Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Klid před bouří Zerachiel, Dumah Napětí by se doslova dalo krájet, avšak prozatím jednání obou stran vypadá kultivovaně, alespoň na první pohled. Viditelně jsou sázky vysoké pro všechny.
Dumah postrčená Luciferem vpřed klopýtne a vydá se pomalu dále. Jedna noha střídá druhou v pomalém tempu a raději ani nehledí na ty, ke kterým má dojít, ale místo toho klopí pohled k zemi, jako kdyby mohl svět kolem zmizet, když jej nevidí.
Naproti tomu Zerachiel se rozhodne na nic nečekat. Ostatně sama dobře ví, jak krátká chvíle stačí k tomu, aby se něčí život převrátil naruby a nebo… srdce nadobro zastavilo. A i když je kolem ticho, je to jako kráčet po ostří nože. Stačilo by málo, aby se věci opět zkomplikovaly. V tom případě je rozhodně bezpečněji na druhé straně. U něj. Rozběhne se proto okamžitě na druhou stranu. Žádné zbytečné zdržování.
Zatímco Dumah stihne ujít svým plouživým krokem sotva pár metrů, ona je už u ní. Ten moment se však nijak nenatáhne a během zlomku vteřiny se dvě ženy, které se dříve nazývaly sestrami, minou.
Dumah koutkem oka sklopeného k zemi zaznamená zlatý záblesk a šmouhu krvavě rudých vlasů, které se kolem ní mihnou, aniž by jí snad jejich majitelka věnovala nějakou větší pozornost. Ne, má zcela jiné starosti a nebo spíše cíl. Ovšem to znamená, že v momentu kdy Zera už dobíhá k Luciferovi, Dumah není zdaleka ani v polovině své cesty.
☩
„Zero.“ Vydechne a chytí tě za paže, když k němu doběhneš a zastavíš se prakticky u něj. Není problém vyčíst z jeho tváře tu neskrývanou úlevu, která se v ní v ten moment rozlije. „Jsi v pořádku?“ Pátravě po tobě sklouznou stříbřitě modré oči a prohlédnou si tě od hlavy až k patě, přičemž se několikrát zastaví na skvrnách od krve, které jsou stále na tvé zbroji. Avšak sama dobře víš, že ta nepatří tobě, alespoň většina. A navíc je už dávno zaschlá, čehož si zcela jistě všimne i Lucifer, protože jen souhlasně pokývne hlavou, než zářivým pohledem zabrousí přes tvé rameno k ženě klopýtající bosky travou.
A pak si tě přitáhne blíže.
☩
Pokračuješ dál. Rozhodně ne takovou rychlostí jako Zerachiel, která se kolem tebe jen mihla, než cílevědomě pokračovala za těmi svými. Ovšem bylo to zcela jistě nečekané a také poněkud znepokojivé. Tohle rozhodně nebyla výměna z ruky do ruky, protože Zerachiel byla touto dobou už zcela jistě zpátky u Lucifera a ty jsi byla teď možná tak nejlépe v polovině cesty.
Kamael s Nakirem stále stojí na svých místech. Nevycházejí ti vstříc. Jako kdyby to bylo jedno z nepsaných pravidel, že se cesty musíš zhostit sama. I když klopíš oči, cítíš na sobě generálův pohled, který zachytíš pokaždé, když alespoň lehce zvedneš hlavu. Nic neříká, ale tu naléhavost v jeho očích poznáš.
Měla bys spěchat.
☩
„Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout, Zero.“ Skloní se k tobě Lucifer, jako kdyby tě objímal na přivítanou, avšak jeho rty se poněkud nezvykle zastaví u tvého ucha. „A teď to dokončíme, drahá. Lepší šance už nebude…“ Pohnou se jeho ústa v tichém a přitom stále melodickém šepotu, který je určený jen pro tvé uši. „Dumah se nesmí dostat do Zlatého města. Za žádnou cenu. Nikdo z nich.“ Slyšíš ta skoro postřehnutelná slova, zatímco cítíš jeho uklidňující blízkost a zalévá tě bílé světlo.
„Zabijeme je“
☩
Už jsi skoro u nich. Zbývá tak poslední třetina cesty. Možná deset metrů, když v tom se stane najednou vícero věcí. Koutkem oka zahlédneš záblesk bílého světla po své pravici. Ani nestihneš pořádně zaostřit na bílou čepel připomínající hvězdný svit, která se blíží k tvé hlavě. Až příliš rychle na to, abys uhnula nebo snad přivolala svou zbraň.
… Bílá se promísí se zlatou.
*clang*
Ozve se hned na to kovové zazvonění a bělostná čepel odskočí odražená od ostří zlatého meče, který se jí náhle zhmotnil v cestě a zůstal viset ve vzduchu kousek od tebe bez viditelné opory, zatímco bílá čepel se přemístí opět do ruky Lucifera, který náhle stojí asi jen čtyři metry od tebe.
„… Vždy jsem skrz tebe viděl, Lucifere. A ne, nakonec ani dnes jsi mě nepřekvapil. Bohužel.“ Promluví Nakir s paží nataženou před sebou, ze které se rozline zlatá záře a stvoří další dva zlaté meče, které se společně se třetím přeskupí ve vzduchu a rozestaví se kolem tebe. Všímáš si, jak zvláštně žhnou a to něco, co z nich vyzařuje se nedá popsat jinak než jako moc. Čeho všeho jsou serafíni schopní? Nikdy jsi toho nebyla svědkem, ale jistě to bude úctyhodné a… děsivé.
„V tom případě už i jistě víš, jak tohle celé skončí. Soudče.“ Ušklíbne se Lucifer a vrhne se vpřed.
„Kamaeli!“ Křikne Nakir, ale už více nemusí generála pobízet, protože ten se rozletí tvým směrem, prolétne mezi zlatými meči a prudce tě strhne stranou, až v tobě při tom nárazu hrkne, než se s dalším máchnutím rozletí ostře vzhůru.
Dál od vypuknuvšího střetu dvou serafínů a dál od Ctnosti, která ještě může výrazně zamíchat kartami.
| ||
| |||
 | Verše: Tam, kam patřím „Jistě, i kvůli mému bezpečí,” odfrknu si nad těmi slovy. Ani se nesnažím zakrývat skutečnost, že mu tohle nevěřím. Pokud ve Zlatém městě zbyl ještě někdo, komu by záleželo na mém bezpečí, člen Tribunálu to rozhodně nebude. Raději se soustředím na něco jiného než lži Zlatého města. Jakkoliv mi kovaná rukavice znesnadňuje tuhle jemnou práci, opatrně pramen vlasů napřed potáhnu na druhou stranu a pak ho trhnutím vyprostím z ohybu zlaté zbroje. Po celou tu dobu na sobě cítím pohled muže, až mám chuť mu na to něco říct, ale… Sotva k němu zvednu tvář, hruď mi opět zaplaví ten zvláštní pocit, jako bych… jako bych co? Ho znala? Nedává to smysl, leda by se mi někdo hrabal v hlavě. Přiměje mě to změnit strategii. Prohodit těch pár slov, která by za jiných okolností otevírala cestu k nezávazné konverzaci. Zarazí ho to. Z jeho následné reakce je však těžké určit, jestli se mi podařilo potáhnout za správnou strunu. Spíše ne? Nepadlo toho mezi námi mnoho, ale i tak začínám chápat, proč ho Lucifer kdysi označil za nudného. Je otravně klidný. Promlouvá trýznivě pomalu a jeho neměnný hlas na povrch nepropouští nic zajímavého, přesto… přesto se Nakir nechal strhnout k tématu tak pošetilému, jako jsou západy slunce. Málem se ušklíbnu. Buďto je to blázen, nebo i to je svého druhu odpověď. Jeden? Znamená to, že tady stojí z vlastního rozhodnutí, vlastní svobodné vůle… Stejně je to zvláštní. „I sem vede svobodná vůle,” řekl, aniž by se pozastavil nad tím, že to byla Luciferova rétorika… nebo narážel právě na to? „Hmm, to by mohlo něco málo vysvětlit,” zamručím. Pořád mi nedává moc smysl, proč by mě generál nevzal do Zlatého města. I kdyby mě vyslýchat nechtěli a rovnou přistoupili k jiným plánům, bylo by to tak… bezpečnější. Možná… o tomhle vážně nevědí. Odmlčím se. Více z něj nejspíše nedostanu, a tak znovu nakloním nad potemnělý svět pod námi. Někde tam dole... musí být i on. Lucifer... S každým úderem srdce se mi k němu myšlenky stáčejí častěji. Je to tak přirozené. Správné. Snad proto už ani nečekám, že by měl Nakir ještě něco na srdci. Jeho hluboký hlas nastalé ticho však prolomí. Povytáhnu obočí. Nevyřčenou — a vlastně i trochu zvědavou — otázku rychle nahradí nedůvěra. Tak on se chtěl na něco zeptat? Pokud jsem nezodpověděla otázky Kamaelovi, proč bych si to měla rozmyslet teď, hm? Tehdy, zachvěje se mu na rtech to jediné slovo, které nedává smysl. Tehdy co…? Už mu však není dáno to doříct. Nocí se prožene ohnivá střela a pak už nezáleží na tom, co chtěl říct. Je na čase se vrátit tam, kam patřím. Nakir stáhne křídla a vrhne se střemhlav oblaky. Otevře se mi tak výhled na místo, které poznávám. Samozřejmě, že ho poznávám. To tady jsem pochopila, čeho všeho je Zlaté město schopno. tady jsem zahodila stará pouta a postavila