Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Nová pravidla Sklouznu očima k popáleninám na rukách Sarah a jen krátce přikývnu hlavou. Rozhodně jsem ráda, že mne Bradford zachránil před prací v prádelně. Snad si ani nechci představovat, co taková denní práce obnáší, protože ty popáleniny ve mně neevokují vůbec nic příjemného. Nemyslím tak, co bude asi odpoledne po obědě nebo dokonce nyní po rozcvičce. Netuším, kolik mám vlastně času, než mi pomocí léku zase seberou veškerou vůli a utlumí mne do toho děsivého stavu prázdné skořápky. Musím tak využít každou chvíli, kdy vím, co dělám a nesedím jen v temnotě na dně téhle zvrácené králičí nory… A tak Sarah navrhnu hru, se kterou včera přišel Bradford.
Okamžik napětí se rozplyne v okamžiku, kdy Sarah nadšeně souhlasí. Oddechnu si, v duchu i nahlas a tentokrát neváhám s položením dvou otázek, které na ni mám. Dva krátké záblesky, co jsem měla v její přítomnosti… Muselo to mít nějaký důvod. Znám ji jako Sofii – musím ji tak znát. Pozoruji ji, aby mi neutekl jediný záchvěv její tváře, zatímco naslouchám odpovědi.
„Psala bych…“
… jako ten zatracený Penfield! Slovy se nedá pocit to rozhořčení a zlost, co se mi vkrádají do mysli pokaždé, když se mi připomene jeho jméno. Oscard Penfield. Člověk, co z mého života udělal pochybný brakový román. Ale dnes to všechno skončí. Já to skončím bez ohledu na… Mňau! „Krásné zvíře. Jak dlouho Bertu máte, pane Birchley?“
„Ne, není to hloupost,“ vydechnu v tváří tvář zaváhání Sarah. „Ano, měla bys kočku… Krásnou béžovou kočku s modrýma očima,“ zašeptám, zatímco mne v nose ještě štípe pach kočičiny nesoucí se přízemím toho domu. S dalším nádechem je to ovšem všechno pryč. „To je v pořádku,“ šeptnu tichounce a nesnažím se ji dál přesvědčit o tom, že to jméno není divné, protože… To je její jméno. Věřím tomu. Dívka stojící přede mnou není Sarah a nikdy jí ve skutečnosti nebyla.
Avšak zbývá otázka – kdo je Angela? A tak ji nahlas položím, jakmile se Sofie vzpamatuje z té první. Napjatě čekám, co ji napadne. Tentokrát nepřichází žádný záblesk, přesto mám z jejího vyprávění zvláštní pocit pramenící z uvědomění, že to já jsem Angela. Jen při pomyšlení na to jméno cítím hořkost na jazyku a nepříjemné trnutí ve svalech. Sleduji, jak se výraz i řeč dívky přede mnou mění podobna v tu chvíli dojíždějící hrací skříňce. Napětím v tu chvíli takřka ani nedýchám, rty se mi neslyšně pohnou v té naléhavé prosbě. Ke komu?
Snad bych k ní nejraději přistoupila a zatřásla s ní, abych z ní tu odpověď dostala. A snad bych to doopravdy udělala, kdyby se v tu samou chvíli neozval zvuk klíčů rachotících v zámku. Trhnu sebou a naposledy vrhnu po ženě výraz plný marného očekávání, naléhavosti i netrpělivosti… Ovšem marně. Vypadá mimo. Zatěkám pohledem mezi jí a sestrou přešlapující u prahu dveří a až poté vykročím k dívce sedící na posteli. „Sofie,“ oslovím ji a lehce se dotknu jejího ramene, abych ji z toho podivného transu vytrhla.
Strnu, když z ní vypadne to jediné slovo dokončující předchozí větu. „Komu?“ vydechnu bezděčně, ale to už vstává a za zády nám stále podupává sestra.
Jakkoliv nerada, nechám to být a vykročím po jejím boku do chodby, kde nás opět shání do houfu jak stádo ovcí nebo skotu. Cítím rostoucí netrpělivost, když nás vyvádí ven na nádvoří. Snažím se myslet na to všechno, co se stalo před chvílí. Na sníh. Na to, že ty záblesky jsou tím opravdovým namísto všeho kolem, co vidím. Přesto… Ne, nic zvláštního se neděje. Nádvoří je prostě jen nádvoří. Mimoděk si přejedu dlaněmi po pažích, když se do mne opře studený vítr nicméně ten s sebou nese pouze ranní vlhkost. Při pohledu na oblohu se zamračím, přesto se rozhodnu to nevzdat.
„Ale já nechci jít mezi šílené lidi,“ poznamenala Alenka. „S tím nic nenaděláš,“ řekla Kočka, „všichni jsme tu blázni. Já jsem blázen. Ty jsi blázen.“ „Jak víš, že jsem blázen?“ zeptala se Alenka. „Musíš být,“ řekla Kočka, „jinak bys sem nechodila.“
Pozoruji, jak se ostatní ženy kolem roztahují po prostoru a vlastně mi uniká účel tohohle všeho. Za jiných okolností bych to bojkotovala – a vlastně i teď zůstanu stát, zatímco se rozhlížím kolem. Poznám sestru Dorothy obléknutou pro tentokrát v lehkém kabátku. Přimhouřím oči, zatímco začne rozdávat pokyny. Jen mne to utvrdí v tom, že celá tahle přehlídka zoufalství v denním světle nemá žádný smysl. Snad jen, že se zřejmě jednou za den smíme nadýchat čerstvého vzduchu, a i to…
Strnu uprostřed myšlenky, když se mi náhle cosi otře o nohu společně s pronikavým zamňoukáním. Jako ve snách zírám na kmitající se ocas černošedé kočky proplétající se mezi chovankyněmi přímo k sestře Dorothy. Snad až fascinovaně to celé pozoruji, zejména pak když sestra vystrašeně vyjekne. A já v tu chvíli vím… Vím, že nejsem blázen. Nemohu být, protože ta kočka tu ještě před chvílí nebyla. Jak by se sem vůbec dostala? Rozechvěle vydechnu a teprve tehdy upoutá moji pozornost nadšeného povykování ženy stojící nalevo ode mne.
Rychle pochopím proč, když zahlédnu, jak poskakuje a snaží se chytit do dlaní jednu ze sněhových vloček poletujících ve vzduchu. Koutky mi cuknou do úsměvu, zatímco vzhlédnu k jedné z mnoha drobných vloček snášejících se na nádvoří. Scenérie před mýma očima se bez varování rozpije do stovek světel dokreslujících panorama nočního Jeruzaléma. Je to krásný výhled, i když poněkud mrazivý. Cítím, jak se mi plesové střevíčky boří do sněhu, co napadal na balkónek Jeruzalémské opery. Nestojím tu sama. Ne, vůbec ne, po všech těch měsících… Konečně nejsem sama, ale… S Ním.
„Já… Chci, abychom ho našli spolu. Musím u toho být. Vidět ho. Dluží mi mnohem víc, než si myslíš…“
Slyším vlastní tichý hlas, zatímco se mi směrem od dlaní začne rozlévat rukama teplo. Je to tak… Tak správný a známý pocit, je to něco… Čeho jsem se nikdy nedokázala nabažit, nikdy jsem neměla dost a… Na okamžik společně s tím hřejivým teplem přijde i jiný pocit. To, že bez ohledu na všechno, co se stalo a zda z toho budou řeči, že bez ohledu na cokoliv jsem ráda, že tu jsem s ním… A s nikým jiným… „Vždy jsou ledové.“
Opatrně se dotknu prsty rukávu těžkého pánského saka, které mi zůstalo přehozené přes ramena. Bříšky opatrně přejedu po zlatých knoflíčcích i ozdobné výšivce. Na rtech mi sedí šťastný úsměv, zatímco mi do vlasů dopadají nové a nové sněhové vločky. Výskot a smích žen kolem se slévá do neurčité kakofonie, kterou podobny nabručeným basům narušují jen vzdálené hlasy sester snažících se chytit kočku.
„Kam bych měla jít?“ zeptala se Alenka. „To záleží a tom, kde chceš skončit,“ odpověděla Kočka.
