Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Balíček karet, pečlivě připravené tahy a figury na desce. Přesně v to chci věřit. Že nic nebylo ponecháno náhodě a každý krok od okamžiku, kdy Alex vrazil do těla Farnhama nůž byl předvídán a zajištěn. Přesto… Kdo jiný, než já by měl vědět, že nic není nakonec dané? Věci se dějí dle naší vůle jen na stránkách knihy, kam je sami vepíšeme. Stačí jediné zadrhnutí, jediná špatně vyložená karta… Myšlenkami zalétnu k Zerachiel a její zradě, kterou ohrozila nás všechny, k jejímu rozhodnutí, kterým zabila Yesoda.

To už ovšem beru do rukou pušku a ve tváři se mi objeví soustředěný výraz, se kterým se pustím do boje s puškou. Doslova. Zatracený závěr! Stojí mne veškeré sebeovládání, abych jím v tu chvíli vztekle nezarumplovala. Zvláště, když na sobě cítím Noahův mlčenlivý pohled, se kterým mne jen kontroluje a nechává, ať si vzpomenu sama. Úlevně vydechnu, když se mi to konečně podaří. Zapřu si pušku o rameno a lehce se rozkročím.

Zazní Noahův povel.

Zbraň s cvaknutím odjistím. Chvíli si představuji, že jsem někým jiným. Skutečnou hraběnkou Eldrigde. Bývala mojí oblíbenou románovou hrdinkou. Ráda lovila, zvláště škodnou na svých pozemcích. A později i tajemného fantoma, který se rozhodl jí udělat ze života peklo. Vydechnu a pomalým plynulým pohybem stisknu spoušť.

PRÁSK.

Pousměji se. Trhnu páčkou u závěru, abych vyhodila nábojnici ven a znovu vystřelím. Jako pravá hrdinka ze stránek knihy, do které jsem se nedopatřením dostala…

Dopoledne se nese ve znamení střelby. Opakuji stále dokola to samé, a nakonec přistihnu sama sebe, že nad tím vlastně ani nemusím přemýšlet. A také, že mne to baví. Není nad ten okamžik, kdy stisknu spoušť, ozve se zvuk tříštícího se dřeva a na bílém terči se objeví díra po zásahu. Nad tím, jak by to vypadalo v nějaké opravdové situace nepřemýšlím, nechci si tím kazit radost ani ten dobrý pocit, co ze sebe mám.

Slova chvály se poslouchají vážně dobře. Ruce mne sice pálí a jsem ráda, že můžu pušku aspoň na pár minut odložit a opřít o kmen… Stejně se ovšem šťastně culím, když se Noah vrací s terčem plným zásahů. Rozhodně jich tam je více než včera, a to střílím kratší dobu.

„Teď mě skoro mrzí, že jsem s tím nemohla začít dříve. Je to… Návykový pocit,“ usmívám se. Překvapeně zamrkám, když mi Noah předá terč sebraný se stromu. „Hm, doufám, že takových nastřílím víc a ještě lépe. Ale děkuji, schovám si ho. A až budu mít někdy nějakou stěnu, určitě tam přijde místo nějakého nudného obrazu,“ zasměji se v tom krátkém návalu euforie.

Ještě chvíli si terč prohlížím. Jsem tohle já nebo Dumah? Odkaz božího vojáka, kterým byla. Dokázala bych tohle i kdykoliv předtím, pokud by mi někdo dal do rukou pušku a řekl mi, co mám dělat? Zamyšleně nakrčím obočí. Tohle je něco, co už se asi nikdy nedozvím. Ušklíbnu se při představě, jak by se na tohle tvářil otec. Nebo Bartholomew. Nevěřil by mi, jistěže by mi nevěřil – pravděpodobně ani to, že bych vůbec vzala pušku do rukou a udržela ji.

