právě v ten moment zaregistruješ taxík, který zastavuje kousek od tebe. Neslyšel jsi ho přijíždět, ale přelud to není. Jenom obyčejný taxík žluté barvy, jakých po městě pár jezdí.
Řidič stáhne okýnko a koukne na tebe. Usmívá se. To je to jediné, co vidíš. Zbytek obličeje mu zakrývá tma. „Dobrej večír. Kampak v tomhle marastu, na procházku? No ale co, ono je to vlastně jedno. Sedejte.“

Taxikář tě nakonec odvedl přímo do centra, kde se archiv nachází. Během celé cesty moc nemluvil. Když ses ho ale na něco zeptal, tak odpověděl. Nakonec zastaví a koukne přes sedačku zpátky na tebe. Na tváři pořád ten široký úsměv. „Tak jsme tady, šéfe. Městský archiv, jedna z nejstarších budov ve městě. Těžko byste hledal místo s takovýma znalostma. Přeji hezký večer.“ A stejně tajemně jako se taxikář objevil, tak zase zmizel. Zůstal jsi stát sám a v dešti.
Přímo před tebou je stará kamenná stavba. Těžko říct, z jaké doby pochází. Podle toho jak vypadá, za svůj život vyzkoušela hned několik uměleckých stylů a nevypadá to, že by se jí některý z nich líbil. Hlavní vchod je odemčený a nic ti nebrání vstoupit.

Uvnitř budovy panuje až nepřirozené ticho. Jako kdybys v moment kdy jsi za sebou zavřel dveře, vstoupil do úplně jiného světa. Zvuky deště zmizely úplně. Pokračuješ pomalu dovnitř, až se dostaneš do malého sálu. Všude kam se podíváš, jsou regály. V některých jsou knihy, jiné jsou plné papírových krabic s popisky. Všechno to vypadá poskládané bez jakéhokoliv řádu nebo smyslu. Uprostřed toho všeho nalezneš stůl, který je až groteskně zavalen hromadou nejrůznějších dokumentů. Jako noční můra úředníka. Za stolem sedí muž s dlouhými vlasy stříbrné barvy a malými brýlemi na nose. Od chvíle kdy jsi vstoupil se ani jednou muž nepodíval tvým směrem. Nezdá se, že by o tobě věděl.

Můrov - Bar
Oz


„Letý nikomu nedlužila. Pokud vím, tak žila dost skromně. A jestli spala s chlapama, tak já o ničem nevím. Za tu dobu co jsem jí znala, ani jednou s nikým neodešla ani o žádném svém příteli nemluvila. Chlapy tady s ní tady sice laškovali, ale to není nic divnýho. To se v hospodách s pěknýma holkama už stává. Většinou mají dost slušnosti, aby si nic moc nedovolovali.“
Na chvilku se odmlčí, ale nic dalšího k tématu už nedodá. Osazenstvo baru nevypadá jako banda zabijáků, ale nejsou to ani žádná ořezávátka. Spousta tetování, jizev, zbraní a sem tam nějaké ty drápy. Pokud by si některý z nich chtěl dovolit na holku jako Léthie nebo Lucy, tak by s tím asi neměl moc potíží.

„S Letý jsme se sice kamarádily, ale v minulosti jsem se jí nijak nešťourala. Když bylo vidět, že se o něčem nechce bavit, tak jsem se už neptala. Je mi to líto, ale je to tak!“

Co to z jejího hlasu cítím? Je to sarkazmus? Nebo vztek?

„A jestli se kolem ní motaly nějaký divný typy … rozhlížel ses kolem?“ Lucy ti nechá chvilku, aby ses dobře rozhlédl po lokále, pokud jsi tak už neudělal před tím. „Tady je to jeden divnej týpek vedle druhýho. Pistolníci, vrazi a občas i nějakej ten čaroděj. Neuplyne týden, aby tu někoho neoddělali. Pokud vůbec takhle dlouho vydrží. Takhle divný to tu je! Takže jo, pár divnejch bláznů se určitě našlo.“

Zkrátka jako doma.

