Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

„To jistě byl.“ Přitaká tvůj neznámý společník souhlasně, ačkoliv poněkud stroze. „Menší zlo? Ne, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo, lady… pouze. Tohle není zrovna má oblíbená činnost.“ Pokračuje přeci jen o něco smířlivějším tónem a koutek mu zacuká v náznaku úsměvu, než si povzdechne.

 „Ale co jiného jsem tu mohl také čekat. Jsme na plese. Omlouvám se. Chyba je na mé straně.“ Skloní hlavu krátce v ostrém gestu, kterým opět připomene vojáka. To už se ale začnete pohybovat s ostatními do tónů hudby.

„To Jeruzalém umí.“ Zaslechneš slova od svého tanečního partnera, ve kterých je směsice těžce definovatelných emocí. „Ano, je to tu… honosné. Jak by mělo být. Hmm? Já? Příležitostně. Není mým domovem, jestli se ptáte na tohle.“ Zachytíš jeho slova, zatímco zrovna kroužíte po okraji parketu.

Protočíš se a s potěšeným úsměvem se zase zaklesneš do jeho držení. „…A vy jste příliš milá. Něco na tom nejspíše bude, že tanec je jako boj. Jen… kroky jsou jiné.“ Objeví se mu na rtech mírný, ale spokojený úsměv, než se zase protočíte mezi ostatními.

Doznějí poslední tóny skladby a vy stejně jako ostatní zastavíte na parketu. Tvůj taneční partner nepůsobí nijak zadýchaně, ale je patrné, že mu ta kratochvíle nečekaně zvedla náladu.

„Bylo mi potěšením, lady. Snad i vy jste se svým obchodem spokojená.“ Přiloží ruku k hrudi a zdvořile se ti ukloní, až mu pár ohnivých pramenů spadne do tváře. Mávne pak na číšníka, který jako jeden z mnoha roznáší sklenice s nápoji, aby si jednu vzal pro sebe a druhou ti podá.

„Budete se chtít vrátit? Myslím, že jsme naši společnost nechali někde tam…“ Ukáže jedním směrem, kde i ty tušíš, že zůstala překvapená dvojice vévody a exotické ženy. „…předpokládám, že za mnou jste tam nešla. Natolik se neznáme. Nejspíš.“ Pohlédne na tebe opět trochu pátravě a pak se napije dlouze ze sklenky.

„Asi bych vás ale neměl zdržovat. Jistě tu na vás čeká váš doprovod.“ Rozhlédne se kolem vás a omluvně se pousměje. Je to jen drobná, skoro postřehnutelná grimasa, ale už jsi u tohoto muže poznala, že je v otevřeném vyjadřování emocí velmi rezervovaný.

Delilah Blair Flanagan

„Perrier-Jouët? Vidím, že preferujete těžší a trpčejší chutě. Nezvyklé u dámy. Obávám se však, že ten jsem tu zatím nikde neměl možnost ochutnat. Možná by se ale někde přeci jen pár skleniček našlo.“ Slyšíš z boku poklidný hlas muže se zlatou vločkou na obleku, zatímco oba hledíte na taneční parket. Hudba dál hraje a tobě při tom pohledu poskočí srdce a vypadne z rytmu. To zda to byla realita a nebo jen vysněný přelud nezjistíš. Povědomá dvojice zmizí mezi ostatními tanečníky stejně rychle jako se objevila.

„Nikdy nejsme ztraceni. Věřte mi, lady. Ať to vypadá jakkoliv beznadějně, vždy najdeme cestu domů.“ Všimneš si, že tě muž upřeně sleduje, zatímco se snažíš sebrat z rozhození, které tě zasáhlo po tom nečekaném zjevení. „Je to jeden z darů.“ Lehce si povzdechne a společně s tebou se zahledí opět na parket. Chvíli tam jen tak spočinete v rozjímavém tichu, než opět promluvíš.

