Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Posloupnosti Dumah V odpovědi na omluvu povytáhnu obočí a pousměji se. Opravdu není třeba. Kdybych nechtěla slyšet, co si Dumah myslí, neptala bych se. Má pravdu. Dříve či později se všechno tohle přemění v prach… Zlaté město zůstane, stejně jako my, přesto při pohledu na rychle se pohybující dav necítím lítost. Neznat anděla Smrti, nevědět, jak laskavá Dumah je a jak klidný je její Dar, možná bych na to pohlížela jinak. Byť jsou však dny smrtelníků spočteny, nepřijdou nadarmo. Kdo jiný by to měl vědět než my? Ti, kteří mohou pozorovat zrody i pády jejich civilizací? A vidět, kam lidstvo směřuje? „Je to pomíjivé,“ přikývnu s úsměvem. „Až se sem jednoho dne vrátíme, město tak, jak ho vidíme dnes, bude pryč. Možná tu dokonce budou stát už jenom trosky, ale… stane se toho tady tolik. Tolik životů se odehraje, tolik životů se na Damašku podepíše. A krev jejich krve bude pokračovat v započatém díle. Možná tady, možná o sto mil dál, možná za mořem. Měli bychom si tenhle výlet za pár století zopakovat,“ prohodím žertovně. Napůl to myslím vážně. Zajímalo by mě, co se s tímhle místem stane… ale to ukáže jen čas. S malých povzdechem se otočím směrem ke stánku, na který Dumah ukáže, a taktéž tam zamířím. Pohled prodavače kvituji s pobavením. Nakolik by ho překvapilo, kdyby si žena koupila zbraň? Něco mi říká, že to není úplně zvykem, ale možná se pletu. Přeci jenom vezmu do ruky jednu z dýk a zkusmo ji přetočím v ruce. „Dobrá práce,“ hlesnu bezděčně k muži, než ji vrátím na své místo. Odcházet odsud se zbraněmi mi připadá zbytečné, byť zrovna dýk mám zásoby nemalé navzdory tomu, že bych ani nemusela. Ale nemůžu za to, že bývají pěkné. Nakonec se zastavím u stánku s květinami. Na sazeničky se se zalíbením usmívám, ale až moc dobře vím, že by ve Zlatém městě dlouho nepřežily. Prsty přejedu po bílých okvětních listech rostliny, jejíž jméno neznám, a pak vyměním pár mincí za pytlík semínek. Však ona se příležitost najde… Na smlouvání dokonale zapomenu a jen prodavačce popřeji pěkný večer. Chvíli se ještě rozhlížím, vlastně ani nehledám nic konkrétního, jenom… přemítám, co by se líbilo Luciferovi. U stánku se šperky zastavím bezradně. Jakkoliv bych tam vybrala pár hezkých kousků, narážím na praktičnost celé záležitosti, vždyť v boji si tyhle věci koledují. Zlatobílou brož s Damašským drakem vyberu až na pobídnutí netrpělivého prodavače, kterému vložím do dlaně zbytek svých mincí. Je to místní, jako něco na památku poslouží dobře. Sem dolů se nedostane zdaleka tak často, jak by rád, natož abychom mohli do světa smrtelníků sestoupit spolu… Brož schovám do kapsy. Ještě si nejsem jistá, jestli mu ji nedám, až se vrátíme. Když dojdeme ke zdroji hudby, stejně jako Dumah se zaposlouchám. Spíše než nad hudbou se usmívám nad vášní a zapálení hudebníků tak snadno se přelívající do davu kolem. Je fascinující, jak málo stačí, aby se podepsali na životech těch druhých. Nedokážu se rozhodnout, jestli tohle platí i o nás… | ||
| |||
 | Chvíle klidu Jacob White Tma…
Ticho a tma…
Nepřišla žádná rekapitulace života, podivné světelné tunely, ani návrat do života někoho jiného, který možná v dávných časech čekal právě na druhém konci toho světla. Prostě nebylo nic. Z tebe nezbylo nic. Než se zase v nicotě něco zablesklo.
Bolest, vyčerpání a vzduch v plicích. Zatím byla ale všude tma, protože tě tělo odmítalo poslouchat, ačkoliv se podrážděné nervy již aktivně ozývaly.
