Andor.cz - Dračí doupě online

Verše: Zášť napříč věky

Jsem rád že poslechla. Něco ve mrzí její poslední slova, než odletěla. Chápu, proč jsem se stal velitelem téhle mise. Je to pocta. Jen nerad velím někomu jako je ona. Je těžké se citově odpoutat. Tolik společného času. Tolik společných myšlenek a emocí. Takovým bych neměl velet. Táhnout je do nebezpečí a riskovat naše životy. Vím, že má pravdu. Měl bych celou věc nechat Tribunálu. Jenže to nedokážu. To, co udělal se mě dotklo. Zradil všechno, co je správné a zahodil to co znamená být jedním z nás. Kvůli vlastním nanicovatým ambicím, dětskému vzdoru, nesouhlasu nebo kvůli čemu vlastně? Měl by být zničen. Vytváří něco, co by nemělo být. Nepřirozenost, která má zaniknout. Ukazuje, že je jiná cesta než ta správná. Je lákadlem pro slabé z nás. Tím, co využívá jejich rozpolcenost a svádí na scestí svou lží.

Frustrace, zuřivost a hořké poslední okamžiky s Cass mi ovládnou mysl a letím na automat. Prorazím mraky v plné rychlosti a mířím k místu kam padla hvězda. Míra toho, co padlý dokázal svým útokem je fascinující. Kolik dobrého by mohl udělat, kdyby zůstal na nebesích a přijal svou povinnost. Cítím trochu smutku nad promarněným potenciálem. Ten ale jen posiluje můj odpor k té věci.

Sleduji mrtvolu té věci a vidím jeho. Je unavený. Boj ho vyčerpal. Je to šance nebo bláhová naděje. Musel bych být rychlý. Smrtící. Víc, než jednu šanci nedostanu. Jenže neměla Cass pravdu? Co vím o plánech tribunálu? Neměli by oni vyřknout ortel. Ne, věřím že se mýlí. Svrhnout ho nebylo rozhodně dost. Když vidím že jeho moc má na tvora stejný účinek jako můj meč rozhněvá mě to ještě víc.

„Tribunál s tím nemá co dělat. Možná si myslí že tě potrestali dost.“ Odpovím mu a zvažuji další krok. Ani já nejsem v nejlepší kondici. Slíbil jsem, že na sebe dám pozor. Jenže ovládnout se je tak těžké. „Možná jsem se jen přišel podívat které monstrum tu dnes zemřelo. Možná dodělat zraněné. Možná mě jen zajímalo, jak si padlý užívá darů nebes. Bez bázně a hany.“ Zavrčím skrz zaťaté zuby. V ruce svírám svůj meč. Nejraději bych ho hodil přímo do jeho hrudi. Jenže je doopravdy tak oslabený. „Vím, že si myslíš, že konáš správně. Stejně jako já. Přesto jsou naše cesty zcela opačné. Vím i to že tě neporazím. Tvá moc je až moc velká. Jednoho dne ale bude vše jinak. Slíbil jsem, že se vrátím na nebesa živý. Přesto jsem chtěl vidět, zda jsi přežil i ty. Jsem rád že tomu tak je. Protože jednoho dne naberu síly a střetnu se s tebou. Vyhraji. Ne protože to bude chtít Tribunál nebo nás otec. Je to mé rozhodnutí. Protože jsi nebezpečný. Protože jsi opakem toho v co věřím. Jsi skvrnou na tváři světa. Stejná abominace jako to, co jsi ve své vznešenosti zabil. Jen jsem chtěl abys to věděl. Nejsi můj bratr Lucifere. Byl jsi ale už nejsi. Zpřetrhal jsi pouta tím, co jsi udělal a postavil jsi sám sebe nad bratrství. Vybral sis svou cestu. Jednou skončí mou rukou nebo někoho z těch kdo vidí tvou zradu stejně jasně.“

Mé sevření na rukověti povolí. Potřeboval jsem mu to říct ani nevím proč. Nemyslím si, že by si z toho něco dělal. Stejně jako já považuji jeho řeči za pomýlené bláboly on bude vidět tak ty mé. Přesto jsem to potřeboval říct. Už od doby, co zmizel ze Zlatého Města. Nevěděl jsem jak moc. Dobře Cass, vrátím se bez boje. Protože ty jsi důležitější než on. I ten poslední z lidí je důležitější než on. Otočím se a rozhodnu se odletět.

