Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Věř mi… Oheň…? To slovo mezi námi zůstane viset. Ani nevím, jestli je to zoufalé přání, nebo ho chci rozpovídat. Jeho úšklebek je odpovědí sám o sobě. Tuším, co přijde. Proč by se také ostýchal udělit mi ránu, která zabolí více než kterákoliv předtím. Když si ke mně přidřepne, pevně semknu rty a zvednu bradu. Jeho pohledu vyjdu vstříc beze strachu. Dech se mi možná chvěje a kůže na rukou bolestivě táhne, avšak tak snadno se zlomit nenechám. „Vážně? Vážně si myslíš, že to bylo takto?“ Neodpovím. Napůl protože do toho nechci skákat a přerušit tak jeho malý proslov, napůl protože má pravdu. Nemyslím si to. Nemusel nikoho nutit… Lásko, sklouzne mi pohled někam za Kamaelovo rameno, zpátky ke kamennému převisu a obloze táhnoucí se nad vrcholky hor, je mi to líto. Máme v našich řadách zrádce – a ne jenom tak ledajakého. Musel nám stát tak blízko, aby věděl o té hvězdě, a také o tom, co se děje v podzemí; aby ho ani pohled té, která stráží Luciferovo srdce, nepodezříval. Jak… Jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem tohle mohla dopustit? Skrze ústí vedoucí z jeskyně ven se prodírá ještě několik slunečních paprsků. Je to jiné, než když jsem dřepěla v jezírku zlaté krve a z posledních sil se snažila udržet vlákna protékajícímu mu žilami. Ano, je to jiné, avšak bezmoc mi otřásá srdcem docela stejně. Ani teď mu nemám jak pomoci. Ne dokud jsem tady. „Co všechno jsme ztratili… Co všechno jsme obětovali,“ zní mi myslí slova jiného muže než toho, jehož zlatý pohled se na mě upíná. Nečekala bych, že zrovna on by dokázal pochopit, čeho všeho se Lucifer musel vzdát. Nebo jak těžké to pro něj bylo. „Kde tohle končí, lásko? Možná jsme tam měli zůstat. Jenom ty… a já…“ Tehdy jsem se tolik bála, že se ke mně už nevrátí. Že se neprobudí. Že jsem to všechno udělala zbytečně. Zrovna tak jako teď jsem se nemohla zvednout a odejít odtamtud. Přinejmenším ne, dokud se jeho rány nezatáhly a krvácení neustalo. Navzdory bolestivě tepajícím spánkům jsem se musela udržet vzhůru, dokud… „Jak jsi nás našel?“
„Hmm, snadno,“ cvrknou prsty muže do zlaté hvězdy, která mi visí kolem krku. Kamaelův náhlý pohyb mě přiměje seknout zamračeným pohledem zpátky k němu. Zakloním se, až mi rozpálená zbroj skřípne o kamennou stěnu, ale za současných okolností mu nemám šanci uniknout z dosahu. Natáhne se a… Tiše zasyknu, když mi prsty v kované rukavici nevybíravě zajedou do vlasů a zvrátí mi hlavu dozadu. Srdce se mi roztluče rychleji. Stačilo by málo, aby bylo po všem. Nic dalšího však neudělá. Jenom se dívá. Na doznání viny, ke kterému nejsou potřeba slova, protože ho mám vepsané do kůže stejně jako všichni v našem městě. Soudí nás za úděl, ke kterému nás sami odsoudili. Jako by sami neprolili více než dost lidské krve ve jménu jejich nepřítomného boha. Ano, bylo… těžké to přijmout. Ačkoliv mnozí ve mně neviděli více než anděla krve, Ctnost, velitelku ze Zlatého města, vždycky jsem k nim měla blízko. Cítila jsem život, který jim koloval žilami. Cítila jsem jejich srdce. Všechny ty drobné i velké pohnutky. Emoce, které je hnaly k činům a řídily jim životy. Nechtěla jsem se k tomu uchýlit. Příčilo se mi to, ale… „Věř mi, Zero,“ padla ta slova i tentokrát, když mi Lucifer poprvé vtiskl lahvičku se zlatě pableskujícím extraktem do ruky. Neměli jsme na výběr. Přestože tomu Tribunál nevěřil, na našich životech záleželo. Proč bychom měli přijmout jejich rozsudek smrti a ztratit všechno, čím jsme byli, jenom aby se v Háji Nesmrtelných zrodil někdo nesoucí naši tvář, jméno i úděl. Další dokonalá zbraň, další loutka v rukou těch, kteří se skrývali za naším Otcem, další… promarněný život. Do Kamaelova hlasu se vlije kapka naléhavosti. Na to jsem čekala. Jakýkoliv projev emocí, kterých bych mohla využít, přesto… je těžké se vyznat v tom, co po mě chce. Pokání? Byť mi napřed obočí cukne, vzápětí semknu rty a uhnu před ním pohledem, jako by ten jeho pálil. Z toho, co říká, se mi svírá žaludek – avšak z jiných důvodů, než by možná čekal. Ví toho hodně. Až moc. Náš zrádce se zpátky nedržel, ale… „Tehdy s Dumah…“ splyne mi ze rtů docela tiše, aniž bych k němu stočila pohled. Ten držím při zemi. Dech se mi zachvěje tak, že to napřed ani nedořeknu. Polknu. Dopřeji si chvíli, abych se… odhodlala. „Bylo to poprvé, co jsem ho viděla… takového. Nevěděla jsem… Nevěděla jsem, proč ji chtěl, a když mi to konečně řekl… bylo už příliš pozdě.“ „Ani nevím, kde je, Kamaeli,“ pokračuji lítostivě. „Některé věci možná vím, ale udržet si povědomí o všem, co dělá, nebo kde to dělá, je i nad mé síly.“ Samozřejmě. Samozřejmě, že jsem i já zapochybovala. „Věříš mi?“ slyším to znovu. A znovu. Kdykoliv jsem se na naší cestě zaškobrtla, obrátil se ke mně hřejivý pohled stříbromodrých očí a já ochotně vložila svou dlaň do té jeho. „Věř mi.“ Kráčeli jsme bok po boku. Nemohla jsem ho nechat se prodírat tmou samotného. Ať už ho čekal jakýkoliv osud, byla jsem odhodlána ho s ním sdílet. V dobrém i ve zlém, jak by řekli smrtelníci. Pochybovat je snadné. Naše cesta nebyla, ale… „Zero… Věř mi. Jako vždy.“ Přinejmenším jsem ho měla stále po svém boku. Přinejmenším tam byl vždycky, aby sevřel mou dlaň ve své a dovedl mě zase o něco dál. To je úděl, který jsem si vybrala. Ať si o mých volbách mysleli cokoliv, přinejmenším jsem si je sama zvolila. Už jsem nebyla Ctnost zavřená v sarkofágu, která povinnost splnila bez ohledu na cokoliv jiného. Dokonce i vlastní přesvědčení. „… Zerachiel, není jiná možnost. Víme to oba. Úkol musí být splněn.“
Rty se mi zachvějí, než je stisknu pevněji k sobě a pohnu hlavou tak, abych k němu zvedla lesklý pohled. Maska je to takřka dokonalá, jenom kdyby… repliky nebyly poskládané z polopravd a lží. | ||
| |||
 | Návraty „Ano, pamatuješ si to dobře. Byli jednou z rodin, které jsme v ten večer stačili navštívit a varovat,“ přitakám v odpověď na Alexovo zamyšlení. Skutečně, Winchesterovi mne nenapadli jen tak. Uleví se mi, když Alex s mým návrhem souhlasí – sice jsem měla v záloze pár dalších jmen, ale… Ze společenské scény jsem byla pryč opravdu dlouho, a tak bylo třeba vybírat opravdu pečlivě, kterým jménem se hodláme zaštítit. Nakonec všechny důležité střípky naší krycí historky zapadnou hladce do sebe – vlastně mnohem více a lépe, než jsem sama doufala.
„Tak tedy Winchesterovi,“ kývnu hlavou a pohled upřu zpátky k okénku s odhrnutou záclonkou, zatímco v kočáru se opět rozhostí to zvláštní napjaté ticho před bouří, ke které se schyluje.
Otázkou jen zůstává…
Čí svět se zachvěje, až poprvé zahřmí?
Když kočár s trhnutím zastaví na místě a utichne klapot koňských kopyt, ztuhnu. Chvíli tam jen strnule sedím a dělá mi problém, byť se nadechnout. Srdce mi zběsile tluče, zatímco se hlavou míhá přehršel křičících myšlenek. Jsem na místě. Vítejte ve vašem novém domově, paní Flanagan, zazní mi v hlavě Hartova osudová slova. A teď… Teď jsem zpátky. Ačkoliv, odešla jsem vůbec někdy? Ne… Ve skutečnosti ne. Nejenže jsem tady zemřela, ale jedna má část… Zůstala uvězněná v tom malém temném pokoji, schoulená za zavřenými těžkými dveřmi. Nechala jsem ji tam…
Jako ve snách vylezu z kočáru ven a poodejdu od něj pár kroků. Zastavím se na místě pohledem upřeným na velkou rudou budovu stojící před námi. Očima kloužu po jejích základech, zdech i zamřížovaných oknech. V teplém denním světle nepůsobí zdaleka tak děsivě jako v to studené šedivé ráno. Přesto se mi svírá žaludek při pomyšlení, co vše se skrývá za pečlivě upravenou fasádou.
