Andor.cz - Dračí doupě online

When ashes fall, the legends rise

"Ty vole," pronesu si pro sebe tiše, zatímco čtu pracovní verzi Machiaveliho nástřelu na Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia. "Ty vole, to je hovado. To bude kvalitní rozruch, až to vydá."

Nevěříc svým očím, znovu přečtu nahlas větu, která mě tak vykolejila.

"Každý vládce se musí bát, že nikdy nežije ve svém knížectví v bezpečí, dokud žijí ti, kterým svojí vládou křivdí."

To bude kvalitní rozruch. Všude. Protože každý špatný vládce v Itálii, a ne že bysme jich měli málo, se v tom uvidí a bude ho z toho svědit trůn a měšec. Je jedno, že mluví o Etruscích. Každý v tom uvidí výhružku. O Nicolo, ty starý provokatére. Ale tak, ne že by to v teorii nepomohlo naší věci. Tys vždycky věděl, co děláš, to ti nejde upřít. Jinak bys nebyl velmistr řádu, než jsi to přenechal Eziovi. A vědět, kdy je čas přenechat zodpovědnost mladým je z největších cností...

Ze snění mě vytrhne zaklepání na dveře.

Kurva, to už Loredan ví co čtu a preventivně hejká? Vždyť tak knížka ani oficiálně ještě nevyšla- Ah, Fiorella, kdo jiný.

"Proboha, já jsem ženatý muž. Já mu z Lucrézií nepomůžu, to chce, ať mu tam pošleme i Lucu či co?" řeknu pobaveně, zatímco se zvědám od stolu. "No, neříkej mu nic, bude pro všechny nejlepší, když ho rovnou odchytnu já, než ho někde uloví Alessandra. Nevím proč se jí furt tak bojí. Vždyť ta by mouše neub- no, ublížila, ale jen kdyby si zača- mno, možná přeci jen ví co dělá," pokračuji v mluvení, zatímco sbírám svoji pochvu se slovanským mečem a zapínám si opasek. Kromě schiovany se zlatým košem vykládané rubíny, kterou si tak oblíbila i Alessandra, jsou na něm i pouzdra s dvěma pistolemi s kolečkovým zámkem. Jedna, kterou vyráběl ještě mistr Da Vinci a věnoval mi ji Nicolo a druhá, s rukojetí se slonoviny, kterou mi na zakázku vyrobil zbrojíř v Augsburgu. Němci jsou prasata, ale válčení umí. To nepřímo říkal už Caesar. Alessandra se mi za zbraně neustále posmívá, že jsem se nechal unést svým postavením a jsem stejný požitkář jako ona, ale to jenom proto, že nechápe rozdíl mezi nutností reprezentovat a jenom zbytečně utrácet. Když si jdu za Camaratou pro výpalné a předat mu instrukce, musí on i jeho pohůnkové na první pohled vědět, že jednají s někým, kdo není pod jejich úrovní a má prostředky nad jejich možnosti. Jinak by ho mohlo v budoucnu lákat se osamostatnit, i když je to proti Camaratově připosrané povaze. Ale jistota je jistota.

"Pojď semnou," pokynu Fiorelle a vyprovodím ji z pracovny. "Ariosta vyřídím sám, ty jdi přivést Alessandru do společenské místnosti. Budu tam na ni s mistrem čekat. Každé jednání je lepší s vínem, že jo." A nejen jednání, hehe.

***

"Aaa, pane taky-mistře! Dlouze jsme se neviděli!" přivítám Ludovica pevným obejmutím a pusou na obě dvě tváře, "Máš i štěstí a můžeš mě vidět v mé slavností červené košili! Jak kdybych ráno tušil, jaký sváteční den s významnou návštěvou to bude! Pojď, pojďme nahoru!"

***

"Posaď se tu," a nabídnu mu židli u stolu a sednu si naproti. A z plna hrdla zakřičím, abych byl slyšet i do okolních místností: "Rocooooooo, víno, víno dej, a dělééééj!"

Odkašlu si a běžným hlasem znovu promluvím k Ludovicovi.

"Možná si Roca pamatuješ, je to takový náš místní podržtaška. Trošku idiot, ale věrný jak pes, protože, nechci se chlubit, jsem mu zachránil a pozvedl život, když uboze živořil na ulici. No, ale k důležitějším věcem, cože tě k nám přivádí? Dokonce osobně?"

20.dubna 1512
Benátky
Pracovna Bastiana da Mezzo

Poslední měkké světlo večera, pomalu ustupuje pozvolné šedi přicházející noci. Již před nějakou dobou odbila na kostelní věži šestá - do osmi se přicházející šero změní ve tmu. Tichý šelest papírů a škrábání brku. Zvuky té méně krvavé práce, ve které si někteří dovedou najít svým vlastním způsobem zálibu a něco zajímavého, někteří ji nemohou vystát a čekají, až si vyrazí vybít nožem v temné uličce frustraci z toho, že u něčeho takového museli vůbec sedět a plýtvat život a jiní si v ní naopak vyloženě libují.

Jak to má hlava Benátského bratrstva, Bastiano do Mezzo, to ví jen on sám, faktem ovšem je, že tady zrovna při večeru sedí a pracuje, obklopený papíry, knihami, dopisy a tu a tam nějakou mapou. Druhý stůl v místnosti, který patří Alessandře, zeje prázdnotou. Tedy, jak se to vezme. Je dost plný všemožné pracovní korespondence, poznámek i podkladů - ale majitelka u něj chybí.

Světlo již předem rozsvícených lamp ozařuje stržený pouliční plakát - pozvánku pro všechny domácí pěstitele, na Benátské letní slavnosti, které se každoročně konají začátkem srpna. Čas je neúprosný a zelí... stále nestojí za moc.

Zaklepání na dveře.
"Maestro Bastiano?" za dveřmi se ozve hlas Fiorelly. "Nechci rušit, ale je to poměrně naléhavé," pokračuje, ale to už prakticky dřív, než ji stihneš vyzvat, vstupuje dovnitř. "Omlouvám se," zamumlá, ale z tónu je docela jasné, že jí je vlastně dost jedno, jestli její vpád do místnosti někoho štve, nebo vlastně ani ne, protože má na srdci něco dost důležitého.
"Právě sem neohlášeně dorazil mistr Ariosto z Říma. Chce asi projednat - tu záležitost." trhaně se nadechne a vydechne, aby se uklidnila a mohla pokračovat. "Kam ho mám uvést? Sem? Do společenské místnosti? Chceš to s ním probrat úplně někde jinde? Necháš ho čekat? Alessandra je venku s Edoardem, Rodrigem a Paolou, protože Paola s Odericem si zase vjeli do vlasů.

Ariosto vypadá... No, nevypadá moc dobře. Tvrdí, že je mu zle z dlouhé cesty na lodi, ale my s Lucou předpokládáme, že je mu zle z pomyšlení, že Alessandru potká dřív než tebe." její výmluvný výraz naznačuje, že se mu vlastně ani nikdo reálně nediví. Vlézt ji do cesty, když je naštvaná, je prostě špatné. Vlézt ji do cesty, když je naštvaná a navíc vás z něčeho osobně viní je o krk. Nebo minimálně o přední zuby.

" Vyřídím mu asi cokoliv, je dole v hale, " pokrčí rameny.