Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Dávná minulost Delilah Blair Flanagan Ta chvíle ticha, které tu mezi vámi panuje nikdy nevydrží moc dlouho. Natáhne se a jako příliš zkoušená nit praskne. Buďto jsi to ty, kdo položí otázku a nebo se do ticha vplete Alexanderův tlumený a vážný hlas. Ty nervózní gesta, která opakuješ. Ten výraz ve zničehonic strhané tváři. Všímáš si, jak se na těch nenápadných známkách pokaždé zastaví o něco déle pár černých očí, které se k tobě střídavě upínají mezitím, co ti tahá z nohy střepy.
Bolí to, ale skutečně to není nic. Ta bolest se ve světle toho všeho, co si zažila v tento moment zdá spíše jako vzdálená ozvěna něčeho mnohem reálnějšího. Něčeho…
„Kamael měl podezření. Tedy podezření hraničící s jistotou. Nejprve… Pak už se dalo ze stop na tom místě vyčíst, že tam Dumah skutečně nezemřela. Dozvěděl se to… muselo to být pár hodin po tom, co se to stalo. Původně se chtěl vydat zpátky. Najít ji. Ale po Elimu byl zraněný a… Nebylo by to moudré rozhodnutí. Jednat takto ukvapeně. Už tak měl pocit, že v celém tomto sehrál svou roli přesně dle cizích not. Luciferových not.“ Potřese Alexander hlavou a zodpoví ti část tvé otázky.
„Neřekl? Del… O Cizích Verších se nemluví. Už jsem ti to říkal. Často to může rozbít tento… proces. Nejde tak ani o Greenhill ale prostě o tebe. Navíc v ničem by ti to nepomohlo. V ten daný moment jsi byla pouze Dumah. To, že snad Delilah věděla, co bude dál, by v ničem neusnadnilo to, co Dumah prožívala. Naopak… Jak dlouho by ses bála toho, až ten Verš přijde? Jak dlouho by si žila ve strachu? Zbytečně? Co se stalo… se stalo.“ Vydechne dlouze a zavře oči, než je sklopí zpátky k tvé noze, aby vytáhl poslední ze zaražených střepů.
Skoro to až vypadá jako kdyby ti neposlouchal, když na něj dál mluvíš. Naopak se soustředí pouze na ten krvácející kus kůže, z které vytáhne poslední nejmenší kousek a položí ho na stolek. Drobný střípek, ale i za ním se vyvalila spousta krve. Jak málo stačí… Přitiskne opět už částečně narudlý kapesník k tvému chodidlu a drží jej tam, zatímco povídáš. O Zerachiel, Nakirovi, Nuriah a tom, co se tam tehdy stalo. Všimneš si, jak mu unikne krátký povzdech, aniž by na tebe pohlédl nebo ti snad do toho skočil.
„Del… Prosím.“ Pohladí tě jeho druhá ruka po natažené noze a trochu si poposedne, aby ti byl blíže, avšak i nadále držel ten kus dříve bílé látky na tvém zraněném chodidle. „Možná by bylo lepší si o tom promluvit, až se usadí prach? Získat odstup. Nemučit se zbytečně něčím, co už nezměníš. Někdy jsou Verše… prostě kruté. Jejich životy tehdy… Oba víme, že nebyly lehké ani před válkou natož pak v ní.“ Promlouvá k tobě klidně, zatímco se pomalu natáhne, aby chytil tvou ruku, co křečovitě svírá pramen rudých vlasů, stáhl ji opatrně dolů a položil ti ji zpátky na postel.
„Už tam nejsme. Netýká se nás to. Je to jen… špatný sen. Noční můra. Prostě jen dýchej.“ Ucítíš na tváři hřejivý, skoro až pálící dotyk jeho dlaně. Ale víš, že nemá až tak pravdu. Tohle nebyla jen tak obyčejná noční můra, z které se probereš a nic nezůstane. Zůstalo. Zůstalo to ještě dříve, než si o tom vlastně věděla. A přitom to bylo celou dobu s tebou. Ten chlad. To něco. Jak sis toho mohla jen nevšimnout?
„Co? V tom domě?.. Myslíš v Novém Jeruzalémě?“ Zarazí se Alexander viditelně zaskočený tvou nezvyklou poznámkou a jeho ruka ti sklouzne z tvé tváře zanechávajíc za sebou pouze horkou stopu. Místo toho ji vrátí zpátky na tvou nohu, aby se pak možná až příliš okatě musel zrovna teď přesvědčit, jak na tom jsou ty drobné ranky. Ne, ten večer nebyl něco, k čemu byste se ve vašich hovorech často vraceli. Spíše vůbec. Odklopí látku s rudými skvrnkami a jen spokojeně pokývne hlavou. Skoro to až vypadá, že na to svou odpověď nedostaneš, ale nakonec se k tobě opět zvedne jeho tvář. Trochu přimhouří oči a na čele se mu protáhne mělká vráska. „Jak přesně to myslíš, Del? Jakým takovým způsobem?“
| ||
| |||
 | Jako v mlze „Pár dní…“ Jenom pár dní. Snad protože jsem na Verše odvykla, mi tenhle připadá delší. Mnohem delší. Jako by se táhl v rozpětí několika let, možná dokonce desetiletí. S úmyslem pokračovat se zhluboka nadechnu, ale ani s vypětím sil to nedokážu rozvést. Vložit do slov to, co udělala… čemu stála svědkem, s čím souhlasila. Nedokážu to ze sebe setřást. Pokaždé, když odstrčím jednu vzpomínkou stranu, vyplave další a udeří o to silněji. Dusím v sobě vzlyky. Hřbetem ruky si utírám slzy, které mi rozmazávají svět do změti odstínů modré protkané rudými záblesky svíček. Celé je to tak… povědomé. Už jsem na tom byla dobře. Snažila jsem se. Tolik jsem se snažila zapomenout na všechno, co se v tomhle zatraceném městě odehrálo. Chtěla jsem dostát tomu slibu. Dokonce i teď si ho opakuji. Ty vzpomínky mi nepatří. Nebyla jsem to já. Nebyla… William mě drží. Tvář má staženou nepřístupným chladem. Ani ve chvílích, kdy se k němu odvážím vzhlédnu, nedokážu rozuzlit, co se děje pod povrchem. Nelekám se toho. Už ne. Protože se Nakir tvářil takto, si Zerachiel od prvního okamžiku myslela, že ji nesnášel. A myslela jsem si to já. Dlouhé, předlouhé měsíce… Muž, jako je vévoda, možná nedává průchod emocím tak snadno jako já, nenechává se jimi unášet ani strhnout, nestaví je celému světu na odiv, ale činy jsou více než výmluvné. Pořád mě drží a dává na mě pozor. „… budu,“ špitnu jenom docela tiše, když zase jednou neváhá uvést věci na pravou míru. Teď ještě v pořádku nejsem, ale budu. Napůl se tím ohradím, napůl ho o tom chci ujistit. Potřebuji jenom chvíli. Když mě zničehonic pustí, zavrávorám. Váhu přenesu na rozechvěné nohy, natáhnu před sebe ruku, skoro jako bych se Williama chtěla ještě přidržet, ale sotva rozeženu černé květy vykvétající mi před očima a pohlcující zbytek světa, tak… si uvědomím, že stojím. Nejistě. Velmi nejistě, ale zvládám to. Původní plány? V tuto hodinu? Nic z toho, co říká, mi nedává smysl. Nebylo přeci tak pozdě. Slavnosti jsme sotva zahájili, takže nemohlo být ani… Zarazím se. Nakrčím obočí a pak se odhodlaně rozhlédnu po místnosti. Poznávám to tady. Ano, jsem v sídle rodu Essington. V Novém Jeruzalémě. S vypětím sil si snažím rozvzpomenout, co tady dělám. William poslal kočár. Ano, psala jsem mu… Na povrch vyplavávají některé chvíle, spíše záblesky nežli celistvé vzpomínky. Útržky z dopisů, které jsme si s železnou pravidelností vyměňovali. Nepříjemné drkotání kočáru, než najel na lépe udržovanou cestu vedoucí až do města. Nervozitu. Jisté obavy. Těšila jsem se. Na něj. Dokonce i na město, ale… bylo v tom více. Mnohem více. Teď jsou to jenom rozmazané obrazy, vzdálené snad stovky let, jako by mě někdo vytrhl z toho opravdového života a zasadil do těla malé, nerozhodné, směšně slabé dívenky. Je to matoucí. A děsivé. Nedokážu si vzpomenout. Co těmto chvílím předcházelo. „Jistě,“ přiměji se odpovědět, když mi William věnuje obezřetný pohled. „Děkuji…“
