Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Nový pohled na věc Vera De Lacey „Ale?“ Skoro jako kdyby si viděla, jak pod maskou povytáhne oblouk obočí a dál čeká na tvou reakci. Nenaléhá, jen tě sleduje se všemi tvými drobnými reakcemi a gesty, které tohle pozvání vyvolalo. Pátravě na tebe hledí, zatímco čeká na tvou odpověď, jenž pak záhy přijde. Na rtech se mu roztáhne široký úsměv.
„Vaše rozhodnutí ho jistě potěší.“ Šeptne, než se zase narovná v zádech a odtáhne se od tebe. „Jistě, lady. Dovedu vás k němu. Prosím…“ Nabídne ti sebevědomě rámě, aby počkal, až se do něj zavěsíš a vyrazíte. Propletete se mezi ostatními hosty a necháte taneční parket i jeho maskované tváře za sebou. Procházíte částí Křišťálového sálu k jednomu z nespočtu bočních vchodů, za kterými se táhnou chodby vedoucí dál do útrob rozlehlé operní budovy.
„Povídejte mi o něm, lady. Jistě to musí být ve vašich očích zajímavý muž, když až prostá zmínka o něm vás přiměla k tomu, abyste se mnou šla. Skoro bych na něj mohl i žárlit.“ Pronese s hraným ublížením, zatímco jdete chodbou, která je z větší části prázdná a nikdo vás tak nemůže přímo slyšet. Je zde několik menších skupinek hostů, kteří se zatoulali do klidnějších částí budovy, kde se přeci jen snáze vedou nerušené rozhovory. Nevypadá to, že by si vás příliš všímali a ani tvůj doprovod o ně nejeví patrný zájem.
„Ah, málem bych to přešel. Tady!“ Zabočí zničehonic do jedněch nenápadných dveří, do kterých tě tak trochu vtáhne a před vámi se otevře úzká, obyčejně vypadající chodba. Stěny jsou omítnuté na bílo a na zemi je prostá šedá dlažba. Tvá široká sukně ji vyplňuje skoro po celé šíři a jinak zde není nic moc zajímavého. Je to až v ostrém kontrastu s honosnými prostory opery, které jsi zatím měla možnost vidět.
„Eh, pane? Obávám se, že jste se musel ztratit, tohle není místo určené pro hosty.“ Ozve se muž v livreji sluhy, který na vás trochu překvapeně hledí.
„Omlouvám se. To je mi samozřejmě jasné. Má chyba. Mohl byste na tuhle naši neomalenost rychle zapomenout?“ Dojde ke sluhovi, aby se na něj vážně zahleděl a vložil mu do dlaně pár šekelů. „A rovnou nás pustit dál?“ Přidá ještě pár, aby sluha jen šokovaně pokýval hlavou a ustoupil vám ke stěně s poněkud zaraženým výrazem a dlaní plnou mincí.
„Jak jsem říkal, lady. Tady tudy.“ Otočí se na tebe vesele tvůj doprovod a protáhne tě kolik zaraženého sloužícího dál do chodby, kudy ještě chvíli pokračujete až k jedněm dřevěným dveřím, jenž muž s maskou otevře a odhalí tak za nimi se táhnoucí točité schodiště.
„Běžte napřed. Budu za vámi, kdybyste se uráčila náhodou nedej bože padat.“ Věnuje ti povzbudivý úsměv a ukáže ke schodišti. Vypadá to jako nějaké servisní schodiště. Ocelová konstrukce bude zavěšená na centrálním sloupu a skobách ve zdech. Není nijak zdobená a působí dost nepoužívaně. Jestli chodba působila úzce, tady už si musíš nabíranou sukni skutečně přidržet. Viditelně architekt nepočítal s tím, že po schodech budou někdy stoupat ženy ve společenských róbách. Je tu docela tma. Vlastně poměrně dost. Světlo sem dopadá pouze malými zasklenými okny, které jsou pokryté námrazou zkreslující výhled ven. Na druhou stranu není problém se brzy dostat do rytmu a sladit krok s pravidelně rozmístěnými schody.
