Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Jak být v životě šťastná Úleva je to nezměrná. Nic mě nebolí ani netrápí, jenom se vznáším v hřejivé tmě. Nádechy mi útěšně kloužou plícemi a nezadrhávají se. Nic mě nebolí ani netrápí. Myšlenky mě netíží, srdce se nesvírá a v očích mě neštípou tisíceré slzy. Je mi dobře. Tak jako nikdy. Pod zavřenými víčky se mi mihotají světla a stíny, vzdáleně mi připomínající, že se den střídá s noci a že se čas od času někdo zastaví vedle postele. Ignoruji to. Není to důležité… Důležité je jenom zlatavé jiskřičky, které víří na černém plátně, šimrají mě na kůži a naplňují duši klidem. Když přeci jenom oči otevřu, napůl známé tváře doktora Dearnleyho a ženy, která se mi nesvěřila ani s vlastním jménem, už nevzbuzují palčivé otázky. Nesnažím se mluvit. V bdělejších chvílích kývnu nebo se pokusím o úsměv, ale jinak si připadám jako v mlze. Hrany toho prvotního rozčarování, že ani nevím, kde jsem, a nikdo mi nechce nic říct, se otupily a svět upadl do odstínů nezajímavé šedé. Tentokrát už mě záblesk jehly nevyleká; s vědomím, že se mi žilami brzy rozlije konejšivé teplo, se odevzdám do zkušených rukou lékaře. Vlastně se těším, až mi bude zase jenom dobře. Jsem šťastná, opravdu šťastná. Alespoň než se zase probudím do toho pochmurného, bolestivého a nezajímavého světa, na který se mi chvílemi daří zapomenout. Pokaždé, když se vynořím ze zlatavého proudu, se ve mně pohne otupělý smutek. Ne, bolest zakořeněná hluboko v mém srdci nezmizí, jenom se vždycky schová a pak se bez varování vydere na povrch, aby mi připomněla všechno, za co jsem zodpovědná. Všechno, co jsem udělala. A co jsem nedokázala.
Dlouze vydechnu a pootočím hlavu. Sluneční paprsky tancují po dřevěných parketách a skoro se jim daří vytrhnout místnost z fádní šedi, které jsem již uvykla. Je to zvláštní… Posledních pár měsíců jsem strávila hledáním inspirace pro své obrazy. Na procházkách jsem si snažila zapamatovat zajímavé scény, abych je později mohla převést na plátno. Bavilo mě to. Mohla jsem se do toho ponořit na dlouhé hodiny a pečlivými tahy štětce vytvořit něco z ničeho; teď bych dost možná ani nenašla sílu štětec zvednout. Dokonce i když se světlo ohýbá vcelku okouzlujícím způsobem, který by za to stál, jenom dál slepě hledím k oknu. Rozmazaný stín u okna, který napřed považuji za výplod své představivosti, pomalu nabere na pevných obrysech a z šedi vyplavou ostře kontrastující odstíny černé a bílé. I tohle je povědomé. Kolikrát jsem viděla Lucifera takhle stát a pozorovat zlatou záři? A kolikrát jsem stála vedle něj, někdy tiše, jenom aby věděl o mé blízkosti, zatímco se probíral vlastními myšlenky, a jindy ponořena do příjemného rozhovoru a jeho milých úsměvů? Na okamžik přivřu oči. Znovu si musím připomenout, že to není on. Ne tak docela. „Elijo…?“ Snad protože se neozve varovná bolest na hrudi, se pokusím podepřít lokty a dostat se tak alespoň do trochu důstojnější polohy. Nejspíše je dobré znamení, že mi zbyla ještě nějaká hrdost – přinejmenším před ním –, ale pohyb je to malátný a dosti nešikovný, jako by do mě stačilo jenom fouknout a spadla bych. Je to stále stejně frustrující. „… ráno?“ zopakuji nejistě. Je ráno? Nebo to říká, jenom protože jsem se probudila? Pokud opravdu svítá, může být… kolem sedmé, hádám… „Jistě. Dobré ráno…“ Dopadlo to dobře. S těmi slovy mi obočí výmluvně cukne a očima probleskne němá otázka zpochybňující jeho úsudek. Nenašlo by se v ní rozčílení, to opravdu ne, spíše nevíra, že by to tak nazval. Dobře? Takhle ve tvém světě vypadá „dobře“? Opravdu? Obzvláště když se ještě ani nepostavím… a vtíravý hlásek v hlavě mi napovídá, že rozhýbat tělo nebude zdaleka tak snadné, jak bych si z celého srdce přála, a že je to vlastně jedna z mých menších starostí… ale vlastně vím, jak to myslí. A že má pravdu. Na hrudi už mě nebolí, dokonce i skládat slova se mi daří a nebýt těžké únavy by mi opravdu bylo… dobře, i když mi to tak nepřipadá. „Silná slova takhle po ránu,“ zamumlám tak upřímně, až mě to samotnou překvapí. Zamrkám. Měla jsem si to odpustit, ale je těžké dávat si pozor na slova. A na myšlenky. A na všechno ostatní. „Ale… Hádám, že jsem naživu. V jednu chvíli jsem si byla jistá, že… to byl konec. Viděla jsem světlo a… opravdu už jsem si nemyslela, že se probudím. Děkuji. Za, uh, záchranu života i podruhé.“ Když mi zase jednou dojde, jak se celá představa o jednom příjemném večeru s ním roztříštila na zakrvácené střepy, koutky mi cuknou v sebemrskačském pousmání. Ten večer rozhodně… překonal veškerá očekávání. Znovu se na něj zpytavě zadívám. Byť jsem si ho původně představovala se světlými vlasy, teď mám problém si na ně zvyknout. Sedí k němu, to ano. Více ho tak připomíná a já si nejsem jistá, jestli je to dobře… „Jak dlouho… už tady jsem? Co se stalo? Potom, co…“ Vyslovit se to nepřiměji. „Po tom plesu.“ | ||
| |||
 | V poutech Lilith von Aldithley První z pout se ti zacvakne kolem ruky a pak i druhé. Jsou docela těžká a chladná. Nejhorší je ale ten pohled na vlastní ruce v okovech. Rozhodně je to něco, na co někdo jako ty opravdu není zvyklý. Ponížení. Strážník tě vytáhne ze země zpátky na nohy, aby ses pokusila dojít k jejich veliteli, ale hned po prvním kroku tě trhnutím strážník zastaví. V tobě se mezitím vzedme vlna vzteku. Padnou obvinění z toho, že tě tu chtějí popravit, ale až když padne jméno lorda Farnhama a to, že s tebou chtějí udělat něco podobného, viditelně jejich pohár trpělivosti přeteče.