Zůstanu sama. Chvíli jenom stojím uprostřed toho zamlženého modrého světa, dokonale ochromena tichem, které na mě dopadlo plnou tíhou, a rozbolavělou prázdnotou v srdci. Nakonec se odvážím pohnout. Napřed jeden krok, pak druhý. Skoro jako ve snu se zachytím opěradla židle a ztěžka na ni dosednu. Hlavu skloním, podepřu si ji rukama a vyčerpaně přivřu oči. Není mi dobře. Tělem mi otřásá bouře, odehrávající se jak na povrchu nad pod ním, a já to nedokážu zastavit. Nemám na to sílu. Těch pár slz, co se dosud chvěly na řasách, se rozeběhne na svobodu a zastudí mě na nos. Opravdu jsem jenom malá holka. Vidět mě Lucifer takhle… Rozechvěně vydechnu. Měla bych toho času využít, abych se dala do pořádku. Když už ne kvůli mně samotné, tak kvůli Williamovi, který… Proboha. Opravdu se to muselo stát zrovna před ním? Celé měsíce se mé Verše skládaly jenom ze záblesků protkaných září Zlatého města. Jistě, občas nebylo lehké setřást ani je, ale v porovnání s tím, co jsem si prožila dnes, mě jejich vlnky jenom něžně kolébaly. Teď mě nemilosrdně strhly pod hladinu a nebýt toho, že mě William zachytil a vytáhl zpátky nahoru, nevím, jestli bych to zvládla. Co když… nejsem dost silná? Pořád si nevzpomínám, co tady vlastně dělám. Pořád je těžké zkrotit vlastní myšlenky. Pořád tápu.
Alespoň se mi podaří zastavit proud zoufalých slz a usušit si tváře, než se ozve zaklepání. Zvuk mě překvapí natolik, že mě ani nenapadne na něj odpovědět. Měla bych? Pozvat toho někoho dál, nebo… Naštěstí na to vévoda nečeká. Když se dveře otevřou a je to opravdu jenom on, uleví se mi. Přes ramena má už přehozený lehký cestovní plášť a mně poprvé dochází, že opravdu míříme… někam ven. Jenom protože jsem řekla, že bych potřebovala na čerstvý vzduch? Pomalu se zvednu. Fyzicky na tom začínám být lépe, snad jsem jenom unavená. Nohy se tolik netřesou, vlastně bych to nejspíše zvládla, ale přeci jenom mi to drobné gesto, kterým mi William nabídne rámě, vykreslí na rty docela drobný, zesláblý úsměv. Je to od něj milé. Tentokrát už se jeho blízkosti nelekám. Zachytím se jeho paže a přistoupím blíže, abych se do něj v případě potřeby mohla zapřít. Pro někoho, kdo by nás kdysi znal, by to byl jistě zvláštní pohled… ale žena, kterou zvali pravou rukou ďábla, stejně jako Soudce jsou dávno pryč. Zůstal jenom William a Vera. „Kam pojedeme?“ zvednu k němu pohled. I když je těžké prorvat se šedivými mračny v mé mysli, pohne mnou zvědavost. Ani po všech těch dopisech si nedokážu představit, kam by William mohl vyrazit do města za čerstvým vzduchem. Ve městě byla spousta krásných parků… Možná někam tam? Ať už mi odpoví, nebo ne, srovnám s ním krok a nechám se vést potemnělými chodbami jeho sídla. Ani se rozhlížím. Obrazy se mi rozmazávají, stejně jako tváře služebnictva, které míjíme. Pokračujeme v tichosti. Jindy bych dokázala zapřít rozhovor, nebo se zkrátka sama rozhovořit, čistě aby řeč nestála, ale teď to drobné pnutí, které mě k tomu vždycky ponoukalo, necítím. Asi jsem na to unavená, nebo to ani není třeba. Soustředím se na to, abych se udržela na nohách. A abych nepodléhala myšlenkám o tom druhém životě, v němž jsem byla… Přivřu oči. Tentokrát se mi vrací zoufalé prosby Dumah, pach spáleného masa a křik plný bolest. Ten strašlivý křik, který dosud cítím až v samém středu bytí. Jak tam mohla prostě jenom stát? Kdyby ho zarazila… Stačilo jenom něco říct. Poslechl by ji. Pokud by poslechl vůbec někoho, tak ji, ale ona… přihlížela. A to je snad ještě horší. Klopýtnu a mám co dělat, abych se Williama udržela. Nepouští se. Pořád mě nepouští. I když… Ani si nedokážu představit, jaké to… Proboha. Tehdy na tom plese jsem si byla tak jistá, že jsem ji viděla. Že to byla Dumah. Co když se opravdu probudila? Co když si musela také prožít tyhle Verše? Pravděpodobně to nebude jenom ona. Kolik Probuzených si Zerachiel pamatuje právě takto? Kolik z nich si kvůli nám prožilo něco takového? Přinutím se udělat další krok. A pak další. Vchodové dveře už naštěstí nejsou daleko a pak už to musím zvládnout jenom do kočáru, kde si trochu odpočinu. Prostě… nad tím nebudu přemýšlet. Nebo se budu snažit nad tím nepřemýšlet. Bylo to vždycky tak špatné? Možná hned ze začátku, když jsem se probudila, ale… pak se to uklidnilo, ne? S tichým poděkováním si od služebné převezmu krátký letní pláštík a přehodím si ho přes ramena. Až na modrou stuhu, kterou si rychle převážu na hrudi, je bílý. Nikdy jsem neměla ráda smuteční barvy, takže jsem je odložila krátce poté, co jsem dorazila zpátky do Davenportu, ale teď… si připadám tak nepatřičně. Obočí mi cukne, ale to už si schovám rukavic do kapsy a rovnou se znovu natáhnu k Williamovi. Vzduch venku je příjemný. Teplý. Pokud se někdy večer nabízel k procházce, je to právě dnes, přesto… vzhlédnu. Přímo tam na to místo na noční obloze, kam vždycky tíhne můj pohled. Ta jedna jediná hvězda tam chybí. Je to dobře. Ramena mi zhoupne hluboký výdech, než si uvědomím ještě něco dalšího. Světel na obloze opravdu není málo a cestou Essingtonským sídlem jsme potkali jenom několik málo služebných. Překvapeně zamrkám. Musí být… už opravdu pozdě. Ale to… „… kolik je vůbec hodin?“ ohlédnu se k Williamovi, když ten malý kousek skládačky zapadne na své místo a obraz současnosti se zase trochu vyjasní. Posmutnělý a vlastně poněkud odevzdaný výraz nahradí překvapení a s ním i starost, že… „Nedošlo mi, že je tak pozdě. Víte, že jste na to nemusel kývnout, jenom protože… jsem to žádala,“ vypadne ze mě tak trochu hloupě. Jako bych ho k tomu přinutila. Jako bych mohla zrovna já k něčemu přinutit vévodu. Rozhodně jsem to neměla v úmyslu, ale on by k tomu přeci nesvolil, kdyby… kdyby mu to působilo potíže, nebo se mu to snad protivilo. „Totiž… Asi by se hodilo říci spíše děkuji?“ pousměji se nejistě.