Chvíli se mi chce smát společně s ostatními pacientkami, ovšem namísto toho chytím sako oběma dlaněmi, abych si ho k sobě přitáhla blíže. Ukryla se do něj a přivoněla si k němu. A tak tam stojím a dlouze vtahuji do nosu tu známou vůni pižma a koření patřící k jeho hlasu, k pocitu, co jsem v jeho přítomnost měla. K horkosti prostupující kůží. Snažím se vybavit si jeho tváři. Jméno. Rty vyslovující mé jméno. „Del,“ zašeptám a vzpomenu si kratičce na slova Sofie… Na příběh Angely, která se díky rozhodnutí svého manžela dostala do míst, kam nepatřila. Do víru událostí, které ji přivedly až k němu. Angelu i její… Alter ego? Až nyní mi dochází, jak zvláštní fráze to ve skutečnosti byla.
A tak vdechuji tu známou vůni a přeříkávám si v duchu jeho slova. „To by bylo od osudu dost kruté. Přesto po tom všem, co jsme napáchali v minulém životě.“ Osud… Minulý život… Alter ego… Trest… Kdo jsi? A… Kdo jsem já? Snažím se každý ten střípek ohmatat v rukách a přivolat další. Sníh. Noah. Zasněžený les. Sklenka burbonu. Konec talentovaného pana Penfielda… Sofie… Berta… Nakonec se ale vrátím zpátky k zasněženému balkonku opery. K tomu večeru. Ke střevíčkům ve sněhu i bušícímu srdci z toho…. Setkání… Protože když si vzpomenu na to, kdo je on… Budu o další krok blíže k tomu, kdo jsem… Já…
A tak tam stojím, jediný pevný bod uprostřed vířícího chaosu. Dotýkám se rukama saka, knoflíčků i výšivek, prohlížím si zdobené rukávy, na který dopadá sníh ve snaze přijít na to, komu patřil. Nebyl to můj manžel, to rozhodně… Ne. Je to drahý, kvalitní kousek. Šitý na míru, a ne na obyčejný večer, ale… Něco zvláštního… Ples v opeře? Ano, ples v opeře… V zimě… Musela tam hrát hudba. Snažím se ji představit, ten malý orchestr v hlavní hale a…
| ||
| |||
 | Hra Delilah Blair Flanagan „Hmm, no sezení s tím mladým doktorem a tlumící léky k tomu nebo na druhé straně práce v prádelně u mandlu?“ Zvedne Sarah ruce s dlaněmi vzhůru, jako kdyby vyvažovala, která z množností je ta lepší. „Myslím, že bych měla svého favorita.“ Zavře jednu z rukou v pěst a pak jen pokývá hlavou. „Povinná. Jako vše zde. Moc možností volby tu nemáme. Někde jsem zaslechla, že prý je tak život jednodušší. Nemuset zbytečně… přemýšlet.“ Zašklebí se na znamení toho, že tohle rozhodně není něco, pod co by se sama podepsala. Zatímco si češe vlasy, přejde před okno, ze kterého zamyšleně hledí, než ji vyrušíš svou otázkou. Nebo snad návrhem? Sarah se na tebe otočí a na chvíli se zarazí.
„Hmmh, cože? Hru?“ Rozzáří se jí najednou tvář, která do té doby působila poněkud mdlým dojmem. Rychle se posadí na postel a najednou působí jako netrpělivé dítě. „Jistě, jistě… Hru. Mám ráda hry!“ Zabubnuje prsty na pokrčených nohách, zatímco čeká, copak z toho bude. A tak začneš. Je to vlastně prosté, jen tentokrát necituješ náhodné pasáže z Bible jako doktor Bradford. „Sofie? Hmm, psala bych! Ne, nebo malovala?! Ale měla bych určitě kočku nebo klidně i víc. Sofie zní jako někdo takový, kdo by mohl mít kočku. Chtěla bych kočku.“ Nakrčí zasněně rty, zatímco tobě před očima prokmitne obraz vázající se k jiné době a jinému času. Najednou cítíš naprosto jiné pocity, které tebou tehdy proudily. Byla jsi už skoro u cíle. Konečně jsi mohla učinit přítrž tomu všemu. A dostat toho zatraceného Penfileda, který na stránkách těch braků rozmazával tvůj život, nemluvě o tom, co z něj díky své autorské licenci ještě vytvářel. Jen projít kolem té… kočky.
„Ale ne, to je hloupost… asi…“ Všimneš si, jak najednou Sofie znejistí a přes tvář se jí mihne stín. „Sofie by byla… nikdo. Hmm, to jméno je divné. Nechtěla bych být… Sofie.“ Hlesne poněkud zaraženě, zatímco probodává pohledem zem před sebou. Ty se tím však nenecháš rozhodit a pokračuješ s další otázkou. Snad jen chvíli počkáš, až se její stav opět trochu stabilizuje, což poznáš v momentu, kdy se jí vrátí na rty lehký úsměv, se kterým se na tebe v očekávání zahledí, skoro jako kdyby se ta krátká epizoda před chvílí nestala. „Angela… Angela je… Ooh už vím! Tragickou hrdinkou z románu. Určitě má nějaké alterego, které rozhodně není jen tak obyčejné.“ Začne Sarah povídat doslova sama od sebe, avšak všímáš si, jak jí výraz postupně zase potemňuje a kadence slov zpomaluje. „A ta malá Angela, která se jednoho dne dostala tam, kam neměla. Určitě za to mohl manžel, kdo jiný také. A pak hnutím osudu spadla do víru událostí, které… ji dovedly až k…“ Zamračí se a nakloní hlavu na stranu, jako kdyby si nemohla vzpomenout na slovo? Jméno? Klíč zarachotí v zámku a vytrhne tě z této zvláštní chvíle, jak se dveře do vašeho pokoje rychle otevřou. To už uběhlo tolik času? „Tak se zvedejte. Je na čase jít na rozcvičku.“ Vyzve vás zpoza dveří jedna ze sester. Sarah ji snad ani v první chvíli nezaregistruje. Sedí tam s prázdným výrazem ve tváři a vypadá tak zvláštně zasekle. „No tak, nemáme na to celý den.“ Ozve se ode dveří netrpělivý hlas sestry. Ale jsi to nakonec ty nebo samotná sestra, která ji z toho podivného transu probere. „… Jemu.“ Splyne Sarah ze rtů tiše, když se jí jedna z vás dotkne, než jen potřese hlavou a zaostří na vás, jako kdyby se nic nestalo. „Ah, tak jdeme.“ A tak vykročíte. Nádvoří, kam vás všechny vyvedou, je semknuté ze všech stran narudlou budovou sanatoria. Není tu tak žádný prostor na to pohlédnout na svět venku nebo se snad pokusit o útěk. Ne, odtud není moc kam utéct. Vyjdete ven a ofoukne tě studený vzduch. Přesto… vzhlédneš k nebi v naději, že se tvé tváří splnilo. Avšak vidíš pouze oblohu potaženou pár líně se táhnoucími mračny. Nic nenasvědčuje tomu, že by sněžilo nebo by snad mělo sněžit. Většina rozlehlého nádvoří je dlážděná, i když se zde najde pár částí, na kterých roste krátce střižená tráva. Všichni se seřadíte v poněkud chaotických rozestupech v místě, na které vám ukážou a jedna ze sester před vás předstoupí. Znáš ji. Moc dobře si ji pamatuješ ze včerejška. Dorothy vypadá prakticky stejně, jako když přiběhla do ordinace pana doktora Bradforda. Jediný rozdíl je píšťalka houpající se jí na krku a kabátek, který se hodí vzhledem k tomu, jak chladno takto brzy z rána je. Ne, že by se někdo obtěžoval dát vám také nějaký takový. „Všichni připravit…“ Začne rozdávat příkazy k něčemu, co by se snad dalo nazývat rozcvičkou. Ačkoliv stačí se podívat na některé z místních chovanek s jejich nekoordinovanými pohyby a nebo naopak se jen houpajícími ve stoje na nohou, a dojde ti, že je tohle jen jedna z těch aktivit, které vlastně nemají smysl. Viditelně to ví i místní personál, který se alespoň nesnaží ty viditelně ztracené případy nějak napomínat nebo opravovat. A pak… … *… Mňau* Ucítíš, jak se ti cosi malého chlupatého otře o nohu a prosmýkne se kamsi dopředu. „Co… Co to je?!“ Zazní po chvíli v hlase sestry Dorothy nefalšovaný strach, díky kterému nabere poněkud nezvykle na výšce. A ty to vidíš. Černou, nebo spíše černo šedou kočku, která vyběhne skrz srocené cvičenky a vydá se sebejistě k Dorothy, která rozhodně nevypadá, že by si ji chtěla pohladit. Spíše naopak. A jako kdyby se toho nedělo málo. Nejsi první, která si toho všimne. Vlastně nebýt toho skoro až dětinského povykování od jedné z místních pacientek, chvíli by ti to trvalo. Ale pak…
„Sníh… Sníh!“ Slyšíš, zatímco se ti před očima zhoupne sněhová vločka, která krátce zatančí ve vzduchu, než ji nahradí další a… „…Ten muž ti vzal tolik, zabil Karema a další… V mém domě! Slibuji ti, že ho najdu Del a postarám se o to, aby ti už nikdy neublížil. Zaplatí za to, co provedl. Ale hmm, jsou ledové. Měli bychom jít zpátky dovnitř. Ještě nastydneš. Počasí nám nepřeje.“ Jako kdybys najednou nestála na nádvoří Greenhillu, ale rozkládal se pod tebou výhled na noční Nový Jeruzalém. Tam na zasněženém balkóně jeho slavné Opery. „Nevím…Doufám, že ne… To by bylo od osudu dost kruté. Přesto po tom všem, co jsme napáchali v minulém životě. Vlastně… Podívej se na to, kde stojíme Del. Na první pohled to nevypadá jako trest a přesto…“ Najednou nemáš prokřehlé ruce jako ještě před chvílí. Ten zvláštní horký pocit, který z nich proudí… znáš. A přesto nevíš, kde se tam teď vzal. Stejně jako to příjemné teplo kolem tvých ramen… na kterých je černé pánské sako se zlatými knoflíčky. „Ahh, dejte tu věc ode mě!“ „No tak… čiči… pojď sem. No taaak.“ „Hned!“ Slyšíš jakoby z dálky hlasy sester, zatímco se kolem tebe rozléhá smích a doslova hmatatelná radost, zatímco vás všechny zasypává sníh. Sníh, který neměl ještě dobrých několik měsíců přijít.