Pere se to ve mne, všechny ty rozporuplné emoce. Cítím hořkost pod jazykem i kyselost v sevřeném krku mísící se s neurčitou pachutí zlosti stírající i slaností provázející se všechnu tu úzkost a bezmoc, kterou ve mne vyvolá pohled na kované mříže strážící okna v přízemí. Snad se mi ani nechce věřit tomu, že tu opět stojím… Že jsem se sem vrátila z vlastní vůle. Tentokrát to ovšem není Hartův hlas popohánějící mne vpřed, ale ten Alexův.
Poplašeně sebou trhnu. Očima zatěkám po obou stranách ulice stejně jako tehdy. Měla jsem to aspoň zkusit… Měla jsem aspoň pro jednou zkusit vzít osud do svých vlastních rukou a rozeběhnout se pryč. Co na tom, že by mne Sturges pravděpodobně dohnal a přivlekl zpátky. Aspoň bych to zkusila. Takhle jsem tam vešla jako jehně na porážku. Jenže teď už nejsem jehně. A není to moje porážka, kvůli které zde jsem.
„Promiň,“ hlesnu omluvně a uhnu pohledem. „Už můžeme,“ vydechnu vzápětí, když ochotně přijmu jeho rámě a zavěsím se do něj. Kráčím blízko něj, bokem se jej při chůzi lehce dotýkám. Dveře se nezadržitelně blíží. Ovšem dnes… Dnes je to jiné.
Já jsem jiná.
Mlčky stojím po Alexově boku a nijak se nesnažím zasahovat do jeho rozhovoru s postarší ženou, která se nás hned po příchodu ujala. Jako správná Jeruzalémská manželka jen občas kývnu souhlasně hlavou, abych podpořila Alexova slova. Jsem ráda, že mluví jen on. Já… Zdaleka bych to nezvládla tak dobře jako on, i nyní mi dělá problém soustředit na slova, která mezi jím i sestrou padají.
Namísto toho se neustále rozhlížím, pohledem kloužu po zimní zahradě tvořící vstupní halu. Možná proto se tomu místu říká Greenhill? Přesto namísto vůně květin a svěží zeleně, která nás obklopuje, vnímám jen to… Něco. Je to stejně neurčité a nepopsatelné jako tehdy, když jsem sem vstoupila poprvé. Dnes si však už umím spojit, co to znamená. Co cítím. Tohle místo musí být nasáklé smrtí… Kolik lidí vypustilo duši mezi těmito zdmi za všechna ta desetiletí, co tu Greenhill stojí… Ale tohle jednoho dne skončí. Tohle je první krok.
Hovor na okamžik podbarví tiché zašustění bankovek, když Alex jednu z nich vytáhne a přisune ji po pultu směrem k ženě. Ta snad ani nezaváhá, když ji nechá zmizet pod svojí dlaní. Nakonec… Kolikrát se tu tohle už muselo dít? Je mi zle z toho, jak snadné to celé ve skutečnosti je.
Celé je to špatně.
„Děkujeme vám za pochopení i ochotu, madam,“ přiměji se přeci jen promluvit, když nám žena naznačí, abychom ji následovali… Opačným směrem, než když jsem tu byla prve. Přesto se naposledy ohlédnu. Skoro jako bych to viděla. Sebe sama, jak shrbená kráčím směrem k mřížovanému průchodu…
Už poněkolikáté se zavrtím na měkkém polstrování židle a sevřu kabelku na svém klíně o to pevněji. Prsty jedné ruky vklouznu opatrně dovnitř a dotknu se jimi studeného kovu revolveru, který v ní schovávám. Místnost se topí v nazlátlém slunečním světle podtrhujícím teplé odstíny sytě rudých tapet i tmavého lakovaného dřeva. Na jednacím salónku skutečně někdo nešetřil, z každého koutu přímo sálá snaha o to, aby se zde hosté cítili dobře.
Se studenou vlhkou umývárnou s několika zrezivělými plechovými vanami a umyvadly se to skutečně nedá ani v nejmenším srovnávat. Jak by se asi smetánka ze Zahrad tvářila, kdyby je tam vzali? Nebo provedli podzemím skrývajícím se ve sklepení budovy. Tohle je jen pozlátko, způsob, jak ulevit od výčitek svědomí těm, co by snad nějaké měli. Je to pouhá iluze, jako když do mísy vyskládáte naleštěná jablka plná červů.
A pak… Pak se z chodby ozve zvuk kroků.
Ostře se nadechnu a vypnu se v zádech. Očima krátce střelím k Alexovi sedícímu vedle mě a… Klika se pohne. Ozve se cvaknutí. Ten zvuk… CVAK… VAK… AK… K… Drobně sebou trhnu. Takřka neslyšitelná lámaná ozvěna mne přiměje strnout. A v tu samou chvíli si toho všimnu. Zlatavých záblesků těch pár mžitek, co se mi mihnou v zorném poli. Srdce mi poskočí. Pootevřu rty.
Hlas znějící zpoza dveří poznávám. Poznala bych ho kdykoliv na světě. Kdekoliv a kdykoliv. Zlaté mžitky tančící v koutcích očí se bez varování rozpijí a roztáhnou přes celou místnost. Zpoza rtů se mi vydere nešťastný vzdech. Ne, teď ne, teď prosím… Ne… S dalším mrknutím se se v té zlaté záři ztratí celý pokoj, Alex… A já…
… sklopím hlavu i pohled směrem k svým nohám. Tvář se ztratí za oponou rusých vlasů společně s mým zájmem o toho, kdo vchází do mé cely. | ||
| |||
 | Verše: Přesvědčení Zerachiel Generál před tebou i nadále stojí, aniž by ho viditelně cokoliv z toho, co se ti právě stalo, nějak zasáhlo. Ne, nevidíš na něm žádné slitování, ale ani ne snad škodolibost. Měří si tě i nadále tím těžko čitelným pohledem a tváří prakticky bez výrazu, zatímco rozpálená pouta na popáleným zápěstích příliš pomalu chladnou.
„Hmm, o tom nepochybuji.“ Povytáhne oblouk obočí nepatrně vzhůru, když zmíníš pár expresivních výrazů, které by si teď zcela jistě zasloužil. A že bys pro ně nemusela chodit daleko. Přesto po něčem takovém ale nakonec nesáhneš a přistoupíš na jeho pravidla té zcela jistě ne kultivované debaty.
„Vím a je mi jasné, že to víš i ty, Zerachiel. Ostatně jako jeho pravá ruka musíš vědět všechno.“ Pohlédne na tebe vážně, ale když zmíníš způsob, jakým se k všem těm informacím musel dostat, roztáhnou se jeho rty do kyselého úšklebku.
„Heh, vážně? Vážně si myslíš, že to bylo takto? Takto prosté? Tedy ne, že bych něčeho takového nebyl schopen, ale jsou i jiné způsoby. Efektivnější.“ Uchechtne se cynicky, než si podřepne jen pár metrů před tebe, abyste si hleděli zpříma do očí. „Ovšem v tomto případě to bylo ještě prostší. Ve skutečnosti jsem nemusel nikoho nutit k tomu, aby mi to řekl. Tahat ty informace z někoho násilím. Ne, nakonec jediný, kdo přiměl toho druhého mluvit, jste byli vy dva – ty a Lucifer - a to, co pácháte za zvěrstva ve jménu… čeho vůbec? Svobody? Toho, že svrhnete Zlaté město? Nebo co je aktuálně na vašem programu?“ Nakloní hlavu tázavě na stranu, aniž by však z tebe spustil pohled. „Všechny ty vaše plané sliby… které skrývají tu hnilobu pod tím, která je ve skutečnosti ale na rozdíl od nich opravdová. Ostatně…“ Natáhne ruku, aby se dotkl tvé tváře, zvrátil ti trhnutím hlavu na stranu a odhalil krk. „Nevidím žádné černající ophiriové linie. Nic. Takže…“ Nechá s mlasknutím větu nedokončenou a ty sama nemusíš dlouho přemýšlet na co naráží. Ostatně všichni víte, jak se vyhnout tomu, aby sněť požírala vaše těla a jakou cenu za to ti druzí musí zaplatit.
„Viditelně jsi za ty roky padla hlouběji, než bych si kdy dřív dovedl představit. Ta Zerachiel. Teď už ta slova nabírají nový, nelichotivý význam. Řekni mi… Zero… Zarazilo tě aspoň někdy na chvíli, co všechno Lucifer dělá ve jménu čehokoliv, co se mu zrovna hodí? Zapochybovala jsi alespoň na chvíli? Třeba, když začal experimentovat na Ztracených? Nebo na vás samotných? Na… Dumah? Nebo jej jen slepě následuješ jako můra světlo nehledě na to, kam tě zavede?“ Prohlíží si tě, zatímco v jeho slovech snad poprvé zazní jakýsi náznak naléhavosti. Ne, i když se generál tváří odosobněně ke spoustě věcem, tohle se jej dotýká. A nejspíše ne jen kvůli tomu jednomu jménu, které tu už mezi vámi párkrát zaznělo.