„Zpacifikujte ji.“ Zavrčí velitel jen, aby s tebou policista třísknul o stěnu, na kterou tě pak silou natlačí. Zabolí to a tentokrát tě hlava po nárazu bolí doopravdy. Pokračuješ ale poněkud přidušeně ve svých obviněních, které kromě chladné ignorace vyvolávají leda tak negativní pocity na straně policistů. Kolem vás není v tuhle chvíli nikdo další, kdo by tu okouněl a mohl být případným svědkem. Ne, střelba spolehlivě všechny kolemjdoucí v panice rozehnala.
„Drž hubu!“ Oboří se na tebe policista, zatímco s tebou pro jistotu třískne o stěnu ještě jednou, až ti scvaknou zuby a další slova se zadrhnou v hrdle. „A prohledejte ji.“ Slyšíš velitele zásahu, aby tě pak začal další policista šacovat. Na rozdíl od Josiaha a Leonory nejsi po zuby ozbrojená, ale i tak tě prohledají důkladně. V tuhle chvíli je bolestivější ale spíše fakt, že se něco takového děje dědičce rodu von Aldithley než to, že tě bolí naražená hlava.
„Nikdo vás tu popravovat nebude…. Dámo! Ale ještě slovo a postaráme se o to, abyste si další obvinění rychle rozmyslela!“ Uslyšíš nazlobený hlas velitele policistů. S hlavou natisknutou na stěnu, se ale nemůžeš pořádně otočit. Vidíš jen Josiaha a Leonoru, kteří jsou stejně jako ty spoutaní a nejistě tě sledují. Drží se posledního rozkazu, ale vidíš, že ze současné situace nejsou příliš nadšení. Kdo by se tomu také divil.
„A von Aldithley? Co to je sakra za jméno. Nevím, co jste zač, ale rozhodně nejste dáma ze Zahrad!“ Promluví na tebe opovržlivě policista, který je u tebe a dál tě drží u zdi. „Však my z vás dostaneme, co jste tu se svými ozbrojenými kumpány a tou podivnou věcí plánovala. Nemusíte se bát.“
„Zajistěte je. Brzy tu budou vozy.“ Zavelí jejich velitel, zatímco tě společně s Josiahem a Leonorou nechají stát u zdi, kdy každého z vás hlídá jeden policista. „A s vámi dvěma si ještě promluvím.“ Střelí pohledem po dvojici, kteří tu před pár okamžiky stříleli. Josiah a Leonora jsou od tebe příliš daleko na to, aby si jim byla schopná něco nepozorovaně říct, ale často se na tebe otáčí v očekávání toho, co s touto situací nakonec zamýšlíš. AL-2 i nadále leží nehnutě na zemi a na první pohled to vypadá, že kulka prošla jen ramenním pancířem, ale nepoškodila žádný z hlavních mechanismů. Kolem je zatím až nezvyklý klid. Střelba a viditelně vyhnala většinu z procházejících lidí do bezpečné vzdálenosti. Viditelně málokdo si chce kazit předvánoční čas tím, že by riskoval život kvůli vlastní zvědavosti.
| ||
| |||
| Jako tenkrát Jacob White Jsi v krytu, z kterého ale moc dobře vidíš, jak ta žena jde za Elizou. Nespěchá. Je vidět, že si tady proti vám věří. Avšak, ty sám víš, že jsi zatím ještě nevytáhl esa z rukávu. Prozatím si bojoval jako Jacob White. Až do teď…. V rukou se ti zhmotní ze zlaté záře dvě zdobené pistole. Jako vždy, když je potřebuješ. Stačí jen krátká myšlenka. Vzpomínka. A sevřeš je v rukou.
Vystřelíš. Kolem ženy se rozzáří několik ze země stoupajících tenkých sloupů zlaté energie. Střely tvé zbraně mezi nimi ale zahalené postavě neproletí. Místo toho se rozplynou na jejich hranici v sérii zlatý záblesků. Nakonec tedy nebyla až tak bláhová. Otočí se na tebe a jen s křivým úsměvem zvedne prst, kterým zakývá ze strany na stranu, viditelně pobavená současnou situací.
Udělá další krok a namíří na Elizu ležící na zemi. Nespěchá. Vše dělá až provokativně pomalu. Jen kolem ní blýskají zlaté záblesky. Vidíš to skoro jako tenkrát. Jedna jediná rána může stačit k tomu, aby se historie zase opakovala. Konec kapitoly. Konec života. Tentokrát ale tomu budeš jen bezmocně přihlížet…
Ale to nemůžeš. Cítíš vlnu hněvu, která tě naplní jako spalující oheň. Skutečně cítíš žár, který ti prostupuje celým tělem, až k rukou. Až k zbraním, po kterých přeběhne vlna bílého světla a po jejich stranách se vykreslí série bíle planoucí symbolů. Zmáčkneš spouště a z hlavní vyletí proud oslnivě bílého světla. Dvojice střel protne vzduch a proletí mezi zlatými sloupy světla jako kdyby jim nic nestálo v cestě. Najdou tak bez problémů svůj cíl.
Tělem ženy ty dva zásahy trhnou a ona jen zavrávorá a stočí k tobě tvář s výrazem čirého překvapení, které se až poté změní na bolest. Upuštěná zbraň zazvoné o zem. Klesne na kolena, aby se pak zhroutila k zemi a kolem jejího těla se začne až nepřirozeně rychle rozlévat kaluž krve, z které stoupají ve velkém zlatavé částečky a míří v divokém reji do středu místnosti.
Hučení zesílí.