„Letý se tady bavila se všema. Z nikoho si nedělala starosti, dokonce ani z toho šílenýho kazatele, co sem dřív chodil. Jo, je možný, že narazila na někoho komu se to nelíbilo, ale já o nikom nevím. Kdybych to věděla, tak jsem to řekla hned na začátku. Ale netrávím tu každý den.“

Můrov - Práce na mapě

Kde je ten můj záhadnej průvodce, co se mi zjevoval ve snech a vedl mě na mých výpravách? Za tu dobu, co žiju tady v Sognaru se mi nezjevil ve snu ani jednou. Sice si na ty poslední roky, kdy mě vedl, vzpomínám jen mlhavě, ale alespoň jsem byl boháč.

Vstanu od stolu a vydám se ke knihovně ze které vyndám kopii nepříliš podrobné mapy města a desky obsahující několik plánků podzemí, co jsem si nakreslil při svých výpravách, nebo vznikly překreslením jiných map, vrátím se zpět ke stolu a začnu s překreslováním mapy od začátku.

Tentokrát si na tom musím dát záležet. Pomyslím si po nějakém čase stráveném snažením o opětovné překreslení mapy a přehrabováním se v ručně kreslených plánech podzemí. Na té mapě je pořád hodně míst, který mi pořád nic neříkaj a kopie mapy města je jenom povrchová a není moc podrobná. Budu potřebovat nějakou podrobnější mapu podzemí. Musí přece existovat minimálně nějakej plán stok, kterej by se dal najít v městským archívu.

Odtrhnu svůj pohled od mapy a podívám se na Rizie: „Skočím si na chvíli do městského archívu a dokončím tu mapu tam. Vážně nerad bych něco přehlédl. Ty už jsi promokla dost, takže bude lepší, když tu na mě počkáš." Dopiji kávu, dojdu umýt hrnek, utřu jej do utěrky a postavím zpátky na polici. Z jedné ze skříní poté vyndám svůj formální kufřík, sbalím do něj mapu od goblinů, papíry, pravítko, tužky, desky s vlastnoručně kreslenými plány podzemí a své pokusy o překreslení mapy a ujistím se, zda mám v pouzdru u pasu svůj revolver nabitý a zda mám na krku, nebo někde v kapse, amulet pro vyvolání slunečního svitu u sebe pro případ, že bych se zdržel do noci, kdy se ulicemi Můrova procházejí přízraky. Ne, že bych ten amulet někdy musel použít, spíš jej nosím u sebe za zvyku a pro jistotu.

Rozhodne-li se Rizie počkat, půjčím jí rezervní klíč, aby tu nemusela trčet, kdybych se zdržel moc dlouho, nebo by prostě jen chtěla odejít, až přestane pršet.

Ať už se Rizie rozhodne počkat, nebo mě následovat, sejdu dolů do přízemí, kde si vezmu z věšáku svůj kabát a klobouk, z proutěného koše vyndám deštník a s kufříkem v ruce vyjdu na ulici do deště, přitom za sebou nezapomenu dát na dveře cedulku "zavřeno" a zamknout je. Otevřu deštník, udělám pár kroků a neubráním se krátkému pohledu směrem k apotéce na opačné straně ulice, jako bych doufal, že někde za oknem uvidím Ralishu.

Vážně si musím udělat čas a Ralishu někam pozvat, až bude lepší počasí.

Poté budu pokračovat v cestě do městského archívu. Přinejhorším se zeptám na cestu někoho z místních, nebudu-li vědět kde se městský archív nachází, nebo si zaplatím taxík, nenachází-li se městský archív v Můrově.

Můrov - Bar

Tomu mému pekelníkovi se teda slušně zapalují kopýtka. Pomyslím si, že jestli se někdy potkáme mimo tohle jedno tělo, tak ho budu muset vzít někam do bordelu, aby to ze sebe dostal.

