Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Jeden vévoda Nebyli jsme tam. Ne, nebyli, přesto mi před očima pořád visí Williamova bledá tvář. Pořád a pořád dokola se nám vracelo to, co se stalo před věky. Točili jsme se v kruzích, ale tentokrát to probíhalo jinak. Tentokrát jsme tady byli my dva. Kolik inkarnací Zerachiel skončilo stejně jako ta první? Kolik z nich mu stálo po boku až do hořkého konce, kolik vidělo Nakira zemřít? A kolik bylo jako já? Někdy se bojím, že odpověď znám. Žádná. Chtěl, abych to udělala já, řeknu málem, když se mezi námi rozhostí ticho. K čemu by to ale bylo? A změnilo by něco to, že to Zerachiel nedokázala? Stejně to skončilo tak, jak říkal. V krvi a… slzách. Nakonec nechám jeho slova vyznít do prázdna. Částečně protože mi toho hlavou běží tolik, že to tak rychle nedokážu poskládat do kloudných vět, částečně protože nechám paže spadnout do trávy a pohled se mi zadrhne na tom malém zlatém proužku. Srdce mi poskočí. Sotva se vytáhnu do sedu, horkost ve tváři se přemění v ten kousavý chlad. Tak krátce po Verši je možná nevyhnutelné, že mi myšlenky sklouznou k jinému muži než tomu přede mnou. „Slib mi to…“ Jak by na tohle reagoval? Radost by neměl, to si dokážu představit i já, ale dokázalo by ho to vyprovokovat, aby některé své kroky… uspíšil? Nebo je třeba i dotáhl dál, než měl původně v plánu? Těch prvních pár slov, které ze mě vypadne, překvapí i mě samotnou. Ještě před pár roky bych si nedovedla představit, že něco takového udělám. Tak dlouho jsem si přála jedinou věc. Aby to dopadlo dobře, ale… * * * „… víte, Vero,“ povzdechne si doktor Preston, když vzhlédne od svého notesu s poznámkami. Ze začátku mě to znervózňovalo. Co si tam píše? A proč? „Soustředíte se jenom na to, jak věci končí. Dobře, špatně… Nechci zlehčovat nic z toho, co se vám stalo, ale konce jsou spíše knižní záležitostí a nejsou tak černobílé. Někdy se točíme v kruzích, jindy zůstáváme stát. Všechno jsou to jenom body v řadě událostí.“ „… mhmm,“ zamručím. Rozpačitě si v sedle poposednu a napřímím se. Je pravda, že v románu by se snadno označil okamžik, kdy něco začalo a kdy skončilo, avšak v životě… se to překrývá. Na jednu událost naváže druhá a ta s tou první nemá nic společného. „Přesto… ta řada událostí někam vede…“
„Samozřejmě. Někdy jejich následky nejsou příjemné a někdy nás dokonce ochromí, o tom se s vámi přít nehodlám,“ souhlasí doktor chápavě, ale pak pokračuje. „Nicméně někdy nemůžeme ovlivnit, jak věci dopadly. A vyčítat si, jak dopadly, nás také daleko neposune. Nakonec ovlivníme jenom naše rozhodnutí, naši vlastní cestu. Rozumíte?“ „Naše rozhodnutí…“ zopakuji polohlasem, nakolik mi tím připomene někoho z docela jiného života než toho mého. „A náš pohled na věc,“ dodá. „Důležité je si uvědomit, že jedním špatným rozhodnutím – nebo špatným koncem, jak sama říkáte – svět nekončí. A že ty špatné události nedefinují celý váš život…“ Svět nekončí… Je to tak nevinná fráze, ale naneštěstí patřím mezi těch pár vyvolených, kteří ví, že by… mohl. Ta řada nešťastných událostí by se mohla táhnout tak, až nezbude nic dalšího. Uhnu pohledem. Doktor si toho samozřejmě všimne a znovu se nahrbí nad svým notesem. Co si proboha píše tentokrát? „Takže,“ naváže po chvíli, když nemám co dodat, „vám dám úkol. Do našeho dalšího sezení chci, abyste se soustředila na to, o čem jsme mluvili. Cestu, ne konce. Na ty malé pokroky, které jsou součástí života každého z nás, na malé radosti… Bez ohledu na to, jak malé by se mohly zdát…“ * * * Doktor Preston by mě nepochválil. Představa, jak by to mohlo dopadnout, jak snadno by to mohlo skončit zase v krvi a slzách, mě strhne. Nechci… dát Luciferovi další důvod. Nevypadal, že by mezi námi dělal rozdíly. Jsme jedna duše. Možná pochopil, nakolik odlišné mohou být naše situace, ale možná… také ne. Sypu ze sebe jedno naléhavé slovo za druhým, jako by se s nimi roztrhl pytel. Měla bych se zarazit. Uzemnit se některou z technik pana doktora. Nenechat se tím proudem obav odnést někam, kde vlastně být nechci, ale… Potřebuji, aby William pochopil, že to nemá nic společného s ním. S námi. Nebo snad tím, co bych si přála. Zarazí mě až zvuk mého jména. Nebo je to spíše tím, že si mě William přitáhne blíže? Skoro zapomenu dýchat. Napůl čekám, že mě znovu obklopí vůně jeho krve, ale pak mě v nose zašimrá jeho kolínská. Je jiná. Nenesou se v ní ty lehké květinové podtóny, které Zerachiel zaskočily; patří k Williamovi, nikomu jinému. A já jsem za tu připomínku ráda. „Oba,“ zopakuji to jedno slovo. Tu skutečnost, kterou po tom všem opravdu nepovažuji za samozřejmost. Chápe to… I já chápu, co se snaží říct. Není to Nakir, ani já Zerachiel. Svět se změnil, okolnosti se změnily a především jsme se změnili my. O konci rozhodnuto ještě nebylo. Snad i protože se konečně uvolním v jeho náruči, mě překvapí, že se odtáhne. Jeho pohyb mě přiměje se ohlédnout a znovu si uvědomit tu dřevěnou krabičku. Je to tak lepší, vím to, přesto mě s tichým cvaknutím bodne u srdce. Nikdy mě ani nenapadlo, že by to považoval za možné. Že by si něco takového přál. Našlo by se tolik důvodů, proč to nepřipadá v úvahu. Co by na to řekla jeho rodina? Vévoda Essington se možná nemusel nikoho dovolovat, ale nedokážu si představit, že by mezi sebe přivítali někoho s mou reputací. Ani bych se jim nedivila. Přesto se přistihnu, že mi myšlenky sklouzávají docela jiným směrem. Jaké by to asi bylo? Žít spolu? Dovolit budoucnosti, aby patřila opravdu jenom nám? Co by řekl na sdílenou ložnici? Viděla bych ho každý den – třeba u snídaně –, nebo by nám jeho povinnosti nedovolily ani to? Našla bych si v jeho světě místo, nebo bych se v něm utopila? A co děti? Měli bychom jednou děti? Možná by bývalo lepší, kdybych si v těchto úvahách zabránila, protože se nedokážu ubránit dojmu, že by to bylo… krásné. Znovu se mu opřu do boku a přivřu oči. Srdce mi pořád ještě tluče rychle, ale ukolébáno jeho blízkostí už nabírá mírnějšího tempa. Chvíle se natáhne. Prostě tam jenom sedíme a… jsme. Vítr se zvedne. Listí kolem nás zašumí. Větévky vrby se zavlní a otevřou nám výhled na třpytivě modrou hladinu řeku, po které se plaví hejno divokých kachen. Potom, co jsem prohledávala černý kráter, se mi takřka nechce věřit, že se v tomhle světě i po tom všem najde takové místo. Ani to nebyl konec. „To není pravda,“ potřesu hlavou s jistým zpožděním. Jako bych teprve teď procitla ze snu a mimo jiné mi došlo i to, co říkal. Natočím se k němu. Krátce se dotknu jeho čelisti a povytáhnu se výše, abych mu na tvář vtiskla políbení. „Vidíš? Některé věci se dávají obzvláště lehce,“ pousměji se.
Na okamžik se na něj zadívám, než se mu vkradu zpátky do náruče. V polovičatém objetí se natáhnu a dlaní mu spočinu na předloktí druhé ruky. Té ruky, která… je pořád jeho součástí, i když… už nikdy nebude stejná. „Promiň. Vím, že takhle sis to nepředstavoval,“ prolomím po chvíli ticho, zatímco kachny připlují blíže. Bezděčně se rozhlédnu, jestli jsme s sebou nevzali něco z kuchyně, ale… Ne.
