Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Jídlo skutečně není nijak dobré, a tak zůstaneš především u čaje. Koneckonců čaj ještě nikdy nic nezkazil, i když by mohl být lepší. Podstatně lepší. Sarah dál vesele štěbetá a zahrnuje tě informacemi, které i přes své množství nevykreslují žádný líbivý obraz o místních poměrech. K renomovanému sanatoriu, kterým se Greenhill a jeho správce pan doktor Hart holedbají, to má skutečně daleko. Věděl tohle tvůj manžel před tím než tě sem poslal?  

„No, ano teď. Kdy jindy nás mají takto pěkně po kupě než teď? Vybírají si. Ale upřímně se mě neptej, dle čeho.“ Pokrčí Sarah rameny. „Někteří mají samozřejmě své oblíbence, ale příliš do toho nevidím. V tom lepším případě si s tebou budou chtít jen povídat, ale pak… No, jsou tu i méně příjemné terapie. Na ty ale berou spíše ty ztracené případy.“ Pokývne hlavou k ženě s dlouhými urousanými vlasy sedící u jednoho ze stolů, která vidličkou zarputile ryje do kovového tácu… cosi. A dle jejích obvázaných rukou, které jsou pokryté obvazy od předloktí až k lemu kratších rukávů to nejspíše nedělá pouze s tácem.

„Nemusíš se ale bát. Ty totiž rozhodně nevypadáš jako ztracený případ.“ Usměje se na tebe zářivě a pak jen na tebe ukáže lžící. „A toho se drž.“

A ty tak dále vyhlížíš spíše než doktory někoho jiného z personálu. Jednu určitou zapšklou ženu, která to tu má vše na starost. Čas běží a většina pacientek už viditelně dojedla. Skoro to až vypadá, že se nic nebude dít, ale v ten moment se dveře do jídelny otevřou a dovnitř vejde trojice mužů v doprovodu té, kterou hledáš.

Vrchní sestra Meeksová se o něčem baví s mužem v bílém plášti, který působí z trojice rozhodně nejstarším dojmem. Je to opravdu seschlý muž s brýlemi, který působí ve tváři poněkud nezdravě nažloutle. Výškou je také z trojice nejmenší, ale zachraňuje to alespoň sestra Meeksová, která je i tak o něco nižší než ten starý lékař. Dalším je muž s hnědými vlasy a upravenými vousy s poněkud otráveným a nebo snad znuděným výrazem, který rozhodně nepůsobí, že by z přítomnosti zde byl jakkoliv nadšený. Nevěnuje příliš pozornosti rozhovoru svého kolegy s vrchní sestrou, a nakonec ani vám. Výmluvné zívnutí, které jen tak tak skryje za zvednutu ruku celý ten dojem jen umocní.

A pak je tam třetí. Od pohledu nejmladší ze skupiny. Drží se vzadu a tak si jej ani pořádně v první chvíli nevšimneš, až když se skupina rozejde více do místnosti, můžeš si jej lépe prohlédnout a hned pochopíš, o kom přesně to Sarah mluvila.

Ten nový mladý lékař je skutečně pohledný muž s krátce střiženými černými vlasy. Přes tmavý oděv má přehozený bílý lékařský plášť stejně jako jeho kolegové, přičemž do jeho kapes má vražené ruce a kráčí se zadumaným výrazem poněkud s odstupem za ostatními. V jednu chvíli, kdy se na něj pořádně zahledíš, ti přijde, jako kdyby se prostor kolem něj podivně zakřivil a zavlnil podoben ohýbanému zrcadlu… A nebo tě jen klamou smysly.

Jak říkala Sarah, že se jmenoval? Bra… „Bradford.“ Šťouchne do tebe nenápadně Sarah a pohodí bradou k zadumanému mladému lékaři, který aktuálně vypadá myšlenkami někde hodně daleko.

„Tak co myslíš? Já myslím, že na něm skutečně něco… je.“ Zeptá se tě na nějaké hodnocení s úsměvem sedícím jí na rtech, zatímco se skupina lékařů vydá do části místnosti, kde se už dokončilo vydávání oběda. Sestra Meeksová o tebe zavadí pohledem, nebo tě spíš i schválně vyhledá a nepatrně se ušklíbne, než na něco odpoví tomu starému muži a pokračuje s nimi dál.

A ty máš příležitost s ní konečně promluvit… Pokud tedy chceš.

Vera De Lacey

„Hmm, je pravda, že bych se asi neměl divit tvému načasování Veršů po té události tehdy v salónku. Víš, že jsi byla první, kdo mi usnul přímo uprostřed jednání?“ Pousměje se William. „Na to se opravdu tak lehce nezapomíná.“ Povzdechne si a zadívá se na kachny pomalu plující po klidné hladině řeky.

„Já to chápu, Vero. Jen jsem chtěl… Ale, hmm nemusíš… Vlastně nemusíš nic, co bys nechtěla.“ Promluví ještě naposledy, než se opět ponoříte do ticha. I tak je to příjemná chvíle, ačkoliv je těžké odhadovat, co přesně William chtěl původně říct. Chtěl tě udělat šťastnou? Nebo snad s tebou založit rodinu? A nebo prostě jen chtěl, abyste váš vztah nemuseli tutlat před veřejností, což bylo více než nepohodlné a komplikované? Nakonec jste mohli být spolu pouze na místech, která nebyla veřejnosti přímo na očích. V jeho sídle a nebo právě tady na venkově v Davenportu, kam se čas od času za tebou uchýlil do klidu přírody a mimo ruch velkoměsta, kterým Nový Jeruzalém opravdu byl. Takových klidných míst však bylo žalostně málo.

A tak čas plynul. William ti dával prostor k tomu, aby sis vše zpracovala, alespoň tady tak, jak se to za současné chvíle dalo. Nerušil tě, jen vedle tebe tiše seděl s rukou obtočenou kolem tvého pasu. Kachny nakonec odplavaly zase někam jinam, nejspíše dál do ohybu řeky a stíny se protáhly, jak se slunce posunulo na nebeské dráze.

Nastal čas se pomalu vrátit, protože doma na vás čekala večeře a jedna jistě dosti netrpělivá matka. Ostatně, jestli někdo z tvého nového románku byl stejnou měrou nadšený i pohoršený, byla to tvá právě ona. Věděla moc dobře, kam tě něco takového stavělo a jakou nesmazatelnou skvrnu by to mohlo na tvé pověsti udělat, stejně tak ale, jak velká šance to byla pro tvou rodinu posunout se na společenském žebříčku, pokud by se z toho románku stalo něco víc oficiálního. Dovedeš si živě představit, že být svědkem toho, jak vše nakonec dopadlo s krabičkou s prstýnkem, měla bys to na talíři ještě hodně… hodně dlouho. Ale matka tu nebyla, alespoň zatím, a i když velmi ráda organizovala život nejenom tobě ale také tvým sestrám, ty ses už naučila si z toho tolik nedělat. Tedy, jak jen to v rámci zachování funkční rodiny šlo.

