Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Nedá se říct, že by váš rozhovor s lordem Farnhamem byl poklidný. I ty vidíš, že ho tvůj přístup v některých chvílích zaskočí. Viditelně není zvyklý na to, že by s ním někdo takto jednal. Přesto ti neskáče do řeči a ani tě společensky vhodně neumravňuje. Něco, co by jistě na jeho místě už udělalo dost jiných mužů. Tvého manžela nevyjímaje. Skoro jako kdyby si ho viděla. To, jak by se tvářil, kdyby si mu vmetla podobné argumenty bez okolků do tváře. Není to ale něco, co by tě zastavilo. Ne, možná to je naopak jeden z důvodů, proč to všechno musí ven.

„Ano, ti muži byli napojení na něj. Ne, tedy přímo samozřejmě, ale nitky vedoucí až k němu se dají vysledovat.“ Odpoví Farnham až na tvou praktickou otázku ohledně Lucifera. Viditelně se nechce motat v kruzích ve věcech, na které máte subjektivní a dost odlišné názory.

„Cože?“ Trhne tázavým pohledem k tobě, když zmíníš další Zlatou válku a váš dávný rozhovor. „Netuším, o čem mluvíte. Nemluvil jsem přeci s vámi o….“ A pak se zarazí. „Verše, že?“ Dodá pak tiše a jen pokývá hlavou. „To nic ale nemění na tom, že si stranu budete muset vybrat. Pokud zůstanete v Jeruzalémě, budou se vás nadcházející události týkat. A možná i pokud nezůstanete…“ Dodá pak tiše a zahledí se zase na jeviště od vámi.

„Vím, kdo jste. Delilah Blair Flanagan. Vím, kdo je také vaším manželem i to, že jeden z náhrobků na Rosehillu nese vaše jméno. V sanatoriu doktora Harta, kam vás převezli na doporučení vašeho manžela, je váš úmrtní list. Zápal plic. Přesto… Kdo jiný by dokázal ošálit smrt, že?“ Vědoucně na tebe pohlédne.

„Chvíli trvalo, než vás moji lidé vystopovali po požáru u Alexandera. Ten kněz… je podivnou figurkou. Neviditelnou.“ Šeptně a svraští soustředěně obočí. „Znám fakta, ale neznám vás, Delilah. To už jsem se tu před chvíli přesvědčil. Už je to dlouho, co se mnou někdo takto mluvil.“ Ušklíbne se a je těžké říct, zda kysele anebo pobaveně.

„Vím, že jsme nevykročili zrovna dobrou nohou a vlastně i chápu vaše rozhořčení. Bohužel ale nemáme luxus času, abych si mohl postupně získat vaši důvěru. Budete se muset rozhodnout sama, zda jsem osoba, které můžete věřit to, co vám říká anebo se otočíte zády a odejdete. Dveře jsou zde.“ Ukáže lehkým gestem na polstrované dveře vedoucí z lóže pryč na chodbu.

„A nebo můžete zůstat… A vybrat si tak stranu. Vaše pomoc by byla v nadcházejících časech neocenitelná, ale je to vaše rozhodnutí. Nemůžu vám rozhodně slíbit, že to, co se chystá, bude snadné. Ale to nikdy… ať už se rozhodnete jakkoliv.“  

Jacob White

Eliziny tmavé oči, v nichž odraz ohně vykresluje zlatavé odlesky, se na tebe upírají, zatímco kousky skládačky začaly díky ní do sebe zapadat. Ačkoliv se ti to vůbec nelíbilo. Někdy věci nebyly tak jednoduché, jak se na první pohled zdály. Bylo těžké říct, zda Mitzrael někdy odhalil pravdu, nebo ses ji dozvěděl až po staletích poprvé ty. Přímo od ženy, kterou to tehdy stálo život.