„Opravdu to není tak, že bych nechtěla…“ kmitnu k němu pohledem, nejistá si tím, jak tohle chci vlastně zakončit, „být s tebou, jenom…“ vydechnu. „Ten Verš mě vyděsil. Hmm, ale popravdě to asi nebyl nejhůře načasovaný Verš, který jsem kdy měla. Jednou se mi takhle podařilo zastavit přímo uprostřed cesty. Naštěstí to nebylo na dlouho – a obešlo se to bez dámského kácení se k zemi, ale… Naučila jsem se tehdy pár nových nadávek.“ Opět k němu vzhlédnu a tentokrát už mi koutky poskočí. „A pak tu byla také audience s jedním vévodou, hm hmm… Bál se, jestli netrpím nějakou závažnou nemocí, že mu usínám v salonku,“ nezabráním si v tom drobném poškádlení. „Možná by tam neměli mít tak pohodlná křesla, pokud by takovým problémům chtěl předejít,“ pokračuji zase jinou příhodou, než se opět propadneme tomu sluncem vyhřátém tichu. | ||
| |||
 | Creme de la creme Z marnosti toho všeho je mi skoro do pláče. Chvíli konsternovaně a snad i zhrozeně hledím na ošklivou oprýskanou železnou konstrukci palandy, kam mne vedle sebe zve ta žena. Snad sebou i drobně trhnu, když mi náhle oznámí, že dole spí ona. Já… Nevím, co jí na to odpovědět. Nedokážu si představit, že tam vůbec budu spát, ať už nahoře nebo dole. Nechci tam spát. Bože… Znovu přelétnu pohledem po pokoji a zastavím se jich na zamřížovaném oknu. Udělala bych cokoliv, jen abych se odsud dostala ven.
Opožděně zavrtím hlavou a opatrnými kroky přejdu k jedné ze židlí u stolu, na kterou se opatrně posadím. Je omšelá jako všechno, co tu je. Delilah z bible? Na okamžik se zarazím. Jistě, Delilah a Samson, příběh o lásce a zradě. Ne snad, že bych kdy kdovíjak tíhla k bibli, ale tohle patřilo k jednomu z těch lepších příběhů… Pamatuji si, že jsem viděla v novinách nenápadný titulek lákající na divadelní hru napsanou právě na motivy toho tragického příběhu. Sotva znatelně kývnu hlavou, avšak vzápětí…
S bolestným zasyknutím si pokusím rychle překrýt uši dlaněmi. Nepříjemný hlasitý zvuk na neurčitě dlouhou chvíli vymaže ze světa… Všechno. Musím přivřít oči a zapřít se lokty o stůl, abych se aspoň nějak ukotvila v prostoru. Nic nevidím, ani neslyším, ztratím se v tom hluku. Srdce mi buší a ve spáncích mi tepe a třeští, když konečně začnu zase vnímat své okolí. Vše se sice rozpíjí do černých skvrn, které se snažím rozehnat usilovným mrkáním a hlas té ženy zní na okamžik z podivné dálky jako bych měla zalehlé uši.
Roztřeseně vydechnu, stále přikrčená nad stolem a teprve poté se pomalu narovnám s otázkou v očích. Ovšem ani dívka nevypadá, že by snad tušila, co se to právě stalo. Bylo to tak… Nedává to smysl. Jak…? Zmateně zamrkám, když se mi nakonec dívka přeci jen představí. „Sarah?“ zopakuji po ní a pocit toho, že je něco strašně moc špatně na okamžik jen zesílí. „Ne… Sofie?“ hlesnu tiše, napjatě a promnu si oči. Co to se mnou je? Jako by šílenství nasáklé do stěn Greenhillu bylo nakažlivé. Z té představy je mi úzko.
„Ano, myslím… Myslím, že jsem se na to ptala,“ odpovím jí stejně nejistě jako se mne ptá, zatímco se opět přinutím soustředit se jen na ni. Dýchat. Uklidnit se. Musím se uklidnit, abych mohla něco vymyslet. Z toho, co Sofie… Ne, Sarah, Sarah se jmenuje – říká, mi naskočí na pažích husí kůže. Zmínka o otci i její výraz… Nemám z toho dobrý pocit. Natolik, že to raději přejdu… „Ah, dobře,“ kývnu hlavou. Tři roky. Snažím se netvářit tak moc zděšeně jak se cítím. Tři roky na tomhle místě hrůzy.
Zvyknu si tady? Nechci si tady zvykat! Musím se znovu nadechnout a opět vydechnout. Ne, že by to pomáhalo. Bříšky prstů nervózně zabubnuji o stůl. Sofiin… Sařin dotaz mne zavede do míst, kam nechci. Nechci vzpomínat na cokoliv spojeného s Barthem bez ohledu na to, jak moc pěkná vzpomínka to je. Možná právě proto. „Ano, už ho otevřeli. Jednou jsem tam byla… Hráli dobře…“ na okamžik se zarazím, „hru o Samsonově pádu.“ Pro některé to mohlo být možná až příliš nové. Lady Fullerová to myslím označila za vulgární, ale… Tu pobuřovalo všechno, co se nedrželo regulí starých minimálně třicet let zpátky. Nakonec o mých šatech jednou prohlásila, že jsou možná až příliš výrazné na manželku – navzdory tomu, že mi je před večírkem Barth zkritizoval, že v nich vypadám jako jeptiška.
Se syčivým výdechem si promnu tvář. Sofie… Ne! Sarah! Sarah, Sarah, Sarah! Pořád na mně mluví. Doslova mně zahltí přívalem slov a otázek, které sotva stíhám. Není mi moc do řeči – není mi vůbec do řeči. Je to… Tolik malicherných důvodů, proč skončit na tomhle místě. A všechny mají jednu věc společnou – stačilo, aby za vás někdo rozhodl a zaplatil. Tak jednoduché to je. Tak odporné to je. Je mi z toho na nic. „Ne, nic z toho,“ spíše zachraptím než cokoliv jiného. „Jen… Jen jsem chtěla… Dýchat,“ vydoluji ze sebe s jistou námahou a znovu potřesu hlavou.
„Omlouvám se, já… Opravdu mi není dobře,“ hlesnu zamítavě a odkašlu si. Pohledem sice zavadím o umyvadlo, ze kterého by se dalo napít, ale… Ne. Když budu pít, tak to znamená, že dříve nebo později budu muset jít na ten záchod tady a to opravdu… Ne.
„Chtěla jsem mluvit s doktorem Hartem, ale… Nedovolili mi to. Dá se… Dá se tady s někým vůbec mluvit? S někým… Kdo pomůže,“ zeptám se nakonec a přeci jen se vytáhnu na nohy, abych pár mátožnými kroky přešla k oknu. Zastavím se u něj a ramenem se opřu o zeď malého výklenku, zatímco hledím ven. Musí… Musí to přeci nějak… Jít. Raději bych se nechala pověsit na nádvoří věznice, než tady strávila roky… A roky… A… Na okamžik přestanu vnímat. Možná i na chvíli delší jak pár vteřin nebo minut, jak má mysl náhle ustrne v tom jednom prázdném bodě. | ||
| |||
 | Sběratelka Delilah Blair Flanagan I přes všechny tvé protesty a snahu se jakkoliv stavět na odpor, se za tebou zabouchnou těžké dveře od tvého pokoje – ne, pokoje ne – cely, a ty zůstaneš chycená v pasti. Žena, nebo spíše dívka, na tebe zvědavě hledí, i když jestli v těch očích byl kdysi nějaký bystrý lesk, je už dávno pryč.
„Dobře? Ahh, to je normální. Asi...“ Mávne rukou a sama se hned na to zamyslí nad svými slovy, což i doplní hlavou nakloněnou na stranu a pohledem upřeným… kamsi? „Tak si klidně sedni.“ Poplácá matraci vedle sebe, jako kdyby tě zvala k sobě. „Ale spodní patro je moje.“ Dodá rázně, snad aby tě hned zkraje odradila od nějakých nekalých plánů. Ty ale rozhodně nehodláš využít jejího pozvání, které je… minimálně zvláštní. Židle u stolu působí přeci jen bezpečnějším dojmem, a tak se na ni usadíš a konečně vydechneš. Ruka tě bolí, ale v tuhle chvíli to není to zdaleka to nejhorší, co se ti děje. Tohle celé je totiž jedna velká noční můra.
„Delilah? Oh, jako ta Delilah z bible?“ Poposedne si více ke kraji postele. „Hmm, těší mě Delilah, já jsem…“
„…Sofie…“
Vysoko položený zvuk připomínající chrčivé zapraskání na chvíli přehluší vše kolem, až se ti pohled na chvíli rozpije a musíš zavřít oči. Až po chvíli, postupně začínají tvé smysly přicházet k sobě. Co to bylo? Netušíš. A viditelně nejsi jediná.
„Ahh… Co to sakra?“ Spustí dívka ruce z uší a zamrká na tebe trochu rozostřeně. „Sarah… Hmm, jmenuji se Sarah.“ Dostane ze sebe s ještě přivřeným okem, ale oproti tobě vypadá, že se z toho nečekaného zážitku oklepala podstatně rychleji. „Zvláštní.“ Zamumlá jen a rozhlédne se kolem vás, než jen pokrčí rameny. Ať už to bylo cokoliv, nezalamuje se tím.
