Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

„A pokud ano, tak tomu nebezpečí čelíme se ctí… Že? To jste chtěla říct?“ Opětuje ti upřený pohled, zatímco jeho krok o něco málo zpomalí. „Jsou tací, kteří bojují za své ideály až do roztrhání těla. Pár jsem jich znal a vlastně… ještě znám.“ Usměje se přimhouří lehce modré oči skryté za stříbrnou maskou.

Pak už ale zase tanec nabere na svižnosti a tobě se před očima míhají domnělé šelmy této společenské události. „Ale copak? Pohoršuje vás představa ďábla? Nebo snad nevěříte, že někdo jako on, by byl něčeho takového schopný? Znáte snad toho muže?“ Tázavě nakloní hlavu drobně na stranu, zatímco ty mu hledíš přes rameno na černovlasého muže se zlatou maskou, kterého jsi viděla poprvé tehdy v jeho vzducholodi, než plameny ozářily nebesa a vy jste se začali nezadržitelně řítit k zemi. Světla lamp se rozmažou. Svět se protočí podobně jako tenkrát, ale tentokrát jen kroužíte po tanečním parketu. Nic víc.

„Ah, touché, lady.“ Zaměje se pobaveně. „Co já schovávám pod maskou? Co myslíte? Možná zuby i drápy a možná nic z toho. Přeci jen mezi lvy se mnohem lépe daří myším než dalším podobným šelmám. Snad vás tedy nezklamu, když neodhalím, že jsem třeba lordem Ericksonem, nebo snad ještě lépe lordem Farnhamem. Bohužel. Sama jste to už řekla. Jsem jen dobře informovaná myš. Nic víc.“ Usměje se tajemně.

Posledních pár kroků doplněných doznívajícími tóny hudby. Ostatní páry zastavují a někteří z tanečníků po tomto živém tanci vypadají dosti zadýchaně. Ne však tvůj taneční partner, který vypadá svěže jako když si ho viděla poprvé. Nejspíš jeho kondice bude nad úrovni průměrného jeruzalémského aristokrata. Vlastně podle jeho kroků, držení těla a plynulých pohybů, můžeš s jistotou říci, že jí bude na hony vzdálena.

„Děkuji i za druhý tanec lady.“ Vysekne ti poklonu, aby se pak narovnal a koutek rtů se mu vytáhl do pobaveného úsměvu. „Cože jste to říkala o tom nebezpečí, madam? Pamatuji si dobře? Že vše, co za něco stojí doprovází kapka nebezpečí? Krásná slova hodná knihy, ale… Stála byste o to tedy něco takového dnes večer zažít?“ Nakloní se k tobě spiklenecky o něco blíž a tiše tě vybídne. „Pokud to ovšem nejsou skutečně jen slova přečtená v nějakém románu.“ Jeho křivý úsměv se ještě více rozšíří, zatímco vyčkává ve tvé blízkosti, což už samo o sobě přitáhne pár zvědavých pohledů, avšak nevypadá to, že minimálně jeho by to jakkoliv znepokojovalo. V jeho modrých očích jiskří pobavení a zároveň naprostý klid.  

Marael

Stojíte přitisknutí ke zdi, zatímco vás čtveřice postav mine, aniž by si vás na první pohled všimli. Světlo se před tvýma očima zase rychle rozplyne a ty vidíš, jak mizí v ulici před vámi.

„Možná bych radši ty placky.“ Zašeptá trochu přiškrceně Ramiel, než ti posunkem ukáže, že vyrážíte za nimi. Sám se jako vždy odrazí od neviditelného schodu a vyskočí na střechu, kde se díky svým schopnostem je schopen pohybovat bez výraznějších omezení prakticky jako po rovné zemi. Ty se mezitím přesuneš do ulice, kterou kráčeli. Jeden z vás je pronásleduje na střechách a další po zemi. Běžná taktika, když to prostředí dovolí.

Zašeptáš do ticha, ze kterého se však neozve žádná odpověď. Vypadá to, že jsi sama v noční tmě, se kterou jste doslova jedno tělo a duše. Vyrazíš tedy za vašimi cíli. Tiše a nepozorovaně. Udržuješ si dostatečný odstup. Moc dobře víš, že pokud by byli někteří z vašich padlých bratrů či sester, jejich bystré smysly by i tak měly šanci tě zaznamenat. Ne, před nimi se musíš mít na pozoru. Nejsou tak slepí jako obyčejní smrtelníci, kteří pro oči nevidí.