se po bok muže, kterého jsem tolik milovala. Tady jsem o něj málem přišla. Srdce mi poskočí, když si ho všimnu mezi polorozpadlými sloupy. Stojí tam obalen bílou září — a vedle něj… Dumah. Uběhla poměrně dlouhá doba od toho, co se za mnou zavřely dveře její cely a já ji tam zanechala zavěšenou v řetězech. Skoro bych ji ani nepoznala. Stal se z ní pouhý stín ženy, kterou jsem zvala sestrou. V jednom měl Kamael pravdu. Věděla jsem… Věděla jsem toho hodně, avšak je něco jiného to vidět na vlastní oči. Možná… Možná jsme jí to poslední milosrdenství dopřát měli. Nohama konečně sklouznu na pevnou zem a napřímím se. Rudé vlasy mi povlávají ve větru, zatímco se podobně jako květina za sluncem natočím k Luciferovi. Je… v pořádku? Neublížili mu? Nevypadá, že by se generál pokusil na něj vztáhnout ruku, snad jenom… Zlobí se. Posledních pár dne pro něj muselo být opravdu krušných. Tímhle tempem však celá situace vyeskaluje a, dokud mám na rukou ta zatracená pouta, nemohu mu pomoct. Zpoza mě se opět ozve Nakir. Úkosem oka zaznamenám, jak Kamael kývne na jeho podmínky, a Lucifer… nechce. Jeho odpor vnímám takřka jako svůj vlastní. Po tom všem, co mu ten muž udělal — co mu udělali oba tihle muži, mu chtějí diktovat, co má dělat. Přesto… Drobně kývnu, když se stříbromodrý pohled stočí mým směrem. Jsou to… přijatelné podmínky. Navíc máme nespornou výhodu toho, že se Dumah sotva drží na nohou a jemu stačí doslova lusknout prsty. Černovlasý muž mě potáhne za pouta a skloní se ke mně. Ještě před chvílí bych k němu tvář zvedla. K mé nelibosti se mu dařilo držet podstatnou část mé pozornosti, ale to už je pryč. Neustále se ohlížím. Bílé světlo neomylně vyzdvihuje hlavního aktéra na jevišti a zároveň toho jediného, na kterém mi záleží. Nakirův naléhavý šepot tak padá na zdánlivě hluché uši. Jako kdyby mluvil do zdi… Až to jedno jediné slovo, které bych od něj nikdy nečekala, mě přiměje zpozornit. „Prosím.” Podezřívavě přimhouřím oči. Nemá smysl, aby to skončilo v krvi a slzách… Nejraději bych si odfrkla. Tady má někdo sklon věci dramatizovat. S kým si myslí, že má tu čest? Nebo se bojí, že bych svou nebohou sestřičku rozbrečela? Hmm? Rty se mi zkřiví odporem. Už-už mu chci něco odseknout, ale... Neudělám to. Znovu mnou prosákne ten zvláštní pocit. „Prosím…” Zamrkám. Něco ve mně se pohne. Je to náhlé a -- a nepříjemné. Najednou si připadám skoro až provinile a nemá to společného nic s tím, co se odehrálo mezi dvěma sestrami, nebo co jsme s Luciferem dělali ve jménu naší věčnosti. „Myslím, že o to ani jeden nestojíme,” zamumlám. Samotné mi není jasné, proč bych něco takového vyslovila, ale… není to lež. Přinejmenším teď ne. Skoro ani nedýchám, když dlouhé prsty vepíšou na povrch pout několik rychlých symbolů, které si snažím uložit do paměti, a pak... Jsem volná. Konečně. Ramena mi spolu s tím opojným cvaknutím povolí. Důvěrně známá moc mě zalije od hlavy až k patě, až s úlevou přivřu oči. Už jenom ten první nádech je důkazem toho, že je všechno tak, jak má být. Páchnu krví. Těch, kteří střet s generálem nepřežili. Můj pohled se naposledy střetne s Nakirovým. Měla bych… Měla bych něco říct? Ne, zcela jistě ne, a přesto mám pocit, jako bych… to nemohla nechat nevyřčené. Na kůži mě šimrá aura podbarvená emocemi. Sama se nevyznám v barevných odlescích, kterými mimoděk plním vzduch. Je jich tolik — a žádný nedává smysl. Ať už za to může cokoliv, Lucifer… Lucifer čeká a já… Pomalu, takřka zdráhavě, od Soudce ustoupím. Jeden krok, druhý... Teprve pak mi rudé vlasy přepadnou přes rameno a vytvoří mezi námi hráz. Jakmile se tělem otočím k muži vzdáleném jenom několik kroků, ten zvláštní pocit se vytratí. A s každým krokem je pokušení se ohlédnout o to slabší. Vzdálenější. Nesmyslnější. Na co jsem to myslela? To jsem se pomátla? Narozdíl od Dumah, která tam nechápavě stojí a očividně jí dělá problém se rozhoupat, se déle nezdržuji. Nemám k tomu sebemenší důvod. Nebo přinejmenším ne žádný dobrý. Naberu rychlé, skoro až nemilosrdné tempo, a... když ji míjím... Pootočím k ní tvář. Hladová šelma zavětří kořist a připravena se po ni vrhnout se nahrbí v zádech. Bylo by to tak snadné — strhnout ji zpátky tím správným směrem —, avšak… „Prosím,” zazní mi hlavou opět to slovo. Tentokrát důrazněji. Tak naléhavě, až mi řasy zatřepetají a já... já udělám honem i ten další krok, aniž bych se snad dopustila nějaké hlouposti. S jistou naléhavostí výhledem pohled těch důvěrně známých stříbromodrých očí. Je tady. Blízko. Tak blízko, až to nevydržím a šlapkou se odrazím od země prudčeji. Rozeběhnu se. K čertu s tím, jak to vypadá, nebo co by si o tom mohl kdokoliv myslet.
| ||
| |||
 | Verše: Příslib Svět se zamží v bílé v záři a nabere ostrých kontur až když klečím napůl zhroucená na zemi a snažím se uklidnit rozbouřený žaludek. Chvíli trvá, než dávivý kašel přejde v hluboké nádechy a výdechy, zatímco se se skloněnou hlavou opírám dlaněmi o měkkou vlhkou… Zem. Dochází mi to jen pomalu – to, že necítím pod prsty studený kámen, ale stébla orosené trávy. Zarazím se. Strnule hledím na trávu, ve které klečím a jen pomalu vstřebávám všechny ty nové vjemy valící se na mne ze všech stran. Jako ve snách přejedu rukama po zemi a váhavě, ostýchavě sevřu mezi prsty jeden z trsů divoce prorůstající zem… A utrhnu ho. Ten pocit je tak nový, tak… Tak nepopsatelný… Svírám ta zelená stébla v dlani jako kdybych něco takového viděla poprvé v životě.
O obličej pokrytou zasychající krví se mi otře vánek proplétající se vlasy. Snad sebou i v první chvíli cuknu, avšak vzápětí užasle pozvednu hlavu a nastavím mu tvář. Nadechnu se, vzduch je prosycen tou zemitou vlhkou vůní soumraku, která je pro mne po tom všem tak… Tak moc intenzivní a nová a… Jako ve snách zvrátím hlavu dozadu a vzhlédnu k noční obloze. Skrze temná nadýchaná oblaka prosvítá světlo hvězd rozesetých všude kam jen mé oko dohlédne. „To je…“ šeptnu rozechvěle, zatímco fascinovaně hledím vzhůru. Oči se mi lesknou nad tou neskutečnou kýčovitou krásou. Vzpomínky na nebesa zahalená nocí proti tomuhle působí jako vybledlé útržky špatně napsané básně.
Vydechnu a koutky rtů se pozvednou v náznaku úsměvu mísícího v sobě melancholii, úžas i bolest. Celé je to moc krásné, moc opravdové, moc… Příliš nádherné na to, aby to byla pravda. Neměla bych to přijmout. Neměla bych se dívat na oblohu, neměla bych nic z toho hltat každým pohledem, nádechem i dotekem, protože až se vrátím zpátky do té temné studené cely… Nezbude ze mě už vůbec nic. I když… Vrátím se? Rozbitá… Postradatelná… Zabij ji. Pokud to tak má být… Tohle je pěkné místo na smrt… Ano, to je.
A tak se rozhlédnu kolem sebe. Pohledem kloužu po rozlámaných siluetách kamenných ruin obklopujících mne ze všech stran. Připadají mi povědomé. Známé. Až nakonec… Pochopím proč. Záblesky vzpomínek zanesených vrstvami vosku mi připomenou to, na co jsem milosrdně zapomněla. Tady to mělo celé skončit, a přesto se to díky mne stalo místem začátku další hrůzné kapitoly. Sklopím hlavu. Můžu si za to sama. Za všechno, co se stalo… Si můžu… Jen… Já… Sama… „Je mi to líto,“ vydechnu ztěžka a pak už jen mlčky znovu nastavím tvář noční obloze i vánku.
Když ticho náhle rozbije ten známý hlas, polekaně sebou trhnu. Ta rána v mysli je stále příliš čerstvá, vzpomínka na Luciferův trest za to, co jsem provedla. Jenže tentokrát se kolem mne nezjeví iluze, aby pokračovali tam, kde skončili, ale zpoza vzdáleného sloupu vyjde jen jedna. Jediná. Nejistě hledím tím směrem, napjatá a strnulá jako zvíře zahnané do kouta. Do přítomného okamžiku mne vtáhne zpátky Lucifer, který… Na těch pár minut jsem úplně zapomněla, že stále stojí vedle mne. Neodvážím se pomalu ani nadechnout, když ucítím dlaň opírající se o moji hlavu.