| ||
| |||
 | Přípravy „Hmm… Uvidím, co mě napadne,“ přislíbím sestře. Byť se nejspíše dalo očekávat, že se z cest vrátím se spoustou příhod a umlčet mě bude možno jenom tím, že mě polijí kýblem studené vody, nestalo se tak. Mluvila jsem o nich překvapivě málo. Bylo to tak lepší. Nezapletla jsem se do svých lží, ani jsem si nemohla mimoděk protiřečit. Někdy je zkrátka snazší odpovídat střídmě a dávat si pozor na jazyk. Na rozdíl od své předchůdkyně jsem se neuměla skrývat za masky ani potlačit své opravdové pocity, a tak se mi nepodařilo skrýt ani to, že sem přijela jiná Vera než ta, která odsud odjížděla. Někdy mi připadalo, že jsem sem už nezapadala. Že jsem to předstírala nejenom sama před sebou – ale i před svou rodinou, která si jistě musela všimnout, že se něco změnilo. Já se změnila. Častěji než kdy předtím jsem se stahovala do ústraní. I když bych se měla spíše snažit využít času, který nám zbývá, se stávalo příliš často, že jsem ráno nasedla na koně a vracela se až večer. Pokojný život v Davenportu otevíral dveře věcem, nad kterými jsem přemýšlet nechtěla. Nemohla. Možná bylo něco pravdy na tom, že jsem s Williamovým příjezdem ožila. Jaká jsem byla předtím, jaká jsem byla potom… Nezáleželo mu na tom. Nebo mi přinejmenším nedal důvod si kvůli tomu připadat provinile. Díky němu jsem si připadala zase jako já – nebo možná pořád jako já? Nescvrkla jsem se do velikosti myšky, ani jsem se nezvětšila tak, že bych už nedokázala projít dveřmi. Změnila jsem se, jistě, ale on mě navzdory tomu pořád… miloval. O tom se pochybovat opravdu nedalo. Bylo to s ním snadné. Stačilo se mu přitisknout na bok a hlavu mu položit na rameno, pak bylo přirozené se opět rozpovídat. Opět se usmívat od ucha k uchu. Po tom všem, co se stalo, přišly dobře míněné rady mamá pozdě. „Mezi pozicí milenky a manželky vede tenká, ale nevratná linie –“ a já ji překročila. Udělala jsem to, co by si dobře vychovaná dáma nikdy neměla dovolit s mužem, kterého nezve svým manželem. U té jedné noci na palubě vzducholodi to neskončilo. Zdaleka ne. Teď už jsem při návštěvách města – a že jsem tam jezdila, jak se jenom dalo – nespávala v ložnici pro hosty.
Možná je to opravdu otázka času… opravdu velmi krátkého času… než si William najde někoho jiného, než si ze mě Verše ukousnou příliš a z Very se stane někdo jiný, horší, nebo než se svět dobere svému konci, ale… stejně bych do té vzducholodi nastoupila znovu. „Za všechno můžou tyhle mocenské sňatky. Pohled mi mimoděk uteče k ohybu chodby, za kterým se skrývá těch pár pokojů určených pro hosty. Vyčítavý hlas mamá, který mi dosud zněl myslí, nahradí něco docela jiného. Dvě slova. Zbytek života… Chtěl by se mnou strávit zbytek života? Chtěla bych já? Pokud bych k sobě byla upřímná, pokud bych se nebála… Přistihnu se, že tam pořád stojím s rukou položenou na zábradlí. A váhám. Ráda bych si s ním o tom všem ještě promluvila, ale teď pro to opravdu není nejvhodnější chvíle. Tenhle rozhovor by se mohl snadno natáhnout. Však on bude čas i po večeři. Dveře za mnou klapnou. Nejvyšší čas se pustit do příprav na večer. Někdy si říkám, že to mají džentlmeni snazší… Oblek se hodí vždycky. Dokonce i na procházky po venkově, byť se jim pak může stát, že si jich budou o deset let mladší dámy dobírat. Hm hmm… * * * Před skříní strávím déle, než by se hodilo. Je to přeci jenom večeře. Světlejší šaty barvící se chvílemi až do bíla jenom přelétnu pohledem a ani ty v odstínech modré mě nezaujmou. Akorát mi připomínají to, co dávno není. Skončím tak opět u zelené. Tu barvou jsem si oblíbila. Na rozdíl od košile sladěné s dlouhou sukní jsou šaty elegantnější volba. Umně vyvedené zdobení zlatou nití mě i teď přiměje se usmát. Byl to dárek. A když na to přijde, není zrovna těžké mi něco vybrat… Zkrotit kudrnaté vlasy je obtížný úkol, obzvláště když mi nezbývá tolik času, kolik bych potřebovala. O nějakém složitějším účesu si tak mohu nechat zdát. Přinejmenším se mi je podaří zaplést tak, aby mi nepadaly do tváře. To mamá musí stačit. Když odšroubuji víčko dózy s nahnědlým práškem, abych alespoň pár lehkými doteky štětečku vyzdvihla oči, zkoumavě se zadívám na svůj odraz v zrcadle. Vypadám zase o něco více jako Zerachiel? Nejsem si jistá. Nikdy si nejsem jistá, jenom ta představa však stačí, aby se mi žaludek sevřel.