| ||
| |||
 | To, o čem jsme nemluvili Ztracena v kaleidoskopu rozbitých vzpomínek se nedokážu na cokoliv soustředit déle jak chvíli. Snažím se. Opravdu se snažím. Dokážu už vytyčit tu hranici, rozlišit sebe a Dumah, přesto přesah toho všeho je tak… Je toho příliš. Jako když se odlomí z vrcholku skály kamínek, který na sebe s každým odrazem nabaluje více a více sněhu. Já jsem ten kamínek. A zpoza mých zad se ozývá temný hukot valící se laviny, před kterou se snažím utéci dříve, než mě pod sebou nenávratně pohřbí.
Bez přemýšlení vykročím k Alexanderovi a došlápnu přímo do střepů ležících všude kolem. Ta krátká ostrá bolest mne zarazí uprostřed pohybu, přesto… Zamrkám. Překvapením, ne bolestí. Jako by… Jako by ani ta nebyla skutečná. Ten ostrý vjem rychle ztratí své hrany a změní se jen v ten tupý tepavý pocit. Pootevřu rty, zpoza kterých mi uteče překvapený výdech. Nakloním hlavu ke straně a přenesu na zraněnou nohu váhu, abych mohla udělat další krok a…
… to už je u mě Alex, aby mi v tom zabránil. Nevzpírám se mu, když mě jeho paže ovine kolem pasu a druhá mi vzápětí podebere nohy. Svět se zhoupne a já se v další chvíli ocitnu ve vzduchu.
„Já… Asi jsem se pořezala,“ hlesnu opožděně, když si mne nadhodí v náruči a přitiskne k sobě. Nebráním se tomu, naopak se k němu pevně přimknu a obtočím kolem něj ruce. Tvář zabořím do toho místa mezi ramenem a krkem, schovám se tam před… Před vším. Vnímám teplo, které mnou pomalu prostupuje. Vzpomínky na to, kdy jsem ho cítila naposledy, mi stále připadají tak vzdálené. Působí to jako celá… Věčnost. Přitisknu se k němu o to více, nadechnu se a… A pak zase dlouze roztřeseně vydechnu. Napětí ze mě opadává, nahrazováno jen tím konejšivým důvěrně známým žárem rozlévajícím se pod kůží. Je to něco… Čeho se nikdy nedokážu nabažit.
Něco, co potřebuji k životu.
Vzápětí se ocitnu zpátky v přítmí ložnice, ze které jsem se vyplížila… Ne, utekla. Ozve se hlasité klapnutí dveří, jak je za námi Alex bez váhání nechá zabouchnout. Když mne pokládá na postel, jen velmi nerada z něj spustím své ruce, aby se ode mne mohl odtáhnout. Přesto z něj ani na okamžik nespouštím pohled, zatímco poklekne, aby si mohl prohlédnout moje chodidlo. „Víš, jak to je. Když to udělám jednou, už nebude cesty zpátky,“ zašeptám v odpověď a pokusím se o úsměv. Příliš mi to nejde, a tak mé koutky vzápětí opět povadnou.
Mlčím, zatímco něco hledá ve skříni. Jen tam sedím a bojuji s nutkáním se obejmout a schoulit se na polštáři. Ovšem neudám to. Jen se před Alexovým pátravým pohledem schovám za oponu rusých vlasů, tak jako mnohokrát předtím. Tak jako… Dumah… Před… Přinutím se k několika dalším hlubokým nádechům a výdechům. Když se Alex posadí vedle mne, poslušně se pootočím tak, aby si mohl stáhnout moji nohu do svého klína. Zároveň s tím se k němu o to více nakloním. „Nebojím se,“ lehce potřese hlavou. Ne, tohohle se skutečně nebojím. Co je trocha bolesti a nepohodlí proti tomu… Všemu? Jen kapka v moři. Nic víc…
Tahle kapka sice bolí, ale Alex by v mé tváři marně hledal jakékoliv známky bolesti, když mi tahá střepy zaražené do kůže ven. Sotva to vnímám. Palcem si neustále přejíždím po hřbetě dlaně a zápěstí, přejíždím po kůži nehtem. „Ano,“ odpovím tiše, když se mne zeptá na Verše. A… Způsob, jakým to vysloví… Polknu. „… Ano,“ opět mu jen krátce potvrdím tu domněnku, zatímco pohled zvednu k jeho tváři. Tentokrát mi jej neopětuje.
Přiznání toho, že ví, o čem jsem mluvila na sebe nenechá dlouho čekat. Ačkoliv… Opravdu ví? Je tak zvláštní slyšet to z jeho strany. O Damašku, o povražděné jednotce a mém vlastní zmizení. Ani pro jednoho z nás tohle není příjemná téma. Stisk prstů kolem mého kotníku nepříjemně zesílí. Natolik, až to zabolí. Přesto se nepokusím nohu z jeho sevření vyprosti, prostě jen… K němu natáhnu ruku, abych se dotkla jeho ramene. „Takže jsi věděl, že ji zajali…“ promluvím a ta první slova ze sebe dostávám jen ztěžka. „Proč jsi mi to neřekl?“ tiše si povzdechnu. „Ne… Vlastně… Asi to chápu. S tím, co se stalo v Greenhillu a tomu ten únos… Neposlouchalo by se to dobře,“ odpovím si vzápětí sama. Ne, nezlobím se za to na něj…
„Ona ho z toho nevinila. Oba… Oba podcenili situaci,“ potřesu hlavou a stáhnu ruku z jeho ramene zpátky o sobě. Cítím teplo sálající z jeho prstů, horkost vpíjející se do kůže. Soustředím se na ten pocit a svým zvláštním způsobem mne to uklidňuje. „Objevila se tam Zerachiel a Nuriah. Nakir… Nakir po mně chtěl, abychom se vyhnuli zbytečným ztrátám a v případě nebezpečí se stáhli. Možná kdybychom bojovali…“ potřesu hlavou a lehce se zarazím. „Snažila se utéci, ale Zerachiel… Byla tak… Jiná. Krutá. A pak tam… Jen stála a dívala se, jak Lucifer… On…“ místo dalších slov mi vyjde ze rtů jen prázdný výdech.
Sevřu mezi prsty pramen vlastních vlasů a už ho z toho sevření nepustím. „Já vím, že to asi… Nechceš slyšet a nebude se to snadno poslouchat, ale… Musím ti říct… Něco o tom… Co se stalo,“ nevím, jak začít a vlastně ani jak pokračovat. Věnuji tak Alexovi bezradný pohled jako by mne z toho všeho snad dokázal vysvobodit. „… víš… Nikdy předtím mě nenapadlo nad tím přemýšlet, ale… Tehdy, tehdy v ten večer, v den tvé popravy. To, co se stalo… V tom domě. Nezeptal ses mě na to. Na to, proč ti lidé… Zemřeli takovým způsobem,“ změním bez varování téma – aspoň zdánlivě – jak má roztěkaná mysl náhle skočí k detailu, na který mne nikdy předtím nenapadlo se ptát. | ||
| |||
| Cestička krve Delilah Blair Flanagan Tvé zmatení donutí Alexandera jen pátravěji přimhouřit oči. Ne, tohle skutečně není tvé běžné chování. Není to ani v nejmenší nic běžného. V hlavě ti doznívají další vzpomínky. Na různé věty, které v minulosti zazněly, ale jejich význam začínal nabývat nových dimenzí díky tomu… všemu.
