| |||
![]() | Myš mezi lvy Vera De Lacey „A pokud ano, tak tomu nebezpečí čelíme se ctí… Že? To jste chtěla říct?“ Opětuje ti upřený pohled, zatímco jeho krok o něco málo zpomalí. „Jsou tací, kteří bojují za své ideály až do roztrhání těla. Pár jsem jich znal a vlastně… ještě znám.“ Usměje se přimhouří lehce modré oči skryté za stříbrnou maskou.
Pak už ale zase tanec nabere na svižnosti a tobě se před očima míhají domnělé šelmy této společenské události. „Ale copak? Pohoršuje vás představa ďábla? Nebo snad nevěříte, že někdo jako on, by byl něčeho takového schopný? Znáte snad toho muže?“ Tázavě nakloní hlavu drobně na stranu, zatímco ty mu hledíš přes rameno na černovlasého muže se zlatou maskou, kterého jsi viděla poprvé tehdy v jeho vzducholodi, než plameny ozářily nebesa a vy jste se začali nezadržitelně řítit k zemi. Světla lamp se rozmažou. Svět se protočí podobně jako tenkrát, ale tentokrát jen kroužíte po tanečním parketu. Nic víc.
„Ah, touché, lady.“ Zaměje se pobaveně. „Co já schovávám pod maskou? Co myslíte? Možná zuby i drápy a možná nic z toho. Přeci jen mezi lvy se mnohem lépe daří myším než dalším podobným šelmám. Snad vás tedy nezklamu, když neodhalím, že jsem třeba lordem Ericksonem, nebo snad ještě lépe lordem Farnhamem. Bohužel. Sama jste to už řekla. Jsem jen dobře informovaná myš. Nic víc.“ Usměje se tajemně.
Posledních pár kroků doplněných doznívajícími tóny hudby. Ostatní páry zastavují a někteří z tanečníků po tomto živém tanci vypadají dosti zadýchaně. Ne však tvůj taneční partner, který vypadá svěže jako když si ho viděla poprvé. Nejspíš jeho kondice bude nad úrovni průměrného jeruzalémského aristokrata. Vlastně podle jeho kroků, držení těla a plynulých pohybů, můžeš s jistotou říci, že jí bude na hony vzdálena.
„Děkuji i za druhý tanec lady.“ Vysekne ti poklonu, aby se pak narovnal a koutek rtů se mu vytáhl do pobaveného úsměvu. „Cože jste to říkala o tom nebezpečí, madam? Pamatuji si dobře? Že vše, co za něco stojí doprovází kapka nebezpečí? Krásná slova hodná knihy, ale… Stála byste o to tedy něco takového dnes večer zažít?“ Nakloní se k tobě spiklenecky o něco blíž a tiše tě vybídne. „Pokud to ovšem nejsou skutečně jen slova přečtená v nějakém románu.“ Jeho křivý úsměv se ještě více rozšíří, zatímco vyčkává ve tvé blízkosti, což už samo o sobě přitáhne pár zvědavých pohledů, avšak nevypadá to, že minimálně jeho by to jakkoliv znepokojovalo. V jeho modrých očích jiskří pobavení a zároveň naprostý klid. |
| |||
![]() | Verše: Nočními ulicemi Marael Stojíte přitisknutí ke zdi, zatímco vás čtveřice postav mine, aniž by si vás na první pohled všimli. Světlo se před tvýma očima zase rychle rozplyne a ty vidíš, jak mizí v ulici před vámi.
„Možná bych radši ty placky.“ Zašeptá trochu přiškrceně Ramiel, než ti posunkem ukáže, že vyrážíte za nimi. Sám se jako vždy odrazí od neviditelného schodu a vyskočí na střechu, kde se díky svým schopnostem je schopen pohybovat bez výraznějších omezení prakticky jako po rovné zemi. Ty se mezitím přesuneš do ulice, kterou kráčeli. Jeden z vás je pronásleduje na střechách a další po zemi. Běžná taktika, když to prostředí dovolí.