„Naštěstí ne všichni jsou tím světlem tak zaslepení, aby nakonec neviděli, že je to vede jen do záhuby… Protože tohle, co děláte, nemůže dobře skončit. Pro nikoho.“
Zpátky domů Delilah Blair Flanagan
„Winchesterová? Hmm, to asi nebude tak špatný nápad. Jestli si dobře pamatuji, část rodiny byla tehdy i v Dvarace a vrátili se s námi na palubě vzducholodi. Viditelně budou dost rozvětvenou rodinou a… Třeba by se to dalo spojit, pokud by se někdo více doptával. Jména bych prozatím nechal stranou. Lidé mají tendenci si domýšlet věci za sebe a, jak říkáš, pokud naznačíme, mělo by to stačit. Navíc, když vezmu v úvahu, jak by se na někoho z Dvaraky dívali místní lidé… Myslím tím na zážitky toho večera a celkově ten barbarský život v Provinciích… To se na jednom podepíše.“ Ušklíbne se Alexander nad tím, jak do sebe věci začínají zapadat. A i když víš, že on by na to zrovna tento pohled nikdy neměl, je na něm patrná jistá spokojenost. „Tohle půjde.“ Zkonstatuje nakonec a opře si hlavu o opěrku.
A vy jedete dál.
☩
Kočár po snad nekonečně dlouhé době zastaví a už se nerozjede. Jste u cíle. Tentokrát ani jeden z vás neusnul. Ne s tím, co vás tam čeká a co se každou uplynulou minutou blížilo. Stačí vyhlédnout z okénka, abys věděla.
Jsi konečně zpět.
Zpátky v Greenhillu.
Tam, kde to všechno začalo.
*Grenhill*
Vystoupíte s Alexanderem z kočáru a před vámi se otevře pohled na rozložitou budovu areálu Greenhillského sanatoria. Vlastně sis ji nikdy neměla možnost pořádně prohlédnout. Tehdy se za tebou zabouchly dveře až příliš rychle. Ale proč také? K ničemu by to bylo. Zato spodní podzemní patra jsi znala velmi dobře. Především pár místností, které měly blíže k vězeňským celám než pokojům pro místní chovance. Ačkoliv, kdo ví. Tehdy šly věci až příliš rychle na to, aby ses mohla po tomto zařízení lépe porozhlédnout.
„Půjdeme?“ Vytrhne tě z myšlenek Alexanderův hlas a nabízené rámě. Jak dlouho na tebe hleděl a čekal? Nebo je lepší se ptát, jak dlouho jsi ty sama hleděla na dům před vámi? Kdo ví. A tak za rostoucího pocitu deja vu vykročíte ke známým dveřím.
☩
„Ano, Winchesterovi. Ti Winchesterovi. A rádi bychom mluvili s někým, kdo to tu má na starost. Slyšel jsem, že pan Fernsby by snad…“
„Ah, samozřejmě, myslíte pana ředitele. Víte, není úplně běžné, přijít přímo sem na osobní jednání bez ohlášení, ale…“
„Je mi to jasné. Jistě ale pochopíte, že bychom sem s chotí nepřišli, pokud by to nebylo urgentní. Navíc bychom celou věc rádi projednali s panem ředitelem osobně. Pokud jde o peníze, ty nebudou problém. Jsou to, ale choulostivé rodinné záležitosti, které nesnesou odkladu. Jak si jistě dovedete představit.“
„Hmm, myslím, že vám rozumím. Je to pokaždé neštěstí, ale pokud se s panem ředitelem domluvíte, věřím, že budete s našimi službami spokojeni. Jak vy, tak váš rodinný blízký. V tom případě mě prosím následujte. Pan ředitel je tu přítomen, ale nejspíše právě kontroluje pacienty, takže vám jej zavolám. Zavedu vás prozatím někam, kde na něj můžete počkat.“
„To zní rozumně. Nebyli bychom rádi, kdyby nás u jednání někdo rušil. Doufám, že nějaké takové místo se tu najde.“
„Samozřejmě. Toto jsou diskrétní záležitosti, které budete řešit pouze s panem ředitelem osobně. Nemusíte se bát, pane Winchestere.“
Lorde… Ale zní to slibně. V tom případě. Půjdeme? Madam?“ „Jistě, lorde Winchestere. Lady. Omlouvám se. Tak mě tedy prosím následujte."
☩
Sedíte na židlích v místnosti, kam vás uvedla postarší žena, která tu viditelně zastávala nějakou z vyšších funkcí, protože se vás po příchodu a zavolání hned ujala. Alexander jako vždy neměl problém vyjednat vaši audienci zde. Ostatně v tomto byl dobrý a jméno Winchesterů mělo viditelně ten správný zvuk i zde.
Místnost je to naprosto odlišná od toho, co bys snad na takovém místě čekala. Vlastně jste ani nezašli do zadního traktu a skrz ten zamřížovaný vchod, které si tak dobře pamatuješ. Místo toho vás ta žena odvedla kamsi bokem do části budovy, kterou neznáš. A teď čekáte v pokoji, který hraje teplými tóny červené a zlaté a působí oproti světu ve sklepení jako z jiného světa. Snad je to i tím slunečním světlem, kterým je příjemně zalitý. Ne, toho se ti tam dole příliš nedostávalo. Je každopádně vidět, že se tu na vybavení zbytečně nešetřilo. Jen židle před vámi je prázdná, avšak nestihnete s Alexanderem prohodit ani pár vět, než se za dveřmi ozvou blížící se kroky. Řekla bys, že jich je hned několik. A pak…
Se pohne klika a dveře cvaknou. V tom zvuku je něco… Ve vzduchu se ti ve výhledu jakoby mihne pár zlatých mžitek. Zachytíš Alexanderův pohled, avšak nestihne nic říct.
„… Převezmu to,…“ Angelo „…Claro.“
Křídlo dveří se začne otevírat a za zvuku toho známého hlasu se ti svět rozpije do zlaté, ve které zůstanou jen ty otevírané dveře tvé… cely.
| ||
| |||
| Tři hodiny
Ráno mne probudí sluneční paprsky deroucí se skrze okno do ložnice. S tichým zamručením se na chvíli schoulím o to více pod peřinou a pohnu hlavou tak, aby mi nesvítilo do tváře. Přeci jen se ale po pár minutách přinutím pootevřít oči a zamžourat po tom cizím neznámém prostoru, kterému bych nyní měla říkat domov. A jakkoliv bych si nepřála nic jiného než se přitulit pod peřinou k Alexovi a znovu přivřít oči – nejde to. Události včerejšího dne na mne nepříjemně dolehnou, těžké a hutné jako mokrá deka.
„Spíše dopoledne,“ náznakem se pousměji, hlas mám tichý, nakřáplý. Skrývá se v něm osten napětí, které cítím i z Alexe ležícího vedle mne. Natočím tvář jeho směrem, když se natahuje po hodinkách. Srdce mi několikrát silně uhodí v hrudi podobno vteřinové rafičce skrývající se v hodinovém strojku. „Dobře,“ hlesnu bez náznaku odporu, jakkoliv obvykle z postele nijak nepospíchám. Naopak jsem to často já, kdo se snaží Alexe přesvědčit o „ještě chvíli“. „A pokud ho nezastihneme, budeme mít ještě dost času na něj počkat nebo za ním vyrazit a najít ho,“ zhodnotím to nečekaně pragmaticky. Tohle opravdu není zrovna obvyklá ranní rozprava. Vlastně není vůbec obvyklá.
Na žaludku se mi udělá uzel. Tři hodiny. Jen tři hodiny než… Mechanicky kývnu hlavou a stejně jako Alex se i já vytáhnu do sedu. Připadám si zvláštně. Otupěle a rozrušeně zároveň, jak se ve mne všechno svíjí, zatímco se nutím ke klidu. Stisk ruky mne vrátí zpátky do přítomnosti. Pokusím se pousmát, ale nejde mi to. A tak stejně jako Alex bez zbytečného zdržování vstanu z postele a dám se do příprav. Přesto to ve mne stále rezonuje. Ta sbírající se nejistota, očekávání i strach.
Tři hodiny.
S přípravami se nijak zvláště nezdržuji, zrovna dnes není důvod si dávat záležet, aby vše bylo perfektní. Stačí, když to tak bude na první pohled vypadat. V koupelně tak strávím jen krátký čas, abych si opláchla obličej studenou vodou a rozčesala vlasy. Bez pomocných rukou osobní služky nezvládnu zaplést z dlouhých hustých kadeří dostatečně elegantní účes hodný urozené dámy ze Zahrad, a tak se o to ani nesnažím.
Nejraději bych se oblékla do košile a kalhot, ovšem to si v dnešní den nemohu dovolit. Ne, rozhodně by nám to nepřidalo na důvěryhodnosti. Namísto kalhot tak bojuji s navlékáním punčošek, které stejně skryje látka těžké černé skládané sukně. Prsty se mi chvějí nervozitou i vypětím, když utahuji tkanice korzetu a bojuji s knoflíky krajkové košile. Po měsících strávených v Provinciích konečně chápu Alexe, proč se cítil tak nesvůj ze zdejší „nepohodlné“ módy. Stále si to pamatuji… Jako by to bylo včera. Jak sedí naproti mně v jídelně, popotahuje si límeček a rozepíná manžety, zatímco se topím v rozpacích. Co jsem mu tehdy říkala? Ah… Že místní móda nám má sloužit jako zbroj a o pohodlí jde až na posledním místě. A přesně tak si připadám i dnes.
Jako bych na sebe natahovala zbroj.