„Nemůžu říct, že by se ty staré časy zdály jednodušší. Jako kdyby bůh nezkoušel pouze smrtelníky…“ Šeptne zamyšleně Eliza. „A ano, neskončilo to pro ně dobře. Snad alespoň jiní měli více štěstí. Kdo ví.“ Pokrčí nenuceně rameny, zatímco hledí rozostřeným pohledem do ohně vedle vás. „Nejsi jen člověk Jacobe… Ale ani nejsme tím, kým jsme byli tehdy před válkou. Jsme… někde na pomezí? Nevím. Ani nevím, jestli na tom záleží." Zatřese hlavou a nadále sleduje tančící plameny.

Pak se před tebou objeví její natažená ruka a ty ani na vteřinu nezaváháš. Ne po tom, co jsi tu před chvílí přiznal a odkryl i sám před sebou. Tvá ruka stiskne její. Dohoda je stvrzena.

„Dobře.“ Blýsknou bílé zuby v jejím šelmím úsměvu, který se ještě roztáhne, když slyší tvá další slova. „Tvé odhodlání se mi líbí Jacobe. Myslím, že netuší, co si pro ně jde. Zítra večer začne lov.“ Dodá sebevědomě, ale pak trochu zvážní. „Dotáhneme to do konce. Tentokrát určitě.“ Kývne na tebe rozhodně, než pustí tvou ruku viditelně v lepší náladě po tom, co se vracela do neveselých vzpomínek Cassiel.

„V tom případě se tu ještě klidně ohřej vojáku. Nebo pokud někam spěcháš… Jak je libo.“ Ukáže na dveře, kterými jsi přišel. „Nevím, jak moc nabitý program dnes máš. Nechci tě zdržovat od povinností.“ Povytáhne obočí a pak projde jakoby nic kolem tebe a posadí se zpátky na židli, sledujíc tě pozorně.

„Už tak jsem si ukradla dost tvého času na to, že se až tak moc neznáme… že Jacobe?“ Usměje se potutelně a opře se ležérně loktem o stůl vedle sebe. A z krbu se ozývá jen praskání dřeva, zatímco ve vzduchu je cítit cigaretový kouř.

Lilith von Aldithley

Muž vedle tebe mávne na číšníka, který se vydá nachystat ti objednané pití. „To máte pravdu. Skutečně ne. Už je to hodně let, co si pamatuji něco tak velkého. Patnáct? Dvacet?“ Nakrčí zamyšleně rty a usrkne koňaku. Mezitím před tebou přistane sklenice s kořeněně vonícím nápojem. Skutečně je to cherry v chuti rumu cítit. Dodává vůni ovocné tóny a lehkou nasládlost.

„Aldithley? To jste musela přicestovat z daleka.“ Vzhlédne k tobě a ty zaznamenáš zájem v jeho očích. „Ne celý rok, ale několik měsíců tu bude trochu chladněji. Osobně mám zimu rád. Naopak vysoké letní teploty mi nedělají zrovna dobře. Chápu ale, že pokud jste z Aldithley, musí tu na vás být více zima, než jste z domova zvyklá.“ Natočí se lehce na židličce, aby na tebe lépe viděl.

„Lilith Aldithley.“ Zopakuje tvé jméno a kývne uznale hlavou, než se skloní, aby ti symbolicky políbil ruku v rukavičce. „Těší mne lady Aldithley. Nečekal jsem, že tu narazím na nějakou novou tvář a tím spíše někoho takového. Komu mohu poděkovat za to, že vás poslal zrovna za mnou?“ Zeptá se se zájmem, zatímco se opře lehce o bar.

„Co vás přivádí do Jeruzaléma? Vím, že za rod Aldithley tu je většinou markýz Thatcher. Domlouval jsem s ním jisté obchody, ale nezmínil se, že zrovna vy plánujete přicestovat. Jste tu za obchodními záležitostmi anebo se snad pouze kochat městem? Ačkoliv… Nečekal jsem, že někoho z Aldithley bude zrovna Jeruzalém tak zajímat díky vašim dost… neotřelým názorům.“ Rozhlédne se pozorně po vašem okolí, které se ale věnuje vlastním záležitostem. Viditelně tu má každý dost vlastních starostí a je tu tolik podnětů, že se pozornost ostatních rozmělňuje napříč celými prostorami sálů, kde se ples odehrává.