„Co to…? Díky... Díky, Jacobe.“ Začne se Eliza těžce sbírat ze země vedle mrtvého těla Probuzené. Viditelně je zraněná a ze spánku jí teče krev, ale zvládne stát. Nebude to tedy nic tak fatálního, jako ji čekalo z rukou té neznámé ženy. Pokud to chcete dokončit, tak váš cíl se nachází uprostřed sálu. Tam, kde žhne vlnící se kruh. Jedna z postav k vám vykročí. Se zářivým kruhem za zády je z ní v ostrém světle spíše černá silueta, ale pak uslyšíš v hlavě hlas.
„Jdete pozdě.“ Jen dvě slova, prosté konstatování, než ti hlavu jako tehdy naplní omračující kakofonie zvuků a tobě se podlomí kolena.
| ||
| |||
 | Svěřený úkol Noahova odpověď mne trochu… Zmate. Překvapeně zamrkám, než vzápětí povytáhnu obočí. Jiné ubytování? Ale… Co… Oblečení? Nebudu lhát, těšila jsem se na tu velkou měkkou postel a širokou vanu, do které jsem se hodlala aspoň na hodinu naložit do vroucí vody. Noah jako by mi četl myšlenky mne ujistí, že o svoji koupel nepřijdu, a tak… Jen smířeně kývnu hlavou. „Tak… Dobře. Když slibuješ, že o horkou koupel mě nepřipravíš…“ souhlasím odevzdaně. Ostatně co jiného bych také měla udělat? V současné chvíli je pro mne jednodušší a účelnější se Noahovi v jeho rozhodnutích zkrátka podvolit. Nic jiného mi ani nezbývá.
Zbytek naší cesty se ani nepokouším zapříst hovor, na to jsem příliš unavená. Jen si ve světle krvavě rudého západu slunce pobrukuji tichou melodii, myšlenkami na hony vzdálenými jízdě zasněženou krajinou, než nakonec i ta utichne. Na kopci se nám otevře pohled na Jeruzalém zabarvený sytými tóny posledních paprsků zapadajícího slunce. Srdce mi poskočí a krátce ve mne zažhne ta zvláštní jiskřička úlevy. Ten zvláštní pocit sílící úměrně s tím, jak se k městu blížíme. Ať už je to jakkoliv… Bez ohledu na to, co zlého se ve městě stalo, tak… Byl to domov. Patřila jsem tam. Narodila jsem se tam a jednoho dne jsem tam měla i zemřít. A přeci… V tom možná bylo ještě mnohem více. Jeruzalém byl naším náhrobkem… Naším hrobem.
Z pochmurných myšlenek mne vytrhne bolest zakusující se do zad. Už nevím, jak se v sedle posadit nebo co udělat, aby mě tolik netlačilo sedlo a nebolelo… No, všechno. Čím blíže jsme k městu, tím více se v sedle vrtím, trpitelsky se ušklíbám a občas si i tiše povzdechnu nebo naopak podrážděně zasyknu. Přesto neceknu ani slovo, jen… Vážně se snažím. Přesto je tohle další ze zážitků, co bych si ráda odpustila.
S vjezdem do města se mi ovšem neuleví. Dokonce ani trochu. Tohle není Jeruzalém, která znám. Tohle dokonce ani není Jeruzalém, který bych znát chtěla. Periferie města přecházející v chudinské čtvrti není pěkným místem. Když teď ulice navíc halí šero pomalu houstnoucí v nepříjemnou tmu… Srdce mi buší, zatímco se choulím v kabátu na koňském hřbetu. Cítím na sobě cizí pohledy, ze kterých mne mrazí, a kdykoliv periferním viděním zahlédnu, že se nějaký z těch podezřelých stínů pohne… Otěže svírám pevně v rukách. Možná až příliš pevně. Pohledem si úzkostně hlídám Noaha, u kterého se držím. Šálu si po jeho vzoru vytáhnu a částečně za ni skryji tvář. Tentokrát ne kvůli zimě. Jen… Bojím se. A i přes veškerá přesvědčování sebe sama… Úzkost přichází v návalech, násobená vyčerpáním, které na mne čím dál palčivěji doléhá.
Naštěstí to netrvá zase tak mučivě dlouho, než zastavíme. Konečně. Tedy… Při pohledu na rohovou budovu s tím nadšením z konce cesty už nejsem zase tak jistá. Přelétnu očima od Noaha k tomu domu a pak zase zpátky… Ale zdá se, že to opravdu myslí vážně. Byť opravdu nesouhlasím s konstatováním, že „to není žádný přehnaný luxus“, ale… Jen se nadechnu a zase stisknu rty. Noah už stojí u mého koně a já… Uhm. Tentokrát to sklouznutí ze sedla zpátky na zem doopravdy bolí. Vlastně jsem ráda, že se udržím na nohách a po krátkém prodýchání tohoto nového intenzivního pocitu se zvládnu pohnout bez křivení obličeje. Ovšem nohy mne unesou, a to je jediné na čem záleží.
„No… Pivo jsem měla asi jen… Dvakrát? Je hořké a dobře se po něm spí, takže… Jestli to ocením nevím, ale zkusit bych to asi mohla,“ odpovím Noahovi, stále… Tak trochu rozhozená z tohohle místa. A pivo… Ano, vzpomínám si na jeho chuť. Ze sanatoria. Na první týden samotky se jen tak nezapomíná, a pivo… Bylo jediným, co tam mělo nějakou chuť. Co mi aspoň trochu pomohlo přežít pár hodin věznění mezi čtyřmi stěnami. Kdo ví, možná… Možná by bylo ozdravné zkusit dát si ho… Jako normální člověk.
Nicméně tím dnešní den plný překvapení nekončí. „Já? Sama?“ vypadne ze mne zaskočeně, když mne Noah pověří nejen domluvením ubytování, ale především i vymyšlením… Jak to říkal, krycí historky? „Tedy, no… Uh, chápu, dobře, tak tedy… Dobře,“ odkašlu si ve snaze zakrýt vlastní nejistotu a nepochopitelné rozpaky. No rozhodně mi najednou není zima, když mne Noah i s koňmi opustí a já zůstanu před hotelem stát sama. Nejistým krokem se tedy vydám dovnitř.