„A co vy, lady Flanagan? Střílíte? Slyšel jsem, že s puškou od Dohertyho nejde minout.“

„Moji ženu zbraně děsí. Dává přednost zvukomalebnějším nástrojům, které se více hodí k jejím jemným rukám, viď, drahá?“

Ze vzpomínek mne vytrhne rychlý pohyb, který se mi mihne v periferním vidění. Rychle trhnu hlavou a přimhouřím oči. Něco se mihlo mezi stromy. Něco… Většího než vyplašený králík nebo prchající veverka. Asi jiné zvíře? Rozhlížím se kolem, na okamžik mne zarazí, že nevidím žádnou srnu pádící zběsile dál nebo…

… překvapeně se natočím zpátky k Noahovi stojícímu za mnou. „Hm,“ ještě jednou se krátce ohlédnu směrem, kde se mihl temný stín, než nad tím pokrčím rameny. Doslova. „Čaj zní skvěle,“ natáhnu se pro plecháček a podržím ho, aby mi ho Noah mohl nalít. Vlastně by mi zněla lépe káva, ale… Ta ranní moc za opakování nestála. Aspoň zatím. Čaj byl sázkou na jistotu.

„Koukám, že jsi myslel na všechno,“ pousměji se. S tím se posadím vedle něj a vděčně se natáhnu pro pečivo. Vyberu si samozřejmě to sladké. „Dobrou chuť,“ popřeji mu, než se zakousnu do jednoho z plněných rohlíčků. Na okamžik požitkářsky přivřu oči, než sousto zapiji ještě teplým čajem.

„Hm, jak se vlastně k tomuhle všemu člověk dostane, Noahu?“ zeptám se svého společníka zvědavě mezi sousty a nekonečným koloběhem drobení si na kabát a jeho oprašování. „Myslím tím… K tajným. A k někomu tak vysoce postavenému jako je Farnham,“ dodám zamyšleně.

„To možná ano, ale, jak už jsem vás upozorňoval, já nejsem žádný džentlmen.“ Odhalí bílé zuby v krátkém úsměvu, který byl dost možná také ukrytý za jeho maskou té osudné noci. S tvou další otázkou si jen poposedne a samolibě se ušklíbne. „Samozřejmě, že jsem to věděl. Nestává se často, aby mě někdo tak usilovně hledal. Zvlášť ne mladé dámy. To bych možná zvážil nechávat na stolcích své vizitky.“

Rozhovor běží dál v příjemně odlehčeném duchu. Na to, že zde sedíš postřelená v posteli a bavíš s člověkem, který tě přišel před pár měsíci okrást a jehož si málem připravila o život, je to až nezvykle plynulá a povznesená konverzace. Pravda, tobě samotné se svět sem tam příjemně zlatě zaleskne anebo se postel i s tebou ladně zhoupne, takže co by mohlo být špatného na tak krásném dni.

„Dobře, to zní, že máte hlad. Tak já pro něco zajdu.“ Splácne ruce a opět se postaví ze židle, na které příliš dlouho nepobyl. „…ale asi to trochu zabere, než vám něco uvaří. Neměl bych se tedy příliš zdržovat. Ještě byste mi tu v mezičase mohla usnout.“ Pousměje se, než vykročí ke dveřím snad jako kdyby tvou poslední větu neslyšel. Řekla jsi ji vůbec? Nezdálo se ti to třeba?

Robert zmizí ve dveřích a pokoj je zase propadne do konejšivého ticha. Paprsky zapadajícího slunce trochu pohasnou a snad jako kdyby to Robert zakřikl, začnou se ti víčka zase trochu klížit.

☩

*křup*

Otevřeš oči a rozhlédneš se po pokoji. Zdřímla sis? Možná na chvíli. Kromě toho, že se trochu zešeřilo, se nic nezměnilo. Stále je na stolku menší hromádka časopisů, které jsi tam před tím odložila, ale jinak zde kromě tebe nikdo není. Dveře do pokoje se také neotvírají a ani nezazní žádné zaklepání. Co to tedy…?

*křup, křup*

Studený průvan ti rozcuchá prameny rudých vlasů a zakousne se do odhalené kůže. Že by okno nebylo dostatečně dovřené a vítr ho rozrazil? Ohlédneš se a skutečně – vidíš, že je dokořán otevřené. Záclony divoce vlají ve větru a do místnosti proudí mrazivý venkovní vzduch. Po celém těle ti naskočí husí kůže.

