| |||
![]() | Důležitost umění se těšit „Děkuji,“ hlesnu. Bezděčně se za dívkou ohlédnu. Na okamžik na jazyku ucítím tu zcela přirozenou otázku, jak se jmenuje, ale nakonec ji nechám bez dalšího slova odejít. Nechci se znovu popálit. Stejně tady neplánuji zůstat… Docela stačí, když to tady ještě chvíli přežiji. Natáhnu se pro skicář. Místo toho, abych nechala tužku i tentokrát bloudit po papíře, až na něm vyroste ten samý strom jako už nejméně stokrát, si zkusmo načrtnu siluetu večerní róby. Barva… Jistě, barva je problematická. Týdeníky pro mladé dámy, které jsem kdysi odebírala, by se shodly v jednom: smuteční barvy na ples nepatří. Mohla bych se jich držet, což o to, ale sehnat tanečního partnera v černé by byla přinejmenším výzva, poklepu tužkou netrpělivě na hranu stolu a povzdechnu si. Stejně je to hloupý zvyk. Nebo není. Truchlit pro milovaného není hloupé, jenom… jenom to není úplně můj případ. Rozumné bude držet se dospělejších tónů, nic křiklavého ani přehnaně radostného. Možná modrá? Decentně modrošedý odstín? Chce to lehčí materiál, samozřejmě, vhodný pro pohyb, pokračuji v úvahách, které se promítají do tahů tužky na papíře. Ano, něco takového. Dochází mi, že se po dlouhé době na něco těším. Možná je to hloupé, ale posledních pár měsíců bylo… těžkých. Ne tak těžkých jako život s Philipem, nebo týdny trýzněné obavami toho, kdy jeho vražda vyplave na povrch, ale… bylo to těžké jinak. Ale možná se mi přeci jenom dostane aspoň trochy Vánočního ducha. * * * Následující ráno strávím u dokumentů, které jsem dostala za úkol projít. Raději bych to odložila a vyrazila ke švadleně rovnou, ale právníci mají přijít dneska po obědě a já to opravdu nechci… komplikovat, vydechnu frustrovaně a natáhnu se pro šálek čaje. Pozornost mi odběhne ke sněhovým vločkám mihotajícím se v bílé zahradě za okny. Mohl by to být tak krásný den. A já ho marním nad příšerně nudnými řádky. Neztrácím se v nich zdaleka tolik jako ze začátku. Jestli mě je budou nutit číst další tři měsíce, možná jim dokonce začnu i rozumět. Netěším se na to. Na návštěvu právníků. Z namodralého tabákového kouře a nekonečného kvanta papíru k podepsání se mi vždycky točí hlava, až ani nevím, kde je nahoře a kde dole, jenom že to všechno zní strašlivě rozumně. Už aby to bylo za mnou. Kočár si nechám připravit až dopoledne. Nervózně kontroluji čas na kapesních hodinkách. Opravdu to nechci komplikovat. Nesmím se nikde zapomenout ani si dovolit procházku, ale měla bych to stihnout otočit ke švadleně – nebo několika. Co si budeme, týden je krátká doba a všechny budou mít narváno. Pozvánka od Farnhama určitě vyhnala do ulic spoustu lidí, vlastně by mohlo být zábavné to sledovat, kdybych mezi ty nešťastníky nepatřila i já. Pár podniků znám a pro jistotu jsem se zeptala na Jacobsona na další. Pokud se nepoštěstí ani tam, vždycky můžu oprášit jedny ze starších šatů… Ono na tom nakonec tolik nezáleží. Chci si jenom zatancovat, nového ženicha nehledám. Vlastně pochybuji, že ještě někdy hledat budu. Po Philipovi… a nejenom po něm… Přesto si dávám záležet. Je příjemné si dávat zase na něčem záležet, i když je to něco tak triviálního jako výběr správné látky a střihu. Rozhodně v porovnání se starostmi nebeských bojovníků. Skicář jsem vzala s sebou, abych mohla švadleně ukázat přesně svoji představu a případně do ní rovnou zavést úpravy. Pozastavím se u látkových květin do vlasů a chvíli si je se zalíbením prohlížím, než se dostanu na řadu. A pak… zpátky k těm méně příjemným povinnostem. Bez výhrad a stížností! |
| |||
![]() | Dluhy se mají platit Moreen Ellsworth Muž potáhl z cigarety, až její konec zažhnul a osvítil mu tvář v houstnoucím šeru. Jeho oči tě pozorně sledovaly, jakkoliv jinak ležérně působil. Krčila ses vyděšeně u stěny a on se zastavil pár metrů před tebou. Chvíli se tě zamyšleně prohlížel a bylo těžké říct, co se mu honí hlavou. Klidně by se po tobě mohl vrhnout a tobě by tu nikdo nepomohl. Už si měla možnost zjistit, že křik takové otrhané holky ostatní většinou nepřiměje k nějaké pomoci ženě v nesnázích. Spíše je donutí přejít na druhou stranu ulice a zrychlit krok. Každý se tu stará sám o sebe. Stejně jako ty, která už nemá nikoho.