„Osobně na to až tak tvrdý pohled nemám, ale tohle město je už díky svému původu plné takových, kterým by váš veřejně hlásaný pohled na věc nemusel být zrovna po chuti. To samozřejmě neberte jako nějaké strašení. Jen… opravdu jsem vás tu dnes nečekal.“ Pokývá hlavou, než si vezme sklenku z baru a dopije zbytek koňaku, který byl na dně.

Vera De Lacey

Muž s maskou chápavě přikývne. „Neomlouvejte se. Vím moc dobře, jaké to v takových chvílích je.“ Věnuje ti milý úsměv, zatímco od sebe ustoupíte do společensky přijatelné vzdálenosti. Ačkoliv je velmi malá pravděpodobnost, že zrovna zde by vás někdo mohl zahlédnout.

„Dobře… Vero.“ Kývne souhlasně na tvou výzvu k oslovení. „Ale klidně vám budu říkat Vero i ve společnosti, pokud budete chtít. Tedy pokud nechcete, aby vaše identita zůstala skrytá. Jestli ano, tak vám můžu říkat třeba… Alice, nebo jakkoliv jinak si řeknete.“ Dodá pobaveně a pak mu pohled sklouzne ke zmíněnému přívěšku. „Snad se vám líbila. Nevěděl jsem, jestli… Jestli budete vědět.“ Trochu nejistě k tobě vzhlédne.

„Mé jméno? Ah, jistě, zapomněl bych. Elijah Astley, drahá lady.“ Ukloní se ti a vítr rozfouká jeho hnědé vlasy. „Ale tam dole mezi ostatními mi říkejte třeba Benjamine, nebo jak se vám zlíbí. Na svém jménu příliš nelpím, ale nerad ho trousím všude, kudy chodím.“ Doplní nevzrušeně a pak zakloní hlavu a zahledí se stejně jako ty na oblohu.

„Je to krásný pohled, když jsme tak blízko hvězdám… Ale tohle skutečně není to správné místo a doba k jejich pozorování. Rozhodně ne pro dámu ve večerních šatech. Dovolíte?“ Sehne se a se zvukem trhané látky odtrhne roztržený cár, který ti visel ze sukně. Naštěstí to není na první pohled příliš patrné. „Ještě byste na něj mohla šlápnout a nerad bych nás sbíral někde dole pod schodištěm.“ Usměje se vesele a pak se vydá první ke schodišti, jak si od něj žádala.

Ještě jednou se po tobě ohlédne, než začne sestupovat dolů. Drží s tebou tempo a tiše kráčí před tebou. Nemluví. Občas se se podívá přes rameno, jak na to jsi a pak pokračuje dál. Není to snadný sestup. Zvlášť po tom, co jsi ještě před pár okamžiky visela z věže opery jako hadrová panenka. Alespoň je zde však tepleji a mrazivý dotěrný vítr tak lomcuje pouze skleněnými tabulkami malých okének, které míjíte. Nohy se ti ještě třesou, ale víš, že pokud by si spadla, tak je před tebou někdo, kdo tě zachytí. Snad. Je to ale i tak jako kdyby se dnes samotný osud rozhodl otestovat tvou pevnou vůli.

Nakonec však po větších či menších obtížích zdoláte celé schodiště a vyjdete v úzké chodbě pro služebnictvo. Teplo skoro až štípe do promrzlých tváří. Tělo ale každým okamžikem více a více příjemně rozmrzá. Elijah na tebe počká a pak s tebou projde zpátky. Sluha se tváří, jako kdyby vás snad neviděl. Nejspíše dostal dostatečná obnos. A tak se kolem něj prosmýknete a dostanete se do jednoho z bočních sálů. Tlumené zvuky hudby a pár postav v s lesklými maskami v dáli jasně naznačují, že jsme zpět. Zpět ve společnosti.   