„Zatím sbohem, padlý.“ Dodám ještě, než máchnu křídly směrem ke Zlatému Městu a napůl si přeji, aby ten souboj začal on hned teď…

Ozvěna toho proklatého jméno mne táhne ke světlu ať se tomu bráním sebevíce. Chci zůstat ve tmě, usnout a probudit se až tahle noční můra procitne. Ovšem ať se tomu bráním sebevíce, je to předem prohraný boj. Usvědčím mě pšíknutí, které se mnou trhne a přinutí mě začít vnímat okolní svět více než by se mi líbilo. Nejistě pootevřu oči, zatímco si malátně hřbetem dlaně otírám nos. Mžourám kolem sebe, pohledem kloužu po zaprášeném haraburdí. Je to tu cítit jako ve skladišti plném starých věcí. Suchý vzduch plný prachu mi při každém nádechu nepříjemně svírá krk. Nejsem v sanatoriu, ne, žádná vlhká sklepní cela, skrze zaprášené okno sem proniká trocha světla, přesto by se to dalo jen stěží považovat za výhru.

Očima se zastavím u postavy muže sedícího na židli. Strnule na něj hledím a srdce cítím málem až v krku. Poznala bych ho kdekoliv. Kdykoliv. I bez toho kolárku kolem krku, jehož absence mne nyní z nepochopitelných důvodů… Děsí. Ztěžka polknu a chvíli bojuji s nutkáním zabořit prsty do popáleniny na ruce, abych… Abych se probudila. Nemůže to být skutečné! Ovšem opak je hořkou pravdou. Přes tvář se mu táhne jizva, nová, ošklivá… Asi bych měla cítit zadostiučinění, že mu někdo ublížil, ale místo toho mne stále svírá strach.

Pozoruji ho, jak vstává, jeho postava se tam tyčí jako děsivý stín z nočních můr, které se mi poslední dny milosrdně vyhýbaly. Mlčím. Odpovědí mu je tak jen ozvěna mého mělkého dechu. Pohnu se – pomalu, namáhavě – se narovnám a posunu do aspoň trochu příjemnější pozice. Cítím se zatuhle, rozlámaně a tvrdá zem tomu příliš nepomáhá. Přesto sebou vyděšeně cuknu, když posunu nohu a… Chvíli nevěřícně zírám na okov svírající nohu. Něco, o čem jsem dosud jen četla v příbězích ukrývajících se na bezpečných stránkách knih a sešitů. Prsty bezděčně natáhnu k řetězu vedoucímu ke stěně. Ovšem nedotknu se jej, ne, zabrání mi v tom Fernsbyho náhlý pohyb mým směrem.

Stokrát se za to můžu nenávidět, ale zády se natisknu ke zdi jako bych s ní chtěla splynout. Řetěz kovově zaskřípe, jaksi přitáhnu nohy k tělu. Bota, která mi zbyla a sklouzla v tom překotném pohybu nyní z nohy, zůstane ležet na místě. Jeho hlas zní stále stejně a mne se z obličeje vytrácí i poslední zbytky barvy. Říkala jsem jim to! O Fernsbym, o tom, že mě bude hledat, že ho ani moje smrt neodradí od toho, aby pátral po tom, co se stalo s mým tělem. Že… Že to ví… Nevěřili mi. Alexander ani Karem. Karem…