„Neznáš? Hmm, to je škoda. Prý se tu v okolí měla zdržovat. Měl jsem pro ni výhodnou prácičku pro slečnu Morgan. Ale pokud ji neznáš, tak mi holka moc nepomůžeš. Zatraceně. No, co se dá dělat.“ Vyfoukne dlouze oblak kouře a páry. Tobě u jména Morgan v hlavě zazvoní zvoneček. Bylo by těžké ale věřit tomu, že mluví o té slečně Morgan. O Elize Morgan, jedné z šedých eminencí Industriální čtvrti, která má pod palcem celou jednu její část a říká se, že je dobré se jí neplést do cesty, protože si ráda účty vyřizuje osobně, což je u lidí, kteří mají na špinavou práci nohsledy, a ještě k tomu u ženy, opravdu nečekané i na tyto poměry. Pokud ovšem mluví o někom takovém a pokud vůbec říká pravdu.
„Hej, postřeh. Tady máš aspoň na jídlo.“ Cvrnkne ti minci, která proletí vzduchem a tobě nedělá problém ji i přes zkřehlé prsty chytit. Přeci jen už cítíš novou energii v těle, která přichází společně s tím, jak se město propadá do noci. Najednou už zima není tak palčivá a začínáš se cítit lépe. Alespoň o něco.
„Ať ti nejsem dlužný… Za ten oheň.“ Ušklíbne se muž před tebou na vysvětlenou a naposledy potáhne z cigarety, než její zbytek zahodí do sněhové závěje, z které se ozve jen tichá zasyčení zhašeného nedopalku.
„Tak hezký den, slečno. Snad jsem vás moc nezdržel.“ Zvedne ruku v rozlučkovém gestu k neexistující buřince, než si vrazí ruce do kapes a vykročí kolem tebe dál po nábřeží, které se noří do tmy.
Muž v kabátu se začne vzdalovat pomalou vycházkovou chůzí a s přibývající vzdáleností se z něj začne stávat silueta. Ani jednou už se neohlédl a tobě zůstala v ruce mince docela vysoké hodnoty. Za tu si můžeš dovolit pořádnou teplou večeři i něco lepšího k pití, kdyby si chtěla, nebo něco skromnějšího, ale možnost přespat někde v teple. Na druhou stranu už si měla nějaké plány na večer. Bylo jen na tobě, kterým směrem se vydáš.
|
| |||
![]() | Jako Delilah v říši Divů Pohled na Yan mi už nepřijde tak znepokojující jako prve, byť zlatá maska zakrývající polovinu tváře působí zvláštním cizím dojmem. Vyvolává to zvědavost a dost možná i obavy, co pod ní východňanka skrývá. Nebo je to její značka? Jako když si lady Margaret vždy nechávala vplétat do vlasů česaných do komplikovaných účesů stužky v barvě svého oblečení? Nebo dcera Westových, která vždy nosila na krku sametku s přívěškem, který měl být údajně vyroben ophiria? Směšná představa, srovnávat tu někoho jako Yan s těmi lidmi. Ale jiné jsem nikdy nepotkala. |
| |||
![]() | Nečekané rozkazy Jacob White „Studium je jistě zajímavé, ale nic se nemá přehánět. Podívej se na sebe. A zrovna dneska.“ Mlaskne lehce nespokojeně matka po tvém boku.
„Snad to ale k něčemu bude. Můžeš si o tom pak popovídat. Jistě to bude zajímavé téma. Pojď.“ Oplatí ti tvůj úsměv, zatímco se do tebe zavěsí a vykročíte. Vede mezi hosty prakticky přes celý sál až do klidnější části, kde si všimneš osamělé postavy, která stojí před jedním z velkých obrazů zasazených v masivním zlatém rámu. Renesanční výjev představuje nejspíše anděla sestoupavšího z nebes. Možná proto, aby pomohl duším na nebesa, nebo jim snad kázal. Kdo ví. Je ale příjemné zjistit, že alespoň nějaké to klasické vzdělání, které do tebe v mládí vtloukali, ti v hlavě přeci jen utkvělo.