„Na cože si se ptala? Jak dlouho?“ Zastaví se na tobě opět její vodnaté oči. „Noo, a víš, že vlastně ani nevím. Tady se čas měří špatně… Myslím, že pár let to bude. Určitě pár let. Pamatuji si…“ Pousměje se náhle tak sladce. „… mé sedmnácté narozeniny. Máma mi dala zlaté kapesní hodinky a nové šaty… Blankytně modrý satén a otec…“ A její pohled na moment potemní, než se nezvykle znepřítomní, jako kdyby se to něco za ním v ten okamžik vytratilo. „Cože si se ptala? Ah, jistě, jak dlouho tu jsem. Dva, tři roky? Asi tři. Hmm, rozhodně tři.“ Nakrčí rty, jako kdyby o nic nešlo.
„Ale nemusíš se bát. Zvykneš si tady. Každý si nakonec zvykne… Nějak. No, ale co povídám pořád já? Povídej ty?! Co se děje venku? Už konečně otevřeli to nové divadlo na Aldred Road? Tedy, měli ho otevírat už tehdy na podzim, takže asi… ano.“ Poklepe si prstem na bradu a opraví se, když si vzápětí uvědomí svou chybu. Ty se musíš chvíli zamyslet, ale ano, ta dívka má pravdu. To divadlo dokonce znáš stejně jako místo v Zahradách, kde je umístěné. Nevíš tedy, kdy přesně bylo otevřeno, ale Barth tě tam jednou vzal. Vypadalo to, že se tam zajímají o novější inscenace místo klasických ohraných děl. Byl to nakonec… příjemně strávený večer. Tehdy. Před tím vším.
„A jaký je vůbec tvůj příběh, hmm? Příliš mnoho milenců? Nebo naopak jen ten jeden, kterého rodina nenávidí? Závistivá sestra nebo snad tchýně?! A nebo ses zapletla s někým mocným? Někdo z Rady?! To by bylo… A že vybrat by se dalo. Zabila jsi někoho? Unesla někoho? Či snad drogy v rodině? A nebo jen někdo potřeboval dědit, hmm? To je mezi námi ta nudnější varianta. Stejně ohraná jako ty případy, kdy někdo slyší hlasy nebo se prohlašuje za svaté z bible.“ Ušklíbne se, jen co tě zahrne spoustou otázek a variant, než se poněkud omluvně pousměje a zase trochu zklidní. „Já tu tak trochu… sbírám příběhy. Nevěřila bys, co všechno se tu jeden nedozví. Jsme tu skutečně vybraná společnost lidí. Creme de la creme Nového Jeruzaléma, smím-li to tak říct!“ Dodá skoro až hrdě… a tobě z toho všeho jen nepříjemně vyschne v ústech.
| ||
| |||
| Špatně zvolený moment Vera De Lacey William sedí vedle tebe a dává ti čas. Je to už delší doba, co jsi měla naposledy nějaké Verše. Po Dvarace se sice dostavovaly poměrně často krátké záblesky ze Zerachielina života, ale většina jich patřila k těm dřívějším, šťastnějším časům, kde ještě nebylo žádné povstání ani černé město Padlých. Nemluvě o tom, že to byly skutečně krátké návraty do jejího života, které se ani v nejmenším nedali srovnat s tím, co se přes tebe teď převalilo jako velká vlna a nechalo tě rozlámanou na pláži.
„Co? Nakir?“ Promluví nakonec William, když s tebe začnou padat alespoň nějaká slova o Verších, které jsi právě prožila. V první chvíli vypadá zmatený, než přeci jen přimhouří oči, když mu snad něco dojde. „Vzpomínala jsi na to, jak Zerachiel potkala Nakira?... Myslíš tehdy ve Zlatém městě?“ Zachytí se té lepší a méně komplikované možnosti. Těžko říct, jestli ví i o té druhé, ale dle toho, jak vážně působí, je možné vše.
A ty jej příliš dlouho nenecháš na pochybách. Je ti to líto… Ale víš moc dobře, co by ti Dumah na tohle řekla. Přesto William mlčí. Neodsekne ti ani neuhne pohledem, jen si tě zamyšleně prohlíží a působí snad i lehce ztracen v myšlenkách. „Hmm, to nebyla vzpomínka na Zlaté město, že?“ Povzdechne si, aniž by se snad snažil skrývat to, že ví a jen zalétne pohledem k vrbovým větévkám čeřícím vodu. Odmlčí se. Stejně jako ty teď už o něco hůře hledá slova a tak mezi vámi na chvíli nastane prosté ticho.
„V pořádku, Vero. Nemusí ti to být líto. Nebyla jsi tam. Nebyli jsme tam ani jeden.“ Protne ticho jeho klidný hlas. Snad jen, že nemá tak úplně pravdu. Byli jste tam. Sice možná jen v jejich kůži, ale stejně jako byly pro tebe živé Verše za Zerachiel, není důvod pochybovat, že by je snad William vnímal jinak. Všechno to, co se tehdy událo Nakirovi. „Byl to jen… nešťastný konec. Nejspíš to ale ani jinak nemohlo skončit. Ne s nimi.“ Pokračuje však dále. „Jestli ti to přinese nějakou útěchu, Nakir věděl, co riskuje. Tušil, že je velká šance, že zemře. Zároveň ale věděl, že někdy jsou oběti nezbytné k tomu, aby se něco změnilo a Dumah s generálem byli priorita. Zvolil si svůj osud sám. Smrt z rukou Lucifera.“
Vítr opět profoukne mezi větvemi, které zašumí, zavlní se všude kolem vás a zase nastane to táhlé ticho.
To už se ti ale při pohledu na krabičku s prstenem roztočí kolečka v hlavě na plné obrátky. Byl to dárek? Byla to žádost o ruku? A co jsi řekla? Pokud vůbec něco? Je těžké si cokoliv z toho vybavit. Seděli jste zde, povídali si a pak… Pak si pamatuješ pouze začátek veršů, které tě strhli jako blesková povodeň.
„Co myslíš?“ Ohlédne se po tobě, když začneš mluvit o tom, co je a není moudré. Chvíli je viditelně zmatený, než si všimne tvého pohledu upřeného na krabičku s prstenem. Než ale stihne cokoliv dalšího říct, či vysvětlit, rozmluvíš se ty. O svém strachu z toho, že se bude minulost opakovat. O strachu z Lucifera a jeho pomsty za to, že by sis snad dovolila provést něco takového. Skládat před bohem slib věrnosti někomu jinému? A zrovna jemu? Však moc dobře víš, s jakým despektem na Nakira hleděl. Jedno neuvážené rozhodnutí by mohlo všechno zkazit. Williama tvé chování v první chvíli až zaskočí, než…
„Vero, ale no tak.“ Obejme tě jednou rukou kolem ramen a přitáhne si tě blíže k sobě. „A já miluji tebe a chápu, co se mi snažíš říct. Teď ale hlavně klid, ano?“ Vtiskne ti mezi slovy polibek do vlasů. „O nikoho nepřijdeš. Tohle nejsou Verše. Já nejsem Nakir, ani ty Zerachiel. Žijeme. Oba. Dle svého.“ Promlouvá tlumeným hlasem, zatímco se o něj opíráš a on čeká, až se tvé splašené srdce trochu zklidní.
„Ehm, ale necháme to být. Tohle není skutečně nejvhodnější chvíle.“ Pustí tě William na chvíli, aby se natáhl pro dřevěnou krabičku, kterou s tichým cvaknutím zaklapne a schová do kapsy, než tě opět obejme. „Ty mi žádné věci prostě nemůžeš dát jen tak lehce, že Vero?“ Zaslechneš v jeho slovech úsměv, než jen potřese hlavou a opře ji o tvou, aniž by něco dalšího dodával.
… A vítr dál šumí v listoví.
| ||
| |||
| Šílenství Po těle mi přejde nepříjemný studený pocit ledových prstů klouzající po páteři až ke kříži. „… i další roky…“ doznívají mi hlavě slova té harpyje. Na okamžik se neovládnu a spodní ret se mi povážlivě zachvěje na kolik silně do mne zatne drápy další nával úzkosti. Celou cestu sem jsem se snažila horečnatě vymyslet, jak se z toho dostat, ale… Já… Nevím. Bartholomewe jsem už neviděla, co jej odvezli ke svatému Benediktovi a otec s matkou… Možná… Možná kdybych s nimi mohla mluvit aspoň teď, vysvětlit jim to. Vysvětlit jim, že jsem to musela udělat dříve… Dříve než by to nakonec udělal on. Než by se ta oprátka kolem mého krku stáhla tak, že bych už nemohla nikdy dýchat. Přesto právě tenhle pocit mám teď.
Přesto se rozhodnu aspoň zkusit… Něco, zatímco mi v tváři stále slabě tepe a zarudlý obtisk dlaně se jen pomalu vytrácí. Jakmile se tak převléknu, přednesu svůj smělý požadavek. Ba co více, trvám si na něj. Odpovědí je studená sprcha, kterou si vrchní sestra užívá. Vidím to na ní. „Já nejsem blázen! A tohle… Tohle není žádný rozmar, vy to víte, že…“ ohradím se důrazně. Ačkoliv… Není to něco, co by právě blázen řekl? Srdce mi poskočí a můj hlas se vytratí společně ses zbytkem věty.