Budova zevnitř působí stejně omšele a nevábně jako zvenčí. Bristol ani žádný jiný podnik v Zahradách to skutečně není. Chodba. Okénko. Lehce nakrčím nos, zatímco si stahuji šálu a rovnám vlasy. Co to tu páchne? Já… Vím, sice jsem spala na horších místech, ale… Každý pohyb ramenem mi ovšem připomene, jak moc chci svoji horkou koupel. O měkké posteli si už můžu nechat akorát zdát.
S povzdechem se ještě jednou nejistě rozhlédnu po chodbě, než vykročím směrem k muži sedícímu za okénkem. Nevšímá si mne, dokonce i přestože si mě… Musel všimnout, ne? Tohle chování mne trochu zmate. Tohle je v takových podnicích… Normální? Zaváhám a nejistě přešlápnu z nohy na nohu. Pak mi ovšem pohled padne na knížku v jeho rukách… Kterou dokonce poznávám. Mám ji… Mívala jsem ji v knihovně. Pečlivě schovanou stejně jako pár dalších za sborníky, na které roky nikdo jinak nesáhl. To zjištění mi dodá odvahu.
Dlaněmi se tak opřu o pult okénka a přinutím se k úsměvu. „Tak už komtesa Elisabeth zjistila, že se ukrývá za maskou tajemný hrabě?“ odkašlu si a můj úsměv na okamžik zakolísá. Tohle možná nebyl ten nejlepší úvod do konverzace. „Tedy… Chtěla bych si u vás pronajmout pokoj pro sebe a svého…“ zarazím se. Co by měl být Noah? Bratr? Nejsme si vůbec podobní. Manžel… Proboha, Del, ne manžel opravdu ne. Ale… Mám na sobě kalhoty a jsem tu s mužem. Probůh, jak to musí vypadat? „Vlastně dva pokoje. Chtěla bych dva pokoje na jednu noc, pokud byste byl tak laskav, pane,“ rychle se opravím. Nehty zacvakají o pult v rychlém staccatu a já se krátce ohlédnu ke dveřím. | ||
| |||
| Zázračné léky Vera De Lacey Služebná odejde a ty zůstaneš sama se svými sny a myšlenkami. Netrvá to však ale dlouho a bolest začíná otupovat stejně jako většina vjemů z těla. Nastupuje příjemné uvolnění a oči se ti klíží v poklidu momentu, do kterého se propadáš. Usínáš a opět tě nic netrápí. Nic tě netíží. Žádné výčitky. Žádné pochyby. Žádné vzpomínky… A v poslední řadě ani žádná bolest. Je to klidný a mírumilovný spánek, jaký si snad ani nepamatuješ.
Párkrát se probudíš. Jednou je u tebe opět lékař, který ti ale podá opět injekčně nějaká anestetika, než začne převazovat ránu. Svět se ale díky lékům záhy zase rozmaže a ty odpluješ do lepších míst. Podruhé je tam opět ta žena, aby ti pomohla se trochu najíst. Lžičku sirupu následuje pár lžic silného vývaru. Jeho chuť ani pořádně nevnímáš. Neustále bojuješ s tím, že je těžké vnímat tenhle svět tak ostře jako před tím. Působí jako ve snu, do kterých se pak záhy také zase propadáš. Jsou plné hřejivé zlaté záře a uklidňujícího šumění větru.
Konejšivá zlatá záře ale zase postupně zeslábne a ty rozlepíš oči. Opět ses vrátila zpátky do šedi toho krutého světa. Ležíš stále ve známé posteli. Přes sebe máš přehozenou přikrývku a závěsy kolem postele jsou shrnuté u dřevěných sloupků. Můžeš se tak podívat na okno, za kterým vidíš zlatavou záři slunce sklánějícího se k západu anebo snad vycházejícího nad obzor? Je těžké určit přesný čas, když se vynořuješ ze sladkého nevědomí jen na takové vytržené okamžiky.
Tentokrát ale nejsi sama. U okna si všimneš postavy. Je to v prvních momentech jen silueta, která po snaživém zaostření začne nabírat ostřejších rysů. Tmavý oblek, bílé vlasy shrnuté na rameno. Muž stojí nehnutě a hledí tiše z okna do slunečních paprsků. Až když se pohneš natolik, že se ozve zašustění přikrývek, lehce otočí tvář tvým směrem a úkosem pohlédne k posteli.
„Hmm, dobré ráno. Vypadá to, že to nakonec dopadlo dobře.“ Promluví na tebe, zatímco ty si uvědomíš, že už není takový problém se nadechnout a vlastně necítíš příliš bolesti. Spíše jsi dost malátná a svět se sem tam rozmaže. Může za to snad, že by ses tak rychle zázračně unavila anebo za to vděčíš především účinným lékům od pana doktora Dearnlyho, které ti z uzdravovací anabáze nakonec udělaly spíše procházku růžovou zahradou? Kdo ví.
