Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Potížistka Delilah Blair Flanagan Je to skutečné? To, co se ti honí hlavou. Ty záblesky, zvuky, pocity? Doktor Bradford najednou nepůsobí jen jako obyčejný terapeut a zaměstnanec tohoto prokletého zařízení. To, jak s tebou mluví. To, jak vypadá. Znáte se? Ale co pak to všechno honící se ti hlavou znamená? A je to skutečné?
Doktor Bradford na tvou otázku jen tiše kývne hlavou. Skoro nepostřehnutelně. Jako kdyby opět nechtěl, aby cokoliv z toho bylo viditelné pro… ten prázdný pokoj, ve kterém právě stojíte. Ovšem nic dalšího si pořádně říct nestihnete. Sestra, která doslova vpadne do místnosti, utne veškeré vaše snahy o rozhovor, a naopak přijde s požadavkem přímo ušitým pro tebe. Je třeba, aby sis vzala svou medikaci.
„Je to standartní proces. Není třeba, aby s vámi někdo mluvil. O stavu pacienta jsme vždy velmi dobře informovaní díky jeho blízkým, kteří nám jsou schopni poskytnout důvěryhodné informace o jeho chování.“ Odpoví ti sestra úsečně, aniž by snad zaváhala nebo se zamyslela nad tím, že to dělá je špatně. Špatně jako celé tohle místo.
Můžeš si jen domýšlet, jaké věci si Bartholomew o tobě navymýšlel a pokud to vůbec má nějaký význam. Tady. „Léky si vzít musíte. Každý musí brát své léky. Tohle není předmět k diskuzi, madam.“ Semkne sestra přísně rty a zatváří se… no ne zrovna přátelsky. Jen co začneš couvat co možná od ní nejdál, probleskne jí tváří pochopení, kam tohle celé povede a jen se ohlédne ke dveřím na chodbu. Je tam zase ten zřízenec? A nebo vůbec neodešel?
„Lékaři tu nejsou od toho, aby vám podávali léky. Dostáváte je od personálu sanatoria a…“
„Ale pokud to situaci usnadní, není přeci problém, abych se o tuhle formalitu nepostaral.“ Vstoupí jí do slov Bradford, který se po prvotním šoku opět přiměl maličko pousmát. „Nemyslím tím vždy. Snad jen… pro tentokrát. Pro jednou, aby tady madam věděla, že jí to… hmm, neublíží.“ Viditelně se přeci jen u posledního slova trochu zasekne, ale přiměje se ho vyslovit.
„Pane doktore Bradforde, ale tohle vůbec není nutné. Nemusíte si dělat starosti. Zvládneme takovou pacientku.“ Pohlédne sestra na černovlasého lékaře, který však zachovává klid a opět působí přeci jen o něco více nad věcí.
„Ja vím, Dorothy, ale má práce je také založená na vzájemné důvěře. Jak mám pak tady s madam pracovat, pokud mi ji odtud odvlečete násilím, a nakonec úplně zbytečně? Co kdybyste prostě zašla pro ty léky a pak si je tady madam jistě ráda spolkne, že?“ Otočí se na tebe Bradford v očekávání odpovědi.
„No, nevím…“ Zadumá se na chvíli sestra, která viditelně úplně není zvyklá na podobné situace. „Ale dobře tedy. Jestli si to pane doktore, takto přejete, tak tu chvíli počkejte a za moment jsem zpátky.“ Pokývne nakonec po nepříjemně dlouhé době hlavou, než po tobě jen střelí vyčítavým pichlavým pohledem. Je ti jasné, jak ses u ní právě zapsala – potížistka.
Dveře se za ní zavřou a doktoru Bradfordovi maličko s výdechem klesnou ramena. „Nemáme moc času…“ Vykročí opět k tobě. „Tu medikaci si budete muset vzít. Proti tomu nic nezmůžu, ale… Budeme to muset nějak vymyslet i tak.“ Prohrábne si prsty vlasy, zatímco se zastaví asi dva metry od tebe a viditelně zaváhá, jak moc blíže si teď může dovolit přistoupit. „Především je důležité to, abyste si… vzpomněla. Co nejrychleji.“ Řekne tiše avšak důrazně. „To bude cílem naší terapie.“
| ||
| |||
| Argument Vera De Lacey „Povědomý, hmm.“ Zamručí zamyšleně William. „Obávám se ale, že je zbytečné teď skládat zpětně střípky těch událostí, které snad mohly pomoci jim tehdy… Ale dnes už nemají takovou hodnostu. Ne pro nás.“ Potřese hlavou. Ostatně ty jsi už nebyla Zerachiel a on měl k Nakirovi také daleko, tedy… Kdo ví. Zerachiel jej nikdy pořádně nepoznala, takže bylo těžké vynést v tomto nějaký soud. Možná to byla jeho věrná kopie, jen ty jsi to neviděla.
„Takže Lucifer chtěl, aby ho zabila ona? Hmm, jak jinak… Počítám, že si tím chtěl otestovat nějakou ze svých teorií. Jako skoro pokaždé.“ Pokračuje věcně vévoda, kterého se ani tak nedotkne fakt, že Lucifer něco takového žádal zrovna po Zerachiel a bavíte se tu o smrti jeho předchůdce. Avšak z chladného zamyšlení jej přeci jen vytrhne tvé zoufalství, které chtě nechtě začne prosakovat na povrch, pod kterým ses jej snažila držet už moc dlouho.
„Vero…“ Chytí tě za zápěstí jedné z rukou, které si tiskneš na obličej. „…Nemusíš mi o tom teď vyprávět. Neměl jsem se tě takto ptát. Vypadala jsi… No, lépe než teď.“ Povzdechne si tiše. „Omlouvám se.“
Přes to všechno se odhlodáš k tomu, abys navrhla něco, co už mezi vámi nezaznělo poměrně dlouho. Pokus o opakované promluvení si se Sidriel, o kterém máte oba jisté vlastní představy, jak jej provést. Už tehdy s tím William nesouhlasil a bylo by bláhové myslet si snad, že se něco změnilo. Víš, co ti opět odpoví i jak se bude tvářit. Už se ostatně nadechuje ke slovům…
„… Dobře. Když jsi ochotná to podstoupit, tak… To můžeme zkusit.“ Zazní těch pár souhlasných slov, která v první chvíli nedávají smysl, tím spíše ne, když je vysloví zrovna vévoda. „Nejsem si jistý, jestli to k něčemu bude, ale nakonec je to v současné situaci asi lepší než v tomto nic nedělat.“ Promluví poněkud všeobecně, protože ať už tou současnou situací myslí cokoliv, musel to být dostatečně pádný argument pro to, aby ti to opět opakovaně nerozmlouval.
„Hmm, dobře. Tady tedy jenom večeře.“ Pokývne hlavou s mírným úsměvem a nabídne ti rámě, abyste mohli společně vyrazit a vydat se na zbývající kus cesty k vašemu domu. Přicházíte k němu zezadu, ale tudy se nesluší, aby jen tak přicházeli vážení hosté, takže jej s Williamem obejdete a zastavíte u hlavního vchodu, kde tě William pustí a přistoupí ke dveřím, které… se jako na zavolání otevřou. Skoro jako kdyby už na vás čekali.
„Prosím, vaše výsosti. Madam.“ Ukloní se ti až nezvykle formálně váš postarší majordomus, který si dal dnes na všem pečlivě záležet, včetně jeho řádně naškrobeného límečku, který se snad ani nehne. Ostatně už sis všimla, že vždy během krátkých návštěv vévody Essingtona se vaše domácnost přepne do jiného programu a všichni se snaží tvářit, jako kdyby byli součástí elity Nového Jeruzaléma nebo mají aspoň o jejím chování takovou představu. Ty sama víš, že se věci v tom velkém městě mezi tamější smetánkou mají mnohdy jinak.
