Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

„A s čím ty by si tam tak mohla pomoct, Vero? Prosím pouč mne. Nabírání bahna lopatou není práce pro urozenou dámu.“ Na rozdíl od tebe matka nedrží tichý tón a střelí po tobě takovým pohledem, že i sestry najednou mají cokoliv lepšího na práci, jen aby se nedívaly vaším směrem.

„…Ehm, myslím, že na takové plány je ještě příliš brzy.“ Vloží se do toho trochu nesměle otec, kterému je také jasné, že dnes tvá matka nevstala evidentně tou správnou nohou a bude tak lepší ji příliš nedráždit.

„To ale nic nemění na…“

„Jistě, jistě, Rose. Samozřejmě odklízení naplaveného dřeva a hrabání bahna není skutečně něco, kde bys byla moc platná, Vero.“ Zkusí trochu smířlivěji otec a jen po tobě krátce loupne pohledem, ze kterého můžeš vyčíst prosbu, aby si to už prostě nechala být.  Samozřejmě tak, aby to neviděla matka.

Tento rozhovor by možná ještě chvíli pokračoval, ale to by se nesměl za oknem mihnout ten nezvyklý průvod. Otec jen přimhouří oči a dle jeho výrazu rozhodně žádnou návštěvu nečeká. „Koho to sem čerti zase…“

„Theodore!“

„Promiň, drahá. No, jdu se podívat. Vy tu počkejte… Hmm?“ Otočí se na tebe, která se rychle vnutíš do uvítacího výboru. Raději ani nekouká na matku, než jen přikývne a vykročí. Viditelně se tu nechce zdržovat o moc déle, než je nutné.

Dorazíte k hlavním vchodovým dveřím, kde už stojí pár služebných, které zastihnete, jak zvědavě nakukují ven z oken. „Ale no tak.“ Zabručí káravě otec, když je tam tak načapá a sám vezme za kliku, aby otevřel.

Opře se do vás studený vlhký vzduch a burácení hromu i kapek ještě zesílí. Vyjdete na verandu, abyste byli svědky toho, jak zastaví trojice kočárů. Teď při bližším pohledu si můžeš všimnout, že jeden je obyčejnější a dva jsou naproti tomu honosnějšího rázu, za který by se nemusela stydět vybraná jeruzalémská smetánka. Rozhodně to není něco, co by se dalo najít v majetku tvých rodičů. Ostatně to vypadá, že většinu peněz, které přitekly do rodinného rozpočtu díky tvé svatbě s Philippem využili do renovace staré střechy, kromě tedy splacení starých dluhů, což se tento den ukázalo jako rozumná volba.  

Doprovod jezdců takto z blízka pro tebe působí až nezvykle známým dojmem. Ozbrojenci v kabátech a trojrohých kloboucích, z jejichž krempy crčí voda zabrnkají na povědomou strunu několik měsíců starých vzpomínek.

Kočí rychle otevřou dveře jednoho z kočárů a stejně tak i u druhého. Za klapání deštníku z jednoho vystoupí postarší žena. Vlasy má prokvetlé stříbrem a ostře řezaná tvář působí tím správným aristokraticky odměřeným dojmem. Je s podivem, že si sama otevřela deštník a snahy ostatních o asistenci jen poněkud stroze odmávla. Zašněrované boty rozstříknou kaluž, než nečekaně svižným krokem vystoupá těch pár kroků až k vám.

„Dobrý den, pane Davenporte. Nebylo to v plánu, ale po cestě do Nového Jeruzaléma, jsme zjistili, že most do Davenportu byl zaplaven rozvodněnou řekou a tohle nepřející počasí nás tu odřízlo. Počítám, že zde můžeme najít útočiště alespoň, než se ta bouře přežene?“ Promlouvá jistým hlasem a ta její otázka také nezní moc jako otázka ale spíše konstatování.

A to se už i z druhého kočáru vyhoupne postava. Tentokrát je to muž. Nejdříve mu přes černý deštník nevidíš do tváře, ale to už vykročí a až když je na prvních schodech zvedne ho natolik, aby sis ho mohla dobře prohlédnout. A že jeho tvář znáš…

„Pravda, kde jsou mé způsoby. Jsem baronka z Colchesteru a tady už přichází můj synovec.“ Pokyne rukou k mladému muži, jehož oči se jen krátce zastaví na tobě, než udělá další krok.

„Vévoda Essington, těší mě.“ Zazní hluboký hlas, který jsi už neslyšela několik měsíců, zatímco se zastaví před tvým otcem, jenž vypadá více než zaskočeně nečekanou návštěvou a viditelně mu dělá problém najít vhodná slova na uvítání někoho takového.

