Andor.cz - Dračí doupě online

… a také nebyla.

„Proč? Stejně nezáleží na ničem jiném než tom, co se dočtete v mé složce, až ji dají dohromady,“ uhnu před doktorem Bradfordem pohledem v jasném odmítnutí jeho výzvy. Nechci o tom mluvit, a už vůbec ne s ním. Nakonec mne k tomu ani nenutí, obzvláště když se chytím té jeho průpovídky o náročném dni a rozvedu svůj „náročný den“ do detailů, o které nestál, a přesto mu to všechno hodím na hlavu. Je to ode mě hloupé a dětinské, vůbec bych se tu s ním neměla bavit, ale… Ten ublížený pocit nespravedlnosti a zhnusení, co z dnešního dne mám, je silnější než cokoliv jiného.

Namísto pokárání se ovšem Bradford zamračí a vyslouží si tím můj nedůvěřivý pohled. „Zpátečnické,“ zopakuji po něm polohlasně, i když to rozhodně není slovo, které bych použila já. Středověké? Nelidské? Bezohledné? Ah, pod to bych se rozhodně podepsala, a to jsem tu jen od rána. „Jistě, a to vás ospravedlňuje k čemukoliv, co si s námi pro naše vlastní dobro zamanete,“ řeknu tiše dutým hlasem, když si to stejně celé obhájí tím, že je k tomu přeci dobrý důvod a jen mě utvrdí v tom, že jsem se v něm nespletla.

Ruce spustím níže a nechám je sepjaté na břiše, zatímco rytmickými pohyby přejíždím nehty po vlastních předloktích ve snaze se uklidnit. Přesto se mi oči stále rozrušeně lesknou, když doktor Bradford pokračuje dál… Proč mi to říká? Aby si mne snad získal? Přiměl mě s ním mluvit? S ostrým nádechem na něj opět nevěřícně pohlédnu a má nedůvěra vůči němu jen zesílí. „Jestli tomuhle doopravdy věříte, tak jste ještě naivnější než já, doktore Bradforde. A to už je co říci,“ hlesnu a lehce potřesu hlavou. O nabízený čaj jen zavadím očima, ale od okna se ani nehnu. Jako by snad šálek čaje mohl něco změnit. Zlepšit? Najednou se přistihnu, jak myslím na to, jak moc bych si dala svůj přeslazený čaj s mlékem a pár ořechovými sušenkami, které Kayla občas pekla… A v tu chvíli si přitisknu ruce na okamžik pevněji k břichu sevřenému napětím i hladem a ustoupím o další krok dál od Bradforda.

Ani na druhou otázku mu neodpovím. Ať už je hra na asociace cokoliv, říkala jsem mu to přeci. Nechci s ním nic hrát! Mlčky tak sleduji, jak vytahuje ze šuplíku deník v kožené vazbě a bibli. Nechápavě nakrčím obočím, a i když bych se za jiných okolností okamžitě začala zvědavě vyptávat, tak nyní neřeknu na znamení svého tichého protestu ani slovo. Tedy… Aspoň do okamžiku, kdy si všimnu další věci, kterou si muž vytáhne na stůl před sebe. Brýle s kulatými obroučkami. Přistihnu se, že na ně nehnutě hledím na kolik mi jedna věc... Nesedí. „Černé. Měli mít… Černá skla,“ hlesnu tichounce aniž bych vnímala, co mi ve skutečnosti doktor říká. Nedokážu tu představu vyhnat z hlavy. To, jak má na očích brýle s tmavými kouřovými skly a křivě se usmívá, zatímco říká… „Del.“

Až opožděně si uvědomím, že mi z Bible předčítá… Verše. A ptá se mě. „Je to nesmysl. To si o tom myslím,“ zamumlám v odpověď. Ten verš. Celá tato hra. Taková hloupost. Jestli kdy Bůh skutečně existoval tak jako andělé, tak tam nahoře už dávnou nic není. Je pryč a oni mrtví. Tečka. Stisknu rty k sobě a nic dalšího už nedodám, ať si o tom Bradford myslí, co chce. Snad jen se drobně zamračím, když si všimne, jak si něco k sobě zapíše.

