Andor.cz - Dračí doupě online

Suchý, prašný vzduch v místnosti nepříjemně škrábe ve vyprahlém krku. Fernsby Delilah viditelně poslouchá, ale stejně rychle jako začne, tak také se svou řečí rychle skončí. Fernsbymu unikne jen tiché pobavené zasyknutí a zklamaně zakroutí hlavou.

„Skvělé. Jsi sečtělá Angelo. To se ti musí nechat. Tyhle záznamy jsou už dnes považovány spíše za báchorky pro pověrčivé. Ovšem my oba víme, že to tak úplně není, nemám pravdu?“ Vezme jednu z dřevěných židlí a dojde i s ní opět pár kroky k rusovlasé ženě, zatímco stojí vrávoravě opřená o zeď.

“A oba víme i něco víc, že? Hmm?“ Krátce se na ni podivá, než ji otočí v ruce a s tlumeným bouchnutím postaví na zem. Usadí se na ni a ležérně se opře do opěradla, podpírajíc se o něj loktem.

"... my oba?" Zopakuje po něm Delilah tiše v ozvěně jeho vlastního hlasu. Sleduje ho, jak se k ní blíží a poplašeně sebou škubne, když židli postaví s klapnutím na zem. "Jak..." vyklouzne ze jí v šoku, než se zarazí a suše polkne. "O jakých snech?"

“Ale no tak… Nedělej, že nevíš, o čem mluvím?“ Vzhlíží k ní kněz nevzrušeně, stále pohodlně opřený. “Já myslel, že si tu říkáme vše, Angelo. Tajnosti dělají jen… problémy. A ty nechceš problémy, že?“ Nakloní hlavu lehce na stranu mírně se pousměje. “Jednomu by mohlo přijít, že mu něco tajíš, Angelo. Budu tedy dělat, že jsem tu tvou předchozí odpověď neslyšel a vyzvu tě ještě jednou.“ Nemizí mu stále úsměv ze rtů, ale slova teď znatelně cedí skrz sevřené zuby. “Povídej mi o svých snech. O Zlatém městě, o tom… kdo ve skutečnosti jsi?“

V modrých očích Delilah se zableskne strach. Ví to. On to ví. A přesto... Polkne a váhavě se nadechne k vyžadované odpovědi. "Bylo to krásné město. Dokonalé místo, kde každý měl své místo," souká ze sebe nejistě, váhavě. "Zdálo se mi o životě tam. O mém domě. O tom, že jsem plnila vůli Stvořitele," uhne pohledem, ve kterém se zračí silné pochyby, které se už ani nedají skrýt, jakkoliv se o to žena snaží.

"Jsem Dumah." Vysloví ta dvě slova, která jí viditelně dodají odvahu a ve tváři je snad poprvé čitelný… vzdor.

„Hmm, skvělé Angelo. Jsem rád, že se někam dostáváme!“ Plácne spokojeně do stehen a usměje se. „Nebo mám tedy říkat spíše Dumah? Ale ne… Zní to zvláštně. To jméno se k tobě vůbec nehodí. Mnohem víc se mi líbí Angela.“ Nevypadá to, že by ho jméno Dumah jakkoliv vyvedlo z míry. „Ano, Angela. Ani jsem netušil, že to bude až tak symbolické.“ Uchechtne se a kývne hlavou, viditelně spokojený sám se sebou.

"Nemůžeš mě tady držet!" Vykřikne najednou Delilah, viditelně odhodlaná se tentokrát jen tak snadno nepodvolit.

„Ale můžu. Kdo mi v tom zabrání? Hmm? Ty? Můžu tě tu držet, jak dlouho chci!“ Postaví se a udělá krok k ní. „A můžu tu dělat, co chci.“ Jeho ruka vystřelí a chytne ji pod štíhlým krkem, ale nesevře jej natolik, aby ji začal nějak silněji škrtit. Alespoň ne zatím. „Jestli jsi to ještě nepochopila, Angelo. Tohle není Hartovo sanatorium. Tady jsem pánem já! Zasyčí výhrůžně.