„Možná bychom měli jít.“ Je to nakonec William, který při pohledu na zdobené kapesní hodinky, které vytáhl z kapsičky na vestě, zavelí k odchodu. Bez větších obtíží se vytáhne na nohy a natáhne k tobě ruku, tu jedinou, kterou může. Na první pohled sice vypadá, že má obě dvě, ale moc dobře víš, že ta druhá skrytá za tmavou rukavicí se nikdy nepohne. Každý jste tehdy na začátku tohoto roku při diplomatické misi v Dvarace zaplatili vysokou cenu.

Avšak nakonec to nebylo nic oproti vypuknuvší válce, která se před pár měsíci rozhořela v Provinciích. Nebylo dne, aby denní plátky nepřinášely informace o jednání Spojeneckých armád, které se chystali k masivnímu útoku, kterým bude opět nastolen pořádek, stejně jako výpovědi přeživších, kteří byli vyhnání ze svých domovů a jako ti šťastnější o tom mohli mluvit. Svět stále více a více padal do chaosu, a přesto se to v takovéto momenty, jako jste právě teď sdíleli, nemohlo zdát vzdálenější.

Ale jestli v tom měl někdo sehrát klíčovou úlohu, stál teď vedle tebe… A ty s ním.

„Říkal jsem si, že snad to dnes nebude tvá matka přehánět jako posledně. Promluvila si s ní? Ale chápu, že je těžké jí vysvětlit, že opravdu nepotřebuji žádné speciální zacházení ani nadívané křepelky. Ty obzvláště.“ Poznamenal William při vzpomínce na poslední návštěvy, kdy tvá matka zřejmě pojala podezření, že pokud máte takovou vzácnou návštěvu, je nutné ji i adekvátně pohostit a přivítat. Netušila jsi, kde na to brala peníze a snad bylo i lepší o tom nepřemýšlet, ale v době, kdy tu býval na návštěvě William se vaše domácnost o poznání proměnila. Dokonce i v jídelně přibylo pár nových kousků nábytku a stříbrných zdobených svícnů. Z jejího pohledu to zcela jistě byla rozumná investice, která se mohla v budoucnu násobně vrátit… Ale ještě jsi tu byla ty. Ty především.

„Vypadáš jako Sofie,“ hlesnu tichým nepřítomným hlasem. Nevím, kde se to vzalo, ale nedokážu to dostat z hlavy. Ten záblesk něčeho, co tam nemělo být. Sofie. Možná za to může ten zvuk…? Možná to, že jsem od rána ještě nic nejedla ani nepila. Připadám si tak slabě. Raději se tak soustředím na hlas mladé ženy, se kterou sdílím celu. Rozhodně toho namluví více než já, ovšem… Ruku na srdce, to opravdu není těžké. Nikdy jsem nebyla zrovna lvice salónů, měla jsem raději svůj vlastní klid.

Bez ohledu na zklamání, co ze Sarah přímo čiší, svoji odpověď nijak nerozvádím. Nechce se mi o tom mluvit, naopak mi je ze všeho, co mi tu vypráví akorát ještě více zle. Cítím tu tíhu dosedající mi na ramena, úzkost stahující hruď. Raději se tak zvednu od stolu a přejdu k zamřížovanému oknu, kde se zastavím s pohledem upřeným ven. Hlavou se mi honí dost neveselé myšlenky a úvahy, přesto i ta morbidní představa sebe sama, jak kráčím směrem ke katovské smyčce na malém dřevěném podiu je mi milejší než celý Greenhill.

„To je přeci… Strašné,“ vydoluji ze sebe akorát přiškrceně, když mne Sarah obeznámí s tím, čeho jediného lze tady dosáhnout. Drobnosti propašované od dozorců. O ceně za něco takového raději ani nepřemýšlím, protože jediné, co mě napadne je… Ne. Rozhodně ne.

Od okna se už nehnu. Stojím tam opřená a nepřítomně hledím z okna ven, ztracena ve svém malém světě. Čas se zvláštně zpomalí až nakonec úplně zmizí. Jakkoliv na mne Sarah několikrát promluví, nedočká se více než krátké odpovědi sotva o pár slovech.

Snad bych si ani nevšimla otevíraných dveří nebýt Sarah. Polekaně sebou trhnu, když do mne lehce strčí, aby mne probrala. Ostře se nadechnu a poněkud nervózně zatěkám pohledem mezi Sarah a dveřmi. Jak dlouho…? Promnu si oči, nicméně v další chvíli přeci jen vykročím za Sarah ven na chodbu, kde už čekají nejen dozorci, ale i zástup zdejších chovanek. Je to opravdu bohatá sbírka zlomených duší, všehochuť zdejšího panoptika. A že to není vůbec pěkný pohled. Kterou z nich budu za pár let já?

S prázdným výrazem se rozhlížím kolem sebe, snažím se držet si od všech odstup. Snad bych raději… Ne, určitě bych raději zůstala v cele jako těch pár, kterým podává sestra tác skrze průzor ve dveřích. Nikdy jsem neměla ráda davy lidí a tenhle průvod je pro mne noční můrou. Přesto se stanu jeho součástí, když společně se Sarah vykročím chodbou pryč. Ostatně ta se ochotně zhostí mého uvedení do zdejší společnosti a pokračuje v tom tichém vyprávění o místních poměrech.

Doktor Colbeck, Grabham a Bradford. Lišácký úsměv jí neoplatím, vlastně by v mé tváři marně hledala cokoliv jiného než šok a znechucení. Prádelna nebo terapie. Obojí mi zní příšerně. Když vidím stav všech těch žen kolem mne, tak je mi jasné, že lékaři tu rozhodně nejsou od toho, aby nám pomáhali. Nebo nás dokonce léčili. Ne… To rozhodně ne. Každý, kdo tady pracuje a vidí v čem ty ženy žijí a jak, je zrůda. Neřeknu nic, jen se přinutím vydechnout ve snaze zachovat klid a nedat na sobě nic znát.

Prostorná jídelna je pro mne úplně jiným světem stejně jako všechno tady. Působí to tady všelijak jen ne útulně. Na sestry hledím ryze nedůvěřivým pohledem, zatímco pomalu postupujeme frontou, co se tu utvořila. Mlčím. Očima těkám kolem sebe a ujišťuji se, že je to skutečně tak hrozné, jak to vypadá. Nakonec přijdeme na řadu, ačkoliv opravdu není o co stát. Svírám v rukách plechový tác a konsternovaně sleduji ruce sester nakládajících na něj nevábně působící hmotu fazolí, zeleniny a rýže. K tomu hrnek na čaj, který si po vzoru Sarah natočím z varny.