Nemilosrdná minulost

Role se prohodí a teď zase poslouchám já ji. Očividně toho máme oba hodně na srdci. To moje se ostatně s každým dalším slovem víc svírá. Vyznání není její pro mě. Jenže se občas těžko odděluje hranice mezi tím, kdo je kdo. Očividně se o tom ale oba snažíme zuby nehty. Závidím ji cigaretu. Nekouřím, ale potřeboval bych něco, co zaměstná ruce a mozek. To, co mám já je poněkud… společensky nevhodné. První, co mi přijde na mysl, když promluví o ženě se zlatou maskou je to, že mě možná zase Edgar odhadl lépe než já sám sebe. Možná to že jsem je nechal jet bylo přesně to co se ode mě očekávalo. Slova o citech mi ale rychle smetou škodolibý úsměv ze tváře. Pak ale přijde to hlavní.

Už vím, jak se Eliza musela cítit, když jsem přiznal, že jsem jí zabil. Události toho, co se udály v tom prachu mě zasáhnou jako rána na solar. Svět se točí kolem dokola a mám chuť se posadit. Vize neukazovaly, proč padla. Nějak jsem ve vlastní sebeobraně počítal ale s tím, že to bylo kvůli neshodám s politikou Zlatého města. Takhle ale ne. Téměř se mi hrnou do očí slzy. V tu chvíli nenávidím Mitzraela, sebe a celý posraný osud. Mám toho tolik kolik bych chtěl říct, ale nic z toho nemá cenu. Zajímalo by mě, zda to věděl. Zda to ten pánbíčkářský parchant někdy věděl. Zároveň mám chuť dupnout botou na krk Luciferovi. Občas se prostě vztahy k lidem mění rychleji než rotující mince.

„Chápu, kousky střepů rozbitého zrcadla vzpomínek do sebe zapadají a vytváří mozaiku jak z tragického románu.“ Řeknu nakonec místo omluvy a cítím ve svém hlase hořkost. „Udělám, ale cokoliv, aby to tentokrát dopadlo… lépe. Chybami se člověk učí. Sice jsem jen člověk ale řekl bych… že víc, než on to podělat nemůžu.“ Měl jsem se omluvit za něj? Netuším. Mluví o Cass ve třetí osobě, uvažuje ale i tak? Snažím se své staré já vnímat podobně ale ne vždy to jde. Jak je tomu u ní. Nedokážu odhadnout.

„Platí.“ Řeknu a bez rozmýšlení sevřu její ruku. Čert vezmi ples. Něco vymyslím. Zadívám se na ní a vím že nedokážu uhnout. Ani sám bych se lovu nedokázal vyhnout. „Tentokrát bez chyb. Buď ulovíme ty zmetky nebo při tom umřeme. Tentokrát nás proti sobě ale nepoštvou. Pokud to bude nutné… klidně ať město hoří ale tenhle lov dotáhnu.“

„… záleží na tom? Spletla jsem se. Jen jedna z mnoha špatných úvah jedné pošetilé ženy,“ trhnu rameny. Nechce se mi úplně vysvětlovat vlastní přehmat, byť… Kdyby se mnou někdo mluvil narovinu, nikdy by se to nestalo, ale to už nahlas nedodávám. Otázka jména… Je mi nepříjemná. Vzpomínka na Fernsbyho přemítajícího, zda se ke mně „Dumah“ hodí je i po měsících bolestivě živá. Stisknu krátce rty a prsty poklepu o zábradlí. „Nemusíte mi připomínat, jak se věci mají. Vím, že zde nemluvíme jako Dumah a Metatron, ale jako Delilah a lord Farnham,“ odpovím a rozhodně ne tak uctivě jak bych měla, ačkoliv… Se vrátím k formálnímu oslovení.