Zašeptáš do ticha, ze kterého se však neozve žádná odpověď. Vypadá to, že jsi sama v noční tmě, se kterou jste doslova jedno tělo a duše. Vyrazíš tedy za vašimi cíli. Tiše a nepozorovaně. Udržuješ si dostatečný odstup. Moc dobře víš, že pokud by byli někteří z vašich padlých bratrů či sester, jejich bystré smysly by i tak měly šanci tě zaznamenat. Ne, před nimi se musíš mít na pozoru. Nejsou tak slepí jako obyčejní smrtelníci, kteří pro oči nevidí.
Přesto jste oba zkušení. Neděláte to poprvé. Držíte se jim tedy v patách a procházíte klikatícími se uličkami chudinské čtvrti. Přeskakuješ zídky, vybíháš úzká schodiště choulící se mezi domy a držíš se ve stínech vrhaných plápolajícími loučemi. Ramiela nevidíš, ale to není nic zvláštního. Někde tam jistě bude jako vždy. Povaha vaší práce ale spočívá v tom nebýt vidět, a to platí na všechny strany.
Chvíli to vypadá, že snad odejdou z města, ale pak se jejich kroky stočí podél hradeb do jedné ze starších částí města, kde zmizí ve dveřích kamenného domu. Stavba to není na první pohled ničím zajímavá. Když nakoukneš do jednoho z oken skrz škvíry v dřevěné okenici, vidíš, že je v budově tma. A překvapivě prázdno. Ať se podíváš do jednoho, druhého, či třetího okna. Nikde nevidíš nikoho z těch, kteří tam vkročili. Jako kdyby se do země propadli.
„Jsou tam?“ Uslyšíš za sebou skoro na hranici slyšitelnosti dvě slova. Je tam Ramiel, který se dostal nepozorovaně za tebe. Nikdy jsi nepřišla na to, jak to dělá, dokonce i tobě, prostě někdy jako kdyby nebyl. „Nemohli se jen tak propadnout do země.“ Nakrčí obočí, zatímco tě obejde, aby se také podíval skrz škvíru mezi prkny. „A nebo mohli…“ Pokrčí rameny vzápětí.
„Nemáme na výběr. Jdu dovnitř. Ty hlídej venku a kryj mi záda.“ Přejede si bezmyšlenkovitě rukou po jílci zbraně u pasu, než vykročí ke dveřím. |
| |||
![]() | Věci, které se nemění Na okamžik zvednu hlavu a pohlédnu na noční oblohu, zatímco mi zpoza rtů vybublá krátké neveselé zasmání provázející Alexanderův hořký úsměv. Má pravdu. Podvědomá touha, či snad spíše potřeba ulehčit mu z břemene, co na sobě má bez ohledu na to vlastní… Je to něco… Ne, něco, ale závazek, který jsem nikdy vůči někomu jinému necítila. Vůči rodině, ba ani manželovi. Ne takhle a už vůbec ne v poslední době. |
| |||
![]() | Rodokmen Delilah Blair Flanagan
„Ne, není to tvá vina Delilah. Nikdy mě taková myšlenka ani nenapadla.“ Pohlédne na tebe vážně, než jen neznatelně zakroutí hlavou. „Podívej se na nás. Stojíme tu vedle sebe a přetahujeme se o každičký díl viny, abychom si ho schovali do šuplíku k dalším strašákům minulosti. Tohle je… typické.“ Pousměje se hořce a udělá krok blíže k zábradlí, hledíc do ulice pod vámi.
„On? Kdo? Sama jsi zmínila Edrika a vzhledem k tomu, že jsme tu oba dva, není pochyb o tom, že v tom má prsty. Nesuď ho ale zase tak přísně, Del… Je mi jasné, že tímto vším něco sleduje, ale to je nejspíš jen jedna z věcí, proč tohle udělal. Z těch ostatních zde je ještě jeden z těch méně… mocichtivých a více lidských.“ Pokračuje Alexander pomalu s nečitelným výrazem ve tváři.
