Andor.cz - Dračí doupě online

Pozdní noc v Gubbiu


Prostředí okolo se zatím nijak extrémně nezměnilo. Občas projdou nějací lidé, kteří už mají pocit, že svátek je třeba slavit nejméně pár dní předem. Do hospody už nikdo nemíří, však je pozdě - ale z ní za tu krátkou dobu, co spolu konverzujete u jejího východu, vyjde nezajímavý náhodný muž. Pokývnutím pozdravil a pokračuje dál, nejspíše domů. Protože tohle není typ podniku, kde se scházejí kupci a náboženští poutníci. Okolo projdou i dva metaři, jedni z mnoha chudých nádeníků majících za úkol udržovat město po dobu oslav a svátků čisté. Jeden tlačí kárku a druhý jde s lopatou opřebou o rameno.

Vzhledem k orientačnímu smyslu Alessandry v neznámém prostředí, chytne Bastiana za ruku a pak se suverénně vydává na úplně opačnou stranu, než hostinec doopravdy je.

Tohle není konec epizody, jakej jsem chtěla

"Co kdybysme se tedy na ty hajzlíky i střechy vyhajzlili, celé to přeskočily a vy mě prostě rovnou pozvala k vám domů?"
Pokrčím rameny a nezakrývám určitý smutek. Ono - taky si myslím že je nejvyšší čas jít domů, protože poslední epizoda dnešní noci mi poměrně zkazila chuť pokračovat v dobrodružstvích. Nacdruhou stranu ale - tohle prostě není konec, jaký jsem chtěla. Ani jaký jsem čekala. Doprdele, není to ani konec, jaký bychom si zasloužili!

Měli jsme se nad ránem vplížit v notně podnapilém stavu do společného pokoje, sami si myslící, jak jsme dokonale tiší a tajní a přitom vlastně stejně vzbudit ostatní, protože bychom nebyli tak nenápadní, jak jsme si mysleli. V duchu se smát všem kravinám, co jsme tu a tam vyvedli a usnout s vyhlídkou na spánek až do poledne.

Takhle prostě jdeme domů a já přemýšlím nad tím, proč jsme si ze všech lidí na světě museli ztropit ostudu před Berengiarem Carlesi da Marcem. Povzdechnu si.

"Nojo, tak asi prostě půjdeme," vezmu Bastiana za ruku a táhnu ho tam, kde tuším, že je náš hostinec.

Pff

"Já? O Hajzlících? No dovolte vy zlá ženštino. Já o hajzlících nic nevím. Vůbec nic. Ani co to je. Já jsem místní, víte," řeknu a dupnu.

"Tím pádem si vás přeju? Nebo, jak to mám pochopit, že si vás nemám přát, pokud o nich něco vím. Jsem zmatený. Je pozdě. Už mi to tak nemyslí... Jsem asi unavený. Co kdybysme se tedy na ty hajzlíky i střechy vyhajzlili, celé to přeskočily a vy mě prostě rovnou pozvala k vám domů?"

Je už pozdě. A stejně... co uvidíme? A byl to docela náročný den.

Kdybys aktivně vyhlížel hajzlíky před deseti minutami, nebyli bychom v této situaci!!!

"Přijde mi, že o hajzlících víte víc, než by bylo zdrávo," odpovím a nasadím něco, co sama interpretuju jako podezíravý výraz, ale upřímně řečeno netuším, jestli to tak i reálně vypadá. Hrát tyhlety divadelní improvizace je prostě těžký. I když chápu, proč to čas od času děláme a učíme to i učně. Nikdy člověk neví, kdy se mu bude hodit být pohotový a někoho pochcat. A zachránit třeba nějak předem ztracenou situaci.

"Jen jestli vy sám nebudete jeden z nich, hm?" otočím se taky tak, abych se o zeď opírala ne zády, ale ramenem, přímo naproti Bastianovi.
"Nepřejte si mě, jestli jo," prohlásím vážně.