Jen se zbraněmi je problém. Dámské šaty nedovolují ozbrojit se tak, abych měla revolver hned po ruce, musím ho tak schovat do malé příruční tašky společně s doklady a penězi. Nůž pak přijde do všité kapsy sukně. Na té úpravě jsem trvala i přes pohled švadleny, která z toho nebyla vůbec nadšená. Pak už stačí jen nasadit na hlavu černý klobouk s hedvábnými stuhami a upevnit ho ve vlasech tak, aby mi při každém pohybu nesklouzával nebo nesjížděl. Nikdy jsem klobouky neměla zrovna v lásce, přesto nyní děkuji prozřetelnosti, že jsem si jeden v rámci doplnění základního šatníku pořídila.
Jak by se na tuhle moji zbroj tvářila asi Dumah?
Na okamžik přivřu oči. Znám odpověď. Smutně by se pousmála. Kdo jiný než ona přeci věděl, že jsou na světě věci i nebezpečí, před kterými nedokáže ochránit ani ta nejlepší a nejodolnější zbroj ukutá ve výhních Zlatého města, natož pár kousků oblečení.
Nervózně přešlapuji u okna v přízemí a pohledem hypnotizuji ulici. Málem nadskočím, když se ozve klapot koňských kopyt oznamujících příjezd drožky, pro kterou Alex vyrazil. Chvíli panikařím nad tím, kolik času mu to zabralo oproti původnímu plánu, avšak jediný pohled na hodinky mne ujistí v tom, že před sebou máme stále dost času na to, abychom byli před polednem v Grenhillu. Polknu knedlík tvořící se v krku, sevřu mezi prsty úzký kožený řemínek kabelky a rychle se obléknu do černého elegantního kabátu ryze dámského střihu. Rychlým krokem vyrazím z domu ven. Zamknu a klíče pro jistotu schovám opět do růží, kdyby… Kdyby. Kousnu se do rtu a raději se prsty dotknu klobouku, abych se ujistila, že sedí.
Rychle seběhnu schody a vyjdu na ulici, kde na mne už čeká kočár s Alexem. Vyhoupnu se po schůdkách dovnitř a dosednu na sedadlo vedle něj. Asi by se mi mělo ulevit, že první krok našeho plánu je v pohybu – doslova – ale nestane se tak. Zavrtím se na místě, abych našla příjemnější pozici vzhledem ke staženému korzetu a dlaněmi si uhladím záhyby tmavé sukně. Není to úplně dokonalé, odmítla jsem navazovat na sebe vycpávky, co byly dle všeho letos v módě.
Nadechnu se a do nosu mne uhodí nasládlá vůně pečiva. Alex dle všeho myslel na všechno. Včetně toho, že dost možná nebudu schopna pozřít ani sousto. Rozhodně si tak připadám. „To nezní vůbec špatně,“ navzdory tomu se pousměji a snažím se působit tak klidně a uvolněně, jak to jen dokážu. „V pořádku. Já… Ne, máš pravdu, chuť zrovna nemám, ale něco bych sníst měla. Zvláště… Když není jisté, kdy se k nějakému jídlu zase dostaneme,“ odpovím a s tím se přeci jen natáhnu po jednom ze sáčků s pečivem.
Zatímco se kočár v svižném tempu kodrcá ulicemi, uždibuji po kouskách ze sladkého mandlového pletence. Jsou to vrabčí sousta, která do sebe soukám, ovšem odhodlaně pokračuji jedno za druhým, dokud ten kousek pečiva nesním celý. Párkrát se nadechnu, avšak vždy svoji otázku či cokoliv, co se mi dralo na jazyk zase spolknu společně s dalším kouskem snídaně.
Když kočár vjede do čtvrti, kde obytné domy nahradí zcela jiné, vyhlédnu z kočáru ven. Zdejší stavby jsou zdobné, leč rozlehlejší a sloužící konkrétním účelům. Budovy patřící povětšinou pod patronát Církve, hospice, sirotčince… A Zlatá Katedrála vévodící výhledu z okénka kočáru, zalitá nazlátlými paprsky slunce stoupajícího k poledni nad její nejvyšší věž. „Zrovna nad katedrálou vycházelo slunce, když jsme tudy jeli,“ přeci jen můj hlas prolomí ticho v kočáru. „Tolik jsem se bála, že to je naposledy, co něco takového uvidím… Tak jsem se odmítla byť jen podívat ven,“ nevesele se pousměji a vzápětí si tiše povzdechnu.
„Přemýšlela jsem nad tím jménem. Anabelle Winchesterová. Winchesterovi jsou opravdu velká rodina, patří jim hned několik domů v Zahradách i panství za městem. Je celkem složité se vyznat v jejich příbuzenských svazcích, lord Winchester byl už pětkrát ženatý a v každém z těch manželství měl děti. Navíc má slabost pro rudovlásky, takže pár z jeho dětí má ryšavé vlasy,“ dám se do vysvětlování, přeci jen jsem nad tím strávila většinu rána i cesty. Winchesterovi obchodují s tabákem a alkoholem, technickým i užitným. Vlastní hned několik velkých i pár menších likérek, pokud si to dobře pamatuji. „Anabelle si pamatuji. Byla dost… Svá. Dost na to, aby ji na čas rodina nechala odvézt do letního domu za městem než se umoudří. Věkem by odpovídalo, aby byla sestra jednoho z nás… Pro naše účely by mohlo stačit pouze naznačit něco ve smyslu o lady Winchesterové, podrobnosti bychom stejně řadovým zaměstnancům neměli chtít vykládat… Tedy… Předpokládám, že takové delikátní věci se budou řešit jen s ředitelem,“ potřesu hlavou. „Ostatně… Pro mne si přijel také ředitel Hart osobně…“ | ||
| |||
| Verše: Oheň „… fere!“ roznese se okolím můj hlas. Jedinou odpovědí je mi ozvěna nesoucí jeho jméno hluboko do srdce jeskyně. Prchavý záblesk naděje, že bude všechno v pořádku, se rozplyne jako mlha nad ránem. Ani tak se mi odpor ze žil nevytratí a jeho žár nezeslábne. Naopak. Co na tom, že za současným okolností nemám šanci? Srdnatě se mu snažím vykroutit z držení, než stisk konečně povolí a… paže mě prostě pustí na zem. Dopadnu na ni s hlasitým zarachocením zbroje, načež se Kamael otočí a jeho pozornost se přesune k bráně. Musím jednat rychle. Předkloním se, abych se nepřevážila dozadu. Kolenem se zapřu do tlusté pokrývky mechu. Vzepřít se na rozechvěných nohách a vrhnout se ze svahu dolů je však obtížnější, než jsem čekala. Tělo mě zradí i tentokrát. „To bychom měli,“ zazní na znamení, že čas vypršel. Zlaté symboly utvářející bránu se rozplynou. Uměl by z nich Lucifer vyčíst, kam vedly? A měl na to dost času? Nevím, ale… Vzduch je teplý a vlhký. Nenese se v něm charakteristická vůně nebes, chvěje se v něm jisté napětí, jako by se schylovalo k bouři, a zpod převisu jeskyně to ani nevypadá, že by se nad námi rozlévala zlatá záře. Ať už jsme kdekoliv, Zlaté město to nebude. Možná by se mi i ulevilo, kdyby se ke mně Kamael záhy nesklonil a jeho ruce… „Ne!“ vyjede ze mě ostře. Pokusím se mu uhnout. Zhoupnout se tak, abych váhu přenesla na nohy a… S hlasitým zasyknutím skončím zase na zemi. Nemám mu v tom jak zabránit. Je to… frustrující. Můžu sebou házet, kopat kolem sebe, škrábat a kousat, avšak na výsledku to nic nezmění. Jsem bezmocná. Jenom hadrová panna, jejíž cena se odvíjí od toho, co jsou za ni druzí ochotni zaplatit. Nesnáším to. Ještě jednou sebou trhnu, jako by na mě stále nedolehla tíha celé situace, ale Kamael si servítky nebere. To cvaknutí přijde nečekaně. Svaly povolí, jak se mi po kůži rozlije slastná úleva. Musím…! V očích se mi zableskne zlato, ale těch pár rudých kapek, které se vznesou do vzduchu, se nedostane nikterak daleko. Zalapám po dechu. Netrvá to dlouho, než se to mrazivé cvaknutí ozve znovu. Ani bych nevěřila, že to podruhé může být horší. Je. Jako bych se vynořila nad hladinu a uzmula si tolik potřebný doušek vzduchu, jenom aby mě řetězy znovu strhly do hlubin oceánu a do plic se mi vlil chlad. Tentokrát zůstanu ležet. Stejně jako předtím mi trvá překonat ten prvotní nával slabosti, z kterého se mi svírá žaludek a motá hlava. Kamael však na nic nečeká. Kovaná bota se mi mihne nedaleko tváře zabořené do prahu, řetěz zarachotí a— „Kama…“ pokusím se zaprotestovat. Pod zbrojí mi zaskřípe kamení. Bezděčně pohnu nohama, jak se muži pokusím napůl vzepřít a napůl mu vyjít vstříc, hlavně aby mě netáhl jako pytel brambor, ale je to marná snaha. Abych ramenem nevrazila do jednoho z větších kamenů, se přetočím na záda. Přímo mezi lopatkami mi projede něco— nepříjemného, nicméně to není tak nepříjemné, jako když mnou muž smýkne ke stěně. Narazím do ní tvrdě, až se v tom prvním okamžiku předkloním a schoulím více do sebe. Skloní se ke mně. Ruce mi vytáhne nad hlavu a přiměje se napřímit. Pohledem bezděčně následuji trajektorii jeho druhé ruky ke zbrani. Svaly se mi zatnou. Znovu mnou prosákne ten tíživý pocit bezmoci. Mohl by mě zabít – a já nemám, jak mu v tom zabránit. Byť pouta drží na uzdě i mé aury, srdce mi poskočí na poplach, když se v šeru jeskyně zableskne ostří meče, avšak… Ne. Na znamení odporu zvednu bradu. Neucuknu před jeho pohledem. Nechvěji se před ním hrůzou. Odmítám. Jsem Zerachiel, pravá ruka Lucifera, velitelka Jeho vojsk a ta, kterou si vybral, aby mu stála po boku. Nebojím se. Nebudu se bát. Hněvu Generála, Tribunálu ani Otce. Jak jsi to tehdy říkal, lásko? „Je to voják. Něco vydrží.“ Ta slova ve mně nevzbuzují sebemenší útěchu, ale je to pravda. Něco vydržíme. Cokoliv je třeba.