| ||
| |||
 | Zážitky, které se nezapomínají Trocha štěstí, znalost zbraní a zaváhání policistů, kteří uslyšeli pojistku… můj vlastní pokus vyhrotit situaci mne nestál život a naštěstí ani trochu krve, a tak trochu vyšel tak, jak jsem čekala. Střelba nejspíše vyvolala ještě větší chaos, ale to, že zde stáli tři osoby s rukami nad hlavou a bylo na ně bylo vystřeleno… někdo zahlédnout prostě musel. Třeba aspoň ten ubožák, kterému kulka vysklila obchod, nebo někdo, kdo se zbraní nebál a neutekl v moment, kdy na něj ani jedna nemířila. Tedy, nějak jsem v to mohla doufat, protože jinak to bylo slovo proti slovu… jich bylo více a kdo ví, jak moc by stáli za svým. Zákon byl ale zákon… I tak, výstřely zazněly jasně. Po chvilce, kdy jsem si pocitově ověřila, že se mi vše povedlo bez toho, abych se zastřelila jsem si uvědomila, co ti dva říkají… pro většinu lidí samozřejmě nesmysl. Zbraně se jen tak sami neodjistili a nevystřelí… „Ano? Ano… myslím, že mi nic není.“ Odpověděla jsem krátce na dotaz jednoho z mužů, který u mne stál. V moment, kdy jsem se zvedla a rukou ze sebe dostala špínu jsem byla vyzvána na to, abych předložila ruce? S překvapeným výrazem jsem se podívala na své ruce a pak i na ty Leonory a Josiaha… dva strážníky nikdo vůbec neřešil? To jako vážně? No… tak poslední snaha, než mne někdo praští do obličeje a umlčí mne už úplně, pohled dopadl na velitele, já zvýšila hlas a začala mluvit vůči němu „Takže mne chcete popravit někde, kde tomu nebude nikdo přihlížet? Jak mám věřit těm, kteří na mne právě vystřelili? Všichni tři jsme měli ruce nad hlavou a stroj nic nedělal, přesto jste na nás vystřelili…“ Řekla jsem podrážděně a popošla vůči němu, nebo se aspoň pokusila, než mne ruka strážníka nezastavila. „Včera zavraždili Lorda Farhama a dnes se vaše jednotka pokusila o něco podobné? Popravit někoho z rodu Aldithley? Lilith von Aldithley?“ Přejela jsem zamračeným pohledem přes každého strážníka, nějak doufajíc, že aspoň toto jméno někdo bude znát. „Chápu, že je zákon je zákon, ale… jak mám věřit vašim lidem, že mne cestou někdo nepopraví? Navíc…“ podívala jsem se směrem na ty dva, kteří vystřelili: „To je jako toto necháte jen tak být?! Pokus o vraždu a nic se zde neděje… ale to, že nemám nějaké povolení a my jsme ti kteří mají pouta?“ Řekla jsem se značným znechucením, dívající se na to, jak Leonoře právě odebírají zbraně. „Moji lidé mají zbraně přesně kvůli takovým, jako jste vy… zkorumpovaní policisté, kteří nejspíše dostali zaplaceno za to, aby mne zatkli a našli si takto důvod, proč mne odvést. Nyní se ukázalo, že minimálně dva z nich dostali zaplaceno, aby mne zastřelili ale jsme to my, které tady odvádíte. I když jsme nic neprovedli… tomuto říkáte spravedlnost?“ V hlasu byla hodně vášně a čirého naštvání. Nyní vážně byla otázka, jestli toto někdo slyšel… jestli vůbec byl někdo v okolí, kdo by se nás zastal anebo mi můj plán tak trochu nepomohl. Mohla jsem zvyšovat hlas, jak jsem chtěla, ale dopad to mělo stejný… I tak jsem vydechla a pokusila se trochu uklidnit… toto divadlo bez publika nemělo stejně žádný účinek, a i když jsem byla v právu, nemusela jsem tu svoje naštvání přehánět. Ugh… odsouzena k tomuto jsem nejspíš byla od momentu, kdy na nás začali mířit. AL-2 nic není… pancíř tu ránu nejspíše odrazil… snad ji aspoň vezmou s sebou… myšlenka proběhla hlavou já zkontrolovala, jestli ze stroje neteče nějaká kapalina nebo něco, co by naznačovalo, že stroj je poškozený. I tak jsem neměla moc možností jej nyní ani opravovat. Druhá varianta byla ozkoušet její bojové schopnosti a nechat Josiah a Leonoru ukázat, co umí… pomyslela jsem si a podívala se zpět na strážníky, kteří nejspíše pro dnešek měli dost. A to byla jen doba oběda. | ||
| |||
| Se soumrakem v patách Delilah Blair Flanagan
„Hmm, nebudeme muset tak pospíchat, ale ano… dorazíme až za tmy.“ Poposedne si Noah v sedle, než vyrazíte. Sníh křupe v pravidelném rytmu pod koňskými kopyty a slunce sklánějící se k horizontu nabírá krvavé odstíny. Za jiných okolností by to byla vlastně příjemná vyjížďka, ale to by si nesměla mít za sebou intenzivní střelecký výcvik, a naopak by se hodila trocha více jezdeckých hodin.
„Vzhledem k času a tomu, že toho máš jistě dost, změníme trochu plány. Nemá smysl se trmácet až tam, odkud jsme dnes ráno vyjeli. Ne, pokud zítra vyrazíme opět za město. Takže plány na večer trochu poupravíme. Ale nemusíš se bát. O horkou koupel jistě nepřijdeš.“ Ohlédne se na tebe přes rameno Noah jedoucí před tebou.
Brzy přejedete kopec a uvidíte panorama Nového Jeruzaléma, který se táhne až k obzoru. Komíny chrlící hustý dým, vysoké věže ztrácející se v dálce. Je to známý pohled. Koně odfrkují scházejí i s vámi z kopce blížíc se periférii města. Slunce už zapadne za obzor a kolem vás se zešeří, když vjíždíte do města. Postupně se dostáváte do chudších čtvrtí, které pro tebe byly nové a vůbec ne příjemné. V tuhle chvíli je ten pocit ještě intenzivnější. Pouliční lampy svítí jen některé a z podivných existencí se tak stávají jen tmavé siluety, které vám věnují někdy až nepříjemně dlouhou pozornost.
Tma zhoustne, když v tom zastavíte u jedné velké rohové budovy. Vypadá poněkud neutěšeně, ale v porovnání s jinými částmi čtvrti, kterými jste projížděli, to není až tak špatné.