Paže Delilah se zvednou v obranném gestu a sotva se jí jeho prsty ovinou kolem krku, chytím ho vlastníma ledovýma rukama za zápěstí. "To si myslel i můj manžel!" vypadne ze ní rozrušeně v tom náhlém popudu. Oči jí planou nálehavostí. "To stejné si myslela Meeksová."

“Ano? Manžel? Meeksová?... Jistě, jistě, Angelo. Ale myslím, že ještě zapomínáš na jednu nebohou duši. Sestru Bellovou jsi taky poslala do pekla, stejně jako je. Chápu to, když se kácí les létají třísky!“ Zatlačí jí prudce rukou na stěnu, až to trochu zaduní a ona zalapá po dechu. „Alespoň má ale pěkný náhrobek. Pravý mramor. Rosehill. To by ji stejně nikdy nečekalo. Byla by ráda, kdyby jí to místo na hřbitově někdo koupil. Jen to jméno na náhrobku někdo trochu pomotal, ale kdo by se zlobil, že? Není žalobce, není soudce.“ Umívá se, zatímco nebohou ženu dál drží pod krkem a oči se mu divoce lesknou, než trochu zamrká a nakloní hlavu hravě na stranu.

“To měla být výhrůžka, Angelo?“

"Řekla jsem jim to. Řekla jsem jim, kdo tam leží doopravdy," s těmi slovy se pokouší ruku odtlačit. Marně. V její pobledlé tváři se mísí strach i zlost. Odhodlání. "Dumah nikdy nevyhrožovala," sykne.

„Ano? Skvělé, Angelo. Konečně se někam dostáváme!“ Zvýší hlas a jeho úsměv se změní spíše v pobavený škleb. „Já věděl, že k sobě najdeme cestu a budeme si říkat věci narovinu… jednou. A konečně je ten slavný den tady! Stačila jen trocha nepohodlí a bolesti.“ Prsty kolem krku se jí na chvíli sevřou ještě pevněji, takže dodá svým slovům punc reálnosti, zatímco ona je nucená zalapat po dechu. Nehty zatíná do jeho zápěstí, ale není jí to nic platné. Až po chvíli Fenrsby přeci jen stisk o něco povolí.

„Hmm, je mi to líto Angelo, ale o Dumah nic nevím. Pouč mě.“ Provokativně ne ni hledí, než jeho ruka přeci jen nakonec pustí a Delilah se může opět svobodně nadechnout.

"Navíc, nevím, co si od toho slibuješ? Že tě tu někdo najde? Tohle město je velké. Opravdu velké a pan Morley má teď plno jiných starostí než hledat jedno zatoulané kotě."

Delilah na něj hledí podobna zvířeti zahnanému do rohu, oči se jí rozrušeně lesknou. Prsty se dotkne vlastního krku ve snaze jej napříště ochránit lépe. "Víš, jak jí říkali její druzi? Tichá smrt," odsekne bojovně, zatímco jí srdce buší a buší. "Jsem mnohem víc, než zatoulané kotě," zachraptí odhodlaně. "Alexander tě najde a tentokrát to nebude dům, co bude hořet," přimhouří oči.

„Tichá smrt? Poetické. Je pravda, že Meeksová s Bellovou moc nekřičely. Prý…“ Pokrčí rameny Fernsby, který to buďto velmi dobře hraje anebo si z toho opravdu nic nedělá. Otočí se od ženy u zdi a dojde ke stolu, kde si vezme do ruky nějaký papír, do kterého se zahledí.

“Ale líbí se mi tvá jiskra, Angelo. Ta tam posledně chyběla. Byla jsi taková unylá, smířená s osudem… Teď už alespoň spoléháš na ostatní.“ Vzhlédne k ní krátce. Jakkoliv je ta naděje lichá….Ale dobře, dobře… Řekla si mi aspoň něco a pravidla hry jsou jasně daná. Zasloužíš si nějaké to občerstvení, i když na sušenky se budeš muset více snažit.“ Položí s křivým úsměvem papír zpátky na stůl a s povzdechnutím si prohrábne slámové vlasy. “Však zítra je taky den.“

Delilah ho pozorně sleduje, když se od ní vzdaluje, ale moc dobře ví, že tohle ještě nic neznamná. Tohle nemusí být konec. Přesto se ale bojovně nadechne. "Lichá jsou tak akorát tvoje očekávání," odporuje viditelně popuzená jeho slovy. Semkne pevně rty a spustí ruce podél boků. Mlčí, ale propaluje muže před sebou pohledem.