Žena, který si doteď prohlížela tiše malbu, si všimne, jak se přiblížíte a otočí se přes rameno. Vidíš, že je poměrně mladá. Bude jí nejspíše nějak kolem mezi dvaceti a třiceti. Spíše blíže k dvaceti. Tmavě hnědé vlasy má vyčesané a zvlněné. Její oči jsou ve stejné barvě a nechybí v nich zvědavá jiskra. Oblečená je do světlých šatů a v jedné z rukou opatřených rukavičkami drží sklenku s vínem a druhé složený vějíř.
„Stále ten obraz?“ Promluví tvá matka a žena před vámi se jen lehce usměje.
“Ano, musím uznat, že má tohle dílo něco do sebe. Trochu jsem se tu zapomněla.” Dodá lehce provinile.
„Jacobe, ráda bych ti představila Lady Irene Essington.“ Ukáže na ženu před sebou. „Je laskavá, že nás dnes poctila svou návštěvou.“
Lady Essington natáhne ruku v pozdravu a počká, až se také představíš.
„Nepřehánějte lady White. Bylo mi potěšením přijmout vaše pozvání. Bratr mi toho hodně vyprávěl o vašem manželovi a jeho úspěších v armádě. Slyšela jsem také, že se tato služba u vás v rodině se ctí dědí.“ Sklouzne její pohled opět z tvé matky opět k tobě.
„Ano, máte pravdu. Občas mám pocit, že jim ta armáda koluje v krvi. Neslyším o ničem jiném.“ Odvětí jí tvá matka. „Jacobe, tady Irene dnes dorazila bez doprovodu. Nebude ti jistě vadit ji jako správný hostitel dělat společnost, aby se tu nenudila.“ Vzhlédne k tobě matka naprosto nevinně a ty víš, že to znamená blížící se problémy.
„Ehm, ráda vás poznávám pane White.“ Usměje se lehce v rozpacích žena před tebou a těkne pohledem po společnosti, která je rozprostřená po prostorném salónku, ale nikde poblíž vás.
„…Slyšela jsem, že jste byl v armádě. To muselo být asi… těžké.“ Zadívá se na tebe nezvykle vážně a stejně nezvykle se i vyjádří o celé tvé dávné minulosti. Většinou slýcháváš romantizovaná očekávání od lidí, kteří chtějí poslouchat hrdinné historky, ale je to poprvé, co nějaká lady tohle téma označila jako těžké. |
| |||
![]() | Odpověď Vera De Lacey Sepíšeš svou odpověď se směsicí pocitů. Dříve by ses na takovéto akce možná i těšila, ale v dnešní době jsi už opatrná. S tím vším, co se kolem tebe děje je to pochopitelné. Philip je možná pohřbený, ale stále ty průtahy se soudním řízením i strach z možné odvety Philipovy rodiny ti na klidu příliš nepřidávají. Přesto je v porovnání s dobou před třemi měsíci, kdy Philipovo tělo hnilo někde zapomenuté v lese, klidnější doba. Alespoň o něco.
Otázka, co na sebe, je skutečně příhodná. Pár honosnějších rób máš, ale ty už byly vynesené na jiné společenské akce. Za tu krátkou dobu, co si žila z Philipem, ti jich zase tolik ušít nestihli a během posledních třech měsíců si měla jiné starosti než rozšiřovat výběr své garderoby. Je ti jasné, že pokud budeš chtít něco nového, je týden skutečně šibeniční termín. Zvláště pokud bude většina šikovných švadlen zaměstnána i dalšími dámami z Jeruzaléma, které budou chtít něco nového.
Dnes večer už ale nic nezařídíš. Zítra tě po obědě čeká opět návštěva smečky právníků a jejich stále novými a novými papíry, ale dopoledne je čas. Můžeš se tedy prospat anebo dopoledne naplnit nějakou jinou činností. To už je pouze a jen na tobě. Vypadá to, že minimálně za týden budeš mít o večerní program postaráno. Třeba se ti podaří odvést myšlenky i někam jinam.
Zasuneš dopis do obálky a zazvoníš na zvonek, aby ho od tebe převzala jedna ze služek. Tuhle ani neznáš. Nejspíš nějaká nová za Elyse… Elyse, kde té je konec? Služka ho odnese a ty zůstaneš sama ve své prostorné ložnici. Lampy ji osvětlují teplým světlem. Za oknem se tiše snáší bílý sníh a tvoří na parapetu vysokou bílou čepici.