Příliš si tu vyhlídku neužívám, možná… Možná za jiných okolností… Naštěstí se stoupání vzhůru obejde bez nějakého cukání či jakéhokoliv karambolu. Největší zkouškou odvahy je ovšem překonání samotného okraje průrvy, ze kterého se varovně odlomí kus zeminy a zřítí se dolů. Pád doprovází zvuk tříštící se vodní hladiny. Snad se tentokrát raději ani dolů nedívám, nemám na to odvahu. „Hlavně… Hlavně opatrně, Alexi,“ hlesnu napjatě, když Alex musí přistoupit k okraji průrvy blíže, aby mi pomohl ven, protože sama bych to nezvládla.

Slovy se nedá popsat, jak moc se mi uleví, když se ocitneme několik metrů od otvoru zejícího v zemi. Nohy se mi lehce třesou, jak ze mne pomalu opadává všechen ten stres a úzkost, které se ve mne posledních několik hodin sbíraly, nemluvě o té houpavé cestě na lanu nahoru. Snad v tu chvíli ani nejsem schopná Alexovi odpovědět, a tak jen mlčky kývnu hlavou a zůstanu stát, dokud ze mne neodmotá smyčky lana.

S dlouhým výdechem se rozhlédnu kolem nás, avšak nezdá se, že by tu kromě Alexe kdokoliv byl. Jen jeho kůň s jehož pomocí mne vytáhl ven. Pohled do divoké zeleně kolem si chvíli náležitě užívám, ve volném prostoru se cítím mnohem lépe navzdory převládající vlhkosti a dusnému horku. Jsem venku. Po jak dlouhé době? Uplynul… Den? Den a půl? Z myšlenek mne vytrhne Alexův hlas. Působí… Zvláštně nejistě. Nesvůj? Po pravdě to znervózňuje i mne, a tak jen roztržitě kývnu hlavou, jakkoliv mne jeho slova trochu zarazí a přinutí k němu vzhlédnout s tázavým výrazem ve tváři. Čas? Než se začne stmívat? Nebo bude muset být… Zase někde jinde?

Ten drobný úsměv mu oplatím, když si sedám na místo, kam mne dovedl. Zlatě se lesknoucí relikviář odložím na zem vedle svých nohou, stavět ho kamenný sokl nechci, ještě by se mohla objevit zase nějaká drzá opice a… Ne, o tom nechci ani přemýšlet. Místo toho tak sleduji Alexe, jak vytahuje ze sedlové brašny menší balíček a čutoru s vodou a vzápětí se ke mne zase vrací.

„V životě jsem ty placky neviděla raději,“ vyhrknu v první chvíli, zatímco mi jako na povel zaškrundá v břiše a já se hladově po jedné z nich natáhnu. Mám pocit, že bych teď byla schopná na posezení sníst všechny včetně toho ubrousku. Nicméně… Má ruka se zastaví kousek od jedné z nich, když Alex znovu promluví a já… Já s ní navzdory tomu příšernému hladu cuknu přistiženě zpátky.

Srdce mi opět poskočí a rozbuší se, tentokrát ovšem z jiných důvodů. Alex se po mne tentokrát ani nepodívá, aspoň v tu chvíli ne. Z jeho tváře, držení těla i hlasu čtu to nevyřčené napětí, které… Které… Ztěžka polknu a namísto kořeněné placky sevřu mezi prsty pramen zacuchaných vlasů, který si začnu na prsty nervózně namotávat. Bývaly časy, kdy mne za to matka hubovala, ale…

„Co to mělo znamenat…“ zopakuji po něm a ostře vydechnu. „Já… Dobře, já vím, že to… Že to byl hloupý nápad. Zatraceně hloupý nápad a… A tam dole jsem vážně měla dost příležitostí na to si uvědomit, že jsem nemohla udělat nic horšího,“ odkašlu si a přinutím se na Alexe podívat. „Jen… Čtyři dny, Alexi. Čtyři dny jsem se bála pomalu odejít i od okna, protože… Víš, jaký jsem o tebe měla strach? Jak… Jak nesnesitelné takové čekání je? S tím, co se stalo…“ silně zatáhnu za pramen v ruce. „Prostě jsem… Potřebovala z toho domu odejít. Je to tam… Bylo to tam jako…“ snažím se zoufale najít ta správná slova.

„Jen jsem chtěla přijít na jiné myšlenky. A taky… Taky jsem už nechtěla prostě a jen pořád čekat. Dělám to pořád. Sedím v tom cizím domě a… Prostě čekám. A připadám si tam jako… Jako něco, co sis tam prostě jen odložil, abys to měl kde zase najít až se vrátíš,“ vypadne ze mne tentokrát bez většího rozmyslu.

„Bůh ví, že tě miluju, Alexi, ale chtěla jsem, aby ses aspoň chvíli v tom domě cítil stejně,“ potřesu hlavou a pohled raději stočím ke straně. „Samozřejmě, pokud bys během těch pár hodin, co jsem plánovala být tady, přijel,“ dodám polohlasně. Nadechnu se ještě k dalším slovům, ale místo nakonec jen stisknu rty a jen mlčky sklopím hlavu.