“Ah, tvoje naivita je roztomilá, Angelo.“ Usměje se na ni přeslazeně Fernsby, zatímco papír ze stolu opět zvedne a jistým pohybem přehne, aby jej vzápětí schoval do kapsy.

“Ale nevadí. Snad ti ten elán dlouho vydrží. Už jsem viděl, jak dopadají lidé po nějaké době v sanatoriu, když ztratí poslední špetky naděje. Ne, moc dobře.“ Povzdechne si snad jako kdyby je litoval.

“A já bych byl rád, kdyby si mi nějakou chvíli vydržela.“ Usměje se na přikovanou ženu, zatímco vykročí směrem k nenápadným dveřím, které jsou na jedné z bočních stěn zaprášené místnosti. “Alespoň pár měsíců.“ Jeho úsměv se ještě více protáhne, než zabere za kliku a vykročí z pokoje.

"... nejsem Angela," Ozve se planý protest a ve tváři Delilah se zračí jen podivná směsice odhodlání a zoufalství. Tak protikladné pocity bojují právě o místo na slunci a v jejím srdci.

Fernsbyho vyprovází pohledem až ke dveřím a při pohledu na ně viditelně zpozorní. Je to cesta ven, ale dostat se k ní, je v tuto chvíli pro ni nemožné.

Řetěz na noze výmluvně zacinká, zatímco se pár vrávoravými kroky přesune k židli, kterou její hostitel nechal kousek od ní a ztěžka na ni dosedne, nebo spíše zhroutí.

V místnosti je najednou klid. Ticho. Prach i nadále líně víří ve vzduchu, zatímco jí ze rozbitého rtu teče tenký pramínek krve.

Kolikrát to říkala Alexanderovi....

Kolikrát se bála, že se pro ni vrátí....

A nakonec… se sen stal skutečností.

Nebo spíše noční můrou.

Angelo. Angelo. Angelo. To jméno se mi zarývá do mysli pokaždé, když ho Fernsby vysloví jako by se mi ho snažil vštípit. Ujistit se, že nezapomenu. Jak bych jen mohla. Nevěří mi, hraje si se mnou. Tiše skřípu zuby, když se mi vysmívá do tváře, svírám mezi prsty cíp ohořelého županu. Stisk se změní v křečovitý, když se Fernsby označí za mého... Zachránce. Je to jen další provokace, přesto... Ostře se nadechnu, myšlenkami jsem stále u hořícího domu a zvuku praskajících trámů těsně předtím než se provalil strop. Kouř čpící z mých vlasů mi neustále připomíná že se to opravdu stalo.

"Moje problémové chování?!" vypadne ze mě zaraženě navzdory veškerému odhodlání. Měla bych mlčet, raději předstírat, že tu vůbec nejsem, přesto... Mluví o mně jako o špatně vychovaném psovi. Po zádech mi přeběhne mráz, ten nepříjemný šimravý pocit steče po páteři a obtočí se kolem žaludku, který o to více stáhne. Ztěžka polknu. Spoustu času... Ne. Ne. Najde mě, Alexander... Najde mě.
Pořádně vydechnout dokážu až v okamžiku, kdy se ode mne Fernsby vzdálí. Pokusím se vytáhnout do příjemnější pozice, ale... Cítím se stále tak malátně. Bolest nemizí, neustále mi připomíná tu první výchovnou lekci, kterou mi uštědřil. Temenem hlavy se opřu o zeď, avšak tentokrát si nedovolím zavřít oči ani na vteřinu.