To už ovšem Meeksová zavolá zřízence čekajícího na chodbě. Toho samého, který mne doprovázel od samého rána právě pro tyto případy. Mimoděk couvnu o krok dozadu a snad bych pokračovala dál mezi kovové vany, kdyby… „Šestnáct.“ To číslo se mi zasekne v hlavě, zatímco mi před očima vykvete obraz plechové mosazné cedulky s vyrytým číslem šestnáct, kterou svírají prsty v dámských černých rukavicích tak silně až se ozývá ten tichý skřípavý zvuk až ji nakonec s prvním krokem vpřed schválně upustí na zem. Vztek. Vina. Stačilo ji zvednout. Stačilo jen…
Polekaně sebou trhnu a pohledem střelím k vlastním rukám zaťatým v pěst. „C-co?“ vydechnu zmateně, když mne z toho doslova vytáhne silný stisk kolem paže. Zatěkám očima mezi oběma sestrami a Sturgesem. „Ne… Ne! Chci nejdříve mluvit s doktorem Hartem, já…“ vzepřu se opožděně. A zbytečně. „Au!“ vykřiknu, když mi zřízenec zkroutí ruku za záda a zatlačí. „To bolí!“ ohradím se o poznání tenčím hlasem společně s klopýtnutím vpřed.
Nestačím už nic, jen krátce kmitnout očima k vrchní sestře a Bellové, než mě vzápětí Sturges bezohledně vytáhne z místnosti ven a pokračuje se mnou chodbou dál. Klopýtám vedle něj, musím. Pokaždé, když zpomalím nebo se pokusím vytrhnout se mu, tak mne bolest rozlévající se zkroucenou paží přiměje se podvolit.
Nakonec dojdeme až ke dveřím vedoucím do jednoho z křídel sanatoria. Nejsou to ovšem ty velké dvoukřídlé dveře, které přitáhnou můj pohled. Ne, to ty menší, nenápadnější, jakkoliv jsou hned vedle. Zaseknu se na nich pohledem, nohama jako bych vrostla do země. Dech se mi zrychlí při představě schodiště vedoucího dolů, do míst, kde je… Smrt. Skoro jako bych to cítila. Ten pach plísně a vlhkosti a…
„Au, au! Vždyť… Zlomíte mi ruku!“ vyjeknu bolestivě, když se mnou zřízenec škubne dopředu tak prudce a rázně, až mi podjedou nohy a na chvíli se plnou vahou do něho zavěsím za paži, co mám za zády. Do koutků očí mi vhrknou slzy, to už ovšem pokračujeme chodbou dál skrze otevřené dveře.
Do místa z nočních můr.
„Ne… Ne, já vážně potřebuji… Mluvit… Ne, prosím, já…“ vypadne ze mne v tom šoku, když se opět pokusím Sturgesovi v té panice vyškubnout. Marně. S očima rozevřenýma dokořán se rozhlížím po pochmurně vyhlížející chodbě. Tedy… Pochmurně? Nikdy jsem neviděla děsivější místo. Do nosu se mi dere zápach obracející žaludek, avšak to je nakonec to nejmenší. Tohle… Tohle nemůže být skutečné. Ne… Ne? Slyšela jsem hrůzostrašné zvěsti o Overbrooku, ale Grenhill přeci… Jako ve snách pozoruji všechny ty otevírající se šoupací okénka ve dveřích. Na prsty i útlé ruce, které se jimi protahují. Některé připomínají spíše kůží obtažené kosti, jiné jsou málem až na kost okousané. Oči lesknoucí se ze tmy za dveřmi. Ten pohled už nikdy nevymažu z hlavy… Stejně jako to hrůzné uvědomění, že až tudy někoho povedou příště, budu jednou z… Nich…
Nakonec se zastavíme u cely číslo šestnáct. Na zřízencovu poznámku neodpovím. Nestihnu to, a dost možná bych stejně nedokázala skrze stažený krk cokoliv říci. Je mi zle. Je mi strašně moc zle. Strčí mě dovnitř jak nějaké zvíře a vzápětí zabouchne dveře. Zvuk klíče rachtajícího v zámku jen zpečetí můj osud.
Nervózně přelétnu očima prostou bezútěšně zařízenou místnost vypadající skutečně jako vězeňská cela a… Jakmile si uvědomím, že ti nejsem sama, vyděšeně couvnu dozadu tak prudce až zády narazím do dveří. Teprve poté dokáži zaostřit na mladou ženu sedící na spodní palandě. A jakmile to udělám… Opět se zaseknu. Je mi tak povědomá, přesto… Nemůže… Ne? To… Kratičká vzpomínka, co se mi vynoří v hlavě nedává smysl. Není… Já… „To je přeci Angela, beruško. Tvoje přítelkyně.“ Dlaněmi vystřelím ke spánkům, které si krátce promnu.
„Ahh, omlouvám se… Necítím se… Dobře,“ vydechnu nešťastně. „… zase?“ zopakuji po ženě opožděně. Vypadá mladší než já. A také… Jak je bledá a pohublá a… Budu vypadat stejně? „Tedy… Dobře, dobře, jen… Potřebuji chvíli. Není mi dobře, není mi vůbec dobře,“ zašeptám roztřeseně ve snaze se uklidnit a několikrát po sobě se dlouze nadechnu a zase vydechnu, aniž bych se odlepila zády ode dveří.
„Můžu… Můžu se posadit? Tedy…“ vydoluji ze sebe nakonec o něco hlasitěji. Vůbec se mi nechce udělat ten první krok do místnosti, přesto to nakonec udělám, abych se mohla posadit ke stolu. Cestou se držím za rozbolavělou paži, na které budu mít zcela jistě od zřízence modřiny. „Asi bych měla… My… Já jsem…“ … Angela… „Delilah. Mám pocit jako bych vás… Ne, to je jedno,“ zavrtím hlavou. Je to hloupé. Co to se mnou je? Nechápu to.
„Jak dlouho už tu jste… Jsi?“ zaváhám. Vykání mi sice velí vychování, ale v takové situaci mi to připadá až nepatřičné. Prsty si zoufale vjedu do vlasů a opřu se loktem o desku stolu přesně tak, jak to dáma nikdy nesmí udělat. „Tohle je zlý sen,“ vydechnu polohlasně a na okamžik přivřu oči. | ||
| |||
| Vítejte v Greenhillu Delilah Blair Flanagan Jakkoliv v tobě bublá vztek a vzdor, nakonec ti je jasné, že s tím teď nic nezmůžeš a věci můžou být jen horší. Ještě dnes ráno jsi se oblékala do šatů sama. Jen Katherine ti pomohla z nebytnostmi, když jsi to potřebovala, ale teď byla situace úplně jiná. Snad kdyby sis mohla s manželem promluvit. Vysvětlit Barthovi, jak se věci mají, tedy alespoň je podat o něco lépe, než to nakonec vše vyznělo, ale od toho osudného dne, jsi jej neviděla. Poté, co jej odvezli do nemocni jsi dostala pouze zprávu, že se jeho stav stabilizoval a že bude žít. Naděje pro každou věrnou manželku. Avšak pak žádná další zpráva nepřišla. Věděla jsi moc dobře proč. Lékaři museli zjistit, že za jeho stavem nebyla jen prachsprostá otrava jídlem.
Přesto nakonec ke dveřím vašeho domu nedorazila policie, kterou jsi očekávala každým dnem, ale někdo naprosto jiný – Doktor Hart. Ne, ať už se věci měly jakkoliv, rodina to nechtěla rozmazávat v tisku a ani na veřejnosti. Byl by to skandál, že se dobře vychovaná žena ze slušné rodiny pokusila zabít svého milujícího manžela. A že Barth se svým šarmem a schopností působit na lidi by neměl problém přitáhnout si pozornost jako politováníhodná oběť. Takové ženy mohly skončit i na šibenici. Zákonodárci Nového Jeruzaléma se příliš nerozpakovali, pokud šlo o takto vážné a jednoznačné případy. Rodině by to rozhodně neprospělo, a tak se rozhodli tě uklidit na bezpečné místo, kde tě nakonec nebude nikdo poslouchat, ať už budeš mluvit o čemkoliv. Sem.
Do Greenhillu.
„Jistě, váš manžel zaplatil příslušný obnos za váš pobyt zde, který vám nakonec zcela jistě pomůže najít ve vašem životě trochu klidu. Šílenství je nepříjemná věc. Ve většině případů neléčitelná. Ale nemusíte se bát, bude o vás řádně postaráno, dokud bude třeba. Vaše rodina má jistě dost prostředků na to, aby zvládla i další roky hradit příslušné poplatky.“ Řekne sestra Meeksová skoro až profesionálně, přesto ten celkový dojem kazí křivý úšklebek, který jí sedí na rtech. Protože to, co říkala… Je také rozsudek smrti, jen pomalé a v zapomnění.