Přesto jste oba zkušení. Neděláte to poprvé. Držíte se jim tedy v patách a procházíte klikatícími se uličkami chudinské čtvrti. Přeskakuješ zídky, vybíháš úzká schodiště choulící se mezi domy a držíš se ve stínech vrhaných plápolajícími loučemi. Ramiela nevidíš, ale to není nic zvláštního. Někde tam jistě bude jako vždy. Povaha vaší práce ale spočívá v tom nebýt vidět, a to platí na všechny strany.

Chvíli to vypadá, že snad odejdou z města, ale pak se jejich kroky stočí podél hradeb do jedné ze starších částí města, kde zmizí ve dveřích kamenného domu. Stavba to není na první pohled ničím zajímavá. Když nakoukneš do jednoho z oken skrz škvíry v dřevěné okenici, vidíš, že je v budově tma. A překvapivě prázdno. Ať se podíváš do jednoho, druhého, či třetího okna. Nikde nevidíš nikoho z těch, kteří tam vkročili. Jako kdyby se do země propadli.

„Jsou tam?“ Uslyšíš za sebou skoro na hranici slyšitelnosti dvě slova. Je tam Ramiel, který se dostal nepozorovaně za tebe. Nikdy jsi nepřišla na to, jak to dělá, dokonce i tobě, prostě někdy jako kdyby nebyl. „Nemohli se jen tak propadnout do země.“ Nakrčí obočí, zatímco tě obejde, aby se také podíval skrz škvíru mezi prkny. „A nebo mohli…“ Pokrčí rameny vzápětí.

„Nemáme na výběr. Jdu dovnitř. Ty hlídej venku a kryj mi záda.“ Přejede si bezmyšlenkovitě rukou po jílci zbraně u pasu, než vykročí ke dveřím.

Na okamžik zvednu hlavu a pohlédnu na noční oblohu, zatímco mi zpoza rtů vybublá krátké neveselé zasmání provázející Alexanderův hořký úsměv. Má pravdu. Podvědomá touha, či snad spíše potřeba ulehčit mu z břemene, co na sobě má bez ohledu na to vlastní… Je to něco… Ne, něco, ale závazek, který jsem nikdy vůči někomu jinému necítila. Vůči rodině, ba ani manželovi. Ne takhle a už vůbec ne v poslední době.
„Jak jsi to tehdy říkal? Některé věci se zkrátka nemění?“ potřesu krátce hlavou a natočím tvář zpátky k němu.

Ohledně Farnhama si rozhodně nemyslím, že bych ho snad soudila přísně, ostatně to, jak tisknu rty k sobě napovídá, že v tomhle se s Kamaelem… Alexem neshodneme. Ne, ne, dokud nebudu znát všechny okolnosti, náš hostitel si rozhodně trochu toho odsuzování zaslouží. Proč ho omlouvá? Nechal ho celou tu dobu topit se ve vině z toho, že jsem zemřela při požáru.
Z těch ostatních? Méně mocichtivý? Více lidský? Chci se zeptat, ta otázka mne pálí na jazyku na kolik potřebuji znát odpověď, která by potvrdila mé domněnky, ale… Alexander pokračuje ve svém vyprávění dál a já ho nechci přerušovat. Ne, když mluví o sobě a… Nic o něm nevím a tohle mi dává možnost aspoň nahlédnout do jeho světa, který je tak moc odlišný od toho mého.

Všechno… Všechno tak hladce zapadá do sebe. Střípky toho, co už vím či jsem si toho všimla dosednou na to správné místo, byť celkový obraz rozhodně není kompletní. A kdo ví, jestli někdy bude. I Kamael měl spoustu svých… Tajností. A Lucifer pro něj vždy měl slabost, vybral si ho jako svého přítele a až do toho osudného dne… Povzdechnu si. Opravdu se minulost může opakovat v kruzích? Přivádí nás stále k těm stejným lidem a staví nás před ta samá rozhodnutí?
Upírám na rudovlasého muže po mém boku zamyšlený pohled. Nebo se mýlím a vše je jinak?