„Ah, hádanka?“ Usměje se na tebe zářivě a ty máš pocit, jako kdyby se svět na moment zpomalil a zvuky ztlumily, než se vše vrátí opět do svého tempa. Jako když podržíš prst na desce gramofonu a zase jej pustíš.

„Víte, kde právě stojíme?“ Udělá pomalý krok k tobě, takže se dostane do tvého osobního prostoru. Cítíš z něj vůni drahé kolínské s dřevitými tóny a pak ještě něco zvláštně povědomého ale těžce definovatelného, po čem ale vytanou v mysli záblesky vzpomínek. Prosluněné ráno. Zlatá záře příjemně hřející na odhalené kůži. Pocit návratu domů… „Po čem našlapujeme?“ Mluví dál tichým hlasem, ale přesto slyšíš dokonale každé jeho slovo.

„Tohle celé město je jeden velký náhrobek a přesto… mezi námi chodí ti, kteří leží pod ním. Další z darů… Takže ano. Nevím však, jestli jsem zrovna ten, kterého hledáte. Nevím ani, jestli pro vás budu mít odpovědi na všechny vaše otázky, ale bude mi ctí, když vám budu moci chvíli dělat společnost.“ Skloní mírně tvář a hledí na tebe z bezprostřední blízkosti. Ač jeho oči nevidíš, máš pocit, že on ty tvé vidí moc dobře. A nejenom ony. Tebe celou. Tu ztracenou ženu pod maskou.

„Před pár momenty jste vypadala, že jste viděla ducha. Možná nejsem ten, koho tu nakonec hledáte. Přesto… Poctila byste mě tancem? Alespoň na těch pár okamžiků, než nás minulost zase dožene.“ Usměje se mile a zvedne před tebe svou ruku. A sálem doznívají poslední z tónů končící skladby.

Po krátkém a uspěchaném rozloučení nechávám tu zvláštní maskovaný pár za sebou. Utíkám od nich, od pocitu, který ve mne zanechali. Mohu se jen domnívat, zda jsem tohle setkání zvládla se ctí, avšak... Do mysli se mi dere myšlenka, zda jsem se nepřecenila. Zda jsem opravdu byla schopná... Ne, připravená na vstup do tohoto světa velkých šelem. Zda jsem neměla zůstat raději v hotelovém v pokoji, v bezpečí čtyř stěn a vůně zasychajícího inkoustu na bílém papíru. S tou myšlenkou odložím prázdnou sklenku od šampaňského na tác procházejícího sluhy a rovnou z něj seberu novou. Vím, že bych neměla, opít se by byl čistý nerozum – ale na rozdíl od Dumah mám chuť to udělat. Otupit vědomí a zastřít svět kolem sebe do snesitelných tlumených barev. Vše se zde leskne a třpytí, plesu vévodí zejména tóny zlaté, které jsou na každém kroku.

Rozhlížím se kolem sebe, ovšem nikoho s maskou slunce vyjma korpulentní dámy nenacházím. Představa, že to ona by byla ve skutečnosti lord Farnham je možná úsměvná, ale odlehčit situaci to nedokáže. S každým krokem se zvolna blížím více a více k hudbě proplétající se mezi tanečními páry vířícími po parketu. Sleduji dvojice v pestrobarevných maskách i šatech zaklesnuté do sebe v ladných pohybech tance, který moc dobře znám. Cítím živý rytmus hudby svádějící k tanci jako by mi kolovala místo krve v žilách a její takt ohraničoval tlukot mého vlastního srdce. Vnímám melodii orchestru, podvědomě se pohybuji s ní a... A zjišťuji, že potřebuji novou sklenku šampaňského.