Proti své vůli Fernsbymu jeho pohled oplácím, i těch pár metrů, co nás dělá mi přijde jako nijaká vzdálenost. Občas jsem si představovala naše příští setkání, jeho lapání po dechu i smrt vepsanou do sinající tváře. Nahlas jsem to nikdy neřekla, ale… Uklidňovalo mě to. Myšlenka na to, že zbavím svět monstra skrývající se za bílým kolárkem. To… To on by se měl bát! Mohla… Mohla bych ho kdykoliv… Nic by s tím neudělal. Nic…

Přesto tu nyní sedím na zemi, choulím se u zdi a krčím před jeho úsměvem. Vzpomenu si na odsuzující pohled Alyii. Na to, jak nedokázala pochopit, proč jsem to komukoliv dovolila. Dodá mi to odvahy, dost na to, abych prolomila zaryté ticho, které nastane.

„To…“ hlas se mi zadrhne a musím si odkašlat. V krku mě škrábe a pod jazykem cítím popel. Z vlasů i oblečení mi čpí zápach kouře, který mi nedovolí ani na vteřinu zapomenout. „Ten požár nebyl náhoda…“ neptám se, z mých úst to zní jako obvinění. Musel to být on. Čekal tam na mě! „Ty… Ty zrůdo!“ vypadne ze mě. „Tohle… Tohle ti neprojde. Tentokrát ne,“ sevřu řetěz mezi prsty. Hlas mi skřípe a navzdory ostrým slovům zním stále otřeseně.

S těmi slovy se i pokusím vytáhnout na nohy, zatímco se stále opírám o zeď.

Chvíli netrpělivě stepuješ před vchodem do domu čekajíc na zprávu od majordoma. Thomas tě jen nejistě sleduje, ale nic nenamítá. Ty jsi paní domu a pokud budeš chtít, budete tu stát klidně až do setmění. Nakonec se ale přeci jen přiblíží svižným krokem jedna z tvých služek a podá ti složený kus papíru. Když ho rozložíš, všimneš si zhruba deseti adres napříč Zahradami a Univerzitní čtvrtí. Tedy alespoň to tak zhruba odhaduješ, protože Jeruzalém je pro tebe zatím stále novým místem a nevozit se všude kočárem, máš velký problém trefit domů a vlastně kamkoliv po svých.

Konečně ale můžeš vyrazit. Dojdeš k luxusnímu kočáru. Je v něm zapřažená dvojice dobře stavěných hnědáků, kteří pohazují hlavami. Na lakovaném dřevě se leskne erb rodu De Lacey. Rodu, do kterého se teď řadíš také. Alespoň prozatím. Thomas seskočí energicky z kozlíku a otevře dveře kočáru.

„Jeden krámek? A jak by se měl jmenovat? Nebo alespoň na jaké ulici by měl být?“ Nakrčí Thomas zamyšleně obočí, než jen zatřese hlavou.

„V Univerzitní čtvrti je takových obchodů spousta, paní. Je to ostatně Univerzitní čtvrť. Tamější pisálkové pořád potřebují nějaké psací potřeby, poznámkové deníky a tak podobně. Pokud nemáte nějaký určitý na mysli, tak jich pár znám, anebo můžeme zkusit nějaké namátko najít.“ Řekne a pak se podívá na tvůj papír.

„Hmm, některé znám. Takže chcete ty v Univerzitní čtvrti? Dobře, paní.“ Pomůže ti nastoupit do vozu a pak se vrátí na kozlík, aby popohnal koně. Usadíš se na měkké sedačce a vůz se brzy rozjede. Míříte do města, kde se zapojíte do dopoledního provozu. Už se blíží doba oběda a město žije. Projíždíte Zahradami a dostáváte se do zastavěnějších částí města. Pořád pro tebe působí velmi honosně, ačkoliv s pozlátkem některých částí Zahrad se to už nedá moc srovnávat.