„Tak proto…“ brouknu tiše. „A hádám, že vás spojovalo mnohem více, než jen…“ zarazím se, nemůžu najít ta správná slova a vlastně si ani nejsem jistá, zda je vhodné a rozumné o tom vůbec začínat. A tak si jen odkašlu. „V Zahradách je nakonec každý součástí něčích plánů,“ zamumlám.
„Já… Už jsem ho dnes večer potkala – tedy, spíše si mě našel. Tančil se mnou, slíbil mi, že si ještě v dnešní večer promluvíme. Vlastně… Je to jediný důvod, proč jsem to pozvání přijala, bylo to lepší než sedět a čekat v hotelu,“ na okamžik se odmlčím a věnuji Alexovi váhavý pohled. „Naznačil… Řekl mi, abych ti vyřídila jeho pozdrav,“ odmlčím se. „Alexi… Co všechno si vlastně… Edrik pamatuje ze Zlatého města?“ Jsem skoro v pokušení se ho zeptat i na Verš, který všechno změnil, ale neudělám to.

Zvláště když na mě spočine jeho hodnotící pohled, který moc dobře znám a stejně jako tehdy – i nyní se nemůžu ubránit dojmu, že jsem neprošla. „Ne, ne, ne, žádné uvidíme… Jestli budeš Fernsbyho hledat, chci u toho být také, Alexi. Nemůžu být pořád zavřená v domě, schovávat se a čekat,“ pronesu odhodlaně, protože tentokrát se nehodlám spokojit s neurčitým příslibem.

Po mé vlastní úvaze nastane na chvíli ticho. Alexander přemýšlí a já mlčky shlížím na město, zatímco má slova zůstávají viset ve vzduchu. Když konečně promluví… S povzdechem přikývnu. Ano, oba víme své. Přesto… Jeho úsměv je nakažlivý. Dumah měla ráda, když se Kamael usmíval… Vážila si toho. Milovala jeho úsměv. Snad právě proto, že jím nikdy neplýtval. Nebyla to jen prázdná grimasa ani maska, byl to on.
Dlaně Alexandera příjemně hřejí až pálí, když překryjí ty mé. Po zádech mi sklouzne šimravý pocit a připomene mi to, že na rozdíl od něj se do mě zima i přes jeho sako zakusuje s urputnou neodbytností. Srdce se mi silně rozbuší, když přelétnu očima z jeho tváře k rukám držícím ty mé a zase zpátky. Bříškem palce sklouznu po jeho kůži, jen abych… Je tak… Zvláštní se ho dotýkat.
„Vždy jsou ledové,“ pousměji se. V jiném životě bych mohla dodat, že jestli nechce, abych nastydla, měl by jít blíže. A mohli bychom tu klidně být celou noc. Povídat si, dívat se na město, existovat. „Aspoň máme jistotu, že se zde nenajdou jiní blázni, kteří by se v tomhle počasí šli ukrýt zrovna na terasu,“ koutky rtů mi povážlivě zacukají.

„Ale… Asi bychom se měli vrátit…“ hlesnu, jakkoliv je na mne znát, že se mi vracet zpátky do reje masek a víru hlasité hudby příliš nechce. „Bylo by troufalé po tobě chtít, zda bys mi mohl dělat společnost?“

Delilah Blair Flanagan

„Ne, není to tvá vina Delilah. Nikdy mě taková myšlenka ani nenapadla.“ Pohlédne na tebe vážně, než jen neznatelně zakroutí hlavou. „Podívej se na nás. Stojíme tu vedle sebe a přetahujeme se o každičký díl viny, abychom si ho schovali do šuplíku k dalším strašákům minulosti. Tohle je… typické.“ Pousměje se hořce a udělá krok blíže k zábradlí, hledíc do ulice pod vámi.

„On? Kdo? Sama jsi zmínila Edrika a vzhledem k tomu, že jsme tu oba dva, není pochyb o tom, že v tom má prsty. Nesuď ho ale zase tak přísně, Del… Je mi jasné, že tímto vším něco sleduje, ale to je nejspíš jen jedna z věcí, proč tohle udělal. Z těch ostatních zde je ještě jeden z těch méně… mocichtivých a více lidských.“ Pokračuje Alexander pomalu s nečitelným výrazem ve tváři.