Nakonec se usadím společně se Sarou k jednomu ze stolů… Kde nakonec zůstaneme sedět samy. Neujde mi, že od nás odežene pár dalších pacientek dříve než se stačí usadit a… Vlastně jí jsem za to vděčná. „Cože?“ krátce k ní vzhlédnu od jídla. Bristol, zasekne se mi to známé jméno v hlavě. Aspoň na chvíli, než…  „No… Nevím,“ odpovím jí váhavě. Ani nevím, kde se vezme představa misky s vodnatou polévkou, ve které plave pár kusů nahrubo oškrábané zeleniny včetně slupek, přesto stačí mrknutí a zírám zpátky na fazole s rýží. Nicméně ani teď to nevypadá vábně. Ačkoliv… Nakonec je úplně jedno, jak to vypadá. Skrze sevřený žaludek bych neodkázala nic pozřít ani kdyby mi tu naservírovali telecí líčka na víně.

„Nové terapeutické způsoby,“ zopakuji po Sarah zhrozeně, když se tak vesele zakření. Naznačuje tím snad…? Ahh, ne, nechci o tom přemýšlet. Nechci na terapii ani do prádelny, chci mít jen… Klid. A zatímco ona má svoji porci jídla už snězenou, já se v té své stihla tak akorát porýpat lžící a ujíst sotva sousto rýže a jednoho dost neurčitého kousku rozměklé zeleniny. A víc se do sebe už ani nesnažím dostat, namísto toho lžíci odložím na znamení, že jsem dojedla. Zato hrneček vlažného čaje vypiju hned a vlastně se i odhodlám jít si nakonec natočit ještě jeden, abych zahnala tu nejhorší žízeň a slabost.

„Takže… Doktoři si chodí vybírat pacienty na terapie… Sem?“ přeci jen se Sary zeptám. Ne snad, že bych stála o zajišťování pozornost. Když dosedni opět ke stolu i s čajem, tác od sebe i trochu odstrčím. Při pohledu na jídlo jen lehce nakrčím nos a tiše si povzdechnu. Od té… Události s Bartholomewem jsem toho příliš nesnědla ani doma… A teď nemám na jídlo ani pomyšlení už vůbec.

„Takže… Teď bude co?“ nejistě se rozhlédnu po jídelně. Hledám jen jednu známou tvář, vrchní sestru Meeksovou.

Delilah Blair Flanagan

„Ehm?“ Zarazí se Sarah, když se pro jistotu ještě jednou zeptáš na její jméno a nakloní hlavu k rameni. „Ne? Sarah…? Říkala jsem Sarah. Nejsem… Jsem Sarah.“ Řekne poněkud zvláštně a na chvílí působí, jako kdyby ani ona si tím nebyla tak jistá. Jestli ale měli lidé právo chovat se někde zvláštně, bylo to právě toto místo. Kdo ví, co za tím bylo a co se té dívce stalo.

„Otevřeli? Hmm, tak třeba jednou… I když. No, vlastně víš, že tu také máme divadlo? Tedy jen ti nejvychovanější z nás dostanou možnost se toho zúčastnit a za mě to dosti hraničí s fraškou, přinejmenším, ale máme tu aspoň… něco. I když na místní ztvárnění Samsonova pádu bych se jednou chtěla podívat, heh. To by bylo.“ Zasměje se tiše té představě, která se jí vykreslí v hlavě.

Na její otázky však neodpovíš. Tedy rozhodně ne tak, jak by čekala. Ostatně to zklamání z tvé odpovědi je na ní hned patrné. „Hmm, dýchat… No, dobře. To je nové.“ Maličko se ušklíbne, ale více už do tebe nerýpe, ať už si o tom myslí své.

„Heh, Hartem? Tím panákem? Snad si nemyslíš, že u něj by ses něčeho dovolala? Jsme pacienti. Nás nikdo neposlouchá. Tedy… skoro.“ Zapřemýšlí krátce, ale více už to nerozvádí. „Mluvit? Mluvit se tu dá s kde kým. Ale úplně nevím, co si pod tím představuješ. Jestli ti někdo pomůže ven? Ne, to určitě ne. Někteří dozorci jsou ochotní za nějakou cenu propašovat dovnitř nějakou drobnost. Cigarety, knížku… no, záleží. Ale není tu moc čím platit.“ Ušklíbne se kysele. A pak se mezi vámi rozhostí ticho, jak se tvá mysl rozběhne někam jinam. K těm šťastnějším koncům, i kdyby měli být snad na šibenici.

A den pokračuje. Netrvá to nakonec tak dlouho, se začne ozývat otevírání dveří. Sarah, která se s tebou před tím snažila párkrát bezúspěšně zapříst rozhovor, do tebe jen šťouchne a pohodí hlavou ke dveřím. „Bude oběd. Alespoň si natáhneme nohy.“

A také, že ano. Vypadá to, že skupina dozorců postupně pouští chovance z jejich cel, včetně vás. I tak si ale všímáš, že pár dveří zůstává zavřených a sestra čekající s vozíkem naloženým tácy s jídlem se o ně postará dost možná jinak. Tohle křídlo, kam tě umístili je viditelně pouze ženské, takže vidíš, že se v prostorné chodbě shromažďují ženy různého věku i vzhledu. Jedno mají ale společné, světlý obyčejný oděv a poněkud neutěšený vzhled. Některé těkají pohledem vyděšeného zvířete kolem sebe, jiné se pochechtávají a pár z nich působí prostě… normálně? Alespoň co se chování týče.  

„Po obědě jsou většinou terapie a nebo práce v prádelně. Je fajn, když si tě vyberou na terapii, protože v prádelně… Hmm, není o co stát.“ Promlouvá k tobě šeptem Sarah, zatímco vás dozorci vedou chodbou dále do budovy. „Tedy záleží s kým. Doktor Colbeck je dosti… Hmm, no řekněme, že k němu ti moc nedoporučuji jít. Grabham je uspávač hadů, co se to tu snaží pokaždé jen nějak odkroutit, takže je to vlastně takové odpočinkové odpoledne, kdy si můžeš i zdřímnout. Ale ještě je tu jeden nový… Myslím, Bradford? S ním jsem ještě sezení neměla, ale něco na něm je.“ Pousměje se lišácky. Sarah se viditelně sama pasovala do tvého osobního průvodce tímhle peklem a ta role ji dle všeho baví.

Nakonec cesta není až tak dlouhá, než dojdete do prostorné jídelny, ve které je množství stolů se židlemi a pár sester za výdejním pultem, které už čekají na pacienty, aby jim nandali jídlo na kovové tácy. I přes sem tam podivné zvuky, které se z vašeho procesí ozývají, se postavíte do alespoň nějak uspořádané fronty a čekáte, až na vás přijde řada.

Dvojice sester ti postupně na kovový tác naloží nějaké fazole v omáčce a rýži s pár kousky zeleniny, která je také čímsi zalitá, aby nebyla tak suchá. O mase si můžeš nechat jen zdát. Dostanete lžíci, hrníček na vlažný čaj, který si můžete natočit z chromované nádoby a to je vše. Všímáš si tedy, že některé z pacientek dostávají ještě kalíšky s léky, u kterých si sestry překontrolují, že je hned polkly, ale pro tebe nic takového nemají. Možná zatím?