„On a já máme dlouhou historii. Dalo by se říct, že po dlouhé roky byl někým jako mým patronem v tomhle městě… Nenarodil jsem v Zahradách Del. Nekoluje mi v žilách modrá krev a ani nemám košatý rodokmen k chvástání se na společenských večírcích. Někdo s mým původem by nikdy nedostal pozici důstojníka, natož armádního generála a nejspíš by ani neměl žádný podstatný majetek, ať už by se snažil sebevíc. Edrik mi ale otevřel dveře, kam jsem potřeboval. Vzhlížel jsem k tomu muži…“ Povzdechne si dlouze Alexander.
„Ale čím více jsem se zamotával do té jejich pavučiny intrik, která omotává celý Jeruzalém, došlo mi, že to není cesta, kterou se chci dát. Nechci být jedním z nich. Ovšem vymotat se z pavoučí sítě je těžké… A jak vidíš, nikdy se to pořádně nepodaří. Prostě… To asi k moci patří. Ty polopravdy, plány v plánech druhých… A kdo ví, co všechno ještě. A vypadá to, že my jsme součástí těch plánů. Opět.“ Otočí se na tebe a smutně se pousměje. „Z mé zkušenosti nemá smysl Edrika hledat. Pokud po nás něco bude chtít, najde si nás sám. Ať už tebe nebo mě. Možná po tobě už nic chtít nebude. Kdo ví… Nekazil bych si tím večer. Alespoň prozatím.“
„Chceš najít toho Fernsbyho? Se mnou?“ Měří si tě chvíli hodnotícím pohledem snad jako tehdy v aréně. „Možná... Možná to tak bude lepší, než aby si někde zůstala sama.“ Hlesne zamyšleně. „Dobře… uvidíme.“ Odpoví stále poněkud neurčitě, ale rty se mu roztáhnou do mírného úsměvu.
Po tvých dalších slovech jeho tvář opět zvážní a viditelně o své odpovědi chvíli přemýšlí. „Nevím…“ Ozve se pak jeho tichý hlas. „…Doufám, že ne… To by bylo od osudu dost kruté. Přesto po tom všem, co jsme napáchali v minulém životě. Vlastně… Podívej se na to, kde stojíme Del.“ Rozmáchne pomalu volnou rukou. „Na první pohled to nevypadá jako trest a přesto… Ne, to je jedno. Oba víme svoje.“ Zachmuří se, ale to, co mu následně řekneš ho viditelně překvapí. „Neznáme ale… To jsem rád.“ Řekne tiše s úsměvem na rtech a natáhne ruce, aby sevřel tvé dlaně ve svých. Jeho ruce na promrzlé kůži až lehce pálí, jak jsou teplé, jako kdyby na nich sníh a počasí nezanechali žádnou stopu.
„Jsou ledové. Měli bychom jít zpátky dovnitř. Ještě nastydneš.“ Šeptne tiše, zatímco drží tvé ruce ve svých a pak pobaveně dodá „Počasí nám nepřeje.“ |
| |||
![]() | Kapka nebezpečí „Lichotíte mi,“ oplatím mu úsměv, přičemž mu už zcela přirozeně podávám ruku, „ale rozmlouvat vám to nebudu. Jinak bych musela tančit s někým jiným. Třeba nějakým dravcem,“ vrátím mu jeho slova ještě s nádechem hravosti. Než se ho však chytím jako předtím, takřka nepatrně sebou trhnu, pohledem vystřelím ke stříbrné masce, ostře potáhnu vzduch a dlaní na okamžik zůstanu viset nad tou jeho. Zorničky mi zakmitají ze strany na stranu, jak se snažím vyznat v tom, co právě řekl. Popožene krev v žilách, myslí tím – ne, je to náhoda, musí to být náhoda, ale co když není? Zatímco se ke mně skloní, nic neříkám. Je blízko, najednou příliš blízko. Rozhodně blíž, než by se v danou chvíli považovalo za vhodné, přesto ho nenapomenu. Nebojím se. Nebudu se bát, odmítám se bát, i když mi srdce v hrudi výmluvně zrychluje. Bála jsem se tak dlouho. Tři měsíce jsem strávila v ústraní a dělala všechno, co se žádalo; vyhověla jsem každému požadavku právníků, dávala si pozornost, abych se nepřipletla do cesty nikomu z De Laceyů, a doufala, že bude brzy po všem. Nic víc jsem nechtěla. Nic víc, a teď… si tím nejsem tak jistá, ale pomalu si začínám uvědomovat, že nechat se vést strachem vede jenom k dalším omylům. Něco málo jsem se o dravcích totiž