Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Jako zloděj Delilah Blair Flanagan Celé se to zničehonic zvrtne směrem, který není zrovna příjemný. Ne, otec tě nepoznává. Mohl by snad? Místo toho se mu v hlavě zrodí jiné vysvětlení toho všeho, co se teď děje. Jedno více racionální a jedno o to bolestivější. Ne, rozhodně v tobě nevidí svou dceru, ale spíše nějakou ženu, loutku, kterou sem někdo vyslal, aby s její pomocí získal výhodu, peníze nebo kdo ví co. Tvůj otec byl vždy zámožným a díky svému obchodu i poměrně mocným mužem. Tohle jistě nebylo poprvé, co se někdo pokusil využít toho všeho i pro své vlastní zájmy. Až na to, že kvůli tomu tu opravdu nejsi. Nemáš už jak to zastavit. Vznést jakýkoliv protiargument. Ostatně jaký vůbec? Viděla jsi v jeho očích, že tě neměl za víc než podvodnici. V tom lepším případě. Na tvé zoufalé snahy jej zastavit prakticky nereaguje. Viditelně ti řekl své. Pouze, když jej nazveš otcem, jen se kysele zašklebí a odvrátí od tebe pohled, než se natáhne po klice. A pak… prostě odejde. A nejenom to. Zamkne tě zde. Ten náznak výhrůžky, který jsi v jeho slovech zaslechla, ti ještě stále zní v hlavě. Co přesně by ti mohl udělat? Zavolat policii nebo ještě hůř? Rozhodně to ale nehodláš zjišťovat. Jestli by stará Delilah smířeně čekala na svůj osud v prázdném salónku s chladnoucím šálkem čaje, ta nová to rozhodně dělat nebude. Ne, na to sis už několikrát krát vyzkoušela, že je lepší jednat než ponechat svůj osud v rukou jiných. Ovane tě studený noční vzduch a záclony se rozevlají kolem tvé hlavy, jak se do nich opře poryv větru, který v sobě nese i stopu vlhkosti. Rozhodně tu nemůžeš zůstat. Teď jen, jak je to vysoko. Vyhlédneš do potemnělé zahrady a na cestičku vedoucí kolem domu podél pečlivě udržovaných záhonů. Tohle nebude zrovna příjemné přistání, ale na druhou stranu máš štěstí, že jste návštěvy nepřijímaly běžně v patře. Takto to není tak moc vysoko. Navíc tvé počínání dobře skryje šero nastupující noci. Skutečně jsi jako zloděj. A tak se spustíš a poslední kousek doskočíš mezi záhon azalek. Větvičky skoro až vyčítavě zakřupou a zachytí se ti do oblečení. Avšak povedlo se ti to prakticky bez problému. Ostatně za ty dva roky, co jste se s otcem neviděli, jsi toho měla za sebou už tolik, že tě nějaký skok z okna nemohl rozházet.
A tak necháš po sobě pouze otevřené okno a nedopitý čaj, zatímco vykročíš rychle zahradou pryč. Těžko říct, kolik máš času, než na tvé zmizení někdo přijde. Ovšem teď máš zcela jistě náskok a moment překvapení na své straně. Není tak problém dojít k bráně, kterou jsi sem prošla. Muž u ní se po tobě pouze krátce podívá, ale nevypadá to, že by pojal jakékoliv podezření, že odtud odcházíš proti vůli pána domu. Nejprve ti nesměle dopadne na rameno pár kapek, než se postupně rozprší. „Tak tedy hezký večer, madam.“ Popřeje ti muž u brány, když v tobě pozná někoho, kdo sem vcházel před pár hodinami a nechá tě bez problémů projít. Jen si přitáhne o něco těsněji kabát k tělu a vyprovodí tě pohledem. Za sebou necháš pouze rozlehlé sídlo, ve kterém svítí do noci nespočet oken a ty moc dobře víš, co za kterým z nich je. Projdeš na širokou ulici Zahrad, která je osvětlená plynovými lampami a nehledě na to vše, co jsi slyšela o Novém Jeruzalému, působí vlastně poklidně. Tak jako si to zde pamatuješ. Jako kdyby se nic v době tvé nepřítomnosti nezměnilo. Nedojdeš ale ani na kraj ulice, když se ze tmy mezi kapkami deště vyloupne od stěny vysoká postava.
„Doufám, že ti to celé stálo za to, Del.“ Zaslechneš známý hlas, který nepatří nikomu jinému než Alexanderovi, kterému jsi před pár hodinami nechala ve spěchu ten krátký vzkaz a vyrazila sem. Zlobí se? Nebylo by překvapivé, kdyby ano. Je však těžké říct, jak se tváří v tom všudypřítomném šeru a dešti. Stejně tak ani on dost dobře nevidí do tvé tváře, přesto tě bez problémů poznal. Ostatně ty jej také. „Takže? Podařilo se?“ Padne otázka, na kterou je snadná odpověď, přestože Alexander zcela jistě neví, o co přesně ses zde snažila. Pár kroky ti vyjde v ústrety a shlédne ke tvé tváři, kterou si chvíli pouze mlčky prohlíží, zatímco po ní stékají kapky vody. „Snad ano.“ Nevesele se pousměje. „Hmm, ale měli bychom jít. Tohle je skutečně psí počasí.“ Zamručí pak tiše, vyhrne si límec a nabídne ti rámě, aby ses do něj na cestu zavěsila, zatímco kolem vás hustě dopadají kapky deště.
| ||
| |||
 | Verše: Tři slova „Kamaeli…“ zaskřípu mezi zuby, když nedaleko mě přistane. Páchne krví. Kromě té jedné rány, kterou se mi podařilo prohnat mezi zbrojí, to však nevypadá, že by ho někdo zasáhl. V to jsem popravdě ani nedoufala. Neměli jsme šanci… Pod kamennými deskami pokrytými jmény našich padlých tak přibude hned několik světel. Bude jedna ze svící hořet i pro mě? Obávám se, že… je to možné, lásko. Nebála jsem se smrti, to ne. Otec nás stvořil jako vojáky. Bojovali jsme a umírali, tak tomu bylo už od nepaměti. Lucifer to chtěl změnit. Chtěl nám darovat to, co nám Otec při stvoření upřel. Naše duše. Navzdory slibované věčnosti to však byla naděje spíše než jistota. I když jsem jeho vizi věřila, i když jsem za ni bojovala… Mohla jsem zemřít. Co by se stalo s mou duší pak? Byl by to konec? Ani Lucifer nevěděl, jestli bude možné přivést zpátky i ty, které jsme ztratili. Jejich duše byly ztraceny. Dost možná navždy. Bezděčně sevřu rukojeti neviditelných dýk pevněji. Mám jenom jednu šanci. Pokud se mu nemohu v boji rovnat, musím udeřit, až to nebude čekat… Když prudce máchne mečem, trhnu sebou. Rudý záblesk na nebi přitáhne můj pohled právě včas, abych se odrazila od země. Není to zdaleka tak ladný pohyb, jak bych si přála. Štěrk mi zaskřípe pod kovanou botou a zpomalí mě. Zatraceně! Zvednu ruku. Ani narychlo vytvořený štít z krve mě však nezaštítí natolik, aby mi po kůži nepřeběhl bolavý žár. Krvavý kruh na zemi je pryč a já… Spíše než bych se k němu stačila natočit, mě na Kamaelův pohyb upozorní zvuk drobných kamínků drhnoucích na zemi. Svaly se mi instinktivně zatnou. Tělo zaujme obrannou pozici. Měla bych mít těch několik metrů k dobru, ale… Je rychlejší. Nebo jsem jenom já tak pomalá? Mám co dělat, abych tím malým neviditelným ostřím zabrzdila čepel meče – nebo ji alespoň vyklonila z dráhy. Nešetří mě. Pěsti se vyhnout nestihnu. S nedůstojným heknutím klopýtnu. Svět se rozpije. Je to chvíle, jenom chvíle, ale ta chvíle stačí, abych s dalším úderem šla k zemi. Tentokrát už to nevyberu. Kolena se mi podlomí. Na poslední chvíli se mi podaří dlaněmi opřít o zem. Stisk na dýkách chtě-nechtě povolí, jak se celá předkloním a trhaně vydechnu.