A pak si všimneš ještě něčeho. Něco se tam pohnulo. Tam dole pod oknem. Nezdálo se ti to? Musíš se vyklonit, aby si na to viděla. Něco zakřupe. Je to nepříjemný zvuk. Jako když kost vyskočí z kloubní jamky a zase se do ní po chvíli vrátí. V ten moment se začne mezi vlajícími závěsy ze země stavět postava. Vychrtlá, pokroucená postava, která bude mít dobře přes dva metry. Šedivá pergamenová kůže, pod kterou se rýsují zvláštně propletené kosi. Hlava, která je spíše lebkou potaženou kůží v jejíchž očních důlcích se zableskne dvojice jinak temných očí a dlouhé členité prsty zakončené ostrými drápy. Na první pohled vypadá snad i lidsky, ale při podobnějším pohledu si pozorný pozorovatel může všimnout spousty anatomických nepřesností, které nemají s lidskou kostrou mnoho společného.  

Otevře to ústa, která jsou plná protáhlých zubů a ozve se kvílivé zachrčení, než vykročí k posteli.

*křup*

♬♬♬♬♬

„Čím složitější jsou plány, tím je větší šance, že se něco pokazí. Tedy… I tady je dost proměnných, ale udělali jsme pár opatření, abychom je minimalizovali. Možná to vypadá, že je vše vsazené na jednu kartu, ale ten balíček karet jsme poskládali sami.“ Uzavře Noah krátce vysvětlení plánu, jenž skutečně má na první pohled hodně proměnných. Je ale těžké říct, co všechno tomuto předcházelo. Ovšem se stupněm utajení je zcela jasné, že pokud tu jsou ve hře nějaké manipulace, muselo se jednat o velmi jemnou a delikátní práci, která nemusí přežít střetnutí s prvním reálným problémem.

„Takže do ulice. Dobře. To s tvou schopností dává smysl.“ Kývne souhlasně Noah, zatímco si chystáš pušku a trochu zápolíš se závěrem. Nechá tě. Nepomáhá ti. Jen tě trpělivě sleduje, než… se ti to podaří samotné. Koutek rtů se mu spokojeně vytáhne a otočí se k řadě stromů na druhém konci mýtiny.

„Volná palba…“

☩

Lesem znějí rány výstřelů. Ptáci se zase rozletí pryč a brzy je les kolem vás tichý. Zůstává jen vrzání namáhaného dřeva z korun stromů, do kterých se sem tam opře vítr. Dopoledne uteče ani nevíš jak. Zlepšila ses. Zvláště v porovnání s tvým prvním pokusem, kdy jsi ani pořádně netušila, jak připravit zbraň ke střelbě, je to značný pokrok. Teď už ti nedělá problém trefit se většinou ranou do terče. Ten se však nehýbe a času na míření máš tolik, kolik potřebuješ. Při samotné akci to bude jistě jiné, ale podobné věci se takto improvizovaně dost těžko trénují.

„Dobrá práce. Jsi skrytý talent, Del. Dokonce i ten soustřel už není až tak špatný.“ Pochválí tě Noah, když přinese terč z posledního kola střelby, ve kterém zeje úctyhodný počet děr. „Tentokrát nešla žádná vedle.“ Prostrčí prst jednou z větších děr, kam zjevně šla rovnou dvojice ran.

„Myslím, že je teď vhodná chvíle na pauzu. Se střelbou jsme hotoví. Najíme se a pak se můžeme podívat na to, co za pár hodin vykouzlíme na poli sebeobrany… Tady. Na památku.“ Podá ti s úsměvem papír s terčem, když prochází kolem tebe. Sama se tak můžeš přesvědčit, že to nebyl až tak špatný výkon. V terči je několik děr a několik se dokonce i povážlivě blíží černému středu. Vlastně by bylo nemyslitelné si ještě před několika dny zpátky představit, že něco takového zvládneš. Bartholomew by ti nevěřil, ani kdyby si mu proděravělým kusem papíru mávala přímo před očima.

Noah mezitím vytáhne dvojici termosek. Vypadá to, že dnes je na pořadu dne čaj a káva, kterou jsi už dnes měla možnost ráno ochutnat. Zatímco Noah chystá věci, všimneš si něčeho nezvyklého. Vypadá to, že se v dálce mezi stromy něco mihlo. Jen černý stín. Vypadalo to jako nějaké zvíře. Větší zvíře. Možná srnka?