naučila; vycítí strach, a proto ho člověk před nimi nesmí dát najevo. „Všechno, co v životě za něco stojí, doprovází přinejmenším kapka nebezpečí,“ odpovím pevněji, než si připadám. Něco takového by řekla Zerachiel, já si tím jistá nejsem, protože muž ve stříbrné masce má nepochybně pravdu. I z jedné kapky se snadno může stát přílivová vlna. „Mezi kapkou a vlnou si nevyberete. Nikdo nezná budoucnost. Vždycky je to otázka toho, zda jsme danému nebezpečí ochotni čelit nebo ne. Jestli nám to za to stojí. A pokud ano…“ nechám těch pár slov vyznít do prázdna, zatímco podržím jeho pohled. Konečně vložím dlaň do jeho ruky a znovu se usměji. Je to jenom tanec, připomenu si. A tanec je shodou okolností jedna z věcí, které umím. Přesto se muži podaří mě překvapit. Opět. Tentokrát mě drží pevněji. Ne tak pevně, aby to bylo už nepříjemné nebo bolestivé, to ne, však jeho kroky jsou teď jiné a já se musím pečlivě soustředit, abych jim v rytmu rychle eskalujících, úderných smyčců stačila. Svět kolem nás se rozpíjí jako vodové barvy prosakující plátnem. Je takřka zázrak, že v jejich divoké změti vždy vytane správný obraz. Žena v rudé róbě, pak muž maskovaný peřím a v neposlední řadě sám vévoda Essington. Vyvede mě to z rovnováhy víc, než bych chtěla dát najevo, avšak můj další pohyb není zdaleka tak plynulý jako ty předtím. Až rychlý tah muže mě znovu otočí a dobře známá postava se tak ztratí za závojem rudých vlasů. Možná bych se bát měla. „Ďáblu?“ zopakuji rozpačitě. „Není to už…“ Dívám se na něj. A pořád ještě se dívám, ale bouřlivý zmatek v hlavě se jenom stupňuje. Jistoty mě spolehlivě opouštějí. Snad bych se měla zasmát a smést to ze stolu coby žert, to jsem ostatně měla v plánu, když jsem svou otázku vyřkla, ale nečekala jsem… nemohla jsem čekat, jak moc se muž trefí do černého… a je to zvláštní, tak zvláštní, ale… „… trochu silné slovo?“ dořeknu přeci jenom tišším hlasem a pohledem sklouznu na úroveň jeho ramen. Nechci se vévody zastávat. Probůh, nechci se zastávat ani sebe sama, natolik poslední měsíce zabarvil štiplavý kouř, černá tuž a výčitky svědomí, avšak ve vší své pragmatičnosti se ke mně vévoda nezachoval špatně. Využil příležitosti, jistě, ale to mé vlastní činy mě přivedly na práh jeho dveří a, když jsem se k němu pak vrátila s prázdnou, mohl mě jediným slovem poslat do vězení. Nebo hůř. „Někdo jako já…?“ zopakuji tázavě, zatímco pokračujeme sálem. A teď myslí co? „Oceňuji varování, ale myslím, že mě přeceňujete. Nebyla bych zrovna zajímavá kořist. Přesto…“ zvednu hlavu a znovu se na muže v masce zadívám, „nezapomněl jste na někoho? A co vy? Zuby, nebo drápy, pane? Co se schovává pod vaší maskou? Zdáte se být velice dobře informován. Možná až příliš.“ |
| |||
![]() | Slib Možná bych měla cítit úlevu, že jsem to mohla někomu říci, přesto tomu tak není. Místo toho napjatě sleduji Alexandera stojícího po celou dobu vedle mne u kamenné balustrády, shlížejícího k městu, které umělo být stejně tak krásné jako kruté. Stejně jako my. Ti, jejichž odkaz i krev nám proudí v žilách a vstupují do tváří. Rty tiskne k sobě a já vím, že stejně jako pro mne bylo těžké o tom mluvit, pro něj muselo být stejně nepříjemné to poslouchat. |
| |||
![]() | Pavilonem šelem Vera De Lacey „To jsme dva.“ Odvětí ti muž se stříbrnou maskou šibalským úsměvem a pak jen pokývá chápavě hlavou, aniž by dál něco dodával k tvým dalším slovům spojeným s užíváním života. Viditelně na tom bude podobně jako ty. Ostatně, kdo ne. Pomalu dotančíte. Hudba utichne a nahradí ji šumění hovorů kolem vás, jehož jste také součástí.