Hlava mi třeští tak, že mi dělá problém pochopit, co říká. Slova jsou vedlejší. Pro někoho jako já je stejně důležitější to, co mu rezonuje hlasem. Vztek. „Vztek… Vztek na chvíli pomůže, Zerachiel, ale co po něm zůstane? Co zůstane po ohni, který prudce vzplál a zničil vše, co se mu postavilo do cesty?“ No… Hádám, že odpověď na tuhle otázku zjistím na vlastní kůži. Místo toho, aby se muž totiž napřáhl a jeho čepel se nade mnou zableskla, se ke mně natáhne. Co to… Ne. Honem se natáhnu po neviditelných dýkách. Jedna mi proklouzne mezi prsty, ale tu druhou se mi uchopit podaří. Dobře… Neupustím ji. Nesmím. Dokonce i když se mi pod špičkou vytratí opora země a stisk na krku zesílí. Skrze rty se mi vydere němé zaúpění. Srovnat účty… Co jiného taky? Nemám moc času. Ve snaze získat alespoň nějakou podporu se zachytím jeho paže, zatímco druhou rukou – tou, která stále svírá dýku – pomalu zvednu. Musím… Zničehonic se ozve zacinkání. Po páteři mi sklouzne ono povědomé zamravenčení, když se řetízek přetrhne a před očima se mi bez varování zhoupne Luciferova hvězda. Strnu. Jak to vůbec… „Ne…!“ zachvěje se mi na rtech takřka bezhlasně.
Aniž bych si v tom dokázala zabránit, vzduch kolem mě se podbarví docela jiným odstínem než doposud. Ne, není to vzteklá rudá ani klidná modrá, kterými jsem během bitev obklopovala nejenom sebe, ale i ostatní na dosah. Tahle emoce je tmavá, štiplavá jako kouř a zrovna tak tíhne na kůži. Strach. Byť jsem jeho osten ucítila, už když se Kamael objevil na obloze, teď je to… poprvé… poprvé za hodně dlouhou dobu, co pronikne do mé aury. Bezděčně ten nebohý kousek kovu následuji pohledem, ale zlatý záblesk mi zmizí někde za ramenem. Tohle je špatné. Dosud jsem měla jistotu, že mě Lucifer najde. Že mu bude stačit zjistit, co se stalo, a… a přispěchá za mnou. I kdyby dorazil pozdě, bylo by to lepší, než… Zatraceně. Pokud mě chce zabít, tak ať to udělá a zbytečně to neprotahuje, ale to celou záležitost musí zahalit do kousavé nejistoty?! Ale ano, musí, vím to. Protože, i kdyby se o to pokusil, i kdyby ho tam Tribunál pustil, tělo Dumah také nikdy nenašel. Nemohl. Nebyla tam. Samozřejmě, že ne. Dech se mi zadrhne v hrdle, jak se ho pokusím potáhnout do plic. „Ka… Kamaeli,“ zasýpám. Srdce mi při těch slovech neklidně tluče, ale nesnažím se ho zpomalit ani zadusit tíživou auru. I tahle emoce může hrát v můj prospěch. To chce, ne? Srovnat účty. Postarat se, aby to bolelo. Nejenom mě, ale… „Dumah,“ vydoluji ze sebe to jméno a s dalším bolavým výdechem ze sebe vyrazím: „je naživu.“ Je? Netuším. Už je to nějaká doba, co jsme o ní mluvili. Nebyl k tomu důvod. Luciferovo bádání neslo ovoce a byla jenom otázka času, než ho sklidíme, to bylo ze všeho nejdůležitější. Pravdou je, že nezáleží ani tak na tom, jak tahle pohádka končí, jenom na tom, jestli mi to Kamael uvěří. Ta slova toho nabízí tolik. Naději. Vykoupení. Život? Nepochybuji, že hluboko pod nánosem popela a toho palčivého žáru, za nímž se zcela jistě skrývá více než jenom hněv, chce právě tohle. Aby ta tři slova byla pravdivá. Pohled mu opětuji. Přes jeho obrany možná nedohlédnu až na dno jeho srdce, avšak to palčivé zlato dominující jeho tváři by mi mohlo naznačit, co se mu honí hlavou. Věří mi? Těžko. Ale je ochoten zahodit i tu nejmenší šanci, že bych mohla říkat pravdu? Dýka se mi zachvěje v ruce a, byť jsem ji měla v úmyslu zabořit do ruky, kterou mě drží, čekám. Jestli stisk nepovolí sám, jestli se mu tváří přeci jenom neprožene něco jiného než odpor a hněv. Jestli… nezaváhá. | ||
| |||
 | Prozření Tentokrát už neváhám ani nepřemýšlím nad tím, co je správné a co ne. Prostě… Mluvím. Snažila jsem se cestou v kočáru i během čekání si to celé aspoň trochu připravit, ale v tváří tvář otci a všemu, co na mě čekalo v tomhle domě se mé plány rozplynou jako pára na hrncem. Přesto mne otec nepřeruší a nechávám mne pokračovat dál – a já nevím, jestli je to dobré nebo špatné znamení. Avšak jakmile s tím jednou začnu, nejde to vzít zpátky. A ani nechci. Tak dlouho jsem čekala… Tak dlouho jsem si ve skrytu duše přála moci říct pravdu. Je toho… Je toho tolik. Srdce mi tluče v hrudi, ve spáncích, cítím jeho tlukot i v krku.
Nakonec zakončím svůj šílený proslov tou jedinou otázkou. Udělala bych cokoliv… Cokoliv, jen aby mi uvěřil. Aby to pochopil. Aby matku vzal z toho příšerného místa pryč, z dosahu toho monstra, které si říká ředitel. Avšak… Ne, Fernsby není tím skutečným problém, tím je celá ta instituce. Vždyť to byl nakonec doktor Hart, který mu dovolil zajít tak daleko.
Chvíli se topím v tichu, které se místností rozhostí. Strnule stojím na místě a neodvažuji se ani pohnout, zatímco na otce upírám ten naléhavý pohled. Prosím. Cokoliv… A pak se otec nadechne k odpovědi.
Ta ledová odtažitost prosakující do jeho hlasu je bolestivým políčkem. Drobně sebou trhnu. „Ne… Já… Nic nechci. Ani peníze, ani… Nic…“ pokusím se mu do toho vstoupit, ale stejně jako při hádce s Alexem, tak ani nyní nejsem schopná zvednout hlas a zarazit to. To, jak se na mě dívá… V jeho tváři bych hledala jen marně aspoň stopu po… Po čem? Ani nevím, co jsem očekávala. Pochopení? Šanci to všechno vysvětlit? Možná… Prozření, že věci nejsou takové… Jaké… Já… Nevím.
Zatímco otec pokračuje v té ledové sprše, dochází mi, jak moc naivní a hloupá jsem byla. Co jsem si myslela? Odpověď znám. Nemyslela jsem. Je mi příšerně stydno, ale ze zcela jiných důvod. Prudce ustoupím o krok dozadu, když se na mě otec příkře oboří. Takhle ho neznám. Nakonec ať se dělo cokoliv, takhle se mnou nikdy nemluvil ani nejednal. Ruce vztáhnu před sebe v obranném gestu a pootevřu rty. Avšak namísto slov obhajoby pouze rozechvěle vydechnu. Když na sobě ucítím pohled, kterým si mne změří a zhodnotí, sebere mi to vítr z plachet. Skutečně ve mne nenašel nic. Vůbec nic, co by tam zůstalo z Delilah, kterou jsem byla… Před tím vším…
Delilah Flanagan skutečně v Greenhillu zemřela. A už se to nedalo vrátit zpátky. Nic z toho.
Ztěžka polknu a potřesu hlavou na znamení nesouhlasu. „To není… Nechci ti… Vám vyhrožovat,“ rychle se opravím, „ani nikoho vydírat, opravdu nechci nic…“ Ale ne. Mé chabé protesty se neprobojují skrze pevný hlas otce.
