Andor.cz - Dračí doupě online

Mitzrael

Vyletíš nad mraky a necháš Padlého svému osudu. Moc dobře víš, že jednou bude zpečetěn stejně jako osudy dalších, protože všichni jste vedeni vůlí vašeho Otce a vše nakonec dopadne tak, jak se má stát. Zlaté linie na tvé kůži se doslova rozvibrují, jak se blížíš místu, kde se uprostřed modrého nebe začne rozevírat kruhový portál. Uprostřed světlem ohraničeného kruhu je rotující vortex mraků a tam na druhé straně už jsou vidět obrysy Zlatého města.

Vletíš do portálu a pár máchnutími křídly se dostaneš na druhou stranu. Zlatá záře se opře do tvého znaveného těla a doslova vnímáš, jak jej rozehřívá, konejší a nabíjí energií. Před tebou se klene Zlaté město s jeho nespočtem vysokých, honosných budov a věží. Jsi doma.

Nabereš trochu výšku a uvidíš, že na nejbližší z platforem, které obklopují okolí města, už stojí dvě postavy. Jedna z nich má pár křídel pokrytých rudým prachem a její šedý, potrhaný plášť vlaje ve větru. Druhá je pak bez křídel. Vysoká žena. Jakmile se přiblížíš, poznáváš Harut. Stojí tam, ruce sepnuté před sebou a vzhlíží k nebi, po kterém se k nim blížíš.

Přistaneš a Cassiel po tobě jen upře pohled plný úlevy. I její tvář je špinavá od rudého prachu a zranění na noze stále krvácí, ale stála tam a čekala. Na tebe. „Mitzraeli…“ Kývne na tebe Harut, jakmile přistaneš a jen zvedne ruku, kterou ti naznačí, aby si zadržel možný příval slov. Opět vkreslí několik symbolů do vzduchu před sebou, aby se kolem vás ze země zvedla jakoby mléčná, kruhová zástěna. Stoupá nepravidelně vzhůru, podobně jako když námraza pokrývá sklo, než vás i s vaším okolím obalí do prostorné kupole. Svět tam venku je viditelný, ale vše je tlumené. Světlo, zvuky, dokonce ani ten hřejivý dotek zlaté záře už tak nevnímáš.

„Takže… Máte to?“ Přejde rovnou k věci a udělá pár kroků vaším směrem. V jejím hlase i napjatém výrazu poznáváš známky netrpělivosti. Cassiel k tobě jen kmitne pohledem, než se opět otočí na Harut a stále poněkud váhavě kývne. Je to zvláštní. Přijde ti, že jedná… hodně nejistě, ačkoliv jste úkol přeci plnili. Možná to ale bude mít jen co k dočinění s tím, čeho jste tam byli svědky.

„Ano… tady.“ Začne vytahovat zlaté kovové kusy. Jeden… Dva… Tři… Čtyři… Skládá je na zem před sebou mezi ni a Harut v podivném výjevu, který připomíná fresky s lidmi, kteří skládají obětiny zapovězeným božstvům. Harut to celé sleduje a když se zdá, že Cassiel skončila, mávne krátce rukou a kusy kovu se vznesou do vzduchu, kde se krátce otáčí a přeskupují, než jejich nepravidelné hrany zapadnou jedna do druhé a Zrcadlo se konečně zase složí…

… tedy ne tak docela. Vznáší se před vámi zlatý disk, kterého docela podstatný kus chybí. Máte něco málo přes polovinu.  

„Co je to?“ Svraští obočí Harut a pohlédne na vás dva, zatímco se stranou od vás vznáší nekompletní Zrcadlo.

„To… Víc jsem tam toho nenašla.“ Hlesne Cassiel a vidíš, jak mimoděk sevře ruce v pěst, ačkoliv se snaží působit pevně.

Špatná odpověď. Vím to, čtu to z výrazu Fernsbyho tváře, z toho, jak mne sleduje a hodnotí, zatímco u toho mhouří oči. "Au!" uteče mi bolestné zasyknutí, když mi znovu škubne hlavou. Ruce sevřu v pěst. Ah, ne... Ne, ne, ne... Začíná mi docházet, že tohle nevysvětlím. Nevymyslím lež, která by ukojila jeho zvědavost, kterou by považoval za tu správnou odpověď. A pravda? Ta zněla ještě šíleněji než tohle celé. Navíc... Navíc bych tím mohla vystavit nebezpečí i Alexandera a... Hlavou mi toho běží hodně, zatímco Fernsby mluví a dává mi jasně najevo... Že z tohohle se nevykroutím.

Nadechnu se, ani nevím k čemu, k obhajobě, k další plané přísaze, k čemukoliv... Ovšem sotva se Fernsby nakloní blíže, navzdory ruce vpletené do vlasů se pokusím odtáhnout. Marně. Jeho samotná blízkost mi dělá fyzicky zle, žaludek mi svírá ledová pěst strachu. Tvář mi opět zkroutí bolest, když přitiskne prst přímo k živé rance rozraženého rtu, ovšem než stačím cokoliv... S heknutím se ocitnu opět zkroucená na zemi. Roztřeseně vydechnu a zvednu se na loktech. Čelem se dotknu té hnusné zaprášené podlahy a na okamžik přivřu oči, než opět pootočím hlavu směrem k němu.