A pak přečte další verš, tentokrát z jiné stránky. Nadechnu se… A v tu samou chvíli se mi zadrhne dech v hrdle. Obraz vykreslující se mi před očima není vůbec hezký a zároveň… Je jich tolik. Těch tváří. Barth, Meeksová, desítky dalších přízračných obličejů, které mají společnou jedinou věc. Bolest křivící její rysy do smrtelné agonie vedoucí k jedinému správnému konci. Každý jediný z nich si nezasloužil nic jiného a já… Byla jsem to… Já…

Ani nevím, jak dlouho tam strnule stojím a se zamženým pohledem zírám do okna na odraz vlastní pobledlé tváře rámované světle rusými vlasy. Když se do toho všeho náhle vplete mužský hlas vytrhávající mne z té přízračné přehlídky umírání, polekaně sebou trhnu jako kdyby mne uhodil. Srdce mi poskakuje v hrudi a… S dlouhým výdechem si promnu oči a vzápětí se opět chytím za ruce. Ticho se natáhne, než jej konečně prolomí můj vlastní hlas. „Spravedlnost,“ zachraptím v odpověď. „Každý z nich si to zasloužil,“ šeptnu o poznání tišeji až tím sama sebe polekám, že jsem to opravdu řekla nahlas. Tentokrát se z toho nedokážu tak snadno oklepat ani nad tím mávnout rukou na kolik mne to… Rozhodilo? Ani nevím, jen… Nedokážu to dostat z hlavy. Nejde to, prostě to…

„Čtete bibli často?“ zeptám se Bradforda bez varování. Ani si nejsem jistá proč. Možná… Abych to zamluvila. Tuhle hloupou hru na asociace nebo svoji odpověď nebo… Cokoliv…

Delilah Blair Flanagan

Ne, není ti to zde příjemné. Nakonec ani trochu. Ale doktor Bradford zachovává svůj snad až typický klid a nadhled i když ignoruješ jeho nabídku čaje stejně jako když tě při odpovědi neopouští ten ostrý pichlavý tón v hlase, který nemizí ať už mluvíš o tomto zařízení, Meeksové a nebo snad manželovi, díky kterému jsi teď tady. Bradford tě nevyrušuje, jen upije sám z vlastního šálku a zamyšleně tě sleduje. Až když domluvíš a ticho se natáhne tak, že i jemu dojde, že teď jsi už domluvila, tak se krátce nadechne, aby promluvil.

„Přiznám se, že společenské drby nikdy nebyly mou zálibou, takže… Ne, bohužel v tomto případě nevím, o čem přesně mluvíte. Na druhou stranu drby umí velmi brzy začít žít vlastním životem a s pravdou pak už mají pramálo společného, takže… mě to příliš netrápí. Chtěl bych si raději vyslechnout verzi přímo od zdroje, hmm?“ Pohlédne na tebe přes okraj šálku s neskrývanou výzvou vepsanou v očích. Ale ať už se na tohle téma rozmluvíš nebo ne, nevypadá to, že by se na tom hodlal zarazit a nutit tě. Místo toho se chytí ještě dalších věcí, které jsi zmínila.

„Tohle všechno se vám dnes stalo?“ Zamračí se poněkud nespokojeně, i když kdo ví, jestli to prostě jen celé nehraje, aby si tě získal. „Vím, že metody v tomto zařízení jsou často dosti… zpátečnické? To je to vhodné slovo?“ Zamyslí se krátce, než jen pokývne hlavou, jako kdyby se svou odpovědí i souhlasil. „Na druhou stranu si musíte uvědomit, že zde pracujeme s lidmi, jejichž mentální stav je dělá nebezpečnými nejen pro své okolí ale také pro sebe samé… A váš manžel vám jistě zaplatil pobyt zde z nějakého důvodu.“ Pokračuje, než s ťuknutím odloží hrníček zpátky na podšálek a s povzdechem se rozhlédne kolem a nakloní se maličko přes stůl.