„Ano, dravci. Ti s velkými zuby anebo alespoň drápy. Schovaní za maskami.“ Nakloní lehce hlavu na stranu blíže k tobě. „Takže ještě jeden tanec? Ale jistě. Bude mi potěšením, lady. Program se dá vždy změnit, když je dobrý důvod a ten tu teď momentálně mám. Nikdo by to nemohl rozporovat.“ Usměje se na tebe, zatímco se spolu bavíte uprostřed parketu, kde zůstáváte.
„Lady má ráda nebezpečí?“ Skloní k tobě na moment hravě tvář s maskou, než se zase narovná. „Víte… ani mě vaše odpověď nepřekvapuje. Kdo by neměl rád trochu toho vzrušení, které popožene krev v žilách. Život je pak… živější, že?“ Pokrčí lehce rameny a natáhne ruku před sebe, zatímco se rozeznívají první tóny další skladby. Tentokrát orchestr volí rychlejší, svižnější melodii, která některým z tančících párů také pěkně popožene tep.
„Přesto je třeba vážit svá slova. Někdy se i z jediné kapky nebezpečí může stát příliv, který nás spláchne.“ Přitáhne si tě k sobě a rázně vykročí. Tentokrát jsou jeho taneční kroky jiné. Rázné, rychlé a přesné. Je to jako kdyby si tančila najednou s někým jiným. Možná to v něčem připomíná generála, ačkoliv se musí tomuto tanečníkovi přiznat, že ti dává i tak více prostoru.
„Tam ta lady v rudém… Velmi otravná. Jako blecha v kožichu.“ Otočí tě a ty v jeden moment máš výhled na drobnou tmavovlasou ženu v saténové lesklé róbě a zlaté masce, jak se ovívá vějířem a zrovna s někým mluví.
Sál se opět rozmaže a ty opíšeš otočku, aby tě jistě zastavil.
„Tam ten muž.“ Hlesne, zatímco ty vidíš vysokého muže s maskou zdobenou dlouhým peřím, které skrývá většinu jeho hlavy. „Tomu bych se být vámi vyhýbal. Není všechno zlato, co se třpytí.“
Další otočka. Protančení mezi páry k jiné části tanečního parketu.
„Ah jistě. Šedá eminence. Pokud byste chtěla podat ruku ďáblu, jistě by vám za ni něco nabídl.“ Jsi otočena opět k davu lidí, ve kterém vidíš tentokrát známou postavu. Zlatá, jemně zdobená maska, černé vlasy a bledá pleť. Vévoda stojí opodál se sklenkou. Je sám a rozhlíží se po sále, ale nepůsobí, že by byl nějak nespokojen.
„A ne, nikdo z nich nemá masku lva.“ Otočí tě trhnutím zase tvůj taneční partner zpátky k sobě. „Většinou ji praví lvi nepotřebují.“ Odhalí bílé zuby v širokém úsměvu.