„Jestli mě tedy omluvíte. Procházka byla příjemná, ale před večeří ocením nějaký čas na osvěžení.“ Pohlédne na tebe William, než se s lehkým skloněním hlavy s tebou rozloučí a vydá se do pokojů pro hosty, zatímco ty si všimneš, že v bočních dveřích vedoucích z hlavní haly nenápadně stojí tvá mladší sestra usmívající se vědoucně od ucha k uchu.
| ||
| |||
 | ... cesta ... „Opravdu?“ vypadne ze mne napůl překvapeně, zpola nedůvěřivě. Opravdu mi… Rozumí? Jak by mohl, když sama tápu a nechápu… Nic z toho, co se mi děje. Možná jsem opravdu zešílela, jen jsem si toho dosud nevšimla. S neskrývanou úzkostí si prohlížím brýle s průzračně čirými tlustými skly určenými skutečně ke čtení. Nepřichází žádný další záblesk, dokonce se v mé ruce skla nezatmaví, prostě… Nic. Držím je opatrně za obroučky mezi prsty a připadám si najednou tak pošetile. Ani nevím, co přesně jsem od tohohle očekávala.
Všimnu si, jak doktor Bradford náhle vstane, čímž k sobě okamžitě přitáhne moji pozornost. Rychle ukročím jednou nohou dozadu a přenesu na ni váhu. Napjatě ho pozoruji, jak pomalu obchází stůl, zatímco ke mne tiše promlouvá. Opravdu si to myslí? Nebo…. Co je tohle za hru? Kdyby mi někdo řekl to, co já teď… Budu si myslet, že je to blázen. Zní to přeci šíleně! Je to šílené, všechno – tohle – celé!... S očima rozevřenýma dokořán strnule sleduji, jak se blíží, přesto… Neutíkám. Ne. Z těch pár vypadnutých střípků ve mne zůstala ozvěna… Těch pocitů. Ten muž s černě zabarvenými brýlemi byl někdo… Kdo… Noah.
„Mám?“ hlesnu nejistě, dokonale rozhozená situací, v jaké jsem se ocitla. Drobně sebou trhnu, když náhle zruší vzdálenost mezi námi a ocitne se tak moc… Blízko. A pak to řekne. Snad bych i poplašeně ucouvla dozadu aspoň o dva kroky, abych se vzdálila, ale to jedno jediné „Del“ mne dokonale přimrazí na místě. Prostor kolem Bradforda se opět zakřiví a nabere ten zvláštní zlatý lesk, zatímco na mne soustředě hledí. Až to je ta chvíle, kdy udělám krok dozadu, přesto dál už nejdu. Jen těkám očima mezi zlatými záblesky, jeho zvednutýma rukama a tváří.
„Takže… Takže to… Je… Skutečné?“ zašeptám zmateně. I když… Co? Sofie? Noah? Ty dveře vedoucí do páchnoucího sklepení? Ty… Umírající obličeje… Ne, ne, ne. Zamrkám, když z ničeho nic přejde do toho důvěrného tykání a nabídne mi pomoc. „Dostanete mě… Ven?“ vydechnu. Visím očima na jeho rtech, které se pohnou společně s pokyny, co musím… Jenže to nestačí doříct. Nestačí nic, když se náhle otevřou dveře.
Málem vyletím z kůže. Prudce od něj odskočím a hlavou trhnu směrem k zadýchané sestře stojící na prahu. Mlčky si vyslechnu výměnu mezi sestrou a doktorem. Nese mu složku – moji složku, ovšem její vyrušení zrovna v takovou chvíli – to načasování… Je to náhoda? Mohla by být? Čím více nad tím přemýšlím, tím méně se mi tomu chce věřit. Zvláště poté, když sestra Dorothy náhle vypálí pokyn ohledně medikace. Mé medikace.
„C-co?“ hlas mi poskočí, když mi to dojde. „Jak… Jak mi mohl někdo napsat medikaci, když mě nikdo neprohlédl ani se mnou nemluvil?“ vypadne ze mne zaskočeně. „Já… Já nechci žádné léky, dokud mne někdo…“ nedořeknu, jak si všimnu té náhlé změny atmosféry. Neškodně působící Dorohy najednou postrádá veškerou svoji úslužnost a trvá si na svém. Oponuje lékaři. A Bradford… Jí vyhoví. Podívá se po mně, ale… Ale já nevím, co ode mě čeká. Co bych měla udělat. Podvolit se? Poslušně odsud odejít a jako hodná pacientka si vzít své léky?
„Pravidla tohohle místa jsou jasně daná. Nemáme na výběr, madam,“ zní mi hlavě ještě chvíli poté. Přesto se ve mne všechno kroutí a bezhlesně křičí. Jaké se tady dávají asi léky? Takové, co vás utlumí. Co vezmou světu veškeré barvy i ostré hrany vůle. A jakkoliv bych je předtím snad i uvítala, nyní… „Jsi v nebezpečí.“ Udělám krok stranou. „S tímhle místem je hodně věcí špatně, Del.“ To, jak se rozhlédl kolem nás. Jak napjatě a vážně najednou zněl.
„Ne, ne, ne, ne,“ zadrmolím a rychle se pohnu. Couvám před sestrou na opačnou stranu místnosti, dokud mne nezastaví okno za zády. „Nemůžete… Nemůžete mi jen tak dát nějaké léky,“ potřesu hlavou. „Já… Já…“ překotně se snažím něco vymyslet, i když dobře vím, jak marná snaha to je. „Vezmu si je… Vezmu si je jen od lékaře,“ vyhrknu první, co mě napadne a podívám se po Bradfordovi, jehož brýle stále držím v ruce. | ||
| |||
 | Osudy těch druhých Ramielovo jméno padne znovu. Jeho ozvěna mě přiměje sklopit hlavu. Napříč jejími vzpomínkami jsem si chtě-nechtě vytvářela pouto k těm, kteří byli součástí jejího, a pak mě jejich smrt… zasáhla. Roberta jsem navíc znala. Náš vztah – dá-li se to tak nazývat – byl komplikovaný, vlastně ani nevím, jestli bych měla odvahu mu znovu přijít na oči, ale… Nepřála bych mu nic zlého. Čas od času jsem zadoufala, že je v pořádku. Po tom všem, co se stalo loni v listopadu. „Zerachiel pronásledovala generála s Dumah. Nebojovali, jenom… se jí snažili vyhnout. Dostala se opravdu blízko. Kdyby tehdy Ramiel nezasáhl, je možné, že to dopadlo jinak. To on ji poslal k zemi a koupil tak generálovi čas, aby se dostali portálem pryč, ale… On sám pak už neměl čas dostat se z dosahu té komety,“ vysvětlím. „Byla opravdu… velká,“ zadrhne se mi hlas. Chvíli si nejsem jistá, jestli pokračovat dokážu. Řasy mi zatřepetají, jako bych se snažila rozehnat mžitky před očima – nebo spíše obraz nekonečné černoty na místě, kde předtím býval život. „Ramiela našli skoro až na kraji. Zerachiel ho… Ona…“ vydechnu a znovu se nadechnu. Nad tímhle jsem se usilovně snažila nepřemýšlet. Musela dýku držet pevně. Když sebou Ramiel trhl, rána na jeho hrdle se ošklivě rozrostla. Bylo tam tolik… krve. Celou dobu se jí… držel. Nevím… Nevím, proč to… ale je na tom něco srdceryvného, jako by… mu to i v tom posledním hrůzném okamžiku poskytlo jakousi útěchu. „Tohle bude i jeho poslední Verš. Chronologicky vzato.“ Najednou si připadám takřka nepatřičně. Skrze větve stromů prosakuje naoranžovělá záře zapadajícího slunce a kousek od nás na větvi přistane vrabec. Navzdory tu mluvím o něčem takovém, jakkoliv jsem se to nepřiměla vyslovit přímo.