„Hmm,“ zamručím, než nad sebou potřesu hlavou. Zase se nechávám rozhodit zbytečnostmi, a tak raději pokračuji v rozdělaném díle, ostatně mi ty drobné úkony, nad kterými nemusím přemýšlet, ale jistou dávku soustředění vyžadují i tak, pomáhají zapomenout. Nebo se přes to spíše přenést. * * * „Ťuky ťuk,“ brouknu, přičemž klouby prstů klepnu do pootevřených dveří vedlejšího pokoje. Nad úctyhodnou hromadou knih, které na ni čekají na stole a zcela jistě je měla dávno vrátit do rodinné knihovny, se jenom pobaveně pousměji. „Tak co? Chceš pomoct s těmi vlasy?“ Času nám moc nezbývá. Naštěstí je o poznání snazší se popasovat s vlasy někoho jiného než těmi svými. Jednak na to člověk lépe vidí, jednak jí místo neukázněných prstýnků kloužou po zádech mírné vlnky. Služebné ve Philipově domě nade mnou nešťastně vzdychaly, kdykoliv jsem se chystala na bál. Ne, že bych se jim divila, ale… na nervozitě mi to neubralo. Sestry naštěstí tak divoké vlasy neměly. Možná proto jsem jim vždycky ráda zaplétala copánky. Už jenom díky tomu, že se daly jejich kadeře přesvědčit, aby držely tvar, jsem si s nimi mohla vyhrát. „Nahoru, nebo dolů?“ přeptám se, než se natáhnu pro hřeben odložený na knize, u které mi stačí už jenom název, abych věděla, že to nebude čtení pro mě.
Vlasy jí přetáhnu na záda. Prsty si je přidržuji, zatímco hřeben klouže mezi hustými prameny, a dávám pozor, abych ji omylem nezatáhla. Má podobnou barvu jako Dumah – spíše do měděna než červena –, ale… ale to sem nepatří. Kde jsem to byla? Ahh, ano. Měla bych si je rozdělit na několik sekcí. „Tohle je teď populární v Benátkách,“ přinejmenším pokud se dá věřit tomu, co se píše v Sedmikrádce, „ale… hmm, počkej, teď by to mělo jít… aha, takhle,“ pousměji se spokojeně. Naštěstí není tak těžké si vybavit obrázek názorně předvádějící, jak se má vést který pramen; jenom se musím soustředit. „A co teď vlastně čteš, Lottie? Než nás mamá lapí do témat vhodných pro společenskou večeři.“ Nechám sestru mluvit, zatímco se věnuji své bohulibé činnosti. Je pravda, že někdy před rodinou utíkám do přilehlých lesů, ale jindy… jako třeba teď… jsou podobné chvíle k nezaplacení. „Tak…“ skloním se k ní a krátce ji obejmu kolem ramen, přičemž mi pohled zakotví na odraze v zrcadle. Na rtech se mi vyrýsuje úsměv, v kterém tentokrát není ani stopy po smutku. „Sluší ti to. Možná bychom ti měli už brzy pozvat nějakého nápadníka,“ neodpustím si to drobné poškádlení, než se opět napřímím. To by bylo… „Půjdeš už taky dolů? Každopádně bych se tady už moc nezdržovala. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby už mamá nervózně stepovala před hodinami.“ Žertuji, ale vlastně… Ani ne. Během Williamových návštěv muselo proběhnout všechno přesně podle plánu. Dostavit se pozdě nechci v žádném případě. Raději nepřemýšlím nad tím, k čemu by se mamá dokázala propracovat, pokud by ho snad měla sama pro sebe. Hmm… S Priscillou nebo bez ní tak zamířím po schodech zase dolů. | ||
| |||
| Tenká hranice Vera De Lacey „To je pravda, ale docela by mě zajímalo, jak taková plněná hrdlička chutná.“ Pobaveně se zasměje Charlotta, které při zmínce o vrbě zajiskří v očích. „Je tam…?“ Protáhne svou otázku, když větu nedokončíš, ale sama na tobě dobře pozná, že tohle není něco, co by z tebe vydolovala, když nechceš. Ostatně klid tam skutečně byl a i jiné věci, jen se ten celkový dojem z toho místa poněkud zkazil těmi nečekanými verši.
Ovšem ano, Charlotta už není malou holkou, co běhala kolem domu a nadávala na chlapce z městečka. Vlastně se už stává ženou na vdávání, alespoň v matčiných očích. Ovšem ty jsou teď naštěstí upnuté plně na tebe, alespoň co se tématu sňatku týká.
„Nic se nemá uspěchat.“
Jako kdybys opět slyšela její slova, když přišel na přetřes sňatek pro tvou druhou sestru, kterou najednou do ničeho netlačili, jen co se provalilo, jak blízcí si jste s vévodou Essingtonem. Ostatně, vzít si jej, výrazně by to posunulo vaši rodinu na společenském žebříčků a tvým sestrám by se otevřely zcela nové, netušené možnosti. Ačkoliv to celé pro tebe možná zní nelibě, pro mamá je to něco, na co soustředila většinu své pozornosti.
„Dávej si pozor, Vero. Mezi pozicí milenky a manželky vede tenká, ale nevratná linie. Stačí, abys dala muži vše, co k tomu patří a už nebude mít důvod ti navlékat prsten ani strojit svatbu. Ne, když nejde o majetek. Ostatně zamilování časem odezní, manželkou jsi však nadosmrti… Ale milenkou jen do té doby, než přijde jiná. Neokoukaná. Někdy je to dříve, někdy později, ale stane se to. U mocných mužů… jako je právě vévoda, je to jen otázka času. Velmi krátkého času.“
Její rady někdy byly ne zrovna nejpříjemnější. Ostatně představit si Williama s nějakou jinou, bylo dosti… zvláštní? Na druhou stranu, o milenkách, veřejných i neveřejných, si i za poměrně svůj krátký pobyt mezi smetánkou Nového Jeruzaléma slyšela možná až moc. Možná nebýt Williamovy aury, motaly by se kolem něj ženy s jeho jménem a pozicí o to intenzivněji. Ovšem jak dlouho to může trvat, než se objeví nějaká jiná? Čistá duše, která se nebude v jeho přítomnosti mít důvod cítit provinile? Matka možná netušila o tomto všem, ale něco na jejích slovech bylo. Nejspíše roky zkušeností.
Ale něco takového se nemohlo zdát vzdálenější, když si William uměl udělat čas jen a pouze na tebe. Nemluvě o tom, že možná ani žádná mladší a hezčí nebude moci přijít, protože už prostě nebude. Nic nebude. Tohle bylo už o poznání drtivější uvědomění než představa, že bys byla jednou pouze zavrženou milenkou.
„Nedbalé elegance?“ Ohradí se skoro až uraženě Charlotta, když si ani ty neodpustíš to sesterské popíchnutí. „Já věřím, že si bude mamá všímat především těch… důležitějších.“ Zazubí se hned na to na tebe. „A jednu šedou myš bude ignorovat.“ Pokračuje s poněkud hranou sebejistotou, protože ty sama víš, že jestli mamá něčemu věnuje zvýšenou pozornost, jsou to především detaily. A stejně tak jako je to známý fakt pro tebe, ani pro Charlottu to nebude nic nového.
„Hmmh, ale už tě nebudu zdržovat. Do večeře zbývají necelé dvě hodiny, tak… máš určitě hodně práce.“ Usměje se, i když je na ní vidět možná také jisté znepokojení, kdy pohledem kmitne k stojacím hodinám u jedné ze stěn. Ne, ani Charlotta nebude jen tak lelkovat kolem. „Ale kdybys měla chvilku, tak… hmm, mohla bys mi pomoci s nějakým účesem? Třeba inspirovaným tvými cestami?“ Požádá tě s neskrývaným nadšením, aniž by věděla, jak se věci tehdy ve skutečnosti měly.