Ozve se zvuk střepů. I když si Alexander dává pozor, aby nešlápl na ty největší, i tak se jim nemůže vyhnout. Ty ale na jeho pomoc nečekáš a ani nedbáš na to, to ostré pole střepů, které tu jsou všude kolem.
„Elim? Ale… co?“ Alexander se zarazí jen na okamžik, ale to už ty vykročíš k němu. Z chodidla ti vystřelí ostrá bolest, jak se kus nebo možná kusy zabodnou do měkké kůže plosky nohy. Ta bolest je však oproti očekáváním podivně tupá. Vzdálená.
„Del… Ahh, pozor!“ Uslyšíš Alexanderův hlas, než k tobě udělá rychle už ty zbývající dva kroky a bez jakéhokoliv optávání tě zvedne do náruče. Snad aby si ve své cestě skrz střepy nepokračovala dál. Přitiskne tě k sobě a trochu si tě nadhodí v rukách, aby ses mu lépe nesla a otočí se zpátky ke dveřím. Ne nic neříká, jen tě drží, zatímco tě pronese dveřmi ven. Na chodbu a pak zpátky do ložnice. Na dřevěné podlaze za vámi zůstane jen cestička drobných kapek krve, z kterých se sem tam vznese zlatá částečka, aby zatančila ve vzduchu a… zmizela.
Cítíš z něj to hřejivé teplo, které tvé tělo vsakuje jako houba. Je to… příjemné. Konejšivé. I po tom všem. Možná vlastně tím více. Jestli někdo uměl zahnat ten pocit chladu, který se ti vkrádal čas od času pod kůži, byl to právě on. Alexander za vámi bez zaváhání nohou zabouchne dveře. Viditelně nechce, aby vás někdo rušil. Pokračuje s tebou pak velmi záhy k posteli, na kterou tě posadí a pustí tě. Místo toho si klekne na koleno před tebe a vezme do rukou tvou zraněnou nohu.
„Hmmh, víš, že by někdy bylo moudré mě poslechnout. Alespoň… jednou.“ Potřese s povzdechem hlavou, než se zvedne, aby ze šuplíku s oblečením vytáhl kus nějaké látky. Možná kapesník. Počíná si tiše, automaticky. Přesto na sobě cítíš až často jeho pátravý pohled, kterým tě kontroluje ve chvílích, kdy není přímo u tebe.
Nakonec se pár kroky vrátí k posteli, na které sedíš, a usadí se vedle tebe. Cítíš, jak se matrace zhoupne. „Del… Podej mi tu nohu. Ty střepy musí ven. Není to nic hrozného. Nemusíš se bát. Zanedlouho o tom nebudeš vůbec vědět.“ Vybídne tě a pomůže ti nadzvednout tvou nohu, než si ji položí do klína, aby k ní měl lepší přístup.
Natočí si ji k sobě, prohlédne si pozorně zraněné chodidlo a pak sáhne pro první střep. Opatrně. Ale i tak to zabolí, když jej tahá z rány ven. Vyhrne se krev, kterou jemně otře do bílého kusu látky.
„Verše, že?“ Zazní jeho dutý hlas, aniž by se na tebe byť jen na vteřinu podíval. Naopak se věnuje tvé zraněné noze.
Další střep.
„Damašek… Ten Damašek?“ Opět se odmlčí a přitiskne látku na tvé chodidlo, aby ztlumil krvácení z další rány, zatímco odloží na stolek druhý zakrvácený kousíček skla.
„Del… Elim… Elim si pamatuji. Nebylo to dobré… Ale Damašek? Vzpomínky na tuhle dobu nemám úplně kompletní. Ty… Dumah tehdy zmizela. Celá jednotka byla nalezená mrtvá. Až na ni. Byl jsem… On byl… Měl tam být. Tohle bylo selhání. Opravdové selhání.“ Vidíš, jak zavře oči a ruka, která svírá tvůj kotník na chvíli bezděčně zesílí svůj stisk, než se Alexander dlouze nadechne, opět vydechne a trochu povolí nevědomky bolestivý stisk.
„Omlouvám se. Byla to chyba. Měl jsem to vidět. Předvídat, o co ve skutečnosti jde… To byla má povinnost. Tedy Kamaelova… Má… Ahh, to je jedno.“ Dál hledí na tvou nohu a kapesník nasakující kapičky krve, který na ni lehce tiskne.
| ||
| |||
| Na vzduch Vera De Lacey „Hmmh, psala.“ Krátké konstatování doprovodí pohled, který se do tebe opře. Je těžké v něm číst. Vévoda působí značně rezervovaně, chladně. Jediné, co ten dojem nějak narušuje, je to, že tě i teď spolehlivě podpírá a viditelně dává dobrý pozor na to, aby ses tu někde nezhroutila na zem.
„Nemohlo být tak? Nějaké delší Verše tedy, předpokládám.“ Jeho slova se k tobě i tak dostávají jako přes mlžný opar. Svět je rozmazaný, jak na něj hledíš skrz slzy, co ti zlévají oči. Jediný vjem, který je nezkreslený je to, jak tě drží a pocit tvého poplašeně bušícího srdce. K nabízené pohovce uděláte jen pár kroků, než se opět zastavíš.
„Čerstvý vzduch… Skutečně?“ Věnuje ti trochu nedůvěřivý pohled. Dost možná nevypadáš, že by si byla zrovna ve stavu, kdy by bylo dobré se procházet zahradami. „Ne, Vero, nejste v pořádku.“ Ozve se od něj suché konstatování, ale přesto tě jeho ruce pustí. Zavrávoráš ale jen v prvním momentu. Chce to vynaložit značné úsilí, ale podaří se ti na nohách nakonec udržíš.
„Ale, jestli si přejete čerstvý vzduch, tak se o to postarám. Vypadá to, že dnešní večer bude rozumnější původní plány zrušit. Nevadí. Počkejte chvíli zde. Zajistím, aby nám přistavili kočár. V tuhle hodinu se zahradami úplně procházet nechci. Bude lepší využít možností města.“ V první chvíli ti jeho slova nedávají smysl. Jaké původní plány? Kvůli něčemu si zde musela být? Nebyla to jen taková návštěva. Psala jsi mu… Pamatuješ si, jak ti zrychlil tep dopis, ve kterém souhlasil s touhle návštěvou. To, když před vaším domem v Davenportu zadrkotala kola kočáru s Essingtonskou orlicí, který tě i s doprovodem přijel vyzvednout. Ne, tehdy ses pouze netěšila. Pamatuješ si tu nervozitu a obavy, které doprovázely to, jak si nastupovala po úzkých schůdcích.
William ti věnuje ještě jeden obezřetný pohled, ale když vidí, že se nekácíš k zemi, jen drobně kývne hlavou a vyrazí ke dveřím. Zabouchnou se za ním a ty tu na těch pár momentů zůstaneš sama. Sama v tichu, které sem tam vyruší jen tichounké zapraskání z plamene tu jedné tu druhé svíčky.
Čas se natáhne. Ne, není tu nic, co by ti snad pomohlo najít odpovědi na tvé palčivé otázky. Prostě jen stojíš v té potemnělé místnosti a… čekáš.