Výraz v jeho tváři se opět vyhladí stejně jako hlas. Po páteři mi sklouzne zamrazení v nepříjemné předtuše toho, co bude následovat. Když se tak otec s posledními výhružnými slovy otočí a vydá ze salonku pryč, probere mne to z toho šoku. Rychle vykročím za ním. Takřka vyběhnu ve snaze ho dohnat. „Ne! Počkej…te! Já… Vysvětlím to. Všechno to vysvětlím. Není to tak, jak to vypadá! Potřebuji jen… Cokoliv! Zeptej se mě na cokoliv…“ vyhrknu překotně ve snaze ho tím zastavit. Přesto namísto další šance jen narazím do dveří, které se přede mnou bez jediného zaváhání zavřou. Které přede mnou zavře on.
Chytím za kliku, ovšem v zámku lupne, jak se klíč z druhé strany otočí. Dveře se ani nehnou, když lomcuji klikou. „Vysvětlím to! Otče! Prosím…!“ křiknu do dveří a v tom rozrušení do nich uhodím pěstí. Jednou. Dvakrát. Snad do nich i v tom návalu emocí kopnu. Ne… Tohle by Delilah skutečně nikdy neudělala… S tím uvědoměním prudce od dveří uskočím. Prsty si rozrušeně vjedu do vlasů a hlavu zvrátím dozadu.
Neměla jsem sem jezdit. Je to zatraceně hořké sousto, které musím spolknout.
Pár minut jen pochoduji po salonku sem a tam ve snaze se uklidnit, ale nedaří se mi to. Pořád mi to běží hlavou. Ten rozhovor, který se tak příšerně nepoved. To, co mi vlastní otec řekl. Jak se na mě díval… Nejsem jen hloupá, jsem nebetyčně pitomá. Naprosto ztracený případ. Ovšem ať už je to jakkoliv, dochází mi další palčivá věc.
Nemůžu tady zůstat. Nevěřím, že mne otec nechá jen vyvést z domu. Zavolá policii? Nebo…? Ať se má stát cokoliv… Přejdu k židli, přes kterou leží přehozený kabát a v rychlosti se do něj obléknu. Rve mi to srdce na kusy, že se musím z vlastního domova krást jako zloděj a vetřelec, přesto nemůžu jinak. Přeběhnu místnost směrem k jednomu z oken vedoucích ven. Tohle je zvýšené přízemí, nemůže to být zase tak vysoko. Stejně jako tehdy… „Hmmmm,“ dlouze vydechnu, když okno otevírám dokořán.
Jen krátce se vykloním ven a vyhlédnu, načež se po krátkém zaváhání posadím na parapet a přehodím jednu z nohou ven. Ovane mne chladný vzduch, který mne ovšem na kůži nestudí. Přimhouřím oči a ostře se nadechnu. Když se pokusím zachytit rukama za parapet, nemusel by to být tak tvrdý doskok. A i kdyby… Zvládla jsem už horší věci. Mnohem horší věci.
Nakonec… Otec to sám řekl.
„Vy skutečně nevíte, s kým jednáte.“ | ||
| |||
| Vetřelec Delilah Blair Flanagan Raymond vás opustí, a tak se jedna z překážek přeci jen uklidí z trati. Přesto jich před sebou máš ještě tolik. Dost možná o dost horších.
Cítíš na sobě pohled tvého otce, který čeká na odpovědi. A že se mu jich brzo také dostane. Ne, nehodláš to zbytečně protahovat a chodit kolem horké kaše. Místo toho jdeš rovnou k věci. Možná až nezvykle familiárně pro člověka, který tě měl za cizí ženu. Avšak tou nejsi. Nebo snad…?
Charlesovo obočí povyskočí, když začneš mluvit o tom, že jsi lhala a že jeho manželka by snad neměla být v sanatoriu v bezpečí. Přesto se od něj žádné odpovědi na to, proč tam vlastně je, nedočkáš. Místo toho tě pozoruje a nechává tě mluvit. Vyčkává?
Na tobě se zatím začne projevovat frustrace, kterou z toho celého cítíš a ta také prosakuje do tvého vystupování vůči otci, které je vše jen ne nezaujaté a uctivé. Přesto tě nepřerušuje a ty tak můžeš pokračovat. Dokonce i když mu začneš pro tebe přirozeně tykat a pokračuješ… A pokračuješ.
O té, která leží pohřbená ve tvém hrobu místo tebe. O vzpomínkách, které máš na svůj dávný život v tomto domě. O tom, co znala stará Delilah a v čem žila.
A nakonec… je po všem.
Na těch pár táhlých chvil se mezi vámi rozhostí ticho. V těch momentech to vypadá, že tvá otázka zůstane nezodpovězená. Než se otcovo čelo nakrčí a svraští obočí.
„Co je to? Ochotnické představení?“ Pronese ledovým hlasem. „Ale jistě, madam, pokračujte. Očekávám, že brzy se dostaneme k tomu, co za tohle všechno chcete. Za návrat ztracené dcery. Peníze? Nebo snad něco rafinovanějšího? Hodláte mě vydírat? Využít k tomu mou manželku?“ Semkne prvně rty a rozhodně nepůsobí jako otec, který tě vždy měl svým způsobem rád. Byla jsi přeci jen jeho jedinou dcerou. Ne, teď na tebe takto nehledí. Spíše jako na vetřelce. Hrozbu.
„Že vám není stydno! Tohle nemůže být z vaší hlavy. Kdo vás do toho zatáhl? Naučil vás informace, které museli nějakým způsobem vytáhnout z mé nebohé dcery ještě, než zemřela, aby si pak našel někoho jako vy, kdo mu sehraje tohle divadlo?!“ Oboří se na tebe nezvykle hrubě.
„Skutečně jste si mysleli, že bude stačit pár let, abych zapomněl a uvěřil tomu, že někdo jako vy by snad mohl být mou dcerou? Ať už vám dal noty kdokoliv, měl se lépe zamyslet a najít někoho více… vhodného. Delilah skutečně měla k někomu jako vy daleko. Nemluvě o dalších detailech.“ Ušklíbne se mnohoznačně a jeho oči po tobě sklouznou od hlavy až k patě.
„Ale to nevadí, tohle není první pokus o to mi vyhrožovat nebo mě snad vydírat. Víte madam, člověk jako já se v mé pozici a věku za život setká se spoustou nekalých praktik. Ale někdy je to poučné. Třeba pro takovéto chvíle.“ Mlaskne, aniž by snad na chvíli vypadal, že by tvá slova na něj zapůsobila tak, jak jsi čekala.
„Vy skutečně nevíte, s kým jednáte. Ale to nevadí… S dovolením, dejte si ještě čaj. Za chvíli jsem zpět.“ Vrátí se alespoň do jeho posledních slov ten distingovaný tón gentlemana a stejně tak se vyhladí i jeho tvář, než se bez dalšího otálení otočí na patě a vyjde dveřmi ven ze salónku, ve kterém zůstaneš zčistajasna sama, aby se hned na to ode dveří ozval ten zvuk, který tak dobře znáš.
*Cvak*
| ||
| |||
| Verše: Otázka víry Zerachiel Ležíš na zemi a nad tebou se odehrává vcelku předem rozhodnutý boj. Ne, nikdo z tvé jednotky nemá šanci stanout proti samotnému generálovi. Je jen otázkou času a jeho benevolentnosti, kdy a jak zemřou. Snad je dobře, že odtud nevidíš plně detaily. Ačkoliv to tě v tuhle chvíli trápí dost možná nejméně. Moc dobře totiž víš, že pak si přijde pro tebe. Až se postará o ty, kteří by mohli vašemu opětovnému setkání překážet.
Ty roky na opačných stranách barikády vás oba změnily.
A ve světle této bezvýchodné situace sáhneš k tomu, k čemu v podobných chvílích sahají také smrtelníci – modlitbě. Kolikrát ses modlila k vašemu Otci, avšak tohle je poprvé, co se modlíš k němu. Je to zvláštní pocit. Především protože pro tebe není žádnou vzdálenou entitou ale někým z masa a kostí, kterého znáš. Velmi dobře ho znáš.
