Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 | Verše Den poté Další den sebou přináší nepříjemnou pachuť, slabost a touhu už nikdy nepustit dům. Večer... Večer se nečekaně protáhl až k ránu. Naše hledání Kamaela se změnilo v bezcílné toulání se městem přes všemožné vyhlídky a zákoutí, přes schody a mementa, které sebou ta místa přinášely - ty dobré i ty špatné. Vzpomínám si na karafu putující z ruky do ruky - která nakonec svoji pouť zakončila na schodech vedoucích k sídlu Tribunálu - nedošly jsme ani do jejich čtvrtiny, naštěstí. Ani nevím, co nás opustilo dříve, zda síla nebo odvaha, ale... Záleží na tom? Stále slyším ozvěnu tichých slov našich hovorů, vybavuji si smích podbarvený tóny alkoholu při zakopávání na schodech, zpěv rozléhající se nad ránem ulicemi, prolétající se zurčením fontán a šuměním v korunách stromů strážících široké aleje i mokrou sukni šatů lepící se k nohám, když kamenný okraj jedné z fontán zcela nečekaně uhnul a já ve své snaze dokázat, že jsem naprosto v pořádku, spadla do vody. Ani jedna z nás nenašla, co hledala, přesto nám to pomohlo tu noc přežít. | ||
| |||
 | Verše: Vskutku andělské ráno
Lucifer měl pravdu. Alkohol, co pije Kamael, není pro mě… a přísahám bohu, už se ho nikdy ani nedotknu. Nikdy! Ze rtů se mi vydere nespokojeně výdech, s nímž si přes hlavu přetáhnu polštář a prokleji všechny anděly světla naráz. Říct, že se mi vstávat nechce, je slabé slovo. A už vůbec se mi nechce vracet do zahrady, kde budeme rozebírat… to, jak to provedeme… Vykouknu ze své skrýše. Sluneční paprsky již prosvítají skrze vysoké větve rozkvetlého stromu tyčícím se přímo za velkými obloukovými okny, což znamená, že dneska rozhodně nevstávám se svítáním. Poledne se blíží rychlým krokem, takže mi nezbývá než se zvednout. Stejné jako každé ráno pohledem napřed sklouznu na prázdné místo na druhé straně postele a stejně jako každé ráno mě zabolí u srdce. Nevím, co čekám. Že se magicky zjeví? Každopádně se zdá, že se brzy zase setkáme… a netěším se na to. Tentokrát ne. Dneska po formalitě ani nevzdychnu. Jednak pospíchám, jednak nemám náladu řešit malichernosti. Sáhnu po prvním bílém rouše, které mi padne pod ruku, rychle se obleču a vlasy nechám volné. Myslím, že se mi podaří vyletět včas. Relativně. Nicméně jednu věc jsem podcenila. Létat po odpoledni stráveném se sklenkou – nebo také dvěma, třemi, kdo by to počítal – toho zlatého jedu není příjemné. Na své obvyklé výkony si v žádném případě netroufám, a tak mi cesta trvá déle, než jsem čekala. Klepat na dveře a čekat u dveří se tentokrát nenamáhám, odpusťte. Přistanu přímo uprostřed zahrady a vyrazím rovnou k altánu. „Yesode,“ kývnu hlavou k cherobovi, načež se pohledem zastavím u generála a hned jím zase uhnu. Je vlastně skoro až pozoruhodné, jak intenzivně si najednou uvědomuji, že jsme mu s Dumah vypili zásoby do poslední kapky. Měla bych se mu omluvit? Ví o tom vůbec? Večer jsme ho nenašli, ale třeba… „Kamaeli… Dumah ještě nedorazila? Ou,“ přejde mi přes rty maličko provinile, načež raději zmlknu a posadím se na židli a… řekněte mi, někdo, že je tu i dneska čaj… | ||
| |||
 | Verše: Zpátky v zahradě Yesod, Zerachiel, Dumah Zlatá záře už nabrala na intenzitě a den se přehoupl do druhé půli. Setkání vybrané čtveřice se má uskutečnit v blízkých okamžicích. Včerejší krátká výměna názorů zanechala na jazycích dost hořkosti, kterou se ještě někteří rozhodli podpořit vhodně zvoleným pitím. Yesoda už po výbuchu generála a kvapném odchodu zbylých dvou žen čekal poklidný zbytek dne. Jediné, co mu to připomínalo byla mrtvá, tlející vegetace v jeho jinak tak pěstěné zahradě a zlatá schrána, kterou měl uloženou doma.
☩
Dumah se Zerachiel tak klidný den neměly. Rozhodly se společně pohovořit a popít. Ukázalo se, že Kamaelovy vybrané chutě jsou ale pro ně, neuvyklé alkoholu, poněkud moc. S tvářemi zalitými ruměncem se nakonec vydaly do ulic Zlatého města, hledat rozzlobeného generála, aby si s ním vyříkaly jisté věci. Jejich kroky je dovedly do arény, jejíž písky si dobře pamatovaly, ale k jejich zklamání tam Kamaela nenalezly. Zklamání ale zahnala zase trocha obsahu karafy a tak šly dál. Bloumaly, hledaly… a pak už… bylo najednou ráno.
Probuzení ani pro jednu nebylo moc příjemné. Hlava ani tak nebolela, bylo to přeci jen kvalitní pití, ale i tak je sužovala celková slabost a dezorientovanost, kterou s sebou nesl silný alkohol, jehož se ještě úplně nezbavily. Nezbývalo ale moc času. Tak možná hodina, než bylo domluveno setkání u Yesoda. Pokud se chtěly úkolu zúčastnit, musela jak paní smrti, tak paní krve zatnout zuby a dostavit se opět do Yesodova altánku.
☩
K Yesodovu překvapení to byl dnes Kamael, kdo dorazil jako první. Tentokrát nepřilétl jako hořící kometa, ale prostě se vynořil na cestě vinoucí se kolem domu a mezi stromy. I oděv dnes zde neměl tak nápadný. Prosté vínově rudé roucho se zlatým zdobením. Rozpuštěné vlasy se mu ve zlatavé záři měděně leskly a ve tváři mel opět svůj nečitelný, ale alespoň klidný výraz.
„Zdravím, Yesode. Takže… jsem zde. Nějaké novinky?“ Pozdravil se poněkud úsporně se svým hostitelem a opřel se zády o jeden z dřevěných sloupů u vchodu do altánu. „Hmmh, jsem první.“ Zamručel a očima přelétl zahradu, aby se jimi zastavil na vypáleném kruhu v trávě a na rtech se mu na pár vteřin roztáhl pobavený úšklebek.
| ||