Ramiel měl pravdu. Zůstalo jenom to mrzení. I když mi po tomhle přiznání koluje žilami palčivá prázdnota podobna kyselině, rozhovor se stočí jinam. Nakonec jsem ráda, že jsem posbírala odvahu se zeptat na něco takového. Sidriel mě zajímala, a tak je snadné přenést pozornost k ní míst toho, abych se trápila činem, který… se stal tak dávno, a přeci je těžké unést jeho tíhu. Navzdory tomu, jak málo o Sidriel vím, je pro mě snadné se rozpovídat. Možná protože jsem moc dobře věděla, kam se Luciferova rétorika zvrtla? Ani já bych však nedokázala odpovědět, nakolik tomu všemu sám věřil a nakolik to byla jenom správně zvolená slova… Bylo to s ním těžké. O minulosti jsme s Williamem mluvili vzácně, ale i tak jsem nacházela nesrovnalosti v tom, co říkal on a co Lucifer. Nebyly to lži, jenom vždycky věděl naprosto přesně, kolik si toho může dovolit říct a jak to podat tomu, kdo před ním stojí. Vynechal tak například to, že Zrcadlo zničil on, nebo se že snažil získat to prokleté ostří pro sebe. Nebo když jí svěřil plán, že chce Zrcadlo přetvořit k obrazu svému, mluvil, jako by ani on nevěděl, jak to celé fungovalo. Možná to William z pozice člena Tribunálu neuměl správně odhadnout a nebyla to tak rozšířená informace, jak si myslel, ale… Lucifer si uměl zjistit to, co potřeboval. Těžko uvěřit, že by se k tomuhle nedostal dříve. Ne, že by na tom všem záleželo. Tedy… Jí. Jí na tom pak už nezáleželo, prostě jenom chtěla být s ním. Bez ohledu na cokoliv.
„Mhmm…“ udělám zamyšleně, když William na mou úvahu naváže. O vzestupech a pádech, snaze se učit a posouvat… Zerachiel to vnímala podobně. Nakonec nebyla jen paní Krve, ale zaštiťovala též aspekt Srdce. Bolest, žal, vztek… To všechno mělo v životě své místo, nakonec jak jinak bychom si vážili těch šťastných chvil, kdybychom nezažili i ty špatné? Já… Já bych se bez toho asi obešla, ale není to špatný pohled na věc. V odpovědi na Williamův úsměv se i mně do výrazu vlije jakási měkkost, avšak to všechno se rozplyne, když mu řeknu proč. Proč se na to ptám, proč je to tak důležité… Ať už se mu hlavou prožene cokoliv, nevysloví to. Sama nevím, co si o tom mám myslet. „Povědomý… Hmm, už tehdy, když se potkali poprvé, jí připadal povědomý, ale tentokrát to bylo silnější. Nebylo to jenom o tom, že by ho už někde viděla a nedokázala si jeho tvář správně zařadit, spíše… spíše to byl nutkavý pocit, jako by ho už slyšela říct něco podobného, nebo mu už stála tak blízko. Jako by spolu už někdy viděli západ slunce…“ pokusím se vysvětlit. „V jednom okamžiku se jí dokonce vrátil… nebo nevím, jestli je to vhodné slovo, ale… No, to je asi jedno. Myslím, že se jí vrátilo něco, co Nakir jednou řekl. Každopádně v ní něco zůstalo a Lucifer… On chtěl… Chtěl, aby to s Nakirem dokončila ona, ale… Nemohla,“ dořeknu to honem. Nechápala to, ba si kvůli tomu připadala špatně, ale já v tom jediném slově nacházím snad i útěchu. Přišlo to pozdě – a po tom všem to bylo zatraceně málo, ale… ale bylo to alespoň něco. Slabounký záchvěv svědomí, nebo snad odporu k tomu, co se dělo. „Udělala pro něj tolik…“ dokonce zabila Ramiela, „ale k tomuhle se přimět nedokázala. Bylo to, jako… jako když se snažíš pořezat, nebo strčit ruku do ohně. Prostě to… nešlo, a přitom stačilo tak málo, abych se probudila a…“ … na rukou jsem měla nejenom krev Ramiela – ale i tu Nakirovu. Krev na rukou… Je to takřka úsměvný obrat. Jako by to tam končilo… Jako by si stačilo umýt ruce a bylo to všechno pryč, ale já dobře vím, že krev prosakuje napříč duší člověka, až se v ní jednoho dne utopí. Nahlas to nedořeknu. Místo toho se rozechvěně nadechnu, abych se přiměla uklidnit, a sklopím hlavu. Prsty si promnu oči. Pocit… Byl to jenom hloupý pocit, ale bez něj by to nejspíše udělala. Samozřejmě, že by to udělala, když to žádal on.
Z toho všeho, co tam napáchal – a čemu tak ochotně napomáhala –, mě mrazí. „Zabijeme je,“ klouže mi ten vemlouvavý šepot po páteři. Tohle… Nevím, proč tohle chtěl. Jestli Nakira tolik nesnášel, nebo si chtěl něco ověřit, ale někde hluboko… hodně hluboko uvnitř mě… to pálí. Uhlíky vsazené do mého srdce se chvílemi barví až doruda, jak se všechen ten smutek a bezmoc způsobený Verši zvrhává v něco jiného. Štve mě to. Štve mě, že to po ní chtěl. Že to málem udělala. Tak strašně moc mě to štve. Živě si dovedu představit, co by Zerachiel teď viděla. Ty ostré, rudé tahy protínající impresionisticky vyvedené doteky modré barvy na plátně, kontrast dvou emocí, které se mísí a navzájem umocňují. „Proboha,“ vydechnu prostě jenom, než mu položím svou otázku. Od loňského roku, co jsme tohle probírali v naší knihovně, se tohle však nezměnilo. William si na to nevzpomněl. „Část?“ zopakuji. Vybavuji si… hlasy, byť bylo těžké rozlišit, které patřily do mého života a které do života Sidriel. Vysvětlovala jsem si to tak, že… ji odtamtud dostal, ale… pokud to byla jenom část… „Wille…“ vytrhnou mě jeho další slova ze zamyšlení. Měl… Opravdu měl? Možná byl i tohle důvod, proč jsem se tomuhle tématu vyhýbala. Pokud chtěl někdo odpovědi více než já… Vydechnu, přičemž se dotknu jeho paže. Než mu ji stisknu, párkrát dlaní přejedu nahoru a dolů. „A já bych měla vědět, co přesně Lucifer provedl se Zrcadlem a kam až jeho experimenty sahaly. Slyšíš to, viď? Je to nesmysl. Ani jeden nemůžeme ovlivnit, co se nám vrací. Možná jednou a možná… taky ne. To nevadí. On to nakonec také nebude příjemný Verš,“ poznamenám nevesele. Těžko říct, co je horší. Vzpomenout si na vlastní smrt – nebo na smrt milovaného, obzvláště když… když se vydal za ní do toho světa. Já sama ho viděla jenom prostřednictvím Sidriel a i ta vybledlá vzpomínka mi stačila. „A…“ zaváhám na okamžik, než dořeknu i tuhle svou myšlenku: „Víš, že bychom to pořád mohli zkusit. Přinejmenším by určitě věděla více o Zrcadle.“ Před Dvarakou jsem to zmiňovala často, ale už nějakou dobu jsem to nechala být. I já jsem si vědoma toho, že je to postupem času stále komplikovanější a těžší zrealizovat. Nejenom kvůli nám, ale i… tomu všemu… „Večeři?“ splyne mi ze rtů tázavě. Snad se mi i podařilo zapomenout, že už máme docela naspěch. Pohledem kmitnu k domu tyčícímu se v dálce. Po tom všem, co tady padlo, je těžší kývnout. Nebylo by tak těžké se vymluvit na bolest hlavu, ale to bych Willa nechala napospas své mamá a… „Popravdě… nevím, ale… je to jenom večeře. To zvládnu,“ řeknu, aniž bych věděla, koho z nás dvou tady přesvědčuji. | ||
| |||
| Špatné místo Delilah Blair Flanagan Pan doktor Bradford si pár věcí opět napíše do zápisníku, když promluvíš o smrti i bibli. Avšak je to přesně, jak říkal, nerozmlouvá ti tvé názory, ani se netváří, že by se mu zdály rozumné nebo s nimi naopak nesouhlasil. Ať už si o tom ve skrytu duše myslí cokoliv, zachovává tváří tvář tobě neutrální výraz přesně dle hesla, které ti na začátku sezení sdělil – Žádná odpověď není špatná.