Čepel se zaboří do kamene. Je to blízko. Až moc blízko. Chtě-nechtě to mnou pohne, abych se možnému útoku vyhnula. Tah na rukou mě však udrží na místě. Pootočím tvář, abych viděla, co dělá. Ani to netrvá dlouho, než stěnou za mnou prosákne načervenalá záře. Vztekle zatnu zuby. Předkloním se a od žhnoucího kamene se odtáhnu alespoň tak, jak mi to pouta dovolí. Musím to jenom vydržet. To zvládnu. To zvládnu… I na tuhle vzdálenost ke mně doléhá žár. Rozlévá se zlatým kovem, až ho cítím na kůži. Příjemné to není. Na záda mi odkapávají kusy horniny. S každým úderem srdce to bolí víc a víc, ale nutím se soustředit. Dýchat. Zhluboka. Kamael se pohne. I když se tomu tlaku pokusím vzepřít, zatlačí řetěz blíže— ne, hlouběji do tavené horniny. Oči se mi roztáhnou uvědoměním, co vlastně dělá. Znovu trhnu rukama. Prudčeji. Naléhavěji. A zrovna tak marně jako předtím. Ostře se nadechnu, jako bych chtěla něco říct, avšak to už se žár rozeběhne napříč jednotlivými články řetězu, kovanými náramky, plátovými nátepníky přes celé ruce až k ramenům a pak celou zbrojí. Ať už se mi na jazyk drala jakákoliv slova, oheň je sežehne všechna. Z hrdla mi vyjede leda tak přidušené zaúpění, než znovu zatnu zuby a další výkřik v sobě už zadusím. Musím. Musím… Bolí to. Chvílemi lapám po dechu, jindy se v sobě snažím bolest zadusit. Ani jedno nepomáhá. Trvá to snad celou věčnost, než se Kamael odtáhne. Sotva vytáhne meč ze skály, hornina začne chladnout. Snad jenom vědomí, že bych se o to měla pokusit, mě přiměje se vzepřít a z posledních sil trhnout pouty, abych— Proboha. Abych co?! Vydobyla si centimetr navíc? Stálo to za to? Když mám zase co dělat, abych nevykřikla, dost o tom pochybuji. Žár polevil. Nevytratil se úplně. Zbroj i nadále tísní a pálí, o poraněné ani nemluvě. Tohle bude tělu chvíli trvat, než to zpracuje. Ovšem zpracuje to, to je jisté. Zaskřípu zuby. Navzdory doznívající bolesti a palčivému tlaku na kůži se mi napětí vytratí ze svalů. S trhaným výdechem mi poklesne nejenom hlava, ale i zbytek těla zavěšený na bolavých rukách. Je po všem…
Dumah by se tohle líbilo… Smrtelníci mají rčení, že boží mlýny možná melou pomalu, ale na každého se časem dostane. Otec je však pryč a tohle s ním nemá nic společného, jenom s našimi vlastními rozhodnutími. Je snadné si to vybavit. Siluetu rusovlasé ženy, než se za námi s Luciferem dveře zavřely. Pach spáleného masa. Její křik. Křik té, kterou jsem kdysi zvala sestrou – ba dokonce přítelkyní. „A ty, Zero? Věříš mi?“ Vždycky. I teď. Lidé jsou schopni prolít krev pro tolik různých a často nepochopitelných důvodů, avšak naše věčnost a svoboda… Copak ta za to nestojí? Za všechno? Lásko, obrací se mi mysl opět k němu, vždycky k němu, jako by nás nikdy a nic nemohlo rozdělit, získal jsi všechno, co jsi od ní potřeboval, nebo… Kamaelův hlas přetne nastalé ticho. Přiměji se otevřít oči a vzhlédnout k němu. Proč bych s ním teď měla mluvit… Nemám co získat – a on nemá co ztratit, právě naopak. Pár neopatrných slov by nás mohlo vyjít draze, ostatně mě mimo ruce Tribunálu drží jedno jediné jméno. Můj osud by je netrápil, to je jasné, ale vězni měli putovat do těch správných rukou a generál měl jistě na starost jiné věci než výslech. Tak to vypadá, že se jim jejich věrný pes utrhl ze řetězu… Tiše si odfrknu, když se slovy otře o Lucifera. Nemá ponětí, s kým si zahrává. Na světě není nikdo jako on, ne; je jenom Lucifer a dokonce ani meze stanovené serafínům pro něj mnoho neznamenaly. Přesto… bez té hvězdy… Jak o ní vůbec věděl? Byla to náhoda? Ten muž předtím taktéž sahal po přívěšku; možná jenom nebyl Lucifer tak originální, jak by rád, přesto… Kamael neváhal. Neprohledával mě. Dokonce ani teď se neujišťoval, že u sebe nemám nic dalšího. Těch náhod se skládá nepříjemně mnoho. Náhodou zaútočili tak blízko města, náhodou se to stalo za jeho nepřítomnosti, náhodou si zavolali na pomoc právě generála, náhodou měl připravená ta pouta i artefakt pro otevření cesty pryč, náhodou věděl o přívěšku, který možná tajemstvím nebyl, avšak to, co dokázal, nevěděl jenom tak někdo. Nemám z toho dobrý pocit, lásko. „Pár expresivních výrazů by se tam teď našlo,“ ušklíbnu se. Tón se mi nedaří odlehčit zdaleka tak, jak bych ráda. Slabost míchající se s bolestí jím prosakuje skrz naskrz. Pořád ještě oddechuji ztěžka, ale… ale jsem voják. Něco vydržím. A v rámci možností to mohlo být mnohem horší. „Hmm,“ zamručím. Ty nadávky by byly rozhodně lákavější než se s ním tady vybavovat. „Takže o Dumah víš – a není to jenom vtíravý pocit ani přání vystavěné na skutečnosti, že se nenašlo její tělo… Ne, ty víš. Přiměl jsi někoho, aby mluvil.“ „Neříkej, že součástí tvého velkého plánu je teď, abych mluvila i já… Co přesvědčilo toho druhého? Oheň?“ povytáhnu obočí. | ||
| |||
| K cíli Delilah Blair Flanagan Spánek, který si pro tebe přijde, je díky Alexanderově přítomnosti na hony vzdálený té nekonečné prázdnotě, na kterou jsi byla zvyklá z nocí, kdys usínala sama vydána napospas tomu, co v tobě dřímalo. Ne, skutečně to bylo v jeho přítomnosti jiné. Skoro jako kdyby on nebo něco v něm ty temné spáry Ztraceného drželo na uzdě. Naštěstí pro tebe jste ale v poslední době trávili většinu večerů spolu. Od vašeho návratu do Nového Jeruzaléma se přeci jen dost věcí změnilo oproti způsobu života, který jste vedli v Provinciích až do toho osudného večera.
Ani tentokrát nepřijdou sny, nebo si je rozhodně nepamatuješ, když ráno rozlepíš oči poté, co tě na tvářích zašimraly sluneční paprsky procházející sem oknem s ne zrovna dokonale zataženými závěsy. Aniž by ses dívala na hodinky, můžeš už dle nich poznat, že nevstáváte rozhodně za rozbřesku. Není se ale příliš čemu divit. Přeci jen včerejší den byl náročný, nemluvě o pozdní hodině, kdy jste se dostali do nově povlečené postele. Na druhou stranu, není kam spěchat. Zatím.
Netrvá to ale dlouho a tvůj pohyb viditelně vzbudil i Alexandera, který se s zašustěním přikrývek přetočí záda a chvíli zůstane jen hledět rozespale do stropu. „Hmm, dobré ráno… Del.“ Ozve se po chvíli a koutkem oka pohlédne na tebe, přičemž se lehce pousměje. Avšak dobrá nálada tu mezi vámi nepanuje. Spíše jisté napětí, kterého se ne a ne zbavit. Přeci jen s tím, co se dnes chystá, to nevypadá na příjemnou procházku parkem.