„Víte… Ne se vším tu můžete souhlasit. Já sám se plně neshoduji s myšlenkou, kterou je teď Greenhill veden. Vlastně vůbec se s ní neshoduji, ale… Pokud má mít tohle naše sezení smysl a pokud se odtud jednoho dne chcete dostat opět jako žena, kterou jste před tím vším byla, musíme pokračovat v téhle… hmm, hře.“ Pohlédne na tebe nezvykle vážně, než se opět narovná a krátce si odkašle. „Tedy je možná trochu nepřesné říkat tomu hra… Ostatně tohle by teď měla být terapie. Hmm, opravdu si nedáte čaj?“ Pousměje se přívětivě a ukáže ti na šálek a také židli naproti němu, ale ani tentokrát tě do ničeho nenutí.

„Ale rozumím, že nechcete mluvit o sobě. Ne po takovém dni. Tak, co kdybychom zvolili něco jiného. Znáte hru na asociace, Delilah?“ Poskočí mu koutek rtů o něco výš, zatímco sáhne do šuplíku, aby z něj vytáhl nějaké věci. Vypadá to na nějaký poznámkový deník v tlusté kožené vazbě a psací pero, které položí kousek stranou od sebe. K těmto věcem se však záhy přidá další. Tlustší ohmataná kniha, na jejímž přebalu vidíš i takto z dálky vyražený zlatý kříž. Máš velmi dobré tušení, o co nejspíše půjde.

„Nemusíte se bát, nepůjde o nic složitého ani nepříjemného. Bude to vlastně pouze a jen na vás, co z toho nakonec bude.“ Pokračuje doktor Bradford, který pak ještě položí na stůl něco dalšího. Malé brýle s kovovými kruhovými obroučkami, které… ne nemají kouřová černá skla, jak bys snad v první chvíli čekala, ale prostá čirá dioptrická. „Hmm, znáte to, když vás varují, že čtení knih po nocích jen u zapálené lampy není dobré pro vaše oči? Tak… skutečně asi není.“ Dovysvětlí ti, když zachytí tvůj pohled, kterým možná až příliš dlouho visíš na tom kousku kovu a skla.

„Ale zatím je ještě dostatečné světlo, snad to zvládnu ještě chvíli bez nich. Hmm, tak co vybereme…“ Natáhne se po knize a náhodně jí prolistuje, než zastaví na jedné ze stran, po níž sklouzne prstem. „Třeba tady…  Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ Přečte těch pár veršů, při kterých jeho hlas nabere na zvučnosti. „Co si o tom myslíte? Vyvolává to u vás nějaké myšlenky? Pocity? Zdá se vám to pozitivní? Negativní? Žádná odpověď není špatná.“  Natáhne se po zápisníku, aby si do něj něco krátce poznamenal, než se opět chopí knihy a přelistuje na jinou část.

„Tohle není zlé. Hmm, Římanům 5:12… Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“

A tobě se najednou před očima zableskne množství tváří, po kterých šplhají černé linie připomínající kořeny smrtelné nákazy. Je jich tolik. Barth, sestra Meeksová a pak další a další. Umírají. A přesto… Cítíš při tom jistý pocit zadostiučinění. Zasloužili si to. Všichni. A ty jsi tam byla od toho, abys jim přinesla právoplatnou odplatu, za jejich konání, protože tohle jsi byla… ty. Smrt.

„A teď?“ Ozve se jakoby z dálky Noahův… Ne Bradfordův hlas, který tě vrátí nohama zase zpátky na zem.

Jakkoliv chodím po pokoji ve snaze vybít ze sebe všechno to napětí, příliš to nepomáhá. Myšlenky mi sklouzávají stále k tomu samému a jednou z těch věcí je i doktor Bradford a to protivné zmatečné deja vu, které ve skutečnosti je jen… Já ani nevím co. Nedovedu si to vysvětlit. Je to stejné jako se Sofií – Sarah. S těmi dveřmi do vedoucími do suterénu. To… To něco, co se stalo v umývárně. Nikdy dříve se mi takové věci přeci nestávaly, já… Já prostě nevím. A čím více se nad tím snažím přemýšlet a najít jiné vysvětlení, než jsem opravdu blázen anebo hůře, doopravdy bláznit začínám, tím více jsem akorát z toho všeho unavená. Rozbolavělá.