Po tom zvláštním záblesku se věci opět uklidní. Tedy až do momentu, kdy se dostanou na přetřes ty zatracené brýle a ty se opět ztratíš v podivné změti záblesků, pocitů… vzpomínek? Ne, nikdy jsi nic podobného nezažila, ale přesto to působí jako něco takového. Jako když vzpomínáš na svou poslední oslavu narozenin nebo váš první tanec s Barthem.
Je to… stejné. Jen ti chybí vše kolem. To, co tomu předcházelo i co následovalo.
Natáhne se k tobě doktorova ruka s nabízenými brýlemi a ty zaváháš, přesto po chvíli vykročíš blíže ke stolu a za ním sedícímu doktoru Bradfordovi. Ten tě sleduje s uvolněným výrazem ve tváři a prostě a jednoduše čeká, až se přiblížíš natolik, aby sis ty brýle z jeho ruky vzala. Ale ještě před tím se nakonec rozhodneš promluvit. O tom, co se ti zde děje. To těch zvláštních záblescích, které od svého příjezdu sem zažíváš. A také v neposlední řadě o něm.
Muž sedící naproti tobě tě sleduje opět tím klidným, nehodnotícím výrazem, ve kterém bys jakékoliv odsouzení, či reakci na to vše hledala těžko. Takto vyslovené nahlas to zní šíleně. Sama si tak připadáš. Ale…
„Zajímavé… Přesto, myslím, že vám rozumím.“ Zazní náhle těch pár slov od doktora, z jehož ruky si vezmeš nabízené brýle. Jsou lehké. Kovové obroučky v sobě drží čirá skla, který však při bližším pohledu… Přijdou ti obyčejná. Jako kdyby nezkreslovaly ve skutečnosti svět za nimi, aby čtenáři umožnily lépe zaostřit na drobný text. Jsou skutečně doslova obyčejné. Přesně jako doktor Bradford říkal.
„Někdy hry na asociace spouští u pacientů různé věci.“ Postaví se pomalu z křesla a jen krátce zvedne ruce, když zahlédne tvou ostražitou reakci. „Nemyslím si, že jste blázen, Delilah. To vůbec.“ Pokračuje tlumeným hlasem. Slova vyslovuje pomalu. Zřetelně. Zatímco pár kroky obejde stůl, aby se dostal na jeho druhou stranu – k tobě.
„A máte pravdu…“ Pohlédne na tebe a udělá další krok tvým směrem. Už vás dělí jen pár metrů. „S tímto místem…“ Ztiší hlas, že jej skoro slyšíš, než posledním krokem doslova zruší vzdálenost mezi vámi dvěma. „Je hodně věcí špatně, Del.“ Zašeptá skoro neslyšně v rychlosti kousek od tvého ucha ještě, než se snad stihneš urychleně vzdálit do bezpečné vzdálenosti. Nenásleduje tě. Opět jen zvedne ruce, abys na ně viděla a jen potřese hlavou. Prostor kolem něj se opět zčistajasna prohne a zavlní, ale on nevypadá, že by to snad vnímal. Nebo snad…? Postřehneš, jak se krátce soustředěně zamračí, ale nespouští z tebe pohled.
„Ale pokud se odtud máš dostat, je jen jedna cesta, kterou to jde. A proto jsem tady.“ Pokračuje doktor Bradford o něco tlumenějším i když o poznání napjatějším hlasem, který je však zároveň také slyšitelnější než jeho šepot před tím. I tak si ale všimneš, jak se rozhlédne kolem vás, jako kdyby vás tu snad někdo mohl co? Vidět? Poslouchat?
„Pomůžu ti, ale nemáme moc času. Jsi v nebezpečí, ale musíme být opatrní. Musíš…“
A v ten moment se otevřou zčistajasna bez klepání dveře a do místnosti spíše, než vejde, tak vpadne sestra, která tě sem vedla.
„Ah, pane doktore Bradforde! Omlouvám se, ale nesu vám tu složku, jak jste si přál!“ Vyhrkne zadýchaně a vypadá, jako kdyby sem snad celou cestu běžela. Bradford po ní šlehne pohledem a udělá od tebe dva kroky zpátky ke stolu.
„Nezapomněla jsi klepat, Dorothy?“ Vytratí se z jeho hlasu dřívější napětí a nahradí jej opět ten klid, se kterým s tebou hovořil před tím. Přesto v těch slovech zaznamenáš pár ostřejších hran, jež tam dříve rozhodně nebyly.
„Ehm, co? Já neklepala?“ Zarazí se sestra viditelně vyvedená z míry doktorovou poznámkou a ohlédne se po otevřených dveřích, jako kdyby jí snad ty mohly odpovědět.
„Ne, Dorothy. Neklepala.“ Přejde Bradford zpátky ke svému křeslu, u kterého se zastaví, aniž by se posadil.
„Opravdu? No… Tak… To se omlouvám, pane doktore. Ale asi jsem v tom spěchu zapomněla. Každopádně tady je ta složka, ovšem… Obávám se, že si tady madam Flanagan budu muset půjčit.“ Pokračuje ve vysvětlování, zatímco položí tenkou papírovou složku na stůl před Bradforda, který jen tázavě povytáhne obočí po jejím nečekaném sdělení.
„Vypadá to, že jí už byla předepsaná medikace, kterou si během oběda nevzala.“ Pokračuje sestra s vysvětlením, po kterém se doktor zatváří všelijak, jen ne potěšeně.
„Rozumím, ale tohle počká. Jsme uprostřed sezení. Nemůžete jen tak…“ A prostor kolem něj se opět tím zvláštním způsobem zavlní, zatímco sestra nakloní hlavu na stranu v tom skoro až nechápavém výrazu. Skoro, jako kdyby někomu v divadle někdo nahodil špatnou repliku a on teď nevěděl, co říct, čekajíc na nápovědu. Chvíli je ticho, než se sestře vrátí do tváře rozhodný výraz.
„Pan doktor Hart trval na tom, že pacienti mají dostávat pravidelně svou medikaci. Promiňte, ale tohle je nařízení shora. Pacientka musí dostat své léky. Přesně dle rozpisu.“ Trvá si neoblomně na svém sestra, která si najednou s doktorem vyměňuje zcela bezostyšně pohled.
Bradford se nadechne, otevře ústa, jako kdyby chtěl něco říct… A zase vydechne, než očima zalétne k tobě snad v čekání na… něco. „Dorothy… Nedáváte mi příliš možností, že?“ Pousměje se dosti nevesele zpátky na sestru. „Ale rozumím. Pravidla tohoto místa jsou jasně daná. Kdo jsem, abych se jim protivil.“ Kývne hlavou a pokyne k tobě.
„Obávám se madam, že nemáme na výběr, ale musíme naše sezení alespoň pro teď přerušit.“ Semkne na vteřinu poněkud nespokojeně rty, než se tvář opět vyhladí a natáhne se raději po složce, kterou tam nechala sestra.
| ||
| |||
| Rozbitá mozaika Znovu si promnu tvář a krátce zavadím pohledem o svůj odraz v okně, ale nijak mi to nepomůže s odpovědí na otázku, co se to děje. Nic z toho se nestalo. Jediný člověk, kterého jsem viděla umírat byl Bartholomew, ale… Ale tohle bylo jiné. Byla jsem to já, kdo… Byla jsem… Smrt? Je to tak absurdní. Nikdy jsem si nepředstavovala smrt ostatních, bože, to ne. Jak dlouho trvalo, než jsem se odhodlala k tomu poslednímu zoufalému kroku, jak se zachránit před vlastním manželstvím? A ani to jsem nezvládla dokonat.