Usadíte se se Sarah k jednomu ze stolů a dáte se do jídla. Jídlo je mdlé chuti a nevalné kvality, ale je to aspoň něco. Něco v tobě ti však tiše napovídá, že by to mohlo být horší. O dost horší. „Není to zlé, co? Sice to není jako v té restauraci naproti, hmm Bristolu, ale pořád se to dá… ne?“ Pokračuje Sarah v tom zvídavém vyptávání se. Párkrát mávne na ostatní pacientky, které se někdy chtějí posadit k vašemu stolu, ale Sarah je vždy pošle pryč. Snad aby tě zbytečně neděsily a nebo aby tě měla jen pro sebe? Kdo ví.

„No, doufám, že dneska dorazí všichni lékaři. Nebylo by od věci si nějak zajistit pozornost toho nováčka. Třeba bude mít nějaké nové… terapeutické postupy.“ Zakření se a poklepe si lžičkou o bradu. „Všechno lepší než prádelna.“ Zakončí to pak, načež pokračuje v jídle, aby co nejrychleji dojedla těch posledních pár kousků, co jí na tácu zbývají.  

* * *

* * *

Z marnosti toho všeho je mi skoro do pláče. Chvíli konsternovaně a snad i zhrozeně hledím na ošklivou oprýskanou železnou konstrukci palandy, kam mne vedle sebe zve ta žena. Snad sebou i drobně trhnu, když mi náhle oznámí, že dole spí ona. Já… Nevím, co jí na to odpovědět. Nedokážu si představit, že tam vůbec budu spát, ať už nahoře nebo dole. Nechci tam spát. Bože… Znovu přelétnu pohledem po pokoji a zastavím se jich na zamřížovaném oknu. Udělala bych cokoliv, jen abych se odsud dostala ven.

Opožděně zavrtím hlavou a opatrnými kroky přejdu k jedné ze židlí u stolu, na kterou se opatrně posadím. Je omšelá jako všechno, co tu je. Delilah z bible? Na okamžik se zarazím. Jistě, Delilah a Samson, příběh o lásce a zradě. Ne snad, že bych kdy kdovíjak tíhla k bibli, ale tohle patřilo k jednomu z těch lepších příběhů… Pamatuji si, že jsem viděla v novinách nenápadný titulek lákající na divadelní hru napsanou právě na motivy toho tragického příběhu. Sotva znatelně kývnu hlavou, avšak vzápětí…

S bolestným zasyknutím si pokusím rychle překrýt uši dlaněmi. Nepříjemný hlasitý zvuk na neurčitě dlouhou chvíli vymaže ze světa… Všechno. Musím přivřít oči a zapřít se lokty o stůl, abych se aspoň nějak ukotvila v prostoru. Nic nevidím, ani neslyším, ztratím se v tom hluku. Srdce mi buší a ve spáncích mi tepe a třeští, když konečně začnu zase vnímat své okolí. Vše se sice rozpíjí do černých skvrn, které se snažím rozehnat usilovným mrkáním a hlas té ženy zní na okamžik z podivné dálky jako bych měla zalehlé uši.

Roztřeseně vydechnu, stále přikrčená nad stolem a teprve poté se pomalu narovnám s otázkou v očích. Ovšem ani dívka nevypadá, že by snad tušila, co se to právě stalo. Bylo to tak… Nedává to smysl. Jak…? Zmateně zamrkám, když se mi nakonec dívka přeci jen představí. „Sarah?“ zopakuji po ní a pocit toho, že je něco strašně moc špatně na okamžik jen zesílí. „Ne… Sofie?“ hlesnu tiše, napjatě a promnu si oči. Co to se mnou je? Jako by šílenství nasáklé do stěn Greenhillu bylo nakažlivé. Z té představy je mi úzko.

„Ano, myslím… Myslím, že jsem se na to ptala,“ odpovím jí stejně nejistě jako se mne ptá, zatímco se opět přinutím soustředit se jen na ni. Dýchat. Uklidnit se. Musím se uklidnit, abych mohla něco vymyslet. Z toho, co Sofie… Ne, Sarah, Sarah se jmenuje – říká, mi naskočí na pažích husí kůže. Zmínka o otci i její výraz… Nemám z toho dobrý pocit. Natolik, že to raději přejdu… „Ah, dobře,“ kývnu hlavou. Tři roky. Snažím se netvářit tak moc zděšeně jak se cítím. Tři roky na tomhle místě hrůzy.

Zvyknu si tady? Nechci si tady zvykat! Musím se znovu nadechnout a opět vydechnout. Ne, že by to pomáhalo. Bříšky prstů nervózně zabubnuji o stůl. Sofiin… Sařin dotaz mne zavede do míst, kam nechci. Nechci vzpomínat na cokoliv spojeného s Barthem bez ohledu na to, jak moc pěkná vzpomínka to je. Možná právě proto. „Ano, už ho otevřeli. Jednou jsem tam byla… Hráli dobře…“ na okamžik se zarazím, „hru o Samsonově pádu.“ Pro některé to mohlo být možná až příliš nové. Lady Fullerová to myslím označila za vulgární, ale… Tu pobuřovalo všechno, co se nedrželo regulí starých minimálně třicet let zpátky. Nakonec o mých šatech jednou prohlásila, že jsou možná až příliš výrazné na manželku – navzdory tomu, že mi je před večírkem Barth zkritizoval, že v nich vypadám jako jeptiška.

Se syčivým výdechem si promnu tvář. Sofie… Ne! Sarah! Sarah, Sarah, Sarah! Pořád na mně mluví. Doslova mně zahltí přívalem slov a otázek, které sotva stíhám. Není mi moc do řeči – není mi vůbec do řeči. Je to… Tolik malicherných důvodů, proč skončit na tomhle místě. A všechny mají jednu věc společnou – stačilo, aby za vás někdo rozhodl a zaplatil. Tak jednoduché to je. Tak odporné to je. Je mi z toho na nic. „Ne, nic z toho,“ spíše zachraptím než cokoliv jiného. „Jen… Jen jsem chtěla… Dýchat,“ vydoluji ze sebe s jistou námahou a znovu potřesu hlavou.

„Omlouvám se, já… Opravdu mi není dobře,“ hlesnu zamítavě a odkašlu si. Pohledem sice zavadím o umyvadlo, ze kterého by se dalo napít, ale… Ne. Když budu pít, tak to znamená, že dříve nebo později budu muset jít na ten záchod tady a to opravdu… Ne.

„Chtěla jsem mluvit s doktorem Hartem, ale… Nedovolili mi to. Dá se… Dá se tady s někým vůbec mluvit? S někým… Kdo pomůže,“ zeptám se nakonec a přeci jen se vytáhnu na nohy, abych pár mátožnými kroky přešla k oknu. Zastavím se u něj a ramenem se opřu o zeď malého výklenku, zatímco hledím ven. Musí… Musí to přeci nějak… Jít. Raději bych se nechala pověsit na nádvoří věznice, než tady strávila roky… A roky… A… Na okamžik přestanu vnímat. Možná i na chvíli delší jak pár vteřin nebo minut, jak má mysl náhle ustrne v tom jednom prázdném bodě.