Širokou ulicí objíždíte rozlehlou budovu Univerzity, která je násobně větší než sídlo De Lacey. Je ohromná. Její okolí žije a vidíš skupinky mladých lidí, často ve tvém věku. Na jednom z náměstí kolem univerzity posedávají u fontán, na schodech, lavičkách a vesele se baví. Dokonce vidíš i několik dívek, ačkoliv si nejsi jistá, jestli prostě jen nešly kolem a nezamíchaly se mezi studenty. Vypadá to, že ostatní žijí ničím nerušeným, spokojeným životem. Na rozdíl od jisté mladé dámy…

Projíždíte ulicemi a zastavujete u nespočtu krámků. Procházíš jejich nabídku, ukazuješ zdobenou obálku, ale odpovědí ti jen neustále dokola jen zamítavé kroucení hlavou. Začínáš se cítit lehce malátně. Ať už je to z hladu anebo čirého zoufalství, ale nemůžeš přestat.

Čas na tvých gravírovaných, zlatých hodinkách se přiblíží páté hodině. Slunce se začne klonit k západu a většina obchodů bude pomalu zavírat. Zastavíte o posledního. Majitel už sklízí věci z pultu a utírá prach, zatímco se rozezvoní zvonek na dveřích, když vstoupíš. Vysloužíš si jen poněkud nespokojený pohled, ale nevypoklonkuje tě ven. Ještě máš chvíli času.

Vzduch zde stejně jako jinde voní papírem. Na vyřezávaných regálech z masivního dřeva jsou v policích vyskládané všemožné deníky, bloky, úhledné balíčky dopisních papírů i obálek. Což o to, výběr tu mají pěkný, ale nikde stejně nevidíš….

Počkat…

Všimneš si zlatavého záblesku na nejvyšší polici u strany s oknem. Musíš se vytáhnout na špičky, aby si tam dobře viděla ale… Ano. Je tam! Vidíš tam sestru obálky, se kterou si dnes procestovala pořádný kus Jeruzaléma.

♬♬♬♬♬

„…Angelo… Angelo…“ Probouzí tě ze tmy známý hlas, ačkoliv bojuješ s chutí se vůbec neprobouzet. Přesto cítíš, jak se ti vrací cit do těla a nabýváš vědomí. V nose tě zašimrá prach, který tě donutí silně kýchnout. Otevřeš oči a vidíš, že jsi v nějaké neznámé místnosti. Dřevěná podlaha, cihlové zdi a naproti tobě klenuté okno, které je silně zaprášené, takže sem proniká jen tlumené denní světlo. Vzduch zde je suchý, plný dráždivého prachu a vznáší se v něm nepříjemný puch zatuchliny. Samotná místnost je neuklizená. Vypadá to jako místo, kam někdo odklízí nepotřebné vybavení domácnosti. Nějaké stolky, komody, dokonce vidíš i o stěnu opřený žebřík.

Ne, rozhodně nejsi ve sklepě Hartova sanatoria, ačkoliv to místo s ním má minimálně jednu věc společnou. Na židli u stolku tam sedí on. Theodor Fernsby. Místo ale klasického pláště a černého oděvu s kolárkem, má na sobě prosté kalhoty, světlou košili a kabát. Vlnité, světlé vlasy mu splývají kolem protáhlé tváře, na které si můžeš všimnout docela nápadné jizvy. I tak ale vypadá na první pohled jen jako jeden z nespočtu obyvatel Jeruzaléma, které potkáš, aniž by sis zapamatovala jejich tvář.

„No skvělé, tak už jsi to vyspala Angelo.“ Zvedne se ze židle a postaví se, když zaslechne tvé kýchnutí a zpozoruje pohyb. Jak stojí naproti oknu vidíš ho spíše jako tmavý obrys, na který musíš mžourat. Ve světle kolem něj se líně vznášejí prachové částečky, které v paprscích až malebně světélkují.