„On a já máme dlouhou historii. Dalo by se říct, že po dlouhé roky byl někým jako mým patronem v tomhle městě… Nenarodil jsem v Zahradách Del. Nekoluje mi v žilách modrá krev a ani nemám košatý rodokmen k chvástání se na společenských večírcích. Někdo s mým původem by nikdy nedostal pozici důstojníka, natož armádního generála a nejspíš by ani neměl žádný podstatný majetek, ať už by se snažil sebevíc. Edrik mi ale otevřel dveře, kam jsem potřeboval. Vzhlížel jsem k tomu muži…“ Povzdechne si dlouze Alexander.

„Ale čím více jsem se zamotával do té jejich pavučiny intrik, která omotává celý Jeruzalém, došlo mi, že to není cesta, kterou se chci dát. Nechci být jedním z nich. Ovšem vymotat se z pavoučí sítě je těžké… A jak vidíš, nikdy se to pořádně nepodaří. Prostě… To asi k moci patří. Ty polopravdy, plány v plánech druhých… A kdo ví, co všechno ještě. A vypadá to, že my jsme součástí těch plánů. Opět.“ Otočí se na tebe a smutně se pousměje. „Z mé zkušenosti nemá smysl Edrika hledat. Pokud po nás něco bude chtít, najde si nás sám. Ať už tebe nebo mě. Možná po tobě už nic chtít nebude. Kdo ví… Nekazil bych si tím večer. Alespoň prozatím.“

„Chceš najít toho Fernsbyho? Se mnou?“ Měří si tě chvíli hodnotícím pohledem snad jako tehdy v aréně. „Možná... Možná to tak bude lepší, než aby si někde zůstala sama.“ Hlesne zamyšleně. „Dobře… uvidíme.“ Odpoví stále poněkud neurčitě, ale rty se mu roztáhnou do mírného úsměvu.

Po tvých dalších slovech jeho tvář opět zvážní a viditelně o své odpovědi chvíli přemýšlí. „Nevím…“ Ozve se pak jeho tichý hlas. „…Doufám, že ne… To by bylo od osudu dost kruté. Přesto po tom všem, co jsme napáchali v minulém životě. Vlastně… Podívej se na to, kde stojíme Del.“ Rozmáchne pomalu volnou rukou. „Na první pohled to nevypadá jako trest a přesto… Ne, to je jedno. Oba víme svoje.“ Zachmuří se, ale to, co mu následně řekneš ho viditelně překvapí. „Neznáme ale… To jsem rád.“ Řekne tiše s úsměvem na rtech a natáhne ruce, aby sevřel tvé dlaně ve svých. Jeho ruce na promrzlé kůži až lehce pálí, jak jsou teplé, jako kdyby na nich sníh a počasí nezanechali žádnou stopu.

Možná bych měla cítit úlevu, že jsem to mohla někomu říci, přesto tomu tak není. Místo toho napjatě sleduji Alexandera stojícího po celou dobu vedle mne u kamenné balustrády, shlížejícího k městu, které umělo být stejně tak krásné jako kruté. Stejně jako my. Ti, jejichž odkaz i krev nám proudí v žilách a vstupují do tváří. Rty tiskne k sobě a já vím, že stejně jako pro mne bylo těžké o tom mluvit, pro něj muselo být stejně nepříjemné to poslouchat.

Krátce kývnu hlavou a kousnu se do vnitřku rtu posetého desítkami drobných jizviček, stejně jako mnohokrát předtím. Alexanderovi to nerozmlouvám… Říkala jsem mu to. Mluvila jsem s ním o Fernsbym v obavě, aby se nestalo to…Co se stalo. A tak mlčím, nechávám ho mluvit, zatímco pozoruji sníh tající mu pod prsty. Nezdá se, že by zimu vůbec cítil… Trochu mu to závidím, když mne samotnou štípe mráz do prstů mokrých od sněhu.
„Ne, omluva nespraví nic z toho, co se stalo, to máš pravdu. Stejně jako v tom, že bych ji nepřijala – protože žádnou po tobě nechci… Pomohl jsi mi a já do tvého domu i života přinesla akorát… Smrt. Co také jiného. Smrt a smutek,“ povzdechnu si.

Přeci jen zpozorním… „Opět? V čem?“ vyklouzne mi zpoza rtů tázavě, jakkoliv Alexander působí, že ta otázka akorát rozjitří staré rány.