♫♪♪♫

Delilah Blair Flanagan

I přes všechny tvé protesty a snahu se jakkoliv stavět na odpor, se za tebou zabouchnou těžké dveře od tvého pokoje – ne, pokoje ne – cely, a ty zůstaneš chycená v pasti. Žena, nebo spíše dívka, na tebe zvědavě hledí, i když jestli v těch očích byl kdysi nějaký bystrý lesk, je už dávno pryč.

„Dobře? Ahh, to je normální. Asi...“ Mávne rukou a sama se hned na to zamyslí nad svými slovy, což i doplní hlavou nakloněnou na stranu a pohledem upřeným… kamsi? „Tak si klidně sedni.“ Poplácá matraci vedle sebe, jako kdyby tě zvala k sobě.

„Ale spodní patro je moje.“ Dodá rázně, snad aby tě hned zkraje odradila od nějakých nekalých plánů. Ty ale rozhodně nehodláš využít jejího pozvání, které je… minimálně zvláštní. Židle u stolu působí přeci jen bezpečnějším dojmem, a tak se na ni usadíš a konečně vydechneš. Ruka tě bolí, ale v tuhle chvíli to není to zdaleka to nejhorší, co se ti děje. Tohle celé je totiž jedna velká noční můra.

„Delilah? Oh, jako ta Delilah z bible?“ Poposedne si více ke kraji postele. „Hmm, těší mě Delilah, já jsem…“

„…Sofie…“

Vysoko položený zvuk připomínající chrčivé zapraskání na chvíli přehluší vše kolem, až se ti pohled na chvíli rozpije a musíš zavřít oči. Až po chvíli, postupně začínají tvé smysly přicházet k sobě. Co to bylo? Netušíš. A viditelně nejsi jediná.

„Ahh… Co to sakra?“ Spustí dívka ruce z uší a zamrká na tebe trochu rozostřeně. „Sarah… Hmm, jmenuji se Sarah.“ Dostane ze sebe s ještě přivřeným okem, ale oproti tobě vypadá, že se z toho nečekaného zážitku oklepala podstatně rychleji. „Zvláštní.“ Zamumlá jen a rozhlédne se kolem vás, než jen pokrčí rameny. Ať už to bylo cokoliv, nezalamuje se tím.

„Na cože si se ptala? Jak dlouho?“ Zastaví se na tobě opět její vodnaté oči. „Noo, a víš, že vlastně ani nevím. Tady se čas měří špatně… Myslím, že pár let to bude. Určitě pár let. Pamatuji si…“ Pousměje se náhle tak sladce. „… mé sedmnácté narozeniny. Máma mi dala zlaté kapesní hodinky a nové šaty… Blankytně modrý satén a otec…“ A její pohled na moment potemní, než se nezvykle znepřítomní, jako kdyby se to něco za ním v ten okamžik vytratilo. „Cože si se ptala? Ah, jistě, jak dlouho tu jsem. Dva, tři roky? Asi tři. Hmm, rozhodně tři.“ Nakrčí rty, jako kdyby o nic nešlo.

„Ale nemusíš se bát. Zvykneš si tady. Každý si nakonec zvykne… Nějak. No, ale co povídám pořád já? Povídej ty?! Co se děje venku? Už konečně otevřeli to nové divadlo na Aldred Road? Tedy, měli ho otevírat už tehdy na podzim, takže asi… ano.“ Poklepe si prstem na bradu a opraví se, když si vzápětí uvědomí svou chybu. Ty se musíš chvíli zamyslet, ale ano, ta dívka má pravdu. To divadlo dokonce znáš stejně jako místo v Zahradách, kde je umístěné. Nevíš tedy, kdy přesně bylo otevřeno, ale Barth tě tam jednou vzal. Vypadalo to, že se tam zajímají o novější inscenace místo klasických ohraných děl. Byl to nakonec… příjemně strávený večer. Tehdy. Před tím vším.

„A jaký je vůbec tvůj příběh, hmm? Příliš mnoho milenců? Nebo naopak jen ten jeden, kterého rodina nenávidí? Závistivá sestra nebo snad tchýně?! A nebo ses zapletla s někým mocným? Někdo z Rady?! To by bylo… A že vybrat by se dalo. Zabila jsi někoho? Unesla někoho? Či snad drogy v rodině? A nebo jen někdo potřeboval dědit, hmm? To je mezi námi ta nudnější varianta. Stejně ohraná jako ty případy, kdy někdo slyší hlasy nebo se prohlašuje za svaté z bible.“ Ušklíbne se, jen co tě zahrne spoustou otázek a variant, než se poněkud omluvně pousměje a zase trochu zklidní.

„Já tu tak trochu… sbírám příběhy. Nevěřila bys, co všechno se tu jeden nedozví. Jsme tu skutečně vybraná společnost lidí. Creme de la creme Nového Jeruzaléma, smím-li to tak říct!“ Dodá skoro až hrdě… a tobě z toho všeho jen nepříjemně vyschne v ústech.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

William sedí vedle tebe a dává ti čas. Je to už delší doba, co jsi měla naposledy nějaké Verše. Po Dvarace se sice dostavovaly poměrně často krátké záblesky ze Zerachielina života, ale většina jich patřila k těm dřívějším, šťastnějším časům, kde ještě nebylo žádné povstání ani černé město Padlých. Nemluvě o tom, že to byly skutečně krátké návraty do jejího života, které se ani v nejmenším nedali srovnat s tím, co se přes tebe teď převalilo jako velká vlna a nechalo tě rozlámanou na pláži.

„Co? Nakir?“ Promluví nakonec William, když s tebe začnou padat alespoň nějaká slova o Verších, které jsi právě prožila. V první chvíli vypadá zmatený, než přeci jen přimhouří oči, když mu snad něco dojde. „Vzpomínala jsi na to, jak Zerachiel potkala Nakira?... Myslíš tehdy ve Zlatém městě?“ Zachytí se té lepší a méně komplikované možnosti. Těžko říct, jestli ví i o té druhé, ale dle toho, jak vážně působí, je možné vše.

A ty jej příliš dlouho nenecháš na pochybách. Je ti to líto… Ale víš moc dobře, co by ti Dumah na tohle řekla. Přesto William mlčí. Neodsekne ti ani neuhne pohledem, jen si tě zamyšleně prohlíží a působí snad i lehce ztracen v myšlenkách. „Hmm, to nebyla vzpomínka na Zlaté město, že?“ Povzdechne si, aniž by se snad snažil skrývat to, že ví a jen zalétne pohledem k vrbovým větévkám čeřícím vodu. Odmlčí se. Stejně jako ty teď už o něco hůře hledá slova a tak mezi vámi na chvíli nastane prosté ticho.