„Jak už jsem říkal, lady. Tohle místo je plné dravců a měla byste dávat pozor na své kroky. Někdo jako vy, by mohl přitáhnout jejich pozornost, a to by byla věčná škoda.“ Drobné pokývnutí hlavou, zatímco dál tančíte sálem plným neznámých lidí v maskách. |
| |||
![]() | Selhání Delilah Blair Flanagan Stojíš u zábradlí a povídáš příběh posledních několika měsíců tvého života. Koutkem oka zaznamenáš, že se Alexander postavil vedle tebe k zábradlí a jako tichý stín tam zůstal nehybně stát. Když domluvíš a ohlédneš se na muže stojícího po tvém boku, vidíš, že hledí na město s nepřítomným, zamyšleným výrazem, rty stisknuté do tenkých bledých linek. Až po chvíli, kdy na něm visí tvůj pohled se na tebe otočí.
„Ano… jsme.“ Hlesne, než se nerovná v ramenou. „Omlouvám se… Opravdu. Slíbil jsem ti, že budeš v bezpečí, a přitom to dopadlo takto. Ty, Karem a další… Podcenil jsem situaci a zaplatili jste za to vy.“ Mluví pomalu a stroze. Přesto cítíš, že to pro něj není lehké téma.
„Vím, že to, co se stalo, nemůže nějaká omluva napravit a vlastně… ani nečekám, že ji přijmeš. Tyhle gesta stejně k ničemu nejsou.“ Zatřese hlavou a zahledí se zase na město před vámi. Mlčí a opírá se o zasněžené zábradlí. Sníh mu taje mezi prsty, ale jeho to viditelně nestudí a nebo pocit zimy ignoruje.
„Vypadá to, že jsem v tomto selhal. Opět.“ Šeptne a zavře oči schované za zlatou maskou.
„Říkáš tajná policie? Farnham? Hmmmh, měl jsem tě odvézt z tohohle zatraceného města, hned jak jsme tě našli, ale… Karem naléhal na to, aby ses alespoň trochu zotavila. Neměl jsem ho poslouchat. Jeruzalém…“ Procedí hořce skrz pevně sevřené zuby a začínáš vnímat, že jeho klid se začíná pomalu vytrácet.
„Mohl jsem tušit, že se do toho Edrik začne motat. Jako vždy, když jsem zpátky. Ty jeho zpropadené machinace! Je jako můj stín, který mám pořád za patami!“ Z krajů zábradlí začínají pomalu kapat kapky vody ze sněhu, jenž taje kolem generálových dlaní.
„Přesto…“ Povzdechne si rezignovaně a zase svěsí hlavu. „…To byl on, kdo se o tebe postaral. Ne, já. Je to dluh, který je mi jasný a kterého jistě rád využije, až uzná za vhodné. I tak ale…“ Otočí se opět na tebe s o malinko uvolněnějším výrazem. „…Jsem za to vděčný a neměnil bych.“ Pousměje se smutně, zatímco ti hledí do modrých očí.
„Fernsby…“ Pronese to jméno s neskrývaným opovržením. „…Ten muž ti vzal tolik, zabil Karema a další… V mém domě! Slibuji ti, že ho najdu Del a postarám se o to, aby ti už nikdy neublížil. Zaplatí za to, co provedl.“ Sevře ruce v pěst, ale pak se jeho hlas zase ztiší skoro až na úroveň šepotu. „Vím, že tím nespravím to, co se stalo a mé selhání. Vím to moc dobře… Ale aspoň už se ho nebudeš muset bát. Budeš volná.“ Kývne na tebe, než se pak zamyslí. „Tedy tak, jak ti tohle město dovolí…“ Zvedne se vítr a rozfouká vám nenechavě uvolněné prameny rudých vlasů, zatímco se pod vámi rozkládá tiché město, jehož jste nedílnou součástí. |
| |||
![]() | Verše: Pronásledování v temnotě
|
| |||