Slovo následuje slovo, ale je těžké vědět, zda to děláš správně. Skutečně jej vidíš jako modlu? Někoho, ke komu bys bezmezně vzhlížela? Nebo je to jen prosté volání o pomoc? Nakonec, víra a láska jsou dvě různé věci. Natož zoufalství.
Kolem tebe se vypíšou na zemi krvavé symboly moci. Bude taková ochrana stačit na to, aby zastavila generála? To brzy zjistíš, protože slunce na chvíli zakryje čtveřice roztažených zlatých křídel a přes tvář se ti mihne stín. Letí k tobě a na nebi nad ním… Ne, je to, jak jsi čekala. Nikdo nezůstal.
Štěrk zaskřípe pod podrážkami těžkých bot, jak Kamael přistane několik metrů od tebe. Cítíš z něj krev a na pár místech na jeho zbroji ji také vidíš. Avšak věřit v to, že se jedná o jeho, by bylo příliš bláhové. Cítíš z ní hned několik charakteristických tónů, ke kterým si naneštěstí dovedeš přiřadit i tváře. Dnes přibude několik jmen mezi těmi, které jste ztratili.
„Hmmh, vážně?“ Skoro až opovržlivě si generál odfrkne, když vidí tvou snahu o improvizovaný ochranný kruh vepsaný do země kolem tebe. „Jestli je tohle vše…“ Máchne mečem a kámen v něm vsazený rudě zažhne. V ten moment ale musíš rychle zvednout pohled, protože nad sebou zahlédneš rudý záblesk. Sloup ohně, který před tím smetl tvé dva spolubojovníky, udeří bez milosti na místo, kde právě stojíš. Musíš se pohnout rychle, abys nedopadla stejně jako oni. I tak tě ale žár ohně, který se rozletí do šíře několika metrů, zasáhne a nezaštítit se části posbírané krve, mohlo to opravdu bolet. Na zemi z krvavého kruhu nezůstane nic, jen rozpálená žhnoucí hornina.
Kamael to celé sleduje s nevzrušeným pohledem, ve kterém bys hledala marně stopy po jakémkoliv soucitu či snad emoci. Jako kdyby to byla jen rutina. Něco, co dělal už tolikrát. Vykročí k tobě. Pomalým krokem. Jako kdyby teď už nikam nespěchal. Těch několik metrů od tebe ale nakonec překoná nečekaně opravdu rychle. Jen tak tak stihneš odrazit jeho úder, aby hned po zazvonění čepelí tě do tváře tvrdě udeřila okovaná rukavice a další úder tě poslal k zemi.
„Opravdu sis myslela, že tohle ti projde? Že tohle vám projde?!“ Zazní v jeho hlase snad poprvé to něco, co jsi u generála snad nikdy neslyšela a po čem běhá mráz po zádech. Ruka se ti sevře kolem krku a vytáhne tě na nohy, nebo spíše do vzduchu, jako králíka.
„Je na čase srovnat účty, Zerachiel.“ Zesílí stisk na tvém krku, až musíš zalapat po dechu, zatímco se jeho druhá ruka pohne také k tobě. Ke krku… Kde zpoza zboje vytáhne tenký zlatý řetízek, na kterém visí přívěšek ve tvaru hvězdy.
Jediné škubnutí stačí k tomu, aby se přetrhl a zlatá hvězda se zahoupe ve vzduchu mezi vámi. Kamael si ji jen krátce prohlédne, než se mu lehce zkřiví rty odporem a zahodí ji kamsi mezi kamení.
Po těle ti přejede podivné zamravenčení. Podobné jako tehdy, když sis ji před lety poprvé dala kolem krku. Avšak, kde je jí teď konec?
| ||
| |||
| S dcerou Stát v přijímacím salonku pro hosty naproti vlastnímu otci a nevlastnímu bratrovi jako pouhý host a neznámá cizinka k tomu je… Neumím to popsat. To, co se uvnitř mne odehrává a napíná mi to staženou hruď. Přesto nemohu ani jednomu z nich vyčíst, že mne nepoznávají. Ta žena, kterou znali je už vybledlým stínem mne samé. Kývnu krátce hlavou, když se mi otec představí a jakmile se z toho šoku aspoň trochu vzpamatuji, chopím se slova. Na poznámku Raymonda o bouřlivé době reaguji jen poněkud nepřítomným tichým přitakáním. Dokážu si živě představit, že v továrnách se nyní výrobní linka nezastaví. Není divu, že jsou oba v dobrém rozpoložení. Zatím.
„Ano, stalo se něco vážného, jinak bych tu nebyla,“ zopakuji po otci naléhavým tónem hlasu. Potřebuji, aby Raymonda poslal pryč, tohle opravdu nechci řešit před ním. Mlčky sleduji výměnu pohledů mezi oběma muži. Raymond z toho nevypadá nijak nadšený a já se už poněkolikáté ptám… O co tu jde, že u toho rozhovoru chce být. Neubráním se podezíravému pohledu, kterým ho pokradmu sjedu, zatímco otec promluví a skutečně ho pošle pryč – do své pracovny. Viditelně vydechnu, jak se mi uleví. Tedy… Na chvíli.
Na okamžik strnu, když se na mne opět upře Raymondova pozornost. Tohle nemá už nic společného s obyčejným zájmem, je v tom něco, z čeho mi sklouznou ledové prsty po páteři. Zamrkám. Jednou. Dvakrát. Ta tenká napjatá strunka proplétající se mojí myslí se zachvěje společně s tím vysokým varovným zvukem, co se mi na okamžik rozezní v uších. Vyhrožuje mi? Stará Delilah by zbledla a stáhla by se o to více do sebe, vyděšená tím, co se právě stálo. Avšak já… Vystrčím bradu dopředu a svaly kolem čelistí se mi napnou.
„Sama? Ah, nemusíte mít obavy o moji bezpečnost, pane Ardene, můj muž přesně ví, kde jsem a je dost pravděpodobné, že mne sám doprovodí na cestě domů,“ neodpustím si. S tím druhým sice bohapustě lžu a blafuji, ovšem nezmizela jsem z domu jen tak. Nechala jsem tam vzkaz s důvodem i adresou, kam jedu. Tímhle mi strach nenažene. Mně ne. Přesto… Proč mi srdce při těch slovech bolestivě bije o žebra? O to více, když na to otec nijak nezareaguje bez ohledu na to, jak nevhodná to byla poznámka. A já… Pořád mám pocit, že mi něco uniká. Něco… Nevím… Mlčky vyprovodím Raymonda pohledem z místnosti pryč a vyčkám, dokud se neozve cvaknutí zavřených dveří.
Přesto napjatá atmosféra nezmizí ani s jeho odchodem. A já moc dobře vím, že to bude už jen horší.
„Někdo jako já…“ slabě se ušklíbnu a udělám pár kroků po místnosti. Prsty si vjedu do vlasů v gestu, ze kterého prosakuje nervozita. „Dobrá. Půjdu rovnou k věci. V prvé řadě se opravdu omlouvám, ale lhala jsem. Nenesu zprávy z Greenhillu, nejsem tamní zaměstnanec jen… Stará známá ředitele Fernsbyho,“ přiměji se nějak začít. „Evelynn Doherty není v sanatoriu Greenhill v bezpečí. Bez ohledu na to, proč tam je nebo jak moc velké částky jsou vypláceny vedení… Za co vlastně? Že ji tam drží? Nebo ji mají skutečně léčit?“ zabodnu svůj pohled do muže, kterému jsem dlouhé roky říkala „otče“. Nikdy tati…
Ostře se nadechnu a… Opravdu to chci udělat? Ne. Ale musím. Nenapadá mne jiné řešení, už teď musím znít jako blázen, který se vetřel do cizího domu.