Přesto se alespoň oblékneš a zachováš si tu trochu důstojnosti, která ti zbývá. Oblečení ti tak úplně nesedí. Košile je na pár místech volnější, ale dá se zastrčit do sukně a pak se to celé dá. Nějak. Rozhodně je to lepší, než kdyby ti s tím měl snad přijít pomoci dozorce.
S těmi pár kousky oblečení, kterými se opět zahalíš, tak získáš i část ztracené jistoty a trochu srovnáš síly. Alespoň na první pohled. A tak se postavíš vrchní sestře na odpor. Ta jen povytáhne obočí a na tváři se jí rozlije chlácholivý úsměv, skoro jako kdyby hleděla na dítě, které se dožaduje hračky, kterou nemůže mít.
„Chcete mluvit s doktorem Hartem? A okamžitě? Ale to mě mrzí, dámo, ale chovanci nemají právo si tu cokoliv diktovat. Jistě pochopíte, že mezi všemi těmi blázny… bychom se z jejich požadavků brzy zbláznili i my, kdybychom jim měli vyhovět s každým jejich… rozmarem.“ Řekne skoro až shovívavě, jako trpělivá teta, kterou skutečně není.
„Ale chápu.“ Pokračuje jedovatě sladce, a aniž by se tě už na cokoliv dalšího ptala nebo tě snad vyzvala, otočí se ke dveřím do koupelny, ke kterým pár kroky dojde a otevře je. „Pane Sturgesi, prosím, potřebujeme tu vaši asistenci.“ Ustoupí od dveří, do kterých vejde ramenatý muž, který tě už doprovázel sem po cestě s doktorem Hartem. Přelétne pohledem po vaší menší sešlosti, než tázavě pohlédne na sestru Meeksovou, ke které musí skutečně dost klopit pohled, jak mu ta malá, ale rozložitá žena není ani po ramena.
„Taky madam se odmítá hnout. Mohl byste ji prosím doprovodit do její nové… ubikace? Určitě bude dost rozumná na to, aby nebyla třeba svěrací kazajka.“ Pohled za brýličkami se stočí opět k tobě. „Měla by to být šestnáctka v prvním patře.“
Šestnáct jako na mosazné plaketce, kterou stačilo jen zvednout nad hlavu, aby rozhodla o cizím osudu…
„Ale jistě.“ Zamručí Sturges, který nevypadá příliš v rozpacích, když vykročí k tobě a zastaví se po tvém boku. „Tak pojďte.“ Chytí tě za paži a dá ti poslední možnost rozejít se ještě sama od sebe. Pokud však neuposlechneš, zkroutí ti ruku bolestivě za zády a smýkne s tebou dopředu i proti tvé vůli.
„Přeji příjemný pobyt. Ještě se uvidíme.“ Věnuje ti sestra Meeksová vítězoslavný úsměv na rozloučenou, zatímco Bellová vás vyprovází jen rozpačitým pohledem postávajíc vedle tvých poskládaných svršků i šperků, které ti bez okolků vzali.
A tak jdete, nebo v tvém případě klopýtáte skrz útroby Greenhillského sanatoria. Projdete chodbou k velkým zamčeným dveřím, vedle kterých jsou jedny menší, nenápadné, o které chtě nechtě zavadíš pohledem a skoro jako kdybys věděla, že je za nimi schodiště vedoucí do chladného temného sklepa, který… Sturges tebou trhne tak, že kdyby tě nedržel, dost možná spadneš.
„Jdeme.“ Zazní jeho notně otrávený i když nekompromisní rozkaz, když s tebou projde místo do těch na straně přímo skrz velký dvoukřídlý vstup, který před tím odemkl klíčem ze svazku zavěšeným u pasu.
A tak projdete dovnitř. Na hlavní oddělení Greenhillského sanatoria.
Jak jiné části budovy působily klidně a tiše, tak tady tomu zdaleka tak není. I když se chodba jeví pustá a prázdná, je tu slyšet kakofonie zvuků linoucích se zcela jistě skrz těžké kovové dveře, které v pravidelných rozestupech lemují dlouhou chodbu táhnoucí se před vámi. Slyšíš hlasy pronikající sem skrz dveře, v jednu chvíli se dokonce skrz jedny, kolem kterých procházíte ozve neartikulovaný výkřik, který se ti zahryzne až do morku kostí. Ne, tohle rozhodně neznělo jako někdo normální.
Procházíte dál. Ve vzduchu se střídavě vznáší nepříjemný čpavý zápach značící, že to tu možná na některých celách nebude s pacienty a jejich hygienou až tak slavné. Minete dvojici kovových lehátek s kolečky, které stojí prostě postavené u stěny a z kterých výhrůžně plandá pár tlustých kožených popruhů. Sem tam zaslechneš ze stran kovové klapnutí a po chvíli dojde, cože to je. Otvory ve dveřích, kterými dost možná dostávají pacienti své příděly jídla se otevírají. Vidíš různé prsty, které jimi čouhají ven jako pavoučí nohy. Některé jsou tlusté, jiné tenké a bledé. Některé mají dlouhé zažloutlé nehty a jiné je naopak mají okousané až do masa. Dokonce zahlédneš i několik očí bez tváře, které na tebe skrz škvíru zvědavě hledí. Jako psi v psinci, do kterého přivedli na vodítku nový kousek.
Sturges s tebou nakonec zastaví před dveřmi, které mají na sobě napsané to zmíněné číslo 16, i když značně oprýskané. Chvíli se za kovového cinkání prohrabuje klíči, které má u pasu, než nakonec najde ten správný a odemkne dveře, které nepříjemně vrznou.
„Tak… dovnitř. Máte štěstí s takovou dnes stihnete oběd.“ Houkne na tebe Sturges, který tě pak prostě a jednoduše postrčí do pokoje a zabouchne za tebou těžké dveře. V zámku zarachotí klíč, zatímco se tobě naskytne pohled na nepříliš velký pokoj, ve kterém je jedna palanda, nějaký stůl se dvěma židlemi a za dřevěnou zástěnou, ze které se loupe lak, pak záchodová mísa se starým kovovým umyvadlem a ušmudlaným ručníkem pověšeným na poutku na zdi, vedle kterého ještě visí na krátkém zdrhovacím provázku nějaký plátěný pytlík, s kdo ví čím. Světlo v pokoji zajišťuje zamřížované okno a pak také světlo na stropě. Žádná jiná lampa nebo svíčka zde není.
A nejsi zde sama.
„Hmmh, ahoj?“ Vykoukne ze spodní postele, na které sedí, žena, která si tě se zájmem i když poněkud nervózně prohlédne. Už od pohledu je mladá. Může jí být maximálně něco kolem dvaceti. Světlé hnědé vlasy má neforemně sčesané dozadu a sepnuté na temeni. Ve tváři je poněkud pobledlá, a i její zapadlé oči působí poněkud nezdravým dojmem. Víš, že ji vidíš poprvé v životě, ale přesto…je ti zvláštním způsobem povědomá.
„To vypadá, že mám zase novou spolubydlící.“
„Angela? Ale já přeci neznám žádnou…“
| ||
| |||
| Čím větší světlo, tím větší stín Napřed zmizí naše město, pak já a nakonec se i ta zlatá záře přelije do geometrických obrazců vyvstávajících na černém pozadí. Je to… krásné. Jejich barva je živá; někde nabírá na intenzitě, jinde slábne. Neznámá ruka umělce ji vede v precizních tazích štětce, aniž by se byť jen jednou jedinkrát zadrhla nebo zarazila. Kreslí nade mě kruhy, stále a pořád dokola kruhy, jako by se cyklus neměl nikdy přetrhnout, avšak se kružnice rozloží a zase poskládají do jedné. Obtáčí se dokola. Nabere skoro až kovový odlesk, až nakonec ztmavne a jako všechno ostatní se ponoří do tmy. Ze všeho nejdříve ke mně dolehne ten šumivý zvuk. Připomíná mi vlny přelévající se na oblázkové pláži. Mám pocit, jako bych se… vznášela. Kolébala se na samé hraně vědomí, kde se všechno utápí v tom zčernalém moři, avšak… Ten podivně těžký výdech, který se mi vydere z plic, mě uzemní. Začínám cítit i zbytek svého těla. Ležím. Svět se se mnou nehoupe, ani mě neodnáší někam daleko, daleko odsud. Na tváři mě šimrají paprsky letního slunce, které se prodírají skrze husté větve stromu. Ah, tak to slyším. Šumění listí. Vždycky jsem ten zvuk milovala. Hmm… Pamatuješ na mou zahradu? Byla to má pýcha. Měla jsem takovou radost z toho, že jsem ti ji mohla konečně ukázat. Vysázela jsem v ní tolik stromů. Žádný jsem si však neoblíbila tolik jako ten s rudými květy. Sedávali jsme tam ponořeni do našich rozhovorů. Tvá slova – tvé pojetí světa a svobodné vůle – uvědomění, že to my jsme vybudovali Zlaté město a utvářela ho naše rozhodnutí spíše než jenom vůle Otce, pro mě byla nová. Prosakovala mi hlubinami bytí, jako by to byl déšť vsakující se do vyprahlé země, jako bych celé roky čekala jenom na to.
