Andor.cz - Dračí doupě online

Krysov

Taková díra, pomyslím si poté, co se rozhlédnu po takzvané hospodě.

„Zatím nic." odvětím malému krysákovi ohledně objednávky a až malý krysák odejde, prohodím k Rizie: „V minulosti jsem na svých cestách poznal několik domorodých kmenů. Přežvýkané luštěniny, nebo kukuřici, domorodci naplivali do nádoby, jejíž obsah po týdnu kvašení scedili a domorodé pivo bylo na světě. Vsadil bych boty, že to jejich pivo bude něco podobnýho."

Odtrhnu svůj zrak z mapy a podívám se na Rizie „Pro cestování po podměstí Sognaru naslepo nám chybí svitky návratu, ale nechci to vzdávat předčasně. Zeptáme se na cestu, nebo si seženeme nějakýho goblina, kterej by nám ukázal cestu." Načež se rozhlédnu po hospodě, jestli neuvidím nějakého goblina, či skupinku goblinů, kteří by zrovna neměli co na práci.

Jestli mi padne nějaký goblin, či skupinka goblinů do oka, objednám jim přes malého krysáka pivo. Na chudáka nevypadám a když nabydou dojmu, že umím i rozhazovat peníze, mohlo by to vzbudit jejich zájem a přimět je přijít za námi. A hlavně mě nebudou mít jenom za hloupého turistu, co se ptá na cestu.

Rozhovor s chlupatcem pokračuje
Mahalath

Chlupatec se netváří zrovna nadšeně. Tvá odpověď ho zdá se moc nepobavila a nevypadá to ani, že by ti chtěl říct, kde se smrťáci ukrývají. Stále si ale udržuje svůj klid, což je na poměry divolidí trochu nezvyklé.
"Tak to velký kulový, milá zlatá. Seš na našem území, tak je nám do toho hodně. Co já vím, třeba chceš některýho z těch zmetků oddělat, protože ti zabil psa, nebo znásilnil babičku.
Upřímně mě to nezajímá. Ať je to cokoliv, tak si to určitě zaslouží. Problém je, že jestli Smrťáky nasereš, tak to budeme žehlit my. A o to nestojíme.
Klidně se vyptávej. Uvidíme, kolik lidí bude chtít o Smrťácích mluvit. Většina je z nich tak vystrašená, že rozhovor skončí hned jakmile vyslovíš jejich jméno."
Muž nemluví zrovna tiše. A pokaždé, když zazní slovo Smrťák, tak se lidé začnou dívat vaším směrem, jako kdyby jste vyřvávali nějaké obscénosti. Hned potom přidají do kroku, aby byli od vás co nejdál.

Zřejmě na tom co říká něco bude.

"Existuje jistá věc, které se říká důvěra. Seš tu cizí, nikdo z místních tě nezná a něco po nás chceš. Pro úplnost k tomu všemu přihoď i to, že seš elfka. Setkal jsem se se spoustou z těhle sviní abych věděl, že se jim nedá věřit. Jak moc asi budem důvěřovat někomu takovému?
Chceš pomoc najít Smrťáky? Tak nám dej dobrej důvod. Jinak táhni do háje."

Vida, čokl umí i štěkat. Něco mi říká, že na toho tvůj šarm nezabere.

Krysov
Walter

"Proč ne, já bych si celkem něco dala." odpoví Rizie a namíří si to k té takzvané hospodě.
Není zrovna velká, stejně jako všechno tady. Prkna jsou křivá nebo úplně nesedí a hřebíky nejsou vždy úplně zatlučené. Pokud v daném místě vůbec nějaké hřebíky jsou. Na některých místech dřevo drží jenom provaz a i ten vypadá, že má už za sebou pár let služby. Celkově stavba působí dojmem, že byla zbudovaná ve spěchu. Uvnitř to vypadá překvapivě útulně. Je zde dokonce i elektřina, byť se jedná jen o jedinou žárovku.
Nábytek vypadá jako by byl pro děti a ve vaší velikosti tu nic není. Ale to Rizie nezabrání, aby si k jednomu volnému stolu posadila.