„Kávu nebo čaj?“ Ozve se náhle Noahův hlas a když se ohlédneš uvidíš, že ti podává jeden z plecháčků a dle tvého přání ti jej naplní buďto z jedné nebo druhé termosky. K jídlu dnes budete mít pečivo z pekárny. Ještě je křupavé a dá se tam najít jak něco slaného tak sladkého. Noah hodí opět prázdné brašny už na vás oblíbený kmen, posadí se na jednu z nich a termosku odloží vedle do sněhu. „Dobrou chuť.“ Popřeje ti spokojeně, zatímco se dáte do jídla. Les kolem vás je opět tichý a nic vás tak neruší při zaslouženém obědu.

Vera De Lacey

„Hmm a pročpak?“ Podiví se zcela upřímně Robert, když odmítneš oslovení lady. „Pokud dobře vím, tituly jen tak někdo po postřelení na ulici nevytrousí.“ Nadhodí se svou typickou nadsázkou, ale když se střetne s potemnělým výrazem ve tvé tváři, zastaví další slova, ke kterým se viditelně chystal.

„Ale… to je teď asi vedlejší.“ Dodá tišeji, aby smetl celé nešťastné téma raději ze stolu a vykročí k tvé posteli.

„Štěstí. To ano. Ne každý může prohlásit jako vy, že přežil průstřel plíce. To se skutečně nepoštěstí každému. A věřte mi, že o štěstí něco vím.“ Vydechne o něco veseleji pan Barlow, zatímco se zastaví u jednoho ze sloupků postele. Když padne i druhá část jeho jména, koutky mu trochu povyskočí do spokojeného úsměvu a naznačí beze slov rychlou úklonu.

„Ale jistě, posadím. Ještě bych vám vynesl spaní. Děkuji za pozvání k posezení.“ Pár kroky je pak u židle, na kterou se posadí. Nevydá jediné zaskřípání a ani látka jeho oděvu nezašustí. Dříve tam seděl Elija a teď s Robertem je to naprosto jiný pohled. Vlastně i energie z něj čišící je tak odlišná. Živější a bezstarostnější. Alespoň tedy na první zdání.

„To se srdcem? Ale no tak. Vniknul jsem do vašeho domu. Okradl jsem vás. Tedy… pokusil se. Nechal jsem vás viset ve vzduchu v pracovně vašeho manžela a co bylo nejhorší. Nezachoval jsem se jako vzorný gentleman. Nedivil bych se, kdybyste se mi pokusila vrazit nožík na dopisy do oka. Já bych to na všem místě určitě zvažoval.“ Zasměje se pobaveně, aniž by se nad tím jakkoliv pohoršoval. „Doufal jsem, že vás uplatím aspoň těmi šaty. To víte. Není nic horšího, než když máte v patách mstivou ženu… Která vás hledá po celém městě, aby to s tím nožíkem dohnala. A šaty… to je věc, která prostě nezklame.“ Mrkne na tebe spiklenecky.  

„Hmm, bylo štěstí, že jsem šel kolem. Někdy se věci v Jeruzalémských ulicích umí komplikovat.“ Promluví po jisté odmlce o něco vážněji. Tedy alespoň na něj. „Myslím, že už to stačilo, co?“ Zazní spíše řečnická otázka, když vzhlédne k oknu. Jedno skoro postřehnutelné otočení prstem stačí na to, aby se okno samo zavřelo a západka zapadla na místo. Jen ledově modré oči na okamžik zaleje tekuté zlato.

„Takže… Nepotřebujete něco podat? Načechrat polštáře? Donést něco k jídlu a nebo snad přečíst pohádku na dobrou noc? Jako lazar si můžete diktovat, co se vám zlíbí a ostatní musí bez pardonu kmitat. Není to až tak špatná role.“ Usměje se povzbudivě a nakloní se trochu blíže k posteli.

Místní ptačí bezpečnost. To je celkem úsměvná představa. Pohledem zavadím o hnědého vrabčáka poskakujícího na větvi, který štěbetá na celé okolí vyčítavou tirádu. Mimoděk se pousměji, než opět zvážním, přeci jen náš rozhovor se přesune do trochu jiné roviny.
Uhnu pohledem, když Noah zmíní něco o noži a jeho vrážení do krku. To je… Polknu. Na druhou stranu – v čem se to liší od toho, co jsem udělala já? V čem se liší někoho bodnout nožem nebo nad ním stát a pozorovat, jak se dusí a vykašlává krev s vědomím, že mu to děláte vy. Nemám právo se pohoršovat. Já to udělala. Zcela vědomě. A ani na okamžik mne nenapadlo, že to není správné. Něčemu ve mne, co jsem zatím nepoznávala, ale moc dobře jsem věděla, že se to krčí ve tmě kdesi uvnitř mne samé… Se líbilo, když jsem ty muže zabila. Přineslo to s sebou zvláštní pocit klidu, úlevy a radosti.