„Bez ohledu na to, co se stalo… Musíš ji vzít odtamtud pryč. Hned zítra. Greenhill je špatné místo, kde se dějí zlé věci. Vím to až příliš dobře, protože kdyby tomu tak nebylo, tak na Rosenhillu nestojí jedna teatrální socha anděla milující dcery a oddané manželky, otče,“ vypadne ze mne bez varování, zatímco tón mého hlasu se změní. Vlastně… Je to lehké. Ta křivda i zklamání, úzkost i bezmoc z toho, co se stalo nikdy úplně nezmizely. Jakmile o tom jednou začnu mluvit, už to nejde zastavit. „Když jste pohřbívali tělo sestry Bellové identifikované jen podle snubního prstýnku, drželi mě zavřenou na samotce v podzemí Greenhillu, vydanou napospas tomu zvířeti, které si teď říká ředitel,“ vyplivnu ze sebe s neskrývaným rozhořčením. „A nemáš ani ponětí, jak moc mi ublížil,“ ostře vydechnu a opět popojdu. Uhnu pohledem.
„Když jsem se narodila, nechali jste mi dát dvě jména. Delilah vybrala matka. Blair ty. Chtěl jsi syna, ale nevěřil jsi, že ti matka jednoho dá, proto Blair. Je to staré rodinné jméno, které se dědí obgeneraci,“ zastavím se. „Ve vstupní hale vždy stála modrá váza z období císaře Čchien-lunga, kterou jste si dovezli z cest před mým narozením. Teď jste ji přesunuli do chodby. Stejně jako tady zmizel obraz krajiny od Brueghela,“ ukážu směrem ke stěně vedle dveří. „Ze stejného důvodu vím, že matka Raymonda nikdy nevzala na milost a nestrpěla jeho přítomnost v domě. Pamatuješ na tu první a poslední společnou večeři? Odešla od stolu a pak jste se ještě v ten večer pohádali. Slyšela jsem vás i přes klavír, od kterého jsi mě vyhodil, protože byla už skoro půlnoc a já se dle tebe chovala jak dítě,“ dodám nevesele. Některé věci se nezapomínají.
Přesto… Přinutím se pohlédnout mu do tváře, které jsem se vyhýbala pohledem.
„Mám pokračovat dál?“ zeptám se tiše. | ||
| |||
| S otcem Delilah Blair Flanagan Setkání je to rozhodně zvláštní. Zvláštnější, než sis dokázala představit po cestě sem. A o jeho příjemnosti by se dalo dost polemizovat. Naproti tobě, která se cítíš napjatá, tvůj otec a vlastně i Raymond vypadají vcelku v dobré náladě a uvolněně. Tedy tak, jak se asi před návštěvou sluší a patří. Ne, nezdá se, že by tě kdokoliv z nich poznal. Kdo by si tvé současné já dokázal spojit s tou ženou, která už druhým rokem leží pod studenou zemí stráženou prosícím kamenným andělem na Rosehillu. Nikdo z nich evidentně netuší, že tam ve skutečnosti neležíš ty, ale žena, kterou jsi tehdy zabila.
„Charles Doherty, ale počítám, že to už víte.“ Představí se ti na oplátku také tvůj otec, kterému se přeci jen cosi mihne tváří, když zazní to známé jméno – Delilah. Avšak kromě krátce svraštěného obočí se nedočkáš žádné další reakce. Dost možná jen zvláštní souhra náhod. Nic víc.
„Ah, ano. Doba je bouřlivá. To ale na druhou stranu napomáhá obchodu.“ Usměje se na tvou omluvu Raymond, který sice přímo nezmiňuje, s čím Dohertyho podniky obchodují, ale ty to stejně víš moc dobře – zbraně. Se světem na pomezí války, a nebo spíše už ve válce, ti je jasné, že se musí otcovým firmám nadmíru dařit. Snad proto mají oba muži tak dobrou náladu?
„Choulostivý?“ Přeci jen tvůj otec zvážní, když začneš vysvětlovat, že záležitost, se kterou jsi sem přišla je pouze pro jeho uši. „Stalo se něco vážného?“ S Raymondem si vymění jen krátce pohled, než tvůj nevlastní bratr krátce, i když zdánlivě ne příliš ochotně přikývne.
„Ženy a dcery? Hmm, rozumím. Raymonde, počkej na mě v pracovně. Musíme ještě dořešit záležitost ohledně toho nacenění.“ Otočí se na mladého muže.
„No, dobře tedy. Nachystám aspoň zatím ty papíry.“ Souhlasí nakonec a ještě jednou po tobě sklouzne pohledem. Tentokrát z něj už ale nečteš zájem ale obezřetnost. „Příliš to ale nezdržujte, madam. Máme dnes ještě dost důležitých věcí na práci a den se krátí. Jistě by váš manžel nebyl nadšen, že cestujete městem v noci a… sama.“ Dodá s blahosklonným úsměvem, avšak to něco v jeho slovech. Ne, rozhodně to nebylo přátelské upozornění. Na to už jsi pár varování nebo snad výhrůžek za svůj život slyšela.
Ať už si toho tvůj otec všiml nebo ne, nevypadá to, že by to chtěl jakkoliv komentovat nebo by jej to snad pohoršilo. „Nebude to trvat dlouho. Většina záležitostí se dá vyřešit rychle, pokud nebudeme zbytečně řečnit kolem. Že madam Liddel.“ Promluví klidně tvůj pan Doherty, který vyprovodí Raymonda pohledem, než se s tichým cvaknutím zavřou dveře a zůstanete zde opravdu sami dva.
Jen ty a tvůj otec.
„Tak o co jde madam Liddel? Doufám, že se Evelynn těší dobrému zdraví. Ostatně od toho posílám nemalé částky vašemu vedení.“ Povytáhne obočí a upře na tebe vážný pohled. „Tak povídejte. Nejspíše půjde o něco důležitého, když to nesnesl papír, a především to vyřizuje někdo jako… vy. Vlastně jsem vás tam ani neviděl. Zvláštní.“ Opět po tobě sklouznou jeho oči, avšak nic dalšího nedodává a nechává ti prostor, abys sdělila vše, kvůli čemu si sem přišla.
| ||
| |||
| Verše: Symbol První tvrdý výpad se mi podaří vykrýt, ale musím zároveň zabrat křídly, aby mě jeho dozvuk nestrhl. Cítím ho až v kostech. Sotva stačím přehmátnout na zbrani, Kamael je už zase u mně. Navzdory tomu, že jse mse chtěla opřít do ofenzívy, se teď bráním. Nemám na výběr. Je silnější. Rychlejší. Jako bych za ním v tomhle tanci zaostávala celý takt, mám co dělat, abych mu stačila. Když mi meč sklouzne zase o něco níže, než by měl, vztekle zaskřípu zuby a přiměji se k odvetnému úderu, který on však vykryje snadno. Ne, tohle není boj mezi rovnými. Zdaleka ne. Svým způsobem je to podobné, jako když jsem skřížila meč s Luciferem. Beznadějné. Dokonce ani po všem čase, který jsme strávili v aréně, jsem nad ním nemohla zvítězit. Věděli jsme to oba. To mě však nezastavila, abych ho příště vyzvala znovu – a znovu. Musela jsem. Pokud jsme v téhle válce chtěli zvítězit, pokud se k němu mám vrátit... ... pak nezáleží na tom, komu právě čelím. Tenhle boj ještě neskončil. Ne, neskončil. Pokusím se mu prosmyknout kolem boku a nabrat tak dostatečnou vzdálenost, abych levou rukou sklouzla z jílce meče a zformovala v ní dýku. Bude čekat něco jiného. Při troše štěstí se mi ho podaří zaskočit. Kamael mě následuje. Najednou je blízko až moc. Nestačím se mu vyhnout, natož jeho výpad zabrzdit vlastním ostřím, a tak se po něm oženu alespoň krvavým šlahounem. Po kůži mi opět přeběhne ten horký vzduch a— Tma. Lebkou mi rezonuje to zadunění a záblesk ostré bolesti, která mi záhy projede břichem, mě přiměje se instinktivně zkroutit. Skrze rty vyrazí výdech na samé hranici výkřiku. Cítím... Cítím krev. Svou krev? Nejspíše. Je však těžké... Je těžké...