Miluji hudbu. Je mojí součástí. A tanec mne vždy fascinoval jako její dokonalé vyjádření, zhmotnění do fyzické podoby. Přála jsem si umět tančit, ale... Nebyla jsem nikdy dostatečně ladná a mé pohyby vláčné ani plynulé. Na parketu jsem si připadala neohrabaně a bezradně, z nervozity jsem i zkušenému tanečníkovi dokázala pošlapat boty. S Bartholomewem to bylo jiné. Tehdy, ještě před svatbou, když jsem se mu jednou svěřila, proč odmítám nabídky k tanci, proč jich vlastně ani moc nedostávám. Vzpomínám na překvapení, které mi tehdy nachystal, zařídil celý taneční sál s hudbou jen pro nás... S odstupem času mi to přijde kýčovité, ale tehdy jsem se cítila šťastná. A řekla jsem mu to jedno jediné - ano. Milovala jsem ho za to, co pro mne udělal. Nejen ten sál, ale že se zeptal nejdříve mne, že mne nevystavil žádné trapné situaci na společenském večírku přede všemi.

Od té chvíle jsme spolu tančili ještě mnohokrát. Zejména pak na našem oficiálním zasnoubení a svatbě. Až později jsem pochopila, že Bartholomew tanec vlastně nemá rád. Jen se rád předváděl. Jakou masku by sis asi vybral, drahý? S kým bys tu dnes tančil, když ne se mnou... Měl jsi mě vůbec rád? Víš, čím více o tom přemýšlím... A poslední dobou přemýšlím hodně... Jsi tu někde? Máme toho spolu tolik... Co musíme probrat... Přistihnu se, že strnule stojím a sleduji dění na parketu, utopena ve vlastních vzpomínkách a připadám... Ztracena. Zatracena. Nevím. Je tohle také součástí mého trestu za věci, které jsme napáchala?

♪♫♫♪

Trick or treat, what would it be?
I walk alone, I'm everything
My ears can hear and my mouth can speak
My spirit talks, I know my soul believes
we're running out of time, time
For the echo's in my mind, cry

Úkosem pohlédnu směrem, odkud se ozval mužský hlas. Srdce mi poskočí mimo takt na kolik se vyděsím, že by to mohl být opravdu můj manžel. Ale není. Pohledem přelétnu jeho postavu i masku s motivem sněhové vločky. Na muže je to bezesporu zvláštní volba, ybrat si něco tak křehkého a pomíjivého. Ovšem při pohledu na světlovlasého gentlemana si jsem jistá, že ten výběr nebyl vůbec náhodný. Je zvláštní. Něco v něm k němu přitahuje můj pohled jako můru k lampě – avšak z našeho okolí jsem jediná, kdo se k němu pootočí jako květina za... Sluncem.

"Osobně dávám přednost Perrier-Jouët, ale tohle je také skvělá volba. Pije se to takřka samo," odpovím, zatímco se muž zastaví po mém boku. Znovu zalétnu pohledem k parketu, modré oči zpoza masky vzhlédnou k párům kroužícím kolem sebe v dokonalé harmonii a... Ruka se sklenkou v ruce poklesne až její hladina divoce zavíří.
Moji pozornost přitáhne jedna jediná dvojice uprostřed toho všeho. Rusovlasá žena v tmavých šatech ladně zavěšena v pažích tanečníka, jehož ohnivě rudé vlasy ostře kontrastují se zlatočerným oblekem. Svaly kolem krku se napnou, jak se mi hrdlo bolestivě stáhne. Je to jako dívat se na odraz toužebného přání, co se mihne na hladině, aby záhy opět zmizela do nenávratného ztracena. Byl to... Mohl by... Nepoznala jsem nikdy žádného jiného muže, který by měl... Tohle říznutí do stále krvácející rány bolí. Jedna má část chce bez rozmýšlení vyrazit na parket, přesvědčit se o tom, co je skutečné a co jen krutý výplod fantazie... Ta druhá tam bezradně stojí a dopíjí další sklenku zlatavého moku.

Neměla jsem sem chodit.