Těžko říct, kolik času uběhlo. Alespoň už ti přestává být skutečně fyzicky zle, a i když se mysl stále vzpouzí, už ti není tolik zle. Náhle se ozve tiché zaklepání na dveře. Krátké. Jen pár rychlých úderů, než se dveře otevřou. Stojí v nich William. Vypadá to, že se po cestě nezdržoval a vzal si už lehký cestovní plášť. Ve tváři stále ten svůj odměřený výraz, který umí pár lidem nahnat husí kůži. V tom negativním slova smyslu samozřejmě.
„Kočár bude každou chvíli přistaven. Pojďte Vero.“ Řekne krátce a dojde k tobě, aby ti nabídl bez jakýchkoliv dalších otázek nebo pobídnutí rámě. Je to vlastně jen drobné gesto, které by se dalo i přehlédnout, ale to by sis ho musela v první řadě přestat tak všímat. Rozhodně ti dochází, že bude lepší ve tvém stavu tuto nevyřčenou nabídku využít, avšak William tě do ničeho nenutí, pokud by si snad chtěla jít sama.
Tak jako tak vyrazíte skrz spletité chodby Essingtonského sídla. Zdají se známé a neznámé zároveň. Byla jsi tu? Zrovna v této části? Nejsi si jistá. Je těžké se plně soustředit na takové… drobnosti. William tě však vede s jistotou pána domu. Míjíte sem tam nějaké služebné, ale dle jejich počtu a husté tmy za okny už bude muset být pozdní hodina.
William je opět nemluvným společníkem, avšak spolehlivou oporou, pokud je třeba. Konečně dorazíte k velkým vchodovým dveřím, kde ti služebná podá kousky tvé odložené garderoby. Není toho mnoho. Ostatně je začátek teplého léta. Další se sluhů vám otevře dveře a… A ovane tě noční vlahý vzduch. Slyšíš pofrkávání dvojice koní, kteří už čekají zapřažení v kočáru pod schody a na obloze se třpytí spousta hvězd.
Jen ta jedna… tam chybí.
| ||
| |||
| Bodláčí Všechno je pořád… Roztříštěné. Do úlomků, které je tak… Těžké skládat dohromady. Mezi útržky vzpomínek na pěkný večer se surově vpletou zcela jiné. Je to silnější než já. Stačí pohled na relikviář a vše se slije dohromady v hrůznou mozaiku všech těch nešťastných událostí. Dokonce ani zvuk tříštícího se skla mne nepřinutí se pohnout, dokonce ani sebou polekaně trhnout. Aniž by pustila skleněný špunt z dlaně, tak tam jen stojím, ruce mám svěšené volně podél boků. Konsternovaně hledím na střepy lesknoucí se v jitřních paprscích slunce. Jediné, co vnímám jsou ty odlesky. Zlaté. Modré. Stříbrné. Rozpíjejí se mi před očima v barevné mžitky, zatímco hlavou mi zní to jedno jediné slovo. Rozbitá. S každým úderem srdce. Rozbitá. Znovu. Rozbitá. A znovu. Láme se v ozvěnách a taví do odlesků.
„Del?“
Alexanderův hlas proplétající se tím vším zní chvíli tak sureálně. Neurčitě. Vzdáleně. Párkrát mrknu. Něco říkal. Del. Del? Zaseknu se na tom krátkém slově, třech písmenech dávajících dohromady zvuk, kterému nerozumím. Koutkem oka zaznamenám pohyb, jak se jedno z křídel dveří pohne a v další chvíli se v nich objeví Alexanderova silueta. Ten záblesk červené mne přinutí zvednout hlavu a natočit jeho směrem tvář. Mluví na mne, přesto… Přesto jediné, co v ten okamžik vnímám je jeho tvář. Žaludek mi sevře ledová pěst, jak mnou najednou prošlehne iracionální panika, jak se ta nejhorší z obav Dumah vyplní. Ne! Nesmí vidět, co se ze mne stalo! Ohavnost. Trvá to jen pár vteřin. Stačí očima sklouznout po jeho krátkých rozcuchaných vlasech a na chvíli se nechat polapit pohledem tmavých očí.
Del.... Del jako Delilah. Najednou vše zapadne na své místo. Výraz v jeho tváři mne přinutí se začít se více soustředit. Alex najednou nepůsobí rozespale, dokonce i jeho hlas zní najednou vážně. V obličeji se mu mihne stín nevyřčených obav, a právě to mne vyburcuje k jiné reakce než jen roztěkanému pohledu klouzajícího mezi ním a střepy všude kolem. Cítím, jak se mi pod chodidly rozlévá alkohol z rozbité karafy.
„N-ne, nic… Ne. Promiň,“ rychle zavrtím hlavou, „jen jsem chtěla… Ne, nechtěla, omlouvám se, tohle jsem… Nechtěla,“ vyhrknu a navzdory veškerým snahám se do těch pár slov nenávratně zamotám. Rozbila jsem to. Bezmyšlenkovitě se natáhnu po neotevřené láhvi, abych ji vytáhla ze skříňky ven. Alex ke mne vykročí s tím krátkým pokynem. Ozve se ten tichý skřípavý zvuk střepu uvězněného mezi podrážkou a podlahou, který sebou nese krátký záblesk vzpomínky na ten večer. Je to tak podobné a zároveň úplně jiné. Přesto…
„Víš, asi bych na tebe měl dávat větší pozor. S tím, jak se kolem tebe dějí ty podivné věci… Zázraky, jsi tomu dnes řekla. Nejspíš nebudeš důležitá jen pro mě.“
Ostře se nadechnu a pohledem se zaseknu na vlastní ruce a odhaleném předloktí vyčuhujícím z volného rukávu noční košile. Vypadá pořád stejně. Bledá celistvá kůže, zpod které jen na pár místech vystupují obrysy modrých žil. Žádné černé žilky ani rudé jizvy táhnoucí se hluboko pod kůži. Ani stopy po chodbičkách, kterými proudila ven ta divoká síla, co pálila a mrazila zároveň.
„Del, napadlo tě to vůbec? Proč se dějí ty věci zrovna tobě?“
Tehdy jsem si myslela, že je to kvůli němu. Generál byl přeci důležitou figurkou na hrací ploše serafínských intrik a nepochybně i božích plánů. Dostal dary, které z něj dělali nepostradatelného. Generál nebeských armád. Generál spojeneckých vojsk. Vlastně… Vlastně i Dumah si to myslela. Jenže teď bylo všechno jinak. Luciferova rošáda to změnila. Rozhodila rovnováhu v postavení figur na černobílých polí. Aniž bych si to uvědomila, svěsím ramena a nahrbím se v zádech.
„Byl jsi u Elimu, zdržel tě tam. Mě poslali do Damašku… Měla jsem jim to říci. Aby mě tam neposílali. Do Damašku. Omlouvám se, já… Měla jsem jim to říct,“ šeptnu a vzápětí se zarazím. „Tedy… Dumah. Ona… Uuuhm… Jen mi dej chvíli…“ přinutím se dlouze vydechnout a zaostřit na Alexe, který se ke mne blíží skrze bojiště z roztříštěných střepů vrzajících pod jeho nohama.
Bezmyšlenkovitě k němu vykročím, ovšem stačí sotva krok, a já ustrnu uprostřed pohybu. Osten bolesti, co mi projede chodidlem mne přinutí překvapeně rozevřít oči dokořán. „… skrze bodláčí…“ vydechnu tiše. Nakonec to vždy udělám, sejdu z cesty a prodírám se trním jako by snad nemělo záležet na tom, jak moc se pořežu a budu krvácet. | ||
| |||
| Střepy Delilah Blair Flanagan Vytratíš se tiše z ložnice. Ani se za sebou ve spěchu nezavřeš dveře, ale to tě v tuhle chvíli trápí nejméně. Pokoj, do kterého míříš, není daleko. Vlastně stačí jen za tichého zvuku bosých nohou přeběhnout pár metrů chodby k nepříliš vzdáleným dveřím. Ne, nikoho nepotkáš. Služebnictvo se v tuhle dobu zdržuje v přízemních částech domu, které jsou vyhrazené pro ně a dost možná teď již začínají chystat snídani. Něco, na co v tuhle chvíli nemáš ani pomyšleni.