Svět se zbarví rudou. Kudrnaté vlasy mi zakryjí výhled na oblohu – nebo je to krvavý oblak, nad kterým jsem ztratila kontrolu? Nevím. Křídla mě neposlouchají, vlastně i udržet oči otevřené mě stojí neúměrně mnoho sil. Padám? Ne, musím… Ve vzduchu se protočím. Neovládám to. Když se pokusím pohnout a alespoň zaštítit tak, abych při pádu došla k co nejmenší újmě, břichem mi znovu prostřelí bolest. V dálce se cosi zableskne. Zlatá? Ne, nevím, kdo to je. Kamael, nebo... V očích mi zadoutná světlo, ale neudržím ho tam dost dlouho, abych se skutečně natáhla po krví všude kolem sebe. Stejně jako se z očí vytratí záře, se do tmy ponoří i všechno ostatní. No tak! Ne, ne...
Že by to opravdu končilo takhle? Lucifere, lásko... Obětovali jsme toho tolik a já... Na dosah všeho, pro co jsme bojovali, tak blízko konci se jako Ikarus ochomýtnu příliš blízko slunci a vzplanu tím nejjasnějším plamenem. Znovu se protočím. Pohled mi tak padne na zem. Na zem, která se nezadržitelným tempem... Zatraceně. No tak! Slíbila jsi to. Slíbila jsi mu, že se k němu vždycky vrátíš. Zatnu zuby. Do tváří mě šlehá vítr a vlasy za mnou vlají. V očích mi zabliká zlatá záře, jako by mi za nimi kolísal plamen svíčky postavené ve větru, ale na poslední chvíli se mi přeci jenom podaří pohnout křídly a obalit se jimi, než… Náraz je tvrdý. Vyrazí mi dech z plic. Před očima se mi opět zatmí a já… Neudržím se nad hladinou bolesti. Opět mě strhne. Až opožděně si tak uvědomím, že křídla, kterými jsem se snažila zaštítit před nejhorším, se rozplynou a zanechají mě na pospas osudu. Tělo mi poskočí. Znovu. A znovu. Ani nevím, kolikrát se protočím, než se spolu s rachotem kamínků skřípajících mi pod zbrojí svezu ze svahu dolů. Konečně… Ležím na zádech a ztěžka oddechuji. Prach kolem mě víří, až mě v očích štípe a pálí. Nade mnou se míhají postavy ve zlatých zbrojích. Boj pokračuje, i když o jeho konci už je dávno rozhodnuto. Prohráli jsme. Já… prohrála.
Trvá mi jenom chvíli se odhodlat a prsty nahmatat krvácející ránu. Pevně sevřu rukojeť – dýky? Byla to dýka? A není to jedno? Ostří obalím krví, aby při prudkém pohybu z těla ven nenapáchalo další škodu. Místo toho, abych životadárnou tekutinu vrátila do oběhu, ji šplíchnu na kamení vedle té proklaté zbraně. Pro jistotu… Jenom pro jistotu… Pochybuji, že by byla skutečně otrávená, ale… S nebeskými jeden nikdy neví. S Kamaelem a jemu podobným obzvláště. Tehdy… Dokonce i po tak dlouhé době vzpomínka na ty ruiny drhne a pálí. Tehdy jsem o tebe málem přišla, lásko, a oni… Musím se vzpamatovat. Hlava mi třeští a rána na břiše bolí, ano, ale… Žiju. To je hlavní. Kdyby chtěl, byla bych dávno mrtvá. To, že nechtěl, je… nepochybně špatné znamení. Rána do hlavy mě neměla zabít, jenom vyřadit z boje, než… než se postará o ostatní. Konečně, zazní mi v hlavě opět to jedno slovo. Chce mi mstít – nebo hůř. Mnohem hůř. Začnu se zvedat. Musím. Dokud je jeho pozornost upřená na ostatní. I tak nemám dlouho, vím to. Nikdo z třetího kruhu se mu nemůže rovnat. Ne, když ani já…
„Luci… fere…“ splyne mi ze rtů jeho jméno trhaně. Zatraceně. Jak se to vůbec dělá? Nemodlila jsem se… Už dlouho. Od svého Pádu. Ne snad protože bych nevěřila, i když… Věřila jsem… Věřila jsem, že nás jeho světlo vyvede z téhle nekonečné noci. Samozřejmě, že jsem v to věřila. Za poslední dekády jsem se dokonce postarala, aby se víra v něj šířila mezi lidmi. Jejich srdce se k němu upínala podobně jako to mé. Pro mě to však nebyla otázka víry. Viděla jsem, co se z něho stávalo. Přesahoval hranice, které pro nás vytyčil Otec. Stával se něčím více. Bohem? Možná. Pro mě byl… Lucifer. Pořád jenom můj Lucifer. Jeho ambice a všechno to, co mohlo následovat, to neměnily. Proto jsem po něm chtěla ten slib. Ten zatracený slib. Teď ho lituji. Nikdy jsem nechtěla, aby… Nebylo to o mně. Potřebovala jsem… aby myslel především sám na sebe, ať už se z něj stávalo cokoliv… a teď… Pár modliteb jsem už slyšela. Většinou se však odehrávaly na místech k tomu určených. Umocňovala moc chrámů hlasitost modliteb, nebo… Na podobné otázky je pozdě, ale… Nejspíše. Jednou rukou se podepřu a tou druhou takřka nepatrně pohnu. Krví zakreslím na zem alespoň ten symbol. Symbol Lháře, tak by jej nazvali Nebeští, ale pro nás to bylo něco jiného. Symbol víry. Rudá tekutina kolem mě vytvoří kruh. Obklopím se jím v naději, že… že by má slova mohl umocnit. Že se můj hlas dostane do popředí. „… světlo mého života, má hvězdo na jitřní obloze…“ Uslyší mě? Nevím. Hádám, že v téhle části je potřeba víra… Opravdová víra, která… Pořád je to můj hlas. To musí nést nějakou váhu, prostě musí. Dotknu se svého hrudního plátu – toho místa, pod nímž se skrývá zlatý přívěšek. „… pokud mě slyšíš,“ zaskřípu mezi zuby, zatímco se přiměji vytáhnout na nohy, „potřebuji tě… Je tady Kamael,“ vzdám s těmi slovy jakoukoliv snahu naladit má slova do modlitebního roucha. Buďto mě slyší nebo ne, obsah sdělení to nezmění. Aspoň myslím, ale… Rukou sjedu k opasku. Pistole je pryč. Kdybych si ji nechala, měla bych čas přebít, ale… Ne. Pravděpodobnost, že bych ji při pádu udržela, je stejně mizivá. Kde je mému meči konec, netuším. Vypadl mi z ruky. Chopím se tedy neviditelných dýk. Jsou malé. Menší než moje vlastní, takže vrhat se s nimi do boje nablízko by bylo nemoudré. Vrhat se teď do boje nablízko by však bylo nemoudré každopádně, takže si tím nemusím dělat starosti. Přinejmenším si mohu být jistá, že projdou zbrojí z ophiria. Plán B. Vzpomínám si, lásko. Nikdy se nespoléhej jenom na jeden plán… Momentálně mi jich hlavou běží několik, ale žádnému nedávám valné šance na úspěch. No, možná jednomu. Tomu poslednímu. Pokud mi nezbyde nic jiného, musím… musím se postarat, aby… Vím, co musím udělat. Prozatím však… Mám ještě možnosti. Nevzdám to tak snadno. Ať už má Kamael v plánu cokoliv, pořád se držím na nohou a případně zvládnu i bojovat. Špatně, ale zvládnu. To není málo. Vůbec to není málo. Ani proti někomu jako on. Shlédnu ke krvavému kruhu, který jsem kolem sebe vytvořila. Nesou i symboly moc? Doufám v to, ale… Nemohu se na to spolehnout, a tak roztáhnu křídla. Propnout je bolí. Právě teď toho bolí více. Opravdu to nebyl pěkný pád. Ve vzduchu cítím vůni své krve, která mi stéká za uchem. Krvácení… Krvácení zastavím, to není problém. Cokoliv dalšího počká. Snad. „Lucifere…“ vydechnu jeho jméno, než s tím posledním slovem kruh překročím: „Prosím.“
Jenom krátce zvednu pohled k obloze. Nemůže to trvat dlouho, než se i tenhle boj dobere svému nevyhnutelnému závěru. Nemám čas, ale… Právě ten potřebuji ze všeho nejvíce. Dokud jsme na zemi, nejsme mimo dosah Luciferovy moci. Rozletím se. Rozhodně tady nehodlám čekat, až se Kamael přijde zastavit na slovíčko, nebo až se tady slétnou všichni nebeští na míle daleko. Stál mi ten výstřel za to? Možná. Kdybych ho trefila… ale já ho netrefila a teď musím pracovat i s variantou, že mu každou chvílí přispěchají posily… Máchnu tedy křídly. A pak znovu. A znovu. Jak nejrychleji dokážu, se proženu údolím. Nemířím ke městu. Nemůžu ho tam dovést, ale zrovna tak se nemohu vrhnout na jih, kde by mohli čekat další ve zlatých zbrojí. Na východ odsud jsem viděla les. Zamířím tam. Pod korunami stromů se mu přinejmenším ztratím z výhledu – nebo mu dám něco, co by mohl podpálit, ale… Chce mě živou. Aspoň myslím. No, uvidíme. Jestli se tak daleko vůbec dostanu. | ||
| |||
| Verše: Krev proti ohni Zerachiel Nebeský generál se vyřítí tvým směrem, zatímco ty se natáhneš po krvi, která tu je v dosahu. Takto vysoko jí není mnoho vzhledem k tomu, že těla vašich oponentů, a nakonec i spolubojovníků spadla desítky metrů pod vás. Tam někam mezi to kamení a pár pokroucených stromů živořících na kamenitém úbočí kopců, které se z výšky jeví tak malé. Avšak štěstěna se na tebe nakonec přeci jen usměje. Svým způsobem.