Poté náš se náš rozhovor stočí k Farnhamovi a Alexander mi potvrdí mé domněnky. Zvednu na okamžik ruku v tom náhlém nutkání se dotknout jedné z jeho dlaní měnící sníh v kapky vody, než ji s cuknutím stáhnu zpátky k tělu, jakmile si své počínání uvědomím.
„Takže… On je skutečně… On,“ zamumlám polohlasně, spíše konstatuji, než že bych se ujišťovala. Zamračím se, což dovedně skryje maska, ovšem na věci to nic nemění. Nelíbí se mi ta představa, že opět mě někdo pouze využívá. Že sloužím jen jako prostředek k cílům někoho jiného. A nelíbí se mi to o to více, že se to týká Alexandera.

Náš pohled se střetne, a i přes smutný úsměv v jeho tváři mne ta slova přeci jen trochu zahřejí. Aspoň na chvíli. Vědět, že někomu na vás opravdu záleží… Je pěkný pocit. Přesto jakkoliv Alexander se možná aspoň trochu uklidnil, tak ve mně to naopak po jeho slovech bublá. Ta tichá zlost.
„Postaral se o mě, protože se mu to očividně hodilo. Měl ti to ale říct, ne… Ne tě nechat myslet si, že jsem mrtvá. Nechápu… Tu hru kolem. Ani to, proč mě držel v izolaci od všeho a od všech tak dlouho. Tohle… Nelíbí se mi to. Bylo to kruté a bezohledné,“ mluvím a hnětu během toho prsty, ve kterých už takřka nic necítím, další malou sněhovou kouli, kterou bych mohla hodit přes zábradlí dolů.

Ovšem namísto toho mi vyklouzne z rukou a rozbije se o okraj zábradlí, když Alexander vysloví jeho jméno. Srdce se mi rozbuší ze slibu, který dostávám a něco ve mně se šťastně zatetelí nad představou, jak Fernsby křičí, obklopen rudými plameny spalujícími ho zaživa. Jedině takový konec by si zasloužil za všechno, co mi provedl a musela jsem kvůli němu vytrpět. A nejen já. Ne, nikdy jsem nezapomněla na ženu jménem Marnie, na tu dívenku. Ani na to, že teď dost možná leží v tmavém koutě s řetězem kolem nohy někdo zcela jiný, vydaný mu napospas. Udělal to jednou. Udělá to zas.
„Já…“ ostře se nadechnu, promluvím stejně tiše jako Alexander. Hlas se mi lehce chvěje. „.. chci, abychom ho našli spolu. Musím…“ musím to být já, kdo mu ublíží stejně jako on mě. „… u toho být. Vidět ho. Dluží mi mnohem víc, než si myslíš. Včetně odpovědí. Stejně jako doktor Hart a…“ Můj manžel. Neřeknu to. Nedokážu ta slova dostat před Alexanderem přes rty.

„Volná…“ zopakuji po něm. Co to vlastně znamená? Začínám mít pocit, že svoboda je jen iluze. Cíl přinášející naději, jakkoliv ve své pravé podstatě neuskutečnitelný. Nikdy nebudeme volní. Ale můžeme si to aspoň chvíli myslet. Vítr se vzedme a dramaticky rozvíří vzduchem vlasy. Přitáhnu si Alexovo sako blíže k tělu a sklopím hlavu.

„Myslíš, že je to takhle pokaždé? Najdeme se a musí se stát něco příšerného, aby nám to ukázalo, jak hrozné by to bylo žít ve světě, kde ten druhý už není…“ promluvím do nastalého ticha. „Vím, že se vlastně vůbec neznáme, ne tak jako oni, ale… Chyběl jsi mi. Konečně mám pocit, že zase můžu zhluboka dýchat,“ pousměji se.
Tentokrát bez rozpaků a výčitek svědomí, protože bez ohledu na to špatné, co se stalo, bez ohledu na naši bolest, dokonce bez přesto, že je zima až z toho praští a já tu stojím v tanečních střevíčkách ve sněhu, zatímco mi rudne nos a pokud nás někdo uvidí, budou z toho řeči… Jsem ráda, že jsem tady s ním. A nikým jiným.