Blíží se Vánoce. Tvé první v Novém Jeruzalému. A tvé první bez kohokoliv z rodiny… |
| |||
![]() | Směr sever Delilah Blair Flanagan Kočár s vámi cukne, jak vyjedete. Tvé kufry jsou naložené a za okénkem mizí vila, ve které si strávila poslední tři měsíce svého života. Je to vlastně jen jeho zlomek, ale teď jsou to pro tebe nejčerstvější vzpomínky. Čas odpočinku a čekání. Na co vlastně?
Yan sedí naproti tobě s neurčitým výrazem vepsaným v půlce odkryté tváře. Zbytek halí zlatá maska, která tentokrát působí zdobenějším dojmem, ale stále je to nehybný, chladný kus kovu. Hledí z okénka a ty si můžeš všimnout díky rozhalenému kabátu, že má u pasu pistoli a nejspíš ještě nějakou chladnou zbraň, z níž ale vidíš jen část. Rozhodně to ale dle délky nebude šavle nebo něco většího.
„Ty komplikace se vás netýkaly. Alespoň ne na přímo. Jisté záležitosti Jeruzaléma se občas vynesou i mimo jeho hranice, ale to jsou jen… mocenské boje.“ Stočí pohled k tobě a zachovává si alespoň na první pohled klidný výraz.
„Pro vás to znamená zdržení a pro mě to byla práce. Nic víc, nic míň. A tohle… prostě riziko povolání.“ Přejede si mimoděk rukou po noze, na kterou dříve hůře našlapovala, ale na jejím oděvu není patrné nějaké poškození. Jistě se musela převléct.
„Nebezpečí?“ Vzhlédne opět k tobě a s trochu zamračeným výrazem si tě přeměří. Doslova cítíš ten hodnotící pohled, kterým po tobě sklouzne od hlavy až k patě. „…Je asi fér vám tohle říci. Neřekla bych, že teď něco bezprostředně hrozí. Tohle je klidná oblast. Je možné, že jakmile se přiblížíme Jeruzalému, může šance na problémy vzrůst, ale nemusíte se bát. Je to i naše území a náš příjezd je očekáván, i když poněkud zpožděn. Měli bychom mít dostatečné krytí pro případ, že by se někdo pokusil… co já vím. Třeba krást.“ Koutek rtů se jí povytáhne do ironického úšklebku.
„V případě problémů zůstaňte ve voze, ať nedojdete nějaké úhoně. Mám za úkol vás dostat zpátky živou a zdravou. Takže prosím. Žádné hlouposti.“ Kývne na tebe a opět stočí oči k okénku, za kterým se míhají vysoké kmeny aleje, která lemuje cestu. Je ticho. Skoro to až vypadá, že zbytek tvých otázek se opět rozhodla ignorovat. Hledíš jen na zlatou masku a slyšíš drkotání kol.
„Sir Farnham.“ Pronese nehybná zlatá maska, aniž by se žena před tebou na tebe otočila.
„Jemu můžete za tohle celé poděkovat. Své otázky si ale nechte pro něj. Jistě se s ním brzy uvidíte. Není mou starostí vědět, proč tohle pro vás dělá. To je mezi vámi dvěma. Já jen plním rozkazy.“ Zachumlá se zpátky do pláště a opře hlavu o stěnu kočáru.
„Mám vás dostat zpátky do Jeruzaléma v jednom kuse, a to hodlám udělat. Tak si prosím užívejte cestu a odpočiňte si. Pro mě za mě si klidně sepište dlouhý seznam otázek, kterými ho pak zasypete. To už není má starost.“ Vydechne lehce rezignovaně a zůstane tiše, zatímco kočár s vámi dál jede směrem na sever. Zpátky do míst, které znáš.
Zpátky domů. |
| |||
![]() | Vše pro zahřátí
|
| |||
![]() | Noc se blíží Moreen Ellsworth Život v Novém Jeruzalémě uměl měnit směr z minuty na minutu. V jednu chvíli byl někdo chudý, bojoval o zbytky jídla s krysami v uličkách a pak se ho chytla štěstěna, načež skončil jako jeden z těch, kteří se vozili v kočárech po rozlezlých Zahradách. Anebo se mohl příběh vydat opačným směrem, někdo bohatý, se životem v opojném luxusu, mohl o všechno jako mávnutím kouzelného proutku přijít a skončit na dlažbě, kde už na něj čekaly vyhladovělé krysy.