Stoupáte a stoupáte, a i když není vidět skrz okénka tolik ven, začíná ti docházet, že budete muset být už docela vysoko. Schody se v jednom bodě povážlivě chvějí a nejspíš se v tom místě muselo uvolnit kotvení ve zdech. „Ještě jste se nezadýchala lady? Klidně si můžeme dopřát odpočinek?“ Ozve se zpoza tebe hlas muže, který tě doprovází, ale neslyšíš z něj nějaké těžké oddechování. Vše má jednou svůj konec, a to platí i pro tohle proklaté schodiště. Konečně už před tebou není žádný další schod ale pouze dveře. Nic dalšího. Zabereš za kliku a otevřeš je. Ovane tě silný mrazivý vítr, který ti rozfouká vlasy. Nejprve vidíš tenké kovové zábradlí kolem plošiny, která se tyčí vysoko nad zasněženým Jeruzalémem. Dochází ti, že budete nejspíše na jedné z ozdobných věží opery. Přímo u její vysoké zdobné kupole. Ostatně jednu další takovou vidíte kousek od vás. Většinu výhledu tu ale zabírá noční obloha, která je posetá nespočtem hvězd. Je to rozhodně pohled, z jakého si Nový Jeruzalém ještě neviděla.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Podivná rozhodnutí Rozhlížím se kolem. Krev barví sníh pod těly. Útočníci byli zneškodněni a zbývají jen dvě ženy. Sleduji zlatou masku té, kterou jsem viděl první. Nevím proč ale nechci je tu zadržet. Něco mi říká že by se to Edgarovi líbilo. Jenže ta zlatá a podivné šimrání v zátylku mi naznačují že jde o něco víc. Navíc jsem přesné pokyny nedostal. Jen to že sem mám dorazit a postarat se o potíže. To jsem udělal. Sleduji ženu se zlatou maskou a chladně zírám do hlavně její pušky. Zakroutím hlavou a popoženu Pascala mezi domy. Musím přeci prohledat okolí, zda se tu neskrývají další útočníci. Kdo ví, co byli zač. Nechám jim dost času se vypařit. Mezitím projíždím okolí střetu. Hledám nějaké stopy útočníků a přemýšlím co se tu stalo. Kdo byly ty dvě? Možná to zjistím příště ale vlastně víc zajímá, kdo je přepadl. Dělnický vzhled útočníků mi připomněl nedávné střetnutí v destilerii. Možná jsou ty případy propojené. Možná ne. Nedá mi to abych se, ale po chvíli, kdy jsem si jistý, že jsou obě pryč nevrátil na místo, kde leží těla. Po cestě zpět se sám v sobě snažím zhodnotit proč jsem ty dvě nechal odejít bez jediného slova. Nedokážu si přesně odpovědět. Svádím to tiše na nějaký šestý smysl i když vím že to je hloupost. Možná něco v těch očích, co mě přesvědčilo? Možná jen chuť naštvat Edgara za dlouhé měsíce nečinnosti kdy mi nepřidělil závaznější případ a držel mě dál i od toho co mě skutečně zajímá. Skvěle to se doopravdy povedlo. Pokud na mě nebyl naštvaný doteď tak už pravděpodobně budu navěky jen honit kapsáře v nejsmrdutějších částech města. Jak ale napsal. Budu vědět co dělat a já to nějakým podivným způsobem věděl. Některé myšlenkové pochody ale vysvětlit asi zcela nejde. Zastavím Pascala u jednoho z domů. Prázdnota celé čtvrti mě trochu děsí. Zorganizovat něco takového chce moc a peníze. Hodně od obojího. Možná i dostatek strachu by stačil. Seskočím z koně a sníh mi zakřupe pod podrážkami bot. Rozhlížím se kolem a vydám se k místu kde leží těla. Hodlám je prošacovat a pokusit se zjistit co nejvíc o tom co jsou zač. V jedná ruce mám pistoli a jsem připravený ke střelbě. Nervy našponované k prasknutí. Prohledávání bude pomalejší ale zase mě nikdo nezastihne neozbrojeného. Tím se alespoň uklidňuji. Stačil by jediný schopný střelec s puškou někde na střechách. Pokud by tam ale byl pochybuji že bych se dostal pryč já nebo ony.