Ovšem jak mluví dál… Není ani tak důležité to, co říká – ale jak to říká. A já už vím, že když Luciferův hlas zní takhle, tak mě to bude bolet. V předtuše toho, co musí zákonitě přijít, se od něj pokusím odtáhnout. Pohnu se do strany, abych se dostala z jeho dosahu – ovšem pozdě. Ucítím ten bolestivý stisk, jak mne drapne za vlasy a namotá si je během okamžiku na prsty. Zpoza rtů mi vyrazí to tiché bolestné zasténání, když mne surově vytáhne nohy. Ruce mi vystřeli nahoru ve snaze zachytit se jeho předloktí, zatímco klopýtnu chtě nechtě před Lucifera. Srdce mi buší. Tak moc mi buší… O to víc, když se v nočním šeru zalesknou Generálovy ohnivé oči.
„Nejdřív ji chci zpět.“
Dech se mi zadrhne v hrdle. A vzápětí z něj zase zprudka vyletí v dalším tlumeném vyjeknutí, jak mnou Lucifer hrubě smýkne zpátky dozadu. Nohy mi na okamžik podklouznou a v okrajích zorného pole se roztančí rudé mžitky, když ruka držící vlasy mi ani na okamžik nedopřeje úlevy. Pár vteřin mi trvá, než zvládnu najít opět pevnou půdu pod nohama. Mezitím nastane… Ticho. Nepříjemné pichlavé ticho, ve kterém neslyším nic jiného než vlastní tlukot srdce. Jednou… Jednou jsem pozorovala dva smrtelné chlapce, jak se tahají o hračku… Tak dlouho, dokud ji tím neroztrhali na kusy na kolik se jí ani jeden z nich nechtěl vzdát. Dopadnu stejně? Zamrkám a…
Do vzduchu se vznese sloup ohně. Ozáří Kamaelovu tvář… Tu skutečnou. Pravou. Hledím na něj stejně jako předtím na noční oblohu. Oči mě pálí sbírající se slzami, když mi dojde, že si nejsem schopná vzpomenout na to, kdy jsem ho viděla naposledy… Když si uvědomím, že zatímco on se až na to něco v jeho očích nezměnil, zatímco ze mě… Ze mě nezbylo nic, za co by cokoliv z tohohle stálo.
Sklesle stojím vedle Lucifera s hlavou lehce nakloněnou, jak mne stále drží pevně za vlasy. Nebojuji s ním, třesoucí se ruce spustím podél těla, když ruiny přivítají další z hostů. Napětí tuhnoucí ve svalech vzroste, když se z oblohy snese sám Soudce držící v náruči Zerachiel. Spoutanou… Teprve teď mi dochází, co se stalo. Že je zajatcem stejně jako já… Jako na povel uhnu pohledem a pokusím se i odvrátit od nich tvář, ale bolestivé sevření vlasů mi to nedovolí. Vidět Nakira společně s ní, ty dva… Kteří mne vydali napospas Luciferovi a Laylah… Ne, pohled na Zerachiel mi nepřináší žádné zadostiučinění. Jen bolest a zklamání.
Rozhovor vnímám jen napůl. Topím se v tom všem, co se kolem děje. V sobě samé. V tom, na co jsem celé ty roky a roky zapomínala, rozdrobená a rozmělněná svými vězniteli. Výraz v mé bledé strhané tváři se na chvíli ztratí, zůstane jen ten nepřítomný lesk, jak se propadám hlouběji a hlouběji do osidel toho malého světa ze čtyř černých stěn, který jsem přijala za svůj nový domov. Ovšem ne na dlouho. Soudce rozhodne o tom, co se má dít. Jedna za druhou. Druhá za jednu.
Je to tak snadné a jednoduché… Až na to, že vůbec.
Lucifer si mne přitáhne blíže k sobě na znamení, že se mnou ještě neskončil. Stále mne pevně svírá, nedovolí mi pohnout hlavou ani o kousek. Skrze tlak rostoucí v hrdle nedokážu takřka ani polknout. Jeho poslední slova na mne mají stejný účinek ledové sprchy. Po zádech i pažích mi sklouzne ten nepříjemný svíravý pocit obracející žaludek. Tohle není rozloučení, ale příslib dalšího setkání. Jako… Jako by to byla jen další…
… hra…
Vše kolem se náhle rozmaže. Udělám pár klopýtavých kroků, během kterých se snažím zachytit rovnováhu. V uších mi stále hučí a svět se nepříjemně zhoupne. Zapotácím se až se nakonec převážím dopředu a jen tak tak zabráním pádu, když se jednou z rukou zapřu o zem. A s tím… S tím se ohlédnu přes rameno. Na Lucifera. V očekávání… Ani nevím. Nenechal mě jít. Ve skutečnosti… Ve skutečnosti ne. Jenže on tam stále stojí a… Prostě jen stojí. Náš pohled se kratičce setká – a já se s trhnutím poplašeně opět otočím vpřed.
Nejistě se vytáhnu zpátky na nohy. Snažit. Měla… Měla bych se snažit. Očima zatěkám kolem sebe. Ramiel… Někde tu je… A teprve až poté pohlédnu před sebe. Čekají tam na mě… Soudce a… Kamael. Zerachiel už je v pohybu. Blíží se. A jestli mne děsí něco více než hrát opět podle not, které udává Lucifer, tak je to představa, že když tu zůstanu, tak mne k němu Zerachiel odvleče zpátky.
A tak se tím trhavým pohybem vpřed pohnu. Jeden krok. Další. A pak další. A čím blíže jsem, čím kratší vzdálenost nás se Zerachiel dělí, tím více se choulím sama do sebe. Pohled mám jako přikovaný k zemi na kolik jsem z toho všeho… Nervózní. Z ní. Z toho, co se stane až dojdu ke Kamaelovi… A Soudci. Tedy… Pokud…
Jedna má část stále nemůže uvěřit tomu, že se to doopravdy děje. Je to jako padat volným pádem a nevědět, zda je to sen nebo skutečnost. Protože já… Já už neumím poznat rozdíl. | ||
| |||
| Verše: Něco za něco Zerachiel, Dumah Je to jen okamžik, než svět opět nabere ostré kontury a ty ucítíš pevnou půdu pod nohama. Neudržíš se však na nich a jen co Luciferovo sevření na tvé paži povolí, sesuneš se na zem. Až opožděně si uvědomuješ, že vlastně klečíš v trávě. Opravdové, živé trávě. Kolem nohou se ti vlní vysoká stébla, která cítíš zohýbaná i pod svými dlaněmi, jimiž se zapíráš, abys udržela rovnováhu.
Vlasy ti odvane z tváře jemný vánek vonící zelení a nesoucí v sobě tu vlahou notu typickou pro noční čas. A ten tu také skutečně panuje. Šero města z černého kamene vystřídala čerň noci a místo klenutých stropů podepřených rozložitými sloupy máš teď nad hlavou hvězdnou oblohu. Skutečnou hvězdnou oblohu, na které se sice prohánějí ve výšce šedivá mračna, ale prostory mezi nimi ti dávají možnost zahlédnout opravdové hvězdy, a dokonce v jednu chvíli i stříbrný srpek měsíce, než jej opět překryje líně se táhnoucí mračná clona.
Je to zvláštní pohled. Přeci jen jsi byla více zvyklá na noční oblohu ve Zlatém městě, na které nic takového nikdy vidět nebylo. Ale i tak je to rozhodně změna oproti stropu tvé cely, ve kterém jsi znala zpaměti každou prasklinku nebo nerovnost.
A jen co se lépe rozhlédneš, uvědomíš si, že tohle místo znáš. Kolem vás jsou totiž nahodile rozmístěné rozvaliny starého chrámu, z něhož zbylo už jen pár sloupů tyčících se uprostřed ničeho a několik zbytků zdí, které připomínají spíše shluky balvanů více než snad lidskou stavbu. Skoro jako kdybys to mohla zase vidět. Tam se tehdy ukrýval Yesod společně s tebou. Tam naproti byl Lucifer a tam čekal Kamael.
Ale tentokrát…
☩
„Co? Hmm, ne… v pořádku.“ Sklopí k tobě pohled snad až lehce zaskočeně, když se pramen tvých vlasů zasekne za ohybem plátu jeho zbroje. S cinkavým trhnutím jej tak většinu vyprostíš, přičemž tam zůstane zaseknutých jen pár tenkých rudých nitek. Nakir nevypadá, že by jej to nějak trápilo a nebo mu to snad nějak vadilo. Místo toho hledí na tebe. Možná až zbytečně moc vzhledem k tomu, že máte dávat pozor na generálův signál.
„Je to kvůli bezpečí. I tvému.“ Doplní něco, co nedává příliš smysl, ale zní to jako něco, co by přesně někdo z Tribunálu mohl proklamovat. „Nemůžeme vědět, zda dodržel všechny podmínky.“ Padne už něco o poznání zajímavějšího. Vlastně je vůbec zvláštní, že se s tebou baví. Nemusel by. Nemusel by ti odpovídat na nic. Přesto působí oproti soptícímu generálovi jako ztělesnění klidu, až je to možná pro někoho jako ty otravné.