Teď mi na hruď však dolévá tíha, o níž si nejsem jistá, že ji unesu. Ten zvuk… Ta šelestivá melodie zeleně chvějící se ve větru… Cítím život, který tam našel útočiště. Stačí se jenom natáhnout, aby mi v uších zněl i tichounký rytmus srdcí ptáků posedávajících ve větvích a myšek skrývajících se v kořenech stromu. Neměla bych to cítit. Nedává to smysl. Nechali jsme za sebou jenom spálenou zem. „Řekni mi… Zero… Zarazilo tě aspoň někdy na chvíli, co všechno Lucifer dělá ve jménu čehokoliv, co se mu zrovna hodí? Zapochybovala jsi alespoň na chvíli?“ Ne… Pochybnosti neměly v mém srdci místo. Jistě, i já se dopouštěla chyb. Museli jsme toho obětovat tolik pro lepší svět tolik a někdy to nebylo snadné. Nikdy jsem se tím nenechala unést. Nemohla jsem. Ne já. Ne ta, která mu stála po boku a zvala se jeho pravou rukou. „Kdo jiný než ty to snad mohl zastavit?“ Kdo jiný… Kdo jiný než já? Kdo jiný to snad měl zastavit než já? Skoro ta pouta zase cítím. Kamenná stěna za mnou rudne, praská a taví se. Tak strašně to pálí, až je podivem, že mi slzy nemáčí tváře. Tak strašně to bolelo, ale nebylo to… nic, co bych si nezasloužila. Zápěstí mi totiž obrostly trnité úponky a jejich sněhově bílé květy naplnily mou duši. Hmm, voněly… sladce… tak příšerně sladce… jako krev…
Pomalu se přiměji otevřít oči. Dlouhé větévky tančí ve vzduchu. Podobny závoji mi zakrývají výhled na svět, ale… i tak… i tak vím, kde jsem. Jistě, že to vím. Ta zahrada… Ta zahrada mi nikdy nepatřila, ne, já své stromy nacházela kolem Davenportu a v jeho lesích. Pár jsem jich měla i tam… ve městě, jehož jméno mi nepřichází na jazyk… … Vero? Ten hlas znám. Srdce mi poskočí – a v tom prvním okamžiku to ani není nepříjemné –, ale z hlubin mysli se mi vydere něco jiného, než bych čekala. To jedno slovo podbarvené naléhavostí, které jsem nerozuměla. Která mi připadala tak nemístná. A kterou jsem navzdory tomu nedokázala ignorovat. „Prosím.“ Mohla jsem to… zastavit? Proč… Proč jsem se to nikdy… nepokusila zastavit? Ta slova se mi pořád vracejí. Nedokážu se jich zbavit. Poprvé se však nestáčejí k Luciferovi, k jeho duši nebo snad tomu, co všechno musel obětovat pro svou vizi světa, který nakonec budoval pro všechny. Najednou tomu… nerozumím. Proč jsem litovala toho, kdo všechny ty zlé věci vykonal, a ani na okamžik se nepozastavila nad těmi, kteří… v našich rukách trpěli nejvíce? Dumah… Bože. Co jsme to… Co jsme jí to udělali? Vypadala tak… Vypadala… Černovlasý muž se mírně nakloní, čímž se mi dostane do zorného pole. I když mě jeho přítomnost nevylekala – a vlastně mě ani nenapadlo, že bych se jí lekat měla –, teď mnou tmavá silueta ozářená světlem trhne. Dech se mi zachvěje. Bezděčně pohnu rukou, skoro jako bych se chtěla podepřít, nebo snad i přivolat své zbraně, ale… To mě spolehlivě probudí. Nemůžu. Nebo… Není to nejvýstižnější slovo pro mou situaci, já vím. Dokážu se k tomu přimět, přeci jenom jsou mou součástí, ale… vrací mě to tam. Do toho paláce. Do těch chvil, kdy jsem si nepřipadala jako já. Do služby jsem se nevrátila. Po dvou týdnech u Williama doma jsem se konečně rozhoupala kontaktovat Mallory, abych jí to vysvětlila. I když… Ani to se mi nedopařilo udělat správně. O nějaké korektnosti by se mluvit nedalo. Nechtěla jsem tehdy plakat před ním. Akorát bych tím Williamovi přitížila a už tak toho měl na bedrech naložené dost, ale pak… jsem se před svou přítelkyní neudržela. Ani nevím, co všechno si z toho odnesla. Předpokládám, že jsem smysl moc nedávala. Zpětně si to… nepamatuji. Jednotlivé dny mi splývají a ztrácejí se v mlze podobně jako čas, který jsem strávila v domě svého manžela. Nakonec to není nic zase tak nového. Doktor, na nějž mi pan Harrington našel na mou žádost kontakt, říkal, že to mysl v případě traumatických nebo vysoce stresových situací dělá. U žen je to prý obzvláště časté. Nakonec jsem mu toho nemohla říct ani polovinu, co se za ty roky stalo. Nebylo by to… moudré. Vím, že ne, ale i značně osekaná verze událostí stačila. Vyšla jsem z toho jako typický případ s hysterií, ale… ale pomohlo to. Doktor byl hodný. Nikdy se mi nepokusil navrhnout některou z těch hrůzných praktik, o kterých jsem občas četla, vlastně jsem dostala akorát úkoly a něco na spaní. Po lahvičce, která uměla zahnat noční můry a dosud mi ležela v šuplíku, jsem už nějakou dobu nesáhla, ale po dnešních Verších mám nepříjemný pocit, že budu zase muset. Bude to zase… lepší. I to, co se stalo v Provinciích, už nebolelo tolik, i když… i když to trvalo docela dlouho. Domů jsem se odmítala vrátit, dokud jsem se zase nepostavila na nohy. Rodina by to poznala a já… Nechtěla jsem jim přidělávat starosti. Co bych jim navíc tak řekla? Že jsem byla s Williamem ve Dvarace? V době, kdy jsem měla cestovat s baronkou? Strávila jsem tak své první narozeniny bez rodiny, ale… Strávili jsme je spolu, to bylo vlastně… nakonec pěkné. „Hmm,“ zamručím, jak se mi pomalu vracejí detaily vlastního života. Všechny ty měsíce, které nebyly snadné, ale postupně se to zlepšovalo. Trochu se v tom ztrácím, ale… „Budu,“ vydechnu v odpovědi na otázku. „Neboj…“ dodám měkčeji. I když se ho pokusím ujistit, že je to v pořádku, se znovu už neuvolním. Nadzvednu se lokty a pátravým pohledem se zadrhnu u jeho tváře, nakolik… je mu… podobný. Nakira jsem předtím už viděla, ale byla to jenom chvíle a… několikahodinová cesta mi přeci jenom dala šanci ho lépe vstřebat, obzvláště když se k němu Zerachiel chtě-nechtě vracela. Bylo to zvláštní. Něco na něm… ten pocit… „… nezdálo se mi to,“ vydechnu těch pár slov, než se znovu položím do trávy. Napůl se mi ulevilo, napůl jsem si jistá, že je to díky tomu ještě o kus horší. „Tehdy jsem si to… nevsugerovala. Nakir jí byl povědomý. Nemůžu uvěřit, že…“ nechám ta slova zaznít do prázdna a krátce si tvář zakryji dlaněmi. Ani nevím, co jsem chtěla říct. Nebo spíše co z toho. Že dostali Dumah do takového stavu? Že nedodrželi podmínky výměny? Že se Lucifer neostýchal přivolat tu kometu a že jsem tam mohla zemřít? Že se ta černá zkáza táhla tak daleko? Že chtěl, aby Nakira dokončila ona? Že to byla ochotna udělat a možná by to i udělala, kdyby byly okolnosti jenom trochu jiné? Že pak Ramiela prostě podřezala? A že to byl jenom… začátek, takže mě čekají další takové Verše? Že mě tehdy v Opeře nechal odejít s Elijou, i když si zřejmě pamatoval to, jak to pro něj dopadlo minule? Že si to dost možná pamatoval od našeho prvního setkání a přeci jsme nějakým zázrakem spolu? „Proboha,“ zachvěje se mi na rtech to jediné slovo, které to celé dokáže nějak obsáhnout. Ne, ničeho z toho nedokážu uvěřit. A nedokážu uvěřit ani tomu, že na to všechno neřekla ani slovo. Co přesně… mě zlomilo tak, že mi to bylo všechno jedno? Nakonec je na tom nejděsivější vždycky tohle. Vědomí, že bych za jistých podmínek… mohla být stejná. Že stačilo tak málo. Nenastoupit do té vzducholodě. Že by se má mysl mohla rovněž upnout na to jediné slovo – lásko, lásko, lásko – a jakékoliv povědomí o tom, co je správné a co ne, by se s ním vytratilo. Heh… Není to tak dávno, co mi klišovité fráze o