| ||
| |||
 | Zvláštní společnost „Já a vévoda?“ Řasy mi překvapeně zatřepetají. Teprve s jeho dalšími slovy – a smíchem – mi dochází, co ho to napadlo. Tak jsem to nemyslela! Vždyť je to… absurdní, naprosto absurdní, a to musí být muži ve stříbrné masce naprosto jasné. Mluvíme o lordu Essingtonovi, probůh. Tvářemi se mi přesto prožene nepříjemná horkost. V duchu se za ní prokleji. Byla jsem vdaná, dívčí rozpaky jsem měla dávno pověsit na hřebík, ale… na tohle se mi jaksi nedaří nic říct. „Hmm, s tím políčkem si to ještě rozmyslím,“ hlesnu. Zrozpačitělým pohledem ještě chvíli setrvám na pestrobarevném páru kdesi za jeho ramenem. Úsměvu však nevydržím odolávat dlouho, a tak lehkým tónem dodám: „Mějte se na pozoru, sire.“ Když pak hudba utichne a my zůstaneme stát naproti sobě, na slibovaný políček už si ani nevzpomenu. Teď nastala vhodná příležitost se rozloučit nebo se přinejmenším nechat doprovodit z tanečního parketu, vím to. Místo toho ho však i nadále pozoruji. I když vím, že by bylo rozumnější nabídku odmítnout, nedokážu se od něj odpoutat. S další úklonou, tentokrát čistě v rámci hry, a ne konvencí společenského tance, rukou vystřelím ke rtům a pokusím se zamaskovat smích, který mi z nich vybublá. Jestli se ho bojím? Je to jenom řečnická otázka, nemusela bych na ni odpovídat, přesto se nad ní pozastavím. Popravdě si sama nejsem jistá. Ani na okamžik nevěřím, že je muž ve stříbrné masce malá myš, na to toho ví příliš. Proměnlivost jeho kroků a samozřejmost, s níž mluví o významných osobnostech tohoto města, ve mně budí jistá podezření… kdy přesně jsem začala být tak nedůvěřivá, ale… říká se, že oči jsou oknem do duše, a pokud tomu tak skutečně je… „Vás? Ne, nebojím se,“ odpovím měkce. Tématem fantazie mě tentokrát nezaskočí, jenom nad tím pobaveně zatřepu hlavou. Ani mi to nepřipomínejte! Jestli ho to opravdu sžíralo, zasloužil si to… Já a vévoda. Ono je možná štěstí, že veškerá naše jednání se teď už odehrávají skrze prostředníky; po tomhle bych mu opravdu nechtěla čelit. „Pokušiteli,“ pousměji se. „Lákavé to je, ale…“ Co plánuje, mi neřekne. Vlastně mě to nepřekvapí, ale s rozhodováním mi to nepomůže; pořád si nejsem jistá, že je to dobrý nápad. Prsty se bezděčně dotknu zlaté hvězdy na hrudi. Než ji však stačím přemýšlivě protočit, uvědomím se a nechám ruce sklouznout podél těla. Být dámou je někdy těžké… obzvláště když začínám tušit, že nabídku neodmítnu, protože tady pořád ještě stojím a usmívám se. A protože má naprostou pravdu. Litovala bych toho. Snad váhám příliš dlouho, protože se muž zničehonic rozhlédne, přistoupí ještě o krok blíž a skloní se ke mně. Je to další chvíle, kdy je těžké být dámou. V nose mě zašimrá vůně jeho kolínské; pro džentlmena jsou květinové tóny poněkud zvláštní volbou, ale hodí se k němu víc, než bych čekala. A vůně je to pěkná. Bezděčně přenesu váhu z jedné nohy na druhou, jako bych chtěla couvnout, ale něco na tom nepatřičně důvěrném gestu je povědomé a jeho slova… Kdo sdílí podobné zájmy? Hruď se mi vzedme ostřejším nádechem. Jenom