Sklopím hlavu a ramena stáhnu jako bych chtěla sama sebe obejmout. Ani při otázce muže, která jako by zazněla z velké dálky, se nemohu přinutit odtrhnout pohled od parketu. Ještě nějakou chvíli ne. "Hledat, když jsme sami ztraceni, nezní to pošetile?" hlesnu tiše, než se přinutím narovnat a pootočit hlavu ke svému tajemnému společníkovi.
"Hledám muže, kteří věří, že mrtví mohou chodit mezi námi bez ohledu na to, co mají napsaného na náhrobku. Neslyšel jste o takovém? Mám na něj tolik otázek..." zeptám se. Ovšem jakkoliv se snažím na sobě nedat znát na kolik mě ten krátký pohled na rudovlasou dvojici rozhodil, nedokážu se zbavit zasmušilé melancholie. A sklenka je opět prázdná.

Marael

„Tak chleba. Děkuji za názornou ukázku. Cítím se hned obohacen. Jistě ji uvedu v hlášení z mise.“ Ukloní se ti přehrávaně a pak se zamyslí.

„Ovoce a džem? To nezní špatně. Myslím, že vím, co za placky zkusíme zítra. Už se na to těším.“ Pousměje se zasněně, než přeci jen opět zvážní. „Ale zítra je zítra. Dnes tu máme ještě věci na práci.“

Oba hledíte na město rozprostírající se pod vámi. S tím na nebesích má pramálo společného, ale i v tuto hodinu působí… chaotičtěji, živelněji. Jestli tam v nebesích je všemu vtisknutý řád, tak zde je ho jen špetka, přesto to celé funguje. Je to až záhada.

„Cože? Oni nás nenutí…“ Sklouzne pohledem k tobě, která stále sedíš na střeše a pak si jen povzdechne. „Třeba nechtěli slepě poslouchat rozkazy. Třeba měli pocit, že jim je lháno. Nebo, že tam venku je něco víc. Možná prostě jen svoboda… Důvodů je spousta, ale ty ti já napovím. Každý má své vlastní…“ Ztichne na moment vážně. „To by ses navíc musela zeptat padlých. Ne mě.“ Blýskne na tebe úsměvem.  „S trochou štěstí nás čekají spíše placky než Padlí. Tak pojď.“ Natáhne ruku, aby ti pomohl vstát.

„Sever. Dobře, velitelko.“ Kývne pak souhlasně, ačkoliv je technicky velitelem mise on. „Myslíte, že tam budete první velitelko?“ Blýskne mu v očích a pak se odrazí. Neslyšně. Jen na tváři ucítíš lehký závan vzduchu, který pročísl jeho prudký pohyb.

Pohybujete se po střechách. Jako dva neslyšné stíny. Ramiel sám se pohybuje obratně a někdy se ve svých skocích odráží od čistého vzduchu. To mu dává jistou výhodu oproti tobě, která se ale i tak držíš v jeho těsném závěsu. Někdy na tebe hravě čeká, jindy ho díky svým talentům předeženeš zase ty, aby tě pak dohnal pro změnu on. Nezadýcháváte se. Nejste lidé, takže vaše výdrž i schopnosti vašeho fyzického těla se nedávají srovnávat s těmi smrtelníků. Oba víte, že je to spíše hra než opravdové pronásledování, které by bylo v případě nutnosti naopak vražedně efektivní.

„Jsi pomalá. Že by moc cheba?“ Ozve se kousek vedle tebe uprostřed skoku mezi dvěma budovami, zatímco tě mine rozmazaný stín, který se opět odrazí od neviditelné podpěry a pak doskočí z několika metrů na střechu pod vámi, kde se jistě shodou okolností zčistajasna překotí jeden ze sloupků, který držel šňůry s rozvěšenými barevnými látkami, které ti padnou akorát tak do cesty. Ramiel se ho ani nedotknul, ale ty moc dobře víš, že tyhle věci se kolem něj nestávají jen tak.

Přeskakujete po střechách dál. Domy začínají být menší, nižší a sem tam musíte zvolnit krok, aby vás jejich chatrnější konstrukce unesla. Město je v této části temnější. Bez světel. Vzduchem se začíná nést zápach splašků a smrti. Ty ho moc dobře znáš. Je to zápach chudoby.