Když se po té věčnosti čekání náhle ozve zvuk klíče rachotícího v zámku, zaseknu se uprostřed pohybu. Nikdo se samozřejmě neobtěžuje s klepáním… Ostatně proč? Tady nemáme žádná práva, drží nás tu jako nemocná zvířata nehodící se na porážku. Kysele se ušklíbnu, zatímco s pohledem upřeným na sestru stojící ve dveřích mám sto chutí říct jí prostě a jednoduše „ne“. Neodpovím jí. Neřeknu vlastně vůbec nic, jen na ni mlčky hledím ještě chvíli poté, co mne vyzve abych ji následovala. Nakonec se ovšem pohnu a váhavě za ni vykročím ven z cely.

Už mezi dveřmi si všimnu ramenatého zřízence stojícího na chodbě. Samozřejmě. Na okamžik můj krok zakolísá, dlaní si mimoděk přejedu po bolavé paži. Raději sestru odevzdaně následuji pryč z našeho křídla. Nesnažím se o nic, jen se rozhlížím po chodbách, kterými procházíme do civilizované části Greenhillu. Ne, tady to už není cítit tím nepříjemným pachem mizérie a smrti lidské důstojnosti. Pokrytci. Pořád to nechápu. Jak je možné, že to vedení Greenhillu prochází? To… To opravdu nikomu nezáleží na… Ostře vydechnu a potřesu hlavou. Hlupačko, jistěže ne, okřiknu sebe sama.

Nakonec se zastavíme u jedněch ze dveří, na které sestra zaklepe. Zůstanu stát na místě, dokud si nevyřídí z Bradfordem potřebné formality a připadám… Připadám si u toho tak zvláštně nepřístojně. V jednu chvíli nejistě přešlápnu z nohy na nohu a váhavě se rozhlédnu po chodbě, když ten zvláštní pocit z doktora Bradforda jen zesílí. Je to tak děsivě snadné. Vybavit si jeho tvář, to, jak se zrovna teď tváří. Jako bych ho znala mnohem déle než jen těch pár minut v jídelně. A… A není mi to příjemné. Jen to prohlubuje zmatek vířící mi myslí.

Zůstanu tak nehybně stát i poté, co mne sestra mávnutím ruky vyzve ke vstupu do… Pracovny? Vyšetřovny? Je to nakonec ruka zřízence, která mi připomene, jak se věci mají. Dokonce i zde, kde to nevypadá jako ve věznici. „Nedotýkejte se mě!“ ohradím se a rychle trhnu ramenem, abych ho vymanila zpod zřízencovi dlaně a udělám krok vpřed. Ošiju se, ovšem nakonec přeci jen vejdu dovnitř. Sestra za mnou zavře dveře a ponechá mne tak napospas doktoru Bradfordovi.

Očima zatěkám po pracovně, která se nedá ani v nejmenším srovnávat s tím, čemu teď musím říkat domov. Zamračím se, ani se nesnažím tvářit se, že by se mi tu snad líbilo. Tohle není… Tohle není fér. Místnost se sice nedá ani v nejmenším srovnávat s luxusem pracovny mého manžela, přesto je to jako ocitnout se v úplně jiném světě, než je ubytovací křídlo. Nakonec na vybavení pracovny vůbec nezáleží, středobodem celé místnosti je muž stojící stranou, zatímco… Nalévá čaj. Neujde mi, že do dvou šálků. Myslí si, že si mě koupí čajem? Nakrčím nos, zatímco ho napjatě pozoruji.

„Vybral jste si mě. Nechápu ten tázavý tón. Nemusíme si tu přeci na nic hrát,“ odpovím mu tiše. „Ano, Delilah Flanagan. Dost možná ta Delilah Flanagan, záleží na kolik jste posledních pár týdnů naslouchal nejnovějším drbům v Zahradách,“ spíše zamumlám než cokoliv jiného. Jsem… Jsem vážně unavená.

Když mi dovolí sedět i stát dle mé libosti, pohnu se. Nevykročím ovšem ke křesílku naproti stolu, namísto toho se od něj stáhnu k oknu, u kterého se zastavím. Chováním se v tu chvíli spíše podobám vyděšenému zvířeti, které se snaží mezi ním a predátorem držet co největší odstup. Připadám si tak. A pak… Ne, nechci sedět. Nechci s ním hrát hru na hodného pana doktora a jeho pacientku. Ne, nehodlám se téhle komedie vůbec zúčastnit.