„Jak je na tom?“ Slyšíš chraplavý mužský hlas, který je ti ihned povědomý. Teď si jen potvrdíš svou dřívější domněnku, že by si díky němu poznal Edgara i poslepu.
„Zranění nejsou život ohrožující, ale v kombinaci s nimi a vysílením, došlo ke kompletnímu kolapsu organismu, který způsobil…“ Ozve se druhý mužský hlas blíže tobě, tentokrát ale pro tebe neznámý.
„Detaily mě nezajímají. Přežije to?“ Zavrčí Edgar.
„A… ano, přežije. Jen.. ehm, bude muset odpočívat.“ Dodá zaraženě neznámý hlas.
„Skvělé, to jsem chtěl slyšet. Tak tu práci doktore dokončete.“ Promluví opět tvůj nadřízený a ty ucítíš píchnutí na hrudí a nepříjemný pocit tahu a pak znovu a znovu. Nejspíš se lékař zrovna věnuje tvé potrhané hrudi s jehlou a nití. Trvá to. Trvá ti vlastně mnohem déle nabrat zase kontrolu nad vlastním tělem než tomu lékaři sešít tvé rány.
Cítíš, jak ti zrovna dotahuje obvaz ne hrudi, když se ti konečně podaří otevřít oči a pohnout se. Svět je stále rozmazaný, a tak vidíš jen siluetu, která se nad tebou sklání. „Pane? Vypadá to, že se konečně probral.“ Promluví muž nad tebou.
„Hmm? Dobře. Běžte. Tohle dokončíte po tom. Musím si s ním promluvit.“ Zazní Edgarův direktivní tón a silueta nad tebou je dostatečně rozumná, aby s ním v tuhle chvíli nepolemizovala. Zmizí ti ze zorného pole, v němž začínají blízké předměty konečně nabírat ostré kontury.
Vidíš, že jsi v místnosti. Obyčejné. Bez nějakého drahého zařízení a vlastně i bez oken. Na stolku vedle tebe tě oslní plamen olejové lampy, které stejně jako množství jiných osvětluje prostor kolem tebe. Pak k tobě ale dojde vysoká postava a ty pohlédneš do Edgarovy tváře. Opět ten kamenný, kalkulující výraz.
„Vítej zpátky. Už jsem se bál, že moji muži nepřišli včas, ale evidentně ses zvládnul o situaci postarat. Nebudu se ptát, jak se ti podařilo skončit spoutaný na podlaze toho sklepa, ale… nejspíše nějaké komplikace.“ Probodávají tě jeho oči, než jen krátce zatřese hlavou a semkne neznatelně rty. „Potřebuji hlášení.“ Promluví. Není to přednesené až tak ostrým tónem, ale rozhodně to nevypadá, že by ti Edgar chtěl dopřát chvíli oddechu.
| ||
| |||
| Nečekaná pomoc Benedikt Tskilekwa „Ne, celého Ramiela rozhodně ne. Na druhou stranu se mi vrátilo ale rozhodně víc než jen pár vzpomínek. To je ale… vedlejší.“ Zavře a rozevře dlaň, na kterou se zahledí a jen zatřese hlavou. „Nemyslím si, že u těch z nás, kteří si vzpomněli na více z jejich minulosti je vůbec vhodné mluvit o lidské mysli. Tohle všechno jde pohromadě. Čím víc vzpomínáme, tím více se stáváme naším minulým já a ztrácíme… zase jinou část sebe. Tu novější, lidskou. Nelze jít zároveň po dvou cestách… alespoň tak mi to bylo řečeno a musím to za sebe potvrdit.“ Povzdechne si Robert a zase zmizí trocha koňaku z jeho sklenky.
„Pozor? Rozhodně bych se o tom nikde moc nešířil. Je nás tu jen pár. Sám vím skutečně jen o jednotkách a proti celé populaci Jeruzaléma jsme jen smítko prachu. Tedy… To se v poslední době trochu mění, ale na druhou stranu, ne každý přežije.“ Pohlédne na tebe vážně. „Smrt se týká i nás. Nehody… A především talent zamotat se do nebezpečných věcí je většině z nás vlastní. Docela nepříjemný odraz minulosti, musím podotknout.“ Ušklíbne se krátce, než svěsí hlavu a jen jí krátce zatřese.