To, co doktoru Bradfordovi odpovím, není tak zcela pravda. Spravedlnost? Ano, ale… Zadostiučinění. Pomsta. Soudce, kat i porota. Mimoděk se zachvěji, jak je mi z toho na okamžik úzko. „Já… Já už nevím, jak jsem to myslela. Možná… Asi tak… Ne, tedy ano, tak jak říkáte, doktore Bradforde,“ odpovím mu vyhýbavě a vzápětí se opět zadrhnu, když pokračuje dál se svým dovětkem i milostivé smrti. Už jsem to slyšela, musela jsem to už někdy slyšet, přesto si zaboha nejsem schopná vybavit… „…smrt už dávno není milostivá,“ hlesnu poněkud nepřítomně, aniž by mi to dávalo příliš smysl. Nebo…? Potřesu hlavou…
A jsem to já, kdo na doktora vzápětí promluví, vyzve ho k odpovědi na otázku. Potřebuji aspoň na chvíli přijít na jiné myšlenky, třeba to pomůže. Doufám. Poslouchám doktorův hlas a snažím se soustředit na to, co mi říká. Za jiných okolností bych to vlastně považovala za zajímavý názor i rozhovor, který by mne doopravdy bavil, ale… „Ah, já?“ zarazím se. „Četla jsem ráda. Ale… Ale bibli ne. Ne, v bibli najde útěchu jen ten, kdo nic nehledá,“ potřesu hlavou a tváří se mi mihne poněkud skleslý výraz, když si uvědomím ten minulý čas. Tady mohu na své knihy zapomenout, tady… Bartholomew mi sebral i ty poslední zbytky svobody. Toho, co jsem měla ráda.
A pak Bradford zmíní bez varování brýle – moji neopatrnou poznámku, kterou jsem si měla nechat pro sebe. Nervózně se ošiju, přesto mi to nedá a pohledem zalétnu k brýlím položeným na stole. A vím, že ano, měly být černé. Na okamžik ho vidím, jak je oblečený v černém kabátu a usmívá se navzdory tomu, že nás právě zastavili Tajní a situace se nevyvíjela vůbec dobře. Vybavím si i to, jak moc ráda ho vidím. Jak mi buší srdce, tu úlevu a radost z toho, že je v pořádku… A tady. První muž, co ve mně neviděl oběť ale někoho, kým jsem vždy chtěla být.
Obraz se promění a před očima mi prokmitne střípek vzpomínky, jak stojí v hotelovém pokoji a já jsem tak ráda, že je tam se mnou. Že mě našel. A ta se vzápětí přelije v jinou, zamlženou vším tím vypitým koňakem a zbarvenou mým vlastním smíchem, když se sebevědomě stavím na nohy, abych mu dokázala, že nejsem opilá.
Přistihnu se, že už se dávno nedívám na brýle, ale pohledem se vpíjím do tváře mladého doktora. Bezostyšně na něj hledím, zatímco se každý sebemenší detail jeho obličeje spojuje s rysy černovlasého agenta z mých… Dokonce i ten hlas, všechna ta nenápadná gesta, mimika… Zamrkám, když na mě opět promluví a s nevýslovnými rozpaky rychle sklopím hlavu. „Já…“ zaváhám a zadrhnu se. Chvíli jen těkám očima mezi jeho tváří a nataženou rukou s brýlemi… Než se nakonec pohnu. Pomalým, váhavým krokem se k němu vydám blíže. Nechci, ale je to silnější než já. Musím se o tom přesvědčit.
Můj krok značně zakolísá natolik, že rychle couvnu, když tu nabídku doprovodí i otázka. Zastavím se a chytím mezi prsty pramen vlasů, který v nich svírám a žmoulám na kolik zoufale potřebuji něco dělat s rukama. „Budete… Budete si myslet, že jsem blázen,“ šeptnu. „I když… To si myslíte… I tak,“ dojde mi vzápětí směšnost toho prohlášení. S tím se přeci jen znovu rozejdu, abych si ty brýle o něj vzala a podívala se na ně zblízka. Jdu jen tak blízko, jak je nutné, snažím se mezi námi držet stále ten prostor podobna divokému zvířeti připravenému kdykoliv poplašeně cuknout.
„Myslím… Je to jako… Jako bych vás znala. Ale jinak, protože vás vidím prvně v životě a zároveň… Nevím, co se to děje. Není to skutečné, nedává to smysl, ale… Od té doby, co jsem tady se dějí… Věci, co neumím vysvětlit,“ hlesnu. „Viděla jsem vás s těmi brýlemi. Měly začerněná kouřová skla a… Byli jsme jinde. Byl jste někým jiným, ne doktorem Bradfordem, ale… Agentem jménem... Noah... A…“ zarazím se. „Nejsem blázen. Přísahám, že nejsem blázen, i když vím, že přesně to by blázen řekl. Vím, kdo jsem. Vím, že je to nesmysl, že žádné z těch malých deja vu nedává smysl a… A… Ale… Něco je tady špatně. Hodně špatně, musíte mi to věřit. Jen… Jen nevím co, snažím se, ale… Jako by se ve mně něco… Rozbilo,“ vydechnu takřka plačtivě. O to více když mi dojde, co jsem mu tu právě předvedla za scénu. | ||
| |||
| Nesnadné odpovědi Vera De Lacey „Takže si toho pamatuješ více.“ Povzdechne si William, jako kdyby si potvrdil svou úvahu. „Ramiela?“ Přeci jen trochu zbystří, když zazní to jméno. „On tam nakonec byl? Nakir věděl jen, že je to právě on, díky kterému mohl Generál začít pracovat na plánu, jak zachránit Dumah a dozvěděl se to… všechno. Vlastně, kdyby jej Nakir tehdy neprohlédl poté, co jej zastihl jednat s Arakiel, zcela určitě by se věci nevyvinuly takto. Kamael skutečně neobcházel Tribunál a nehledal otevřeně spojence. Moc dobře věděl, že to byla horká půda. Ale… Říkala jsi ale Ramiel? Co se s ním stalo?“ Zeptá se tě na něco, co nakonec nemůže tušit. Tehdy byl již… mrtvý. William se poté přeci jen alespoň trochu rozpovídá o Sidriel, jejíž jméno mezi vámi nezaznělo už dlouho. Možná v tom sehrál velkou roli fakt, jaký měla tehdy vztah s Nakirem. A stejně tak, jako se tě William nevyptával na Lucifera, nabízelo se nemluvit o někom takovém i v jeho případě. Celé to bylo nepříjemně osobní, ať už jste si argumentovali tím, že se vás to netýká sebevíce. „Hmm, z toho, co Nakir tehdy slyšel, soudím, že máš nejspíš pravdu. Lucifer vzal to, co Sidriel hlásala a udělal z toho něco svého. Samozřejmě, že si to přizpůsobil a ohnul, aby to vyhovovalo jeho vizi. Rád bych řekl, že to dělal jen on, ale… Ne, je to i dnes dost častá lidská vlastnost.“ Poznamená bez nějaké známky dotčení. Spíše konstatuje.
