Andor.cz - Dračí doupě online

Pokec s pošuky

Jasně asi vtipkuju o gangu který je drsný i bez drsného jména protože když chce někdo z Kohoutů vidět něco drsného tak se podívá do zrcadla. A to už nemluvím o vtipu jestli kokrhají ráno nebo o půlnoci, ale o někom si můžeš myslet nebo říct co chceš a pokud u toho není tak mu to může být jedno.
„Mám Bertoldovi doručit jistou věc, bylo mi důrazně řečeno ať to dodám pouze jemu.“prohlédnu se všechny a pak dodám.
„Nečekala jsem že si bude moci dovolit ochranku, bylo mi řečeno že dluží skoro celému Spáleništi.“
Tak snad jsem to moc nepřehnala, ale je to lepší než ta druhá možnost která mně napadla a kterou by si rozhodně mohli vyložit jinak. Také neřeknu že jim můžu zaplatit víc pokud odsud odejdou protože si nemyslím že by to byla ochranka v tom smyslu jak jsem to vylíčila.
A také už moc peněz nemám ... ale ty krysáky pustili. Jistě byli to krysáci ...

Návrat domů

„Nemrtví z katakomb nebudou problém. Mám pár věcí, které by nám proti nim mohly pomoci. Pokud cestou nenarazíme na nějakého licha, nebo nekromanta, tak se můžeme obávat jen toho, že netrefíme zpátky." prohodím k Rizie na její reakci ohledně katakomb a zadívám se na zažloutlý plánek, který v době mé nepřítomnosti položila Rizie na stůl.

Na Riziinu otázky odpovím: „Vyrazil bych zítra ráno po snídani, řekněme po osmé hodině." vstanu a dám se do sklízení nádobí a zbytků od večeře.

Jakmile bude nádobí umyté a zbytky do večeře sklizené, zeptám se Rizie: „Vracíš se domů, nebo přespíš tady? Nějakou výbavu a zásoby mám připravené, jenom ještě zkontroluju talismany a připravit si správnou munici. Každopádně tě musím upozornit, že mám nahoře jenom jednu manželskou postel a taky tam trochu zatejká. Rozhodnutí je na tobě."

Rozhodne-li se Rizie přenocovat u mě, dojdu nahoru rozestlat. V opačném případě jí pomohu se sbalit a dojdu jí vyprovodit ke dveřím.

Bar, bar a zase ten bar

"Nevadí," mávnu rukou nad tím, že se o tom klukovi nic neví. Beztak by mi asi příliš nepomohl, byla to jen jedna z možných stop. A když se Lucy vydá pro letáčky, tak už tuplem tuším, že tohle bude mnohem lepší vodítko než nějaký zakřiknutý puberťák, co si nejspíš půlku toho, co slyšel, ani nepamatuje.

Na barmanovu nabídku pokývu hlavou: "Jo, ještě bych si jednoho panáka dal. Stačí něco lehkýho, třeba skotská. Ten předchozí dryják byl parádní, jak poctivá rána do břicha, ale člověk to nemůže na cestu přehánět."

Když se Lucy vrátí, tak jsem rád, že mám další možnou stopu. Kouknu do letáku. Obvyklé fanatické kecy. Ne, že bych čekal něco jiného. Ale jeden stejně doufá, že tihle cvoci alespoň jednou za čas přijdou s něčím originálním. Jenže originální věci asi na jejich prosté ovečky neplatí. Jen stokrát omletá hesla.

"Jednou jedinkrát bych byl rád, dyby někdo propagoval třeba levýho boha...ale což," zamumlám si pro sebe s očima v letáku.

Pak narazím na adresu.

"Jo, naprosto," přitakám v odpověď, "skvělá práce Lucy! Mrknu na toho mešuge. V celý týhle věci smrděj divný kulty, takže to není od věci prubnout."

Dorazím svoje pití, zaplatím dlužnou útratu a rozloučím se.