Delilah Blair Flanagan

Stoupáš a stoupáš. Je to vlastně docela plynulý pohyb, takže tě nejspíš Alexander sám určitě netáhne vlastníma rukama. Když už seš skoro u kraje, natáhnou se právě jeho paže přes rozlámaný okraj průrvy a stáhne tě opatrně stranou. Musíte si dávat skutečný pozor, protože od kraje se varovně sem tam odlomí nějaký kus drobnějších úlomků, které zmizí kdesi v hlubině. Podobně jako ty včera.

„Tak.. ještě kousek.“ Navede tě Alex stranou a musí ti skutečně dost pomoci, protože přeci jen teď nemáš žádnou volnou ruku. Naštěstí pro vás se nezřítíte zpátky dolů, ale odklopýtáte do bezpečné vzdálenosti.

„Tohle mohlo dopadnout ještě ošklivě.“ Vydechne Alexander s neskrývanou úlevou, když jste bezprostřední nebezpečí nechali za sebou. „Chvíli postůj, ano?“ Skloní se k tobě, aby rozvázal uzel na tom provizorním závěsu, než odmotá smyčky z tvého těla. Můžeš si všimnout, že jste tu sami. Nejsou tu žádní služební, které znáš z vaší domácnosti, ani nikdo, koho si měla možnost dříve zahlédnout v Alexanderově společnosti. Jste tu pouze vy a Alexanderův kůň, k jehož postroji je přivázán druhý konec lana.

Na Alexovi je vidět, že jakmile dochází akutní věci k řešení, je čím dál tím více nesvůj tváří tvář tobě se zlatým relikviářem v ruce. „Měli bychom se vrátit…“ Zakloní hlavu a vzhlédne k vysokým korunám stromů, mezi kterými prolétávají divocí ptáci a jimiž stále ještě prosvítají slábnoucí paprsky slunce.

„…Ale ještě mám chvíli čas. Pojď, posaď se.“ Chytne tě za paži a doprovodí tě k jednomu kusu rozvalin, které jsou rozprostřené všude kolem vás. Drobně se na tebe pousměje a pohladí tě po paži, zatímco si sedáš, než vykročí ke koni, aby vytáhl ze sedlových brašen nějaký balíček a donesl čutoru s vodou. Vrátí se s tím k tobě a podřepne si před tebou na koleno do zelně prorůstající tlejícím listím.

„Čistá voda a pokud by si měla hlad…“ Rozbalí látku, ve které je pouze několik kořeněných placek, kterým zde říkají chleba, ale k chlebu, jaký znáš, by to nemohlo být vzdálenější.

„Kdybych nenašel zbytky tvého vybavení na tom místě, kam jezdíš střílet, asi bych tě tu ani nehledal. Co tě to napadlo, Del? Co to mělo znamenat?“ Ne, nekřičí, ale v jeho hlase je patrné jisté napětí, stejně jako sálá z jeho samotného.   

* * *

* * *

Vera De Lacey

Sejdeš dolů do přízemí a vydáš se známou cestou do jídelny. Není to až tak dlouhá cesta jako v sídle De Lacey a tak brzy stojíš před širokými dveřmi, zpoza kterých už slyšíš tlumené hlasy. Otevřeš je a vejde do jídelny, který působí jako kdyby už byla noc. Svíčky i lustr jsou rozsvícené a za okny je skutečně pro tuto denní dobu až nepřirozená tma.

Tvoje sestry už sedí u stolu, stejně jako tvůj otec, který je na svém typickém místě v čele stolu. Jen matka postává nedaleko u okna a v první chvíli vypadá jen jako temná silueta, než se pohne a otočí se na tebe.

„Skvělé, Vero vezmi místo.“ Pokyne ti rukou ke stolu, zatímco tě sjede hodnotícím pohledem, co lehce zavadí o tvé cestovní oblečení. „Chystáš se snad někam?“ Prohodí jakoby nic, zatímco se sama usadí ke stolu.

„Že by zase střílet, když už to mezi těmi hromy nikdo nepozná?“ Rýpne si Charlotta škádlivě.

„V tomhle počasí by ani psa nevyhnal. Ani Vera není takový blázen, aby se někam hnala…“ Loupne po tobě pohledem stále lehce zarudlých očí Priscilla.

„Hmm, je to skutečně pořádná bouře. Starý Brindle mi říkal, že hladina řeky stoupla tak, jak to už dlouho neviděl. Snad to brzy skončí, protože s takovou budou mít dole v Davenportu brzy problémy. Nezbývá než doufat, že to zatopí jen nejbližší polnosti, než se počasí umoudří. Tohle nemůže…“ *Prásk* Zableskne se otře za okny, až to osvětlí interiér jídelny a ihned zaburácí hrom tak silně, až se rozechvějí okenní tabulky a Priscilla s vyjeknutím nadskočí. „…trvat dlouho.“ Dokončí větu trpělivě tvůj otec a jen si roztrpčeně povzdechne.

„Počasí, nepočasí, teď je ale čas se najíst. Jídlo stydne.“ Povytáhne matka obočí na pana Davenporta a demonstrativně si začne rozprostírat ubrousek na nohou, než podobný pohled věnuje i vám.