„Tak jsme tady. Náš nový cíl.“ Noah zastaví koně a sesedne, aby došel ke tvému a počkal, až z něj také sklouzneš na zem. Brýle už dávno schoval zpátky do kapsy, a naopak se zachumlal do šály, protože s přicházející nocí se docela ochlazovalo. „Není to sice žádný přehnaný luxus, ale na přespání to bude stačit. Mají tu dole i vcelku dobrý podnik, kde dobře vaří a mají slušné pivo… Hmm, ale to upřímně netuším, jestli je tohle zrovna věc, kterou oceníš?“ Povytáhne s úsměvem oblouk obočí a pak kývne bradou k vchodu do budovy. „Klidně zatím běž počkat dovnitř Del a domluv nám ubytování. Nějakou pěknou krycí historku už nechám na tobě. Já zatím odvedu koně do stájí.“ Dodá a pak se jen pobaveně ušklíbne. „Dnes večer prostě budeme improvizovat.“
Noah zmizí s koňmi v průjezdu u budovy a ty tedy projdeš dovnitř. Vejdeš do prostornější, ale nic moc zařízené chodby. Dle okénka, které působí jako recepce, to bude nejspíše hotel, ale grandiózní foyer v Zahradách to skutečně nepřipomíná. Ve vzduchu je trochu cítit zápach připomínající snad vlhkého psa. Nejsi tu ale sama. Muž ve středních letech, který je poněkud při těle sedí za okénkem a za zády se mu na dřevěné tabuli houpou klíče s čísly pokojů. V rukou má knihu a ty si můžeš dle přebalu všimnout, že se jedná o jeden z kousků té dobrodružné brakové literatury, kterou máš tajně tak ráda. Viditelně si tě nevšiml anebo nechce všimnout a jakoby nic otočí další stránku. Ke kvalitě služeb v Zahradách má tohle místo skutečně daleko.
| ||
| |||
| Chaos Lilith von Aldithley Situace nevypadá dobře, ale nezbývá než doufat, že se celý problém bude dát vysvětlit někomu méně omezenému, než je velitel této policejní jednotky. Rozhodneš se tedy nevzdorovat, ale přitom se ti v hlavě zrodí ještě jeden plán…
„Co by na to Mora Dorsum řekla…“
Policisté na tohle slovní spojení nijak nereagují. Ne však sourozenecké duo. Koutkem oka zaznamenáš, že Leonora svěsila ruku, kterou držela poblíž pasu a stejně tak i Josiah ve svém postoji o něco uvolnil ramena. Rozkaz zněl jasně.
Mezitím ale natáhneš svou mysl ke zbraním. Je jich více, ale dvě vhodné se ti podaří najít. Alespoň doufáš. Tohle je ostatně docela riskantní podnik. Stačí trochu špatný odhad a můžeš skončit mrtvá na chodníku města, ve kterém nejsi ani dvacet čtyři hodin. Soustředíš se a pojistky dvou vybraných pušek se pohnou.
*cvak…cvak*
„Hmm…?“ „Co…?“ Ozve se od dvou překvapených policistů, kterým se před očima pohnul sám od sebe mechanismus jejich pušek, zatímco ty promluvíš a uděláš krok, aby pak ihned zazněla dvojice výstřelů z odjištěných zbraní. Najednou je všude moc hluku. Slyšíš kovové zazvonění, jak jedna z kulek narazila do zbroje automatona a pak také tříštění skla za tebou. Máš štěstí. Kulka tě minula. Možná právě také díky zaváhání policisty, který si všiml podivného chování své zbraně. To už se ale kácíš k zemi.
„Dost! Nestřílet!“ Křičí policejní velitel, zatímco ležíš na zemi a držíš se za hlavu. „Co to sakra?! Skloňte zbraně, idioti!“
„Pane… Pane já ale nestřílel!“ „Ta zbraň… pohnula se sama!“ „Ano… já… já nevím, jak to ale pojistka se odjistila sama a pak to vystřelilo.“
Znějí poplašené hlasy těch dvou nešťastníků, zatímco Josiah s Leonorou tohle celé představení sledují s rukama nad hlavou. „A dost! Vy! Čelem ke zdi a rukama se o ni opřete!“ Křikne na ně velitel jednotky a sourozenci se tedy zachovají dle instrukcí, uposlechnou příkazu policie a položí ruce na stěnu hodinářství, které má teď vysypanou jednu z výloh, aby k nim přistoupil policista a začal je prohledávat.
„Ta věc se nehýbe… aspoň zatím. Dobře. Zkontroluj ji.“ Zavrčí velitel k jednomu z jeho mužů, který k tobě přijde, aby se k tobě sklonil.
„Jste zraněná paní? Krvácíte?“ Vidíš muže ve středních letech, který si tě prohlíží a viditelně má nervy na pochodu. „Veliteli, nekrvácí. Nevypadá zraněná.“
„Veliteli! Máme tu zbraně! Jsou ozbrojení!“ Ozve se do chaosu kolem.
„Hmmmh! Nasaďte jim pouta. Bereme je s sebou k výslechu. Všechny! Jestli jí něco je, lékař ji prohlédne.“ Zavrčí velitel už dost podrážděně a policista, který se nad tebou skláněl, aby zjistil, jak na tom jsi, najednou vytáhne železná pouta. Podobné v ten moment zacvaknou Josiahovi a Leonoře kolem zápěstí, zatímco se na zemi z jejich dosahu nakupí pěkná sbírka zbraní.