Ale pak už se rozloučíte a ty vyrazíš do svého pokoje. Odpočinout si, převléci se a připravit se na večeři. Ostatně, kdo by si ji nechal ujít, když už údajně dorazily ty nové svícny.
| ||
| |||
| Mlha, sníh a Sofie
Takřka bez mrkání nějakou chvíli hledím na rozmazanou siluetu doktora Bradforad měnící se mi přímo před očima v abstraktní čmáranici. Ve chvílích, kdy se barvy a tvary přeci jen na okamžik ustálí, jako by tam neseděl on, ale... Noah. Oblečený tak, jak si ho pamatuji s černými slunečními brýlemi sedícími na nose. Mluví na mne, ovšem ta slova znějí z čím dál větší dálky, vpíjejí se do sebe stejně jako barvy a já… Já se jim ani nesnažím porozumět. Snad se ani nedívám na něj, hledím skrze něj do prázdna. Nakonec z mých ramenou sklouzne veškeré napětí, zmizí všechno to ošklivé a hnusné, čím jsem se od rána musela brodit. Tak dlouho se nořím do toho konejšivého pocitu prázdnoty vlastního vědomí i duše až se v něm nakonec celá ztratím. Nechávám se jím unášet až nakonec…
… vstávám. Vnímám sílu tahající mne na nohy i dlaň postrkující mne vpřed. Kladu nohu za nohou, aniž bych věděla, že to doopravdy dělám. Prostě tím vším jen proplouvám jako by se mne to ve skutečnosti ani netýkalo. Jsem jen vzdáleným účastníkem sedícím v setmělém divadle, kde už dávno nikdo není. Mrknu a…
… stojím v cele, přesně v místě, kde mne dozorce zanechal. Hledím skrze světlovlasou ženu stejně jako předtím skrze Bradforda. Rty se jí hýbou, ovšem bez významu. Beze slov, co by mi utkvěla v hlavě. Podobna loutce se nechám odvést do postele a vlastně mi ani nepřijde divné, že mi přenechává tu svoji. Je mi to jedno, stejně jako když netečně zavadím o popáleniny na jejích rukách, aniž bych se nad tím, byť na okamžik pozastavila. Jen se mechanicky složím do postele a nechám prázdnotu, aby dokonala své dílo a vzala si mně úplně…
… celou.
Poklidnou všeobjímající temnotu náhle prořízne ostrá zvuk. Rozespale pootevřu oči a chvíli se poněkud dezorientovaně rozhlížím kolem sebe. Chvíli mi to trvá, než se nějak dokážu zorientovat v čase i prostoru. Vlastně až opožděně mi dochází, že mysl se mi už neztrácí v hutném oparu léků vytrhávajících mne z bdělého světa do místa, kde neexistuje žádný význam ani vůle a ani… Já… Srdce mi poskočí, když mi to dojde. Ty léky. Ty zatracené léky… Ztěžka polknu a snad i na okamžik přivřu oči ve snaze…
… polekaně sebou škubnu, když mi do myšlenek náhle vstoupí hlas Sarah. Nebo… Nebo snad Sofie? Rozbolavěle si promnu oči i spánky, když se malátně zvednu na loktech, a nakonec i posadím. Až opožděně mi dochází, že mne musela nechat spát na spodní palandě, i když mi hned zkraje našeho seznámení oznámila, kde je její a moje místo. Možná bych jí měla poděkovat, ale na to se mi toho honí hlavou příliš.
„Ahh… Myslím… Nejsem si jistá,“ zamumlám a předkloním se. Prsty si bezděčně vjedu do vlasů a dlouze vydechnu. Sleduji po očku Sarah a čím více se mi vrací část včerejší terapie s doktorem s Bradfordem, tím… Nejistěji se ohledně Sarah cítím. Pokud tu byl Bradford proto, aby mi pomohl… Tak co ona? „Já… Moc si ze včerejška nepamatuji. Zvláště z terapie s Bradfordem,“ zalžu. „Uhm, klidně bych si to s někým vyměnila, pokud po nich tak touží,“ vypadne ze mne poněkud hořce. S odstupem a čistou hlavou si uvědomuji, jak moc špatné… To ve skutečnosti bylo. Špatné a návykové. Ztratit se uniknout té živoucí noční můře, kterou byl život mezi zašlými zdmi Greenhillu.
… jako Alenka v Říši Noční můr…
Srdce mi poskočí. Jednou. Dvakrát. Vybavují se mi útržky z toho, o čem se se mnou Bradford snažil mluvit. O odrazech, o vzpomínkách. Musím si vzpomenout na to, proč jsem tady. Musím… Musím se odtud dostat pryč. Navzdory té nekřesťanské hodině si náhle připadám tak moc probuzeně jak už celé měsíce ne.
S trhnutím pohlédnu zpátky na Sarah česající si vlasy. „Hádám, že účast je povinná,“ povzdechnu si nenadšeně, když mi povídá o rozcvičce. Vlastně si ani nedokážu představit, co taková rozcvička může obnášet, nikdy jsem nic takového nezažila. Včetně povinného vstávání o půl šesté ráno. Snad jen mne musela občas kvůli lékům budit služebná, jinak jsem rozhodně nikdy nebyla ranní ptáče.
„Do kupy… Dobře,“ hlesnu tiše a opatrně spustím nohy z postele dolů, abych se mohla vzápětí postavit. Musím se rozhýbat. Musím… Musím využít času, kdy na mne ty léky nepůsobí. Palčivě si uvědomuji, že pokud Bradford nic nevymyslí, tak tohle budou zřejmě jediné chvíle, kdy budu sama sebou. Jak dlouho to takhle zvládnu, než tomu prostě podlehnu? Stačí si vzpomenout na ten uklidňující stav beztíže a prázdnoty, na ten únik od toho všeho a…
„Ne!“ vybaví se mi ozvěna vlastních slov vmetených do tváře Meeksové.
„Takže… Do zimy ještě pár měsíců zbývá…“ zamumlám tichounce, zatímco se mi v hlavě rodí plán. Absurdní a směšný, ale vlastně je mi jedno, jak moc bláznivá ta myšlenka je. Jak to Bradford říkal s těmi odrazy? Ah, nejsem si… Jistá… Ale vzpomínám si na chuť sladkého černého čaje, na sníh a na ten pocit. I teď si na to stačí vzpomenout a do žil se mi vlije dávka toho nakažlivého odhodlání. Přejdu k umyvadlu, abych si opláchla dlaněmi obličej a zapila vodou pachuť ulpívající v ústech.
„Sarah?“ promluvím poněkud nečekaně na pobledlou dívku k níž se poutá těch pár nezapadajících střípků. „Co kdybychom si, než bude rozcvička zahráli… Hru? Hru na asociace. Stačí říct první, co tě napadne,“ podívám se po ní, zatímco si otírám mokré ruce do sukně. „Kým bys byla, kdyby ses jmenovala Sofie?“ zeptám se jí a čekám na odpověď, než jí položím i druhou otázku. „A co jméno Angela? Co se ti vybaví?“
Snažím se. Opravdu se snažím. Vlastně se přistihnu, že se těším na to, až nás vyvedou ven na dvůr kvůli rozcvičce. Myslím na sníh. Upínám se k té kratičké ozvěně vzpomínky patřící jiné Delilah. Dostanu se z té králičí nory… Nenechám se tímhle místem pozřít. Protože… Pohledem přelétnu po špinavé zdi s opadanou omítkou a neutěšeném stavu cely… Tohle nemůže být skutečné. | ||
| |||
| Rychlý konec sezení Delilah Blair Flanagan Je těžké udržet tok myšlenek jako dříve, avšak najednou se to nezdá až tak podstatné. Pomalu, plíživě ta medikace, kterou ti sestra vnutila, začíná účinkovat a svět kolem pozbývá na své důležitosti, stejně jako ty. „Hmmh, ano, vypadá to, že ano.“ Zamračí se muž sedící před tebou a zaklapne tvou složku. Ty pokračuješ, snažíš se říct to podstatné, ale je těžké se na to dostatečně soustředit. Najít tu správnou myšlenku. Je to jako chytat kostku namydleného mýdla, která má tendenci vyklouznout, jen co ji pořádně sevřeš.
„Ano, v tom lese…“ Slyšíš hlas doktora Bradforda, který najednou zní podivně dutě. Jako kdyby na tebe někdo mluvil přes okenní tabulku. „To je přesně ono. Odrazy….“ Vidíš, jak na tebe doktor mluví a chvílemi se ti zdá, jako kdyby tam místo něj seděl někdo jiný. Někdo v tmavém kabátu a očima ukrytýma za kouřovými skly kulatých brýlích.
„…Můžou změnit pravidla… Proto ten čaj.“ Dotkne se šálku s kouřícím obsahem a názorně ho pozvedne, i když to něco, co zahlédne ve tvé tváři, jej donutí jen o něco více svraštit obočí.
„…vzpomenout…“ Slyšíš, jak něco říká, ale z těch všech slov k tobě připlují jen některá. Vidíš, že se jeho rty hýbou, dokonce slyšíš i zvuk jeho hlasu, ale většinu jej ignoruješ jako bzučení otravné mouchy poletující kolem tvé hlavy.