Ovšem má další slova nečekaně tnou do živého. Vlastně mě překvapí, jak moc jsem se ho tím dotkla. Zpětně, když si vybavím rozhovor s Alexandrem, uvědomím si, jak se ho zastával. Zastyděla bych se, ale… Zatraceně, já se tak už dnes nechci cítit! Přimhouřím oči, když padnou dokonce i z jeho úst na moji hlavu výtky. Když mi vrátí zpátky má vlastní slova, která… Která jsem rozhodně dnes neříkala… Počkat. Říkala? Zmateně zamrkám, než si opět vzpomenu, že jsem pořád naštvaná.

„Jistěže tomu nerozumím. Jak bych mohla? Všichni se mnou akorát smýkáte z místa na místo, a když si myslím, že něčemu, co se mi děje, konečně rozumím, tak hádejte co? Všechno je jinak,“ rozhodím rukama, div neztratím rovnováhu.  „Ah, ano, zatímco vy teď neděláte úplně to samé, když se necháte trochu unést, že?“ neodpustím si kousavou poznámku, která pro dobro všech měla zůstat jen v mé hlavě, ale… Ne. Dnes už ne. Dnešek bude dnem, kdy budu říkat, co si skutečně myslím. Aspoň jednou v životě!...

Pozoruji Farnhama, jak si sundává masku a odkrývá svoji skutečnou tvář. Vypadá… Mladě. Rozhodně příliš mladě na to, aby mluvil s takovou vážností o „desítkách“ let a o Alexanderovi jako o svém „synovi“. Jak dlouho vlastně zasedá v Radě? Vlastně mi to jen potvrdí tu kryptickou poznámku, co Alex měl. Znamená to, že za dvacet let budu vypadat sotva o pár let starší než teď? Ne, v to vlastně ani nedoufám, protože momentálně je pro mne málem nepředstavitelná i vidina, že vůbec přežiju tenhle bouřlivý večer.

„To jste řekl vy. Já pouze naznačila, jak to může vypadat a působit,“ zamumlám, když od něj odvrátím pohled a po jeho vzoru si sundám aspoň na chvíli tu zatracenou masku… Tedy, spíše se o to pokusím, protože nějaké jemné manipulace nebo snad dokonce motoriky mé prsty prostě nejsou schopné. S tichým zasyknutím toho tak nechám v okamžiku, když mě to ošklivě zatahá za vlasy.

Vyčítavě mlčím. Aspoň chvíli. Stále to na mne působí spíše jako výmluvy. Co kdybychom na sebe dnes nenarazili? Nechal by ho při tom vědomí stále? „A v tom se mýlíte. Mluvíme o Dumah. Mluvíme o Dumah a Kamaelovi, ne o mě a Alexanderovi. Proto mi tohle rozhodnutí přišlo kruté bez ohledu na to, jak moc na mě budete naštvaný za to, že si dovoluji něco takového vůbec naznačit, lorde Farnhame,“ neodpustím si to. Ah, ano, není to přímo Metatron, ale tohle smýšlení v něm poznávám velice dobře. Vše pro generálovo dobro, že? I kdyby to mělo bolet. I kdyby to znamenalo lhát a podvádět. Ne, pořád ve mně bublá rozhořčení Dumah.

Přesto se mu povede odvést mé myšlenky náhle někam zcela jinam, když vstane a postaví se vedle mne, zatímco pokračuje… Ne, vlastně začíná konečně odpovídat na to, co jsem potřebovala vědět. Věci, které kdybych věděla dříve, mohli jsme si celý tento roztrpčený rozhovor odpustit.

„Počkat,“ prudce se narovnám a střelím po Farnhamovi pohledem, ve které se v tu chvíli zračí údiv i děs. „Chcete mi tím říci… Že to přepadení vážně zosnoval Lucifer? Vždyť… Ti muži nás měli zabít. Stříleli po nás. Proč by mě… Měla jsem být mrtvá,“ srdce mi poskočí, jak mi to celé začíná docházet v plné tíži. A… A opět jsem z toho zmatená. Co to všechno má znamenat? Akorát mi to ještě víc zašmodrchá myšlenky.