„Myslím, že bude rozumné se začít chystat.“ Zalétne pohledem k oknu, než se natáhne po kapesních hodinkách, které odložil na komodu vedle postele. „Řekl bych, že pokud se nám tam podaří dorazit nějak před obědem, bude velká šance, že jej tam zastihneme. Nebude to ani příliš brzy a ani zbytečně pozdě.“ Přejde Alexander místo obvyklé ranní rozpravy k věcným záležitostem prakticky jen pár minut po probuzení. „A pokud to tak dobře počítám, měli bychom si pospíšit. Máme necelé tři hodiny a s tím, jak daleko je to do Greenhillu, čeká nás většina toho času v kočáru.“ Zaklapne s tichým cvaknutím hodinky a vytáhne se do sedu.
„O drožku se postarám.“ Sevře na chvíli tvou ruku ve své, než se bez dalšího zbytečného otálení postaví a přejde k vašim věcem stále zabaleným v kufrech. Rozepne přezky a odklopí víko toho svého.
Je na čase se začít chystat. Ten den je tu.
☩
Klapot kopyt za oknem jsi nemohla přeslechnout. I tak už ti přišlo, že tu Alexander s drožkou nebyli zrovna v čase, na kterém jste se domluvili. Avšak stačil jediný pohled na hodinky, aby ses ujistila, že za ten pocit může spíše tvá netrpělivost než snad jeho nedochvilnost.
Vezmeš si s sebou to, co sama uznáš za vhodné. Jediné, proti čemu Alexander mohl protestovat, by snad bylo, kdybys chtěla u sebe mít zbytečně nápadné zbraně. Jeden nikdy neví. To samo o sobě v případě honosnějších dámských šatů, kterým ses tentokrát nevyhnula, zužovalo bohužel možnosti.
Jen, co vyjdeš z domu, dveře drožky se zevnitř otevřou a vyhlédne z nich Alexander, který už uvnitř čeká pouze na tebe. Projdeš kolem růží, které i dnes sladce voní a pár kroky se dostaneš přes nevelký pozemek před domem až na chodník, abys nastoupila do vozu.
„To bychom měli.“ Poposedne si Alexander a udělá ti místo. Jak tak sedíte v šeru drožky, která se hned na to poměrně svižně rozjede, ucítíš i vůni čerstvého pečiva, která se line z dvou papírových balíčků na protější sedačce.
„Vzal jsem po cestě něco menšího ke snídani z krámku, kolem kterého jsem prošel. Mělo by to být něco s mandlemi. Myslím nějaké sladké pletence?“ Zapřemýšlí nahlas, než mu dojde i druhá věc. „Pokud ale na to teď nemáš chuť, Del, tak to nech být. Chápu, že… No, prostě posluž si, jak se budeš cítit.“ Dodá vzápětí, zatímco s vámi kočár pokračuje skrz jeruzalémské ulice ozářené sluncem k vašemu vytyčenému cíli.
| ||
| |||
| Verše: Daleko Zerachiel V okamžiku tě pohltí zlatá záře, která však stejně tak rychle i záhy zmizí. Ne, není to stejný pocit jako v momentech, kdy se s tebou kamkoliv přesouval právě Lucifer. Tentokrát s tebou nic netrhne ani se nedostaví ztráta rovnováhy. Je to prostě jen, jako kdybyste prošli dveřmi… někam jinam.
Někam daleko.
Ve vzduchu je náhle cítit jaro a vzduch působí vlhčí a teplejší. Pod generálovými botami zaskřípe pár kamínků, které jsou v ústí jeskyně vědoucí kamsi hlouběji do nitra hory. Stěny i zem jsou tu porostlé bujnou zelení, která na pár místech dokonce i kvete nenápadnými kvítky.
Ne, rozhodně tohle místo není Zlatým městem, které jsi snad čekala. Nabízelo se to, že tě generál a velitel jejich sil vezme právě tam. To jediné dávalo smysl. Avšak… Brána, kterou jste prošli tam viditelně nevedla.
Nemůžeš se ale rozhlížet příliš dlouho. V momentu, co jí projdete, ti totiž zmizí opora a Kamael tě bez skrupulí pustí prostě na zem jako pytel ovsa, aby se rychle otočil a… Nejsi si jistá, co přesně udělal, snad něco jako kdyby vzal ze vzduchu? Zakreslil? Tak jako tak se náhle symboly urychleně přeskupí a stáhnout do jediného centrálního žhnoucího bodu, který po chvíli prostě… zmizí.
„To bychom měli.“ Shlédne k tobě bez špetky soucitu v očích, než se k tobě skloní, převalí tě na břicho a chytí tě za spoutané ruce. Tiché cvaknutí od želízka pout je stejně tak nečekané, jako když ti tvrdě klekne na záda, až ti vyrazí vzduch z plic. Ne, nemáš moc šancí se vzepřít, protože trvá jen okamžik, než ti přetočí ruce tak, abys je měla nad hlavou místo za zády a pak se to cvaknutí ozve znovu. Naneštěstí.
Sevře řetěz poutající ti ruce ve své dlani a začne tě táhnout po zemi hlouběji od ústí jeskyně, než tebou po několika metrech smýkne ke stěně a vytáhne ti ruce nad hlavu, kde je jednou rukou přidrží, zatímco ta druhá sáhne po meči, který má u pasu. Tasí jej a vaše pohledy se na moment setkají. A pak jím bodne tvým směrem… avšak čepel zajede místo tvé hlavy do skály pár čísel nad ní. Kámen se začne tavit. Je to jen kousek od tebe a tak více než dobře cítíš tu horkost. Pár kusů natavené horniny ti kápne na zbroj a stejně tak ucítíš i štiplavý zápach spálených vlasů, které se dotkly toho, čeho neměly. To horší ale přijde, když zatlačí řetěz spojující tvá pouta do roztaveného kusu skály a runové náramky se bolestivě rozpálí. Máš co dělat, abys nezačala křičet, a i pokud začneš, nezahlédneš v jeho tváři snad náznak zaváhání nebo snad slitování se. Takového ho neznáš, pokud si jej tedy skutečně někdy před těmi lety znala.
Ta chvíle se nepříjemně natáhne, než se generál náhle narovná a vytáhne meč ze stěny za tebou, kde v nepřirozeně rychle chladnoucí hornině zůstanou uvězněná tvá pouta. A ty s nimi.
„Takže… Chtěla jsi se mnou mluvit, Zerachiel? Teď k tomu máš příležitost. Věř mi, že tady nás nenajde. Ani někdo jako on.“ Shlédne k tobě a záře planoucí v jeho očích začne pomalu slábnout. „Pověz mi, co máš na srdci, paní krve.“
| ||
| |||
| Vstříc zítřku Jakmile máme za sebou každý svoji střídmou porci palačinek, zamyšlené ticho prostupující domem prolomí nejdříve Alexův hlas a poté i můj. Zítřejší den s každou uplynulou minutou blíží, a s tím i to, co se má odehrát. Hlavou mi stále víří bezpočet myšlenek i otázek, na které nenacházím odpovědi. Jak to uděláme? Který z nás? Tolikrát jsem si to představovala… A tolikrát se to proměnilo v tu nejhorší noční můru. Ostře vydechnu a raději se soustředím na Alexův hlas. Drží mě na místě podoben kotvě – jako už tolikrát.
Povzdechnu si. „Můžu si zkusit aspoň schovat část vlasů pod klobouk, to by mohlo pomoci,“ nadhodím polohlasně. Nic lepšího mne nenapadá, nemám způsob, jak zakrýt to, kdo jsem. Na druhou stranu… Jak Alex pokračuje, tak mi dochází… Že skutečně nehodlá jednat v rukavičkách. Stačí, když se k Fernsbymu nějak dostaneme, a nakonec je jedno, jestli to bude v jeho kanceláři nebo na chodbě nebo kdekoliv. „Dobrá. Máš pravdu. Budeme na to dva. Jen… Jen bych nerada sahala po jedné z mých schopností. Ne, když je v Greenhillu tolik lidí a… A taky má matka,“ šeptnu. Nemůžu si dovolit ztratit nad věcmi kontrolu – tentokrát ne. Navzdory všemu je ovšem jedno jisté – budeme muset být opatrní. Obezřetní. Nesmíme ho podcenit.
Ani v tom, že by někde mohl sedět další Probuzený sloužící jako jeho osobní dárce zlaté krve. Krátce kývnu hlavou – rozhodně nepočítám s tím, že by nám to Fernsby chtěl říci dobrovolně, ale… Ale to uvidíme zítra. Nemá smysl si cokoliv dalšího plánovat, dokud na to nedojde.
Zatímco se Alex zvedne a pomalým krokem vyrazí do kuchyně, já zůstanu sedět na kufru s pohledem nepřítomně upřeným před sebe. Kolik se toho mohlo za ty skoro dva roky změnit na společenské scéně Jeruzaléma? Už ani nevím, kdy naposledy jsem měla v rukách noviny se společenskou rubrikou. Pamatuji si doby, kdy jsme seděli s Barthem společně v salonku a on mi ji předčítal nahlas… Samozřejmě s patřičnými komentáři a postřehy. Nemluvě o jeho zálibě v našich posledních společných pár měsících soužití, kdy mě z nich zkoušel jako malou holku. Ostatně to díky němu jsem musela protrpět všechny ty večírky, návštěvy, slavnosti i soukromá soaré... Kdo by byl řekl, že se mi to jednou bude skutečně hodit?