Ne, tvůj cíl je jiný. Mnohem… prozaičtější. Karafa je na stejném místě, jako jste ji nechali posledně. Je těžké vylovit ze zmatené paměti ty přesné události. Je to pouze jen sbírka záblesků. Pár slov, které jste si vyměnili. Tichý smích a spokojená nálada podpořená tím, že jste si po nějaké době mohli zase užívat společnosti toho druhého. Ano, bylo to Alexanderově návratu domů z další z pracovních cest. Týden? Byl pryč týden? Nebyla sis jistá. Zdálo se to…
Ale to už tvé myšlenky přetne něco jiného. Do vzpomínek na příjemně strávený čas se vklíní ty, na dobu před staletími. Ty drobnosti, které do sebe začínají až nepříjemně zapadat. Mrazí z toho. Opravdu ti po těle naskočí husí kůže a ruce rozechvěje třes.
Karafa ti vyklouzne a….
… a rozezní se všude kolem zvuk tříštěného skla. Kousky broušeného křišťálu se rozletí všude kolem po dřevěné podlaze a kolem tvých bosých nohou. Sleduješ to jako ve snu. Ty odlesky, které se se blyští pod prvními ranními paprsky na nebezpečně ostrých hranách. Najednou se ti myšlenky zadrhávají na tom jediném slovu, které tebou rezonuje.
Rozbitá…
…Rozbitá…
…Rozbitá
„Del?“ Zaslechneš hlas, který k tobě jako kdyby zněl v první chvíli z velké dálky.
„Dobré ráno, měl jsem pocit, že jsem slyšel nějakou ránu a…“ Pootevře se trochu více nedovřené křídlo dveří, a mezi nimi se objeví on. Alexander vypadá stále ještě trochu rozespale. Rudé vlasy lehce rozcuchané a přes černý noční úbor si stihl přehodit župan, který si ani nedovázal. Jeho tmavé oči přelétnou celou tuhle scénu, než se na tebe upřou a zableskne v nich cosi. Rozhodně z nich ta uvolněná únava rychle zmizí a nahradí je obezřetné soustředění.
„Del, co se děje?“ Tentokrát už jeho hlas zní o poznání vážněji a zaznamenáš i stopu obav, jakkoliv je Alexander nedává příliš často na odiv. Ty už jej však znáš velmi dobře a rozpoznáš i takové drobné nuance, které by jiným zůstaly skryté. „Ne, počkej. Všude jsou střepy. Nehýbej se.“ Promluví na tebe a ihned vykročí k tobě. První ze střepů zavržou pod podrážkou tentokrát obyčejných pantoflí, ale je to skoro jako…. Tenkrát.
… Akorát, že už nic nebude jako tenkrát.
| ||
| |||
| Jména Ano… Ano, je to William. Jenom docela krátce se na něj podívám, opravdu podívám, jako bych jej v té přísné tváři teprve potřebovala najít, ale pak tvář odvrátím a přes ramena mi přepadne rudý závoj kudrlinek. William… ne Soudce… stejně jako já jsem Vera, ne Zerachiel. Přinutím se zhluboka nadechnout a kývnout. Shakespeare nám říká, že na jménech nezáleží, že růže zvána jinak voněla by stejně, ale v tomhle se plete. Právě teď zvuk jeho jména mění všechno. Nestojí vedle mně někdo cizí. Jenom William. Ten muž, s kterým jsem si dlouhé měsíce psala. A kterému jsem se přes všechna ta klopýtnutí naučila důvěřovat. Naše duše… Naše nesmrtelné duše, přesně jak si to Lucifer přál, si možná nesou tíhou jejich vzpomínek, ale stojíme tady my. Já. A William. I když si popravdě neodvažuji odhadnout, nakolik stojím a nakolik mě musí přidržovat on. Nohy se mi třesou, vlastně se třesu celá. Jako list chvějící se ve větru už-už připravený se vydat na svou podzimní pouť. K větvi mě váže jenom poslední zlatá nitka. Pevný stisk dlaní na pažích. Přítomnost toho muže s vysokými očekáváními, které nechci zklamat. Znovu už ne. Měla bych se soustředit na něj. Na Williama, ne na všechno, co se stalo už tak… strašlivě dávno… Cítím na sobě jeho pohled. Vidí to? Nešťastné slzy možná uhasily vztek zasazený hluboko do mé duše a z vysokého ohně se staly jenom doutnající uhlíky, ale copak by právě ty nemohly jednou zavdat požáru? Krutost, o které jsem si nikdy nemyslela, že bych jí byla schopna, tam někde je. Schovaná. Čekající na příležitost. Najednou se ani nedivím, proč lord Farnham chtěl reinkarnovanou Zerachiel zatknout – nebo hůř. Asi hůř. Nedivím se nikomu z nich, snad jenom… snad jenom muži, kterému jsem do ruky vložila obálku se jménem Luciferovy pravé ruky a on místo toho, aby ji sprovodil ze světa dříve, než by napáchala větší škodu, nad ní roztáhl černé křídlo. Nikdy předtím mi nedošlo, jak… jak velké to bylo… Nechci, aby mě takhle viděl. Ne snad protože by mohl dohlédnout až na dno mé duše a spatřit tam všechno to zlé, které se tam někde skrývá, ale protože jsem mu slíbila, že to zvládnu. Právě tady. Možná… Možná ne v této místnosti, ale někde v tomhle domě. Chci tomu slovu dostát. Potřebuji tomu dostát. Bylo by snadné se odevzdat myšlenkám a citům Zerachiel, ale… … bude to končit takto… Nemusíš se bát… … na tebe počkám vždy. Řasy mi zatřepetají, jak se mi na pozadí mysli ozývají jeho slova, tak tichá, že je to spíše vemlouvavý šepot nabízející mi všechno, co jsem si kdy přála, a zároveň mrazivě klouzající po páteři. Nevyznám se v sobě. Něco ve mně… dokonce i po tom všem… Zerachiel by nepochopila, jak jsem se od něj mohla tak snadno odvrátit. A jít zrovna sem. Sem! Odvrátím se od toho, zacvaknu nad tím víko a otočím hned několika zámky, zatímco pevné řetězy zachrastí kolem truhly propadající se na dno oceánu. Možná si každý neseme v duši Pandořinu skřínku, nad kterou si nesmíme dovolit přemýšlet. Přinejmenším ne dokud emoce nevyblednou. Teď ne. Teď ještě nemůžu. Teď je to příliš čerstvé. Stisk dlaní zesílí. Ne tak silně, jako by to udělal Philip. Ani to nezabolí, jenom mě tím přiměje konečně zvednout hlavu a pohlédnout mu do očí. To něco, co se v nich mihne… Už jsem se začínal bát. Obracel se ke mně tak starostlivě a já se chovala, jako bych ho ani nepoznávala. Je to děsivé. Nakolik nade mnou Verše mají stále moc. Slíbila jsem mu, že už budu žít jenom vlastní život, a teď… působím, jako bych to nebyla schopna dodržet. Ale já jsem. Chci být. „Ano…“ přinutím se odpovědět, aby věděl, že naslouchám. Že jsem tady. Že se s vypětím sil pokouším zase postavit na vlastní nohy a setřást ducha minulosti. „Nebyla… Nebyla jsem to já…“ Snažím se o tom přesvědčit, ale je to těžké, když mě na patře pořád šimrá nasládlá andělská krev. Moc chvějící se ve vzduchu byla tak – opojná – děsivá. Pořád si pamatuji chladnou rukojeť dýky v ruce, ohlušující zaburácení pušky a ten drobný tah, když se nitka Surielova života navždy přetrhla. Hřejivou dlaň na zádech, ten šimravý klid rozlévající se žilami a laskavý pohled stříbromodrých očích… a tu noc… Nevěřila jsem, že by to mohlo být i takové. Takové, jaké to popisovali v románech a já myslela, že autor přehání, nebo nechce vyděsit neprovdané dámy pravdou. Jak bych to však mohla být já? Ne… Nejsou to mé vzpomínky, jakkoliv hlavě i srdci dělá problém vrátit se zpátky do rozmezí mého vlastního života. „Dobře… Dobře, jenom chvíli,“ opakuji slova v ozvěně toho hlubokého hlasu, který byl vždycky tak… uklidňující. A je i teď. Teď už zase ano, když je to zase jenom William.