Ženy, které pošleš pryč zaváhají jen na chvíli, než máchnou křídly a rozletí se stranou. Co možná nejdál od toho, co se tu bude dít. Generálovy zlaté oči však v ten moment těknou jejich směrem a meč v jeho rukách obalí plameny.
Ostří protne zdánlivě prázdný vzduch, ale s generálem nic není jen tak. Vlna koncentrovaného ohně připomínající spíše tenkou zářící linii prořízne vzduch… látku, kůži, maso a pokračuje dál až se ztratí v dálce na nebi. Jen jedna z nich stačila vykřiknout. Avšak zcela určitě se žádná z nich před svou smrtí nestihla pomodlit. Před tím, než byla jejich těla bez slitování přeťatá na dva kusy. Bylo to jen pár okamžiků. Do vzduchu nevytryskla žádná z krvavých kapek, avšak ty víš, že krev v žilách zůstala. Ještě teplá. Jen ji musíš dostat ven co možná nejrychleji, než se i tyto kusy těl dostanou z dosahu tvé moci. A tak ji napneš. Soustředíš se. A pak během pár okamžiků se z těl vyřinou litry krve. Dokořán rozevřenýma očima, ušima nebo místy, kde se krev zformovala do ostrých hrotů a prostě prorazila kůži, aby mohla na svobodu. Vypadá to jako kdyby těla částečně ve vzduchu prostě zevnitř explodovala, jak je vlastní krev rozerve v rámci mrknutí oka.
Avšak ty získáš něco, co můžeš použít k obraně, ale také útoku. A že to bude třeba. Generála tohle příliš nezpomalilo. A nakonec ani tebe. Celé se ti to podařilo opravdu rychle. Nezaváhala jsi. Už ne. Jeden z tvých mužů po generálovi vystřelí zlatou energetickou sféru, které se však generál bez větších problémů vyhne. Ovšem jeho pozornost je v ten moment upoutaná jinam. Krvavý osten z naprosto opačného směru nečeká. Nemá jak. A ten si najde cestu mezi ramenními chrániči na jeho zádech. Rudé ostří zajede do masa. Tím si můžeš být jistá, avšak než může pokračovat dál nebo se třeba i přímo v mase přetvarovat v něco více nepříjemného, zaplane kolem generála ohnivá aura. Na chvíli to vypadá, jako kdyby jej obalily plameny podobně jako před tím vaši dvojici padlých. Až na to, že jeho maso žár nestravuje. Krev v jeho okolí včetně části zabodnuté v jeho těle se tak jen se zasyčením vypaří a ty nad touto její částí ztratíš moc. Alespoň, že jí máš ještě dostatek. Snad.
To generála přeci jen na okamžik zpomalí. Na takový okamžik, který využiješ a tasíš zbraň. Zvedneš pistoli a… Výstřel práskne s ohlušujícím zahřměním. Ne, tohle nebyly tiché zbraně. Avšak teď už je generálova pozornost upřená tvým směrem a když vidí, jak na něj míříš, stáhne okamžitě křídla, propadne se vzduchem níže. Je vidět, že nestojí proti střelcům s palnými zbraněmi padlých poprvé a tak moc dobře ví, jak jim znesnadnit míření i zásah. Kulka prolétne prázdných vzduchem, zatímco ty sklopíš zrak právě v čas.
Vaše ostří se se zazvoněním střetnou, když na tebe zaútočí zdola a prolétne kolem tebe, až tě jeho rána odhodí o něco stranou. Na nic nečeká. Ohnivý meč po tobě opět sekne a ty jen tak tak vykryješ jeho sek. Rukou ti projde zabrnění ze síly rány, která rozechvěla i tvůj meč. Ne, tohle nebude snadné. Tohle vůbec nebude snadné. Kamael nevypadá, že by se hodlal držet jakkoliv zpátky a tak si vyměníte jen pár úderů, než ti dojde ta krutá pravda - v souboji na blízko se mu nemůžeš rovnat. Ani s pomocí krve, která poslouchá tvou vůli. Ne proti oponentovi, kterého poslouchá samotný oheň.
A pak v jeden moment se ruka držící planoucí meč přiblíží natolik, že ti před očima zažhne jen ten rudý drahokam vsazený do jeho jílce, než ucítíš tvrdý náraz do hlavy, po kterém se ti zatmí před očima a pak tě cosi silně nabere do břicha. Cítíš to bolestivě i přes zbroj, která by ti měla jinak chránit tělo. A pak…
… Padáš.
V prvních chvílích se vše zdá podivně vzdálené a rozmazané. Až do momentu, kdy tvrdě dopadneš na zem. Několikrát se přetočíš, než zůstaneš ležet mezi kamením s pohledem upřeným k obloze, na které se míhají postavy ve zlatých zbrojích a jenž co chvíli zahoří plamenem. A další tělo začne padat k zemi…
| ||
| |||
| Náš otec Že jsem se svojí vyhrknutou otázkou na „pana Ardena“ přestřelila poznám té samé chvíli, kdy se obočí starého majordoma zhoupne nahoru v tom důvěrně známém gestu. Omluva ze mne vypadne jako na povel takřka instinktivně, stejně překotná a kajícná jako neuplynul vůbec žádný čas a stála tu před ním ta stará Delilah. Až mne to samotnou překvapí, jak hluboce to je ve mne zakořeněné. To… Všechno… Dokonce i tvář pana Enfielda, jejíž výraz nepatrně povolí, když mu zalžu ohledně zpráv, které nesu. Více k tomu ovšem raději nedodávám a místo toho se nechám uvést do domu, kterému jsem tolik let říkala domov. Dokonce i lehká vůně v chodbě je stejná jako si ji pamatuji.
„To je v pořádku, nechám si ten kabát u sebe,“ řeknu služebné, když mi pomůže z kabátu ven a chystá se ho odnést a pověsit. Zároveň s tím si ho od ní vezmu zpátky. Nejen kvůli zavíracímu noži, co nosím v jedné z jeho kapes, ale… Pokud bych odsud musela odcházet narychlo, chci mít raději všechny své věci u sebe.
Poté už bez dalšího následuji pana Enfielda chodbou vedoucí do jednoho z přijímacích salónku pro návštěvy, kterou jsem kráčela za všechny ty roky už snad tisíckrát. Pohledem sklouznu po dveřích, které míjíme. Jedny vedou do malé zimní zahrady určené pro čajové dýchánky, které matka pravidelně pořádala pro své přítelkyně z klubu manželek místní honorace a… Nedá mi to, abych se na matku nezeptala. Možná… Možná se mi podaří něco zjistit od pana Enfielda? Avšak je to marná snaha, není naším rodinným majordomem pro nic za nic. Tedy… Naším… Dlouze vydechnu a sklopím hlavu.