„Nevím, jestli jsem ten správný, abych mluvil o tom, co Sidriel tím vším myslela. Obávám se, že i já bych si do toho dal něco ze sebe, ale… Ano? Chápal bych to podobně. Ovšem Sidriel nikdy nezastávala vidinu nekonečného štěstí pro všechny. Dle ní to k životu nepatřilo. Ne navždy. Život měl být vždy o vzestupech a pádech. Snaze se učit. Posouvat se. A… začíná z toho být poněkud filosofická debata, že?“ Pohlédne na tebe s lehkým úsměvem, který mu ale pak hned na to zmizí ze rtů, jen co zmíníš fakt, že právě díky této společné řeči, se Zerachiel s Luciferem sblížili a začala tak jejich společná cesta. „To jsem… nevěděl.“ Usadí se mu ve tváři poněkud zamyšlený a chladný výraz, zatímco kolem vás nadále šumí vítr v korunách stromů, pod kterými jste se zastavili. „Ve vzpomínkách?“ Zeptá se nakonec William na něco z toho, co následně řekneš. „Takže jí přišel povědomý?“ Zazní v jeho hlase jistá zvědavost. „Ne, ti dva spolu nikdy nemohli strávit víc času. Vlastně se dle rozhodnutí Tribunálu ti dva nesměli ani správně setkat. Jeden z důsledků toho, jak se nakonec věci sešly s její výpravou skrz Brány.“ Vysvětlí ti něco, co je pro tebe nové, ale snad to i vysvětluje to, že se Zerachiel se Soudcem prakticky nikdy nepotkala, nebýt toho jednoho náhodného setkání, když byla tehdy s Luciferem. „Na druhé straně… Hmm, ne, nepamatuji si to.“ Potřese William zamítavě hlavou, když se zeptáš na něco, co by vám mohlo více věcí osvětlit, avšak… ať už se tam stalo cokoliv, zůstávalo to zatím stále zahalené tajemstvím. „Ani si pořádně nepamatuji jeho návrat a co se dělo bezprostředně poté. Vím jen… že se mu nějakým způsobem podařilo dostat zpátky nějakou její… část? Něco, dle čeho byla díky Zrcadlu stvořená Zerachiel. Ovšem zatím jsem neslyšel o tom, že by po znovuzrození komukoliv zůstaly staré vzpomínky nebo i jen střípky z minulého života. Tím spíše, když nešlo o klasické znovuzrození se vším všudy… Hmm, a nebo možná proto?“ Zarazí se na chvíli a zapřemýšlí. „Ale nevím… Vero. Vím, že bych měl vědět, ale obávám se, že v tomto ti nejsem schopen odpovědět.“ Vloudí se do jeho hlasu jistá stopa frustrace, se kterou se opět odmlčí. „Opravdu se cítíš na tu večeři?“ Ohlédne se po tobě s jistou starostí v očích, protože dle toho, co jsi teď dodatečně přiznala, to rozhodně nevypadalo na jen tak obyčejné verše.
| ||
| |||
| Brýle Delilah Blair Flanagan Ať už si o hře na asociace s pomocí bible myslíš cokoliv, viditelně to doktora Bradforda nijak nerozhodí, ani když to celé nazveš hloupostí. „Hmm, to je samozřejmě také názor.“ Pousměje se a něco si krátce napíše do zápisníku. A pak nalistuje další náhodnou stránku a přečte jiný krátký úryvek textu. Avšak tentokrát je to pro tebe vše jen ne obyčejný zážitek. Zaplaví tě vlna pocitů a obrazů, které i když jsou pro tebe nové, tak vlastně… nejsou. Je to chaotické a matoucí, ale v ten moment to vnímáš jako něco svého. Něco, co k tobě patří.
To až, když se z toho podivného stavu probereš, začne to zpětně působit naprosto nesmyslně. Nemístně. Něco takového není možné. Ne tady. Ne ve tvém životě. Doktor Bradford na tebe mlčky hledí, než trochu zaskřípá křeslo, jak na něm poposedne, snad jako kdyby se chtěl zvednout a dojít k tobě, ale to už konečně promluvíš a poskládáš si v hlavě tu prostou ale všeříkající odpověď.
„Hmm, takže spravedlnost. To je jistě nabízející se odpověď.“ Místo zvedání se z křesla sáhne opět po zápisníku, do kterého udělá krátkou poznámku. „Říká se, že smrt je spravedlivá. Nakonec si přijde pro každého a nedělá rozdíly. Takhle jste to myslela? Nebo snad…?“ Dá ti opět prostor pro to, abys rozvedla svou myšlenku. „Také se říká, že největším darem je milostivá smrt, ale znám spoustu lidí, kteří by s tímto názorem nesouhlasili.“ A zase máš pocit vtíravého deja vu z toho, jak ten muž mluví. To, co přesně říká, jako kdybys části toho už někdy slyšela.
„Ne tak často asi, jak bych měl.“ Pousměje se a zabubnuje prsty na ohmatané desky knihy. „Ale je to z mého pohledu zábavné a zároveň smutné čtení. V něčem inspirativní. V něčem naopak naprosto pomýlené. Je zajímavé vidět, jak si lidé tohle všechno vyobrazili dle svého a nastavili si sami pravidla. I když na můj vkus je to někdy až příliš… hmm, trestající? Myslím tím, jak končí někteří, kteří se proti něčemu vzepřou. Trochu moc přísné z mého pohledu.“ Pokrčí rameny. „A vy? Čtete ji ráda? Pokud ano, snad vás tu tímhle náhodným výběrem příliš nenudím.“
Váš rozhovor plyne, zatímco doktor prsty zavadí o brýle položené na stole a vzhlédne k tobě. „Slyšel jsem před tím dobře? Říkala jste, že by měly být černé?“
A ty v ten moment víš, že ano. Vidíš jej, jak stojí na ulici, kde vás před chvílí zastavila jednotka tajných. Oči kryté za kouřovými skly malých černých brýlích s tím lehkým, sebejistým úsměvem na rtech, který mu na nich seděl až nakažlivě často. Ten mladý agent, který ti trpělivě vložil pušku do ruky a naučil tě v jednom zasněženém lese střílet.
„Já mám vyprávět? Já? Tedy… Jeden by řekl, že víc historek bude mít dáma, co zrovna přijela z Provincií a mířila na mě ve dveřích revolverem.“
„Myslím, lady, že jste trochu přebrala. Probuzená, neprobuzená… To, že je ta lahev skoro na dně, je neúprosný fakt.“
Jsou stejní. Jsou naprosto stejní. Ty krátce střižené černé vlasy, úzká ostře řezaná tvář, a nakonec i ten hlas. Těžko bys zde hledala nějaké rozdíly, což si uvědomuješ o to palčivěji, když hned na to hledíš na doktora Bradforda sedícího v tmavě zeleném křesle naproti tobě.
„Jak jste na to přišla?“ Vzhlédne k tobě mladý lékař, který brýle zvedne do ruky a krátce si je prohlédne. „Ne, tyto nejsou černé. Jen... obyčejné. Prosím, podívejte se sama.“ Natáhne ruku i s nimi k tobě s tou obezřetně vyslovenou otázkou na rtech, během které z tebe nespustí pohled.
