| |||
Konec řečí Do rozhovoru .mezi rytířem a Gab pořád nevstupuju, teď už jsem zase opřený o parapet a aspoň koutkem oka vyhlížím ven. Když ale zmíní, že bych ji měl chtít zabít já, mám co dělat, abych na něj nezíral jako úplný idiot. Přemýšlím, jestli mu vůbec odpovídat mám nebo ne. "A pak kdo tady přemýšlí ocasem... Kdybych ji zabit chtěl, měl jsem k tomu příležitostí víc než dost." odpovím nakonec. "Ale jestli chceš v podobném duchu pokračovat, můžeš počkat dole." dodám. Na tohle fakt nemám náladu. Netuším, co svým chováním celkově sleduje, ale v tomhle logiku fakt nenacházím. |
| |||
Dolejší Jenom krapet ušklíbnu se nad Ariho slovy o tom, že pro další trénink si musím najít někoho jiného. Samo sebou.. našli by se jedinci, kteří by do toho šli s maximálním nasazením, ale tohle vážně nebyla moje parketa. Na tyhle věci fakt nejsem.. "Nah, s tím bude trochu problém.. o nikoho jiného totiž nestojím." odvětím mu nakonec, ale dále to už tak nějak nechávám být. Nemínila jsem se v tom vrtat nebo se tím zabývat nějak příliš dlouho. Možná koušu, ale on patří k těm několik málo jedincům, kterým bych nikdy nechtěla skutečně ublížit.. A co se našeho malé, společného tréninku týkalo, zřejmě jsme oba dosáhli toho, čeho jsme chtěli. "Za mě dobrý, stačí mi to." zavrtím hlavou. "..necháme si další kolo třeba na jindy." dodám dále s nepatrným úculem. Trochu mě pak překvapí, když objeví se tu u nás s Arim velitel téhle výpravy/sebranky. "Ale jo, jde to." odvětím mu na jeho otázku ohledně toho, jak se cítíme. Pochvala se sice cenila, dokázala rozhodně potěšit, ale.. nemůžu říct, že bychom toho zvládli nějak moc. Připravit jej o jeho štít je možná jedna záslužná věc, ale nakonec to stejně byla cizí kulka co mu nadělala z hlavy fašírku, ne ohnivá koule, která by jej ogrilovala na kost. "Jak bylo řečeno, není k tomu moc co dodat... snad jenom, že ten sráč dostal co si zasloužil.. " dodala jsem k tomu ždibec svého. Myšlenky o tom, že ten hnusák odešel až příliš rychle, příliš čistě, bez utrpení, jsem si raději ponechala pro sebe.. o jednoho hnusáka prostě méně. Slova se pak tak trochu stočí k Arimu a tomu co on sám převedl a dále i vlastně umí. Nepřekvapuje mě to. Je v něm více, než se na první pohled může někomu jevit.. a tak, jest tu znovu jedno nepatrné popacání po jeho zádech. Samo sebou, když padne otázka, palčivá otázka ohledně toho, co se vlastně stalo s touhle skupinou předtím, než jsme se k nim vetřeli teď nyní my dva, jsem samozřejmě jedno velký ucho. |
| |||
Čas jít Jaké to je? Spolupráce. Neubráním se odfrknutí. Všichni ví, že je potřeba ale to je tak vše. Zatím nám jde mnohem víc vyhrožovat si smrtí. Tedy, abych byla upřímná, ve většina případů se to vyhrožování týká mě, … proto mě dost překvapí, když se ozve Betchan. Když oplatí Alexovi stejnou mincí. Vlastně mě ta slova tak zaskočí, že nejsem schopná reagovat. Jen na rytíře zírám. Rychle se však vzpamatuji. Tohle není vhodné místo ani čas. Každou chvíli přijde Kluzký… a já už teď vím, jak by to dopadlo. Vyndám pár patron. „Nespěchej." Požádám Alexe, když mu je vkládám do ruky. „Chtěla bych vidět, jak se to dělá.“ Dodám, a ještě chvíli protahuji dotek rukou. „Nebudeme daleko od kovárny" Otočím se a posbírám svoje věci. Zatnu u toho zuby. To převázání nakonec nezní jako špatný nápad. „Pojď, prosím, promluvíme si." Kývnu na Betchana a nechám ho slézt jako prvního. |