„Není žádné oficiální sdružení a pokud by bylo, obloukem bych se mu vyhnul. Samozřejmě, že se někteří z nás dávají dohromady. Ať už díky společným vzpomínkám, nebo prostě protože je to výhodné. Tobě bych ale doporučil se tomuto vyhnout. Nehledej ostatní, dokud sám nebudeš vědět víc. Intriky v Jeruzalémě si v ničem nezavdají se Zlatým městem. Držel bych se od toho dál. Co tak vím, Hariela nikdy politika příliš nezajímala a ani ty nevypadáš, že by ses chtěl prát o místo v Radě Sedmi.“ Cukne Robertovi pobaveně koutek v náznaku úsměvu a pak tě už dál poslouchá. O tvých schopnostech. O Vratislawovi. O Babylónu.
„S tím peřím by si nebyl první. Jsou to docela humorné historky.“ Ukáže na tebe Robert rozverně sklenkou, než krátce usrkne. „Babylón… Hmm, to bylo vyústění mnoha věcí… Nevím, ale jestli je vhodné ti to teď říkat. Zaprvé ti nezaručím, že moje zdroje jsou ověřené a za druhé… Možná to už tam někde máš, jen si vzpomenout.“ Poklepe si Robert na spánek v jasném náznaku. „Koneckonců, nebylo to naposledy, co jsi se s ním viděl. Vzhledem k hromadě otázek, kterými mě zasypáváš, myslím, že Hariel mu provedl něco podobného a já nejsem tak dobrý mluvčí jako on.“
„Zmizela? Nuriel? Nuriel je zde?“ Stejně jako ty se i Robert nakloní a svraští čelo. „Počkat, tohle je důležité. Řekni mi o co přesně šlo. Elke… To jméno mi samozřejmě nic neříká. Byla už probuzená, nebo snad…?“ Promne si zamyšleně rty a zase se opře do křesla.
„Jsi si jistý, že je to Nuriel? Ta Nuriel? Hmmm, ztracená dívka v Jeruzalému. Už jen kvůli ní doufám, že je to ona, protože jinak by to s ní mohlo dost špatně skončit. Dobře tedy… Popiš mi ji a řekni mi, co všechno víš. Možná se ti po tvé známé podívám.“ Zazní těch několik překvapivých slov od muže, kterého znáš jen pár okamžiků. Skoro by se až dalo čekat, že každou chvíli vyprskne v hurónský smích, že se mu tě tak podařilo napálit, ale ne… Nic se neděje. Místo toho tam sedí s poloprázdnou sklenkou a pozorně ti naslouchá.
| ||
| |||
 | Verše: Dar od Stvořitele Zerachiel "Ah... Doufám, že ne doslovně..." poznamenám polohlasně, když můj pohled padne na hejno much držících se kolem stánku plného klecí a hlučných opeřenců i jiné čtyřnohé drobotiny. Chvíli hledím na ta nebohá zvířata zavřená v dřevěných bednách než nás naše kroky zavedou dál. Mlčím, jen se rozhlížím kolem sebe a občas, když mám pocit, že se ke mně někdo příliš rychle blíží nebo je moc blízko, popustím kolem sebe auru ticha a toho nepopsatelného pocitu, kterého se smrtelní tolik děsí a podvědomě se mu vyhýbají.