"Díky za pomoc, je osvěžující narazit na někoho s kým je řeč. Když zistím něco novýho o naší společný známý, tak dám určitě vědět. Zatím přeju hezkej večer."

Pokynu Lucy i barmanovi a pokud mi nikdo už nic nechce, tak se vydávám na adresu z letáku.

Opuštění místa činu
Isaac

Dítě klidně spí, nevědomo si scény, která se odehrála za zdí v pokoji jeho matky. Rozhodl ses ho ponechat jeho osudu a opustil jsi byt.
Na chodbě panovalo velké ticho a hlídač nebyl nikde v doslechu. I kdybys chvilku počkal, tak se neozvou zvuky otevírání dveří, jako když před tím procházel patro po patře. Je tedy bezpečné odejít.

Zamíříš zpátky na střechu, na sousední budovu a stejnou cestou pryč, jako ses dostal dovnitř. Ani tentokrát se nestane nic neobvyklého. Nesetkáš se s ničím, co by tě ohrožovalo, nebo se tě pokoušelo zastavit. Stejně snadno jako ses dostal dovnitř, se dostaneš i ven. Stane se ale jedna zvláštní věc. Při tvé cestě ven, chvilku po tom co slezeš z požárního schodiště, se mineš se ženou. Věk něco mezi dvaceti a třiceti. Přes hlavu má přehozenou kapuci, jinak je oblečená velmi prostě a nevýrazně. Nic neříká, ale usmívá se. A protože kolem není nikdo jiný, tak asi na tebe. Nakonec se s tebou rozloučí krátkým mrknutím a pak zmizí za rohem.
Noc stále ještě trvá. Podle všeho máš ještě dost času než se rozední. Rozhodně dost na to, aby ses stihl vrátit nepozorován domů. Tedy pokud chceš. Tvá práce je splněna a jiný úkol jsi nedostal.

Stále v baru
Oz

Lucy se krátce zamyslí a nakonec jen pokrčí rameny. „Hele s tím klukem ti neporadím. Neznám ho a nemám ani tušení jestli bydlí někde kolem. Tak hezkej nebyl. Můžeš zkusit, jestli si ostatní nevzpomenou, ale dost o tom pochybuju. “

Tipuju to na takovej ten tichej a nevýraznej typ. Pro takový lidi je to ideální kořist. To mi připomíná, když jsem jednou posedl jednoho kněze. Panečku, to bylo číslo. Měl pět ministrantů a se všema si hrával ve zpovědnici na schovávanou. Nevěřil bys, co všechno se dá s krucifixem dělat.

„Možná ale vím, kde najít toho kazatele.“ S tím se Lucy opře o pult a nakloní se k barmanovi. „Hele Tome nemáš tu náhodou ještě ty letáčky, co tu rozhazoval ten divnej týpek?“ Barman zdá se nechápe a věnuje dívce zmatený pohled. „Ten kněz “zkázy“! Jak povídal, že všichni skončíme v pekle a podobný kecy.“
Barman ukáže nezaujatě palcem dozadu. „Vyhodil jsem je do popelnice.“ To už Lucy na nic nečeká a zamíří kamsi dozadu. Mezi tím se k tobě otočí barman a položí otázku, kterou od lidí jako on můžeš slyšet prakticky neustále. „Dáte si něco?“ Myšleno samozřejmě jestli si hodláš objednat. Nevypadá to na typ, který by tě pozval na skleničku jenom proto, že mu vyslýcháš servírku.

Po několika minutách se Lucy vrací zpátky a v ruce svírá několik papírů, které vítězoslavně položí před tebe na pult. Vypadá to, že se jedná o několik kopií téže brožurky, akorát se těch pár kousků slepilo čímsi dohromady. Brožurka je velmi prostá:

OBJEVTE PRAVÉHO BOHA

NECHTE SE VÉST JEHO SVĚTLEM

ZACHRAŇTE SVOU DUŠI PŘED ZLEM

NALEZNĚTE SPASENÍ

Dole pod tím vším potom najdeš adresu nějakého místo tady v Můrově. Není to žádný kostel, církev ani společenství. Prostě jen obyčejná adresa, jako by to někdo vytvořil u sebe doma ve sklepě. „Stačí to?" zeptá se Lucy po chvilce.