„Západ slunce?“ Nakrčí obočí a očima se vpije do tvých, jako kdyby… hledal? Přemýšlel? „Ano… Musím uznat, že je to pohled, na který se… nezapomíná.“ Promluví pomalu. Opatrně. Jako kdyby za každým slovem čekal, že mu do toho skočíš nebo to celé smeteš ze stolu.
„Ale… To je… Hmmh, vedlejší.“ Potřese hlavou a odtrhne od tebe nuceně pohled stejně jako tobě to celé přijde jako bláznovství. „I když máš pravdu, serafíni nesestupují často z nebes. Já obzvlášť.“ Přelétne mu přes rty nepatrný úšklebek. „Je to škoda. Od jisté doby… Ale někdy musí jeden udělat výjimku. Pro dobrou věc.“ Odhalí před tebou možná až neplánovaně příliš. Pokud je to pravda, tak je dost možné, že tohle celé není posvěcené vůlí většiny a za horizontem tak nečeká nebeská armáda, ani nehrozí, že by na tohle místo udeřily všeničící zbraně ze střeženého arzenálu Zlatého města. Tedy, pokud je to pravda.
Na nějakou chvíli se mezi vámi rozhostí ticho, které ruší jen vítr svištící vám v této výšce kolem uší. Než..
„Zerachiel… Chtěl jsem se zeptat. Jen na jednu věc. Tehdy…“ Ale jeho oči v ten moment zaostří na něco za tebou nebo spíše pod tebou. Ohnivý záblesk světla, který dosáhl až sem. „Hmmh, čas vypršel.“ Broukne polohlasně, než bez dalšího varování přitáhne křídla i tebe k tělu a vy se vrhnete střemhlav k mrakům.
☩
„Jdeš pozdě.“ Ozve se opět ten známý hlas, který jsi ještě před pár chvílemi slyšela, jak ti bez slitování spílá. Avšak tentokrát se postava generála nezhmotní ze tmy kolem vás, ale vykročí zpoza jednoho z rozbitých sloupů, které zde ještě stále stojí. Od zlato černé zbroje se odráží tlumené měsíční světlo, zatímco jeho tvář lemovaná rudými vlasy vypadá potemněle. Snad jen ty zlaté oči neztrácí ani teď nic ze své intenzity a slabě v nich žhne.
„Jako kdyby to něco změnilo. Vím moc dobře, že beze mě byste nezačali.“ Ušklíbne se Lucifer. „Nebo mám spíš říct bez ní?“ Položí ti ruku majetnicky na hlavu, zatímco klečíš vedle jeho nohou. Kamaelovi oči sklouznou k tobě, ale stejně jako ty jsi pro něj jen vzdálenou postavou, ani do jeho tváře nevidíš, co se v ní při tom pohledu promítne, pokud něco.
„Ale vidím, že jsi zde sám. Já svou část dohody splnil, ale nezdá se, že ty jsi na tom stejně.“ Zazní v jeho hlase jisté rozladění, které už dobře poznáš. Prsty se sevřou pevně na tvých vlasech, než tě za ně vytáhne na nohy. „Takže? Cože to bude, starý příteli? Víš, jak nesnáším, když někdo mrhá mým časem.“ Donutí tě udělat krok před sebe, aniž by tě pustil. Snad aby tě Kamael lépe viděl a ty si všimneš, jak sevře ruce v pěst a záře v jeho očích se na chvíli zintenzivní a nabere ohnivější barvy.
„Nejdřív ji chci zpět. Nemusíš se bát, že svou část dohody nedodržím. Já nejsem… lhář.“ Udělá Kamael krok k vám, ale Lucifer v ten moment tebou trhne zpátky k sobě. „Pozor, pozor, generále. Už ani krok. Tady si podmínky nediktujete vy. Taky by se mohlo stát, že už nebude koho vyměnit. Jak jsem říkal, můj čas je drahý a nemám chuť se tu o něčem půl dne dohadovat. Takže… Kde JE?!“
„…Hmmmh.“ Zamručí Kamael po nějaké době viditelného přemýšlení, než prostě rozevře dlaň, ze které vystřelí k obloze minimálně patnáct metrů vysoký tenký sloup ohně. Záře mu ozáří tvář a ty jej tak konečně můžeš vidět. Po té nekonečné době. Nezměnil se. Vypadá stejně jako si pamatuješ. Snad jen ten zatvrzelý pohled v očích je něčím novým, avšak je to on. Je to Kamael.
☩
Z nebes se náhle snese další stín. A přistane kousek od generála. Šestice mohutných černých křídel, které skoro nejsou ve všudypřítomné tmě vidět, se roztáhne do plné šíře, než hned na to zmizí. Dumah poznává, o koho jde, přestože jej nikdy neviděla ve zbroji. Nakir, Soudce, ten, který ji vyslal na tu osudnou misi, po které přišla o vše. A v jeho náručí žena, která jí vše vzala. Zerachiel oděná ve zlaté zbroji a s pouty, které tak dobře znáš.
Zerachiel naproti tomu vidí postavu zahalenou v bílé záři, kterou by si s nikým nespletla. Lucifer tam stojí ve své stříbrné zbroji a cípy bílého pláště stejně jako prameny sněhově zbarvených vlasů mu vlají v mírném větru. Mezi prsty natažené ruky má vpletené vlasy podobné barvy jako máš ty. A poznáváš i tu ženu, které patří, ačkoliv… Tedy to, co se z ní stalo. Nebo spíše, co zbylo?
„Tedy… to je nečekaná pocta. Sám Soudce.“ Ucedí Lucifer, kterého tento vývoj situace viditelně nepotěšil. „Co tu děláš Nakire? Myslel jsem, že od tvého prohřešku máš zakázáno sem vůbec páchnout. Nebo, že by Tribunál byl ve tvém případě zase tak… benevolentní? Jako posledně?“
„Do toho ti nic není, Lucifere. Pokud si dobře pamatuji, jeho členem už nejsi. Stejně jako před věky. Jsem tu, abych pohlídal, že tohle celé proběhne hladce. Bez nečekaných triků.“ Odpoví mu naprosto klidným harmonickým hlasem Nakir, který jako jediný z trojice přítomných mužů alespoň působí, že se jej současná situace tak blízce nedotýká a pustí Zeru ze svého náručí, aby se mohla sama postavit.
„Jako kdyby…“ Odfrkne si Lucifer, ale do řeči mu skočí ostře Kamael.
„Nezdržujme to! Předej nám Dumah a dostaneš zpátky ji.“ Pohodí hlavou k Zerachiel.
„Ne tak rychle. Prvně chci zpátky Zeru. A bez pout. Jinak se tu nemáme, o čem bavit.“ Oponuje mu Lucifer sebejistě.
„Ne, Lucifere.“ Vstoupí do toho Nakir rozhodným tónem, který se rozezní kolem vás a přetne počínající hádku. „Ale dobře, vyřešíme to… rozumně. K výměně dojde zároveň. Ty pustíš Dumah, my Zerachiel a pak se všichni vydáme po svém. Bez zbytečného násilí… Už tak bylo prolito zbytečně moc krve. Alespoň tentokrát to nechme stranou.“ Zvedne ruce v umírněném gestu a pohlédne tázavě na nejdříve na Kamaela, který po chvíli váhání přikývne a pak také Lucifera.
„Když myslíš… Nakire.“ Odfrkne si Lucifer, který viditelně odvykl tomu, že zrovna on by měl někoho poslouchat. Přesto mu stačí jediný pohled na Zerachiel, aby viditelně přehodnotil některé své postoje, alespoň pro teď.
„To rád slyším.“ Sáhne Nakir po poutech Zerachiel a otočí ji tak k sobě naposledy tváří v tvář. „Jak jsem řekl… Žádné hlouposti. Prosím. Nemá smysl, aby to skončilo v krvi a slzách.“ Zašeptá, než se skloní se k tvým poutům, která společně s tvýma rukama zvedne a přejede po jejich povrchu v několika rychlých ale poměrně složitých symbolech a pak…
*Cvak*
Do těla se ti vlije moc, která jej zalije jako moře zátoku při přílivu. Najednou jsi to zase ty. Se vším, co k tomu patří. „Tak… jsi volná.“ Cukne mu slabě koutek vzhůru, než od tebe ustoupí s otevřenými pouty, která mu zůstanou v ruce. Jsi volná.