„Něco vám snad připomněly, Delilah?“
| ||
| |||
| Když dva říkají totéž… Něčemu úplně jinému? Naše pohledy se s těmi slovy setkají. Koutky mi poskočí a ani já se neubráním drobnému úsměvu, nakolik mě zalije ten dobře známý šimravý pocit, který… který nemá nic společného s tím, co bylo. Jenom tím, co je. Zamíříme ze svahu dolů. William mě i nadále drží za ruku. Když překračuji hrbolek, nebo si zrovna musím dávat pozor pod nohy kvůli shluku kamení, jeho stisk zesílí. Snad hlídá, jestli se na mě Verše nepodepsaly i fyzicky. Nakonec by to nebylo poprvé, ale… Ne. Špatně mi není. Byť je tohle tělo těžší a nemotornější, než jsem byla zvyklá, po týdnu v těch poutech mě to tolik neotravuje. I proto se ho pokusím ujistit, že jsem v pořádku. Nebo že jsem na tom přinejmenším už lépe, ale z tváře mu snadno vyčtu, že mi to… nevěří. A nebyl by to William, kdyby mi to dovolil předstírat. Jenom Verš? Nechci… Nechci znít, že to zlehčuji, ani že si neuvědomuji, nakolik bolestivé Verše to pro něj muselo být, ale… Není to tak? Nejsou to nakonec vždycky jenom Verše? Stalo se to tak dávno. Ani jeden jsme v tom neměli slovo. Nerozhodli jsme se tak, jenom jsme se stali vězni událostí, které se odehrály dávno předtím, než jsme se vůbec narodili. Mně je přeci… Pracně polknu, nakolik mi v dozvuku Verše dělá problém dobrat se správného čísla. Dvacet. V květnu mi bylo dvacet. Pokud jsem to z náznaků správně pochopila, zhruba stejnou dobu strávila Zerachiel v Zahradách. Pro ni byly dvě dekády jenom chvíle, pro mě… celý život. Můj život. Kéž by si to tak stačilo opakovat… Oba však víme něco málo o tom, jak těžké je udělat tlustou čáru mezi tím, co se odehrálo v našich životech a co se nám vracelo z toho minulého. S úmyslem Williamovi odpovědět a možná to i uvést na pravou míru se nadechnu, avšak tah na ruce mě zarazí. Otočím se mu čelem. Už zase se tváří tak vážně. Předtím? Tím myslí… Aha. Řasy mi přistiženě zatřepetají. Zmínkou o tom, co událostem v ruinách mezi kopci předcházelo, mě zastihne nepřipravenou. Snad protože by mohl ukázat na kohokoliv z těch, kterých se to dotýkalo, a každý z nich by to měl horší. Přesto… Ta jeskyně… Ta pouta… Pamatuji si žár, který prostupoval nejenom jimi, ale pak už celou plátovou zbrojí. Pamatuji si, jak moc to bolelo. Jak ve vzduchu čpěl zápach spáleniny. Aniž bych se uvědomila, si prsty zajedu do vlasů a pohled skloním ke konečkům. Napůl mezi nimi nesrovnalosti čekám, avšak… Ne, v tomhle životě je oheň nesežehl.
Jak dlouho tam vůbec byla? Týden? Byl to jenom Verš, a přeci se nedokážu zbavit dojmu, jako by se ten týden opravdu stalo. Teď, ne před tisíci lety. Je pošetilé, že si připadám snad i starší? A ne jenom o jeden týden, byť mi právě ten protekl mezi prsty, zatímco se v ústí jeskyně tu a tam mihl stín ptáčka, nebo mi nad hlavou po západu slunce proletělo hejno netopýrů. V hrdle pořád cítím drásavé sucho, jako bych zapomněla pít, nebo bych si doslova prošla ohněm. Týden… Zdálo se mi to tak dlouhé, ba dokonce nekonečné, a přeci to v porovnání s tím, čím si prošla Dumah, nebylo nic. Několik dní a noci, nic víc. Ne… V tomhle příběhu nejsem oběť. Nezasloužím si ničí lítost. Zerachiel nedostala ani z poloviny, co si zasloužila, a přeci… má William pravdu. Samozřejmě, že ji má. Zná mě. A ví, že pro mě tyhle záležitosti nikdy nebyly snadné. „Pamatuji si to,“ přiznám, protože… Nechci mu to tajit, ostatně je jediný, s kým bych si o tom kdy mohla promluvit, kdybych… kdybych chtěla. „Byly delší, než jsem zvyklá. Pamatuji si tu výměnu. Co jí předcházelo, i jak to dopadlo. Nakonec nejen pro Nakira, ale i Ramiela,“ povzdechnu si s tím druhým jménem. „A vím… Vím, co mi chceš říct. Dám na sebe pozor, ale… To, co se stalo, nezměním,“ vyslovím frázi, kterou mě doktor Preston nutil opakovat pořád a pořád dokola, „a… jsi tady. Nechci, aby Verše ovlivnily současnost více, než se už stalo. Nezapírám, že… je těžké se od toho odtrhnout a zcela to ze sebe setřást. Stalo se toho hodně,“ skloním na okamžik hlavu, jakkoliv to dál nerozebírám, „ale… Tehdy jsme to nebyli my. Teď jsme.“ Postupně se dopracují k té klíčové myšlence, která pomáhá. Nejsme stejní. Srdce mi poskočí, když William zmíní to něco, co v nás zůstává navzdory postupujícím věkům. To něco, čeho se děsím více než čehokoliv jiného. Než mě však obava přemůže, i on souhlasí, že ze všeho nejvíce záleží právě na našich rozhodnutí. Napětí mi v ramenech povolí. A pak se s polibkem zcela vytratí. „Ne… To není,“ souhlasím měkce, když se zase odtáhne. Navzdory tomu všemu, co se stalo, naše současné okolnosti špatné opravdu nejsou. Pokračujeme dál. Větve stromů se nad námi naklánějí. Švitoří v nich drobné ptactvo, které možná není tak barevné jako to v oranžerii, ale to mu pranic neubírá na kráse. Vlastně… Vlastně to na mě doléhá silněji než kdy předtím. Po tom černém kráteru je taková úleva ocitnout se tady, uprostřed vší té zeleně a života. V dálce se už rýsuje silueta našeho domu, ale přeci jenom k Williamovi ještě zvednu pohled a položím mu otázku, která… se napůl váže k závěru našeho rozhovoru a napůl ke všemu, co se odehrálo ve Verších. „I sem vede svoboda vůle,“ tak to řekl – a stejně tak to řekl i Elijah kdysi dávno. Nemohla to být náhoda…
… a také nebyla. Lucifer o tom mluvil tak rád. O svobodě vůle, o jedinečném způsobu uvažování každého z nás, o tíze našich rozhodnutí… Tehdy, když se potkali poprvé, to byla jedna z hlavních věcí, které k němu Zerachiel táhly. Svými slovy před ní vystavěl docela jiný svět než ten, v kterém dosud žila. Jak málo stačilo, aby se všechno změnilo… aby Zlaté město ji nebylo městem jejich Pána, ale městem, které vybudovali sami. Líbilo se jí to. Všechno to, o čem mluvil. Učení Sidriel bylo nakonec o něčem jiném. I z toho mála, co tady William řekne, se některá Luciferova slova podbarvují jejím vlivem. Na mysl mi přichází tolik drobných okamžiků, v nichž se ve skutečnosti skrývala spíše ona než… on. „Někdo moudrý mi jednou řekl…“ Myslel tím tehdy ji? Pokaždé, když zmiňoval toho někoho? „Hm?“ zvednu k němu pohled, když se jeho slova zadrhnou. Zaváhám. Není to něco, do čeho bych měla mluvit, ale… dávno si nejsme cizí, abych musela sklopit hlavu a mlčet. „Myslím… Myslím, že používal podobná slova, ale jejich význam byl ve výsledku jiný. Nebo mně to to tak aspoň zní, i když jsem ji samozřejmě mluvit neslyšela.