tom, že hrdina v romantickém příběhu miluje hrdinku více než cokoliv jiného, že by pro ni udělal cokoliv na světě, že na světě není nic důležitější než oni dva, připadaly kouzelné a teď… když vím, kam až tohle může zajít… „Je mi opravdu líto, že sis tohle musel prožít,“ nechám ruce zase sklouznout ze tváře. Ať už to se Zerachiel bylo jakkoliv, Nakir v ní dle všeho pořád hledal Sidriel a… řítil se vstříc jisté záhubě. Pořádně tu omluvu však ani nedokončím, protože si v tu chvíli všimnu zlatého záblesku kousek stranou. Je to… Vytáhnu se do sedu. Pohledem zakmitám mezi Williamem a dřevěnou krabičkou položenou do trávy. Je to prsten. A prsten znamená, že… Znamená prsten to, co si myslím, že znamená? Požádal mě o ruku? A já si to nepamatuji? Dala jsem mu svou odpověď, nebo si mě Verš odnesl v tu nejhorší možnou chvíli? Jak dlouho čeká? Měla bych… Asi bych měla něco říct. Určitě bych měla něco říct. Hrudník se mi vzedme nádechem, jak se už odhodlám, ale… … pak se zarazím. Proč to tehdy nechal na Zerachiel? Byla to zkouška? Nebo ho opravdu nesnášel tak moc, že chtěl, aby zemřel rukou ženy, která vypadala jako Sidriel? Naposledy jsem ho viděla tehdy v listopadu. Nepokusil se mě kontaktovat. Ani jsem nečekala, že to neudělá. Pokud měl důvod respektovat něčí rozhodnutí, pak to byla ta má. Jak by však reagoval na tohle? Pokud je to opravdu Lucifer, jak by reagoval na to, že si chce Zerachiel vzít Nakira? Ráda bych si myslela, že jsem jenom nekonečně sebestředná. Možná jsem. Možná si dělám starosti zbytečně, ale… Ten jejich slib… Ona s ním nechtěla být, jenom dokud je smrt nerozdělí, ale smrti – nebo jakékoliv její podobě – navzdory. „Pokud do toho budu mít co mluvit…“ Nemá do toho co mluvit. Nebo by přinejmenším neměl, ale to nezabrání obavě zapustit kořeny v mém srdci. „Jsi pro mě důležitá.“ Už tak ho musí dráždit, že William předsedá městu, jehož srdce se stejně jako to jejich zve Zahradami, a kdo ví, jestli se mu podařilo zjistit, kdo má v držení podstatnou část Zrcadla. Mohla by to být poslední kapka. Pokud jsem si totiž jednou věcí ohledně Lucifera jistá, tak tím, že nerad prohrával.
„Je to… moudré?“ slyším se vyslovit těch pár slov, které by za jiných okolností říkal on. Je mi z toho do pláče. Napadá mě tolik důvodů, proč by si vévoda William Essington neměl brát Veru De Lacey, ale… Tenhle je ze všech nejhorší. „Pokud se Lucifer opravdu vrátil… Nemůžeme vědět, jak na tohle bude reagovat. Nechci… Nechci, aby ti ublížil. Nechci, aby se to opakovalo,“ poskočí mi hlas. „Miluji tě. Víš, že tě miluji, Wille. Více, než dokážu říct. Nemyslela jsem, že bych takhle ještě někomu důvěřovala, ale… Jsi tady ty a… Říkáš, přesně co myslíš, a děláš, přesně co řekneš. A jsi přímý a striktní a nekompromisní v tom, co považuješ za správné, a… a laskavý. Riskoval jsi pro mě svůj život ještě předtím, než jsme se poznali, nebo jsem ti dokonce byla sympatická. Co za člověka udělá něco takového? Chránil jsi mě a na oplátku jsi chtěl, jenom abych žila svůj život a byla šťastná. Ty mě děláš šťastnou,“ musím se zarazit, nakolik ze mě slova zase jednou plynou až moc rychle. „Nechci, aby o tebe přijít,“ zabořím prsty do suknice. | ||
| |||
| Povolaná osoba Snad by mě mělo uklidnit, že se po mně vrchní sestra nevrhá ani nepokračuje ve své zlostné tirádě na moji hlavu, ale nestane se tak. Její ujištění mne přiměje akorát tak odfrknout a potřást hlavou. Přesto tou zlostí a spravedlivým hněvem, odhodláním nenechat si už nic líbit prosakuje něco zcela jiného. Ochromujícího. Bezmoc. Vědomí toho, že ať už udělám cokoliv, nic z tohohle… Nezměním. Není tu nikdo, kdo by mi pomohl. Zastal se mne. Nikdo… Koho by zajímalo, co se mnou bude. Je to špatně. Celé je to špatně. Mám... Mám pocit jako... Hlavou mi stále víří dozvuky všech těch obrazů a hlasů a... Chce se mi křičet. Tak moc se mi chce… Křičet…
„O tom nepochybuji,“ odseknu popuzeně. Nedělám si o žádné z těch metod vůbec žádné iluze, naopak má fantasie pracuje naplno. Pohledem zalétnu ve směru, kterým sestra ukazuje na hromádku sepraného oblečení poskládaného na malém stole. Ani na to nemusím sahat abych poznala, že se jedná o použité kousky, které přede mnou už někdo opakovaně nosil. Nikdy… Nikdy jsem na sobě neměla nic, co by nebylo ušité přímo… Pro mě. Nebo aspoň nové. „To nemyslíte vážně,“ dostanu ze sebe zaraženě. Ta studená koupel mě měla varovat, přesto… Musí to být špatný sen. Tohle se nemůže dít doopravdy… „Tohle si na sebe nevezmu.“
Trhnu sebou, když sestra Meeksová opět promluví, i když tentokrát ne na mě. Zlostně přimhouřím oči, přesto se najednou cítím tak… Nejistě, jak najednou nevím… Co bych v takové situaci měla dělat. Trvat na si na svém? Dožadovat se Harta nebo kohokoliv, kdo to tu má na starosti? Pokusit se… O co? Proboha, stojím tu nahá, musím se obléci. Bezvýchodnost celé té situace je tak… Očima sklouznu k sestře Bellové a hromádce vlastního oblečení ležící na jiném stolku. Snad bych mohla… Jenže pak na mne tiše promluví i ona. Prosím, zazní mi hlavou.
Nejraději bych se obořila i na ni – dokonce se i ostře nadechnu, abych to udělala, ale… Ona za to nemůže. Nikdy jsem nedokázala peskovat služky a nedokážu ani teď na kolik mi Bellová připomene v tu chvíli Katherine. Viditelně zaváhám a nejistě přešlápnu z nohy na nohu.
Vzápětí málem nadskočím, když se vrchní sestra připomene. Dokonale mě tím rozhodí. Ještě víc. „To… Žertujete,“ ohradím se v tom šoku. Něco takového nemůže udělat. Nemůže si dovolit zavolat sem cizího muže, aby mne násilím oblékl. Snad o to víc mne to v tu chvíli zatvrdí. Svaly na krku se mi napnou, jak se chystám Meeksové oponovat… Jenže v tu samou chvíli zachytím výraz Bellové. To drobné gesto vrhající mne ještě hlouběji do téhle noční můry.
S očima rozevřenýma dokořán přelétnu mezi jí a vrchní sestrou, než vzápětí poraženecky svěsím ramena. Vykročím ke stolu s oblečením a jen těžko polykám tu hořkost deroucí se krkem nahoru. „Zvládnu to sama. Nepotřebuji pomoc,“ řeknu ve snaze zachovat si aspoň zbytky nějaké hrdosti. „Tohle je to zvláštní zacházení, co mi manžel zaplatil?“ slyším samu sebe ptát se napjatým hlasem, zatímco beru do rukou první kousky.
Látka působí na omak hrubě, nepříjemně. Přesto se začnu oblékat do připravených kousků, abych skryla vlastní nahotu. Rozhodně se nedá říci, že bych se díky tomu cítila lépe, to oblečení je nepříjemně cítit něčím čpavým, lechtajícím v nose a příliš mi nesedí. Nepospíchám, vlastně si počínám poněkud neohrabaně, i když to nedělám schválně. Přesto odmítám pomoc. Nechci ji. Zvládnu to sama. A také nechci té fůrii snad udělat radost, že se snad… Bojím… Protože já se… Bojím strašně moc, ale raději bych vlezla znovu do té studené vany, než abych to dala před ní najevo.
„Chci okamžitě mluvit s doktorem Hartem,“ vyjádřím směle svůj požadavek, sotva jsem oblečená a sestra Meeksová mne vybídne, abych ji následovala z koupelny ven na chodbu. „Chci okamžitě mluvit s kýmkoliv, kdo to tu má na doopravdy na starost,“ osmělím se dost na to, abych si na tom trvala. A odmítala se pohnout z místa, dokud mi nevyhoví.