Tvůj život byl také jako na houpačce, akorát v posledních letech připomínal spíše jen volný pád. A dno? Kolikrát sis už myslela, že si na něj narazila, aby ti vzápětí osud ukázal, jak kouzelně naivní jsi stále byla. Přišla si o všechno. O svůj život, majetek, rodinu… a nakonec i svou svobodu. Na nohou tě drželo jen to jediné, touha po pomstě. Pamatovala sis z kázání v kostele, kam jste ještě před lety chodili s rodinou, že pomsta je nástroj boží, který nepatří do lidských rukou. Trestat je pouze v boží moci a lidé mají věřit v božskou spravedlnost. Kde ale ta byla, když tvá rodina přišla o všechen majetek? Kde byla, když tvá matka ležela na smrtelné posteli? Kde byla, když zapálili tvůj dům i s malým bratrem. Tvým posledním blízkým příbuzným. Nezůstal ti už nikdo a nic. Pouze dluhy a ta tajemná síla, která tě po každém sražení zvedla na nohy a donutila jít dál. Pomsta.
Prsty křehly v lezavém mrazu, zatímco několik vrstev vyspravovaného oblečení nabízelo alespoň jakousi ochranu před zimním počasím. Oheň praskal a osvětloval své okolí. Slunce už se sklonilo k západu a začínalo se smrákat. Rozsvěcely se lampy a město se nořilo do šera. Teplota klesala a tobě šly od úst obláčky páry. Dnes to vypadalo na mrazivou noc. Přesto to nebyla část dne, které by ses bála.
Po nedalekém nábřeží sem tam prošly siluety lidí a po řece pluly lodě, kterým se z komínů valily oblaka páry. Dnes večer ti nikdo nezadal žádný úkol. Žádná prácička na objednávku tě tedy nečekala. Pro jednou si byla paní svého času. Co ale s načatým dnem?
„Hmm, psí počasí, co?“ Ozval se z jedné strany hlas. Pomalým krokem k tobě došel muž. Vyšší postavy. Černé vlasy nakrátko střižené a tváře zarostlé strništěm vousů. Oblečený byl v černém kabátu, který mu končil nad koleny a kolem krku měl šálu. Jeho oděv působil poněkud omšele a nenápadně. Nic extravagantního. Na první pohled nebyl viditelně ozbrojený, ale tohle roční období nahrávalo těm, kteří chtěli nepozorovaně u sebe nosit nějaké menší zbraně, takže kdo ví. Rozhodně ale nevypadal, že by se na tebe chtěl vrhnout. Alespoň ne teď.
„Můžu si připálit?“ Zastavil se u tvého pečlivě udržovaného ohýnku a vytáhl cigaretové pouzdro z nějž si jednu z cigaret vytáhl a připálil o oheň. Potáhne kouř do plic a dlouze vydechne.
„Co tu děláš takhle sama? Holka jako ty by neměla v týhle části města zůstávat venku přes noc. Takovejm jako ty se tu dějou ošklivý věci.“ Ušklíbne se lehce a zahledí se na v dálce proplouvající parník. Opět potáhne z cigarety, než se na tebe opět otočí. „Nebo snad… Jsem našel správně Moreen? Prý tu někde má být. Nevíš o ní něco?“ Loupne po tobě pohledem a odklepne popel z cigarety na bílý sníh. „Měl bych pro ni nějakou práci. Pokud teda nemá dnes večer nic v plánu. Jestli o ní víš, budeš určitě tak hodná a nasměruješ mě, že?“ Usměje se nezvykle mile a udělá krok k tobě. |
| |||
![]() | Nesplacený dluh Moreen Ellsworth For we know him who said, “It is mine to avenge; I will repay,” and again, “The Lord will judge his people.” |
| |||
![]() | Seznamování „Jistě bratře, byl.“ Odvětím prostě. „Nic se nemění. Několik kilometrů země nikoho, o které se bojuje. Nepříznivé podmínky a planina která drží obě strany v šachu. Pokud někdo zvítězí bude to spíš zázrak.“ S každým slovem, které vyjde z mých úst mi dochází, že to je zbytečné. Byla to řečnická otázka. Jen aby řeč nestála. Stejně bych mu nevysvětlil, co to místo je zač. To nejde vysvětlit nikomu. Raději jsem se zahleděl přes kraj záclonky na ubíhající silnici. Chtě nechtě ve mně ale vyvolal vzpomínky.