Stisknu rty a přinutím se podívat se zpátky na Noaha, který částečně před mým přáním kapituluje. „Víc ani nechci. Vím, že se nemůžu naučit bojovat za pár hodin, ale... Bude mi stačit, když neztuhnu, pokud mě někdo bude chtít zase uhodit. Nebo hůř,“ odpovím. No nebyl by to Noah, aby si neodpustil poznámku na konec, které se sice nezasměji, i když tváří se mi přeci jen mihne pobavený úšklebek.
„Určitě. Mám pocit, že jsem si na sebe za sebe vymyslela něco, čeho budu večer litovat, až mě budeš muset táhnout do dalších schodů,“ poznamenám pobaveně, zatímco si od něj přebírám pušku, i když… To není žert. Rozhodně ne.

Co mne ovšem potěší je to, když Noah neodmávne moji otázku – jak jsem původně očekávala – ale ochotně sáhne se slovy souhlasu po… Mapě? Na jeho pokyn pušku opatrně odložím a opřu ji o kmen. Poté se už přesunu blíže ke svému společníkovi, abych dobře viděla na plánek položený před námi.
Rozbuší se mi srdce. Jakkoliv je Noahův výklad poněkud neosobní a obecný, má mysl si sama masochisticky doplňuje důležité detaily v podobě tváře, jména a všech těch černých myšlenek, co mi běží hlavou.

„To je strašné…“ uteče mi mimoděk, když mi Noah popisuje celý ten proces ohledně popravování vězňů. Jiné místo. Při západu slunce. Jsou to věci, které by mne sice za normálních okolností zajímaly, nicméně ve světle faktů, že se bavíme o Kamaelovi…
Každopádně více Noaha nepřerušuji, namísto toho přikyvuji hlavou a trochu se u toho mračím. Je tam… Tolik proměnných. Stačilo by, kdyby změnili trasu nebo čas… Stačilo by, kdyby někdo předpokládal, že by Alexander mohl mít komplice, co se jej pokusí osvobodit nebo že by se mohl najít kdokoliv, kdo by měl zájem na tom ho dostat do svých rukou. Nemám z toho dobrý pocit.

„Dobře, dobře, dobře…“ zamumlám. „Když to popisuješ takhle, zní to vlastně jednoduše,“ utrousím polohlasně. No možná to i bude jednoduché? Zablokovat vůz, postarat se o dozorce, pomocí výbušniny se dostat dovnitř do vozu a pak utéci. „Přesně proto se toho chci účastnit. Kdyby se cokoliv zkomplikovalo… Výhoda bude na naší straně. Nikdo mě tam nebude čekat. Včetně Alexe. Ale tohle je problém budoucí Delilah, se kterou momentálně nemám společného nic. „A pak… Kdybych musela jen někde sedět a čekat… Jak říkal lord Farnham. Musí se to podařit,“ kývnu hlavou.
Neexistuje jiná možnost, než že se to podaří. Nemůžu… Nechci… Prostě ne. Jen z té představy se mi dělá úzkostný knedlík v krku. Ty pocity… Nejsou tak úplně moje. Vím to. Ale je těžké s tím bojovat a po tom všem… S tím bojovat ani nechci. Přijmout Dumah znamenalo přijmout i jeho.

„Rozumím. Nicméně… Nechci být na střeše, pokud to nebude vysloveně nutné. Chci být dole v ulici s tebou. Nejsem si jistá, na jakou vzdálenost dokážu použít své schopnosti, zda cokoliv z toho bude fungovat na víc než pár metrů,“ potřesu hlavou. Nicméně se ohledně tohohle s Noahem nadále nijak nedohaduji, řekl to jasně. Podle toho, jak mi to dnes půjde. Takže mi to musí jít… Rozhodně mi tím dal motivaci.