Trochu mne z toho vytáhne zmínka o Yan. Aspoň na chvíli. Kývnu hlavou, ale nic nedodávám. Ale trochu se mi uleví, aspoň jedna věc dopadla dobře. Sice jsem k Yan neměla žádné opravdové závazky, ale stejně jsem byla ráda, že bude v pořádku.

„Ne, ne, ne… Ne. Prosím. Na rozmluvu o osudu Jeruzaléma a vybírání si stran pro další Zlatou válku teď vážně nemám, rozhodně ne po nedávné rozmluvě s vaším bývalým já,“ zadrmolím, zatímco potřesu hlavou a trochu zavrávorám, když se pokusím si trochu odlehčit jedné noze a smekne se mi podpatek.

Rozhodnu se tak usadit se do křesla, do kterého ztěžka dosednu, rozhodně ne jako elegantní lady. Lepší. Mnohem lepší. Unaveně – dlouze – vydechnu.

„Začínám chápat, proč by bývalo lepší si promluvit před… Tímto,“ ťuknu nehtem do masky a povzdechnu si. A taky před vším tím šampaňským, nemyslí mi to. Rozhodně ne tak, jak bych chtěla. „A to jsem si myslela, že horší už to být nemůže,“ povzdechnu si. „Co všechno o mě vlastně víte? Povězte mi to. Vaši tajní přesně věděli, koho hledají, dokonce i znali toho… Muže,“ zajímá mě. Poslední část té věty vyslovím nezvykle… Tiše. Váhavě. Já vím, je zde asi tisíc důležitějších věcí, které by mě měly zajímat, ale… Ne, ne, zase začínám sklouzávat do sebelítostivé nálady. Mé naštvané já se mi líbilo tedy podstatně více.

Delilah Blair Flanagan

Tvůj smích se zvonivě rozlehne prostorem sálu. Odrazí se od zlatého kování, leštěného mramoru a všemožného pozlátka, za kterým se schovává ten pravý Jeruzalém. Za poslední měsíce si měla možnost nahlédnout za příslovečnou oponu více než když dříve. Přesto, čím více jsi toho viděla, tím spíše ti bylo jasné, že tohle klubko nití, za které tahá pár vyvolených, je pořádně zašmodrchané.

Výhled tu máš opravdu pěkný, i když se na pódiu v tuto chvíli nic neděje a jeho prkna zejí prázdnotou. K tvému smíchu se nikdo nepřidá, ale také ho Farnham nekomentuje. Až po tvých dalších slovech se za tebou ozve jeho klidný hlas.

 „Lucifer? Ne, to skutečně ne. Čím jsem u vás vzbudil zrovna takovou představu Delilah?“ Položí nevzrušeně otázku, zůstávajíc sedět v křesle nedaleko tebe. „Nebo byste preferovala, abych vám tedy říkal Dumah? Ačkoliv… oba víme, že tohle oslovení není až tak úplně pravda, že? Stejně jako vaše jméno pro mne. Metatron… ano… i ne.“ Upře na tebe pohled očí, která mají ve světle plynového osvětlení zvláštně medovou barvu. Při zmínce generála ale sebou viditelně trhne.

„Trpět? Zvrácený? Omluvte mou přímost, lady, ale mluvíte tu o věcech, kterým pranic nerozumíte. Myslíte si, že stojím o to nechat Alexandera trpět? Zrovna jeho? Vidím, že nevíte o mě a vlastně ani o něm skoro nic. Přesto vám nečiní problém hned vynášet rychlé soudy… nad každým. Nehledět napravo nalevo, co to způsobí. Jako velká voda… anebo smrt. Ta také bere vše, že?“ Nakrčí rozhořčeně rty. Tvá slova ho viditelně zasáhla. Po chvíli se ale zase uklidní a s povzdechem si sejme masku, aby odkryl svou tvář. Působí mladě, něco mezi třiceti a čtyřiceti lety. Rozhodně ale nevypadá jako někdo, kdo sedí v Jeruzalémské Radě už tak dlouho. Pouze jeho oči působí starším dojmem. Jako kdyby se té tváři bez vrásek vlastně vůbec nehodily.