| |||
Rozhovor Potřesu hlavou. Její obrana je logická. Všimnu si jakéhosi pohybu, či snad gestu mezi nima. Snad nějaké smluvené znamení. Nebo cokoli jiného. Ale nevím a nerozumím. A neřeším. „Jenže já za ním nešel kvůli bylinkám. Ani mě nenapadlo, že něco máš. Kdybych to tušil...ale to je fuk. Je to za náma. Mrknem na ně a domluvíme se.“ Nechci se s ní hádat kvůli bylinkám. Nechci se s ní hádat vůbec. „Chtěl jsem si to s ním vyříkat, protože na to byl čas. Jednotka se rozprchla a ty jsi šla za Alexem. Nebyl ani prostor se s tebou domluvit.“ Bráním se pro změnu zase já a uhnu kousek stranou, když Gabriela svolí, že mi ukáže bylinky. Pak se ozve Alex a mě sepne drobný detail, který jsem před chvílí přehlédl. Výraz mi zřetelně ztvrdne. „Vražda. Dík, že jsi mi to připomněl. Kluzký řekl, že ji zabije. A to samé jsi řekl ty. Tak poslouchej. Jeden špatnej pohled. Jeden pohyb, kterej si vyložím jako útok na Gabrielu. A zabiju já tebe. A je mi úplně u prdele, jestli tomu bude někdo říkat vražda.“ Nekřičím. Mluvím vlastně celkem tiše, ale v hlase je jasně slyšet hrozba. Za to, co jsi řekl, bych tě nejradši zabil rovnou. V tuhle chvíli tě zachrání jen možný útok vampýrů. Jsi další puška a další cíl. |
| |||
Dolejší
|
| |||
Rozhovor Jen přihlížím lehce vyhrocenému rozhovoru mezi rytířem a Gab. Nedivím se tomu, sám bych byl asi dost nasrán kdyby někdo tvrdil, že je se mnou a rozjel si takovou akci za mými zády. Po Gabrielině přikývnutí následujím po mém gestu se trochu unaveně usměju. Není vše ztraceno a pak snad bude i nějaký čas na to si promluvit spolu. Snad. |
| |||
Důležití lidé a rozhovory Ty jsi za ním šel? „Cože jsi?" Zeptám se překvapeně. „Možná kdybys nejdřív zašel za mnou… nepřekvapí tě ty bylinky." Odtuším. Fakt nechápu, jak mi mohl rytíř vyčítat, že neměl dost informací? Jak jsem jako měla tušit, co má v plánu?! Kolik akcí mi ještě udělal za zády? Klidná budu teprve, až se Alexovo „věřím“ změní na „vím“. Víra je totiž ošemetná věc. Vlastně tím jedním slovem říká vše. Chci, ale nevím. A to mi nestačí. Zadívám se na gesto, které udělal a přikývnu. V tuhle chvíli je to ten nejcennější závazek. Vznikl jen mezi námi. Za moji přítomnosti. Vím přesně, co znamená. Proto si ho vážím. Rytíř mi vlastně neříká nic nového. Shrnul to velice pěkně… ale je únavné poslouchat to stále dokola. Ať si všichni naserou s tou averzí vůči Družině. Řeči o kráse nekomentuji. Tohle muži dělají… a vlastně je to dobře – proto se jen slabounce ale potěšeně usměji. „Fajn. Ukážu ti, co mám… ale ne tady… sem přijde Kluzký." Rozhodnu se nakonec. |
| |||
Hovory na hlídce Gabriela je překvapená. Nejdřív mám pocit, že příjemně, ale rychle mě vyvede z omylu. Zamračím se. Není to zlostné mračení. Je to přesně ten druh, který používám. Když něco poseru. Takže na týhle výpravě se můžu mračit furt. „Eh… Ne. Já jsem za ním šel. Probrali jsme situaci kolem čaje, tebe a vůbec jednotky. Pohodový rozhovor. Celkem. Ani jsme se neporvali. I když..“ Varovně potřesu ukazováčkem ve stylu tytyty. „Chvílema k tomu daleko nebylo.