„Popřemýšlím nad tím a nějaké dostatečně zvučné jméno vymyslím. Možná… Nebude od věci cestou do Greenhillu koupit noviny, pro jistotu. Co si pamatuji, tak Zlaté listy se vždy věnovali spíše dění v Zahradách než ekonomické situaci Jeruzaléma,“ poznamenám. „Já vím… Potřebujeme jen záminku. Zvládneme to… Tak či tak…“ hlas se mi vytratí. S Alexem se nebojím, ostatně byl to on, kdo mne z Greenhillu dostal ven jedním z těch jiných způsobů.
Že je Alex zpátky a stojí nade mnou mi dojde až ve chvíli, kdy ucítím dotek na svém rameni. Rychle zamrkám a zvednu k němu pohled. „To mi taktně naznačuješ, že vypadám přesně tak, jak se cítím?“ unaveně se pousměji. Místo dalších slov jen mlčky kývnu hlavou a nechám se vytáhnout do stoje. Nohy už celkem cítím, stejně jako ruce. Dnes se rozhodně nebojím, že by se mi mělo spát špatně… Ovšem kdy naposledy se mi něco takového stalo? Bez Alexe mne vždy ve stejnou dobu přepadala silná únava vtahující mne nemilosrdně do temnot a s ním jsem usínala s pocitem tepla a bezpečí. Ačkoliv to je něco, o čem jsem už sama od sebe po naší hádce nezačala, stejně jako o pokračujících bezesných nocí.
Dlaní přejedu po Alexově paži, než se od něj odtáhnut a poodstoupím, aby mohl vzít kufry. Sama vykročím po schodech vedoucích do patra jako první. Prsty kloužu po hladkém dřevěném zábradlí a… Kdo tu asi bydlel před námi? A kde je teď? S povzdechem potřesu hlavou a raději natáhnu krok. Ložnice přeci jen vypadá najednou trochu útulněji. Nejen kvůli komodě, ale zejména posteli ztrácející se v záplavě modré. Krátce se dotknu damaškového povlečení, které je v současné chvíli zajisté tím nejdražším v domě.
„Vybral jsi dobře,“ pousměji se. Modrá v kombinaci se zlatou působí uklidňujícím dojmem. Líbí se mi. A Dumah by se líbila také.
Dvě koupelny se nám budou skutečně hodit, i když dnes skutečně nemám v plánu se v jedné z nich zavřít jako obvykle. Přesto se k Alexovi na chvíli přitáhnu, když mě políbí s těmi pár slovy na dobrou noc. „Pokusím se to dnes neprotahovat,“ přislíbím mu, zatímco se ode mne odtahuje. Ovšem stejně jako on to více neprotahuji. Vytáhnu z jednoho z kufrů pouzdro s toaletními potřebami a k tomu lehkou noční košili, načež zmizím v horní koupelně.
Myšlenkami upínající se k zítřku, zvrásněnými rostoucí únavou, se cítím… Zvláštně. Mimo. Pořádně ani nevnímám své okolí, i dveře koupelny nechám pootevřené. Mechanicky ze sebe stáhnu oblečení a stáhnu si stále vlhké vlasy do poněkud neuspořádanému drdolu. Vanu si nenapouštím, na své poměry v ní strávím opravdu zlomek času a voda, ve které se koupu je sotva vlažná. Skoro jako tehdy. V ten první den v Greenhillu… Taky uvítali matku studenou koupelí v den příjmu? Dovedu si představit, že by tam ztropila scénu, ze které by se sestra Meeksová posadila na zem. Ne, moji matku by si rozhodně netroufla uhodit, ji ne…
Ta myšlenka mne vyžene ven. Rychle se otřu a přetáhnu si přes sebe košili. Jen ještě v rychlosti rozčešu vlasy a pak už se s kupičkou svršků v náruči vrátím do ložnice. Dnes jsem to výjimečně stihla rychleji než Alex. Oblečení hodím na kufr, nemám už sílu ani vůli na to cokoliv dnes ještě řešit nebo dělat. Nic krom padnutí do peřin zbarvených půlnoční modří, ve kterých stačí už jen vyčkat na návrat Alexe.
A pak…
Pak už nás čeká jen zítřejší den… | ||
| |||
| Konec dne Delilah Blair Flanagan Těžko říct, zda vůbec někdo z vás doceňuje sladkou chuť palačinek s džemem vzhledem k tomu, že tu ve vzduchu visí vidina zítřka. Už od pohledu nejsi jediná, kdo tu zadumaně pojídá kusy opečeného těsta za doprovodu tichého cinkání příboru. I Alexandera přistihneš jak chvílemi hledí zamyšleně kamsi do prázdna a mechanicky pokračuje v jídle.
„Hmm, to máš pravdu. Rozhodně nechci použít naše stará jména. Pokud nás ale k němu pustí, už je mi popravdě jedno, zda nás pozná nebo ne. Počítám, že minimálně tebe…“ Zaostří svůj pohled místo stěny na tebe. „… pozná. Ale jak říkám, pokud už se nám dostane do rukou, neuteče. I kdyby na něj tvé schopnosti nepůsobily jako minule, budu tam tentokrát s tebou. Nemá šanci proti nám dvěma. Tedy… neměl by mít.“ Přeci jen připustí fakt, že jdete do poměrně neznámé situace. Kdo ví, co má Fernsby všechno za esa v rukávu, pokud tedy nějaká. Přesto jsi měla s bývalým generálem po boku šance poměrně značné, na rozdíl od pana ředitele.
„Chápu, pokud to bude jen trochu možné, promluvíš si s ním.“ Přikývne pak bez většího zaváhání. „Hmm, pokud nám to řekne. Ovšem nedivil bych se, kdybys nebyla jediná. Ne po té aukci. Možná tak první z toho, co jsi mi tehdy povídala.“ Dodá na tvou úvahu o dalších možných chovancích s podobnými talenty, jaký máte vy dva.
„Důvod? Ano, přemýšlel, ale jen tak zběžně. Nevím, jestli manželé berou své polovičky na prohlídky podobných zařízení. Z toho, co jsi mi povídala, je to spíše místo, kam takové uklidí proti jejich vůli, proto bych asi tu první možnost vynechal. Nic to nemění ale na tom, že nemůžeš mít ty nebo já třeba sestru, která je… řekněme, že by jí prospěl pobyt na takovém místě. Z vícero důvodů.“ Zamyslí se. „Nakonec nemusíme promýšlet zbytečné detaily vzhledem k tomu, že je to jen záminka, abychom se s ním setkali. Věřím, že když bude mít ta sestra nebo snad matka dost zvučné jméno, nebude to ani dlouho trvat.“ Alexander vstane z provizorního sezení na kufru a vydá se do kuchyně. „Tuhle část spíše nechám na tobě, Del. Nejsem úplně dobře informovaný v současných poměrech na místní společenské scéně. Přeci jen… jsem z toho kola už pár dekád venku.“ Ohlédne se s pousmáním přes rameno, zatímco odloží špinavý talířek ke zbytku nádobí.
Sama jsi sice byla v poslední době také mimo místní informační síť, ale pořád jsou tvé znalosti výrazně aktuálnější než ty Alexanderovy. Znáš tu plno jmen a žen, které si snad i někdy zasloužily ústavní léčbu, když jsi byla svědkem některých jejich výstřelků a poněkud vyhroceného chování. Naštěstí si vždy byla v podobných chvílích pouze pozorovatelem, a ne středobodem zájmu.
„Ale jak říkám, bude stačit, aby to vzbudilo dostatečný zájem. Na detaily už se vyptávat nebude. Respektive nedostane příležitost. Každopádně zítra uvidíme. I kdyby nás nepřijal, jsou i jiné způsoby, jak se k němu dostat.“ Uzavře to celé Alexander, než k tobě dojde a položí ti ruku na rameno. „Už to ale nechme. Zítra je taky den a dnes už toho bylo až až. Myslím, že bude rozumnější se jít vyspat. Vypadáš, že by se ti odpočinek docela hodil.“ Mírně se pousměje a pomůže ti vytáhnout se na nohy. „A tohle navíc bude naše první noc mimo hotel. Snad se tu bude spát dobře.“ Pokývne směrem ke schodům, abyste se pak vydali do patra s ložnicí. Viditelně ani on se teď nehodlá zdržovat umýváním nádobí nebo čímkoliv dalším. Jen vezme pár kufrů s vaším oblečením, aby je vynesl do patra.
Ložnice už nepůsobí tak prázdným dojmem jako dříve. Ačkoliv přibyly jen polštáře a převlečené peřiny na posteli, najednou to i díky dřevěné komodě vypadá jako nezařízenější pokoj tohoto domu. Vše je skutečně povlečené v tmavě modrém damaškovém povlečení se zlatým vzorem, o kterém se Alexander před tím zmínil.
„Hmm, druhou koupelnu jsem viděl i v přízemí, takže… Nenech se rušit, Del. Zajdu si tam a kdyby náhodou, tak dobrou noc.“ Vtiskne ti polibek Alexander, který tě už zná a moc dobře ví, jak dlouhý čas zvládneš na takových místech strávit. Snad jedině dobře, že v tomto domě jsou skutečně dvě. A tak si Alexander bez dalšího zdržování rozepne přezky na svém osobním zavazadle, aby si z něj vytáhl pár věcí, než se vydá opět do přízemí a ty zde tak zůstaneš sama.