"Proč u ní někdo byl? No tipuju, že si nešel pučit cukr. Ale vážně, dost pravděpodobně to souvisí s našim případem. Prostě se jí chtěl asi někdo zbavit, protože čmuchala moc blízko. Zrovna tak jako mě. Nebo od ní něco chtěj. Ale stejně tak možný je, že jenom zcela nezávisle naštvala špatný lidi. Nevypadá to, že by vedla zrovna klidnej život," povídám do jisté míry své vlastní myšlenky nahlas.

Pak se ale zaměřím zpět na dívku a začnu ji trochu zpracovávat. Zezačátku byla tak konkrétní a najednou taková skoro až vyhýbavost? Hmm.

"Nicméně jestli ty věci spolu nesouvisej aspoň trochu, tak sním svůj klobouk. Takže, milá Lucy, chápu, že si z toho všeho možná vyplesklá jak ryba, kterou někdo hodil z moře rovnou do kádě s pálenkou, ale teď potřebuju, aby ses pořádně zamyslela a zkusila si vzpomenout na něco, cokoliv, co by nám pomohlo. Když se ti svěřovala natolik, abys věděla o jejích problémech, tak je tu možnost hraničící s jistotou, že ti řekla i něco jinýho užitečnýho. S kým měla třeba problémy, jaký stopy sledovala sama, kde se ještě zdržovala, komu dlužila, nebo který zhrzený milenci ji nedali pokoj," začínám zlehka předestírat situaci.


Dám si krátičkou odmlku a pak udeřím zcela konkrétně na otázku, která mě pálí nejvíc od mé malé nehody. Neměla snad sama Léthie nějaké oplétačky s tím kultem, které mi 'zapomněla' zmínit?

"Nemotali se kolem ní třeba nějaký věřící blázni? A nemusíš se strachovat, už jsem slyšel svůj díl divnejch věcí v tomhle městě, aby mě něco jen tak překvapilo."

Spáleniště - na ulici
Mahalath

Ulice je tichá. Bytost tě ven nepronásleduje. Těžko říct, jestli nechce, nebo nemůže. Když se ohlédneš, tak nevidíš ani nic neobvyklého, co by naznačovalo její přítomnost, ani skrytou.
Mellita mlčí. Cítíš její přítomnost, ale neozývá se. Teprve až po chvilce, která se zdá, jako věčnost znovu uslyšíš známý hlas.
Nevím, co to bylo. Odpoví. Zdá se být z celého incidentu stejně zmatená jako ty. Vypadalo to, jako přízraky které se potulují po městě. Stejná protáhlá postava a obličej bez tváře, ale … Tohle bylo něco jiného. Přízraky na své okolí nereagují. Existují na jiné rovině. My nemůžeme ublížit jim a oni nám. Tohle …
Svojí větu už nedokončí ale tak nějak tušíš, co chtěla říct. Tohle ti ublížit mohlo.

„He he he he he.“ ozve se najednou smích, doplnění ještě o hlasité škytnutí.
„Přátelskej, co?“Když se rozhlédneš, tak spatříš kousek od sebe na zemi ležícího otrhance. Leží v papírové krabici, do které se sotva vejde, kolem rozházené prázdné flašky. Musíš kousek popojít, abys ho viděla.
Tvář má zarostlou a neupravenou. Vlasy rozcuchané, mastné a zuby, ty jsou až na pár výjimek zcela černé. Ve vlasech si také všimneš dvojice malých rohů, ale na démona nevypadá. Rozhodně z něj necítíš žádnou démonickou esenci.
Muž se neobratně vysouká z hrabice a začne si tě prohlížet.
„Hmmm pěkná. Ale myslím, že jemu by to asi bylo jedno. Spolubydlící nechce. Zmetek jeden chamtivej.“

Hledání pokračuje
Eleanor

Vylezeš z hospody a vydáš se hledat místo, o kterém se ti krysáci zmínili. Ne že by tu kolem byla zrovna velká spousta ukazatelů. Vlastně pokud bys něco takového našla, tak by ses mohla považovat za hodně šťastnou. Těžko říct, jak se zde orientují místní, když všechny ulice vypadají skoro stejně.
Vyžádá si to trochu bloudění, časté vyptávání a spoustu trpělivosti. Nakonec ale najdeš dům se zlatými dveřmi, přesně jak ho tvé krysí kontakty popsali. Teda víceméně. Podstatné je, že je to on.
Odsud je to už jen trochu pátrání, než nakonec najdeš Bertoldův dům.