Vera De Lacey, Delilah Blair Flanagan

Tvá slova spustí dominový efekt plný překvapených pohledů. Nejprve je tvou výzvou viditelně zaskočen vévoda, který střídavě hledí na tebe a střídavě na neznámého muže, snažíc se najít to, co mu uniká. Druhým překvapeným pohledem je pak samotný rudovlasý muž, který k tobě stočí tvář a i když se v jeho rysech toho příliš nezměnilo, lehké zatřesení hlavou snad jako kdyby si nebyl jist, jestli slyší dobře, si zaznamenala. Snědá žena naopak v první chvíli nevypadá příliš zaskočeně, jen se na tebe usměje s blahosklonným výrazem, který jí ale brzy zamrzne na rtech.

„…Hmmmh, dobře…“ Ozve se totiž tichý, mručivý povzdech od rudovlasého muže. Není to zrovna odpověď, na jakou si zvyklá, ani jakou diktuje jeruzalémská etiketa, ale na chvíli máš pocit, jako kdyby si tohle už někdy slyšela. Někdy hodně dávno. Tohle rezignované a zasmušilé vydechnutí. Ale to už tvůj nový taneční partner vykročí k tobě.

„Bude mi… potěšením.“ Dostane ze sebe dosti nepřesvědčivě a nepomáhá tomu ani příliš to, že se vůbec neusmívá. Přesto ti nabídne ruku, aby tě doprovodil na taneční parket. Zbylá dvojice se ani nezmůže na slovo a tak vás vyprovází jen zaskočenými pohledy.

☩

„Překvapení. Miluji překvapení!“ Nadšeně se usměje žena před tebou.

„Ne, nemiluješ.“ Ozve se od jejího společníka stoicky a ona se jen zaškaredí. „Ale no tak. Jednou za čas ho dovedu ocenit i já.“ Ťukne ho hravě složeným vějířem do paže, aniž by se na to dočkala od něj jakékoliv reakce.

„V tom případě vám popřeji, ať vás dnes čeká večer plný překvapení.“ Otočí se opět na tebe se sladkým úsměvem a kývne na rozloučenou. „Hezký večer.“ Dodá muž s maskou a pak společně zmizí mezi dalšími hosty.

Pokračuješ tak dál po své cestě hledajíc tentokrát alespoň něco určitého. Slunce. Ukazuje se, že to není až tak ojedinělá tématika. Na druhou stranu, pokud se lord Farnham nepřevlékl za ženu a nebo nemá sto padesát kilo, tak jsi zatím žádného podezřelého nenašla.  Procházkovým tempem prokládaným drobnými zastávkami pro občerstvení se dostaneš postupně až k části sálu, kterou se nesou melodické tóny orchestru.

♬♬♬♬♬

☩

„Děkuji, že jste mě zachránila.“ Ozve se od tvého neznámého společníka, zatímco se zastavíte na kraji tanečního parketu a ty se postavíš naproti němu. Vidíš, jak jeho oči nejistě kloužou po tobě, maskované ženě, kterou nezná a stejně jako u vévody se nejčastěji vrací k tvým vlasům.

„… Jste místní?“ Položí zčistajasna tichou otázku, zatímco k tobě přistoupí, aby tě chytil v tanečním postoji. „Musím vás lady upozornit, že už je to nějakou dobu, co jsem naposledy tančil.“ Pronese lehce nejistým tónem, ale to je tak jediné, co by ho prozradilo. Drží tě jinak zkušeně, možná trochu pevněji, než jsi zvyklá a na jeho postoji by si také stěží našla nějaké chyby.  To už se ale rozezní další skladba a vy vykročíte.

Nepřiznat ti, že není tak zkušený tanečník, neměla by si nejmenšího podezření. Pohyby tvého tanečního partnera jsou přesné, rázné, rozhodné. Vede tě jistě a nedává ti tak moc příležitostí zaškobrtnout, či zaváhat. Stáváte se jedním z párů kroužících po parketu v rytmu hudby.  