Dnešní den byl skutečně náročný, ale jaký bude ten zítřejší? To si jistě nedovede ani jeden z vás představit.
| ||
| |||
| Verše: Lháři Ten nepříliš povedený pokus se muži vysmeknout je po právu potrestán. Tvář se mi zkřiví bolestí. Skrze zatnuté zuby mi uteče prudší výdech. Ba co hůře, tělo je natolik zesláblé a zpomalené, že mě rozechvěné nohy neudrží. To by nebyl ani tak špatný výsledek, kdyby mě Kamael pustil. I když se do něj mimoděk zapřu plnou váhou, mě však i nadále drží. Bolest se rychle přemění v další vlnu odporu a rozhořčení. Těžko říct, jak dlouho bych v tom marném boji byla schopna pokračovat, kdyby se okolí nerozezněl Luciferův hlas. Vzhlédnu a… přestanu. Dokonce i teď mě jeho přítomnost uklidní, nakonec je po všem. Nemá to šanci vyhrát. A k čemu by mu bylo mě za těchto okolností zabít? Pokud ví, že je Dumah naživu, měl by si dát pozor, aby neriskoval odvetný úder jejím směrem. Frustrovaně semknu rty. Ti dva jsou pro sebe opravdu dělaní. K čemu jim to mlčení je, hm? Čeho tím tak dosáhnou? Přes rameno seknu pohledem po generálovi, který se konečně nadechne a skočí Luciferovi do řeči. Cože…? Prudkou otočku nečekám. Je příliš rychlá, příliš nekompromisní. Spíše mě za sebou táhne, než že bych mu dokázala – nebo snad chtěla – vyjít vstříc. Něco se před námi zlatě zableskne. Napřed jenom zamrkám a přimhouřím oči, avšak během pár chvil se do vzduchu před námi vepíše zlatý kruh tvořený celestiálními runami. Je to tak dlouho, co jsem naposledy viděla něco takového. Jako na povel mě zalije hrůza. Čirá hrůza z toho, co vidím. Co se děje. Tohle nemůže! Patami se zabořím do štěrku a vší silou se mu pokusím vyškubnout, i kdybych se do něj měla zavěsit a nechat se táhnout jako trucující děcko. Dvojice křídel se roztáhne a zastíní tak nebesa. Zoufale se ohlédnu. Lucifera už nespatřím, jenom se mi na okraji oka mihne bílé světlo a on… * * * „… jak se cítíš?“ pootočím se k němu. Byť se mi do slov vlije něha, pohled zlatých očí nabere na přísnosti, jako bych dokázala prohlédnout i tím, co nepřizná. Na okamžik je všechno jako dříve, ale… Teď, když je vzhůru a léčitelé říkají, že je i mimo nebezpečí, se čím dál palčivěji připomínají otázky, které jsem se doma ve Zlatém městě snažila zadusit. Nikdy jsem si je pokládat neměla. A ani tady jsem je nevyslovila. „Napřed by tě měl vidět léčitel. Všechno ostatní počká. Lucifere… Promluvíme si, až ti bude lépe,“ ale teď už mu lépe je a já stále váhám. Kolovalo mezi námi toho o něm tolik. Ve zvěstech o Lháři jsem však nenacházela ani drobek svého Lucifera. Toho laskavého muže, kterého jsem milovala. Byl tam pořád? Nebo jsem se v něm celou dobu pletla? Myslela jsem… že ho znám, že stojím jeho srdci nejblíže ze všech, že bych přeci poznala, kdyby se něco dělo, ale… jeho pár mě zastihl bolestně nepřipravenou. Nedokázala jsem tomu ani uvěřit a navzdory tomu, jak pošetilé to bylo, mě křídla donesla k jeho domu. Možná se obklopuji tím křehkým tichem, které není typické ani pro jednoho z nás, protože se mi stále vrací ta sobecká a stejnou měrou pošetilá otázka. Proč mi nic neřekl? „Nechtěl jsem…“ Já vím, přivřu s povzdechem oči. Skoro si přeji, abych se dokázala zlobit. Abych mu to všechno vyčetla, jenomže… Málem zemřel a mně se najednou zdá bolest, kterou mi jeho pád způsobil, bezvýznamná v porovnání s tím, co se mohlo stát. Málem jsem o něj přišla. Tentokrát navždy. Nedostalo by se mi ani hříšné úlevy nad vědomím, že někde ve světě smrtelníků je. Málem jsme nemuseli bok po boku hledět na to zvláštní podzemní město, do kterého mě přivedl Ramiel. Málem… Změnilo to všechno. Nikdy jsem si nepřipadala tak… bezmocná. Srdce se mi sevřelo a vypadlo ze svého obvyklého rytmu, jako by bylo ze skla, jeho střepy se s každým úderem rozechvěly o něco hlasitěji a každou chvílí se měly rozpadnout v prach. Dny se natáhly a slily se do živoucí noční můry. Pořád to vidím. Jeho. Otřásají jím vlny bolesti, nebo leží zase v posteli a neprobouzí se. Pořád dokola se mi to vrací. „Měli bychom si promluvit,“ hlesnu. Když se naše pohledy setkají, mám pocit, jako by to čekal. Nakonec i já cítím vlny šimravé energie, které se rozlévají do okolí a je stejně těžké se v nich vyznat jako v mém srdci, přesto… „Přiznávám, zlobila jsem se. Najednou jsi byl prostě… pryč a… Víš, jak chodí. Naše povinnost… ale pak nám Yesod ukázal tu dýku a já… nemohla. Napadlo mě, že bych se mohla prostě ztratit, ale… pak by tu zbraň pořád měli a časem by našli způsob jak ji použít,“ potřesu hlavou. „Bylo to hloupé. Nevím, co bych… Mohl jsi zemřít…“ přistihnu se, že mu dlaní spočinu na paži. „Víš…“ dech mi poskočí, skoro jako bych se chtěla přimět zasmát, ale to vědomí na mě znovu dolehne až příliš silně. „Někdo by řekl, že jenom blázen by zašel tak daleko, aby se vyhnul hádce…“ „… ale co bych ti teď mohla říct? Jsi naživu a já… Miluji tě.“ Pouhá dvě slova převrátila můj život vzhůru nohama a už není cesty zpátky. Zlaté město je mi navždy zapovězeno a tohle místo by se mi těžko mohlo stát domovem, přesto je tady on a… Ulice Zlatého města bez něj byly prázdné, dokonce ani mou postel neopustil jeho duch. Každé ráno jsem se musela znovu vyrovnávat s jeho nepřítomností. „Chci ti věřit. A tomu, co tady děláš, ale napřed to potřebuji pochopit, tak prosím… Řekni mi všechno. To dobré, to špatné. Pravdu.“ Naléhavě se na něj zadívám. Snažím se číst ve tváři, kterou znám tak dobře. Nic v jeho výrazu, tónu hlasu ani tom všem, co následujících chvílích padne, však nenasvědčuje tomu, že by mi lhal. A já tomu věřím. Věřím mu.
„Dovedeš si to představit, Zero? Konečně skutečně nesmrtelní? Konečně svobodní?“ „Slib mi to, Lucifere…“ * * * Zlatý had na obloze pozře svůj ocas. Všechno má svůj začátek i konec. Pořád si to pamatuji tak jasně. Toho večera jsem Luciferovi slíbila, že mu budu stát po boku až do konce, ať už v téhle válce padneme oba, nebo se dožijeme kýžené svobody. Věděla jsem, že to nemusí dopadnout dobře. Každý voják to ví, přesto… Stálo mi to za to. I kdybych se musela spokojit jenom s pár dny, měsíci, roky, přinejmenším bych je strávila s ním. Na tom jediném záleželo, a pak mi jakožto prahnoucí po pár kapkách vody ukázal studnici. Jeho velký plán znamenal mimo jiné i to, že nás nečekalo jenom pár chvil uzmutých v chaosu toho všeho, ale věčnost. A právě ta mi právě proklouzla mezi prsty. Jak málo stačí, aby se z nás obou stali lháři. Můj slib jemu, jeho slib mně… Je tohle naposledy? Ne… Ne. NE! Možná je to marný boj, ale to mi nezabrání se generálovi opět vzepřít. Když mě zvedá do náruče, prokopnu nohou do vzduchu a protočím se v ramenech ve snaze mu to alespoň ztížit. Bojuji o vteřiny. Bojuji, protože tohle nemůže být konec. Nemůže být. „Lucifere!“ vykřiknu naléhavě. Vlastně se ani tak nesnažím dostat od Kamaela jako zpátky k němu. Generál mě nepustí. Se mnou v náruči se vznese do vzduchu. K bráně. V návalu zoufalství se natáhnu po své moci. Nebo se o to alespoň pokusím. Je to instinkt. Musím něco udělat, i kdybych si měla vyrvat krev z vlastních žil a použít je proti němu. Musím… Musím, ale nedokážu to. Nerazím na hráz, kterou jsem nikdy předtím nepocítila. Udeřím do ní znovu. Znovu… a znovu. Jako moucha narážím do skla, až mi ve spáncích bolestivě tepe. Po kůži mi přeběhne zlatá záře. Šimrá a hřeje. Za normálních okolností by ani nebyla nepříjemná. Je cítit domovem, kterého jsem se dávno vzdala. Podobná červeným mravencům se do mě zakousne a bez ohledu na to, jak moc se je snažím setřepat a dostat se tak Kamaelovi z držení, mě pohltí. Pohltí všechno. Dokonce i… Lucifera. | ||