„Doufám, že zvládneš jít. Bylo by dobré, aby ses aspoň teď trochu snažila.“ Přitáhne si Dumah k sobě Lucifer a zasykne jí do ucha, aniž by spouštěl pohled z generála stojícího v dálce před vámi. „Ostatně, lepší motivaci už asi nedostaneš. Ještě se uvidíme, Dumah.“ Cítíš v jeho slovech ten úšklebek, který však nevidíš. Hlavu ti drží tak, abys musela hledět před vás, zatímco tě obklopuje slabá bílá záře koncentrující se kolem Lucifera a teď i tebe. „Hodně… štěstí.“ Postrčí tě náhle dopředu, až klopýtneš, ale… jsi volná. Skutečně volná. Ačkoliv by mu stačilo udělat jen pár rychlejších kroků, aby tě opět chytil. Ovšem teď jsou tu i ti druzí. Jen k nim dojít.
| ||
| |||
| Verše: Nemístnosti „Ne, samozřejmě, že to smysl nemá,” opáčím zahořkle. Co jiného bych také čekala od člena Tribunálu? To oni před námi všemi drželi skutečnost, že je Otec pryč. Nejspíše to také nemělo smysl. I když se ve mně vzedme vlna spravedlivého rozhořčení, v jeho náruči… Ani nevím, jak bych měla popsat ten zvláštní pocit, který mnou projede podoben zahnuté dýce. Vzteklá šelma kolem sebe přestane vztekat drápy. Strne, nebo možná… zkrotne? Je to absurdní, ale něco na tom parchantovi mě vyvádí z míry natolik, že se raději vytočím na druhou stranu. Oblaka se pod námi táhnou. Vždycky jsem měla tyhle okamžiky ráda. Ani bych nespočítala, kolikrát jsem Luciferovi uletěla — nebo se o to přinejmenším pokusila. I když byla výhoda jednoho míru křídel citelná a naše závody tak mělo jasného vždycky, byla to jedna z mých oblíbených her. „Ale napřed si mě, lásko, budeš muset chytit…” Teď, když nemám nad letem sebemenší kontrolu a vlastně ani nevím, kam, kudy nebo odkud letíme, si ho neužívám. Mohlo to být i horší. Nakir mě nedrží nikterak bolestivě a vlastně mi ani nebrání se pohnout, když si potřebuji shrnout vlasy ze tváře nebo trochu změnit polohu. Pokud si však myslí, že to něco mění, nebo že mu za to budu vděčná… Byť ke mně znovu sklouzne pohledem, zabráním si mu ho opětovat. Odhodlána ho i nadále ignorovat semknu rty. Když se to stane podruhé, obočí mi cukne v náznaku zamračení. Potřetí k němu už tvář pootočím. O co mu jde? Místo toho, aby nevyřčenou otázku zodpověděl, se odvrátí pro změnu on. Ani nevím, proč mě to tak popudí. To jsem přeci chtěla… aby s tím přestal. Jako bych se však chytila do pasti a kolem krku se mi stáhla smyčka, se zničehonic přistihnu, jak zkoumám ostře řezané rysy jeho tváře. Snažím se z nich vyčíst, proč je mi tak povědomý. Mluvili jsme spolu jednou. Jenom jednou. Pořádně si to ani nepamatuji. Omluvila jsem se z jednání dvou serafínů, a tím to končilo. Tím to mělo končit, tak proč… Proč mám neodbytný pocit, jako bych už zažila něco podobného? Jako bych mu snad někdy seděla tak blízko, abych vnímala tu otravnou květinovou vůni a na kůži mě kromě žáru zapadajícího slunce šimral i jeho pohled. „Musím uznat, že…” To si snad dělá… Byť po něm seknu značně nepotěšeným pohledem, on se netváří, že by mi zrovna věnoval pozornost nebo že by se mnou chtěl debatovat o západech slunce. Přísahala bych, že… Zamrkám. Nedává to smysl. Dříve než se stačím vzpamatovat, se naše pohledy opět střetnou. Tentokrát se už nezamračím, ani se honem neodvrátím. Znovu to cítím. Jako by se tohle — nebo něco podobného — už stalo, avšak detaily našeho setkání mi proklouzávají mezi prsty.
„Cože?” vypadne ze mě… ani ne tak ostře, spíše zaskočeně. Jestli… Jestli se něco děje? „Ne…” Samozřejmě, že se něco děje. Tady pan serafín chce využít mé existence pro to, aby dostal Lucifera… Do pasti? Nebo co tady přesně plánují? „Snad jenom…” přeci jenom mi to nedá, „neříkal jsi předtím něco?” Ne… Ne, neříkal. Samozřejmě, že ne. Nevím, co jsem čekala. Muselo se mi to zdát, ale… Nevím. Takhle jsem ho nikdy neslyšela — a popravdě bych ani nevěřila, že je toho schopen. Znít takhle. Spokojeně. Měkce? Proč bych si to vůbec představovala? Chvíli mi to trvá, než se uvědomím a podle nepsaných pravidel naší malé hry se opět odvrátím na znamení, že o žádný rozhovor nestojím. Slunce se nakonec vytratí za obzorem a svět se ponoří do tmy prozářené hvězdami, mezi nimiž chybí ta jedna nejdůležitější. Lucifer nikde není, avšak… Letíme za ním? Nejspíše. Těžko však říct, jak se tohle vyvine. A pak… … na generálovo znamení zastavíme. K zemi zamíří pouze jeho osamělá silueta, zatímco já s Nakirem setrvám vysoko nad domluveným místem. Znamená to… Lásko? Výraz mi jako mávnutím kouzelného proutku povolí. Bez sebemenších zábran se pohnu. Vykloním se muži z náruče a shlédnu dolů. Mou pozornost mezi líně se převalujícími oblaky táhnou především světla, avšak žádné se nenese v tom důvěrně známém odstínu…
Nikde tě… nevidím. Už jsi dorazil? Nebo se tvé světlo teprve prožene noční krajinou a ty se zjevíš přímo před generálem? Hlavně buď opatrný. Pohnu se ještě kousek, abych si vydobyla lepší výhled na svět pod námi. Snad by to už mohlo být na hraně, co mi Soudce ještě dovolí, avšak to už se mi skrze zatnuté zuby prodere tlumené zasyknutí a rudé prameny vlasů zachycené ve škvíře zlaté zbroje mi hlavu stáhne zpátky k němu. „Kruci,” zakleji tiše. Pouta mi zachrastí, jak bez varování zvednu ruce k Nakirově rameni. Onen zrádný pramen opatrně sevřu mezi prsty. Napřed jím jemně trhu, avšak musela bych vynaložit větší sílu a pak by mu dost možná zbyl chumel vlasů obmotaných kolem toho poutka. „Nevadí, když…” Nedořeknu to. Zvednu k němu pohled, snad abych se napřed dovolila a on mě nevytrestal za to, že bych potřebovala vymotat vlasy z jeho zbroje — stejně je to jeho chyba —, ale naše pohledy se střetnou a ten zvláštní pocit se opět dostaví. „Hmm,” zamručím, aby se ticho nenatáhlo. Neměla bych si tomu dovolit propadat. „Čekala bych, že, když už serafín sestoupí z nebes, nebude stát stranou a čekat na signál. Musí to být už... dlouho,” vyslovím trochu jiným tónem než doposud. Opatrným, takřka pátravým. „Co jsi tady byl naposledy, myslím. Pravidla Zlatého města jsou svazující. Některé pohledy se tak stanou opravdovou vzácností, avšak zároveň se nikdy neomrzí. Nehledě na to, kolikrát je vidíme. Například takový západ slunce má v tomhle světě vždy něco do sebe,” přeříkám to pečlivě. I kdyby se to opravdu stalo, těžko říct, jestli to bude stačit. Nebylo to nic důležitého, nic... hodného toho, aby si to uložil do paměti navěky věků, přesto na něj ještě chvíli hledím ve snaze odhadnout, jestli mu ta slova něco řeknou, jestli na ně zareaguje, jestli se mi to opravdu zdálo, nebo se to snad někdy stalo, ale pak... ... pak mi dojde, nakolik pošetilá a nemístná poznámka to je. Co to tady říkám? A proč? Jako by na tom záleželo. Ať už je mi ten muž povědomý z jakýchkoliv důvodů, pořád je to Soudce, který Lucifera odsoudil. Nepřítel, nic víc, a tak pohled sklopím zpátky ke svým vlasům. Při troše štěstí se tudy brzy prožene záblesk jeho světla. Už brzy ho zase uvidím a navrátím se tam, kam patřím. Už brzy... | ||
| |||
| Verše: Na západ Zerachiel „Nemá smysl, abych ti to říkal. Stejně to brzy zjistíš sama.“ Odpoví ti Soudce bez špetky nějaké zášti, která naopak z tvých slov odkapává, kde může. Nic dalšího už ti ale neřekne. Místo toho tě zvedne do náruče a rozletí se z tebou pryč. Jeskyni necháte za sebou a během pár okamžiků vystoupáte vzhůru k oblakům líně se táhnoucím po obloze.
Šestice černých křídel rozráží vzduch a nabíráte na rychlosti. Nakirovi nedělá viditelně velký problém dohnat samotného generála, který vyletěl před vámi a stejně jako vy dva i on vystoupá nad oblaka tak, že místo země se pod vámi táhne oceán oblak. Kamael vás jen zkontroluje pohledem, aniž by zastavoval a pokračuje v letu. Dle slunce není problém určit, kam míří. Letíte všichni směrem na západ. Ale kdeže přesně jste, to je už druhá otázka, na kterou je těžké najít odpověď, když nemáš přes mraky příliš výhled na samotnou krajinu pod vámi.
A tak pokračujete.
A čím déle letíte, tím více si uvědomuješ, jak na sobě čas od času zachytíš Soudcův pohled, který místo toho, aby byl upřený před vás případně si kontroloval generála letícího v bezpečném odstupu před vámi, se až příliš často stáčí k tobě. I to, jak opatrně tě drží, je rozhodně nečekané. Někdo jako ty, kdo je v jejich očích krvelačný zločinec, by si zcela jistě zasloužil jiné a méně ohleduplné jednání. Takto se o něj opíráš a vlastně jsou tvé pohyby víceméně neomezené, zatímco tě nese v náruči.
A jak se vaše pohledy setkávají stále častěji, tak se vrátí ten zvláštní pocit, který nevíš, odkud pramení. Neznáš jej, přesto máš neurčitý pocit, jako kdybys něco takového už zažila. Tu blízkost.
„Musím uznat, že západ slunce měl v tomto světě vždy něco do sebe. Nehledě na to kolikrát ho vidíme.“
Rozezní se ti v hlavě náhle jeho hlas, který zní překvapivě… spokojeně? Ale, když k němu vzhlédneš, jeho pohled se upírá zrovna kamsi před vás a tenké rty se ani nepohnuly. Nepromluvil, přesto… co přesně to bylo? Netušíš.