„V pořádku, Vero. Nemusí ti to být líto. Nebyla jsi tam. Nebyli jsme tam ani jeden.“ Protne ticho jeho klidný hlas. Snad jen, že nemá tak úplně pravdu. Byli jste tam. Sice možná jen v jejich kůži, ale stejně jako byly pro tebe živé Verše za Zerachiel, není důvod pochybovat, že by je snad William vnímal jinak. Všechno to, co se tehdy událo Nakirovi. „Byl to jen… nešťastný konec. Nejspíš to ale ani jinak nemohlo skončit. Ne s nimi.“ Pokračuje však dále. „Jestli ti to přinese nějakou útěchu, Nakir věděl, co riskuje. Tušil, že je velká šance, že zemře. Zároveň ale věděl, že někdy jsou oběti nezbytné k tomu, aby se něco změnilo a Dumah s generálem byli priorita. Zvolil si svůj osud sám. Smrt z rukou Lucifera.“

Vítr opět profoukne mezi větvemi, které zašumí, zavlní se všude kolem vás a zase nastane to táhlé ticho.

To už se ti ale při pohledu na krabičku s prstenem roztočí kolečka v hlavě na plné obrátky. Byl to dárek? Byla to žádost o ruku? A co jsi řekla? Pokud vůbec něco? Je těžké si cokoliv z toho vybavit. Seděli jste zde, povídali si a pak… Pak si pamatuješ pouze začátek veršů, které tě strhli jako blesková povodeň.

„Co myslíš?“ Ohlédne se po tobě, když začneš mluvit o tom, co je a není moudré. Chvíli je viditelně zmatený, než si všimne tvého pohledu upřeného na krabičku s prstenem. Než ale stihne cokoliv dalšího říct, či vysvětlit, rozmluvíš se ty. O svém strachu z toho, že se bude minulost opakovat. O strachu z Lucifera a jeho pomsty za to, že by sis snad dovolila provést něco takového. Skládat před bohem slib věrnosti někomu jinému? A zrovna jemu? Však moc dobře víš, s jakým despektem na Nakira hleděl. Jedno neuvážené rozhodnutí by mohlo všechno zkazit. Williama tvé chování v první chvíli až zaskočí, než…

„Vero, ale no tak.“ Obejme tě jednou rukou kolem ramen a přitáhne si tě blíže k sobě. „A já miluji tebe a chápu, co se mi snažíš říct. Teď ale hlavně klid, ano?“ Vtiskne ti mezi slovy polibek do vlasů. „O nikoho nepřijdeš. Tohle nejsou Verše. Já nejsem Nakir, ani ty Zerachiel. Žijeme. Oba. Dle svého.“ Promlouvá tlumeným hlasem, zatímco se o něj opíráš a on čeká, až se tvé splašené srdce trochu zklidní.

„Ehm, ale necháme to být. Tohle není skutečně nejvhodnější chvíle.“ Pustí tě William na chvíli, aby se natáhl pro dřevěnou krabičku, kterou s tichým cvaknutím zaklapne a schová do kapsy, než tě opět obejme. „Ty mi žádné věci prostě nemůžeš dát jen tak lehce, že Vero?“ Zaslechneš v jeho slovech úsměv, než jen potřese hlavou a opře ji o tvou, aniž by něco dalšího dodával.  

… A vítr dál šumí v listoví.

♫♪♪♫

Po těle mi přejde nepříjemný studený pocit ledových prstů klouzající po páteři až ke kříži. „… i další roky…“ doznívají mi hlavě slova té harpyje. Na okamžik se neovládnu a spodní ret se mi povážlivě zachvěje na kolik silně do mne zatne drápy další nával úzkosti. Celou cestu sem jsem se snažila horečnatě vymyslet, jak se z toho dostat, ale… Já… Nevím. Bartholomewe jsem už neviděla, co jej odvezli ke svatému Benediktovi a otec s matkou… Možná… Možná kdybych s nimi mohla mluvit aspoň teď, vysvětlit jim to. Vysvětlit jim, že jsem to musela udělat dříve… Dříve než by to nakonec udělal on. Než by se ta oprátka kolem mého krku stáhla tak, že bych už nemohla nikdy dýchat. Přesto právě tenhle pocit mám teď.

Přesto se rozhodnu aspoň zkusit… Něco, zatímco mi v tváři stále slabě tepe a zarudlý obtisk dlaně se jen pomalu vytrácí. Jakmile se tak převléknu, přednesu svůj smělý požadavek. Ba co více, trvám si na něj. Odpovědí je studená sprcha, kterou si vrchní sestra užívá. Vidím to na ní. „Já nejsem blázen! A tohle… Tohle není žádný rozmar, vy to víte, že…“ ohradím se důrazně. Ačkoliv… Není to něco, co by právě blázen řekl? Srdce mi poskočí a můj hlas se vytratí společně ses zbytkem věty.

To už ovšem Meeksová zavolá zřízence čekajícího na chodbě. Toho samého, který mne doprovázel od samého rána právě pro tyto případy. Mimoděk couvnu o krok dozadu a snad bych pokračovala dál mezi kovové vany, kdyby… „Šestnáct.“ To číslo se mi zasekne v hlavě, zatímco mi před očima vykvete obraz plechové mosazné cedulky s vyrytým číslem šestnáct, kterou svírají prsty v dámských černých rukavicích tak silně až se ozývá ten tichý skřípavý zvuk až ji nakonec s prvním krokem vpřed schválně upustí na zem. Vztek. Vina. Stačilo ji zvednout. Stačilo jen…

Polekaně sebou trhnu a pohledem střelím k vlastním rukám zaťatým v pěst. „C-co?“ vydechnu zmateně, když mne z toho doslova vytáhne silný stisk kolem paže. Zatěkám očima mezi oběma sestrami a Sturgesem. „Ne… Ne! Chci nejdříve mluvit s doktorem Hartem, já…“ vzepřu se opožděně. A zbytečně. „Au!“ vykřiknu, když mi zřízenec zkroutí ruku za záda a zatlačí. „To bolí!“ ohradím se o poznání tenčím hlasem společně s klopýtnutím vpřed.

Nestačím už nic, jen krátce kmitnout očima k vrchní sestře a Bellové, než mě vzápětí Sturges bezohledně vytáhne z místnosti ven a pokračuje se mnou chodbou dál. Klopýtám vedle něj, musím. Pokaždé, když zpomalím nebo se pokusím vytrhnout se mu, tak mne bolest rozlévající se zkroucenou paží přiměje se podvolit.