| ||
| |||
| Verše: Barevné stánky Dumah
Jemně povytáhnu obočí. Ujištění, že je všechno v pořádku a že na sestru nemusím brát ohledy, neberu úplně vážně, ale zareaguji na něj vděčným úsměvem. Snaží se, vidím to. Prsty přeběhnu po výběru barevných látek, avšak místo toho, abych zvedla další, se zvědavě zadívám na ženu opodál, která divoce gestikuluje a zřejmě s prodavačem smlouvá. Je to fascinující pohled. Bojují mezi sebou slovy, navrhnuté ceny připomínají tvrdé rány, avšak… nakonec se oba tváří spokojeně. Očima kmitnu k Dumah. Dobře, to jsem nečekala. Chvíli nic neříkám, zatímco se v ní snažím vyznat, načež se mi ramena rozechvějí tichým smíchem. Tak já bych si měla pořídit něco na památku? Nevadí mi to, opravdu ne, přinejmenším se netváří tolik, jako by odsud chtěla utéct. „Hádám, že jsem něco v tom smyslu říkala,“ připustím pobaveně. „Hmm, určitě mě něco cvrkne do nosu… ale tomu,“ kývnu hlavou směrem k jídlu, které si před chvílí prohlížela, „se raději vyhneme.“ Neuspěchaným krokem ustoupím od stánku a pokračuji směrem k hudbě. Někde to tady být přeci musí… Hbitě se vyhnu odhodlaně kráčejícímu, zamračenému muži a zběžně se ohlédnu, překvapena, že se zde najde někdo i v takovéto náladě. „Nicméně,“ propletu se zpátky k Dumah a navážu na to, co říkala předtím, „proto sem Lucifer pozval i tebe. Nás všechny. Abychom strávili jeden večer mimo hradby Zlatého města. Bez povinností, bez starostí. Jenom my,“ pousměji se, „s přáteli. A užili si to. Vybral nádherné místo… Možná trochu moc hlučné,“ dodám opatrně, když se na ni znovu podívám, „nebo je možná lepší slovo intenzivní? Co myslíš? Musí být strašně zvláštní tady žít…“ | ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Poslední myšlenky Jacoba Whita Když se mé zuby zakousnou do Alexejova těla a on zařve bolestí a překvapením tuším že mám vyhráno. Krev se mi valí do úst a dělá se mi zle. Plní prázdný a stažený žaludek. Chci plivat, ale nemám na to čas ani sílu. Cítím, jak se škube. Moje hlava dopadá na jeho. Roztříštím mu nos čelem a vnímám, jak mě kus kosti škrábne. Jeho krev se mísí s mojí a cítím že tenhle souboj na život a na smrt jsem vyhrál. Unaveně sklouznu z jeho těla a tvrdě dopadnu na kamennou podlahu. Tělo s vytřeštěnýma očima leží vedle mě. Kaluž krve se rozšiřuje a mě je to jedno. Vidím spáry mezi kameny na stropě. Mohl bych vyjmenovávat jednotlivé nerovnosti a každý odloupnutý kousek. Co ale nemůžu je vstát, najít v sobě sílu se pohnout. Ležím a vím že musím něco udělat. Jenže nemůžu. Možná bych měl omdlít. Třeba bych se dostal zase do světa, kde mě všechno bolí o tolik míň. Možná i do nějakého klidného bodu. Seděl bych v knihovně v tom zvláštním městě na nebesích a četl nebo si povídal s Cass. Nic by mě netrápilo a vše by se dalo vysvětlit prostým řádem vesmíru a vůlí boží. Bylo by to snazší povzdechnu si a u nosu se mi udělá krvavá bublinka která praskne. Bolelo to. Zastydím se. Možná Mytzraelovi závidím jeho život, ale pořád jsem tu já… Jacob White. Přemýšlím nad podivnou nákloností vztahu s ženou, kterou neznám. Pocity, které ke mně přišly jako nezvaný vetřelec a převálcovaly mě razancí parního stroje. Jenže je tu Agnes. Má milá Agnes. Kolikrát jsem si na ní za tu dobu vzpomněl? Jsem hlupák. Honím se za vlastním ocasem po celém městě. Pokud je tohle můj konec… dobře mi tak. Třeba se vrátí ten zafačovaný chlap a dupne mi na krk. Teď by stačila i krysa. Nemám pocit, že bych se dokázal bránit jejím ostrým zubům. Jsem prostě na konci. Pak uslyším kroky. Dusot po schodech se přibližuje. Musím se zdvihnout. Jsem bez šance. Nehnu se vůbec. Hlava se mi motá a strop se rozpíjí. Pomalu se zatmívá a mám pocit, že mi před očima létá drobný hmyz ze světla. No vidíš Alexeji. Určitě by tě potěšilo že ta prašivá čuba se vzteklinou taky pojde. Teď už ne tolik ale vlastně jsi dosáhl svého. Cítím, jak odcházím do temnot. Poslední myšlenky věnuji Agnes. Kdo ví, zda se někdy dozví, co se stalo s jejím milým. Ví, ale co dělám od toho večera, co nás Edgarovi agenti vyhmátli. Bude jí jasné, že jsem prostě nedodržel slovo a nezůstal naživu. Dal bych cokoliv za možnost se rozloučit. Omluvit se že jsem nebyl dost dobrý… zasloužila by si to. Všechno setmí a poslední myšlenka která se mi vloudí do mysli je… že by bylo stejně příjemné si k tomu krbu sednout a jen tak sledovat plameny. Proletět se a koupat se ve slunečních paprscích, cítit vítr ve křídlech a… pak už koutkem oka zahlédnu těžké boty… opona se zatáhne a je tma.