„To jsme dva.“ Odvětí ti muž se stříbrnou maskou šibalským úsměvem a pak jen pokývá chápavě hlavou, aniž by dál něco dodával k tvým dalším slovům spojeným s užíváním života. Viditelně na tom bude podobně jako ty. Ostatně, kdo ne. Pomalu dotančíte. Hudba utichne a nahradí ji šumění hovorů kolem vás, jehož jste také součástí.

„Ano, dravci. Ti s velkými zuby anebo alespoň drápy. Schovaní za maskami.“ Nakloní lehce hlavu na stranu blíže k tobě. „Takže ještě jeden tanec? Ale jistě. Bude mi potěšením, lady. Program se dá vždy změnit, když je dobrý důvod a ten tu teď momentálně mám. Nikdo by to nemohl rozporovat.“ Usměje se na tebe, zatímco se spolu bavíte uprostřed parketu, kde zůstáváte.

„Lady má ráda nebezpečí?“ Skloní k tobě na moment hravě tvář s maskou, než se zase narovná. „Víte… ani mě vaše odpověď nepřekvapuje. Kdo by neměl rád trochu toho vzrušení, které popožene krev v žilách. Život je pak… živější, že?“ Pokrčí lehce rameny a natáhne ruku před sebe, zatímco se rozeznívají první tóny další skladby. Tentokrát orchestr volí rychlejší, svižnější melodii, která některým z tančících párů také pěkně popožene tep.

„Přesto je třeba vážit svá slova. Někdy se i z jediné kapky nebezpečí může stát příliv, který nás spláchne.“ Přitáhne si tě k sobě a rázně vykročí. Tentokrát jsou jeho taneční kroky jiné. Rázné, rychlé a přesné. Je to jako kdyby si tančila najednou s někým jiným. Možná to v něčem připomíná generála, ačkoliv se musí tomuto tanečníkovi přiznat, že ti dává i tak více prostoru.

„Tam ta lady v rudém… Velmi otravná. Jako blecha v kožichu.“ Otočí tě a ty v jeden moment máš výhled na drobnou tmavovlasou ženu v saténové lesklé róbě a zlaté masce, jak se ovívá vějířem a zrovna s někým mluví.

Sál se opět rozmaže a ty opíšeš otočku, aby tě jistě zastavil.

„Tam ten muž.“ Hlesne, zatímco ty vidíš vysokého muže s maskou zdobenou dlouhým peřím, které skrývá většinu jeho hlavy. „Tomu bych se být vámi vyhýbal. Není všechno zlato, co se třpytí.“

Další otočka. Protančení mezi páry k jiné části tanečního parketu.

„Ah jistě. Šedá eminence. Pokud byste chtěla podat ruku ďáblu, jistě by vám za ni něco nabídl.“ Jsi otočena opět k davu lidí, ve kterém vidíš tentokrát známou postavu. Zlatá, jemně zdobená maska, černé vlasy a bledá pleť. Vévoda stojí opodál se sklenkou. Je sám a rozhlíží se po sále, ale nepůsobí, že by byl nějak nespokojen.

„A ne, nikdo z nich nemá masku lva.“ Otočí tě trhnutím zase tvůj taneční partner zpátky k sobě. „Většinou ji praví lvi nepotřebují.“ Odhalí bílé zuby v širokém úsměvu.

„Jak už jsem říkal, lady. Tohle místo je plné dravců a měla byste dávat pozor na své kroky. Někdo jako vy, by mohl přitáhnout jejich pozornost, a to by byla věčná škoda.“ Drobné pokývnutí hlavou, zatímco dál tančíte sálem plným neznámých lidí v maskách.

Stojíš u zábradlí a povídáš příběh posledních několika měsíců tvého života. Koutkem oka zaznamenáš, že se Alexander postavil vedle tebe k zábradlí a jako tichý stín tam zůstal nehybně stát. Když domluvíš a ohlédneš se na muže stojícího po tvém boku, vidíš, že hledí na město s nepřítomným, zamyšleným výrazem, rty stisknuté do tenkých bledých linek. Až po chvíli, kdy na něm visí tvůj pohled se na tebe otočí.

„Ano… jsme.“ Hlesne, než se nerovná v ramenou. „Omlouvám se… Opravdu. Slíbil jsem ti, že budeš v bezpečí, a přitom to dopadlo takto. Ty, Karem a další… Podcenil jsem situaci a zaplatili jste za to vy.“ Mluví pomalu a stroze. Přesto cítíš, že to pro něj není lehké téma.