„Jistě, jistě, Rose. Tak tedy dobrou chuť.“ Pousměje se trochu roztržitě otec a následuje jejího příkladu. Charlotta si s tebou vymění jen otrávený pohled, než se také chopí příboru. Matka není viditelně v nejlepším rozpoložení, a tak odporovat jí znamená zbytečné problémy.

Zanedlouho se jídelnou začne linout tiché cinkání příborů prokládané útržky rozhovorů, které sem tam nevybíravě přeruší zahřmění. Celá rodina se opět sešla u stolu a nenechá si kazit naplánované jídlo nehledě na nepřízeň počasí.

☩

Jíš a nenápadně sleduješ hodinky, ale nedostala ses nikdy ani pořádně přes pět minut a že musela uplynout už skoro další třičtvrtě hodina. Jednou už se to blížilo k desíti minutám. To se i zdálo, že déšť venku konečně začal trochu ustávat, aby se s devátou minutou ale opět rozpršelo s nově nabytou intenzitou a do toho se krátce po sobě rovnou dvakrát zablesklo. Tohle byla skutečně ohromná bouře a ty si mohla být ráda, že máš nad hlavou pevnou střechu.

„Hmm, myslím, že v Davenportu budou mít dnes trochu problém…“ Zamručí otec, když stejně jako ty hledí na potemnělá okna, po nichž stále stéká spousta vody, jako kdyby na ně někdo chrstl obsah vědra. Ale pak si za okny všimneš ještě něčeho. Nejdříve jsou to jen rozmazené temné siluety, ale pak se přiblíží natolik, aby si to i přes zmáčené okenní tabulky dobře rozeznala. K vašemu domu jede trojice kočárů v doprovodu skupiny jezdců. Celý průvod projede v dálce před oknem a zajede za roh domu po příjezdové cestě dost určitě k vchodu do vašeho sídla.

„Řekl… Prostě… To vím. Je to komplikované,“ zlehka potřesu hlavou. To už mi Alexander vysvětluje, co je ta zlatá schránka zač – z Veršů si na nic takového nepamatuji. Pozoruji ho, jak schránku, tedy relikviář, zvedá ze země a… Cítí to samé, co já? To chvění a mravenčení v bříšcích prstů? „Bylo to nevyhnutelné,“ zašeptám tiše, opakuji ta zvláštní slova, co mi řekl Noah a utkvěla mi v hlavě.

Pokračuji dál o poselství, které jsem si vyslechla. Ani nevím, kde se ve mne bere ta naléhavost, se kterou to všechno na Alexandera doslova hrnu. Snad mě až zarazí jeho… Překvapení? Šok? To, že jsem ho tím tak… Rozhodila? Rozhodně tak působí, a že to není příliš obvyklý pohled na bývalého nebeského generála, skutečně ne.

„… Otec říkal, že se vrátí,“ dopovím tiše za něj, jakkoliv to tuhle situaci ani trochu nevylepším. „Čitala? Bílého čítala?“ zamrkám a zdaleka nepůsobím tak překvapená z toho, co Alex říká, jak bych možná měla. Takže to takhle celé zkrátka… Mělo být? Nic nebylo náhoda, přesně jak říkal Alex. „Vím, co říkám,“ řeknu s tou neochvějnou jistotou a v ostrém kontrastu s Alexem v těch pár slovech není ani stopy po pochybách. Jeho reakce mne vlastně trochu… Zarazí. Nemá snad radost? Vždyť tohle… Něco to znamená… Že… Že máme… Naději? Že se všechno zase spraví, my to spravíme…

Je na čase dát věci zase do pořádku.

„Je to pravda,“ oponuji tiše a snad se i na krátký okamžik zamračím, zatímco Alexe pozorně sleduji. Opravdu nepůsobí kdovíjak radostně. Spíše naopak. A já… Příliš nechápu proč. Ovšem rozhodnu se v tom více nevrtat, v tuto chvíli se chci prostě a jen dostat pryč odsud. Myšlenka na jídlo a horkou koupel… „Doma,“ zopakuji po něm a tentokrát jsem to já, komu se do hlasu i výrazu vloudí to snadno čitelné ale a snad i jisté… Nenadšení. Nedokážu na ten dům myslet jako na domov. Brát tak tohle cizí místo. Ne. „Jistě. Je toho ostatně… Více o čem si musíme promluvit,“ kývnu hlavou a poté se už raději přesunu k důležitější věcem, co musíme vyřešit.

A to moji ruku.

Zatímco zápasím s uzly – jakkoliv je to spíše k vzteku, protože rozhodně nejsem na té vyhrávající straně, Alex se vrhne na řezání dalších pruhů látky ke zpevnění ruky. Na rozdíl ode mne mu to jde rychle a mnohem… Lépe. Povzdechnu si, ovšem neřeknu nic, raději se soustředím na ten zatracený uzel, který mi ani zaboha nejde… Alexanderova ruka mne zastaví v mém snažení. Jak se ke mně sklání, vzhlédnu k němu a… Jsem tak ráda, že je v pořádku. Tolik dní jsem se obávala nejhoršího.