Ani se nenadějete a objeví se u vás malý krysák se zástěrou a kusem papíru, který vám hned podá.
Jsou na něm naškrábané nějaké divné značky, které připomínají runy. Ale není to nic co bys znal.
"Písk?" ozve se krysák. Zní skoro jako nějaká plyšová hračka. Být čistší, tak by tak možná i vypadal. Rizie hnedka sáhne po lístku a začne si ho prohlížet.
"Hmm těmhle značkám zrovna moc nerozumím." Zamumlá si pro sebe, jak zkoumá papír. Na to se ozve znovu krysák. "Písk!" A ukazuje na druhou stranu listu. Rizie ho tedy obrátí, kde jsou úplně jiné klikiháky. "Trpasličí písmo, to je o něco lepší. Dám si tohle." Krysák vytáhne z kapsy zástěry malý notes a zapíše si objednávku. Potom se podívá na tebe. "Písk?"
"Vážně si nic nedáš?" zeptá se Rizie. "Mají tu i pivo. Nebo něco čemu tak říkají."
Když skončíte objednávku, tak krysák odcupitá pryč.

Mapa leží před vámi na stole. Po Krysově, nebo něčem co by se mu alespoň vzdáleně podobalo není ani památky. Chodby navíc také moc neodpovídají. Těžko říct, jestli na některých z plánů bylo alespoň něco přibližně jako jsou chodby teď.
"To je ten problém Sognaru. Nic není nikdy tam, kde by to mělo být? Co teď? Zeptáme se na cestu, nebo se vrátíme na povrch?"
Zatím co spolu mluvíte, vrátí se krysák a postaví před Rizie plechový hrnek s pitím. To má téměř čirou barvu, s lehkým nádechem žluté. Kromě toho cítíš jemnou šťiplavou vůni.

Krysov

Mlčky pokynu na pozdrav skupince krysáků vedené goblinem a dál budu s Rizie pokračovat podle mapy.

Krysov? Tohle místo na mapě vůbec není, pozastavím se nad nápisem se jménem osady krysáků, na chvíli se zadívám do mapy a poté budu pokračovat dál.

Je to tu pěkně rozkopaný, nebo spíš rozhrabaný. Na tohle místo nejspíš Tetikirën zatím nepřišel, jinak by odsud ty krysáky vyhnali... Hlavně že mám svou peněženku ve vnitřní kapse od kabátu, pomyslím si při prodírání se mezi davy krysáků a pro jistotu si svůj kabát raději zapnu.

Zatímco se cestou budu snažit z mapy zjistit kudy dál, nakloním se k Rizie a zašeptám: „Nesedneme si na chvíli támhle?" načež ukáži palcem přes rameno k místu, co by měla být nejspíš hospoda. „Ne, že bych měl žízeň, nebo chuť na něco z toho, co tam nabízej, ale rád bych si sednul a podíval se na mapu a když tak se poptal některýho z těch goblinů na cestu. Tohle místo je dost rozkopaný a nerad bych se tu zamotal," načež podám Rizie mapu očekávajíc nějaké návrhy, či námitky.
Myšlenku na to, že by se u krysích trhovců mohlo nacházet něco cenného, aniž by o tom věděli, si zatím nechám pro sebe.

Před Bertoldovým bytem
Eleanor

Obálka vlčí hlavy je velmi prostá a kromě samotné značky na ní není nic jiného. Žádné jméno, adresa, zkrátka nic. Když obálku otevřeš, najdeš uvnitř list papíru, na kterém je napsaná krátká zpráva.

Ahoj Bertolde. Ještě jsme na tebe nezapomněli. Ani na peníze, které sis od nás půjčil. Nechceme tě strašit, ale tvůj úrok pomalu roste, stejně jako naše netrpělivost. A ta není nekonečná. Ber to jako naše poslední varování. Příště už nemusíme být tak chápaví.