☩

Zastavíš se prozatím v bezpečné vzdálenosti od parketu, kde ještě nehrozí, že by za tebou někdo ihned přišel s nabídkou tance. Přesto máš dobrý výhled na dění na parketu. Lidé v barevných róbách a maskách se míhají a proplouvají mezi sebou v rytmu hudby. Postáváš tam se sklenkou šampaňského a chtě nechtě to celé přináší vzpomínky. Na minulost. Na manžela. Na tvůj starý život.

„Chutná vám? Je to Ruinart-Duchêne. Jedno z nejlepších na trhu.“ Ozve se zpoza tebe klidný, středně položený hlas. Vidíš za sebou muže, který je o hlavu vyšší než ty. Tmavý oblek s jemnými výšivkami a sametem. Zlatá maska halí horní polovinu jeho tváře a na úzkých rtech je drobný úsměv. Dlouhé světlé vlasy mu spadají po ramenou a na obleku má připnutou zlatou brož, která je vyvedená ve stejném duchu jako zdobení jeho obleku i masky. Sněhové vločky. Z muže doslova dýchá autorita a silné osobní kouzlo, přesto to vypadá, že vám nikdo z ostatních hostů v tuto chvíli nevěnuje ani špetku pozornosti.

„Hledáte někoho?“ Postaví se vedle tebe a stejně jako ty se zahledí na parket před vámi, kde krouží lidé a tobě při tom pohledu v jeden moment tělem projede podivný pocit. Mezi páry totiž na moment zahlédneš i ženu s dlouhými rudými vlasy v honosné tmavé róbě, jenž tančí s vysokým mužem, jehož vlasy jsou barvy ohně. Proplují zkušenými kroky mezi ostatními a za pár akordů zase zmizí ve víru ostatních tanečníků.

Samé vzpomínky….

Málem jsem se zakuckala, když se mě zeptal jak tomu říkají a pak otáčel plackou v ruce.
"Ne cheba ale chleba," rozesmála jsem se, když jsem konečně polkla ono sousto. "Právě proto nemáš mluvit s plnými ústy," zaksichtím se na něj. Pak následuje tichý povzdech, když mi řekne, kde je vzal. Vím, že je marné mu vysvětlovat co vlastně provedl. Nerozuměl by tomu, stejně jako jsem tomu nerozuměla já, když jsem byla mezi lidmi prvně. Nechápala jsem jejich koncept obchodu. Stejně tak jsem moc nechápala tu jejich touhu mít toho víc, i když měli dostatek.

"Myslím, že je plní směsí masa a zeleniny. A některé i ovocem, nebo džemem," pronesu zamyšleně a opět se zahledím na město pod námi. Měla jsem ho ráda. Nejen tohle město. Líbila se mi všechna města, které lidstvo postavilo. Uchvacovala mne rozmanitost jejich architektury, co národ, to jiný styl. U nás bylo vše tak stejné. Nádherné, jedinečné, ale stejné. V porovnání s nimi. A pak, ten pohled nahoru. Vždy mne zajímalo co se lidem honí v hlavách při tom pohledu. Já z něj byla uchvácená. To byl další z důvodů, proč jsem tu mezi nimi byla ráda a zvláště v noci.

"Budeš mít čas ochutnat více pochutin," pronesu vesele, když pak na něj pohlédnu, úsměv mi zmizí ze rtů. Má tvář posmutní a pohledem se vrátím zpět na město. Měl pravdu. Kdo ví, jak dlouho tu ještě budeme, jak dlouho budu muset dělat to, co dělám. Nevěděla jsem, kdy se budu moci vrátit ke svému původnímu poslání. A to mě tížilo. Nerada jsem tohle dělala. Nerada jsem po nich pátrala, nerada jsem se stavěla proti bratrům a sestrám, i když Padlým.