„Dobře, pokusím se,“ kývnu drobně hlavou a zase uhnu pohledem. S jeho pomocí jde všechno o dost snáze. Zdravou rukou si přidržuji opatrně tu zraněnou a jakmile je provizorní obvaz pryč… Ne, ta ruka nevypadá dokonce ani trochu dobře, stále je dost patrné místo, kde jsou kosti polámané. Na tom pohledu je vlastně něco až morbidně fascinujícího. Tohle je vážně moje ruka. Nikdy… Nikdy předtím jsem neměla nic zlomeného.

Zachytím Alexův nespokojený výraz, co se mu mihne ve tváři, ale stejně jako on mlčím a jen se snažím dělat přesně to, co je potřeba – a hlavně u toho nedat najevo ani stín bolesti, kterou cítím. O pár minut později mám ruku pevně zafixovanou a přivázanou k tělu. Natolik pevně, že s ní nemohu pohnout dokonce ani kdybych takovou šílenost chtěla udělat. Svým zvláštním způsobem mi to je nepříjemné. Ten pocit.

„Měl jsi tušení, že mě budeš muset tentokrát doslova tahat z nějakého maléru?“ lehce se pousměji ve své snaze trochu odlehčit napjatou atmosféru. „To zní… Uh, dobře,“ nepřu se s ním. Jestli něčemu nakonec opravdu věřím, tak to je on a to, že ví, co dělá. Že mne přiváže k tomu provazu opravdu pevně a zvládne mne sám vytáhnout nahoru. Je to… Je to přeci Generál. Moc dobře vím, odkud pramení ta neochvějná jistota, že se o mne postará, ovšem nebojuji s tím.

Sleduji ho, jak postupně uvazuje lano kolem mne do úvazu – rozhodně si počíná rychle a jistě. Nepřekvapuje mne to. Tentokrát ovšem spolknu svoje typické, že mě to bude muset později naučit a jen… Jen vydechnu.

„Dávej na sebe pozor,“ šeptnu tiše, když mne se svým ujištěním chytí krátce za rameno a přelétnu prsty po jeho odhaleném předloktí. Pak už mi nezbývá než sledovat, jak obratně šplhá nahoru po nebezpečně se houpajícím provaze. Občas si pomůže zapřením se o zeď či část starobylé stavby a já… Nevím, jestli o něj mít strach nebo obdivovat s jakou lehkostí to zvládá. Tohle bych já nikdy nedokázala. Vlastně ani nevím, jestli bych byla vůbec schopná se na tom provaze přitáhnout… Drobně se zachmuřím. Možná je těch věcí, na kterých bych měla zapracovat… Mnohem více než jsem si myslela.

Jakmile mi Alex zmizí z dohledu, uleví se mi. Zvládl to. Pár kroky přejdu ke zlaté schráně, co tu nechal a rozhodnu se raději nad některými věcmi nepřemýšlet. Ne hned. Vezmu ji opatrně zdravou rukou do náruče a pevně si ji přitisknu k hrudi. A pak… Pak už prostě jen čekám. Nic jiného mi ani nezbývá. Netrpělivě přešlapuji z nohy na nohu a připadá mi to opět jako celá věčnost, než se přeci jen ozve shora Alexův hlas.

„Ráda bych věděla čeho…“ zamumlám poněkud bezradně, protože jednou rukou nemohu hýbat a v druhé úzkostně svírám a tisknu relikviář. „Dobře!“ křiknu přesto nahoru vzápětí. A pak sebou lano škubne. Provazy se napnou. Jak mě táhnout nahoru, není to zrovna dvakrát příjemné, ať už kvůli lanům obepínajícím mé tělo tak kvůli tomu… Pocitu.

Dlouze se nadechnu. Nohy se mi už klimbají ve vzduchu, zatímco stoupám výše… A výše… A výše. Jakkoliv to nechci, neubráním se pohled na mělké jezírko pode mnou, které se mi pomalu, ale jistě vzdaluje. Ztěžka polknu a dech se mi zrychlí. Alexovi… Věřím, přesto představa dalšího strmého pádu dolů… Možná i to uvědomění z jaké výšky jsem to vlastně dopadla… Mrazí z toho a svírá se mi žaludek.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Noah… Když zazní to jméno, jen k tobě krátce kmitne pohled Alexanderových přimhouřených očích, ale neptá se. Alespoň ne teď. Možná je to právě zlatá schrána, která tě zachrání od nepříjemných otázek, protože Alex rozhodně nevypadá, že by něco takového viděl poprvé.