Přesto… Drobně sebou trhnu, když se to opět stane. Se škubnutím k němu natočím tvář a chvíli na něj zůstanu prostě jen hledět. Řekl… Řekl to? Del… Ne, madam. MADAM. Ne Del. Navzdory tomu mi to zní tak správně, tak povědomě, tak skutečně. S bolestným výrazem vepsaným do tváře rychle sklopím hlavu a bezděčně si vjedu prsty do vlasů v tom zoufalém gestu. Přejedu si dlaněmi tváře, zatímco přešlápnu z nohy na nohu a okamžik přivřu oči. „Prosím, už dost,“ hlesnu nešťastně. Je to špatně. Něco je špatně, ale pořád nemůžu přijít na to co, a z toho začínám už doopravdy šílet.

Jenže ve stejnou chvíli mi dojde, že jsem to řekla nahlas. Strnu. Vzápětí ztěžka polknu a odvrátím od doktora tvář. „Náročný den,“ zopakuji po něm a na rtech se mi mihne mdlý úšklebek. „Myslíte? Myslíte, že pro mě bylo náročné se probudit a být z vlastního domu odvedena za úsvitu jako zločinec? Nebo to, že jsem se musela při příjmu vykoupat v ledové vodě, protože teplá něco stojí? Anebo to, jak mi sestra Meeksová nafackovala jen proto, že jsem si dovolila jí něco říci? Anebo máte na mysli, že pro mne bylo náročné nechat se vláčet jak nějaké neposlušné zvíře jedním z vašich mužů? Hm, snad mohlo být i náročné zjistit, že stejně jako to zvíře tady budu žít v podmínkách hodných vězení. Vlastně ne, horších, ve vězení to pro vás v den naplnění trestu aspoň skončí,“ vydechnu popuzeně na závěr svého monologu.

„Takže doufám, že jste si na mě udělal svůj názor, doktore Bradforde a nebudeme se tu muset snad tvářit, že tu jsme, abyste mne z mého stavu léčil nebo mi snad pomohl se uzdravit z čehokoliv, za co si zaplatil můj manžel,“ dodám napjatě, zatímco obejmu sebe sama v tom obranném postoji, jaký před doktorem zaujmu.

Delilah Blair Flanagan

Den pokračuje. Je to celé jako zlý sen, který nekončí. Chodíš po pokoji ve snaze se unavit a pak prostě a jednoduše usnout. A nebo se snad probudit? Čas se nepříjemně táhne, ale je těžké říct, zda to panu doktoru Bradfordovi tak trvá a nebo v tom hraje také jistou roli tvé rozrušení. Možná od všeho něco. Nic to ale nemění na tom, jak úmorné to celé je.  Nepomáhá tomu ani to, co se ti honí hlavou. Jaké masky? A jak vůbec můžeš tušit, jak se zrovna ten muž usmívá? Proč bys vůbec na něj zrovna takto myslela? Nedává to smysl. Ale dnes už snad skoro nic.

A čas běží.

Rachocení klíče v zámku tě vyruší zrovna uprostřed tvé cesty po pokoji. Nikdo se tu evidentně neobtěžuje klepáním ani jiným ohlášením svého příchodu, jak by se slušelo a patřilo. Ale to už na takovémto místě není nakonec tak překvapivé.

Dveře se otevřou a zahlédneš za nimi opět tu sestru s rozpisem, která vás nakonec v jídelně rozdělovala.

„Flanagan? Vy jste ta nová, že?“ Zalétne k tobě její pohled pozvednutý od seznamu v jejích rukách. „Dobře, tak mě prosím následujte. Pan doktor Bradford by už měl mít volno, takže pojďte. Jste na řadě. Ať zbytečně nečeká.“ Víceméně ti přikáže a ustoupí ze dveří, abys ji mohla následovat. Jen co vyjdeš ven, zjistíš, že rozhodně nepůjdete samy dvě. Jeden z dozorců vám po celou cestu dělá společnost. Snad pro případ, že by ses rozhodla pro nějaké nepřístojnosti. Ale nakonec… kam bys odtud utekla? A jak?