„Alexander je jako můj syn. Znám ho už desítky let. Jestli si myslíte, že tu jsem jen od toho, abych si krátil čas tím, že vám kazím životy, tak se šeredně mýlíte.“ Pronese potichu a v těch pár slovech jsou snad poprvé cítit nějaké emoce. „Mám důležitější věci na práci a skutečně nestojím o to někomu dělat ze života peklo. Rozhodně ne pro vlastní zábavu.“ Odtrhne konečně od tebe svůj dost intenzivní pohled a zahledí se raději vedle tebe na prázdné pódium pod vámi.

„Nemohl jsem tu informaci předal Alexanderovi. Ne hned. Je dost horlivý a pochybuji, že by vydržel čekat, než se situaci podaří stabilizovat. S trpělivostí měl vždy problémy. Znal vás navíc jen pár dnů… Nemluvíme teď o Dumah, kterou ve vás jistě viděl. Tohle je ale vedlejší.“ Mávne rukou.

„Chtěla jste odpovědi drahá lady…“ Postaví se a opře se o zábradlí vedle tebe. „Nevím, jestli vám nabídnu všechny, ale celá tahle anabáze a držení vás v utajení byla proto, aby se k vám nedostal dříve on a stejně tak i k Alexovi.“ Natočí tvář k tobě a úkosem na tebe pohlédne. „Nejenom my jsme se probudili. Lucifer je také zpátky a vy jste to mohla pocítit při vašem návratu. Kočí zradil. Vůz měl jet jinou cestou, ale navedli vás do léčky. Naštěstí jste to s Yan zvládly. To jsem skutečně rád.“ Vydechne s neskrývanou úlevou.

„Pravda, mám pro vás i nějaké dobré zprávy, které jsem dostal před asi hodinou. Yan je mimo ohrožení života… Za to vám děkuji.“ Skloní hlavu v uctivém gestu. „Tahle malá vítězství se vždy hodí…“ Zašeptá a sevře trochu silněji prsty kolem zlatého zábradlí.

„Nic to ale nemění na tom, co se blíží. Ne… Obávám se, že se opět schyluje k něčemu velkému, co otřese základy známého světa. A strany barikády se postupně zaplňují.“

♪ ♫ ♪

Jacob White

Eliza si tě tiše prohlíží, zatímco mluvíš. Sem tam potáhne z cigarety a pomalu, zamyšleně vyfoukne klikatící se kouř. Nepřerušuje tě, zatímco ty jí zde vykládáš věci, které by si neřekl tak snadno ani vlastnímu otci. A nebude to jistě jen tím, že o Mitzraelovi nic neví. Tuhle ženu až tak dobře neznáš a přesto… jakoby znáš. Ani o tom nepřemýšlíš. Dostaneš to vše ze sebe a ona tě vyslechne. Z její cigarety pak na konci zůstane jen dohořívající nedopalek, který nevybíravě típne o hrnek a vhodí do něj za zbytkem popela.

„Žena se zlatou maskou. Hmm, už jsem o ní slyšela. Potkal si tak trochu kolegyni. Ačkoliv ne tak docela. Vím, že je napojena na tajnou policii stejně jako ty, ale zabývá se trochu… komplexnějšími věcmi. Přepokládám, že bude napojená přímo na Radu, nebo někoho z ní.“ Vrátí se k informacím, které si sebou přinesl z předměstí, ale pak už se váš hovor stočí k dost osobnějším tématům. Společně s tím zvážní i Eliza.