“ Na okamžik se zarazím, abych viděl, jestli jí to takhle stačí. Nestačí. „Dobře. Probrali jsme čaj a mimo podezření nic nemá. Jak jsem říkal. Vůči Družině má averzi a bude tě sledovat a hledat jakékoli pochybení. Podezřívá tě i proto, že tě někdo viděl jak kupuješ drogy. Proto se na ně chci podívat. Jestli tam nemáš vyloženě smrtící jedy, obhájím si to. No a z toho plyne i to, že po tobě za čaj nepůjde. Smrti bylo v jednotce už dost na to, aby mohl riskovat další ztráty. Ale jak říkám, musíš být opatrná.“ „No a ty..“ Otočím se na Alexe. „Ty to máš u Kluzkýho dobrý. Věří ti. Jsi z Patroly. A jak sám řekl: venku spolupracujete spory nespory. Má pocit, že teď přemýšlíš víc ocasem než mozkem. Ale..“ Podívám se na Gabrielu a usměju se. „To je po boku takový krásky asi normální.“ Dostat se jí do kalhotek je normální touha většiny chlapů. A nejspíš i řady ženských. |
| |||
Dolejší "Rozumím, ale myslím že tu fakt nejsou. Až potkáme Leda, tak se zeptáme, ale nemyslím že se tu někdo extra hrabal v zemi." Ta řada mrtvých byla bezútěšná. Spoustu z nich jsem znal. Chodívali jsme sem na patrolách často, ale teď už to jsou jenom mrtvá těla. Je hrozné, jak moc člověk otupí. Pomoc jsem nepotřeboval a tak jsem jenom chodil podél řad a poctivě kropil svěcenou vodou. Neslyšně jsem si mumlal slova, která jsem si vždycky pamatoval. "In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti." Zachytit to mohl někdo kdo umí číst ze rtů nebo by mi stál skoro u pusy. "Amen." To už je nahlas a já se ještě dívám na ty řady a pak se odvrátím. "Ještě musíme pro kováře a mága. Ti by byli opravdu nepříjemní, kdyby se probudili." |
| |||
Dolejší "V naprostém." odpovím Kluzkému, když se za námi zastaví velitel výpravy. Následuje poklona která sice potěší, ale pravdou zůstávalo, že jsme toho v boji s Krysákem předvedli jen hodně málo. Respektive já sám jsem jen vytvořil ochrannou bariéru a trochu si zaběhal. Rozhodně nic, co by stálo za zmínku. "Byl to sadistickej kokot, co si svoje zvrhlé umění začal pěstovat už na Gymnáziu. Nakonec mu drblo úplně, ale než ho stihli zlikvidovat, tak vzal čáru. Mělo se o něj postarat bratrstvo, ale jak jsme mohli vidět, on se spíš postaral o ně." shrnu všechny mě známé informace, ale lítost nad padlými by u mě Kluzký hledal jen těžko. Ne, že bych to snad těm nešťastníkům přál, ale lekce v Gymnáziu splnily svůj účel a otupily většinu sentimentálních emocí a nahradila je pragmatičnost. Nad doplňující otázkou se musím zamyslet. Nikdy jsem se totiž nezabýval problematikou kapacity, ale všechnu svou pozornost jsem upínal k jeho odolnosti. "Dva... maximálně tři." vynesou konečný verdikt. "Víc cílů na jednom místě by bylo pro nepřítele tak lákavé sousto, že i kdyby si jich tam dostal víc, štít by skoro instantně padl pod intenzitou přicházejících útoků. zanalyzuji v rychlosti proč by nemělo smysl snažit se zvednout kapacitu osob v štítu. Nicméně, když už jsme měli vůdce sami pro sebe neubráním se položit otázku, která mi vrtala hlavou. "Jak je na tom tvoje původní skupina? Dobrá polovina z nich působí dost... chvilku hledám to správné slovo. "... nestabilně." Nebyl to úplně přesný výraz, ale jako diplomatická varianta musel stačit. |
doba vygenerování stránky: 0.11355400085449 sekund