Nespouštím z Fernbyho pohled, zatímco se ode mě vzdaluje, ovšem jen stěží bych se kvůli tomu mohla cítit bezpečněji. Zachvěji se. Hra. Následky. Na jídlo nemám ani pomyšlení, ale palčivý pocit žízně mi připomíná, že... Nemám příliš na vybranou. Tedy... Mimoděk si vzpomenu na Alexanderova hořká slova. Vždy máme možnost volby. Zoufale si vjedu prsty do vlasů, když...

Ustrnu uprostřed toho pohybu. Zlaté město. Ta dvě prostá slova mne rozhodí natolik, že chvíli prostě jen na Fernsbyho upírám pohled dvou modrých očích, zatímco se mi ve tváři zračí celá plejáda pocitů usvědčujících mne z jediného. Poznání. Zlaté město. V jeho rozvalinách měl vzniknout Nový Jeruzalém. Nyní je to pro mně jen těžko uchopitelná představa. Ucuknu přistiženě pohledem a upřu jej kamsi vedle Fernsbyho. Mezi prsty svírám napnutý pramen vlasů a nervózně jej drtím mezi prsty.

"Zlaté město je... Bylo domovem andělů. Tam... Tam nahoře, na nebesích, než došlo.. K válce," hlesnu a nejistě pohlédnu zpátky na Fernbyho. "Město přikryté věčnou září Všemohoucího," dodám opatrně. Mohla bych mu ho popsat, všechny vyhlídky, útulná zákoutí i nekonečně dlouhé schody vedoucí k budově Tribunálu. Mohla bych hovořit o cherubově zahradě, aréně plné písku... Ale nemůžu. Proč se na to ptá? Tu otázku musím polknout, tepající ranka na rtu mi připomíná, že nejsem v pozici, abych se ptala.

Delilah Blair Flanagan

Fernsby tě celou dobu sleduje s dosti pochybovačným výrazem, než po tvých slovech jen zklamaně prohne rty. „A vůbec ti za tu dobu neřekli nic zajímavého? Že by se zrovna zvědavá Angela neptala na to, co se kolem děje? Tomu se mi až nechce věřit… Ale chápu, jestli tě tam drželi zavřenou, pod sedativy a bez informací, muselo to být skutečně… nelidské.“ Z jeho slov doslova kape ironie a přehrávaný soucit.

„V tom případě mi můžeš poděkovat Angelo. Zachránil jsem tě!“ Rozmáchne se rukou, která má na sobě stále krvavé skvrny. „Tady se určitě hůře mít nebudeš… Jestli ale líp? No, možná, když se zase naučíš trochu chovat. Toho problémového chování a zlozvyků se budeme muset zbavit. Ale to nevadí. Chce to čas a toho máme… spoustu.“ Usměje se na tebe mile a prohrábne si světlé vlasy, než se otočí a poodejde od tebe dál do místnosti viditelně nad něčím přemýšlejíc.

„Víš, Angelo… Vím, že máš ráda své tajemství a je mi naprosto jasné, že mi tu říkáš jen zlomek toho, co víš, ovšem nakonec… se jednou rozmluvíš. A pokud ne, svět se nezboří.  Ostatně, kvůli řečnění tě tu stejně nemám. Ne ne… ale!“ Kráčí pomalu před tebou a poklepává si prstem na rty.

„… Ale určitě mi něco řekneš. Zahrajeme si takovou hru. Když budu spokojený s tvou odpovědí, dostaneš sem nějaký čaj a něco k jídlu. Pokud ne, asi budeš muset počítat s následky.“ Pokrčí rameny, zastaví se na místě a pohlédne na tebe.

 „Tak co mi řekneš ke Zlatému městu? Hmm?“ Zabodnou se do tebe jeho chladné oči a zůstane nehnutě stát, pozorně tě sledujíc.

„A promysli svou odpověď dobře. Koneckonců, času máme dost. Doufám, že nám to spolu vydrží tentokrát mnohem… mnohem déle.“ Roztáhne se na jeho tváři zase ten široký úsměv, který by za jiných okolností mohl být považován za přátelský, ale teď z něj jen běhá mráz po zádech.