„Ruce!“ Chytne tě policista bez smilování za zápěstí, aby ti na něj přicvaknul první z okovů, aniž by tušil, kdo vlastně vůbec jsi a evidentně ho to v tuhle chaotickou chvíli ani nezajímá.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Muž, který nemá co ztratit Jediný krok do světla a ponoříme se do zcela jiného světa. Během nádechu se všechno změní a s vydechnutím stojím na místě které do Jeruzalemského podzemí patří ještě mnohem méně než to, co jsme viděli venku. Mám chuť se otočit abych viděl, zda je za námi ještě pořád východ. Pach podzemí ale naznačuje že ano. Možná je to zlatým světlem, možná celým tím výjevem ale střelců si vůbec nevšimnu. Kdyby mě Eliza nestrhla… raději nepřemýšlet. Není na to čas. Není čas zjišťovat co je to za podivná těla co se vznáší ke stropu sálu. Nejdřív musíme přežít. Vykloním se zpoza sloupu a vystřelím. Projektil vyletí se zášlehem plamenů z hlavně. Letí k cíli, který se vyklonil z blízkého krytu. Zaryje se kůže, pronikne kostí a poškodí vnitřní orgány. Nepřátelé opětují palbu, ale jsem pryč rychleji, než mě někdo trefí. Vidím mou společnici, jak se k nim během střelby přesouvá. Kryju jí. Další střela, další a další. Orchestr střelců. Je u nich vidím, jak vzduchem vystříkne proud krve. Střelím dalšího, co na ní míří. Jsme dobří. Tanec smrti nám společně jde. Přesunu se rychle do krytu dalšího sloupu. Vykloním se a ucítím otravnou bolest v ruce. Tentokrát jsem nebyl tak dobrý. Nevadí. Na ošetřovaní bude čas později. Stisknu spoušť a další z nich sebou cukne. Síla výstřelu s ním hodí dozadu a zůstane ležet. Závěr zbraně se nevrátí zpět a mě je jasné že skončila výhoda boje moderní puškou. Už sahám po pistoli, když v tom se začnou zlatá světla vznášet. Eliza kolem mě proletí. Mám chuť se k ní rozeběhnout. Jenže nesmím. Pak se vynoří ta žena. Málem se nestihnu schovat, když vystřelí. Jde po Elize. Má ruka se zastaví na půl cesty k pouzdru se zbraní. Na tohle není čas. Věci se nedějí pro nic za nic. Tohle je boj, který lidské zbraně nevyhrají i když jsem chtěl. Teplo, krátká záře a pocit hřejivosti který na několik okamžiků zažene chladný strach. Mé prsty se sevřou kolem rukovětí božských zbraní. Slíbil jsem si jedinou věc. Že se nebude opakovat to co v minulém životě. Elizu nepotká stejný osud jako Cass. Pokud nebude zbytí umřu při pokusu jí ochránit. Tak jak se to mělo stát už kdysi. Tahle existence funguje na vypůjčený čas, který ona vykoupila cenou, která byla vyšší, než by měl kdokoliv zaplatit. Cítím, jak zuřím. Zuřím podobně jako Mytzrael když stanul proti ženě, kterou milovat a zabil. Jenže já využiju stejnou moc jakou on, když vytvořil své zbraně abych jí o celé věky později zachránil. Je mi jedno co je ta děvka, co po střílí zač. Je to jen další mrtvola na dlouhém seznamu mých hříchů. Vykročím zpoza sloupu. Nemusím nabíjet, nemusím se bát, že mi dojde munice. Cítím, jak svaté zbraně hoří v mých rukou. Přináší poslední soud. Proudí jimi plamen a můj hněv. Stisknu spouště. Vyšlehnou plameny světla. Znovu, znovu a znovu. Mačkám spouště tak rychle jak mi to prsty dovolí. Pak si uvědomím že to ani není potřeba. Ty zbraně jsou prodloužením mé vůle. Jsou mnou a já jimi. Vykřiknu, a střílím. Řvu z plna hrdla a oheň se slije v salvu. Necítím bolest, necítím zpětný ráz. Cítím jen že jsem tu abych něco udělal. Zaplatil dávný dluh. Vynesl poslední soud a snesl na hlavy nepřátel hněv boží. Svět zaplaví oheň…
| ||
| |||
| Modlitba Napůl starostlivý a napůl káravý pohled postarší ženy mě zarazí. Honem se nadechnu, abych se omluvila, ale pak ústa poslušně zase zavřu a setrvám potichu. Připomíná mi trochu moji matku. Té se také stačilo jenom podívat a všichni zázračně začali sekat dobrotu. Včetně otce. Zatímco služebná přechází po pokoji, mlčky jí naslouchám. Obočí mi jemně škubne. Opravdu mi neřekne ani jméno…? No, dobře. Zda je nebo není vhodný čas na otázky, nemám sílu a vlastně ani odhodlání se hádat. Bolest na hrudi je koneckonců nejlepším argumentem pro to setrvat potichu, byť mě to chvílemi stojí jisté úsilí, jak mě na jazyku kromě hořké pachuti po léku pálí také nevyřčená slova. Dokonce i napít se je obtížné. Nasládlý čaj neochotně klouže sevřeným hrdlem a já s vypětím sil přemlouvám tělo, aby mi dovolilo i toto polknutí. V jednom okamžiku musím zavrtět hlavou, aby služebná šálek zase odtáhla a dopřála mi chvíli odpočinku. Štěstí…? Teď si rozhodně nepřipadám, že bych měla štěstí. Chvíli mi trvá, než se odhodlám znovu napít, ale nakonec to zvládnu. Spát… Já ale nechci spát, ohradila bych se nejraději, byť to není tak docela pravda. Zápasím s vlnami bolesti pomalu nabírajících na intenzitě a i ten sebemenší pohyb se na mě podepisuje více, než bych zvládla označit za důstojné. Když mě chvílemi zaplaví úleva, je snadné se tomu tíživému proudu odevzdat a přivřít oči, jenom aby mě ze tmy vytrhl další nádech. Zaspat tyhle okamžiky by bylo ze všeho nejmilosrdnější. Žena zmizí za závěsem. Studený vzduch se rozlévá místnosti, jemně klouže po peřinách a prosakuje rozpálenou kůží. Prsty přeběhnu po hebkém povlečení. Je to příjemné… Alespoň na chvíli. Jakkoliv jsem posledních pár měsíců strávila o samotě, nastalé ticho mi nedělá dobře. Bezmoc a frustrace ve mně posilují touhu po společnosti. Přála bych si, aby něco řekla a dokázala mi tak, že tam pořád je. Že jsem nezavřela oči na příliš dlouho, abych se stačila alespoň rozloučit. Opět na mě doléhají tíživé myšlenky. Vzpomínky na ples. Na vévodova slova nabádající mě k rozumu. Již tisíckrát omýlené výčitky svědomí. Kvůli krvi. A bolesti, kterou jsem způsobila. Říká se, že každý hřích je po zásluze potrestán. Možná je tohle můj trest. A pokud je, asi jsem z toho vyšla ještě snadno… Náhlý pohyb závěsu mě vytrhne z polospánku a já sebou slabě trhnu. Zamrkám. Mým malým světem, smrknutým na čtyři stěny místnosti obložené dřevem, se rozlije naoranžovělé světlo. Připomíná mi… ano, Zlaté město… a výhled z Luciferova domu… vlastně bych si docela snadno mohla představovat, že právě to bych nalezla za okny, kdybych přes námrazu dohlédla ven. Kde to jsem? „Děkuji,“ odvážím se přeci jenom hlesnout, když se neznámá žena zastaví ve dveřích. Aby se mi nedostalo dalšího káravého pohledu, honem zavřu oči. Nemluvit. Odpočívat. Já vím… Teprve, když za ní dveře cvaknou, znovu pootočím hlavu za světlem. Něžné sluneční paprsky mi dopadají na kůží. I když nehřejí, naplňují místnost novými barvami a odlesky, které mě na okamžik dokonale uchvátí. Je to krásné, ale na světě snad ani není místo, které by při soumraku nevypadalo krásně. Snažím se nepřemýšlet. Nepropadat chmurám. A pak… na okamžik zavřu oči… … a, když je otevřu, stojí tam ona.