„Úlomek?... Jak to víš?“ Natočí k tobě na chvíli tázavě tvář, než vykročí ke schránce. „Je to relikviář. Je pravda, že se v nich ukládaly úlomky Zrcadla, ale stejně tak i jiné z artefaktů Zlatého města.“ Promlouvá pomalu, zatímco se skloní, aby kovovou schránku zvedl ze země a opatrně si ji prohlédl. „Jak se něco takového dostalo sem. Sem, kam jsi spadla zrovna ty? Hmm.“ Zamyšleně nakrčí čelo, ale v jeho hlase zaznívá jistá fascinace.

To už ale promluvíš o poselství, které zaznělo z Noahových úst. Ačkoliv… A těch pár vět přiměje Alaxandera, aby odtrhl pozornost od nebeského relikviáře a místo toho jen překvapeně zatřásl hlavou, snad jako kdyby špatně slyšel. „Co? Otec? Obnovit Řád? Domů…. Del, co se tu stalo?!“ Na rozdíl od tebe se neusmívá. Naopak vypadá vším tím, co jsi mu řekla, poměrně vykolejen.

„To přeci nedává smysl. Otec? Ale Otec přece….“ Zajede si prsty do vlasů a jen skloní přemýšlivě tvář k zemi. Na chvíli se rozhostí ticho, než přeci jen opět promluví. Tentokrát však tišeji, skoro až na hranici šepotu. „Tohle nebyla náhoda… Že ne? Tohle všechno… Hledal jsem tě to ano, ale tohle místo bylo už tak daleko… Navíc ta zarostlá jáma… Tuhle průrvu bych nenašel, kdybych neuviděl toho čitala. Jak by ale…? To ale… Del, víš, co mi tu vůbec říkáš?“ Jakkoliv ho nerozhodila současná ne zrovna bezpečná situace, tak teď už Alexander působil skutečně nejistě. „Doma… Doma mi musíš říct, co se tu přesně stalo. Do posledního detailu. Pokud je jen část toho, co říkáš pravda, tak…tak…“ Zamrká a s ostrým výdechem odvrátí pohled. Ať už se mu honí hlavou cokoliv, všímáš si, že nevypadá nadšeně. Naopak. Působí až podivně napjatě. Podobně jako tehdy v lóži, když kývnul na ten osudný plán a upsal se tak k tomu přijít o všechno. Tedy skoro o všechno.

„…Dobře… dobře. Ruiny teď necháme ruinami. Nejdříve tu ruku.“ Pokývne hlavou, odloží rychlým pohybem schránku snad jako kdyby pálila a přiklekne zpátky k tobě. „Žádnou dlahu tu teď nemám, ale bude se dát dostatečně zafixovat i u těla. Na tu cestu to postačí.“ Kývne, aby vytáhl od pasu nůž, kterým tě napodobí a odpáře rukáv košile. Nejspíše u sebe skutečně nemá žádné obvazy, tedy alespoň ne tady dole. Musí se ale nechat, že s nožem ta práce vypadá podstatně snáze a precizněji, než jsi zvládla s jednou rukou a zuby. Zanedlouho tak jsou nachystané dlouhé cípy bílé látky a ty se snažíš povolit své uzly. Jde to poněkud ztuha, ale jeden se ti podaří povolit, když zápolíš s druhým, ucítíš na své ruce zčistajasna tu Alexanderovu.

„V pořádku, pomůžu ti.“ Šeptne nakloněný k tobě a drobně se pousměje, než prsty povolí i tenhle uzel. „Tak, teď to odmotám. Zkus s ní moc nehýbat, ano?... Teď ji přidrž takto. Opatrně.“ Promlouvá na tebe, zatímco ti pomůže ohnutou ruku přitisknout více k hrudi. Všimneš si, jak semkne nespokojeně rty, když vidí vybouleninu na bledé kůži, ale nijak to nekomentuje. „Dobře, teď to obvážeme.“ A s těmi slovy ti ruku improvizovanými obvazy zafixuje k tělu. Utáhne je skutečně poctivě, takže se rozhodně samovolně nijak nehýbe, a i ty by si měla co dělat, aby si s ní aspoň trochu pohnula, pokud by si chtěla.

„Ještěže jsem vzal to lano.“ Prohodí mezi řečí, když k tobě natáhne ruku, aby ti pomohl vstát. „Pojď, přivážu tě a vytáhnu pak nahoru.“ Pobídne tě, jen co dojde k smotanému konci lana na zemi. Všimneš si, že pohledem zavadí o zlatou schránu, ale ani se po ní nenatáhne. Vlastně jako kdyby dělal, že ji nevidí. Je tedy na tobě se o ni postarat, pokud ji tu nechceš nechat.

„Rozkroč se trochu.“ Zazní Alexanderův pokyn, když se k němu připojíš, aby ti pak lano upevnil na těle tak, že je z něj provizorní, ale vcelku pevně vypadající závěs. Rozhodně to nevypadá, že by to dělal poprvé. Dokonce i ten zdánlivě složitý uzel, který uváže na konci, tam vytvoří až překvapivě rychle a bez zaváhání. „Tak teď už jen chvíli a budeš zase zpátky nahoře.“ Sevře povzbudivě tvé rameno, než se chytí svěšeného lana, po kterém začne šplhat nahoru.