Zpátky doma s Rizie
Walter

Zbavit se dešťové vody ti díky množství nádob chvilku trvá. Nakonec jsou ale všechny prázdné a můžeš se tak vrátit zpátky dolů za Rizie. Ta už stihla na stole rozložit tvoje plány a zvědavě si je prohlíží. Mezi nimi i pár plánů, které nepoznáváš. Papír je zažloutlý a špinavý. Nepodobá se to ničemu, co znáš, ale vyvedeny jsou docela dobře. Rizie tyhle plány porovnává s tím, cos přinesl ty a přitom si do notesu dělá poznámky.
„Ani ne.“ Odpoví na tvou otázku a jinak se k tomu už nevyjadřuje. Ale už jí trochu znáš, tak poznáš, že tím “ani ne“ myslí spíš něco ve stylu
“Pár by jich bylo ale to je jedno.“
„Vypadá to, že to vede do stok tady pod Můrovem a potom do katakomb. No bezva.“ Neznělo to zrovna nadšeně a s tím cos slyšel o katakombách to není ani tak překvapivé. Rozléhají se prakticky pod celým městem a neexistuje žádná mapa ani plán. „Ale co. Kdy plánuješ vyrazit? Hned ráno?"

Můrov - Bar

Způsob, jakým Lucy popisuje místní kazatele mě pobaví: "Jo, všecka tahle pámbíčkářská chamraď je stejná. Jednou se mě snažil jeden magor najmout, abych hledal jeho nevinnost a nehřešící já z jeho mládí, že mi pak zaplatí v modlitbách za mojí duši. Zeptal jsem se, kolik chlastu si za ty modlitby můžu koupit. Tak mě označil za zplozence pekel a táhnul pryč."

Usměju se nad tou vzpomínkou. Když tak nad tím přemýšlím, měl vlastně pravdu, vzhledem k tomu, jak jsem teď skončil. Ale pořád lepší démon v těle než patřit mezi tyhle cvoky.

"Ale zpátky k věci, docela mě překvapuje, že se tyhle typy nechaly odradit jednim zastřelenym kazatelem. I tak by to ale stálo ještě za proklepnutí. Nevíš, jestli by mě tady někdo nemoh nasměrovat k tomu divnýmu týpkovi? Nebo kde bych našel toho kluka, kterýho prudil ten zastřelenej? Je to možná voklika, ale v mý branži je dobrý pokrejt všechny možný úhly."

Potom se na ní vážně zadívám a dodám: "Tenhle případ nehodlám vzdávat. Dostanu se tomu všemu na kloub a najdu Léthii i se sestrou, i kdyby to byla poslední věc, co udělám."

Přidat trochu na vážnosti není od věci, ať holka vidí, že tohle pro mě není žádná hra.

Hotel
Isaac

Hledím na spící dítě, kterému jsem právě zabil matku. Cítím jistou lítost, ale během let mého výcviku mě na to připravovali. Jeda z hlavních věcí, kterou mi říkali bylo, aby jsem nebyl idiot a hlavně nebral pak ony děti. Na základě důsledků, které by z toho vznikli jsem se již rozhodl, že takovou hloupost nikdy neudělám, ale přesto v tento okamžik jsem na malý moment pocítil jisté sympatie k onomu dítěti, kterého jsem právě připravil o nejdůležitější osobu v jeho životě.

Neslyšně odcházím ke dveřím, aby jsem si poslechl situaci na chodbě a případně dle potřeby dveře lehce pootevřel, aby jsem zkontroloval, že je čistý vzduch a já se mohl vydat pryč stejnou cestou, jakou jsem sem nahoru přišel.