Odhodlaně sáhnu po pušce a vezmu ji do rukou. Chvíli mi trvá si vše osvěžím natolik, abych se po Noahovi přestala nejistě dívat, zda to opravdu dělám dobře – ze začátku opět trochu zápasím se závěrem pušky, než si vzpomenu na ten správný gryf. Nabít. Odjistit. Vystřelit Zkontrolovat komoru. Odložit. Je to opakující se mechanická činnost, která mne svým způsobem uklidňuje a dodává mi na klidu. Ruce mne sice bolí a rameno protestuje, ale snažím se to nevnímat. Nicméně tentokrát si opravdu řeknu o pauzu, jakmile cítím, že mám dost – či spíše, že se ten okamžik blíží. Stejně tak dokud na to mám hlavu a dokážu se soustředit, několikrát si vyzkouším ztlumení střelby. Kdo ví, možná… Se to bude zítra hodit a chci mít jistotu, že vím, co dělám.

Samozřejmě krom toho, že se ženu střemhlavě do dalších problémů, protože těch svých mám očividně málo.

Nicméně…

Některé věci se zřejmě opravdu nemění.

Delilah Blair Flanagan

Tvůj společník se jen ohlédne, když zmíníš zpěv ptáků a trochu se pousměje. „Upozorňují na nás. Taková místní bezpečnost. Tam… vidíš. Dává vědět ostatním, že nás vidí.“ Ukáže vysoko do větví stromů, kde si skutečně po chvíli můžeš všimnout malého hnědého ptáčka, který netrpělivě poskakuje po tenké větévce a trylkuje. „Jako kdybychom na nás brzy neupozornili sami.“ Dodá pobaveně Noah, který už má opět oči před slunečními paprsky ukryté za kouřovými skly svých brýlí.

„Jistě, střelbu a věci kolem. S tím počítám. A… boj na blízko? Hmm.“ Zvedne k tobě pohled, zatímco v podřepu vytahuje pušky z brašny a jen nakrčí zamyšleně rty. „Tohle není něco, co bych tě dokázal naučit tak rychle jako střelbu. To ani zdaleka. Střelba je v mnoha ohledem snazší disciplína. Neosobní. Rozhodně je snazší zmáčknout kohoutek než někomu vrazit nůž do krku. Tedy za předpokladu, že k tomu vůbec dostaneš příležitost.“ Povzdechne si a zapře se o kolena, aby se narovnal.

„Ale máš pravdu Del. Je rozumné mít víc želízek v ohni, když jedno selže. Bude dobré, když budeš mít u sebe alespoň nějakou čepel. I kdyby si s ní neuměla pořádně zacházet, může ti zachránit život. Ne nadarmo se říká, že není radno se hádat se ženou v kuchyni.“ Ušklíbne se křivě a se cvaknutím zkontroluje mechanismus pušky.

„Prvně střelba a pak nějaká základní práce s čepelí. Rozumím. To by na dnešní den mělo víc než stačit.“ Podá ti pušku, přičemž ho tvá další otázka ani nijak nezaskočí.

„Chtěl jsem to s tebou probrat navečer, ale chápu, že tě to zajímá. Tak pojď. Tu pušku klidně polož. Zatím nebude třeba.“ Dodá, než vykročí ke koním, aby z jedné menší brašny vytáhl kus složeného voskovaného papíru, který když rozloží na spadlém kmenu stromu, ukáže se detailní mapa části města.

„Tady… těmito ulicemi bude projíždět transport s vězněm. Nemůžou ho jen tak popravit tam, kde ho drží... Tedy mohou, ale není to běžný zvyk. Potřebují ho dostat sem. Arlingtonská věznice.“ Zabodne Noah prst do jednoho bodu samotném okraji města. „Tam ale nechceme, aby dojeli. Potřebujeme se k nim dostat ještě ve městě, kde není tolik prostoru pro manévrování a naopak dostatek možností krytí. Cestu zablokujeme zde.“ Jeho prst přejede zpátky po klikatících se čárách až na jednu z ulic v chudší části města.