"Ale ano, máte pravdu, střecha je rozhodně dobré místo k vyhlížení všemožného zlořádu. No a nebo z ní minimálně..."
můžete někoho pochcat...
ALESSANDRO, ŘEKLA SIS ŽE TO NEBUDEŠ PROSTĚ VYTAHOVAT I KDYŽ BYS HO ZA TO NEJRADŠI CHYTLA ZA PRDEL A PROHODILA OKNEM!
"...bude lepší výhled na město."

I když si pořád říkám, že doba, kdy to byla sranda, byla dost dramaticky utnuta a je načase se vrátit domů.

Nudný nadpis je nudný

Zamyšleně pokývám s hlavou a opřu se ramenem o stěnu.

"Hmmm, hajzlíka? Zajímavé!" a začnu se rozhlížet okolo.

"Už je docela pozdě a žádného nevidím. Je teď správná doba, na vyhlížení hajzlíků? Není na to už trošku pozdě? Podle mě totiž, už většina je zalezlá a spí a zase je moc brzo nato, aby vylezli noví. Ale tak jenom si tak hádám. Já nejsem žádný hajzlíkolog."

Já jsem maximálně tak hajzlíkoinspektor. Hehe.

"Ale možná by se líp vyhlíželi ze střechy!"

Jako nenapadlo mě nic závratnýho

Já to prostě nechápu. Nechápu, proč se to děje a ani proč občas má takový - jak to nazvat, zkrat? Asi jo. Jak ho prostě taková věc jen tak napadne? Už se v tom nechci nimrat, protože čím víc se v tom šťourám, tím víc mě to sere a před očima mám všechny ty scénáře budoucí ostudy, která z toho může plynout. Nehledě prostě na to, že jak teď vypadáme v očích Carlesiho Da Marca staršího? Proč prostě musel dělat ostudu před ním, ještě když už jsme to dneska měli dost nahnutý tím, že jsme se mu nevědomky přisrali do akce - za což jsem falt ráda že uznal, že za to nemůžeme.

A vůbec, kde ještě trčí? Ještě chvilku a prostě uraženě půjdu domů sama, což není úplně ideální konec pěkné noci, jaký jsem si představovala. Teda už tohle není konec noci, jak jsem si ho představovala. Ale tak aspoň prostě spolu dojdeme domů.

Po očku sleduju okolo procházející lidi. A usuzuju že je vlastně beztak všechny zrovna nesnáším.
Jak se prostě stupidně motaj okolo, baví se o stupidních věcech, stupidně čumí a jenom mě serou! Všichni tady ti cizí kreténi mě serou v tadytom cizím městě, co mě taky sere.
Trošku si potáhnu rameny nahoru ke krku a protáhnu si o zeď záda.

"Ahoj strážníku, co tak sama, takhle pozdě? Jsi ještě ve službě a nebo už se zločinci nemusejí bát, že je ztrestá tvrdá ruka zákona?"

Ježíši, co to zas má bejt za hru? Je to způsob, jakým máme na všecko zapomenout a bavit se o něčem jiným? Ale já se nechci bavit o něčem jiným! Ale taky se teda nechci bavit o tom chcaní no. Takže vlastně se asi nakonec chci bavit o něčem jiným, no.
Dobře, dobře.

"Ale to nic, dobrý člověče. Já tady jenom vyhlížím jednoho takovýho hajzlíka, víte."

Z té naši hospody, vedou ven tři schody...

Tak, nečekaně to je tak. Stojí tu u zdi jako zvadlý čur- eh, že bych možná vážně měl nějakou fixaci na údy?

Dojdu k Alessandře, a opřu se o zeď vedle ní.

"Ahoj strážníku, co tak sama, takhle pozdě? Jsi ještě ve službě a nebo už se zločinci nemusejí bát, že je ztrestá tvrdá ruka zákona?

Před hospou

Je to doslova tak. Alessandra stojí kousek od vchodu do knajpy, opírá se zády o stěnu, ruce založené vzdorovitě na prsou a na tváři má svůj typický zpruzele-uražený výraz číslo jedna.