„…Mohla byste díky tomu…“ Ne, stále se ti vzdaluje. Všechno. Ale není to až tak špatné. Vlastně společně s tím vším se vzdalují i tvé obavy a strachy. To, co tě dělalo tebou. Zůstává jen… tělo, které i nadále sedí v křesle, zatímco na něj doktor Bradford mluví, než zjistí, že se mu již žádné odpovědi nedostane.
„…Del…“ To je ta poslední hláska, kterou slyšíš, než se začnou události zvláštně překrývat. Je to, jako když někdo v rychlém sledu listuje obrázkovou knihou a někdy se mu některá ze stránek vysmekne a jindy přeskočí rovnou o několik z nich.
Vaše seance s doktorem Bradfordem tak až podivně brzy končí. Skoro jako kdybys tam seděla už jen chvíli, než se otevřou dveře a dojde pro tebe sestra s jedním z dozorců. Asi moc dobře, ví, proč ho bere s sebou, protože potřebuješ, aby ti někdo pomohl na nohy. Když už se rozejdeš, tělo jako kdyby vědělo, co dělat, ale stejně tě musí popostrkovat kamsi před sebou.
Projdeš dveřmi ven a… najednou jimi zase vejdeš do svého pokoje. Skoro jako kdyby ta cesta po chodbách sanatoria neexistovala. Sarah, na tebe mluví, ale stejně jako u doktora Bradforda, je její hlas podivně tlumený a vlastně… je jedno, co ti říká. Za okny už se dávno zešeřilo a zaznamenáš cosi o večerce? Nejsi si jistá. Avšak Sarah ti alespoň přenechá svou spodní postel, když vidí v jakém jsi stavu. Když tě na ni usazuje, všimneš si, jak má zápěstí a ruce pokryté několika ošklivými podélnými popáleninami. Nejspíše práce v prádelně?
Položíš se na postel a jen, co se tvá hlava dotkne polštáře přijde tma. Viditelně tě dnes večer nečekala ani večeře, ale… nakonec to nebylo podstatné.
Z bezesného spánku tě vytrhne ostrý zvuk zvonku, kterým někdo musí vyzvánět na chodbě. Spíš v posteli a tvá mysl je… na tom rozhodně lépe než včera odpoledne? Večer? Ať už ti dali cokoliv, nemělo to účinky, které by vydržely až do rána. Pouze se cítíš trochu malátná, ale ten pocit postupně odeznívá, čím více se probíráš. Za okny je ještě šero. A ještě aby ne. Jak to říkala tehdy Meeksová? Budíček v 5:30? Můžeš si být docela jistá, že o moc víc nebude a také, že takto brzy ráno jsi nevstávala už… no hodně dlouho.
Postel nad tebou vrzne a před tváří se ti zaklinkají nohy, které Sarah najednou svěsí přes pelest postele. „Ahh, na tohle si nikdy nezvyknu.“ Ozve se z patra nad tebou, než dívka prostě a jednoduše sleze. „Tedy… už ses z toho vyspala?“ Zastaví se na tobě její pohled. „Včera jsi vypadala pořádně mimo… Tomu říkám správné Greenhillské přivítání.“ Ušklíbne se, než se vydá do části za zástěnou, která by se s hodně přivřenýma očima dala nazývat koupelnou.
„Chtěla jsem se tě zeptat, jaké bylo sezení s doktorem Bradfordem, ale… Počítám, že sis jej moc neužila. Pokud vůbec nějaké bylo. Hmm, i když…“ Vykoukne její hlava ze strany zástěny, zpoza které slyšíš tekoucí vodu, jak si nejspíše Sarah právě oplachovala obličej. „… někteří tady by za to, co ti dali, upsali duši ďáblu. To mi věř.“ Mrkne na tebe, i když to celé nevykresluje zrovna příjemný obrázek o vlastně čemkoliv.
„Měla by ses dát trochu do kupy. Zanedlouho nás naženou ven na dvůr na rozcvičku. Neptej se mě na to, proč to dělají. V létě to ještě jde, ale v zimě… No, poskakování na místě v mínus deseti člověku moc nepomůže.“ Utře si obličej i ruce do ručníku a vyjde zpoza plenty s jednoduchým dřevěným hřebenem ve své ruce, kterým si pročesává vlasy. „Máš štěstí, že do zimy ještě pár měsíců zbývá. Je čas si zvykat.“ Pousměje a ukáže na tebe vesele hřebenem. Skoro jako kdybyste vůbec nebyly zavřené v jedné malé cele uprostřed šíleného blázince.
Ale zatímco na tebe mluví, tobě se v hlavě vrací události z včerejšího podvečera. Ta Bradfordova slova. Cosi o odrazu a pak chuť toho přeslazeného čaje, který vracel vzpomínky na jeden zasněžený les a ten skoro až opojný pocit dobře odvedené práce. Ovšem, co s tím… to už je věc druhá.
| ||
| |||
| Čas Svícny… Aniž bych si v tom dokázala zabránit, se zatvářím, jako bych kousla do citrónu. Málem bych na ty pitomé svícny zapomněla. Měla bych s ní promluvit. Zase. Ne, že bych se na to cítila, nebo to k něčemu bylo. Vlastně bych měla větší šance na úspěch, kdybych se postavila do arény a zápasila se vzteklým býkem. V jedné ze Spojeneckých zemí je to populární sport. Jenom škoda, že nikdy neslyšeli o Jeruzalémských mamá, protože to je teprve adrenalin! Nikdy bych nevěřila, že to v naší domácnosti budu zrovna já, kdo se vehementně snaží zamezit nesmyslnému rozhazování. Priscilla má možná vlastní prostředky, ale pořád je tady Lottka, která se blíží tomu správnému věku na vdávání. No… Dokud se mamá soustředí na mě s Williamem, přinejmenším nedává smysl, aby se snažila obstarat vhodnou partii mým sestrám. Přeci jenom… pokud by to celé klaplo, otevřelo by to i jim lepší příležitosti… … a já místo toho, abych jeho nabídku byť jenom zvážila, vyplašeně drmolila cosi o tom, že to není moudré a že by to Lucifer nenechal jenom tak být. „Víš, že pokud je to nutné…“ Ahh. Měla bych nad tím přestat přemýšlet, ale více než to, jak by se na to tvářila mamá, mě štve to, že jsem mu už zase dovolila… ovlivnit má rozhodnutí. Stejně jako ona se vždy snažila uvážit to, co by si přál on a jak by její činy ovlivnily jeho plány. To se některé věci opravdu nemění? „Mám dojem, že zmínit v doslechu Marianne,“ zmíním jméno kuchařky, „ještě jednou plněné hrdličky, došlo by v kuchyni ke vzpouře,“ podotknu pobaveně. „Jenom ke staré vrbě. Je tam…“ klid, dere se mi na jazyk, avšak Charlottino významné „nikde nikdo“ mě zaskočí. No, ano. I to hrálo roli v tom, proč jsme tam tak často mířili, ale to bych přiznala spíše Priscille – a ne malé, nevinné Lottce! Někdy si říkám, jestli v Novém Jeruzalémě netrávím příliš času. Uniká mi totiž to, jak se z dívky stává mladá žena. Přeci jenom… Je jí už sedmnáct. V jejím věku jsem se chystala na vdávání, abych se necelé dva týdny po svých osmnáctých narozeninách mohla postavit před oltář. Zdá se to tak dávno. „Slyšet tě takhle mluvit mamá, zabaví ti všechny knihy, které nevypadají jako učebnice,“ poznamenám škádlivě. „A řekla bych, že ty, které jsem ti přivezla z města minule, pro jistotu. Když listovala tou tvou biologií, netvářila se zrovna nadšeně. Nicméně… Ano, procházka byla příjemná. To jsi chtěla vědět, viď?“ povytáhnu obočí dobře si vědoma toho, že se ptala možná na něco trochu jiného. „Na řece jsme viděli obrovské hejno kachen… ale, když zjistily, že pro ně nic nemáme, rychle ztratily zájem.“ Až ta další poznámka mě zarazí. Jistě, že se celé tohle místo s Williamovým příjezdem promění, se přehlédnout nedá. Dokonce i Morris si dá obzvláště záležet na tom, aby měl patřičně naškrobený límeček, a Marianne se v kuchyni vzteká více než obvykle. Samozřejmě, že tomu ani já nejsem výjimkou. Nebo já obzvláště? Kdo by to byl čekal, že se někdy budu tak těšit na další setkání s tím strašidelným vévodou? Nebo že mě vědomí, že už zítra zase odjíždí, zarmoutí? „Mhmm. To ano. Je pěkné, když si zvládne udělat čas, aby nás tady navštívil,“ přitakám měkčeji – a tentokrát i bez snahy jí poškádlení oplatit.