letmo se mi pohledem hnědých očí podaří zavadit o ty jeho, než se znovu napřímí a ustoupí z mého osobního prostoru. Matně si na okraji tanečního parketu uvědomuji přítomnost muže ve zlaté masce, jehož pozornost se spolu s pár dalšími stočila naším směrem, a znovu se mi připomene, že kývnout by nemusel být dobrý nápad, ale… teď to není důležité. A vlastně pochybuji, že by bylo jindy. Tohle se vévody netýká. A navzdory tomu, co mi napovídá poplašený tlukot vlastního srdce, nedělám nic špatného. Na rtech se mi zachvějí nevyřčená slova – otázky – tolik potřebná ujištění; cítím na jazyce jejich naléhavost, ale průchod jim nedám. Pokud je tohle jedna z jeho her… nechci mu ji kazit. A vlastně jsem sama zvědavá. Na všechno ostatní bude čas i později. „Dobrá,“ kývnu – v tu chvíli více sama pro sebe, abych se v rozhodnutí utvrdila –, než pro změnu udělám krok blíž já a vložím muži ruku do dlaně. „Budu vám věřit, tak mě tedy veďte. Vstříc neznámu.“ | ||
| |||
| Pozvání Vera De Lacey „Oh, lady, práh pekel? Tohle mé představivosti nedělejte. Ještě bych si mohl myslet, že vy a vévoda…“ Jeho následný smích nechá větu nedokončenou, zatímco tě sleduje pobaveným pohledem, ve kterém tančí jiskřičky. „Mnoha věcí. Správná cena. Madam… To bych do vás neřekl.“ Zastaví nuceně svůj smích a zvážní, ačkoliv je na něm patrné jisté přemáhání. „Omlouvám se, lady. Už mi bylo několikrát vyčteno, že můj humor není vhodný pro někoho mého věku, heh. Pokud mi chcete vlepit nápravný políček, jak malému klukovi, tak prosím. Budeme na chvíli hvězdou večírku.“ Usměje se a je těžké říct, zda žertuje, nebo je skutečně připraven na to, že by si něco takového mohla provést.
„Ale ano, věřte mi. Copak by bylo lepšího než myš a kaluž? Jsme velmi… nehonosná dvojice. Jen aby se myš v kaluži neutopila.“ Zahledí se ti do očí ještě, než vás další kroky od sebe na moment oddělí. Hudba pomalu utichne a vy tak zůstanete stát naproti sobě vyměňujíc si široké úsměvy.
„Samozřejmě, že varoval, ale to se týkalo šelem. Copak byste se bála malé myši?“ Ukloní se ti s šibalským mrknutím. „To byste samozřejmě mohla, ale… Ale jistě by vás pak sžírala představa toho, o co jste svým rozhodnutím přišla. Není lepší něco prvně risknout a pak se rozmyslet, zda to za to stálo? Takto by vás jistě později sžírala vlastní fantazie o tom, co mohlo a nemohlo být, stejně jako mne před pár okamžiky.“ Ušklíbne se.
„Nemůžu vám to jen tak prozradit, lady. To by celá záležitost ztratila většinu své lákavosti. Nemyslíte? Ten nádech tajemna a kroku do neznáma za to stojí, ne?“ Udělá krok k tobě, ale pak jen trochu zklamaně stiskne rty, když vidí, že nejsi až tak snadná kořist. Rozhlédne se spěšně kolem vás snad jako kdyby se chtěl ujistit, že vám nikdo nevěnuje přehnanou pozornost a pak se k tobě nakloní, jako kdyby ti chtěl něco pošeptat. Cítíš z něj vůni pánské kolínské. Je to nezvykle lehká vůně se směsicí květinových tónů. Není jako ty jiné, těžší, které mají za úkol překrýt zápach potu. Přesto to tomu muži stačí, a tak nějak se to k němu i hodí.