„Hmm? Děje se něco?“ Ozve se od něj tázavě, když na sobě opět zachytí tvůj pohled, kterým neuhneš tentokrát včas.
Ale ať už ti zní v hlavě cokoliv, nezastavujete. Ani nezpomalujete. Vítr vám cuchá vlasy a slunce, ke kterému letíte, se časem začne klonit k obzoru. Míříte k rudému kotouči, který nabírá krvavých odstínů, zatímco se noří za ohyb země.
A ty si můžeš všimnout, že koutek Nakirových rtů je mimoděk povytažený do náznaku zamyšleného úsměvu. Možná by se dalo té chvíle využít… Ale co pak? I kdyby ses vyprostila z jeho rukou, jediné, čeho dosáhneš, je, že začneš padat a buďto tě jeden z nich v letu zachytí a nebo si tě seberou až na zemi. Dokud nebudeš mít dole ty zatracené okovy, nemáš příliš možností, jak zrovna proti těmto dvěma něco efektivně podniknout.
A pak zmizí i poslední paprsky a svět se ponoří do temnoty. Letíte ještě odhadem pár hodin, zatímco se vám nad hlavami rozsvítí myriády hvězd, než Generál náhle zastaví ve vzduchu a zvednutou rukou zastaví i Nakira.
„Jsme tady. Počkejte na signál.“ Řekne stroze a pak se spustí k zemi skrz mraky. Teď už jejich clona není tak jednolitá, a tak pár místy můžeš zahlédnout výseky kopcovité krajiny. Vypadá to na nějaké travnaté pahorky, kde se v údolích nachází dle světel i pár měst smrtelníků. Takto z výšky se to jeví až malebné a možná i lehce… povědomé? Rozhodně to ale nevypadá, že byste se vydávali k zemi. Alespoň prozatím.
| ||
| |||
| Verše: O Smrti
Jakmile můj hlas utichne, pootevřu oči. Stále se lehce chvěji, zatímco čekám na ortel. Ránu. Bolest. Na cokoliv, co by uvedlo v pohyb tuhle noční můru. Přesto to, co přichází, zabolí více než další rána. Stokrát si mohu v duchu zopakovat, že to není skutečné – on není skutečný, a přesto mi do očí vhrknou slzy. „Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se…“ zadrmolím tiše hlasem zdrsnělým z toho všeho vypětí a sotva uvolní stisk kolem mé brady a pustí mne, přikrčím se, div se čelem nedotknu podlahy. Zklamala jsem. Rozbitá. Nenávratně. Je tak zvláštní slyšet to, co jsem si celé ty roky sama o sobě myslela… Nahlas. Jeho hlasem. Z jeho úst.
A pak… Pak prostě… Zmizí.
Teprve teď dokážu dlouze vydechnout, ulevit aspoň trochu tomu napětí, co mne svírá podobno příliš malé a nepadnoucí zbroji. Přesto zůstanu schoulená do zemi, nijak se nesnažím Luciferovi rozporovat to suché konstatování. Snad jen se přikrčím v očekávání další rány pěstí, když spatřím koutkem oka pohyb. Tentokrát ovšem ucítím jen silný stisk kolem paže, jak mne i přes mé snahy vytáhne do stoje.
Klopýtavým krokem musím Lucifera následovat ven z cely, nedává mi na výběr. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem ji opustila naposledy… Všechno splývá do sebe, neurčité a rozlámané do myriády roztříštěných záblesků. Naposledy se ohlédnu směrem do potemnělé místnosti s jedinou vyhaslou svící na stole. Zarazím se patami na místě, já… Nemůžu, nejsem… Jenže Lucifer na nic nečeká a na mne už vůbec ne. Prostě mě vytáhne ven na chodbu a já…
… zalapám po dechu, jak se mi náhle a bez varování přelije přes kůži pocit… To něco, co jsem necítila už tak dlouho, že jsem na to úplně zapomněla. Ošiju se a zmateně sklouznu pohledem po vlastních rukách. Je to tak… Matoucí. Vnímat vlastní sílu a nechápat ji…. Nevědět, co s ní mám dělat. Chytím se za předloktí paže, do kterého zaryji vlastní nehty a přejedu jimi po poničených ophiriových linií ve snaze… Jenže nestačím ten pohyb ani dokončit, když vše zalije ta silná bílá záře.
Prudké trhnutí mi vymáčkne veškerý vzduch z plic. Několikrát se lapavě nadechnu a nebýt toho, že mne Lucifer stále pevně svírá, neustála bych to. Takhle se jen nahrbím, jak mi jeho ruka zabrání zlomit se v pase. Dlaní volné ruky se musím chytit za ústa, jak mi čelisti náhle rozevře ten dávivý pocit deroucí se krkem nahoru. Pohledem zatěkám kolem sebe a v tváři snad ještě o pár odstínů zesinám. Masivní černé sloupy tyčící se k vysokému klenutému stropu jsou jako vystřižené z mých nočních můr.
V první chvíli si tak ani nevšimnu toho, že zde nejsem sama jen s Luciferem. Až Ramielův hlas i ten náhlý pohyb, ke kterému mne Lucifer přinutí, mne vrátí zpátky… Zpátky pryč z toho strašného místa, kde jsem se tehdy probrala v bolestech na zemi. Ztěžka polknu a stačí mi jediný pohled na Ramiela, aby mne sevřela panika. Teď už si jsem jistá, že se to doopravdy stalo. Byl tam. Byl v té cele. A já… V uších mi vydatně hučí. Neřekla jsem to přeci, nebo….
Tlumeně vyjeknu, když se mnou Lucifer znovu trhne a přinutí mne postavit se před něj. Jako na povel se přikrčím a sklopím hlavu, před tvář mi sklouzne pár pramenů zcuchaných vlasů. „Já to nevím. Nic o tom nevím, nic o tom… Nevím,“ rozhovor obou mužů na okamžik podbarví mé tiché zadrmolení, nejistá si tím, co se to právě děje. Zda je to skutečné. Je Ramiel skutečný? Věnuji mu bezradný pohled, zatímco se ptá na moji roli v tom všem. Lucifer v tom má ovšem jasno. Tohle… Tohle jsou ty lepší okolnosti, o kterých Ramiel mluvil? Ta věta se vynoří zpoza závoje, ovšem dlouho se u ní nezdržím.
Trhnu sebou, když bez varování padnou ta osudová slova. „… tak ji zabij.“ Sotva vnímám, o čem se ti dva baví dál, zcela utopená v tom jediném okamžiku. Tak dlouho jsem na něco takového čekala, až mi to celé připadá nepatřičné. Neskutečné. Zemřu? Jakkoliv jsem tak dlouho nežádala o nic jiného, tak najednou nevím, jak se s tou informací vypořádat. Paní Smrti, která zapomněla na to, co je to smrt. Ani si nevšimnu, kdy Ramiel zmizel, až když ke mně Lucifer promluví… Odvrátím od něj tvář tak, jak to jen jde. Možná proto se nedozvím, co mi chtěl říct… Ale nezáleží na tom…. Teď už na ničem nezáleží.
S dalším lusknutím nás znovu obklopí ta bílá záře vpalující se do očích přivyklých za poslední roky pouze šeru a tmě. Než je ovšem stačím přivřít, znovu to lano omotané kolem mých útrob prudce škubne a vše se přetočí. Podruhé v tak krátké době to ovšem už neustojím. Ne, tentokrát… Ne. Rozkašlu se a kolena se mi podlomí. | ||
| |||
| Verše: Postradatelná Dumah „Nevíš… Hmmh, to je zklamání, Dumah.“ Promluví Kamael tím naprosto věrným hlasem. „Zklamala jsi mě, Dumah. Škoda.“ Naposledy zvedne tvou tvář vzhůru, než ji prostě pustí. „Ale možná jsi už skutečně moc… Rozbitá.“ Promluví další z nich, přičemž mu ve tváři sedí ten netečný výraz, ve kterém bys stopy po emocích hledala těžko. „Nenávratně.“ Dodá třetí, než od tebe trojice iluzorních generálů bez dalších slov synchronně o krok ustoupí a pak se rozplynou v šeru tvé cely, v níž zůstane opět jen Lucifer zahalený v bílé záři.
„Co jsem si myslel. Ty už nejsi ve stavu, abys něčeho takového byla schopná… Jsi jen skořápka.“ Zamumlá tiše a dost možná spíše sám pro sebe, než k tobě vykročí, aby tě chytil a vytáhl na nohy. „V tom případě půjdeme.“ A vykročí s tebou ke dveřím z tvé cely, kterými jsi už neprošla… velmi dlouho. Avšak stejně jako nikdy nezhasla svíčka na tvém stole, tak dnes je to den ve znamení změn a vytrhnutí z šedé rutiny přežívání. Prostě s tebou vyjde z cely, aniž by se snad obtěžoval jakkoliv blokovat tvé schopnosti. A tak, když jsi konečně pryč z dosahu omezovacích symbolů vepsaných do čtyř stěn, je to jako závan čerstvého vzduchu. Tvé schopnosti se k tobě však vrací pomalu. Jako kdyby ani nebyly tvé. Je těžké si vzpomenout na to, jak přesně jsi s nimi nakládala. Přináší to s sebou jen směsici zvláštních pocitů zanesených prachem času.