Jako většina věcí tady je to stará barabizna s rozpadající se střechou. Dveře vyvalené a ať se stalo cokoliv, tak to sebou vzalo i panty které dveře držely na místě. U vstupu si všimneš červeného symbolu. Připomíná to klubko hadů, kteří z něj na několika místech vykukují.
Kromě symbolu si všimneš ještě bandy asi o pěti členech, která posedává/postává právě u vstupu. Tři chlapi dvě ženy. Směsice lidí a divolidí. Ale nic exotického jako hlodavci v hospodě.
Parta se spolu baví a občas se někdo z nich zasměje.

Bronzový talisman - Práce na mapě
Walter

„Poctivej goblin? To jako fakt?“ Zvolá Rizie překvapeně. „Dej mi vědět až nějakýho potkáš. Protože to chci vidět.“ S gobliny ses už ve městě setkal, to ano, ale za celou dobu jsi nenarazil na žádného, o kterém by se dalo říct, že je to poctivec. Ale třeba jsou jen hodně vzácní.
K tématu stereotypů se potom Rizie už nevrací a ani nekomentuje ani tvojí zmínku o orcích a lamiích. Když pak začneš povídat o Ralishe, tak ti věnuje jen krátký pohled. To jak vážně? „Já to nepotřebuju vědět.“ utne tě a začne si sušit vlasy.

„Dík ale použiju svůj pásek.“ okomentuje Rizie nápad se špagátem. S ručníkem stále na hlavě se vyhoupne na stůl a začne popíjet čaj. Ty se mezi tím pustíš do překreslování gobliní mapy.
Není to zrovna jednoduchá práce. Obzvláště proto, že ne všechno je popsané. Těžko tak identifikuješ, co je ulice, tunel, nebo stoka. Vznikne ti tak směsice čar, která místy působí stejně zmateně jako gobliní náčrtek. Podaří se ti identifikovat tak polovinu z původní mapy.
Názvy jsou asi stejně nápomocné. Čas od času narazíš na povědomý název ulice, ale pak se to začne napojovat na něco, o čem jsi nikdy neslyšel a ani nevíš, že by se to v té oblasti vyskytovalo.

Konečně snad za Bertoldem

Krysák si peníze očichá a pak přepočítá než je schová do jedné z mnoha kapes a nadšený z právě proběhlého obchodu si promne tlapky. Natěšeně vyrazí následovaný dalším krysákem který nakonec najde cestu ven, zbylí tři sedí a nic nedělají a to i když jsem si zaplatila že půjdou všichni.
Začínám tu cítit spálené krysí chlupy ...
Přejedu si rozmrzele po krku a slova těch tří krysáků kteří tu zbyly mně moc neuklidní což je poznat už z mého výrazu i když ten černý krysák se hned mně snaží uklidnit že jsem peníze investovala správně. Ťukám prsty po zemi, sleduji je a natáčím si vlasy na prst, ale potom se posadím a čekám. A nakonec se krysáci přece jen objeví je slyšet agresivní pištění a také je tu spousta máchání rukama i ocasem. Ovšem na rozdíl od ostatních se nebavím a čekám až s čím přijdou. Takže vstanu jdu za nimi a doufám že jsem peníze nevyhodila protože pokud ano tak ... no nepředbíhejme. Ale nakonec se přece jenom něco dozvím, takže potom co si je vyslechnu se na ně usměju řeknu díky a rychle vyrazím z hospody. Snažím se najít ten velký bílý dům s dveřmi natřenými zlatou barvou i když to bude asi nějakou dobu trvat než k němu dojdu a pak odpočítat čtyři domy (nebo tři) kde bude dům kde dveře leží na zemi s červeným symbolem na zdi a tam snad bude Bertold.
Doufám že bude, já mu vrazím tu krabičku do ruky a pohrozím kastrací pokud mi nepotvrdí převzetí. Tedy pokud to bude potřeba, ehm ...