Venku dost prořídly předsváteční davy. Je už určitě odhadem okolo půlnoci. Není sice pusto prázdno, stále je venku poměrně dost lidí - ale oproti tomu, jako když jste se na jednom z rynků vmísili nenápadně cestou od řeky mezi dav, je to opravdu jen zlomek, většinou pozdních opilců.

???

Sedím u stolu, prázdnou sklenici před sebou, a přemýšlím.

Ženy. Vůbec jim nerozumím. A přitom se tak snažím. Co se jim honí hlavou, když se tváří uraženě? Když řeknou, že je všechno v pořádku, a přitom je jasné, že něco není? Měl bych jít za ní? Neměl?

Koukám na Alessandru a jenom pokrčím rameny.

Ženy prostě vidí věci, které já vůbec nepostřehnu. Jako když se Vittoria jednou zmínila, že jsem v poslední době začal kupovat jiný druh vína. To je snad detail, ne? Ale ona si toho všimla a hned měla teorii, že se něco děje, že mě něco trápí, když nám měním dodavatele. Pravda byla, že prostě měli výpadek dodávky na to, co bereme vždycky, ale ona už kolem toho stavěla celé příběhy.

Natáhnu se pro víno, abych si dolil.

Ženy jsou prostě jiné. Ne lepší, ne horší, jen jiné. Což je dobře, alespoň se člověk nenudí. Jako s Roccem.

Nakonec se usměju a nabídnu odcházející Alessandře, že jí taky doliju.

Možná jim nikdy nebudu rozumět, ale možná ani nemusím.

"My už teda odcházíme? Já myslel, že bysme mohli ještě chvilku posedět a pak dodělat naše putování po střechách. Nebo alespoň jít domů spolu."

Pronesu jen tak do větru, na prázdnou židli. 

No, ona nikdy nevydrží být nasraná dlouho. Stejně určitě čeká venku.

Kopnu do sebe víno a vyjdu ven.

!!!

Nadechnu se a pak místo odpovědi jen vydechnu a protočím očima, když mi začne vysvětlovat podstatu vtipu. Ne, nemyslím si ani trochu, že to bylo vtipné. Nejen to, ono to bylo před cizím členem jiného bratrstva, navíc mužem, který mi svěřil do učení vlastního syna, abych ho JÁ ze všech na světě připravila na to, aby vhodně pokračoval v rodové linii, která má dlouholetou tradici. Jak trapné to teď asi tak je? Jak před ním vypadáme? Jedna věc je se špičkovat a dobírat se navzájem a ta druhá je chovat se jak nejnižší ubohej vepř a chcát pod stůl.

Víš, kdo ti pochčí nohy, Bastiano? ČOKL. Čokl ti pochčí nohy, když si nedáváš pozor! A to ne každej, jen ten, kterej je i na poměry čoklů nevychovanej!

"Upřímně osobně vidím dost velký rozdíl mezi zohavením mrtvoly pro šokující efekt na někoho úplně cizího, který si to s náma nakonec ani nespojí a mezi tím, ztrapňovat se na veřejným místě tím, že nachčíš před dlouholetým známým pod stůl."

A ne, tvoje smutný oči mě nedojímaj. Víš, kdo má takový oči, Bastiano? ČOKL, Čokl má takový oči!

" Příště, až nebudeš mít žádný argumenty na to, že si z tebe někdo dělá prdel, tak prostě asi radši řekni, že je ti ta sranda nepříjemná protože to nedokážeš unýst. Uděláš tím ze sebe sice trošku idiota, ale proti tomuhle," mávnu rukou směrem pod desku stolu "je to fakt hovno."

Povzdechnu si a zvednu se.
"A ráda tě mám, i když se za tebe zrovna neuvěřitelně stydím."

Kurva kolik let se prostě snažím dokázat, že máme na to v našem věku vést úspěšně vlastní buňku bratrstva. A jsou takoví, kterým to prostě po chuti není, pro který nejsme dost dobrý. Tohle tomu prostě nepomáhá. Jak ho něco takového napadlo? KOHO VŮBEC KDY taková píčovina napadne a ještě mu přijde vtipná? Cestou ven pro jistotu ještě špičkou boty nakopnu slepici, co se okolo v pajzlu motá.