Vím, že to pro Williama není snadné. Vyžaduje dost šachování v kalendáři, aby si vyhradil byť jenom pár dní pro nás dva tady. Proto jsem na začátku roku nevěřila, že by se nám to podařilo uskutečnit, ale on… si to zařídil. Jeho čas by byl drahý, i kdyby se svět nechýlil ke konci, a přeci sem jezdí. Něco takového mě nenapadá poprvé. Když jsem se odhodlala překročit pečlivě vystavěné hranice mezi námi, chtěla jsem strávit čas, který nám zbývá, ať už nám ho zbývá, kolik chce, s ním. A nebylo to, jenom protože jsem se právě pohádala s rodinou. Prostě… byl nesmysl tvářit se, že mezi námi nebylo něco více. Nebo že bych to něco více nechtěla. Mezi prsty si bezděčně protočím pramen vlasů. Dokud nás smrt nerozdělí, jak by to vypadalo v našem případě? Měli bychom roky, nebo ani to ne? Potřesu hlavou, jak se mi myšlenky stočí poněkud pochmurných směrem. Chvíli mi trvá uvědomit si, na co se Lottie vlastně ptala. „Ah… Ano, zítra. Odjíždí… zítra,“ povzdechnu si přeci jenom, než se uvědomím a kudrlinku protočenou mezi prsty zase pustím. Možná bychom si měli ještě promluvit, ale… až potom… „No, měla bych se před večeří upravit,“ zagestikuluji rukou, načež se natočím ke schodišti. „Mám totiž nepříjemný pocit, že má dračice ve svém nabytém programu vyhraněných pět minut na komentování účesů a podobných záležitostí. Pokud zrovna neprovádíš experiment, jak dlouho jí bude ve vévodově přítomnosti trvat všimnout si tvé dnešní… hm hmm, nedbalé elegance,“ pousměji se, „tak ti s těmi vlasy pak klidně pomůžu?“ | ||
| |||
| Utlumená
Sladká chuť černého čaje rozlévající se ústy a klouzající hrdlem sebou přináší i nečekanou vzpomínku. Na sníh. Na kovovou termosku v mých rukách a pušku opřenou o zasněžený kmen stromu. Noahův hlas i výraz, když se z ní napil, zatímco já… Zamrkám a střelím nejistě očima po doktoru Bradfordovi, který stejně jako sestra Dorothy čeká na konec téhle frašky. Jakkoliv nerada, tak bez dalších zbytečných scén pootevřu ústa, aby se sestra sama mohla přesvědčit o tom, že jsem vše skutečně spolkla a poté se už bez vyzvání vzdálím jak od ní, tak i Bradforda.
Usadím se do křesílka a zavrtím se. Jak rychle ty prášky začnou účinkovat? Znovu se ošiju a mimoděk si prsty prohrábnu vlasy. Přinutím se předklonit se namísto zaklesnutí do měkkého polstrování, abych… Byla jsem takhle unavená i před chvílí? Musím si promnout oči, načež si vzápětí poposednu a poškrábu se na brnící ruce jen proto, abych to samé ucítila vzápětí na stehně. Poněkud nervózně vydechnu, zatímco napjatě vyčkává až se ozve klapnutí dveří na znamení, že sestra skutečně odešla.
„Hmmch,“ vydechnu nakonec dlouze a najednou nevím… Nevím. Jen sleduji Bradforda, jak si sedá za stůl a listuje mojí složkou. Už se nadechuji k otázce, co v té složce vlastně je, když jeho tváří náhle prokmitne ten nový, a přitom tolik známý výraz zhnusení přinášející sebou ozvěnu podivného deja vu.
Opětovně si promnu oči, zatímco doktor mluví – nejdříve spíše k sobě a teprve poté se jeho pozornost stočí od sladkého čaje zpátky ke mně. „Co?“ vypadne ze mne jako už tolikrát zaraženě. Jak by mohl ten čaj být najednou sladký, když předtím nebyl? „Ah, to je… To je dobře…? Tedy… Nevím, co to je odraz, ale… Zníte…“ potřesu zlehka hlavou a opětovně si musím promnout oči. V koutcích očí se mi vše rozpíjí do abstraktních skvrn a tělem se šíří ta příjemná malátnost dovolující mi konečně volně vydechnout.
Tentokrát se už bez boje svezu zády o něco níže a zapřu se jimi o polstrovanou opěrku. Podobna hadrové panence se v křesle pozvolna skládám do příjemnější pozice, zatímco hledím na porcelánový hrnek, co stále držím v jedné ruce opřený o stehno. Na dně je zbytek čaje a pro mne je čím dál těžší si vybavit, proč pro mě byl tak důležitý.
„Uhm, říkal jste něco?“ zpomaleně vzhlédnu od hrnku k Bradfordovi. Soustředit se na jeho tvář i hlas je najednou tak moc… Jsem unavená. Chci jen klid, svůj klid a… Zamrkám. „Mám pocit jako… Ah… Ptal jste se… Zvláštního?“ Snad bych se měla narovnat, ale špatně se mi hledá odhodlání k tak revolučnímu činu. „Zvláštního…“ zamumlám. A bylo to…? „Ten čaj… Ah, ne… Předtím jsem… Myslím…“ No tak, soustřeď se, Del. Soustřeď se! Nenapadne mne v tu chvíli nic lepšího než se prostě a jednoduše silně štípnout do vlastního předloktí. Dokonce i tenhle vjem je podivně utlumený, a tak to musím zopakovat takovou silou, až si nehty rozdrápnu kůži do krve. Až v tu chvíli sebou drobně trhnu a ostře se nadechnu. „Pořád jste mluvil… O pravidlech… Tohle místo je divné… Špatné… Napadlo mě, že jsem jako... Alenka. Ta... Víte, která? Že tohle… Nemůže být skutečný… Greenhill. Je to tady... Jako... Ve špatném snu...“ jen s námahou dokončím větu i myšlenku proklouzávající mi mezi prsty.
„A pak… Napila jsem se a byl… Sladký, ten čaj... Tak sladký jako tehdy. V termosce. V lese. Všude byl sníh a… Ten čaj mu nechutnal… Ale mě ano,“ lovím slova. Mluvit nahlas je nečekaně náročné, zvláště když se mi s každým pohybem hlavy o to více rozmaže tvář muže sedícího přede mnou. „Byli… Jsme tam… Nevím… Já se přeci bojím… Zbraní,“ zamumlám něco, co mi v danou chvílí nedává vůbec smysl.
Ovšem… Záleží na tom?
Je zatraceně těžké přesvědčit se, že ano. Můj pohled o to více zmatní, jak se už ani nesnažím na doktora zaostřit. Namísto toho mechanicky pokračuji v rýpání nehtem do ranky, kterou jsem si před chvílí zvládla udělat, dokud z ní nedostanu aspoň pár kapek krve. Bolest takřka necítím, jen ten zvláštní tupý tlak, dokud…
„Ah, kde jsme to… Skončili?“ zeptám se poněkud nepřítomně hlasem postrádajícím takřka jakoukoliv intonaci. „Myslím… Myslím, že ty prášky už… Zabraly,“ vyslovím vzápětí a svezu se zády ještě o něco níže. Přesně tak, jak to dámy ve společnosti nikdy nedělají, přesto… Jako by tady na tom snad záleželo. Jako by záleželo na čemkoliv.