Musím… Musím aspoň zkusit něco udělat. Jinak… Nezvládnu to tady. Ne, tady se nedá žít. Já tady nemůžu žít. Ne takhle, ne… Obejmu sebe sama, ruce si překřížím v tom obranném gestu přes hruď. Ovšem z místa se už ani nehnu. | ||
| |||
| Z druhé ruky Delilah Blair Flanagan Chladný vzduch koupelny se ti zakusuje do mokrého těla, zatímco na tebe dál výhrůžně hledí sestra Meeksová, která je dobře o hlavu menší než ty, snad i proto si všímáš, jak se v těchto vypjatých chvílích staví nenápadně na špičky. Tentokrát se ale nenecháš zahnat do kouta, ačkoliv se tak trochu cítíš. Ohradíš se. Vyštěkneš na ni. Ale to je tak jediné, co můžeš dělat. Co jiného bys snad také zmohla? Můžeš jí jen oponovat. Křičet a vzpouzet se, když to jinak nepůjde. Ale to je vše. Nakonec jsi jen slabá, obyčejná… žena. Co jiného bys… mohla dělat?
„Já? Já skutečně ne. Ani nikdo jiný.“ Odfrkne si, ale přesto si všimneš, jak ruku, kterou už zvedala k dalšímu pohlavku svěsí k tělo. Ten krok zpátky nakonec přeci jen nebyl úplně od věci. Není těžké představit si, co by následovalo, kdybys zůstala v jejím dosahu. Její brunátnící obličej totiž dává jasně tušit, že sestra Meeksová je vše jen ne klidná.
„Máme ale jiné metody, jak se vypořádat s nespolupracujícími pacienty. Nemusíte se bát. A teď se oblečte!“ Ukáže prstem na hromádku sepraného dříve snad bílého oblečení, které tu viditelně nafasuješ. Vypadá to na nějaké obyčejné kousky. Nějaké prádlo, hnědé punčochy, košile a lehký lněná košile se sukní přes to vše. Dokonce i nějaké obyčejné měkké boty, i když poněkud sešlapané. Vše vypadá vypraně a vyžehleně, ale dle pár zapraných vybledlých skvrn ti může být jasné, že rozhodně nejsi první majitel těch pár kousků oblečení. Každopádně o korzetu, kabátku či spodničce si tu můžeš nechat jen zdát.
„Sestro Bellová… Pomozte tady lady, aby se oblékla. Nenecháme ji tu přeci pobíhat takto.“ Ohlédne se sestra Meeksová po Bellové, která už konečně našla zakutálený prstýnek a vrátila ho k tvým věcem, které sis před tím všechny sundala. Avšak nevypadalo to, že by ti je chtěli vracet dle toho, že byly na jiném ze stolků, než na který teď Meeksová ukazovala.
„Jistě, sestro Meeksová.“ Hlesne Bellová polohlasně s pohledem úslužně sklopeným k zemi, než k tobě vykročí, přičemž vezme do rukou pár kousků z nového oblečení, které ti nachystali.
„Eh, madam? Mohla bych vás… poprosit?“ Spíše pípne než snad promluví a podá ti kousek oblečení. V její tváři je vidět napětí a to, že jí tato situace není vůbec příjemná. Ostatně jak by také mohla, když její záda střídavě probodává pohled vrchní sestry, který kmitá mezi tebou a jí.
„Tak rychle. Nebo mám zavolat dozorce, aby vám do těch šatů pomohl?!“ Ozve se Meeksová, kterou tohle celé viditelně více baví než zdržuje. Mohla by to skutečně udělat? S tím, jak se k tobě zatím chovala, je to i možné, i když nepředstavitelné. To, že by si někdo k lady ze Zahrad dovolil něco takového? Zvlášť v tak vyhlášeném zařízení jako je Greenhill, o kterém se rozhodně nemluví pouze když nikdo neposlouchá. Ne, tohle by přeci nemohli… Ale někde tam hluboko uvnitř víš, že by klidně mohli. A mohli by i mnohem horší věci.
Bellová kmitne pohledem ke dveřím z koupelny, než její oči najdou ty tvé a skoro neznatelně kývne. Jako kdyby ti chtěla potvrdit tvé nejhorší obavy. „Není toho tolik… Alespoň vám nebude zima. Tak.. pojďte.“ Pokračuje smířlivě tichým hláskem ve snaze tě přesvědčit k tomu, abys alespoň v této věci spolupracovala.
| ||
| |||
| Kruh Vera De Lacey Zlatá záře se opět přelévá v temnotě podobná pravidelnému kruhu. Stejně jako tehdy tak i teď. Vystupují z něj sem tam ostré hrany geometrických obrazců, které se ve víceméně pravidelných rozestupech objevují a rýsují se z měňavého povrchu. V jednu chvíli se od kruhu oddělí několik dalších kružnic, aby se pak do něj vzápětí zase složily a splynuly s ním. Je to až hypnotizující přehlídka geometrie. Nakonec kruh o něco potemní a vykreslí se tak jeho hladký povrch. Kovově lesklý povrch…
Slyšíš tichý ale monotónní zvuk. Zleva, zprava, všude kolem tebe. Doslova tě obklopuje. Chvíli ti trvá, než to poznáš a přiřadíš si k němu právoplatný zdroj. Je to…
… šumění listí …
Samo o sobě je ti svým způsobem povědomé, ale teprve až když otevřeš oči, pochopíš proč. Jsi totiž pod vrbou, jejíž pokroucený staletý kmen a větvě se klenou nad tebou jako už tolikrát před tím. Tohle bylo jedno z tvých oblíbených míst v Davenportu v jednom ze zákrutů řeky. Byl tu klid. Nebýt šumění listí a nedalekého šplouchnutí od kachen přistávajících na hladinu, byl by to dokonalý klid. Dokonce ani nedávné povodně starou vrbu nepřemohly, a tak tu stála dál. Jak dlouho už? A jak dlouho jsi tu ty?
Sedíš? Ne, ležíš. A všude kolem vidíš zelený třepetající se příkrov listí, které tě jako závěs odděluje od světa tam venku. Jsi tu sama… Nebo?
„Hmm, Vero? Vero… ahh, konečně.“ Slyšíš známý nízko položený hlas.
„Jak jsem řekl… Žádné hlouposti. Prosím. Nemá smysl, aby to skončilo v krvi a slzách.“
„Jsi v pořádku? Už jsem začínal být nervózní, že ses stále neprobouzela.“ Objeví se ti v zorném poli černovlasý muž, kterého poznáváš. Na chvíli jej zalijí sluneční paprsky a obraz tak připomene nepříjemné zážitky.
Soudce! Trhne tvé tělo sebou automaticky v prvotním uvědomění, když pohlédneš do jeho tváře, avšak po chvíli si vzpomeneš na jeho pravé jméno. Ostatně i na svoje. Není to Nakir, ale William, samotný vévoda Essington a předseda Rady sedmi. A ty nejsi Zerachiel, ale pouze Vera… Vera De Lacey, dříve Davenport. Nejsi žádnou pravou rukou Lucifera ani paní krve. Vlastně bys jí nemohla být dál. Pomalu si začínáš rozpomínat, kdeže to vlastně jste. Už je to přes půl roku od té osudné návštěvy Provincií, během které se toho pro tebe tolik změnilo. Ty ses změnila. Přesto to s sebou přineslo i jiné věci. Třeba právě Williama, který seděl jen kousek od tebe a rozhodně zde na návštěvě u tvé rodiny, a především tebe nebyl poprvé. Přestože mu povinnosti nedovolovaly být tu tak často, všimla sis u něj, že od té doby, co se mu staly ty věci. Dokázal upřednostnit někdy i jiné věci před svou prací. Ty, které pro něj měly větší význam. Třeba jako právě tohle.
Vítr se opět prožene větvovím a rozechvěje vrbové větévky spadající až na vodní hladinu, kterou svým pohybem zčeří. Skutečně jste tu jen sami dva. Přišli jste se sem projít? Ano, dost možná. Nic jiného nedávalo příliš smysl.
„Hmmh, nikdy bych nevěřil, že jestli mi někdo na světě bude schopen popohnat takhle krev v žilách, že to budeš zrovna ty, Vero. Ehhm, teď si připadám vážně starý.“ Přivře William oči a potřese hlavou, avšak lehký úsměv na rtech značí, že to nemyslel nijak ve zlém. Je na něm patrné, jak moc se mu ulevilo, že jsi se konečně probrala. Sedí i nadále vedle tebe a dává ti prostor, abys posbírala své myšlenky. Nevyptává se tě. Nepomáhá ti se posadit ani nic jiného, snad jen kdybys o to požádala. Jen čeká… A ty si až po chvíli všimneš ještě něčeho drobného v trávě. Ten zlatý záblesk přitáhne tvou pozornost jako můru světlo lampy.
Je to jednoduchý zlatý kruh. Přesně takový, kterým to vše začalo i skončilo. Sedí tam v dřevěné krabičce položené mezi zelenými stébly a sluneční paprsky se v barevném třpytu odrážejí od broušených kamenů v něm vsazených…
| ||