Má matka. Opravdová dáma narozená v Novém Jeruzalémě, které jsem se posledních měsíců snažila dostát. Zlatavé paprsky jí něžně kloužou podél boků, jako by sama byla andělem. Právě teď bych to s klidným svědomím odpřisáhla. Je to opravdové? Ne. Docela určitě ne. Byť mi několikrát nabídla, že přijede, pokaždé jsem to odmítla, přesvědčena, že se již brzy otočím celému tomuhle městu zády. Lituji toho. Měla jsem ji poprosit, aby tady byla, dokud nedořeším záležitosti ohledně Philipova majetku. „Jak se cítíš?“ zeptá se starostlivě, když si všimne, že jsem vzhůru. „Ne. Nemluv.“ Přes rty mi přejde jenom ostřejší výdech. Kolikrát ta slova ještě uslyším? Nebolí to, zaprotestovala bych nejraději – a to je další důkaz, že tohle nemůže být nic než sen –, ale dostalo by se mi přesně toho napůl káravého, napůl starostlivého pohledu jako předtím. Raději tedy nepokouším své štěstí a dávám pozor, abych hrudí nepohnula prudčeji. Nechci se probudit. V očích mě štípe, když se posadí vedle mě na postel a sevře mou ruku. Prsty mi malátně cuknou, ale nepřiměji se oplatit hřejivý stisk. Tolik mi chybí… „Jsem tady. Jsem tady, Beruško,“ zopakuje konejšivě, jako by věděla přesně, co se mi honí hlavou. „Už jako malá jsi nedokázala chvíli poležet. Inu, až do chvíle, kdy to nezačalo být opravdu vážné, ale bude to v pořádku. Uzdravíš se. A brzy nás s Philipem navštívíte. Neříkaly jsme si to už?“ „Co? Ne, ne…“ slyším se vyslovit popleteně. „Philip je… já… on…“ Chci jí všechno říct. Vypovědět se ze svých hříchů. Kolik dopisů jsem domů napsala? Proč jsem jí v žádném nesvěřila pravdu? Nemohla jsem. Dobře vím, že jsem nemohla. Některé věci bych ani já nenapsala černým na bílé, i když bych nejraději klesla na kolena a prosila o odpuštění těch, na kterých mi v životě záleželo nejvíc. Zlomilo by jim to srdce. A to jsem nemohla dopustit. A pak… jsem udělala ještě něco horšího… „Opravdu kvůli němu chcete všechno zahodit?“
„Mami,“ vydechnu plačtivě, takřka prosebně, „tohle jsem nechtěla… Nechtěla jsem, aby zemřeli. Bála jsem se. A chtěla jsem ho jenom potkat… jenom jednou. Mělo to být jenom jednou,“ opakuji ta nesmyslná slova, jako by to díky nim bylo snad lepší. „Nepřemýšlela jsem. Je mi to tak… líto…“ „Vero…“ povzdechne si posmutněle, ale povzbudivě stiskne mou ruku a přiměje se usmát. Jenom kvůli mně. Abych věděla, že se nezlobí. A já to vím, byť to možná bolí o to víc. Bylo by snazší čelit výčitkám než smířenému zklamání… „Neplakej. Budeš v pořádku. Slíbil ti to, ne? Jsi má silná holčička, zvládneš to. A na světě není hřích dost velký, aby ti ho bůh neodpustil, pokud se budeš kát. Modli se se mnou, Beruško.“ Bezděčně zatřesu hlavou. Sama si nejsem jistá, že tomu věřím. Mé hříchy… Jak by nám je bůh mohl odpustit, když jsme zanevřeli na naši povinnost vůči tomuhle světu? Měli jsme ho chránit, a přece ho naše Zlatá válka málem zničila. Válka, která neskončila naší smrtí. Zhřešila. Vzpomínky Zerachiel jsou krve plné a teď se i na těch mých utváří krustička rudé barvy. Bylo to nevyhnutelné? Nechápu to. Oba tenhle svět tolik milovali, a přece… jak jsme to mohli udělat? Jak jsem to mohla udělat já? „Otče, odpusť nám naše hříchy…“ předříkává, jako když jsme se sestrvami byly malé a ještě jsme se modlit samy neuměly. Sedávaly jsme u jednoho stolu a v kruhu tiskly ruku jedna druhé, dokud se matka s úsměvem nezvedla a nerozdala nám sušenky místo těla Kristova. „… v tomto životě i v tom minulém,“ pokračuji malátně, „a obmyj naši duši svatou krví a zlatým světlem Tvé lásky. Odpusť nám, neb jsme zhřešili. Smiluj se, Pane…“ … a, zatímco se mi slova chvějí na rtech, tichá a bezhlasná, mihotající se v naoranžovělém světle zapadajícího slunce a drhnoucí v bolavé hrudi, si uvědomím, že stisk na ruce povolil a že jsem opět sama. V ložnici obložené dřevem. S dalekými okny. A prosáklé tichem, které tolik tíží duši. Pod přivřenými víčky mě pálí slzy, zatímco se tělem rozlévá už povědomé teplo. Vítám ho. Jenom doufám, že mě i tentokrát zbaví vší bolesti. Té skutečné i té vevnitř. Stíny se pomalu rozrůstají. Slunce zapadne a do tmy se tentokrát propadnu s jménem našeho Otce a tklivou prosbou o odpuštění na rtech. | ||