Cesta to nakonec není tak dlouhá. Opustíte křídlo vyhrazené pro vaše ubytování a přejdete do patra, kde pokračujete směrem k hlavní budově, do které jsi dnešní ráno vstoupila. Viditelně jsou místnosti lékařů vyhrazené v té lepší části sanatoria. Zápach, který se vznášel u vašich ubikací, zmizí a stejně tak chodby naberou více reprezentativní vzhled. Sem už si dovedeš představit, že doktor Hart bere některé své návštěvy.   

Sestra nakonec zastaví u jedněch dveří, na které zaklepe a vyčká na tlumené vyzvání, aby mohla vstoupit.

„Dobrý den, pane doktore. Tak zde je madam Flanagan, jak jste si přál.“ Vstoupí sestra do místnosti.

„Ah, ano jistě, děkuji Dorothy. Žádal jsem o její složku, ale zatím mi ji ještě nikdo nedonesl. Mohla byste možná…?“ Ozve se hlas doktora Bradforda, který je tak protivně povědomý, až to tahá za uši. Je to jako kdybys slyšela z místnosti mluvit otce, Bartha nebo snad Katherine. Tu intonaci znáš tak dobře, až si k jednotlivým větám dokážeš představit i výraz v jeho tváři, i když jej právě nevidíš.

„Omlouvám se pane doktore, ale ptala jsem se na ni, ovšem zatím mi ji nikdo neposkytl. Je to nová pacientka, tak nejspíše ještě nebyly zpracovány všechny potřebné dokumenty. Možná kdybyste pár dní počkal?“ Pokračuje sestra omluvně. „ Ale chápu. Chcete ji i tak vidět a nebo ji mám odvést zpátky, za těchto podmínek?“

„Hmm, v pořádku, Dorothy. Rád si s ní promluvím. Nakonec nějaké papíry nepotřebuji. Rád si udělám názor na její stav sám.“ Jako kdybys skutečně viděla ten lehký křivý úsměv, který se mu usadil na rtech, než sestra mávla na tebe a potažmo i dozorce stojícího za tebou, pokud by se ti příliš nechtělo.

„Tak prosím. Vyzvednu vás…“

„Až se ozvu, Dorothy. Tady madam by měla být poslední pacientkou, takže času máme dost. Tedy… do večeře. Rozumím. Nebudu ji tu určitě držet déle.“ Vstoupí jí do toho pohotově doktor Bradford a sestra po chvíli kývne. „Jistě, pane doktore“ A nechá tě vstoupit dovnitř místnosti, zatímco za tebou sama zavře dveře a nechá vás tu tak samotné dva, jak se brzy ukáže.

Stojíš v poměrně prostorné místnosti, která působí poněkud potemnělým dojmem. Avšak s vašimi celami se to nedá srovnat. Dřevěné obložení na stěnách má na sobě i pár obrazů, aby místnost nepůsobila tak holým dojmem. Není to žádný extra přepych, na jaký si byla zvyklá, ale také to není rozhodně nějaká bída. Uprostřed místnosti je pak velký čtvercový koberec, na kterém stojí oválný dřevěný stůl a po jeho stranách dvojice polstrovaných křesel. Nejsou zde žádná pouta, svěrací kazajky nebo snad lehátka s řemeny. Vše to působí až nezvykle… obyčejně.

„Hmm, my se ještě neznáme, že madam?“ Promluví na tebe vysoký muž, který tu stojí po straně místnosti a zrovna si nalévá trochu čaje z čajové konvice stojící na jedné z komod. „Doktor Bradford, těší mě.“ Cítíš na sobě jeho hodnotící pohled, kterým si tě přeměřuje a jako kdyby hodnotil každou tvou i nepatrnou reakci. „A vy jste… Hm, Flanagan? Delilah?“ Zamyslí se na moment a pokud si to přeješ nalije trochu čaje i do dalšího porcelánového šálku, který i s tím svým odnese ke stolu, na který jej postaví.