„Máte ráda noční oblohu? Možná bych věděl o někom dalším, který sdílí podobné zájmy.“ Uslyšíš tichý šepot, než se muž se stříbrnou maskou opět narovná a o krok ustoupí. Všimneš si jen pár pohledů, které se na moment stočily vaším směrem, než se začaly věnovat něčemu jinému. Tedy až na jeden. Mezi lidmi stojícími po stranách parketu si koutkem oka všimneš někoho, koho znáš. Máš neodbytný pocit, že nehybný pohled zachmuřeného černovlasého muže se zlatou maskou míří jistě vaším směrem.
„Takže, co to bude, lady?“ Natáhne ruku, jako kdyby tě zval k dalšímu tanci.
| ||
| |||
| Myš, která není myš „Něco na ten způsob,“ připustím. „Co jiného nám taky zbývá?“ Tahy světel a stínů se prodlouží stejně jako dosud rychlé tóny melodie. Tanec zpomalí, až mám pocit, že rázem zpomalil celý svět. Je to samozřejmě hloupost, avšak nic kromě tichých slov zasazených do rytmu našich kroků to nedokazuje. Až do roztrhání těla? Možná je to voják? Řekl už tolik zvláštních věcí, že mezi nimi a těmi docela obyčejnými ani nedokážu rozlišit. Je to… frustrující, avšak… nejenom to… „Párkrát už jsem slyšela, že je to jediná věc, za kterou opravdu stojí bojovat,“ pokračuji. „A koneckonců všichni potřebujeme něčemu věřit.“ Další otočka. A pak ještě jedna, ale hlavu mi motá něco docela jiného než taneční figury. Navzdory šelmám prohánějícím se po křišťálovém sále je snadné se do nich opět dostat, navázat na pohyby mého tanečního partnera a nechat se vést. Krok za krokem si získal mou plnou pozornost. S blížícím se koncem písně mu tak vycházím vstříc zcela přirozeně, aniž bych se na to musela vědomě soustředit. „S vaším ďáblem jsem měla tu čest, ano. Možná jsem dokonce zahlédla i práh pekel,“ odpovím. I když chci slova doprovodit hravým úsměvem a setřást tak nepříjemný pocit, vrátí se mi to. Ta chvíle, kdy nebesa vzplanula ohněm a po černém peří andělských křídel přeběhly rudé odlesky. A pak ten pád… Svět se protočí tak náhle, až se muže bezděčně chytím pevněji, aby se mi taneční parket nevytratil pod nohama a já se i tentokrát nezřítila k zemi. Rozmazané barvy se opět ustálí a chvíle pomine. Když zvednu pohled, nečeká tam na mě krvácející vévoda, jenom pár usmívajících se očí. Doufala jsem, že tohle setřesu. Kolikrát mě Verše při letu naplnily pocitem hravosti a takřka nepopsatelné svobody? Milovala jsem to. Zerachiel to milovala, avšak pochybuji, že mě v tomhle životě ještě někdy někdo přiměje vstoupit na palubu vzducholodě. Jednou stačilo. Bohatě. „A máte pravdu, že je schopen mnoha věcí, především pak za správnou cenu, ale… ďáblem bych ho nenazvala.“ Protože co by to vypovídalo o mně? Ruku jsem mu podala. Dokonce dvakrát. Nebýt toho ďábla dnes večer tady nestojím… a nebýt mě, možná tady nestojí ani on. „Věci nebývají tak jednoduché,“ zatřesu jemně hlavou, abych se odpoutala od té noci před třemi měsíci. Kazit si tím večer nechci. Vyřknu svou otázku, možná dokonce obvinění, a on – se rozesměje. To mě zarazí. Překvapeně se na něj zadívám, než mi přes rty přejde výdech, skrz naskrz prosáklý jeho nakažlivým pobavením, a napětí v ramenech povolí. Opíšeme další otočku, zatímco mu pozorně naslouchám. Je tak zvláštní. Nedaří se mi v něm vyznat. Pokaždé, když už mám pocit, že se něčemu blíží, udělá elegantní krok do strany, jako by i to byl druh tance. Nebo hry. „Kdepak, sire, to vám nevěřím. Nepochybuji, že dokážete být spoustu věcí, ale myš mezi ně nepatří. Opravdu mi chcete namluvit, že i to není jenom chytrý převlek?