„Tohle je nejužší ulice, kterou budou projíždět a zároveň je v docela odlehlé části. To znamená, že máme dost času, než se tam dostanou možné posily a zároveň bude stačit jeden vůz na to, aby ji zablokoval. Popravy se konají se slunce západem. Měli by tam tedy projíždět mezi čtvrtou a pátou hodinou odpoledne. K otevření vozu použijeme malé množství výbušnin. Nemělo by to poškodit více než zámek a možná trochu dveře. Testovali jsme to, abychom nálože správně dimenzovali.“ Pokračuje se soustředěným výrazem. „Vše je již zařízeno. Ostatně původní plán byl, že se o to celé postarám sám, takže tvá pomoc bude více než vítaná. Je dobré mít zálohu, kdyby se cokoliv… zkomplikovalo. Lord Farnham na úspěchu této části plánu dost trval, ale vzhledem k utajení není víc lidí, kteří by… No však jistě rozumíš. Ještě musím popřemýšlet, jestli tě nechat na jedné ze střech anebo raději dole se mnou… Uvidíme dnes, jak ti to půjde.“ Narovná se a složí mapu, kterou opět vrátí do sedlové brašny.

„Tak do toho. Zbraň do rukou…“  

Vera De Lacey

Den běží. Nakonec je třeba vážit si těch malých vítězství, kterých se ti za těch několik hodin podaří dosáhnout. Zvládnout se posadit. Zjistit jméno postarší ženy, která se nakonec přeci jen představí jako Augusta Chilcott. A také si prohlédnout něco málo z časopisů, které ti sem před tím Elija donesl. Dříve by to byly věci, které každý považoval za samozřejmé, ale ne dnes. Šestákové povídky z tak okatě propletenou a přitom předvídatelnou zápletkou se čtou skoro samy. Co by to bylo za příběh bez dobrého konce, že?

 Nakonec se písmenka začnou rozpíjet jedno do druhého a oči se ti začnou klížit. Spánek přijde rychle a ty se mu bez protestů odevzdáš. Probuzení není zrovna nejpříjemnější, ale hořká pachuť kapek už snad sama od sebe sládne na jazyku. Netrvá to dlouho a cítíš očekávanou úlevu. Svět je najednou zase příjemnější. Přívětivější.

Z poklidného trávení volného času tě vytrhne až zaklepání. Chvíli je ticho, než neznámého hosta vyzveš, aby vstoupil. Klika se pohne a dveře se nehlučně otevřou.

„Slyšel jsem, že tu někdo odložil jednu bezprizorní lady, tak jsem se přišel podívat, jak je na tom a jestli je skutečně tak bezprizorní.“ Ozve se ode dveří známý hlas. Do místnosti vejde v černém obleku oděný vysoký černovlasý muž, kterému na rtech hraje tak typický křivý úsměv.

„Hmm, je to už nějaká doba, co jsme se neviděli, že?“ Upřou se na tebe jeho ledově modré oči, zatímco pár kroky bez jediného zvuku přejde místnost kolem tvé postele až k oknu, u kterého se zastaví.

„Trochu vyvětrám, ano? Doporučuji si vzít peřinu. Pokud byste, nedej bože, z toho průvanu onemocněla, Elijah mě zabije.“ Ušklíbne se a vezme za páčku, aby otevřel jedno z oken a vpustil tak do místnosti mrazivý, ale čerstvý vzduch.

„Lepší ne?“ Otočí se na tebe, zatímco kolem něj povlávají jemné záclony. „Ehm… jsem rád, že jste to nakonec zvládla. Ta noc byla dosti dramatická, nebudu lhát. Stala se spousta nečekaných věcí. A pak, že jsou takové akce k smrti nudné… Ačkoliv… možná pro některé ano. Pravda.“ Zamumlá poslední slova zamyšleně a jen pokrčí rameny, aniž by si z toho něco více dělal.

„Říkal jsem Elijovi, že mi jednou přivodíte zástavu srdce a nebyl jsem daleko od pravdy. Nechat se trefit policií uprostřed prázdné ulice. Tedy, tedy…“ Mlaskne žertovně a jen zakroutí hlavou, zatímco z tebe nespouští oči. „Co vás na těch dámských posezeních učí.“  

♫♪♪♫

„Vážně?“ střelím po Noahovi překvapeným pohledem. Káva je něco, v co jsem v tuto chvíli opravdu nevkládala své naděje, takže překvapení je na místě. Skutečně během pár minut zastavíme u maličkatého podniku s tyrkysově natřenými dveřmi. Ta barva mne zaujme, tluče se s jinak dosti nuzným domem a… No, vlastně vším v téhle ulici. Dost možná i čtvrti. Když Noah opět zmizí uvnitř, poposednu si v sedle ve snaze najít trochu příjemnější pozici a rozhlédnu se kolem sebe. Tohle je… Skutečně jiný svět. Vše je tu šedivé, špinavé a… Já ani nevím, jak to popsat.