“ Mluvím pomalu. A nezvykle rozvážně. Tomuhle tématu jsem se spíše vyhýbala. Jistě, několikrát jsem ho žádala, aby ještě zvážil možnost, že bychom se Sidriel měli promluvit, ale… Jak ona tak Lucifer patřili do života někoho jiného, a přeci by bylo pošetilé se domnívat, že nás neovlivnili. Čím bližší jsme si s Williamem byli, tím těžší o nich bylo mluvit. „Pokud věřila, že nás všechna naše rozhodnutí nakonec dovedou na to samé místo, pak musela skutečně věřit. Že nás jeho vůle dovede tam, kde být máme a snad i tam, kde budeme šťastní. Že si to tak přál…“ odmlčím se krátce. Je to docela jiný bůh, než kterého si představovala Zerachiel na základě Luciferových slov. „A Lucifer… Hm, i před Pádem mluvil o tom, že je Stvoření nedokonalé, a to později vyostřilo. Nakonec věřil, že je Otcova vůle svazovala a odsuzovala k životu, v kterém se svobodná vůle podřizovala jejich údělu.“ Proč? Ta otázka mě zarazí. Pohledem na okamžik zapátrám někam do dálky, jak se sama snažím dobrat odpovědi, a pak… pak prostě pokrčím rameny. „Byla to velká část toho, proč se sblížili. Fascinovalo ji, jak mluvil o svobodě vůle. Sešlo se to opravdu… zvláštně,“ vydechnu ztěžka, než potřesu hlavou. „Vážně by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby s Nakirem strávila více času. I těch pár hodin na cestě stačilo, aby došla k závěru, že se jí někdo ve Zlatém městě hrabal ve vzpomínkách…“ a pokud to málo stačilo, aby ho pro Lucifera nedokázala zabít a aby pro něj uronila byť tu jednu jedinou slzu. Měla potenciál si vzpomenout… na život té, která jí předcházela? „Vím, že tak se to nestalo, ale chvílemi jsem si připadala… totiž ona… ona si připadala tak blízko tomu, aby si na něco vzpomněla. Nedává to smysl.“ „Ty sis třeba na nevzpomněl, co se stalo? Na druhé straně,“ naznačím, „nebo… potom?“ vkrade se mi do hlasu špetka naléhavosti, o které moc dobře vím, že by tam být neměla. Ptal se mě na to proč -- a já odpověděla, proč to vytahuji teď, avšak pravdou je… že jsem se chtěla zeptat už dávno. Jenom je těžké ptát se muže, kterého milujete, na ženu, kterou ztratil. A kterou tak trochu připomínáte, ale hluboko uvnitř víte, že jí zase tak podobná nejste. Jistá má část se však nedokáže zbavit vazby na někoho, koho mé srdce označilo za dobrého. I kdybych byla jenom stvořena ve stejném vzoru, i kdyby Zrcadlo udělalo chybu a něco z ní utkvělo v Zerachiel, i kdyby to bylo nakonec docela jinak… Pokud byla Sidriel dobrá, nedokázala bych to i já? | ||
| |||
| Naivita a spravedlnost „Proč? Stejně nezáleží na ničem jiném než tom, co se dočtete v mé složce, až ji dají dohromady,“ uhnu před doktorem Bradfordem pohledem v jasném odmítnutí jeho výzvy. Nechci o tom mluvit, a už vůbec ne s ním. Nakonec mne k tomu ani nenutí, obzvláště když se chytím té jeho průpovídky o náročném dni a rozvedu svůj „náročný den“ do detailů, o které nestál, a přesto mu to všechno hodím na hlavu. Je to ode mě hloupé a dětinské, vůbec bych se tu s ním neměla bavit, ale… Ten ublížený pocit nespravedlnosti a zhnusení, co z dnešního dne mám, je silnější než cokoliv jiného.
Namísto pokárání se ovšem Bradford zamračí a vyslouží si tím můj nedůvěřivý pohled. „Zpátečnické,“ zopakuji po něm polohlasně, i když to rozhodně není slovo, které bych použila já. Středověké? Nelidské? Bezohledné? Ah, pod to bych se rozhodně podepsala, a to jsem tu jen od rána. „Jistě, a to vás ospravedlňuje k čemukoliv, co si s námi pro naše vlastní dobro zamanete,“ řeknu tiše dutým hlasem, když si to stejně celé obhájí tím, že je k tomu přeci dobrý důvod a jen mě utvrdí v tom, že jsem se v něm nespletla.
Ruce spustím níže a nechám je sepjaté na břiše, zatímco rytmickými pohyby přejíždím nehty po vlastních předloktích ve snaze se uklidnit. Přesto se mi oči stále rozrušeně lesknou, když doktor Bradford pokračuje dál… Proč mi to říká? Aby si mne snad získal? Přiměl mě s ním mluvit? S ostrým nádechem na něj opět nevěřícně pohlédnu a má nedůvěra vůči němu jen zesílí. „Jestli tomuhle doopravdy věříte, tak jste ještě naivnější než já, doktore Bradforde. A to už je co říci,“ hlesnu a lehce potřesu hlavou. O nabízený čaj jen zavadím očima, ale od okna se ani nehnu. Jako by snad šálek čaje mohl něco změnit. Zlepšit? Najednou se přistihnu, jak myslím na to, jak moc bych si dala svůj přeslazený čaj s mlékem a pár ořechovými sušenkami, které Kayla občas pekla… A v tu chvíli si přitisknu ruce na okamžik pevněji k břichu sevřenému napětím i hladem a ustoupím o další krok dál od Bradforda.
Ani na druhou otázku mu neodpovím. Ať už je hra na asociace cokoliv, říkala jsem mu to přeci. Nechci s ním nic hrát! Mlčky tak sleduji, jak vytahuje ze šuplíku deník v kožené vazbě a bibli. Nechápavě nakrčím obočím, a i když bych se za jiných okolností okamžitě začala zvědavě vyptávat, tak nyní neřeknu na znamení svého tichého protestu ani slovo. Tedy… Aspoň do okamžiku, kdy si všimnu další věci, kterou si muž vytáhne na stůl před sebe. Brýle s kulatými obroučkami. Přistihnu se, že na ně nehnutě hledím na kolik mi jedna věc... Nesedí. „Černé. Měli mít… Černá skla,“ hlesnu tichounce aniž bych vnímala, co mi ve skutečnosti doktor říká. Nedokážu tu představu vyhnat z hlavy. To, jak má na očích brýle s tmavými kouřovými skly a křivě se usmívá, zatímco říká… „Del.“
Až opožděně si uvědomím, že mi z Bible předčítá… Verše. A ptá se mě. „Je to nesmysl. To si o tom myslím,“ zamumlám v odpověď. Ten verš. Celá tato hra. Taková hloupost. Jestli kdy Bůh skutečně existoval tak jako andělé, tak tam nahoře už dávnou nic není. Je pryč a oni mrtví. Tečka. Stisknu rty k sobě a nic dalšího už nedodám, ať si o tom Bradford myslí, co chce. Snad jen se drobně zamračím, když si všimne, jak si něco k sobě zapíše.
A pak přečte další verš, tentokrát z jiné stránky. Nadechnu se… A v tu samou chvíli se mi zadrhne dech v hrdle. Obraz vykreslující se mi před očima není vůbec hezký a zároveň… Je jich tolik. Těch tváří. Barth, Meeksová, desítky dalších přízračných obličejů, které mají společnou jedinou věc. Bolest křivící její rysy do smrtelné agonie vedoucí k jedinému správnému konci. Každý jediný z nich si nezasloužil nic jiného a já… Byla jsem to… Já…
Ani nevím, jak dlouho tam strnule stojím a se zamženým pohledem zírám do okna na odraz vlastní pobledlé tváře rámované světle rusými vlasy. Když se do toho všeho náhle vplete mužský hlas vytrhávající mne z té přízračné přehlídky umírání, polekaně sebou trhnu jako kdyby mne uhodil. Srdce mi poskakuje v hrudi a… S dlouhým výdechem si promnu oči a vzápětí se opět chytím za ruce. Ticho se natáhne, než jej konečně prolomí můj vlastní hlas. „Spravedlnost,“ zachraptím v odpověď. „Každý z nich si to zasloužil,“ šeptnu o poznání tišeji až tím sama sebe polekám, že jsem to opravdu řekla nahlas. Tentokrát se z toho nedokážu tak snadno oklepat ani nad tím mávnout rukou na kolik mne to… Rozhodilo? Ani nevím, jen… Nedokážu to dostat z hlavy. Nejde to, prostě to…
„Čtete bibli často?“ zeptám se Bradforda bez varování. Ani si nejsem jistá proč. Možná… Abych to zamluvila. Tuhle hloupou hru na asociace nebo svoji odpověď nebo… Cokoliv… | ||