| ||
| |||
| Verše: V moři chaosu Zerachiel "Mám, dva, chtěla jsem zkusit jeden trochu vylepšit, má to dost omezený zvuk i rozsah," povzdechnu si. Chvíli bojuji s výčitkami svědomí, když se Zerachiel dotkne mé paže a začne mne uklidňovat, mírnit se ve svých plánech. Vždyť jak to bylo dlouho, co jsem se já pokoušela přesvědčit Kamaela, aby se uvolnil a užil si to? A tvrdila mu, že se těším na to, co nám Lucifer přichystal? | ||
| |||
| Verše: Sváteční trhy Dumah „Rebab,“ zopakuji spokojeně. „Myslela jsem si to. Máš ho už ve sbírce? Třeba najdeme i něco jiného…“ Je tady toho tolik, co stojí za obhlédnutí. V hudebních nástrojích se nevyznám; většinu z toho, co má Dumah doma, bych nedokázala ani správně pojmenovat, ale připadá mi to jako vhodná chvíle to napravit. Třeba jí to přivede na jiné, veselejší myšlenky… nebo alespoň nějak přečkáme chvíli, než se pánové vrátí. Když odvrátí pohled, zpozorním a dlaní jí sklouznu po paži v útěšném gestě. Není to vhodné… dobrá, nehádám se, jenom přikývnu. „Nemusíme,“ hlesnu smířlivějším tónem. „Vím, že na to není… nebo mi přinejmenším nikdy nepřipadal jako typ, co si na tohle potrpí. Jenom mi přišlo, že by mohlo být pěkné mít něco na památku,“ pohodím hlavou přemýšlivě. „Tak se jen porozhlédněme kolem a pak se posadíme někam, kde je klidněji, hmm? Platí? Chtěla by ses podívat k muzikantům, když už tady jsme?“ Představy stánku s hudebními nástroji se nevzdávám. Pokud tu nějaký bude, pak pravděpodobně tam, odkud se line veselá hudba protkaná táhlými tóny fléten. Nechám Dumah rozhodnout, jestli půjdeme tímhle směrem nebo ne, pak ji jemně chytím za ruku a potáhnu směrem ke stánkům. Nehodlám ji trápit tím, že bych se vnořila přímo do srdce chaosu, stačí, když se budeme pěkně na okraji náměstí. I tady určitě najdeme něco zajímavého, ostatně se zastavím už u třetího stánku a potáhnu za konec sytě modrého šátku. Hravě ho Dumah přiložím na rameno, abych porovnala současný odstín jejích očí s barvou látky. „Slušel by ti,“ brouknu, než ho položím zpátky na své místo a muži u stánku věnuji letmý úsměv. „Dumah, kdyby to tady bylo k nevydržení, řekni mi to. Můžeme jít jinam. Však oni by nás našli…“ | ||
| |||
| Verše: Na tržišti Zerachiel
Přimhouřím oči, ne snad že bych si dovolila Zerachiel osočit z toho, že mi lže, ale doufala jsem, že aspoň ona mi to vysvětlí. Cokoliv z toho, proč tu tedy vlastně jsme. Vždyť je to celé podivné! Jen tak, mezi smrtelníky a Lucifer nás pošle... Nakupovat, zatímco sám... Ať už chci nebo ne, vrtá mi to hlavou. Tyhle Luciferovy hry! Nadechnu se a zase vydechnu, když mi dojde, jak moc mi začíná vlastní rozrušení prosakovat do obličeje a gest. Výraz v mé tváři se uvolní, zatímco Zerachiel pokračuje, avšak z očí stále hledí všechny ty roztrpčené myšlenky a úvahy. | ||
| |||