„Vím, že to, co se stalo, nemůže nějaká omluva napravit a vlastně… ani nečekám, že ji přijmeš. Tyhle gesta stejně k ničemu nejsou.“ Zatřese hlavou a zahledí se zase na město před vámi. Mlčí a opírá se o zasněžené zábradlí. Sníh mu taje mezi prsty, ale jeho to viditelně nestudí a nebo pocit zimy ignoruje.

„Vypadá to, že jsem v tomto selhal. Opět.“ Šeptne a zavře oči schované za zlatou maskou.

„Říkáš tajná policie? Farnham? Hmmmh, měl jsem tě odvézt z tohohle zatraceného města, hned jak jsme tě našli, ale… Karem naléhal na to, aby ses alespoň trochu zotavila. Neměl jsem ho poslouchat. Jeruzalém…“ Procedí hořce skrz pevně sevřené zuby a začínáš vnímat, že jeho klid se začíná pomalu vytrácet.

„Mohl jsem tušit, že se do toho Edrik začne motat. Jako vždy, když jsem zpátky. Ty jeho zpropadené machinace! Je jako můj stín, který mám pořád za patami!“ Z krajů zábradlí začínají pomalu kapat kapky vody ze sněhu, jenž taje kolem generálových dlaní.

„Přesto…“ Povzdechne si rezignovaně a zase svěsí hlavu. „…To byl on, kdo se o tebe postaral. Ne, já. Je to dluh, který je mi jasný a kterého jistě rád využije, až uzná za vhodné. I tak ale…“ Otočí se opět na tebe s o malinko uvolněnějším výrazem. „…Jsem za to vděčný a neměnil bych.“ Pousměje se smutně, zatímco ti hledí do modrých očí.

„Fernsby…“ Pronese to jméno s neskrývaným opovržením. „…Ten muž ti vzal tolik, zabil Karema a další… V mém domě! Slibuji ti, že ho najdu Del a postarám se o to, aby ti už nikdy neublížil. Zaplatí za to, co provedl.“ Sevře ruce v pěst, ale pak se jeho hlas zase ztiší skoro až na úroveň šepotu.

„Vím, že tím nespravím to, co se stalo a mé selhání. Vím to moc dobře… Ale aspoň už se ho nebudeš muset bát. Budeš volná.“ Kývne na tebe, než se pak zamyslí. „Tedy tak, jak ti tohle město dovolí…“ Zvedne se vítr a rozfouká vám nenechavě uvolněné prameny rudých vlasů, zatímco se pod vámi rozkládá tiché město, jehož jste nedílnou součástí.

Jen protočím očima nad jeho ušklíbnutím. Nejde ho kárat, když mezi lidmi netráví tolik času jako já. Kdyby ano, věděl by, jak se zeptat nebo po čem se koukat. Radši jsem to nekomentovala a seskočila za ním. Dopadla jsem jen kousek za ním, stejně ladně, jako on. I když, kdo by to hodnotil.
"Nějaké mám. Na rozdíl od tebe," vypláznu na něj jazyk a ukážu mu váček, který mám připevněný u boku. Je v něm schováno několik plíšků drahých kovů, které lidé používají k placení. Inu, i anděl občas musí za něco zaplatit.

"Mož-" zmlknu, když mě přitlačí ke zdi domu. Chvíli nechápu o co mu jde, ale pak zahlédnu světlo a hned na to čtveřici. Ještě více splynu se stíny, ale už nestihnu včas odvrátit zrak a tak mne lucerna nepříjemně oslní. Trochu podrážděně zasyčím, ale naštěstí stačí jen chvilka a opět vidím jako vždy. Pozorně si prohlížím záda čtveřice, skoro jako bych byla schopná prokouknout jejich oblečení.

"A to ses bál, že nás čekají jen placky," zašeptám potichu a řádným odstupem vyrazím za skupinkou. Mám chuť sledovat je spíše ze střech, ale to by mohlo být obtížnější, proto se spíše spokojím s tmou, která nás obklopuje a téměř se do ní celá zahalím. Pro obyčejného smrtelníka vypadám jako stín, pro anděla už tolik ne. I tak by jim ale trvalo, než by si mě všimli. Pokud by na mě nedopadlo světlo z lucerny.
"Kampak asi jdou," zašeptám si spíše pro sebe.