☩
Hlasitý výstražný zvuk trubky se rozezněl nad zákopem. Vzácná káva v omláceném plecháčku se vylila, jak se všichni rychle vrhli na své pozice. Seděli namačkaní u sebe, aby se trochu zahřáli. Byl takový mráz že dokonce málokdo i kouřil. Což bylo znamení že je něco už doopravdy špatně. Únava, apatie a bezvýchodnost. Nebezpečná kombinace. Nejeden z nás prostě někde umrzl. Zavřel oči na hlídce a už je nikdy neotevřel. Teď se ale všichni hýbali. Těžký dělostřelecký granát se zabořil do země a hlína se rozstříkla jako vodní gejzír.
Byli jsme zalezlí a slyšeli svištění projektilů nad hlavami. Někdo se modlil, někdo byl ticho, jiní se hystericky smáli a někteří plakali. Viděl jsem muže, kteří svírali fotky svých rodin. Všichni chtěli jen jedno. Ať jsme to zrovna mi, koho dnes artilerie mine. Pod oblaky kouře určitě postupoval nepřítel. Brzy dojde na jatka.
Někdo zařval o průniku. Prach se zdvihal jako bouře. Hnal jsem se zákopem. Munice už mi dávno došla. Nevím, jak dlouho tenhle boj probíhal, ale bylo to až moc dlouho. Brodil jsem se přes mrtvé s vytřeštěnými výrazy a bolestnými grimasami. Někteří z nich byli téměř děti. V ruce jsem svíral dlouhou trubku s těžkým koncem. Nebyl čas na vznešené šlechtické zbraně. Přede mnou se mihl stín. Rozmáchl jsem se a udeřil. Čelist s hlasitým křupnutím praskla. Zůstala vyset a já dával další a další rány. Dokud krvavá masa, která bývala člověkem nespadla k zemi.
Ruka mi vysela podél těla. Nevím kdy se to stalo. Byla to kule nebo rána, netuším. Z posledních sil se držím na nohou. Je jich tady hodně. Moc. Dalšímu roztříštím rameno. Jeho kumpán to schytá do kolene. Podle toho, jak se mu noha prohne se už nikdy nepostaví. Dobře mu tak. Přes krev nevidím. Někde jsem ztratil helmu. Prásknu dalšího přes hlavu. Lebka se propadne dovnitř. Kůže divně vysí a oko začne šilhat a podlije se krví.
Ležím na zádech a chlap nade mnou se rozpřahuje. Paprsky světla prosvítají skrz mraky a dopadají na mé zrasované a unavené tělo. Konec. Klid a mír. Nikde jinde, než ve smrti stejně není. Někdo toho chlapa smete. Bajonet mu kouká zpod brady. Nevím, jak se tam dostal. Natáhne se ke mně ruku. Spojenec. Vytáhne mě na nohy. „Neboj chlape, dneska je konec.“ Sevře mě pevně. „Mě říkají Samuel, a ty jsi?“
☩
Trhnutí, jak kočár zastaví mě probere a opatrně vystoupím. Jsem po posledních nocích ve městě utahaný a po mém snu uprostřed bílého dne se ani nedivím že vypadám bledý jako stěna. Když uslyším hlas staré paní musím se usmát. Je pravda že nás dlouho nemohla vidět spolu. Téměř se s bratrem nestýkám. Dnes jsme ale oba hrdí dědicové rodu Witheů. Je čas spojit síly. Není to tak že bychom se neměli rádi. Naopak. Miluji svého bratra i sestru. Jen nás život zanesl na jiné cesty a není toho moc co si říct. „Nenech otce čekat, bratře, rád budu dělat společnost nejvíc okouzlující dámě večera.“ Rozloučím se s našim rodinným klenotem, který jde očividně okouzlovat obchodní partnery tou správnou mluvou a vidinou cinkajících šekelů. „Ne jsem v pořádku. Nemusíš se strachovat. Jen jsem poslední večery moc nenaspal. Zaujalo mě nějaké studium. Zajímám se o sociální vztahy v nejchudších vrstvách města. Vskutku fascinující. Nebudu tě ale nudit detaily. Pospěšme ať tvůj host nečeká. Budu nejmilejším v celé místnosti. Slibuji.“ Usměji se na matku ze široka. Snažím se zaplašit vzpomínky a odehnat alespoň na jeden den všechny své lovecké instinkty. To je totiž přesně to, co potřebuji. Nechat všechno uklidnit, než se zase vrhnu na lov. Už brzy. |
doba vygenerování stránky: 0.44804286956787 sekund