“ navážu již uvolněnějším tónem. „Přesto… má to něco do sebe, nemyslíte? Myš a kaluž, není pak divu, že poutáme pozornost.“ Další píseň se chýlí ke konci. Srdce v hrudi mi příjemně tluče a v tvářích cítím horkost, jak se krev rozproudila tělem, avšak on… se ani nezadýchal. Stejně jako předtím generál. Možná je to opravdu voják? Ne, to se mi nezdá; snad až příliš propadám představách o zamračených armádních typech, ale jeho bych měla problém mezi ně zařadit. „To já děkuji. Jste pozoruhodný tanečník, pane.“ V odpovědi na úklonu klesnu do dalšího pukrle. Tentokrát už se nerozhlédnu, částečně protože to ani nestihnu, než se ke mně muž znovu pobaveně nakloní. Tím maličko bojovným pohledem vystřelím k jeho očím. To, co říká, se snad ani nedá považovat za nic jiného než výzvu a mně je okamžitě jasné, že by bylo rozumnější odmítnout. Neznám ho. A ta průpovídka o myších mě nepřesvědčila… a přesto ani tentokrát necouvnu. Nemůžu. Nechci. Protože by to bylo to samé jako uznat porážku a protože jsem stále ještě nepřišla na to, kým vlastně je. „Nenabádal jste mě ještě před chvílí k opatrnosti?“ povytáhnu maličko obočí. „Možná bych si měla vzít vaše slova k srdci a poděkovat vám za milou společnost. Nebo si možná nejsem jistá, jestli mi vaše společnost za nebezpečí stojí,“ dodám. A ano, tady bych to měla nechat. Měla, vím to. Zerachiel si mohla dovolit bezhlavě skákat po podobných výzvách, ale já… nejsem jako ona, a přece zcela očividně váhám, i když by mi odpověď měla být dávno jasná. Znovu muže přejedu pátravým pohledem. Ty oči… možná jsou to ony, proč tady ještě stojím. A proč místo toho, abych se s ním rozloučila, nakloním hlavu a s výmluvným úsměvem se zeptám: „Co máte na mysli?“
| ||
| |||
 | Bublinky Zima mi začíná být opravdu nepříjemná, zvláště v kontrastu tepla sálajícího z Alexanderových dlaní. Kamaelovo spříznění s ohněm se v něm skutečně nezapře… Jak by také mohlo. Jen díky masce skrývající podstatnou část tváře se dokážu oprostit od toho, že tu přede mnou nestojí skutečný Kamael. Ovšem jak to říkal Farnham? Vždy jsme to my bez ohledu na lidské tělo, ve kterém se zrodíme. Ani teď nedostanu kýžený bezpodmínečný souhlas s mým… Dá se tomu vůbec říkat přání? Uhnu tak pohledem a lehce se ošiju, než s povzdechem na znamení kapitulace kývnu hlavou. „Tak… Dobře. Chápu, že mi to nemůžeš slíbit,“ odpovím, byť radost z toho nemám takřka žádnou.
Alex stále drží mé ruce ve svých dlaní, jejichž stisk trochu zesílí jako by si dal za svůj osobní úkol vyhnat z mých prstů i ten poslední záchvěv zimy. A nevím, zda za to může všechno to vypité šampaňské nebo opilost něčím zcela jiným, ale ani na okamžik mne nenapadne ruce stáhnout zpátky k tělu, naopak se zdá tolik lákavá myšlenka na to zrušit jedním krokem vzdálenosti mezi námi. Má odpověď ho pobaví, ovšem jak se říká… Vše pěkné jednou musí skončit. A to platí i pro tuhle chvíli, jakkoliv Alexova odpověď znamená příslib večera, který by dost možná nemusel být tak… Špatný, jak jsem očekávala. Po tváři se mi rozlije potěšený úsměv na kolik mi jeho souhlas udělá radost. „V tom případě… Děkuji vám, pane,“ vyseknu před ním decentní pukrle hodné opravdové lady a po jeho boku zamířím pryč z balkónu. Sníh pod nohama tiše křupe na znamení, že prohřešek dnešní noci nezůstane patrně utajen, pokud znovu nezačne sněžit.