Lucifer ale nevypadá, že by se tebou, či snad tvými pocity jakkoliv zabýval. Jen co tě vytáhne z cely, chytí tě pevněji za paži, abys mu nevyklouzla a pak luskne prsty. Pohltí vás bílá záře a svět kolem se v ní rozmaže. Ty se rozmažeš. Stejně jako před tím, je to nepříjemný pocit, když tě přemístí. Žaludek se přetočí, jako kdyby k němu někdo uvázal lano a prudce jím trhnul.
To všechno ale trvá jen chvíli, než se náhle objevíte v prostorném sále, který je lemován vysokými širokými sloupy z černého kamene. Vlastně celá majestátní stavba, ve které se nacházíte, je vyvedená z černého kamene, který je ti nepříjemným způsobem povědomý.
V první chvíli to vypadá, že jste zde sami, než se zpoza sloupoví vyloupne silueta rychle se k vám blížící postavy. Její kroky však nedoprovází okolím rezonující ozvěna, která by se na takovém místě jistě nabízela. Naopak je tu naprosté ticho. Ještě za chůze si dopíná chrániče na rukou a viditelně spěchá, zatímco za ním vlají černé vlasy.
„… Přišel jsem, jak nejrychleji to šlo, Lucifere. Co přesně…?“ Zarazí se Ramiel, když zpoza ve zbroji oděného Lucifera vystoupíš i ty nebo jsi spíše vytažena. V modrých očích probleskne překvapení, které… by tam snad nemělo být, ale těžko říct, zda si toho muž bílém všimnul nebo zda té atypické reakci přikládal nějakou váhu.
„Budu potřebovat, abys jistil oblast. Vypadá to, že se Zlaté město rozhoupalo k ne zrovna očekávaným krokům. Přesněji řečeno jejich Generál. Očekávám, že to nebude jen tak. Ne, když je v tom osobně zainteresovaný.“ Trhne s tebou před sebe na důkaz toho, kdo za to může.
„Ehm, jistě… A víme něco víc? O co přesně má jít?“ Zeptá se opatrně Ramiel, který se příliš nedívá tvým směrem. Vlastně se tvému pohledu snaží vyhýbat, jak to jen jde.
„Vyjednávání. Každopádně na detaily není čas. Sám netuším, co si pro nás připravili, takže proto tě tam potřebuji, abys to vše sledoval a zasáhl v případě, že se situace nebude vyvíjet dle… Hmm, předpokladů.“ Odpoví Ramielovi bez zaváhání Lucifer.
„A ona v tom hraje nějakou roli?“ Odváží se černovlasý muž na tebe přeci jen pohlédnout.
„Jistě, ale už je postradatelná. Pokud bude třeba, tak ji zabij.“ Odpoví mu Lucifer chladně bez sebemenšího zaváhání.
„Cože? To snad nemyslíš…?“ Zarazí Ramiela ta přímočará odpověď a kmitne pohledem mezi tebou a a Luciferem, snad jako kdyby čekal, že se do toho vložíš sama a vše uvedeš na pravou míru.
„Ano, myslím… Ale nemusíš se bát, příteli. Věř mi, že to našim plánům neublíží. Spíše naopak. Může to nakonec být i… ku prospěchu věci.“ Shlédne k tobě Lucifer a drobně povytáhne obočí. „Ale už nemáme čas. Jsi připravený?“
„Ano, ale…“ Lusknutí prstu utne další slova, která snad mohl mít Ramiel na srdci. Najednou je totiž pryč a vy jste tu opět sami.
„A ty…“ Sklouzne po tobě Lucifer pohledem, jako kdyby něco hledal, ale pak jen potřese zamítavě hlavou. „Ale nic. Teď už nic.“ A zvedne do třetice volnou ruku, aby se na ní zlatavě zaleskly ophiriové linie vetkané do kůže, než…
*Lusk*
A svět se opět propadne do bílé záře a něco s tebou silně trhne.
| ||
| |||
| Verše: Dlouho Když se ke mně generál natáhne a nevybíravě mnou smýkne k východu jeskyně, nespokojeně semknu rty, ale nic neříkám. Akorát se s ním snažím držet krok. Přinejmenším do chvíle, než mi rudé vlasy zavlají v tom silném poryvu větru a přímo před námi se objeví silueta se třemi páry křídel. Serafín. A ne jenom tak ledajaký... Sám Soudce osobně. Sotva na mě zakotví jeho pohled, svaly se mi bezděčně zatnou a nohy se odmítnou pohnout blíže k němu, až mi pod kovanou botou zaskřípe pár kamínků. Tohle je... ještě horší, než jsem čekala. Proti generálovi bych Luciferovi věřila bezvýhradně, avšak přítomnost dalšího serafína -- jakkoliv Jeho moc zastiňuje i je – to komplikuje. Lásko, budeš opatrný. Viď, že budeš opatrný, protne mi srdce ta zoufalá prosba. Zpomalím. Za jiných okolností bych i zastavila, avšak to si teď dovolit nemůžu. Generál se mi to trhnutím ruky a štěknutím dalšího rozkazu nezdrhává připomenout. Neochotně tak zaklopýtám přímo před černovlasého anděla ve zbroji, div se nesvezu na kolena jako bohem zapovězená hříšnice prosícího o odpuštění. Já nic takového nepotřebuji. Nebudu se tady kát. Ne před někým jako on a vlastně ani před nikým jiným. Jakkoliv na mě dolehne vina střádající se celé dekády, ba dokonce staletí, tak silně, až mě v zátylku zamrazí a myslí mi probleskne tolik chvil, kdy jsem se mohla a možná i měla zachovat jinak, se tomu pocitu neodezvdám. Vzdoruji mu. Nebo se přinejmenším snažím. Nelituji. Nebudu litovat. On je možná ztělesněním spravedlnosti, avšak já vládnu srdci – a proti svému jsem nezhřešila. Ostatně co je spravedlnost bez srdce? A co zákon, kterému nevěříme? Bohužel tak snadné setřást tíživý vliv serafína není. I když v hloubi srdce věřím tomu, že jsem to či ono udělat musela, že jsem to dělala pro něj a že každý můj krok vedl k lepší budoucnosti nejenom pro nás, ale pro všechny naše bratry a sestry, najednou mi to zní jako stokrát omýlené fráze, které dávno pozbyly na významu. Musela jsem... Opravdu jsem to musela udělat všechno? A co Dumah? Tolik jsem ji milovala. Nejenom ji, ale i další z řad přátel, kteří zemřeli mou rukou. Některé se mi podařilo přesvědčit, aby se k nám připojila, avšak ty další jsem nemohla nechat stát na protější straně barikády. To si odůvodnit zvládnu, ostatně bychom za to nakonec zaplatili draze, avšak... To není to nejhorší. Všechny ty roky, kdy jsem se slepě odevzdala tomu rozhořčení nad tím, co mu udělali, co udělali nám všem, se mi teď vracejí. Všechny ty důvody, proč se o mně v ulicích Zlatého města jistě nešeptá nic dobrého a dost možná mé jméno budí strach mezi těmi z nižších kůrů. Ani předtím se však nechovali jinak. Těch pár vyvolených, které mantel anděla srdce neodstrašil, bych dokázala spočítat na prstech obou rukou – a má drahá Dumah mezi ně patřila. Nebýt jí... ... Lucifer by se mnou dávno nebyl. Už by nezáleželo na tom, jestli bychom vyhráli, nebo se odtamtud dostali živí, dost možná bych neměla dost sil vyrvat mu jed z žil. I tak mě to tehdy stálo... tolik. Zachránila nás. A jak jsme se jí za to... odvděčili... Ne... Věděla, co dělá. Všichni to věděli. Pozvedli proti němu zbraň bez ohledu na to, jak moc ho tím raní, nebo co to udělá mně. Rozkaz musí být přeci vždycky splněn. Kamael měl pravdu. Na to místo nás zavedla naše vlastní rozhodnutí. Všechny tři. Mohla vycouvat, mohla něco říct, mohla stáhnout auru ticha a zbavit tak Yesoda jeho výhody... ale ne, nebýt toho, že jsem zasáhla, by úkol splnili, a za to jim nikdy... neodpustím. Nikomu z nich. Vlastně by mě ani nepřekvapilo, kdyby se jim cherub svěřil s tím jeho malým trikem. Kolik dnů a kolik nocí jsem čekala po Luciferově boku a nevěděla, jestli... jestli se ke mně ještě někdy vrátí? A kolik daších měsíců, ba dokonce let, jsem přihlížela následkům té jedné rány? Přesto... Přivřu bolestivě oči. Jedna z výčitek svědomí se dostává hlouběji než jiné. Podobna červu ve shnilém jablku se mi provrtává srdcem i duší. Z hlavy ji vypudit nedokážu, protože... se týká jeho. „Pozdě? Pozdě na co? Zastavit to celé? Kdo jiný než ty to snad mohl zastavit?!“ Mohla jsem... Lásko, měla jsem to zastavit dříve, než sis vzal na bedra tíhu i tohoto hříchu a ponořil ses hlouběji do tmy? Měla jsem tvoji ruku sevřít pevněji a zastavit tě -- nás oba --, než jsme se v ní docela ztratili? Tak ráda si v duchu opakuji, že bych pro tebe udělala cokoliv a já to pro tebe také dělala, avšak... Najednou mám pocit, jako bych tě zklamala. Jako bych nedokázala udělat tu jednu jedinou věc, kterou jsi po mně potřeboval ze všeho nejvíce.