Krev na jeho prstech se zlatavě leskne, dokonce i ta trocha, kterou si sama setřu hřbetem dlaně. V ústech necítím už nic jiného než prach a kovou pachuť. Z té kombinace se mi dělá zle a lehce napuchající tvář v místě, kam mě uhodil nepomáhá. Stále nade mnou stojí, shlíží na mne z vrchu a já... Mlčím. Tisknu k sobě rty a nevím, jak z toho ven. Zvláště... Zvláště, když svede řeč na Alexandera. Mimoděk od něj odvrátím na chvíli pohled, skryji se za hradbou z vlasů jen aby neviděl můj výraz, než...

Ostře se nadechnu. Samozvaná mučednice... Pomalu - opatrně - se vytáhnu zpátky do sedu. Strach, bolest, zlost, stud, všechno se to ve mně míchá a divoce vře. Měla bych ho zabít. Udělat to dřív, než mi doopravdy ublíží, dříve než věci zajdou příliš daleko. V tváří tvář pohledu, kterým mne častuje... Mám chuť to udělat. Ukázat mu, jak moc velkou chybu udělal. Vymazat ten opovržlivý úšklebek z jeho rtů a proměnit ho v čirou agonii, kterou mi svými výhružkami sliboval. Chci se po té síle natáhnout a nechat chorál hříšných duší vyrvat mu vzduch z plic a nechat jeho maso zetlít na kostech, zatímco z něj bude pomalu vyprchávat život.

Trhnu sebou, rychle zase sklopím hlavu v té náhlé obavě... Aby to v mých očích nespatřil.

Polknu.

"Nic se nedělo. Celý ten čas jsem strávila v pokoji, dávali mi... Dávali mi léky, abych spala, abych se vzpamatovala. Morleyho jsem viděla sotva dvakrát..." slyším se odpovídat. Hlas se mi stále chvěje napětím, mnu si u toho nervózně ruce. To poslední o co stojím je Fernsbyho znovu vyprovokovat, přesto napůl stále očekávám další ránu. Nenávidím se za to. A jeho taky. "Nevím.... Nevím, o co šlo."

Delilah Blair Flanagan

„Hmmh…“ Přimhouří Fernsby nedůvěřivě oči, zatímco hledí do těch tvých, které jsou naopak doširoka rozevřené strachem. Jeho prsty jsou stále propletené v tvých vlasech a nemáš proto ani pořádně jak se mu vyhnout. Jak věnovat pozornost raději něčemu jinému než jen jemu.

„Samozřejmě, že jeho obchodní společnost všichni znají. Neříkáš mi nic nového Angelo.“ Mlaskne nespokojeně, než ti trhne hlavou.

„To ale vůbec nevysvětluje to, proč by chtěl tvoje tělo. Jak se vůbec dozvěděl, že jsi tam?! V sanatoriu. Co? Jak to, že tam přišel pro Delilah Blair Flanagan, ačkoliv ta už dávno hnila ztuhlá v zemi a dožadoval se jí, i když se Hart vykrucoval?! Ne ne ne… Něco mi tu neříkáš Angelo.“ Zakroutí hlavou a nakloní se k tobě. „Ale já to zjistím. Teď… nebo později. Buďto to půjde po dobrém a nebo… no však už víš.“ Šeptá výhrůžně. Prsty se hrubě dotkne tvého rozbitého rtu, než ti pustí vlasy a odstrčí tě prudce tak, že upadneš zpátky na zem.

„A nemá to náhodou co dělat s tímto?“ Stojí nad tebou, zatímco mezi prsty zamyšleně promne tvou krev, která se na moment slabě zlatě zaleskne ve světle procházejícím sem oknem. Chvíli si prohlíží tu zlatavou hru světel a odlesků, než jeho oči sklouznou k ženě krčící se na podlaze.

„Neobchoduje pan Morley náhodou s exotickým zbožím, Angelo? Myslím, že ano… ale nečekal jsem, že až tak exotickým. Uznávám… kdo by tomu odolal, že?“ Zablesknou se jeho zuby v širokém úsměvu.

„Co se tedy dělo u Morleyho? Staral se o tebe Angelo? Oblékl tě, nakrmil… nebo snad i něco víc? Svěř se mi. Vyzpovídej se. Uleví se ti… Anebo se zase pasuješ do samozvané role mučednice, které se o to ale nikdo neprosil?!“ Unikne mu skrz rty tiché, opovržlivé uchechtnutí, zatímco na tebe shlíží s despektem jako na toulavého, žebravého psa.    

Verše: Otcův syn

Cítím, že tentokrát mě padlý už neodmítá s takovou lehkostí, ironií a lhostejností. Poslouchám jeho slova a dochází mi, jak málo chápe můj postoj k němu. Otočím se a podívám se na něj. Visím ve vzduchu a za zády mi svítí slunce.