Uvědomuješ si, že tu jsi stále v oděvu, v jakém si utekla z hořícího domu. Dokonce ti chybí jedna z trepek a kus županu je ohořelý. Když pohneš nohou, uslyšíš tiché kovové zachrastění. Sedíš opřená o zeď v poněkud pokroucené poloze. Záda tě trochu bolí a krk máš ztuhlý. Kolem kotníku máš upevněný kus železa, od kterého se táhne řetěz až k oku přikovanému k cihlové zdi. Jinak máš ruce i druhou nohu volné. V krku máš vyprahlo a z oblečení i vlasů stále cítíš kouř.

„Vida, vida, kdopak nám to tady vstal z mrtvých. Možná jsem se s tou Biblí unáhlil. Něco na ní přeci jen bude, že?“ Ozve se jeho pobavený tón, ačkoliv do tváře mu nevidíš. Viditelně za tu dobu, co jste se neviděli, přešel do tykání. Udělá několik kroků k tobě a pár metrů od tebe si dřepne, abyste si viděli z očí do očí.

„Copak, nejsi ráda, že mě zase vidíš, Angelo?“ Odhalí zuby v širokém, škodolibém úsměvu.

Trochu se mi točí hlava, když se vytáhnu zpátky na nohy. Zhluboka se nadechnu, chladný noční vzduch jitří mé smysly a pomáhá aspoň trochu pročistit hlavu. Přesto mám ke klidu daleko, pořád vidím před očima bortící se strop... Karema... Udělám pár klopýtavých kroků vpřed než si všimnu, že jsem při pádu ztratila botu. Ohlédnu se, ovšem... Nechám to být. Pospíchám zahradou směrem k ulici, na které začíná být rušno. Motá se tu spousta lidí, vidím i první hasičské vozy. Vzápětí pochopím i proč. Dům... Dům je celý v plamenech. Chvíli jen tak stojím, hledím na to dílo zkázy a zmaru. Jak... Jak mohl tak velký dům... Začít takhle hořet? Proč mě to nevzbudilo dříve? Hlavou se mi honí spousta otázek, na které nemám odpovědi.

Přitáhnu si župan blíže k tělu, až teď mi dojde, že mi vlaje podél boků, a tak si rychle zavážu pásek kolem pasu. Pohledem těkám kolem sebe, v mumraji hlasů a davu neznámých tváří ztrácejících se v záři pableskujících plamenů se mi jen těžko daří se nějak orientovat. Snažím se proplétat mezi lidmi, najít aspoň jednu známou tvář... Srdce mi stále buší. Alexander, někde... Někde tady určitě musí být. Vlastně bych v této chvíli nepohrdla ani Alyiou, musím... Musím jim říct o Karemovi... Ach bože...

Trhnu hlavou a přimhouřím oči. Tam! To určitě bude... Trhnu rukou a předloktím si přejedu po boku. Rychle. Krátce. Je to spíše podvědomé gesto, jako když se oženete po komárovi než úmysl. Ošiju se. Cítím, jak mi tepe v popálené ruce, ovšem nevšímám si toho, jen si dlaň tisknu k břichu. Udělám pár kroků vpřed, když... Zamrkám a musím si promnout oči. Hukot ohně jako by se ode mě začal vzdalovat, podivně tlumený, pokřivený stejně jako ohnivé jazyky slévající se do velké abstraktní šmouhy.

Co...

Myšlenku nezvládnu dokončit. Podlomí se mi kolena jak mi vlastní tělo vypoví poslušnost. Vnímám, jak mě někdo zachytí dříve než se stačím skácet k zemi. A pak zaslechnu ta slova, takřka na hranici vědomí, přesto... Přesto... Zaříznout se do mne podobna ostrému skalpelu. Slovy se nedá popsat ta smrtelná úzkost, co z té rány začne vyvěrat. Hruď mi sevře strach. Tíseň tak velká, že bych raději uhořela v tom domě než ji pocítit. Pootevřu rty. Křičet, chci... Tak moc křičet, musím... Nesmí... To...

... ne...