"Proč tomu tak je, Ramieli?" zeptala jsem se tiše, smutně, aniž bych chtěla znát odpověď. "Proč museli padnout a nutit nás tohle dělat?" Bylo mi smutno. Až když se postavil, podívala jsem se na něj. "Sever. Ty nízké domy tam." Rukou mávnu kamsi do dálky. "Žijí tam chudí."

Na okamžik se zarazím. To mi Farnham nechal poslat šaty, které měl už někdo dříve na sobě? Nebo je to jeden z kousků, co si někdo nevyzvedl nebo nevybral? Nebo… Byla u toho, když je pro něj někdo zařizoval? Když si mne žena prohlíží, nevědomky semknu rty a lehce povystrčím bradu v tom pudovém obranném gestu. Chybí mi hravost a koketnost patřící k ženě, která přichází na ples bez doprovodu.

„Jsou to jen šaty, záleží na tom?“ pokusím se odpovědět jako by mi na tom vůbec nezáleželo. Nemělo by. Ale vrtá mi to v hlavě.

Upoutá mne ovšem odpověď maskovaného muže působícího jako by ustrnul v prostoru. Je to lehce znepokojující, dívat se do zcela zahalené tváře zbavené čehokoliv, co by ho dělalo lidským. Nepatrně nakloním hlavu ke straně, zatímco mluví. Stroze, používá slova jako „cíle“ a tíhne k pragmatické přímočarosti. To ho v mých očích vyloučí z akademické obce a přesune spíše do armádního pole působnosti. Bývalý voják? Zbrojař? Generál… To jedno jediné slovo tne do živého a přinutí mne zamrkat. Nechápu, proč si to stále dělám. Je to jako řezat se stále do toho stejného živého místa.

Nadechnu se k odpovědi, ovšem předběhne mne jeho společnice, která se chopí slova. Dravá, zvyklá být středem pozornosti. Můj pravý opak. Tenhle druh manželek jsem vždy… Ne nesnášela, ale jejich společnost mi nebyla příjemnou. Vždy měly zvláštní schopnost, vycítit ten nejslabší kus ve stádu, takový, který se nebránil a nebojoval a uměly si to zatraceně užít. Snad proto tu stojím, vědoma si toho, že nesmím dát najevo jakoukoliv slabost. Ah… Ne, nevěřím jí to – a v mých pochybnostech mne utvrdí i její společník. Nebo manžel? To je jedno. Není tu jen za zábavou – ačkoliv kdo ví, co si ona vlastně představuje jako „zábavu“.

Přesto než stačím vstřebat veškeré své dojmy z té zvláštní dvojice, černovlasá lady opět vrátí pozornost zpátky ke mne. Ty vtíravé otázky mohou působit na první pohled nevinně – ale nevinné a prosté nejsou ani náhodou. Cítím, jak se mi stáhne žaludek a ucítím v hrudi ostré bodnutí. Skutečně je to… Náhoda? Že se mne ptá zrovna takhle? Nadechnu se. Tohle je moje chvíle – ukázat, že já nejsem ten slabý kus. Už ne.

„Já? Jsem jako smrt, beru všechno,“ odpovím a měkce se při té odpovědi pousměji. Představuji si Dumah stojící na mém místě. „Ať už jde o život nebo plány. Co to bude dnes večer koneckonců záleží na okolnostech. Někdy nezbývá než se nechat překvapit,“ opět jen pokrčím rameny. Vlastně ani nelžu. S tím užíváním si života bych byla sice opatrná, ale nezbývá mi než využít všeho, co mi můj malý svět nabízí. A plány v plánech plánů? Jsem v nich zamotaná tak pevně, že je zatracený zázrak, že stále ještě dýchám. Doslova a do písmene. A jak z toho ven nemám sebemenší ponětí.