„Mýlíš se. Zlaté město není dokonalé. Já nejsem a rozhodně nejsi ty. Jenže je řád, směr a víra. Něco, co nám zanechal Otec. Něco, co stojí za to udržet. Protože je to náš odkaz a naše cesta. Veď si svou důležitou válku padlý. Veď si své intriky a zrady. Nemysli si, ale že jsi o tolik lepší než my ostatní.“ Dívám se na krvavou skvrnu, co se rozšiřuje a v tu chvíli vypadá menší a zranitelnější. Není tím děsivým zrádcem. Je z masa a kostí stejně jako my ostatní. „Tvé nebezpečí není v tvé síle. Je v tom cos udělal a co představuješ. Milost pro zrádce. Ukázka že Otec miluje i ty jenž by neměli existovat. Měl tě zabít, měl s tebou skoncovat abys s sebou nenesl sémě rebelie. Lucifere jsi symbol, a ne výjimečná bytost. Symboly slábnou, zanikají a mohou být zničeny.“

„Skutek utek ale ne proč si myslíš.“ Zdvihnu hlavu k paprskům, nad kterými je Zlaté město. „Potřebujeme tě. Chci vědět kdo z mých bratří je takový slaboch, aby podlehl svodům tvých slov. Musíme je vidět a očistit se od nich. Až budou za branami a odhaleni… nebudeme tě potřebovat. Tvůj účel pro Zlaté Město bude u konce a budeš zbytečný stejně jako tvůj vzdor. Oddělíme zrno od plev a spálíme zrádce.“

„Tady máš pravdu, která je pro mě hnacím motorem. Tady máš bez obalu mou vizi. Město není dokonalé, ale to není nic. Jiný úhel pohledu, jiný kodex, podle kterého žít. Pravda je pro každého jiná. Já ale bojuji za tu svou. Bez ohledu na to, zda jí ty považuješ za lež. Nezajímá mě, zda svět lehne popelem a povstanou hrozby mnohem větší, než co jsme doposud viděli. Nezajímá mě, kdo za tím stojí a proč to dělá. Pokud to neohrožuje Zlaté Město, Otcovu ideologii nebo náš způsob života.“

„Koupu se ve zlaté záři, protože jsem si to vybral. Lásku, pohodlí a dokonalé dílo které nás obklopuje. Stejně jako vedoucí kasta Zlatého města upravuje pravdu, stejně jako ty lžeš a stejně jako těm pod námi nedochází nic z velkolepých plánů.“ Usměji se a nechám paprsky slunce pronikat skrz prsty v zářivé rukavici. „Proto tě tolik nenávidím Lucifere. Protože jsi viděl hnilobu v našem milovaném městě. Protože jsi viděl, jak lehko může celé Zlaté Město shořet na troud, pokud budeme slabí a zlomení. Ty ses ale rozhodl vydat se vlastní sobeckou cestou. Já se rozhodl bojovat. Poslouchat a ctít přání Otce, zároveň si ale klást otázky a měnit věci které mohu. Nejsem zrádce. Jsem válečník boží. Možná si lidé právě tebe budou pamatovat v legendách a na mě se zapomene… jenže má cesta je má a jsem s ní spokojený. Doufám, že budeš moci říct to samé až po tvé nablýskané zbroji poteče zlatá krev a budeš vzpomínat na bitevní pole posetá těmi které tvá rebelie poštvala proti sobě. Každý neseme svůj kříž. Až jiní posoudí, zda jsem udělal moc málo… nebo ty příliš mnoho.“

Mohutně máchnu křídly a nechám ho pod sebou. Srdce mi tluče. Cítím adrenalin. Možná jsem před ním přiznal ze svých myšlenek víc než před kýmkoliv jiným. Včetně Cass. Jenže je to tak. Vím, že Zlaté město není ráj. Vím, že tam probíhají tisíce vnitřních machinací a bojů. Byl bych slepý, kdybych to přehlížel. Pokud chce ale člověk bojovat se systémem musí tak činit zevnitř. Najít si linii kterou nepřekročí. Zákony, kterým se nevzepře. On měl moc a pokazil co mohl. Na nás je sbírat střepy. Nejen ty v ruinách obklopených rudým prachem ale i ty které zbyly v duších našich bratrů po jeho zradě.

Vyletím nad mraky. Cítím, jak se blížím k bráně. Mé tetování mě vede. Slunce a čerstvý vzduch si pohrávají s mými vlasy. Ještě kousek. Několik mávnutí křídel. Natáhnu konečky prstů a cítím, jak mi z kůže hoří zlatá záře. Jeden dva nádechy a budu doma. Projdu do města a budu zjišťovat co se stalo s Babylónem. Jak bylo zrcadlo zničeno. Ne verzi, která budu pro všechny. Chci znát pravdu, protože jen tak mohu Zlaté Město ochránit, aby sežralo samo sebe ve vnitřní válce, kterou začal jediný padlý anděl.