Ani tohle nevypadá, že by mu dělalo nějaké větší problémy. Sem tam si vypomůže odrazem od zbytků ruin, kolem kterých je rameno spuštěno, ale brzy ti jeho silueta zmizí nahoře ve světle. A pak nastane čekání. Občas je vidět, že se s lanem něco nahoře něco děje, ale zatím nepřichází žádný pokyn a tak jen čekáš… Až po nějaké době se k tobě donese opět Alexanderův hlas doprovázený věrnou ozvěnou.

„Můžeme… Drž se!“ A s tím za chvíli sebou lano škubne a ty ucítíš tah, jak tě postupně vytáhne na špičky, než i ty ztratí pevnou oporu a ty začneš stoupat nahoru ke světlu…   

„… že zrovna ty mu tak otevřeš oči. Kdo by to byl do tebe řekl…“

Ozvěna Alexanderova hlasu se tříští o kamenné stěny prorostlé zelení. Nastane chvíle nepříjemného tíživého ticha. Nevím, zda to trvá minutu nebo hodinu, připadá mi to jako celá věčnost, než se opět ozve shora hlasité zvolání. Roztřeseně vydechnu a úleva, která mne v tu chvíli zalije se snad ani nedá popsat slovy.

„Jsem v pořádku! Už… Už jsem pryč!“ křiknu nazpátky, zatímco ukročím několik kroků stranou. „Můžeš!“ hlas mi trochu poskočí, až si z toho musím odkašlat. Netrpělivě přešlápnu z nohy na nohu, najednou je o to těžší vydržet v klidu na místě. V další chvíli se něco mihne vzduchem a na zem s hlasitou ozvěnou dopadne provaz kroutící se ve smyčkách jako nějaký had. Polknu, srdce mi stále neklidně buší – tentokrát ovšem tím příjemným způsobem. Zvláště když ve slábnoucím světle uvidím obrys siluety Alexe šplhajícího obratně dolů. Vypadá to hrozivě, jak se lano houpe a ta výška… Na okamžik ve mne zatrne při představě, že… By…

Sotva doskočí bezpečně na kamenitou zem, ve tváři se mi objeví úsměv. Vykročím mu okamžitě naproti. Vypadá jako by se prodíral džunglí, potrhané oblečení a rozcuchané vlasy… Ale nic to není. Jen pár škrábanců, které během pár hodin zase zmizí. Možná na okamžik pocítím výčitky svědomí, musel kvůli mně procházet okolí a vypadá, že to tu prohledával aspoň pár hodin, ale…

„Našel jsi mě,“ hlesnu s úlevou vepsanou do tváře i vetknutou do hlasu. Alex se zarazí, a nakonec mě neobejme, ačkoliv vypadal, že to má v plánu. Až opožděně mi dochází proč. Přesto… Dlouze vydechnu a na krátkou chvíli přivřu oči, když ucítím dotek jeho dlaně na paži i tváři. Je skutečný. Opravdový. Je tady. Poslušně se nechám prohlédnout, naštěstí se mi většina šrámů i modřin stačila za tu dobu zatáhnout a vyblednout – ačkoliv nespokojené mlasknutí značí, že je asi ještě co hojit.

„Propadla se pode mnou zem,“ šeptnu v odpověď. A proč… Polknu. „Ano, to počká,“ souhlasím s ním bez okolků, tohle není místo ani čas na takový rozhovor. Mám hlad a jediné, co chci… Je dostat se odsud pryč. Svaly v tváři se mi krátce stáhnou, když kývnu hlavou na znamení toho, že se Alex nemýlí a ruka skutečně je zlomená. „Myslím… Myslím, že jinak jsem v pořádku,“ ujistím ho. Teď už rozhodně ano. Pohledem střelím k mělkému jezírku a krátce zaváhám, než se nadechnu k odpovědi. „Ne, neměla. Spadla jsem… Na záda do té vody. Ale zahojilo se to.“ Díky bohu… Ta slova mi na okamžik utkví v mysli. Ano. Možná doslova.

Nechám se odvést trochu stranou a posadím se na kámen. Nejsem si jistá, co přesně chce Alex s mojí rukou dělat, přesto mu důvěřuji dost na to, abych mu nijak neodporovala. „Uhm, asi ano. Vypadalo to, že jsou zlomené obě kosti v předloktí, Noah ří…“ viditelně se zarazím. „Bude to třeba srovnat,“ šeptnu o poznání tišeji a krátce uhnu pohledem stranou.

Těžko říci, zda to Alex ovšem vůbec zaznamenal, jeho pohled totiž směřuje jinam. Za mne. A já moc dobře vím, na co se dívá… A dle výrazu v jeho tváři to ví i on.