Tím dopis končí. Žádný podpis ani jméno odesilatele. Obrázek na obálce zdá se říká vše, co adresát potřeboval vědět. Sáhneš po další obálce a v ten moment se z druhé strany začnou ozývat nějaké zvuky. Nakonec cvakne zámek na dveřích a ty se otevřou. Skrze malou mezeru na tebe kouká muž, a ne zrovna přátelsky. Nevypadá nejmladší a na hlavě už mu toho moc nezůstalo. To málo co vidíš je rozcuchané, jako kdyby se právě probudil. Tvář má neoholenou a když promluví, tak ucítíš nepříjemný zápach.
"Kdo ksakru seš?" spustí na tebe ostře. "Kdo tě poslal?" Dveře zůstávají otevřené. Muž se neustále dívá ven, střídavě na tebe a také na chodbu. Nervózně se rozhlíží, jako kdyby tam někoho hledal, jednu ruku stále na dveřích. "Tak co chceš?"

Kultistické doupě
Oz

V klidu si to nakráčíš do sklepa. Schody pod každým tvým krokem zavržou, jako kdyby chtěly ohlásit tvůj příchod, což se docela určitě taky stalo. Cestou dolů slyšíš hlasy. Zazní cosi jako:
"Bratři, pamatujte si, že vás náš pán sleduje. Je nezbytné, aby ..." V ten moment jsi už dole a pohledy všech přítomných jsou upřené na tebe.

Celý sklep je osvícený světlem svíček. Přímo uprostřed stojí malý oltář, na kterém leží nahá žena a nad ní se sklání černá postava v kápi. Nad hlavou drží zdobený nůž. Celý oltář je pokrytý nějakou rudou, asi barvou, kterou je kolem oltáře nakreslený pentagram a pár dalších symbolů. Kromě ženy a postavy s dýkou je tu ještě asi sedm dalších postav v kápích. Celkový dojem z celé scény kazí akorát sekačka, která stojí v jednom vzdáleném koutu sklepa.

No tak tomu teda říkám učebnicová ukázka správného rituálu. Akorát těch holek tu mohli mít víc. Třeba v řetězech u zdí. Takhle tomu dávám tak sedm bodů z deseti. Snaha je vidět, ale ještě by na tom mohli trochu zapracovat.

Kultisti jsou tvým příchodem lehce vyvedeni z míry, ale nakonec se jeden z nich přeci jen vzpmatuje.
Je to zrovna ten s nožem. "Kdo ksakru jste!" Zařve muž, až se jeho hlas rozléhá celým sklepem. "A co tu chcete?" Pokračuje muž o něco tišeji, stále však viditelně naštvaný. Ostatní postavy vše jenom mlčky sledují. Nezdá se, že by chtěl někdo zaútočit, nebo utéci.

Víš co mi to připomíná? Naší první schůzku. Ty, celý rudý, chrchlající mi do ouška ta láskyplná slova. A já, čerstvě znovuzrozená entita v barvě stydlivě růžové, vznášející se nad tebou. Hned bych si to zopakoval.

Kultistická základna U rozvrzaného domu - Uvnitř

Zatracený dveře!

Ať se snažím dělat sebemenší hluk, stejně ten ďábelský nástroj dělá při sebemenším pohybu kravál jak epileptický slon v prodejně hudebnin. Tolik k momentu překvapení. Ale co se dá nadělat. Zvykl jsem si, že vyložený tichošlápek ze mě asi nebude. Ačkoliv se opravdu nezdá, že by můj koncertní pochod domem vzbudil moc pozornosti. Možná, že ten zpropadený barák vydává podobné zvuky sám o sobě, a tak to nikoho už nezajímá. A možná, že už na mě jen někdo čeká na druhé straně dveří.