Byť se mé vlastní myšlenky stočí k někomu docela jinému než dvěma andělům shromážděným k mé poctě, pořád na sobě cítím Nakirův pohled. Zatvrdím se. Bradu zvednu, skoro jako bych ho vybízela, ať promluví, nebo ať mlčí navždy. Napůl čekám, že se bez zájmu odvrátí, ale on se příležitosti chopí. Je to už dlouho. Ano, dlouho. Proč mám pocit, jako by to bylo už opravdu... ale opravdu hodně dlouho. Byť si chci odfrknout, nebo mu na to říct alespoň něco patřičně opovržlivého, nezmůžu se k tomu. Najednou tam stojím a hledám v jeho tváři něco... něco, aniž bych to nacházela, nebo byť jenom tušila, co by to mělo být, nebo proč je to důležité. Něco na tom, co říká, jak měkce přitom zní, je tak... povědomé. Jako bychom spolu někdy... mluvili... a bylo to mnohem více než těch pár zdvořilých výměn tehdy ve Zlatém městě, jenom je to... dlouho. Ano, dlouho... Proč... Řasy mi zatřepetají a nadechnu se k odpovědi, ale... “Nakire,” uzme si jeho pozornost generál. Ať už se v tom okamžiku stalo cokoliv, kouzlo pomine a já odvrátím tvář. Neskáču jim do toho. Tak trochu doufám, že díky tomu padne něco více než jenom krutž náznak toho, co se chystá, ale... No, to nevadí. Pokud je do toho zapletený i jeden ze serafínů, věci se komplikují každopádně. Víš o něm, lásko? Jenom s Kamaelem by to bylo snazší -- ten chtěl Dumaj, avšak co chce tady Nakir? Hmm... Odpověď je vlastně očividná. Už jednou nad Luciferem rozsudek vyřkl a ten se ostatně vztahuje i na mou hlavu.
Serafín se pohne. Něco na tom... Noha mi popojede vzad, skoro jako bych chtěla utéct dříve, než se mě dotkne. I ten drobný pohyb si vyslouží Kamaelův varovný pohled a stisk mi na paži zesílí natolik, že zasyknu. Nechce mě pouštět, to vidím, ale rozkaz je... rozkaz. “Copak? Budu ti chybět?” procedím skrze zatnuté zuby, když mu opětuji pohled. Trvá to snad celou věčnost, než mě opravdu pustí. Měla bych být ráda. Možná by se mi mělo dokonce ulevit, avšak to, že putuji z rukou Nebeského generála do rukou Soudce, mi dělá spíše starosti než cokoliv jiného. Pohledem mezi nimi kmitnu. Ano, jistě... Tady pan velký serafín si jednu malou Ctnost jistě srovna zvládne, o tom nepochybuji, ostatně čas strávený na cvičišti společně s Luciferem byl v tomhle ohledu poučný. “Zerachiel,” ušklíbnu se sama pro sebe, když zaváhá a očividně si nedokáže vzpomenout na mé jméno. To ho nezajímám, nebo to měla být skrytá urážka? “Ale jistě, tvé laskavé varování,” vyslovím vzdorně, protože se nejedná o nic jiného než další výhružku, “beru na vědomí, Nakire. Nepředpokládám, že by jsi k němu chtěl přihodit třeba i to, kam míříme, hm?” Navzdory mému tónu mu však stačí udělat jenom ten jeden krok, abych couvla a... Ve svém šanci mu z dosahu neuniknu. Když se skloní a vyzdvihne mě do náruče, do nosu mě udeří ta zvláštní květinová vůně. Jeho vůně? Zaskočí mě tím natolik, že se mu docela zapomenu vzepřít. Nehážu sebou, ani mu to jinak nekomplikuji. Místo toho pohledem vystoupám k jeho tváři a znovu na rtech ucítím otázku, která... se rozplyne v okamžiku, kdy se trojice černých křídel roztáhne a vynese nás prudce vzhůru. | ||
| |||
| Verše: Rozbitá Zhasl ho. Prostě ho zhasl. Pořád tomu nedokážu uvěřit, přesto plamínek na svíčce zázračně znovu nevzplane. Namísto toho celu naplní pach kouře z doutnajícího knotu na znamení, že se to opravdu stalo. Schoulím se před Luciferem v rohu postele a po zádech i pažích mi přejede ten štiplavý pocit namísto varování. Jeho hlas se nese celou prozářenou bílým světlem vyvěrajícím z jeho siluety, nejde se před ním schovat. Ukrytá za hradbou z vlastních pokrčených nohou se rozechvěle nadechnu a přeci jen se odvážím očima kmitnout k Luciferově tváři.
V tu chvíli svět vybouchne a ztratí se v té rudé jiskřivé bolesti. Vykřiknu? Nevím. Párkrát zamrkám ve snaze rozehnat mžitky před očima. Ve hlavě mi bolestivě tepe a na tváři cítím něco vlhkého. Horkého. Krev…? Opožděně mi dochází, že ležím na zemi. Jak…? S tichým zaskučením se pokusím hlavou pohnout, prsty poslepu zašátrám po studené kamenné podlaze.
Nahmátnu jimi ovšem jen vzduch, jak se země náhle prudce vzdálí. A já… Stojím. Stojím? Ne, spíše visím v Luciferově sevření. Bosýma nohama se pokusím zapřít o podlahu, ale třeštící hlava se mi nepříjemně zatočí, když jí pohnu. Ztěžka polknu, když na mne Lucifer znovu promluví… A jen tím prohloubí chaos v mé mysli. „C-co?“ ochraptělý hlas mi poskočí. Chvíli mi trvá, než na něj dokážu zaostřit, čehož okamžitě zalituji. Bílá záře vpalující se do očí mne přinutí je přivřít. Luciferovy otázky mi znějí v hlavě s těžkou ozvěnou a… A nedávají smysl. Nebo dávají? Já… Jak…
A pak se celý svět na okamžik zastaví.
Srdce v hrudi se mi prudce rozbuší, zatímco dech se zadrhne v sevřeném hrdle. S trhnutím natočím hlavu směrem, kterým zazní ten… Jeho… Kamaelův hlas. A pak z dalšího směru. A dalšího. Nejsem schopná jediného slova, jen zmateně těkám pohledem kolem sebe, tvář staženou bolestí mnohem horší než z rozbité hlavy. „N-nech toho… Prosím…“ zaskuhrám tenkým napjatým hlasem, ovšem nestačím to ani doříct.
S očima rozevřenýma široce dokořán sleduji trojici postav, která se vynoří ze stínu. A všechny… Všechny vypadají jako on. Generál. Srdce mi silně tluče, když pozoruji, jak se ke mně blíží. Každý z nich. V tom šoku ani nevyjeknu, když mne Lucifer náhle pustí a nechá spadnout zpátky na kamennou podlahu. Chci se na ní schoulit, schovat se před tím vším, ale on mi to nedovolí. Jakmile mne jednou lapí pohled těch zlatě žhnoucích očí, nedokážu se odvrátit. Dokonce i přestože v koutku mysli vím, že to není skutečné. Není… Není? Ne… Není, on… Je to už tak moc… Moc dávno…
Slova o rozkazu přetrhnou myšlenkou nit. Přistiženě sebou škubnu a plaše skloním pohled k zemi. „Já…“ vydoluji ze sebe, ovšem to už se tyčí všichni tři nade mnou. A jeden z nich… Jako ve snách sleduji blížící se ruku, neschopná se aspoň pokus od něj odtáhnout. Prsty v rukavici se nejdříve lehce dotknou brady, sklouznou po ní jako tolikrát předtím. Zachvěji se pod tíhou té dávné vzpomínky… Ze které mne vytrhne pevný stisk, se kterým mne přinutí dívat se mu do tváře. Nechci. Já… Nechci… On… Oči se mi lesknou, mělce dýchám.
Když se Kamaelův hlas rozezní ze všech stran, pokusím se mu vytrhnout, ale stisk akorát bolestivě zesílí. Nedovolí mi to. Rukama se pokusím zapřít o paži, co mne drží, odstrčit ji, ale… Vyděšeně vyjeknu, když na mne uhodí a vzápětí se o to více bázlivě přikrčím.
„Já… Nevím, já nevím, já… Nevím,“ drmolím poplašeně. Nedává… Nedává to smysl. Není to skutečné… Nic z toho nebylo skutečné… Ne? Nebylo? Matně si vybavuji modré oči svítící ve tmě. Čepel řezající pramen vlasů. Já… Můj… Slib… Ale… To se nikdy nestalo, nemohlo se to stát… Nebo má pravdu? „Všechno… Všechno je moc… Je moc rozbité, ano, rozbité, nevím… Já… Nevím, nebylo to skutečné, to… Nic nevím, neřekla jsem…“ Skutečně neřekla? Strnu uprostřed slova, když si uvědomím, že… Že… Ty modré oči…
Jakmile si to uvědomím, rychle ty své přivřu. Drobně se třesu, přesto vnímám tu vzrůstající naléhavost ve svém nitru. To uvědomění, že tohle… Tohle je důležité… Aby to skončilo. Aby to všechno mohlo skončit… A já nechci nic jiného, než aby to skončilo. Přesto mu nedokážu lhát do očí. Nejde to. Dal mi přeci rozkaz a já… Měla bych… Ale nesmím? Nesmím… Protože to není skutečné. Není. To. Skutečné.
„Omlouvám se. Nemůžu… Nevím…“ opakuji tiše až se nakonec můj hlas vytratí úplně. | ||