Můrov - Bronzový talisman

Rum nemám, takže se Rizie bude muset spokojit jen s obyčejným horkým čajem. Pomyslím si, zatímco budu připravovat nápoje.

„Vím, že si o mě myslíš, že jsem pro tohle moc zapálenej, ale něco mi říká, že bychom mohli konečně najít něco velkýho." odvětím Rizie a ve snaze najít nějaké vodítko se zadívám se do mapy, aniž bych přestal mluvit: „Krom toho se určitě mezi gobliny najdou i poctivci. Třeba o orcích se říká, že jsou horkokrevný a hloupý, ale osobně se znám s jedním, který působí tady v Sognaru, jako advokát. Nebo jak se říká o lamiích, že unášejí mladé muže, stráví s nimi noc a pak je chladnokrevně zabijí. Je to jen hloupej vejmysl. Třeba ta hezká mladá lamie, co vypomáhá naproti přes ulici v apotéce. Jmenuje se Ralisha, moc toho nenamluví, ale to nevadí. Zpočátku byla trochu plachá, ale už jsem měl možnost prohodit s ní pár slov a jsem naprosto přesvědčený o tom, že ona by nikomu neublížila." zvednu hlavu, podívám se s úsměvem na Rizie a v ten okamžik nastane z mé strany delší chvíle ticha, jako bych si uvědomil, že jsem odbočil od tématu a pověděl jsem Rizie víc, než jsem měl v úmyslu.

Ať už Rizie na má slova zareaguje vítězoslavným výkřikem, že to tušila, kousavou poznámkou, výbuchem smíchu, nějakým sarkasmem, začne se mě na Ralishu vyptávat, nebo na mě zůstane jen překvapeně koukat, protože jsem se jí o Ralishe nikdy předtím nezmínil, ale měla možnost vidět, jak se dívám Ralishiným směrem, nebo jak se s Ralishou pokouším navázat konverzaci, zhluboka se nadechnu a spustím: „Ano, Ralisha se mi líbí a moc rád bych jí někam pozval a..." změřím si Rizie pohledem a po krátké odmlce dodám: „A ty asi budeš nejspíš potřebovat opasek, nebo kus provázku, aby ti nepadaly kalhoty." Načež vstanu od stolu a vydám se dolů do dílny ustřihnout kus špagátu, protože opasky, které mám ve své šatní skříni, budou pro Rizie nejspíš moc dlouhé.

V dílně poté zamířím k pracovnímu stolu, kde z jedné ze zásuvek odmotám z klubka kus špagátu a ustřihnu jej. Z další zásuvky následně vyndám pravítko a pár tužek, z krabice postavené na regálu vezmu odhadem čtyři až pět papírů a vrátím se do prvního patra, kde podám Rizie ustřižený kus špagátu, usednu ke stolu a pustím se do překreslování mapy, aby zhruba odpovídala rozměrům, které tam budou uvedeny, a to v nějakém měřítku. Dál už se budu jen soustředit na překreslování mapy. Pro podrobnější identifikaci se zaměřím na situování stok, nebo na to, co by stoky mohlo připomínat, protože goblini žijí převážně v podzemí, takže mapa nejspíš nebude začínat na povrchu a ještě s názvem ulice, ve které by se mělo začínat. Tak trochu počítám i s tím, že by se jenom mohlo jednat o nějakou nástěnnou malbu, kterou ti goblini našli v podzemí a překreslili jí dle svých schopností.