„Prosím, můžete se posadit… A nebo klidně zůstaňte stát. Jak je vám to pohodlné.“ Řekne, zatímco se sám usadí do křesla naproti tobě a opět na tebe přes stůl tak zamyšleně pohlédne. „Tak… Byl to pro vás dnes jistě náročný den, že…“ Del? …“… Madam?“ Přísahala bys, že jeho rty se pohnuly jen v té jednoduché slabice tvého jména, ale…

Vera De Lacey

Dnes se toho pod starou vrbou stalo tolik, víc než kdy jindy, ačkoliv velkou měrou za to vděčíš především tvé předchůdkyni a ozvěně toho, co tehdy udělala. A nejenom ona. William ti pomůže na nohy a počká, než si upravíš sukni, aby tě prostě a jednoduše chytil za ruku. Ne, tady nejsou žádní svědci, kteří by o tom mohli dále vyprávět. Tady máte čas jen a pouze pro sebe. I když ani ten není nekonečný.

„Já vím, že chce. Ale asi se jí nedá vysvětlit, že něco takového skutečně není nutné. Koneckonců sem nejezdím kvůli večeřím, ale něčemu úplně jinému.“ Snad se i lehce pousměje, zatímco spolu vykročíte směrem dolů z nedalekého svahu a necháte tak zelenou vrbu nadobro za sebou.

Seběhnout svah nakonec není problém ani pro jednoho z vás. William tvou ruku pro jistotu nepouští, ale ať už se na tobě Verše podepsaly jakkoliv, rozhodně ses alespoň po fyzické stránce cítila stále skvěle. Zastavíte až tak na jeho úpatí u nenápadné cestičky vinoucí se kolem, když pokračuješ. O Verších. O tom, jak žádný velký problém to přeci nebyl. Williamům lehce podezřívavý pohled však mluví o něčem jiném.

„Skutečně jen Verš? Pokud jsem to pochopil dobře, byl minimálně o tom posledním střetu v ruinách mezi kopci. To nezní jako… nic.“ Ucítíš zatáhnutí za ruku, které tě zastaví na místě a William jedním kratším krokem zruší i ten zbytek vzdálenosti, který mezi vámi ještě zbyl. „Víš, že si to pamatuji. A Nakir věděl i o tom, co se Zerachiel stalo před tím.“ Povytáhne o něco obočí. „Samozřejmě nevím, jestli se ten Verš týkal i toho. Už jen kvůli tobě doufám, že ne, ale… Ale víš, jak to myslím, že Vero?“ Dodá o něco tišeji, zatímco na tebe hledí tak vážně. Vlastně tak jak to umí jen on.

„Ne, nejsme stejní. Přesto… Oba víme, že to něco z nich si stále v sobě neseme. Někdo víc někdo míň. Bylo by ignorantské před tím zavírat oči. Ale máš pravdu… Záleží jen na tom, co si vybereme. A s tím to vše nakonec není až tak špatné.“ Do jeho vážného výrazu se vkrade úsměv na těch pár okamžiků než jej smaže polibek, který ti bez okolků vtiskne. Skutečně má zapomenutý Davenport a jeho okolí své výhody. Alespoň na chvíli tak vše zase působí správně. Jako by se vše vrátilo do už vyjetých kolejí. William se od tebe odtáhne a společně vykročíte po klikatící se cestičce zpátky k vašemu sídlu.

Ovšem není to vše, co ti letí hlavou. Zdaleka ne. A tak, zatímco se pomalu ale jistě mezi stromy vyloupne silueta domu tvé rodiny, ke kterému přicházíte zezadu, rozmyslíš si i další věc, na kterou se potřebuješ zeptat. Tu palčivou myšlenku, kterou ti nasadily do hlavy poslední Verše, a nejen ty.