„V nejlepších rukách. Pobyt na tom místě jí jen prospěje.“ Tahle diplomatická odpověď tne nečekaně do živého mnohem více než jsem ochotná si přiznat. Neřeknu na to nic. Jen krátce zatnu prsty v pěst a soustředím se jen na to, abych ovládla svůj výraz i napjaté držení těla.
Mlčky se nechám zavést do přijímacího salonku – ve kterém vůbec poprvé za svůj život budu čekat jako kterýkoliv jiný host. Ani zde se nic nezměnilo až na pár detailů, které mne trknou hned do očí. Jsou to drobnosti, přesto si jich nelze nevšimnout. Dokonce i slabá vůně tabáku lezoucí do nosu je stále stejná… Bývaly časy, kdy jsem měla do této části domu zakázáno chodit – stejně jako do kuřárny, aby mi těžký vzduch prosycený pachem hořícího tabáku zbytečně nepřitížil. I nyní sotva znatelně nakrčím nos, nemám tuhle vůni ráda.
„Dobrá, ještě jednou vám děkuji, pane Enfielde. Pokud by vás to neobtěžovalo… Postačí mi sklenice vody a šálek černého čaje?“ požádám majordoma, než mne zanechá v salonku samotnou. Na vodu ani čaj nemusím dlouho čekat, služebná donese vše úhledně poskládané na tácu, včetně cukru i medu k oslazení dle chuti.
A tak čekám.
Vůbec mi to neutíká, naopak se ten čas nekonečně natáhne. Co chvíli pohledem zalétnu k hodinám, jejichž tikot se rozléhá salónkem, přesto se hodinové ručičky takřka nehýbou. Když uplyne první hodina, nervózně poklepávám prsty o stůl. Dorazil už Alex do domu? Říkal, že se tam sejdeme nejpozději o setmění a… A já už teď moc dobře vím, že se nestihnu vrátit včas. Výčitky svědomí z toho, že už to zase dělám se mísí s tou rozporuplnou směsicí pocitů, co ve mne vře. Nemůžu přeci jen pořád čekat, jak a jestli za mne někdo vyřeší moje problémy… Je to moje matka… Nenechám ji v Greenhillu na dosah toho monstra. Protože i když jsem dostala spis, ve kterém je jasně dané, kým Fernsby nyní je a kde ho najít, tak společně s tím nepřišla zpráva o tom, že by snad v této věci mělo být vše vyřízeno. Proč ne?! Nechápu to. Já… Musím nad tím pořád přemýšlet. Dokola a dokola…
S frustrovaným výdechem potřesu hlavou a už poněkolikáté vstanu, abych přešla k oknům. Nakonec skončím v jednom z křesílek. Sklenici vody i čaj mám už dávno vypité a za okny se začíná šeřit. To znamená jediné… Měla bych se zvednout a jít. Přesto si tiše povzdechnu a dám tomu těch skutečně posledních deset minut.
S frustrovaným výdechem potřesu hlavou a už poněkolikáté vstanu, abych přešla k oknům. Nakonec skončím v jednom z křesílek. Sklenici vody i čaj mám už dávno vypité a za okny se začíná šeřit. To znamená jediné… Měla bych se zvednout a jít. Přesto si tiše povzdechnu a dám tomu těch skutečně posledních deset minut.
A pak se ozve zaklepání, které následuje pohyb kliky.
Vytáhnu se rychle na nohy, zatímco ke mne skrze otevírající se dveře dolehne neznámý mužský hlas. Přesto muže, který vchází dovnitř okamžitě poznám. Můj otec. Srdce mi poskočí a dech se na okamžik zadrhne v hrdle. Od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy viděla mu vlasy zase o něco více prokvetly stříbrem a vráska na čele se o kousek prohloubila. Jen krátce po mne sklouzne pohledem, když promluví – následován „panem Ardenem“. Raymond Arden, vytane mi v mysli. Kolikrát jsme se viděli, třikrát? Čtyřikrát? Matka o něm nechtěla ani slyšet, nelíbilo se jí i to, že ho otec zaměstnal. A co teprve, když ho poprvé přivedl k nám domů na večeři, aby nám ho představil. „To nemyslíš vážně, Charlesi.“ „Myslím. A ocenil bych, kdybychom si ušetřili tuhle zbytečnou hysterii, drahá.“ „Jistě. V tom případě omluvte, manželi, rozbolela mne hlava.“ „Evelynn…“
„Neměla bych… Neměla bych raději jít matku…“ „Ne. Jednu večeři bez tvé matky jistě ještě zvládneme, Delilah.“ „Já… Jistě. Tedy… Dobrou chuť, otče. A i vám, pane… Pane Ardene…“ „Raymond.“ „Ahh… Tak tedy… I vám, pane Raymonde.“ Namísto pozdravu strnu. Takže je to pravda. Bydlí tady… Co jiného by tu teď večer dělal? Ostatně i kdyby ne, tak za přítomnosti matky by rozhodně nehrozilo, že by si sem otec zval mého nevlastního bratra, byť jen na skleničku. Najednou… Najednou si nejsem jistá tím, co se tu děje. Cítím na sobě pohledy obou mužů, přesto mne ani jeden z nich nepoznává. Raymondovi úsměv neoplatím, namísto toho se naše pohledy krátce setkají. Tentokrát neklopím oči ani se neošívám jako během našich předchozích setkání, naopak zpříma pohlédnu do jeho sebejisté tváře. Ostatně horší, než hledět do očí povzneseného Lucifera to skutečně není.
Přesto… Vědomí toho, že mne nepoznal ani můj otec je… Neumím to popsat. Jakkoliv jsem si myslela, že jsem na to připravená – tak nejsem. Bolestivě se kousnu do vnitřku spodního rtu a přiměji se stáhnout ramena o něco více dozadu. I držení těla mám jiné než ta stará Delilah, všimla jsem si toho už před časem při pohledu do velkého zrcadla, když jsem si zkoušela šaty.
„Dobrý večer… Pánové,“ konečně promluvím. Mimoděk ustoupím o kroků od křesla a natočím se tak, abych viděla jak na otce, tak i Raymonda, který mne stále pozoruje. Není mi to příjemné. Nečekala jsem… Neměl tu být. „Ano, jsem Delilah Liddel,“ potvrdím otci. Něčemu ve mne se pořád nechce věřit, že mne doopravdy nepoznal… A… Ani nevím, jestli je to dobře nebo špatně. „V pořádku, není za co se omlouvat. Chápu, že máte hodně práce. Zvláště v této době,“ pokračuji dál. Ostatně… Ztracení, konflikt v Provinciích… Dokážu si představit, že zbrojní průmysl zažívá žně. Vlastně je paradox, že kvalitu zbraní, které Dohertyho společnost vyrábí dokážu ocenit až teď…
„Bohužel jsou záležitosti, které nelze řešit jen vzkazem, proto jsem tady,“ řeknu a srdce mi buší čím dál víc. „Snad jen… Jedná se o poměrně choulostivý typ zprávy. Neberte si to prosím osobně, pane Ardene,“ stočím svoji pozornost nakrátko právě k němu. Co tady vlastně pořád dělá? Proč ho otec neposlal pryč? Mám pocit jako by mi stále něco unikalo. „Ale mohla bych vás požádat, abyste nás nechal aspoň na chvíli s otcem…“ na úder srdce se zadrhnu. „Tedy vaším…“ Tváře mi zahoří. „S panem Dohertym o samotě?“ Napůl se ptám, napůl konstatuji. Tedy tak jsem to původně měla v plánu, než jsem se do toho tak příšerně zamotala.
Vraždila bych za sklenku burbonu.
„Objevily se jisté okolnosti týkající se nejen stavu Vaší ženy, ale i dcery, pane Doherty. A jakkoliv to teď musí znít, prosím, vyslechněte si mě,“ pokusím se to nějak uzavřít. | ||