Nejspíše má pravdu. Potřebuji se na chvíli posadit, srovnat si myšlenky a pak to budu zase já. Vera. Ne… žena, která si vybíjela zlost na druhých a nezáleželo jí na ničem jiném než té jediné duši. Duši muže, kterému jsem tolik ublížila. Někdy by mě zajímalo, co by na to všechno řekl on, ale… to jsou otázky, na které mi už není dáno odpověď. Pokud je však Zerachiel nápovědou, kým jsem se mohla stát po jeho boku, pak… Nevím. Nechci nad tím přemýšlet. Nebyla jsem to já. Neporučila jsem krvi v Surielových žilách, neprohnala rudé ostny tělem té dívky, která se schovávala za sloupy, ani jsem nestála v té cele, zatímco se ve vzduchu chvěl pach spáleného masa. Je těžké se o tom přesvědčit, ale nebyla jsem to já. Já bych to přeci nikdy… Nikdy bych to neudělala. Nic z toho. „Nepsala já něco o tom, že tentokrát už určitě plakat nebudu?“ Dokonce se svá slova pokusím doprovodit úsměvem, který se v této chvíli nedá nazvat jinak než statečným. Snažím se působit nad věcí. Odvést myšlenky jinam. Do současnosti. K tomu pěknému, co mi pomáhá se zakotvit, a ne… „Jenom jsem… Nečekala jsem to. Že by… Že by to skutečně mohlo být tak…“ Přivřu oči, jak mě po těch pár nesouvislých slovech zaplaví moře únavy. Asi jsem jenom chtěla věřit, že jsme bojovali za správnou věc. Ne… Ne my, oni. Čím více Vera procitá z polospánku, tím méně si jsem jistá, že tomu tak bylo. Luciferovy plány byly protkané líbivými myšlenkami. Svoboda, věčnost. To, že jednoho dne mohou najít světlo všem jejich bratrům a sestrám… že to dělali nejenom pro sebe, ale pro všechny. Jenomže víme, jak to dopadlo. A dokonce ani ona mu do hlavy neviděla. „Nevím,“ vzdám snahu to vysvětlit, přičemž přeci jenom přenesu váhu z jedné nohy na druhou a nechám se otočit k pohovce. „Bylo to poprvé, co jsem viděla něco z doby po jejím Pádu. Asi jsem jenom nečekala, že by andělé mohli být krutí… Nečekala jsem toho hodně.“ Že bych mohla být krutá já. Že by celou tu tragédii hodnou antického divadla, kdy se točíme v kruzích našich minulých já, někdo mohl chtít. A rozhodně jsem nečekala ani to, kým byla… Pravá ruka Lucifera. Jeho mluvčí? Možná dokonce paní podsvětí? Věřil jí. A ona věřila jemu. Ne, Zerachiel nebyla jenom obyčejná Padlá. Stála vysoko na příčkách jejich hierarchie a ostatní na ni pohlíželi… jinak. S úctou. A důvěrou, z které dosud mrazí. Někteří se dokonce klaněli.
Byť to už vypadalo, že se k pohovce opravdu nechám dovést, zarazím se. Je to hloupé, ale nedaří se mi z hlavy vyhnat obraz komnat zařízených v podobných barvách. Tmavý kámen vystřídaly dřevěné parkety, pohovka je potažená látkou ve stejném odstínu… i když ne, ne, není stejný, jenom podobný, a taky tady chybí prvky všudypřítomné bílé. Nejsem v paláci. Ani v Zahradách, teda… teda technicky asi… Jak je tohle možné? To by přeci znamenalo, že tohle město… založil někdo z nás. Hlavou mi toho víří tolik. Tolik kousků skládanky, které neumím zasadit na správná místa. „Vlastně…“ promluvím, než by mě William stačil znovu popotáhnout. Kmitnu pohledem od toho nepříjemně povědomého obrazu k němu. „Vlastně myslím, že by mi udělal dobře spíše čerstvý vzduch. Pokud by vám nevadilo mě doprovodit?“ Ani nečekám na odpověď a zvednu ruku, abych se zachytila jeho rámě. „Nepotřebuji se posadit. Opravdu, Williame. Jsem… Jsem v pořádku.“ V pořádku… Ne, nepřipadám si tak. Nepochybně bych se měla posadit a dát tělu alespoň pár chvil, aby se vzpamatovalo. A možná nejenom tělu. Úzkostlivá představa, že tam sedím, obklopena barvami podsvětí, mi však tíživě dosedá na hruď a pálí v hrdle. Bude v pořádku. Za chvíli jistě ano, ale teď… Stisknu Williamovu paži pevněji ve snaze zamezit třesu, aby se stal příliš výmluvným nebo snad usvědčujícím. | ||
| |||
| Slzy Vera De Lacey Všechno tě zavalí. Ty pocity. Vzpomínky. Ten slib, který sis na něm vymohla, abys ho teď při první příležitosti pošlapala. Ne… ty ne… To ona. Je to celé tak matoucí.
Prudce se postavíš a William jen trochu překvapeně rozevře oči a udělá několik rychlých kroků tvým směrem, přestože na něj hledíš pohledem plným nenávisti. To on za všechno může! To on všechno způsobil. Ale… Svět se zase rozhoupá pod tíhou protichůdných myšlenek.
„Vero… Pozor.“ Cítíš, jak jeho ruce sevřou tvé paže poté, co klopýtneš a snažíš se dost vrávoravě zůstat zapřená o tu nebohou židli. Podepře tě, ale tělem ti při tom projede akorát tak vlna odporu a chuť se v prvním momentu odtáhnout. Bránit se. Zaútočit.
„Ano, Vero, jsem… William.“ Vysloví své jméno tak opatrně, zatímco od tebe stojí na délku paží, ve kterých tě lehce drží. „Měla byste se zase posadit.“ Pronese tím hlubokým hlasem a v jeho očích je opět ten studený přísný výraz, který tam patří. Přesto se letmo rozhlédne po potemnělém pokoji. Je ti zvláštně povědomý. Tedy možná ne přímo tento samotný pokoj, ale ten styl, v jakém je interiér zařízen, ti jasně napoví, kde dost pravděpodobně budete. Sídlo rodu Essingtonů.
Jsi zpátky v Novém Jeruzalému. Tam, kde to všechno začalo.
„Hmmh, možná bude lepší, když si lehnete. To bude rozhodně rozumnější. Pojďte.“ Cítíš na pažích slabý tah, kterým tě nasměruje k nedalekému sofa. V první chvíli se ale nikam nehneš. Jeho slova totiž k tobě zní jako z velké dálky, zatímco se mnohem blíže vynořují jiné, horší věci. Skutečně zlé věci.