Ze zamyšlení mne vytrhne Noah vracející se zpátky ke koním. „Tohle si rozhodně nechám líbit,“ usměji se na něj, zatímco si přebírám plecháček. Sice se neubráním krátkému povytažení obočí, když si všimnu svařeného vína v hrnku Noaha, ale nijak to nekomentuji. Určitě ví, co dělá a rozhodně to není jediný gentleman, kterého znám a začíná den s trochou alkoholu.

Nijak na místě neotálíme a rovnou vyrazíme pryč z města. Jestli jsem považovala za náročné nasnídat se na koňském hřbetě, tak to nebylo nic ve srovnání s popíjením kávy za jízdy. S tím, že není příliš dobrá a první doušek mi povážlivě zkřiví výraz ve tváři se smířím celkem rychle – stejně pochybuji že bych kdekoliv v téhle části města mohla dostat lepší. Nicméně to, že se mi podaří se jí před Noahem polít snáším trochu hůře. Nevím, jak to dělá on, ale než se stačím dostat za polovinu hrnku, tak… S tím se přeci nedá jet! Očima více hypnotizuji vířící hladinu v hrnku než cestu před námi.

Naštěstí to Noah nijak nekomentuje a místo toho mi vypráví o tomhle novém neznámém Jeruzalému. Zaujatě ho poslouchám, občas se ho na něco zeptám, někdy se zasměji nebo naopak nechápavě či zamyšleně nakrčím nos i obočí.  Čas v jeho společnosti ovšem utíká příjemně rychle a já si tyhle chvilky, kdy se zkrátka jen bavíme, kdy můžu poslouchat jeho vyprávění… Užívám. V takových okamžicích se cítím takřka… Normálně. Ať už to slovo znamená cokoliv.

Stejně jako včera se zastavíme u mýtiny kdesi uprostřed zimního lesa. Zdá se, že tu od včerejška nikdo další nebyl – toho si všimnu dle stop dokonce i já. Vlastně… Vždyť kdo jiný by se vydal uprostřed mrazů do lesa na místo vzdálené pár hodin městu než my? Kteří jiní blázni…

„Aspoň máme jistotu, že se zde nenajdou jiní blázni, kteří by se v tomhle počasí šli ukrýt zrovna na terasu…“

„To je pravda. Jsme tu jediní dostateční blázni na něco takového široko daleko. Alespoň k něčemu nám tohle je.“

S dlouhým výdechem na okamžik přivřu oči. Zakázala jsem myslet na to… Na něj? A do teď se mi to díky Noahovi i celkem dařilo. Odehnat své myšlenky pryč – daleko od těch bolestivých míst – mne stojí chvíli usilovného přemáhání a přesvědčování sebe sama, že nemá smysl se ničím z toho týrat. Namísto toho se tak raději zaposlouchám do cvrlikání ptáků znějícího z okolních větví a korun stromů.

„Zpívají pěkně, že? Skoro jako by nevěděli, že je uprostřed zimy k tomu vlastně není žádný důvod,“ poznamenám polohlasně, než seskočím z koně dolů.

Noah se dá okamžitě do chystání a vybalování zbraní. Já se prozatím zkusmo protáhnu. Dnešek bude bolet asi více jak včerejšek, zvláště s vědomím, že tentokrát už vím, co mne čeká.

„Hm,“ přemýšlivě přimhouřím oči, „chci si určitě důkladně zopakovat manipulaci. Nabíjení, přebíjení a odjištění. A střelbu, určitě i střelbu, abychom se ujistili, že to včera nebyla jen náhoda. Chci mít jistotu, že zítra… Nic nezkazím,“ na okamžik stisknu rty. Dá se na tohle vůbec připravit za tak krátkou dobu? „A také… Mohl bys mi prosím ukázat, co dělat, pokud se ke mně někdo dostane na vzdálenost, kdy mi bude už zbraň k ničemu?“ požádat Noaha o tohle mne stojí přeci jen více přemáhání a přemlouvání sama sebe, než bych čekala. „Nechci se spoléhat jen na to, co umím,“ dodám o něco tišeji.

Krátce se kousnu do rtu a odkašlu si. „A když už jsme zmínili oba zítřek… Jaký je vlastně plán? Pokud mi to tedy můžeš říci,“ zeptám se.