![]() | Smrtelně vážně „Jistěže. Taneční parket je jediné místo zde, kde nezáleží na tom, jestli máte masku, nebo ne. Lidé se mohou skrýt za slova, úsměv, masky, ale tanec… tanec je dokonale svobodný projev nás samých, nebo si to tak aspoň myslím,“ podotknu s úsměvem. Ohňostroj? Se zájmem povytáhnu obočí; nejraději bych ho vyzvala, ať mi řekne více, protože na tuhle kratochvíli se samozřejmě těším také, ale to už mě z rozhovoru vytrhne další otočka. Barvy sálu se rozpijí, jako by někdo žduchl do stolu a rozlil na čerstvě namalované plátno sklenici vody. Znovu se chytím svého společníka, udělám krok vzad a chvíli si jenom užívám pohyby plynule na sebe navazující. „Dám vám vědět,“ přislíbím škádlivě. „Prozatím si však na volbu své společnosti nemohu stěžovat…“ … ale společnost, kterou tady hledám, to není, dojde mi vzápětí. I když se mi na rtech zachvějí slova o mém manželovi, opakovaná tolikrát, že by i teď stačilo jenom popustit uzdu a dovolit si je vyslovit nahlas, nakonec jenom zatřesu hlavou a nevysvětluji to. Opravdu to jedno je. Zabředat do temných vod své minulosti nechci, nechci na to ani myslet, dokud nebudu muset. Ani na okamžik totiž nepochybuji, že by Lucifer odpověď na tuhle otázku neznal. Bohužel. Byla to jedna z prvních věcí, které mi Ramiel řekl. Uhádl to. Prostě jenom tak. Sotva si všiml dopisu z nemocnice. Chvíli se nechám jenom vést. Pokračujeme kolem tanečního parketu, čímž se pomalu dostáváme zpátky na místo, kde jsme začali. Pořád v kruzích… I to mám na tanci ráda, protože dříve či později se mi melodie znovu vloudí pod kůži a nad pochmurnými úvahami vyhraje čirá radost z pohybu. „Hmm,“ pousměji se, „ano, každý moment je vzácný. S tím bych souhlasila. Jenom není vždycky snadné s nimi tak nakládat…“ Spolu s písní zpomalujeme i my, tanec se chýlí ke konci. Tmavovlasý muž se mi ukloní a já mu na oplátku věnuji pukrle. Kterýkoliv jiný večer bych na nabídku druhého tance kývla, je to dobrý tanečník a konverzuje se s ním snadno, nevadilo by mi s ním strávit více času, avšak… ano, ten někdo, dokonce i teď se mi připomíná… Pohledem zapátrám po okraji tanečního parketu, jestli nezahlédnu povědomou siluetu. Je to výmluvné gesto, nemusela bych k němu ani nic dodávat. Ano, někdo na mě čeká – i když zrovna v tomhle případě by asi bylo výstižnější říct, že já čekám na něj. Ale trpělivost nikdy nebyla má silná stránka. A není jí ani dnes. „Dravci? Co tím…“ otočím se k tmavovlasému muži, očividně zaskočena jeho slovy. Jenom žert, říká, avšak zněl v tu chvíli tak vážně, že… Znovu ho přelétnu pátravým pohledem, jako bych se pokoušela masku sejmout a představit si, kdo se pod ní skrývá. Poprvé si tak položím otázku, kdo to může být. Neměla bych to brát smrtelně vážně, pravděpodobně tím nic nemyslel, ale nedokážu setřást pocit, že je to zvláštní volba slov. Orchestr se připravuje na další píseň, tanečním parketem šustí barevné sukně rychle se přesunujících tanečnic, zdálky se ozývá živý rozhovor a nedaleko nás se zastaví další pár, avšak nic z toho pořádně nevnímám. Chvíli mlčím, než se mi na rtech objeví další úsměv. „Ještě jeden tanec bych neodmítla. Pokud si vás opět neodvolá náročný program? Možná byste mi mohl říct o těch vašich dravcích,“ vyslovím lehkým hravým tónem, který tentokrát nedoprovodí jiskra v očích. Sama sebe v duchu přesvědčuji, že to nemohlo být nic jiného než žert, ale… „Někdo otravný, nebo snad,“ povytáhnu obočí s výzvou, „nebezpečný? Já vím, já vím. Jenom jste žertoval. Ale víte, osobně si myslím, že kapka nebezpečí dělá věci jenom zábavnější. Takže? Vaši dravci? Komu bych se měla obloukem vyhnout? Pokud jste tím samozřejmě nemyslel jenom toho nebohého lva…“ |
doba vygenerování stránky: 0.4262900352478 sekund