Jakmile se ocitneme zpátky na chodbě, obejme mne zpátky příjemné teplo navracející cit i do promrzlých špičkám prstů v plesových botách, které byly vyrobeny spíše pro ladné vznášení se po parketu než stání na mrazu ve sněhu. „Je pravda, že teplo má opravdu něco do sebe,“ pousměji se. V další chvíli se k němu pootočím, když se s krátkým dotázáním natáhne po půjčeném saku. I letmý dotek na ramenou mi opět popožene srdce do rychlejšího tempa, až se za to zastydím. Pohledem krátce přelétnu po chodbě, která naštěstí působí prázdným dojmem. Ještě před půl rokem by něco takového bylo zcela nemyslitelné – odejít ze společnosti v doprovodu muže, který není manželem ani příbuzným a… Lehce potřesu hlavou. Ještě před půl rokem by byla nemyslitelná celá řada věcí, co se nakonec staly. Co jsem udělala. Možná je na čase přestat úzkostně přemýšlet nad tím, co je vhodné a co ne…
Pozoruji Alexe, jak se obléká zpátky do saka a upravuje se. Sama jen v krátkosti zkontroluji, že pírka našitá na rukávy šatů nepůsobí nijak pomačkaně a nikde nejsou patrné důkazy našeho malého prohřešku vůči etiketě. Tak trochu překvapeně k němu stočím svůj pohled, když se nečekaně vrátí k mé otázce, kterou předtím nechal nezodpovězenou a já se rozhodla na něj kvůli tomu nenaléhat. „No… Přeci kvůli… Jemu, nám, tomu, co se stalo…“ ani teď mi to nejde příliš přes rty a proto je má odpověď opět tak zoufale vyhýbavá. Co když se pletu a vidím stíny tam, kde žádné nejsou? „Možná jsem se měla nejdříve zeptat… Kým byl ve Zlatém městě… Ovšem… Nechme to být,“ řeknu tiše. To už jsou knoflíčky dopnuty, pírka opět načechrána a já nemohu s Alexem vlastně jinak než souhlasit.
„Zajisté, jak kážete, generále, kdo jsem abych se takovému rozkazu protivila,“ neodpustím si pro tentokrát pobaveně, když přijímám jeho rámě. Tedy – nyní vlastně již svého doprovodu. Byť… Na krátkou chvíli z toho mám pocit deja vu. Úsměv na mých rtech zakolísá, ovšem… Ne, nechci si tuhle chvíli kazit tím, co se stalo a už nejde odestát. Nechci vzpomínat na Damašek. Na to… Co zlého vzešlo z pěkné vzpomínky, co se nikdy nestala. Vzpomněl si i Alex? Jeho hlas mne jako na povel vtáhne zpátky do přítomnosti. „Najít si místo k sezení poblíž stolu s občerstvením a blízko baru zní příjemně,“ pronesu zamyšleně, načež hlavu nakloním lehce ke straně s pohledem upřeným na svého společníka. „I když… Zdálo se mi to nebo... Víš, přísahala bych, že jsem tě viděla na parketu tančit...?“ nadhodím. „Protože úplně stejně bych přísahala, že jeden generál, kterého jsem znala, působil vyděšeně z představy, že by po něm Dumah měla něco podobného chtít…“ nadhodím. Možná ze mě opravdu spíše mluví bublinky, možná ze mě jen konečně opadlo napětí a obavy, možná mám dobrou náladu zkrátka jen kvůli jeho přítomnosti…