Koukám na sklep. Nemůžu říct, že bych měl velkou radost z opětovného vydávání se do neznáma. Ale minule jsem se také snažil nenápadně plížit kolem, a nakonec jsem to byl já, koho zastihli v nedbalkách. Možná, že je na čase zkusit přímější přístup.

Zhluboka se nadechnu. Nasadím svůj nejvyrovnanější výraz. A rázným, nijak neskrývaným, krokem vyrazím dolů konfrontovat domnělé kultisty. Nebo bezďáky. Kdoví, co se tu stahuje za společnost. Ale jednu ruku mám rozhodně bezpečně pod kabátem na Muryho rukojeti.

"Brejvečír," ohlásím se při vstupu, ať už na mě čeká kdokoliv.

Před Bertoldovým bytem

Hromada která leží před Bertoldovými dveřmi není zrovna malá a vzhledem k chaosu v jakém zde byla naskládaná je možné že se občas někdo přišel aby se podíval co vlastně přibylo aniž by nějakou obálku otevřel. Asi největším archívním kusem jsou staré noviny který jsou datované rok zpátky, ale potom mně však zarazí jméno Katarina Boruská.
Počkat neříkala ta dívka venku že tohle je jejich dům?
Bertold nic z toho neotevřel možná proto že asi tušil o čem se v těch obálkách píše, takže začínám zvažovat možnosti buď se pokusit vyrazit dveře, ty však vypadají docela bytelně. Nebo můžu pod dveře foukat kouř a u toho křičet pomoc hoří a donutit ho vyběhnout ven. Je tu dost papíru co by se dal zapálit, pálení či propalovaní dveří bych nechala až nakonec. Nebo můžu opět zkusit lhát. předtím to vyšlo snad to vyjde i teď, takže zaklepu ještě jednou tentokrát silněji a hlasitě zvolám.
„Prosím otevřete Bertolde nejdu si pro peníze, nějaké vám nabízím. Jsem zmocněná vám učinit nabídku aby jste prozatím mohl poplatit všechny dluhy které máte tady ve Spáleništi. Pokud se však chcete radši schovávat zde tak je to vaše věc, ale měl by jste vědět že nebyl problém vás najít. Každý koho jsem se zeptala mně ochotně navedl, pokud jsem se sem dostala já dokáže to i někdo jiný a ten už může mít méně příznivou nabídku.“
Zatím co čekám až nebo jestli se Bertold vyjádří podívám se pozorněji na některý z těch dopisů, zatím jsem to nechtěla moc hnát do krajností abych ho nevyděsila. Jako první se rozhodnu otevřít tu obálku s vlčí hlavou ta dívka mluvila něco o Vlcích má to nějakou souvislost? Pokud zde nenajdu nic zajímavého tak se podívám na tu poslední obálku paní Boruské, tu s tím velkým nepřehlédnutelným vykřičníkem.

Spáleniště - Rozhovor s chlupatcem
Mahalath

V ulici kolem je docela normální ruch. I přes to si ale všimneš, že tu panuje trochu zvláštní atmosféra. Lidé kolem tě sledují a všichni se vám vyhýbají obloukem. Možná to je kvůli tobě a možná za to může chlupatý muž. Ten se nechová nijak zvláštně a působí celkem klidným dojmem. Jistě, dívá se na tebe očima dravce, ale jeho tělo je uvolněné a nezdá se, že by se chystal zaútočit.
"Nevím, jestli o téhle bandě něco víš, ale nepatří zrovna k přátelské sortě. O to víc je asi nepotěší, když někdo čmuchá kolem. Znamená to problémy a ty šéf rád nemá. Aby ti pomohl, to by musel mít hodně dobrej důvod. Máš nějakej? "

A teď po nás ještě bude chtít peníze. Hamižná sebranka.

Muž trpělivě očekává tvou odpověď. Cítíš na sobě jeho pohled, ale taky ostatních lidí z ulice. V některých je vidět strach, v jiných nenávist. Chlupatec se zdá být jedním z mála, který očích nemá ani jednu z těch emocí.