Nakonec dojdeme až ke dveřím vedoucím do jednoho z křídel sanatoria. Nejsou to ovšem ty velké dvoukřídlé dveře, které přitáhnou můj pohled. Ne, to ty menší, nenápadnější, jakkoliv jsou hned vedle. Zaseknu se na nich pohledem, nohama jako bych vrostla do země. Dech se mi zrychlí při představě schodiště vedoucího dolů, do míst, kde je… Smrt. Skoro jako bych to cítila. Ten pach plísně a vlhkosti a…

„Au, au! Vždyť… Zlomíte mi ruku!“ vyjeknu bolestivě, když se mnou zřízenec škubne dopředu tak prudce a rázně, až mi podjedou nohy a na chvíli se plnou vahou do něho zavěsím za paži, co mám za zády. Do koutků očí mi vhrknou slzy, to už ovšem pokračujeme chodbou dál skrze otevřené dveře.

Do místa z nočních můr.

„Ne… Ne, já vážně potřebuji… Mluvit… Ne, prosím, já…“ vypadne ze mne v tom šoku, když se opět pokusím Sturgesovi v té panice vyškubnout. Marně. S očima rozevřenýma dokořán se rozhlížím po pochmurně vyhlížející chodbě. Tedy… Pochmurně? Nikdy jsem neviděla děsivější místo. Do nosu se mi dere zápach obracející žaludek, avšak to je nakonec to nejmenší. Tohle… Tohle nemůže být skutečné. Ne… Ne? Slyšela jsem hrůzostrašné zvěsti o Overbrooku, ale Grenhill přeci… Jako ve snách pozoruji všechny ty otevírající se šoupací okénka ve dveřích. Na prsty i útlé ruce, které se jimi protahují. Některé připomínají spíše kůží obtažené kosti, jiné jsou málem až na kost okousané. Oči lesknoucí se ze tmy za dveřmi. Ten pohled už nikdy nevymažu z hlavy… Stejně jako to hrůzné uvědomění, že až tudy někoho povedou příště, budu jednou z… Nich…

Nakonec se zastavíme u cely číslo šestnáct. Na zřízencovu poznámku neodpovím. Nestihnu to, a dost možná bych stejně nedokázala skrze stažený krk cokoliv říci. Je mi zle. Je mi strašně moc zle. Strčí mě dovnitř jak nějaké zvíře a vzápětí zabouchne dveře. Zvuk klíče rachtajícího v zámku jen zpečetí můj osud.

Nervózně přelétnu očima prostou bezútěšně zařízenou místnost vypadající skutečně jako vězeňská cela a… Jakmile si uvědomím, že ti nejsem sama, vyděšeně couvnu dozadu tak prudce až zády narazím do dveří. Teprve poté dokáži zaostřit na mladou ženu sedící na spodní palandě. A jakmile to udělám… Opět se zaseknu. Je mi tak povědomá, přesto… Nemůže… Ne? To… Kratičká vzpomínka, co se mi vynoří v hlavě nedává smysl. Není… Já… „To je přeci Angela, beruško. Tvoje přítelkyně.“ Dlaněmi vystřelím ke spánkům, které si krátce promnu.

„Ahh, omlouvám se… Necítím se… Dobře,“ vydechnu nešťastně. „… zase?“ zopakuji po ženě opožděně. Vypadá mladší než já. A také… Jak je bledá a pohublá a… Budu vypadat stejně? „Tedy… Dobře, dobře, jen… Potřebuji chvíli. Není mi dobře, není mi vůbec dobře,“ zašeptám roztřeseně ve snaze se uklidnit a několikrát po sobě se dlouze nadechnu a zase vydechnu, aniž bych se odlepila zády ode dveří.

„Můžu… Můžu se posadit? Tedy…“ vydoluji ze sebe nakonec o něco hlasitěji. Vůbec se mi nechce udělat ten první krok do místnosti, přesto to nakonec udělám, abych se mohla posadit ke stolu. Cestou se držím za rozbolavělou paži, na které budu mít zcela jistě od zřízence modřiny. „Asi bych měla… My… Já jsem…“ … Angela… „Delilah. Mám pocit jako bych vás… Ne, to je jedno,“ zavrtím hlavou. Je to hloupé. Co to se mnou je? Nechápu to.

„Jak dlouho už tu jste… Jsi?“ zaváhám. Vykání mi sice velí vychování, ale v takové situaci mi to připadá až nepatřičné. Prsty si zoufale vjedu do vlasů a opřu se loktem o desku stolu přesně tak, jak to dáma nikdy nesmí udělat. „Tohle je zlý sen,“ vydechnu polohlasně a na okamžik přivřu oči.

Delilah Blair Flanagan

Jakkoliv v tobě bublá vztek a vzdor, nakonec ti je jasné, že s tím teď nic nezmůžeš a věci můžou být jen horší. Ještě dnes ráno jsi se oblékala do šatů sama. Jen Katherine ti pomohla z nebytnostmi, když jsi to potřebovala, ale teď byla situace úplně jiná. Snad kdyby sis mohla s manželem promluvit. Vysvětlit Barthovi, jak se věci mají, tedy alespoň je podat o něco lépe, než to nakonec vše vyznělo, ale od toho osudného dne, jsi jej neviděla. Poté, co jej odvezli do nemocni jsi dostala pouze zprávu, že se jeho stav stabilizoval a že bude žít. Naděje pro každou věrnou manželku. Avšak pak žádná další zpráva nepřišla. Věděla jsi moc dobře proč. Lékaři museli zjistit, že za jeho stavem nebyla jen prachsprostá otrava jídlem.

Přesto nakonec ke dveřím vašeho domu nedorazila policie, kterou jsi očekávala každým dnem, ale někdo naprosto jiný – Doktor Hart. Ne, ať už se věci měly jakkoliv, rodina to nechtěla rozmazávat v tisku a ani na veřejnosti. Byl by to skandál, že se dobře vychovaná žena ze slušné rodiny pokusila zabít svého milujícího manžela. A že Barth se svým šarmem a schopností působit na lidi by neměl problém přitáhnout si pozornost jako politováníhodná oběť. Takové ženy mohly skončit i na šibenici. Zákonodárci Nového Jeruzaléma se příliš nerozpakovali, pokud šlo o takto vážné a jednoznačné případy. Rodině by to rozhodně neprospělo, a tak se rozhodli tě uklidit na bezpečné místo, kde tě nakonec nebude nikdo poslouchat, ať už budeš mluvit o čemkoliv. Sem.

Do Greenhillu.

„Jistě, váš manžel zaplatil příslušný obnos za váš pobyt zde, který vám nakonec zcela jistě pomůže najít ve vašem životě trochu klidu. Šílenství je nepříjemná věc. Ve většině případů neléčitelná. Ale nemusíte se bát, bude o vás řádně postaráno, dokud bude třeba. Vaše rodina má jistě dost prostředků na to, aby zvládla i další roky hradit příslušné poplatky.“ Řekne sestra Meeksová skoro až profesionálně, přesto ten celkový dojem kazí křivý úšklebek, který jí sedí na rtech. Protože to, co říkala… Je také rozsudek smrti, jen pomalé a v zapomnění.  

Přesto se alespoň oblékneš a zachováš si tu trochu důstojnosti, která ti zbývá. Oblečení ti tak úplně nesedí. Košile je na pár místech volnější, ale dá se zastrčit do sukně a pak se to celé dá. Nějak. Rozhodně je to lepší, než kdyby ti s tím měl snad přijít pomoci dozorce.