Dnes jsem splnil svojí vraždu. Dříve, než vylezu na vršek budovy, tak žena dole se probudí. Bude mít vytřeštěné oči hrůzou, neb jí dojde, že umírá, zatím co ze svých úst bude zvracet krev a obsah svého žaludku. Nicméně však příliš pozdě. Tento jed se vstřebává velmi rychle. Umím si představit, až někdo dorazí kvůli plačícímu dítěti a najdou mrtvolu ženy v jejích zvratkách, jak si jednou rukou svírá hruď, zatím co druhou má nataženou směrem k pokoji, kde je její dítě.
To však už není můj problém. Můj cíl byl zlikvidován a já mohu v klidu dokončit svůj úkol.

Večeře nad mapou

„K něčemu to nakonec bylo." odvětím s úsměvem Rizie, dám vařit vodu na čaj, dokončím přípravu studené večeře ve formě housek se sýrem a salámem, kterou následně donesu na stůl a dodám: „Nabídni si, ať si nepřipadám, jako špatný hostitel." Sáhnu do kufříku, položím na stůl svůj výtvor spolu s mapou od goblinů se slovy: „Neměl jsem na to moc času, ale rozdíl je patrný hned na první pohled. Našel jsem odpovídající místa a dal jsem dohromady mapu, podle které bychom se mohli dostat k místu, které se ukrývá na té mapě od goblinů. A teď mě na chvíli omluv." načež se seberu a dojdu o patro výš vyprázdnit nádoby s dešťovou vodou.

Jakmile budou všechny nádoby vylité do vany v koupelně, která se nachází ve stejném podlaží jako ložnice, a vráceny na své místo, vrátím se o patro níž za Rizie, vypnu sporák, zaliji čaj horkou vodou, donesu na stůl sobě i Rizie hrnek s horkým čajem a pustím se do jídla.

„Nějaké dotazy, nebo návrhy na změnu?" zeptám se po chvíli Rizie, přitom budu očekávat dotazy a připomínky ohledně mnou vyhotovené mapy.

Nová stopa?
Mahalath

Muž se poškrábe hrdlem flašky na čele. Vypadá to, že nad tím usilovně přemýšlí, ale dělá mu to drobné potíže. Po možná minutě nebo dvou si nakonec vzpomene a ťukne se flaškou do rohu.
“Oba dva byli celkem vysoký. A žádný ořezávátka. Fakt ne. Jeden měl krátký rezavý vlasy a ten druhej … hmmm asi černý?“ Bezdomovec se zase zamyslí ale tentokrát bez úspěchu. “Už nevím. Oba byli takovej ten typ, u kerýho už od prvního pohledu víš, že znamenaj problémy. Týpci který si nebojí ušpinit ruce. “ Nabízenou cigaretu si samozřejmě vezme. Na oplátku ti nabídne svojí flašku. Několikrát z cigarety ní potáhne a uvolněně vyfoukne kouř nad sebe. Potom se silně rozkašle a nedokouřenou cigaretu nakonec típne.
“Ne neměl bych. Kde sem to skončil. Jo ti dva. Rozmlátili to auto a vydali se pryč. Ale ještě před tím se jeden z nich rozhodl vychcat. Ale náš “kamarád“ nemá rád, když mu někdo chčije v obýváku, takže nakonec odešel jenom jeden. Asi ten zrzek. Vypadalo to, že míří na spáleniště.“
Tím skončí svoje povídání a znovu si cvakne ze svojí flašky. A potom mu v hlavě cosi sepne a rozsvítí se mu oči. “Teď jsem si ještě vzpomněl. Jeden z nich měl na bundě obrázek. Lebku, která byla uprostřed jakoby rozpůlená. A byly tam pařáty? Palcáty? Nevím ještě něco tam bylo, ale už si nejsem jistej co. Bylo to divný.“