… možná jsem prostě jen hloupá. Úsměv v mé tváři povážlivě zakolísá než se ztratí úplně a nahradí ho rozpaky, se kterými sklopím hlavu a odvrátím od Alexandera tvář. „Ah, jistě… Jsi tu s Alyiou, mělo mi to dojít. Samozřejmě, Alexi, jak budeš potřebovat, určitě bys jí to měl dát vědět, aby… Aby neměla strach, kam ses jí ztratil,“ vykřešu ze sebe poněkud nešikovně. „Řekneš jí o mě?“ zeptám se ho vzápětí tiše po krátkém zaváhání. Umím si představit, že nebude příliš nadšená… Ulevilo se jí, když z domu zbyly jen doutnající trosky a mě nikde nenašli? Neměla jsem z ní zrovna pocit, že by z mé přítomnosti… Existence byla jakkoliv… Nadšená. Mohla jsem se jen domýšlet proč, jakkoliv mi bylo jasné, že ten důvod kráčel nyní vedle mě jako správný gentleman. | ||
| |||
| Dva blázni Delilah Blair Flanagan Stojíte na balkóně pokrytém bílým sněhem. Je mrazivá noc. Stejně jako většina nocí v tomto měsíci. Tváře ti červenají, zatímco Alexander vypadá stejně jako jindy. Nevypadá to, že by se ho zima jakkoliv týkala. Drží tvé prokřehlé ruce ve svých a zamyšleně na tebe hledí. „Nemůžu ti nic slíbit, Del. Pokud to ale jen trochu půjde, vezmu tě s sebou a společně ho najdeme. Ano?“ Kývne pomalu vyčkávajíc pak na tvou odpověď.
„Hmm…“ Stiskne tvé studené ruce pevněji, když zmíníš, že jsou takové vždy. Nevypadá to, že by tě chtěl pouštět. Vlastně ani jeden z vás se k tomu příliš nemá. Tvá další slova ho ale viditelně pobaví. „To je pravda. Jsme tu jediní dostateční blázni na něco takového široko daleko. Alespoň k něčemu nám tohle je.“ Pousměje se Alexander.
„Ano, měli…“ Zvedne po dlouhé době pohled od tebe a zahledí se na prosklené dveře za vámi, skrz které osvětluje balkón nažloutlé světlo zevnitř budovy. „Troufalé? Ne, vůbec. Bude mi potěšením, lady.“ Skloní hlavu v lehké úkloně, než společně vykročíte zpátky ke dveřím do budovy.
Na balkóně zůstane jen cestička stop v čerstvě napadaném sněhu.
„Lepší?“ Otočí se na tebe Alexander, jakmile jste zpátky v budově. Je tu příjemně teplo a v tuhle chvíli i poměrně klid. „Mohu?“ Padne další otázka, se kterou se Alexander dotkne tvých ramen, aby si s tvým svolením vzal zpátky své sako, které ti před tím půjčil. Vidět vás někdo v tento moment na nějaké obyčejné oslavě bez masek, jak se takto vracíte z balkónu, jistě by bylo v kuloárech veselo.
„Jak jsi myslela tu otázku o Edrikovi? Co všechno, že si z té doby pamatuje? Popravdě nevím přesně. Předpokládám však že dost. Proč vlastně?“ Zeptá se tě, zatímco si obléká zpátky svůj vrácený kus oděvu. Nevypadá z toho faktu rozhodně tak rozrušen jako ty. „Pokud ho uvidíš, každopádně mu poděkuj za pozdrav.“ Vloudí se mu do hlasu kyselý podtón. „Myslím ale, že mu pak poděkuji rád osobně.“ Dopne si knoflíčky a upraví se.
„Ale nechme tyhle záležitosti našim budoucím já. Tenhle večer jsem tvůj doprovod a nenecháme si ho kazit. Ne po tak dlouhé době…“ Dodá rozhodně, než se odmlčí. „Takže, chtěla by si pokračovat, tam kde jsme skončili a nebo máš snad na mysli něco jiného?“ Nabídne ti rámě a vykročí s tebou po boku. Skoro jako tehdy v Damašku…
„Hmmh… Můžu tě jen o něco požádat? Dáš mi pak chvíli. Musím najít Alyiu a říct jí, aby mě nehledala.“ Ozve se pak zčistajasna jeho vážný hlas, zatímco Alexander dál hledí před sebe s tváří, která je opět prostá výraznějších emocí.
| ||