A pak… Maskovaný muž zmíní to jedno jméno. Edrik. Lord Farnharm sice rozhodně není jediným Edrikem na plese, ale poznámka o slunci i celý tenhle nevyžádaný rozhovor mne v tom jen utvrdí. Edrik. Kdo ti dva jsou, že o něm takto hovoří? Znejistím, když na mne oba synchronně pohlédnou. Připomínají mi dva… Lvy. Ne, ne, tuhle představu v sobě opravdu nechci živit. Přesto… Tak slunce, říkáte… Samozřejmě. Jediné sebestředné slunce. Kdo by to byl čekal, hm? Zahořklost ti nesluší, Del, slabě se ušklíbnu.

„Hodně štěstí při lovu,“ kývnu na ně než se bez dalších slov přinutím otočit k nim zády a pokračovat po okraji sálu. Pryč. Pryč od nich. Během několik metrů dopiju zbytek šampaňského ve sklence a dlouze vydechnu. Mám chuť si hned opatřit novou, což vlastně zajisté nebude vůbec těžké... Snad je lepší nevědět, s kým jsem to právě mluvila. Možná. Nevím. Každopádně… Pátravě přimhouřím oči, zatímco pohledem pročesávám zdejší společnost.

Tak slunce, hm?

Vera De Lacey

  Skupina neznámých lidí, kteří hovoří s vévodou si přitáhne tvou pozornost. Vypadá to, že oba muži by si ve své zasmušilosti mohli podat ruce, každý to přesto zvládá s osobitostí sobě vlastní. Uděláš krok…

„A to by ty neodkladné záležitosti nepočkaly až po plese? Jistě vám musí staré časy chybět.“ Pronese vévoda, zatímco se vedle rudovlasého muže postaví nejspíše jeho partnerka, kterou vévoda jen přelétne chladným pohledem, který tak moc dobře znáš. Vévoda naopak vypadá, že tu bude sám, ale nijak ho to nevyvádí z míry. Sám se natáhne po jedné ze sklenek od procházející obsluhy.

„Víte, co se říká. Doma je doma.“ Zvedne sklenici v náznaku přípitku k druhému muži a ten se v ten moment zaškaredí, jako kdyby mu víno zhořklo na rtech.

Další krok…

„K tomu nemám co říct. Jste na omylu sire. Na rozdíl od jiných jsem vytáhl paty z tohoto bohem zapomenutého místa. Nic zajímavého tu už nezůstalo.“ Odpoví mu přeci jen o něco klidněji, ale i ty z něj vnímáš frustraci, jenž se v něm při tomto tématu hromadí.

„Skutečně bohem zapomenuté? Takové názory hraničící s rouháním bych zrovna od někoho vašeho postavení nečekal. Ne s vaší minulostí.“ Pokračuje vévoda dál tónem, který by měl snad klidnit rozjitřené emoce, ale samotná slova to příliš nedovolují. Exotická žena také zaznamená stoupající rozladění jejího partnera a položí ruku na paži, hledíc na něj s prosbou vepsanou v očích avšak beze slova.   

„…Minulost je minulost. Tu nezměníme. Ani já, ani vy.“ Odsekne mu rudovlasý muž.

„Ne, ale můžeme se z ní poučit.“ Nakloní hlavu lehce na stranu vévoda, ale to už se tmavé oči, připomínající dva uhlíky jeho neznámého společníka upřou tvým směrem, zatímco ses přiblížila k vévodovým zádům. Ten zaregistruje jeho pohled a otočí se stejně jako on. Ruka se sklenicí mu klesne od úst, zatímco se oči schované za maskou neznatelně přimhouří.

„Ah… lady. Promiňte, můžu vám nějak pomoci?“ Vidíš, jak tě vévodův zkoumavý pohled po prvotním zaražení propaluje a hodnotí. Viditelně se tě snaží zařadit. Jeho oči se nakonec nejdéle zdrží na tvé tváři a rudých vlasech.

„Hmm… jsem rád, že dnes nepršelo…?“ Padne váhavá věta naprosto vytržená z kontextu a které by většina ostatních nerozuměla a nebo v ní viděla kdo ví co. Černovlasý muž tě nehnutě pozorně sleduje a viditelně čeká, jestli jeho odhad padl na úrodnou půdu.