„Tak z té zahrady odejde jen jeden z nás. Zabila bych tě.“ Vzhlédne k tobě naprosto chladným, kalkulujícím pohledem. „A nebo ty mě. Záleží, na čí straně by toho večera byla štěstěna. Máš ale pravdu, ve hře jsou tu věci, které… věci mění. Nevím, jak jinak to říct. Náš osud by byl jiný, kdybychom nebyli tím, kým jsme. Kdybychom si nevzpomněli v určité chvíle na to, co jsme si vzpomněli.“ Podotkne. „Posloupnost. Netuším, Jacobe. Kolikrát jsem o tom přemýšlela, ale i když mi někdy přijde, že vize vyvolá nějaká asociace, přijde pak další, která tuhle teorii smete ze stolu. Je to pro mě záhada. Možná je to jen chaos. Nic víc…. O Mitzraelovi? Hmmm.“ Povytáhne lehce obočí a vytáhne si z tabatěrky další štíhlou cigaretu, kterou si připálí.

„Kde jen začít. Netuším, jak zemřel. Viděla jsem… její smrt. To ještě žil. Co o něm ale vím? Nebo spíše Cassiel? Fanatik? To by neřekla. Spíše, že jeho víra byla nezlomná. Osobně si myslím, že to dost přeháněl. Jako kdyby nebylo nic jiného, co mělo váhu… Vím, že jeho postavení v nebeské armádě bylo vysoké. Dostával na starost opravdu stěžejní problémy. Měl přátele. Docela dost přátel…. Kupodivu.“ Ušklíbne se na tebe.

„A Cass… Ta ho milovala. Později nenáviděla. Někdy možná oboje. Ale tehdy ve Zlatém městě... Byl pro ni důležitý.“ Pronese suše, zatímco se zahledí na strop. „Tak moc, že uzavřela smlouvu s ďáblem. Doslova. Ten den… Tam dole ve zničeném Babylónu, kdy se skrz bránu dostala na svět ta…věc.“ I teď se otřese s posledním slovem a vzpomínkou na pokřivenou monstrozitu. „Nebyla jediná, kdo se tam vydal hledat kusy Zrcadla. Ne, Lucifer se tam dostal také. Neměla na výběr. Mohla se pokusit dostat pryč a odnést to, co měla, ale to by znamenalo, tam Mitzraela nechat. Udělala proto s Padlým výměnu. Jeho život za kusy Zrcadla. Proto Mitzraela nezabil… Proto kusy chyběly… Proto… to šlo od toho dne do hajzlu, protože na ni padlo podezření a pak se to jednoho dne provalilo.“ Vyfoukne kouř a zavře oči snad jako kdyby vzpomínala na dávné časy.

„No a zbytek už znáš, ne? Byla naivní, když se spoléhala na to, že ji Mitzrael pomůže, nebo jí bude věřit. Nepochopila, jaké měl v životě priority. Bůh, Zlaté město… a pak dlouho, dlouho nic, než nakonec ona.“ Ušklíbne se hořce. „Hloupá husa.“

„A ne… máš pravdu, Jacobe. Nejsi jako on.“ Zvedne se ze židle a dojde vedle tebe ke krbu. „Jsi jiný.“ Měří si tě bystrým pohledem. „Lovecká čuba… To není až tak špatné. Na zhýčkaného šlechtice ze Zahrad. S tím, co se v tomhle městě probouzí, bude třeba se vydat na lov a já sama…“ Nakloní hlavu na stranu a pousměje se spokojeně. „Dobře. Jestli to platí, buď zítra v osm večer za lvem. Mám vodítka, která nás možná nasměrují tak, kam potřebujeme. A pro jednou se bude hodit mít někoho, kdo mi bude stačit. Tedy… snad.“ Odhalí zuby v samolibém úsměvu a cvrnkne zbytek cigarety do krbu vedle vás.

Zítra v osm… Normálně máš na tuto dobu program. Velká akce v Jeruzalémské opeře. Maškarní ples, na který míří půlka Jeruzaléma. Ta významnější. Stejně tak přišlo pozvání i vaší rodině. Oblek i masku už máš doma nachystané, ale… Budeš se muset rozhodnout mezi povinnostmi hodného syna anebo vzrušením z lovu.

„Platí?“ Uvidíš před sebou její nataženou ruku, kterou ti zrovna ona jistě nepodává k políbení.