Hrnek mi vyklouzne z prstů a sveze se po noze na zem, kam s křápnutím dopadne a vylije se z něj zbytek čaje. Přesto neudělám nic, abych tomu zabránila, jen to nezúčastněně pozoruji jako by se to snad dělo někomu jinému než mě. „Takové… To bude… Už napořád?“ zamumlám tu zvláštní otázku a přistihnu se… Je to dobře nebo špatně? Jako by mne někdo přikryl těžkou dekou, pod kterou je to příjemné hřejivé… Nic. | ||
| |||
| Čaj Delilah Blair Flanagan Zvedneš kovový kalíšek s prášky a po krátkém zaváhání si je všechny vsypeš do úst. Prášky zanechají na jazyku hořkou pachuť, jak se hned začnou rozpouštět, ale to už ti doktor Bradford podá šálek s čajem, abys je spláchla. Hořkost zažene sladkost, kterou z černého čaje cítíš. I s tou jeho povědomou chutí, která sice není nejvybranější, ale tehdy, když sis jej nalila z termosky uprostřed zasněženého lesa, přišel ti vlastně opravdu k chuti. Jeho chuť je výrazně sladká a ty, jako kdybys v hlavě slyšela tu jeho nespokojenou stížnost.
„Nemám rád, když do toho dávají cukr.“
A pak polkneš prášky a vše je zase pryč. Sestra k tobě přistoupí, aby se opravdu přesvědčila, že jsi to vše polkla. Je to ponižující, ale nakonec se spokojí s tím, že otevřeš ústa, ve kterých nic na první pohled nevidí. „Tak… To bychom měli.“ Pokývá spokojeně hlavou, zatímco ty se vydáš se posadit do křesílka u stolu. Těžko říct, jak rychle to bude působit a co to vlastně to dělá, ale zcela jistě to záhy zjistíš sama na vlastní kůži.
Doktor Bradford tě jen tiše sleduje, než pohledem zabrousí zpátky k sestře. „Takže to už bylo vše, že Dorothy?“ Prosákne do jeho hlasu trochu kousavý tón. „Byla byste tak laskavá a nechala nás tedy už? Na terapii je omezený čas a zbytečně mi jej tu plýtváte.“
„Ehm, ano, doktore Bradforde. Bylo to vše.“ Zazní v hlase sestry až lehké rozpaky, které tam rozhodně nebyly ve chvílích, kdy skutečně o něco šlo. „Omlouvám se, už vás nebudu zdržovat.“ Pokývne hlavou, než se otočí na patě, aby vás tu nechala opět samotné.
„Hmmh, jen samé komplikace.“ Zamručí tiše Bradford, když se za ní dveře zavřou a pak pomalým krokem přejde ke stolu, aby se posadil zpátky do svého křesla naproti tobě. Ty zatím stále sedíš a jak se pozoruješ, je těžké odlišit realitu od toho, co si mysl domýšlí. Točí se ti trochu hlava a nebo se na to příliš fixuješ? Nebrní ti teď trochu levá ruka? A co ta únava, kterou cítíš. Může to souviset?
Doktor Bradford se zatím natáhne po tvé složce, aby jí začal listovat. Rozhostí se mezi vámi ticho, než se doktor natáhne při čtění po šálku s čajem, ze kterého upije a… zhnuseně se ušklíbne. Skoro jako kdyby mu ani ten čaj najednou nechutnal.
„Hmm, zajímavé.“ Podotkne tiše a se zájmem si šálek i s jeho obsahem začne prohlížet, než zkusmo opět usrkne a jen potřese hlavou. „Je sladký. Opravdu hodně sladký.“ Nakrčí čelo, ale na rtech se mu roztáhne zamyšlené pousmání, se kterým na tebe pohlédne. „Přísahal bych, že ještě, než jste přišla, tak nebyl.“ Vysvětlí ti vzápětí něco, co nedává moc smysl. Rozhodně jsi neviděla, že by za celou dobu, co jsi tu, kdokoliv do konvice nebo snad šálků sypal nějaký cukr. Vlastně… ani jsi tu nikde neviděla cukřenku. „Vypadá to na… odraz, který jste vyvolala na tomhle místě. Povězte mi… Nestalo se teď něco, hmm zvláštního?“ Nakloní se lehce nad stůl, zatímco… Ne, teď už se ti to nezdá. Svět kolem se skutečně začíná lehce rozmazávat, podobně jako Bradfordova tvář. A tělem se ti pomalu ale jistě šíří ten příjemný, nijaký pocit uvolnění… a nezájmu. Toho zatraceného nezájmu.
| ||
| |||
| Sestra Vera De Lacey „Starý…. Ale myslím, že zvědavý by byl na mém místě každý.“ Lehce se ušklíbne tvá sestra stojící ve dveřích. „Přeci jen vidět samotného vévodu Essingtona na procházce po venkově… To se nepoštěstí jen tak každému, hmm? Vlastně skoro nikomu.“ Pokračuje tím popichujícím způsobem, zatímco se Morris raději vydá pryč z místnosti, když vidí, k čemu se tu mezi vámi schyluje. Asi také nemusí být u všeho. „Jestli mě omluvíte, dámy.“ Lehce kývne hlavou, než zmizí dveřmi naproti těm, ve kterých stojí tvá malá sestra. Ta jej vyprovodí pohledem, ale v očích se jí pak zablýskne, jen co se je pryč.
„Jeruzalémská smetánka může naší rodině závidět. Tedy… mamá by se pod to určitě podepsala.“ Pokračuje vesele v tom, co víte obě dvě. Mamá je z toho nadšená. Z té velké příležitosti, která se otevírá nejenom pro tebe ale také pro tvou přízeň. Kdyby ale jen věděla, že věci zdaleka nejsou tak prosté, jako si je představuje.
„Noo, unést?“ Zhoupne se dívka od dveří a vkročí do místnosti za tebou. „Co myslíš? Vzhledem k tomu, že předevčírem vyšilovala kvůli tomu, že ještě nedorazil poslíček z města s těmi novými svícny a dneska neměla ani čas okomentovat můj účes a nevhodné chování, protože pořád pobíhá po domě a snaží se… Ani nevím co.“ Pokrčí rameny. „V kuchyni ji ale myslím, už musí opravdu nesnášet.“ Pohlédne na tebe spiklenecky, než k tobě vykročí houpavým krokem, ruce sepjaté za zády.
„A co… Hmm, kampak jste vyrazili?“ Zeptá se tě a pohledem naznačí směr ke schodům, po kterých před pár okamžiky zmizel William. Nejezdil sem nikdy s velkým doprovodem. Vlastně nezvykle úsporným oproti jeho první návštěvě zde, kdy jste museli poskytnout pohoštění i jeho ozbrojenému doprovodu. Skoro by jeden řekl, že sem jezdil inkognito. Pouze kočí a jeho osobní sluha, který se staral o vše potřebné. Jestli bylo moudré, a především bezpečné pro někoho jako on cestovat takto naprosto bez ochrany, bylo diskutabilní, i když ty jsi byla jedna z mála, kteří věděli, že se o sebe uměl velmi dobře postarat, když to bylo zapotřebí.
„Do lesa? Nebo snad k řece? Nebo… na vyhlídku?“ Začne sestra bez váhání vyzvídat. „Na vyhlídce je to teď určitě pěkné. Ten výhled a hlavně… nikde nikdo.“ Nemizí jí úsměv ze rtů a je na ní patrné, jak je z toho celého nadšená. Nebo spíše zapálená? Ostatně už i ona mezi čtení tlustých encyklopedií zařadila i trochu prostší, ale o to zábavnější literaturu. Nakonec už i ona dorostla do toho věku. Snad jen škoda, že Penfieldova série skončila v tom nejlepším. Kdo ví, co se stalo s autorem, ale i poslední velmi nápaditý díl nechával neskrývaný prostor pro pokračování. A že od doby, co jsi Williamovi poslala podtrhaný první díl uteklo už dost vody.
„Ale je pěkné vidět, jak to tu vždy ožije s jeho příjezdem. Včetně tebe.“ Uculí se. „Škoda, že zase zítra odjíždí. Tedy… je to už zítra?“ Zeptá se tě na něco, v čem má pravdu. William se nikdy nezastavoval na moc dlouho. I když se snažil za tebou jezdit rozhodně častěji než dříve, o nějakém snad celém týdnu stráveném společně, jste si mohli nechat jen zdát.
| ||