S těmi pár kousky oblečení, kterými se opět zahalíš, tak získáš i část ztracené jistoty a trochu srovnáš síly. Alespoň na první pohled. A tak se postavíš vrchní sestře na odpor. Ta jen povytáhne obočí a na tváři se jí rozlije chlácholivý úsměv, skoro jako kdyby hleděla na dítě, které se dožaduje hračky, kterou nemůže mít.

„Chcete mluvit s doktorem Hartem? A okamžitě? Ale to mě mrzí, dámo, ale chovanci nemají právo si tu cokoliv diktovat. Jistě pochopíte, že mezi všemi těmi blázny… bychom se z jejich požadavků brzy zbláznili i my, kdybychom jim měli vyhovět s každým jejich… rozmarem.“ Řekne skoro až shovívavě, jako trpělivá teta, kterou skutečně není.

„Ale chápu.“ Pokračuje jedovatě sladce, a aniž by se tě už na cokoliv dalšího ptala nebo tě snad vyzvala, otočí se ke dveřím do koupelny, ke kterým pár kroky dojde a otevře je. „Pane Sturgesi, prosím, potřebujeme tu vaši asistenci.“ Ustoupí od dveří, do kterých vejde ramenatý muž, který tě už doprovázel sem po cestě s doktorem Hartem. Přelétne pohledem po vaší menší sešlosti, než tázavě pohlédne na sestru Meeksovou, ke které musí skutečně dost klopit pohled, jak mu ta malá, ale rozložitá žena není ani po ramena.

„Taky madam se odmítá hnout. Mohl byste ji prosím doprovodit do její nové… ubikace? Určitě bude dost rozumná na to, aby nebyla třeba svěrací kazajka.“ Pohled za brýličkami se stočí opět k tobě. „Měla by to být šestnáctka v prvním patře.“

Šestnáct jako na mosazné plaketce, kterou stačilo jen zvednout nad hlavu, aby rozhodla o cizím osudu…

„Ale jistě.“ Zamručí Sturges, který nevypadá příliš v rozpacích, když vykročí k tobě a zastaví se po tvém boku. „Tak pojďte.“ Chytí tě za paži a dá ti poslední možnost rozejít se ještě sama od sebe. Pokud však neuposlechneš, zkroutí ti ruku bolestivě za zády a smýkne s tebou dopředu i proti tvé vůli.  

„Přeji příjemný pobyt. Ještě se uvidíme.“ Věnuje ti sestra Meeksová vítězoslavný úsměv na rozloučenou, zatímco Bellová vás vyprovází jen rozpačitým pohledem postávajíc vedle tvých poskládaných svršků i šperků, které ti bez okolků vzali.

♬♬♬♬♬

A tak jdete, nebo v tvém případě klopýtáte skrz útroby Greenhillského sanatoria. Projdete chodbou k velkým zamčeným dveřím, vedle kterých jsou jedny menší, nenápadné, o které chtě nechtě zavadíš pohledem a skoro jako kdybys věděla, že je za nimi schodiště vedoucí do chladného temného sklepa, který… Sturges tebou trhne tak, že kdyby tě nedržel, dost možná spadneš.

„Jdeme.“ Zazní jeho notně otrávený i když nekompromisní rozkaz, když s tebou projde místo do těch na straně přímo skrz velký dvoukřídlý vstup, který před tím odemkl klíčem ze svazku zavěšeným u pasu.

A tak projdete dovnitř. Na hlavní oddělení Greenhillského sanatoria.

Jak jiné části budovy působily klidně a tiše, tak tady tomu zdaleka tak není. I když se chodba jeví pustá a prázdná, je tu slyšet kakofonie zvuků linoucích se zcela jistě skrz těžké kovové dveře, které v pravidelných rozestupech lemují dlouhou chodbu táhnoucí se před vámi. Slyšíš hlasy pronikající sem skrz dveře, v jednu chvíli se dokonce skrz jedny, kolem kterých procházíte ozve neartikulovaný výkřik, který se ti zahryzne až do morku kostí. Ne, tohle rozhodně neznělo jako někdo normální.

Procházíte dál. Ve vzduchu se střídavě vznáší nepříjemný čpavý zápach značící, že to tu možná na některých celách nebude s pacienty a jejich hygienou až tak slavné. Minete dvojici kovových lehátek s kolečky, které stojí prostě postavené u stěny a z kterých výhrůžně plandá pár tlustých kožených popruhů. Sem tam zaslechneš ze stran kovové klapnutí a po chvíli dojde, cože to je. Otvory ve dveřích, kterými dost možná dostávají pacienti své příděly jídla se otevírají.

Vidíš různé prsty, které jimi čouhají ven jako pavoučí nohy. Některé jsou tlusté, jiné tenké a bledé. Některé mají dlouhé zažloutlé nehty a jiné je naopak mají okousané až do masa. Dokonce zahlédneš i několik očí bez tváře, které na tebe skrz škvíru zvědavě hledí. Jako psi v psinci, do kterého přivedli na vodítku nový kousek.

Sturges s tebou nakonec zastaví před dveřmi, které mají na sobě napsané to zmíněné číslo 16, i když značně oprýskané. Chvíli se za kovového cinkání prohrabuje klíči, které má u pasu, než nakonec najde ten správný a odemkne dveře, které nepříjemně vrznou.

„Tak… dovnitř. Máte štěstí s takovou dnes stihnete oběd.“ Houkne na tebe Sturges, který tě pak prostě a jednoduše postrčí do pokoje a zabouchne za tebou těžké dveře. V zámku zarachotí klíč, zatímco se tobě naskytne pohled na nepříliš velký pokoj, ve kterém je jedna palanda, nějaký stůl se dvěma židlemi a za dřevěnou zástěnou, ze které se loupe lak, pak záchodová mísa se starým kovovým umyvadlem a ušmudlaným ručníkem pověšeným na poutku na zdi, vedle kterého ještě visí na krátkém zdrhovacím provázku nějaký plátěný pytlík, s kdo ví čím. Světlo v pokoji zajišťuje zamřížované okno a pak také světlo na stropě. Žádná jiná lampa nebo svíčka zde není.

A nejsi zde sama.

„Hmmh, ahoj?“ Vykoukne ze spodní postele, na které sedí, žena, která si tě se zájmem i když poněkud nervózně prohlédne. Už od pohledu je mladá. Může jí být maximálně něco kolem dvaceti. Světlé hnědé vlasy má neforemně sčesané dozadu a sepnuté na temeni. Ve tváři je poněkud pobledlá, a i její zapadlé oči působí poněkud nezdravým dojmem. Víš, že ji vidíš poprvé v životě, ale přesto…je ti zvláštním způsobem povědomá.

„To vypadá, že mám zase novou spolubydlící.“

„Angela? Ale já přeci neznám žádnou…“