| Verše: Nadšení za tři „Jako vždy,“ hlesnu v ozvěně Luciferových slov. Nataženou dlaň přijmu. Ve Zlatém městě bychom si dávali víc pozor, ale… právě tady, ve společnosti dobrých přátel to vcelku ochotně hodím za hlavu. Ze střechy seskočíme společně. Zavřeštění zvířete mnou trhne. Při pohledu na rychle se vzdalující kouli chlupů, které srdce div nevystřelí z hrudníku, se mi ramena zachvějí tlumeným smíchem. Krátce stisknu Luciferovu ruku. „Tomu se nedá říkat zrovna nadšené přivítání…“ prohodím pobaveně. Vykročíme vstříc rušné ulici. I když jsem už párkrát měla možnost zavítat mezi davy lidí, s Damaškem se to srovnávat nedá. Je tady toho tolik… Překřikující se hlasy, prolínající se vůně a barvy mihotající se ve vzduchu se slívají do pozoruhodné mozaiky. Chvílemi nedává smysl, ale na kráse jí to neubírá. Je to koneckonců dílo našeho Pána. Přistihnu se, že zpomaluji. Nespěcháme. A kdy jindy se nám dostane takové příležitosti? Pravda, Lucifer by nás sem dokázal vrátit lusknutím prstů, ale právě teď nemusí řídit iluzi a může prostě jenom… být… a možná to je na tom nejkrásnější. Možnost prostě jenom být. Nad útržkem rozhovorů, který k nám dolehne, když míjíme rozdováděný hlouček dětí s klacíky v ruce, se pousměji. Jestli domy naklánějící se do pokřivené uličky opravdu připomínají chřtán draka, bohužel neposoudím, ale… proč by ne? Očima se pozastavím na trpělivě přihlížející ženě opodál, jejíž ruka přirozeně spočívá na velkém bříšku, z nějž se – ano, ozývá druhý tlukot srdce. Nádhera. Kovové mince přetočím přemýšlivě mezi prsty. Je to fascinující představa. Něco koupit, nebo snad dokonce smlouvat. Jak se něco takového dělá? Prostě přijdu, vyberu si a se s prodavačem chvíli dohaduji o ceně? Že by? Zní to snadně. Nikdy by mě nenapadlo něco takového zkoušet a… a teď se přeci jenom neubráním zpytavému pohledu, když má Lucifer náhle něco k projednání. Něco plánuje, nebo… Ve výdechu mi zazní pobavená notička. Však ono se to dříve nebo později vyjeví. „Inu, dobrá,“ pousměji se. „Jsem si jistá, že se chvíli dokážeme zabavit i bez vás… jenom aby vám něco neuteklo,“ brouknu spíše k Luciferovi, než kývnu generálovi. Že z toho Dumah není zrovna nadšená, mi uniknout snad ani nemůže. Dlaní jí konejšivě přejedu po zádech a jemně, avšak nekompromisně, jí nasměruji ke stánkům. Možná ji něco zaujme – alespoň natolik, aby si tolik nedělala starosti o svého generála. Vyhoupnu se na špičky, jestli nezahlédnu něco vhodného, když v tom… Když Dumah promluví, sklouznu patami znovu na zem a zakotvím na ni trpělivý pohled. Otázky jsou to pochopitelné, možná dokonce nevyhnutelné, avšak jediné, co v odpovědi na ně můžu udělat, je zavrtět hlavou. „Ne, Lucifer mi neřekl, co plánuje,“ přiznám. Ne, že bych se ptala. Dobře, možná jsem se ptala, ale ráda mu dopřeji jeho tajemství. Obzvláště když… má dneska opravdu dobrou náladu… „Jsem si jistá, že to není nic špatného. No tak,“ dotknu se opět její paže, „generál-… Kamael,“ připomenu si předsevzetí říkat mu jménem, „si s ním docela určitě poradí. A za chvíli se k nám oba připojí. Hmm, já bych se tady docela porozhlédla, co říkáš? Nemusíme nic nakupovat, nebo se o to klidně postarám já. Třeba tady budou mít stánek s hudebními nástroji? Jednou jsem viděla muže hrát na… myslím, že tomu říkal rabab? Rebab? Něco na ten způsob,“ pokrčím rameny. „Třeba najdeme něco podobného? Nebo bychom se mohly podívat pro něco pro Kamaela? Nějakou pěknou sponu na plášť?“ pokračuji s úsměvem- | ||