Všimneš si, jak William svraští obočí, když se pokojem rozezní tvé vzlyky a z koutků očí se skutálí první slzy. Je to skoro jako tenkrát… Jen vlastně horší. Mnohem horší.
„Ne… Neomlouvejte se. Nemáte za co.“ Cítíš na sobě jeho pohled, po kterém tak mrazí. Pohled, který umí nahlédnout pod povrch. Do duší vás samotných. Vidí to tam? Vidí, co si s sebou neseš? „Vero, já… rozumím. Ale nedělala jste to. Ano? Nebyla jste to vy. Byla to Zerachiel a ta už neexistuje. Zemřela. Stejně jako všichni ostatní z těch časů.“ Stisk jeho rukou trochu zesílí a přiměje tě na něj pohlédnout.
„Pojďte. Posadíte se tady stranou. A hmm, potřebujete jen chvíli. Jako každý.“ Pronáší to s naprosto ledovým klidem, naproti tvému uslzenému výrazu. Skoro jako kdyby se snažil dělat, že jej nevidí. Přesto si všimneš v jeho očích něčeho… něčeho těžko definovatelného. Opět ucítíš na pažích ten tah, to pobídnutí k pohovce, která je nedaleko, kam by ses jistě za jiných okolností ráda usadila. Ovšem teď…?
| ||
| |||
| Tenká hranice Ani nevím, jak dlouho sedím napůl zhroucená a mělce oddechuji, zatímco srdce tluče a tluče, bolestně bije na poplach. Chlad, který mi klouže po kůži a jemné látce košile mne chvíli nutí stáhnout se ještě více do sebe. Nejsem schopná rozpoznat, zda to je jen ranní vzduch nebo vyvěrá ze mne samé. Cítím, jak se mě zmocňuje panika a úzkost jen na to pomyslím. Podobnost některých zážitků je tak… Je tak velká, že se mi místy hranice mezi mnou a Dumah nedaří nacházet. Brodím se temnotou cely v Greenhillu i podzemního vězení, do které zaznívá cinkot řetězu, probírám se tou beznadějí, co nám oběma nemilosrdně v jedné chvíli zlomila páteř. Vzpomínám na všechny ty tváře pokryté černými žílami a těla pokroucená v křeči… A cítím se… Strašně. Dělá mi problém odpovídat si v duchu i na ty zdánlivě jednoduché otázky. Jako by se jednotlivé vzpomínky pomíchali a já se ztratila v čase napříč tisíciletími.
Připadá mi to jako celá věčnost, než se mi podaří se z toho všeho nějak… Vymotat. Než si ujasním v hlavě, kdo jsem. Kde jsem. Kdy jsem. A s kým. Jsem… V bezpečí. V domě, ze kterého se nám s Alexem nakonec podařilo vytvořit si náš… Domov. Po všech těch miléniích, staletí útrap a povinností jsme… Jsme žili život, který byl jen náš. Nikdy jsem si nepřipadala ve svém životě šťastnější než právě v posledních měsících. Opakuji si to v duchu, snažím se tím světlem zaplašit temnotu a chlad, co po mně sápou.
Nakonec je to ovšem bolest ze zad a tvrdá podlaha tlačící do kolen, co mne přimějí se narovnat. Dokážu už volně dýchat a srdce necítím až v krku, přesto se cítím tak podivně otupěle. Hlava mne lehce třeští a připadám si… Zpomaleně. Odtrženě od všeho kolem. Dlaněmi se na chvíli opřu o zábradlí a chvíli bez hnutí hledím s tím prázdným výrazem ve tváři na tlupu opic povalující se na kamenné balustrádě. Chvíli mi trvá, než mi dojde, na co se to vlastně dívám. A trochu se mi uleví. Napětí v ramenou nepatrně povolí s dalším výdechem, se kterým na okamžik přivřu oči.
Nemám ty opice ráda. Jsou to uvřískaní zloději, co mne stáli už nemálo rozčilování se. A dokonce i jednu hádku s Alexem, když mi sebral pušku, kterou jsem… Ukradli mi knihu. Novou knihu, kterou jsem neměla dočtenou a čekala jsem na ni dva měsíce. Měla jsem takovou zlost! Chvíli jsem byla ochotná se s Alexem o tu pušku klidně i poprat, jen abych si to mohla jít s těmi drzými chmatáky vyřídit... Ta vzpomínka je tak moc odlišná od čehokoliv, co jsem kdy cítila a zažila v kůži Dumah… Patří životu, který nyní žiju. Tomu, kým nyní jsem. A to… Delilah.
Narovnám se a odtrhnu pohled od opic, co po mne zvědavě pokukují. Sklouznu jím po ranní obloze, ze které se pomalu začínají vytrácet světlé barvy a začíná modrat. Sluneční paprsky mne hřejí na kůži a… Prsty si vjedu tak trochu zoufale do vlasů, jak se do mne na pár prchavých okamžiků zakousne smutek a lítost z vědomí, že to není záře ze Zlatého města. Ten pocit, že se tam už nikdy nebudu moci vrátit byl tak… Zdrcující.
Potřesu hlavou a promnu si oči. Cítím se všelijak, ale rozhodně ne dobře. Některé z těch pocitů a vjemů jsou stále příliš silné. Nakonec se otočím a vykročím z balkonu i koupelny pryč, abych zamířila do nepříliš vzdáleného velkého pokoje. Našlapuji tiše, skoro to vypadá, že jsem jediná, kdo je v tuhle dobu vzhůru. Trochu se mi uleví, když nikoho nepotkám. Je to… Je to tak lepší. Přejdu až k tolik známé skříňce, která ukrývá několik lahví a karaf s alkoholem. Vím, jak by se na to Alex tvářil, ale… Ale já potřebuji něčím spláchnout z patra tu hořkou pachuť strachu a beznaděje. Sáhnu po karafě s jeho alkoholem, který v posledních měsících s ním popíjím při našich zvláštních společných večerech namísto vína a s ní i po broušené sklence. Tiše to zacinká a já na chvíli ztuhnu, když se z ložnice ozve tiché zamručení. Ovšem nezdá se, že bych Alexe vzbudila a… A ani ho nechci budit. Na jednu stranu… Nechci nic jiného, než se schovat do jeho náruče a skrýt se před tím vším, ovšem zároveň se děsím toho okamžiku, kdy se mne zeptá… Co se stalo.
Srdce mi opět poskočí jen při pomyšlení na to, co mu odpovím.
A pak… Pak očima zavadím o nenápadnou skříňku ležící na komodě. Relikviář. Myslí mi prokmitne vzpomínka na potemnělý úlomek. Tlukot srdce a tepající síly. Ten pocit prázdnoty, když mi ho Laylah odtrhla od hrudi. Obrovský dóm s kruhovým světlem na vrcholu. Prastaré ruiny, kam jsem spadla a… A kde mne ten úlomek… Čekal. Stejně jako to místo. Jen a jen… Na mě. „Hm, cítíš to snad, nebo ne?“ Iluze džungle na povrchu… Trhnu sebou a karafa mi jako na povel vyklouzne ze sevření studených prstů. „Vždy jsou ledové.“ Polekaně se nadechnu a pokusím se ji ještě zachytit, ale v dlani mi zůstane jen broušený skleněný špunt.
Místností se v další vteřině rozlehne zvuk tříštícího se skla, jak se karafa jen kousek od mých nohou rozletí do všech stran a záplavou střepů se rozlije do všech nazlátlá tekutina. Tiše zaúpím a nešťastně se rozhlédnu po vší té spoušti kolem, zatímco mi myslí rezonuje to jedno jediné slovo…
Rozbitá. | ||