„Úlomek. Jen nevím, jak to otevřít, zkoušela jsem to celé… Hodiny,“ promluvím k němu po krátkém zaváhání. Dokonce i teď cítím tu frustraci. Nicméně to není všechno, co bych… Co bych mu měla říci. „Bude… Bude to zní asi šíleně, Alexi,“ opět se zarazím a koutky rtů mi zacukají. Vážně říkám, že něco bude znít šíleně? Všechno v tomhle novém světě je šílené! Neuvěřitelné… „Ale myslím, že Otec chtěl, abych ho tu našla. Máme… Máme složit zpátky, co bylo rozbito. Obnovit Řád a vzít si zpět, co nám Lucifer sebral. Máme… Máme se vrátit domů, Kamaeli,“ nejistě se pousměji. Chtěl by to i on? Být… Jen Kamaelem? Vzít si zpět náš nesmrtelný život a vrátit se do Zlatého města? Když to říkám nahlas… Čím dál více tomu věřím. Říkal, že se vrátí. Kdo jiný by mi dokázal vrátit Noaha, když jsem ho potřebovala?

Potřesu hlavou – náhle příliš těžkou z toho návalu úvah a myšlenek. „Našla jsem ho v těch ruinách,“ ukážu zdravou paží ke vchodu do temného sálu. „Jsou tam i nějaké fresky… Později bych se tam ještě ráda podívala až… No, nebudu mít ruku na dva kusy. Takže… Zpevnit. Dobře. Pomůžu ti,“ vyhrknu a sama začnu zdravou rukou povolovat uzly. Nebo se o to aspoň pokusím, když vím, jak moc jsem zápolila už jen s jejich utahováním.

Delilah Blair Flanagan

„Del?!....Del….del….el…“ Ozve se tvé jméno z vrchu než dorazí k tobě roztříští se na několik ozvěn. Ano, je to Alexander. Poté, co se ozveš se na chvíli rozhostí ticho. Je těžké říct, co se děje nahoře, ale na odpověď si chvíli počkáš, přesto nakonec přijde. „…Dobře, jsi zraněná? Hodím dolů lano, tak ustup!“ A s tím se opět rozhostí ticho. Ať už se na povrchu děje cokoliv, stěží sem dolehnou i jindy tak živé zvuky džungle, takže ani nic jiného tu prakticky neslyšíš.

„Můžu? Pozor, házím.“ V paprscích se nahoře v průrvě cosi mihne, než dolů dopadne konec lana, který se stočí do několika smyček na kamenné zemi a pak se po laně za tebou obratně spustí postava. Podrážky těžkých bot zadusají na podlaze, když Alexander doskočí dolů do tohoto spodního patra pradávných ruin.

Jeho tmavé oči se ihned na tebe pozorně zaměří a až poté se rychle rozhlédne kolem, než k tobě spěšně vykročí. Vlasy má trochu rozcuchané a ve tváři má pár šmouh od prachu či bláta. Na sobě má béžovou cestovní košili, která je na pár místech lehce potrhaná, nejspíše díky příliš hustému porostu, kterým se musel prodírat. Všimneš si i pár škrábanců na tvářích, rukou a jiných odhalených částech kůže, ale oproti tvému stavu to skutečně nic není.

„Del, panebože…“ Vydechne s neskrývanou úlevou, než se zastaví kousek od tebe, aby se včas zarazil a neobjal tě, čehož by si s tou zlomenou rukou velmi rychle litovala. Místo toho tě alespoň chytí za zdravou paži, než ti druhou ruku položí na tvář, aby si ji natočil pomalu na jednu a pak na druhou stranu, než jen s nespokojeným mlasknutím zakroutí hlavou.

„… Jak ses sem dostala a proč vůbec..?“ Zarazí však své otázky a vidíš, jak se mu do obličeje vrátí opět jeho soustředěný výraz, tak typický pro situace, které vyžadují rychlé a praktické rozhodování. „To počká. Jaké máš zranění? Co ta ruka?“ Zeptá se tě, zatímco se jí opatrně dotkne. „Zlomená, že?“ Zvedne k tobě od ní krátce pohled.  „Hmmh, a něco dalšího? To jsi skutečně propadla sem dolů a vyvázla jen se zlomenou rukou?... Měla jsi opravdu štěstí. Díky bohu. Pojď, posaď se.“ Chytne tě jemně za paže a odvede tě k jednomu z kamenů, aby tě na něj posadil a podřepnul si naproti tobě.

„S tou rukou budeme něco muset udělat. Zpevnit ji, než tě vytáhnu ven. Jinak by to mohlo být zbytečně nebezpečné a hlavně bolestivé. Ukaž… Je to zlomené skrz na skrz?“ Dotkne se jí, ale ještě ji neodvazuje, když v tom se jeho oči najednou rozostří jako kdyby… Ne, Alexander nehledí na tebe, ale na něco za tebou a v jeho tváři se zračí neskrývaný šok.

„To je…?!“ Hlesne krátce, zatímco tobě je jasné, co vidí. Zlatě se lesknoucí schránu, jenž si odložila tam kousek za vámi na kameny…