Sidriel. To jméno mezi vámi nepadlo už dlouho, přesto pro každého z vás neslo jistý nemalý význam. Williamovy šedé oči v ten moment zalétnou k tobě a trochu se zachmuří. Snad i proto co nejrychleji vyhrkneš ještě to ujištění, že ti skutečně nemusí odpovídat. Jistě to pro něj není lehké téma, avšak…

„Sidriel… Hmm, ano mluvila.“ Promluví po chvíli William, přičemž se zastaví a nepokračuje už dále k vašemu domu, kde by hrozilo, že vás každou chvíli někdo zahlédne a vyruší. „Bylo to něco, co… bylo pro ni důležité. Velmi. To, jak naše činy odrážejí to, kým jsme. To, že si my sami stavíme vlastními rozhodnutími svou cestu, a nakonec i sami sebe. Věřila, že i v božím světle nakonec můžeme jednat tak, jak si přejeme a že… všechny rozhodnutí jsou nakonec v souladu s boží vůlí. Protože všechny naše cesty nás nakonec dovedou na stejné místo.“ Povzdechne si a zahledí se k nebi, které se začíná pomalu barvit oranžovou.

„Ano, s Luciferem si byli blízcí… Tedy ne tak blízcí. Skutečně byl jejím žákem, pokud se to tak dá nazvat. Ale dle toho, jak to vše dopadlo… Nevím. Nakonec to ale vše byl výsledek té svobodné vůle, o které tehdy tak zapáleně mluvila. I když ji to dovedlo nakonec… tam.“ Přivře William oči a na chvíli zmlkne, jako kdyby sám přemýšlel a vzpomínal. „Hmmh, Nakir s ní nesouhlasil ve všech názorech, které hlásala. Ne, byla dost radikální i na něj. Lucifer jí však naslouchal víc… I když teď zpětně nevím, jak moc to ve skutečnosti bylo tím, že by tomu skutečně věřil nebo to celé přetvořil v něco… vlastního. Nějakou svou pomýlenou ideologii posvěcenou boží vůlí. Prostě… nevím.“ Mlaskne a potřese hlavou, jako kdyby to snad chtěl vyhnat z hlavy.

„Proč se vlastně ptáš, Vero?“  

„Ano, přesně s tou vrchní sestrou,“ potvrdím Sarah jejíž reakce mne jen utvrdí v tom, že jsem harpyji Meeksovou odhadla zatraceně dobře. Radost z toho nemám. Takhle… Takhle to dopadnout nemělo. Vyměnila jsem akorát svoji zlatou klec za olověnou krabici bez světla a vzduchu. „Tohle… Tohle není správné,“ vypadne ze mne se směsicí zklamání i rozhořčení. „Chceš-li poznat charakter člověka, dej mu moc,“ četla jsem v jedné knize. Což je mi teď… Úplně k ničemu.

S povzdechem se vrátím pohledem k mladému doktorovi uzavírajícímu procesí bílých plášťů. Upřeně jej pozoruji, avšak nehltám očima detaily jeho pohledné tváře ani dobře stavěného těla, to ani v nejmenším. Mhouřím oči ve snaze… Já ani nevím co. Co jsem to viděla? Stejně to nebylo skutečné, jsem přetažená, vynervovaná a od včerejška jsem nic nesnědla. Blázním tady z toho panoptika hrůzy a beznaděje. Úplně obyčejně… To zase zahlédnu! Srdce mi poskočí do výrazně rychlejšího tempa, když mrknu a nezmizí to. Prostor kolem něj se láme jako odraz zakřiveného zrcadla a lehce zezlátne.

V tu samou chvíli ovšem doktor Bradford pootočí hlavu a pohledem se zastaví právě a jen na mě. Přistižena při činu chci sklopit hlavu a rychle se od něj odvrátit, ale hlas v mé mysli mne přiměje… Rozechvěle vydechnout a oči rozevřít dokořán. Dvoje šaty ležící na posteli, dvoje volba. Vím, které by mi vybral manžel a já bych s ním souhlasila, skryla bych celou svoji tvář za porcelánovou masku a nechala se zahalit do něžných odstínů rozkvetlé louky… Zatímco bych ve skrytu duše toužila být odvážnější. Sáhnout po vyzývavé kombinaci zlaté a černé, odít se do černých per a zlaté masky odhalující část tváře.

Ztěžka polknu, zatímco se tváří jako kdybych viděla ducha. Najednou pro mne není vůbec těžké si představit, jak vypadá úsměv na Bradfordově tváři, jakkoliv se tváří vážně a zamyšleně. Potřesu hlavou a na okamžik musím přivřít oči, jak je toho na mě… Moc. Svět se mi na pár prchavých vteřin rozpije do zlatorudých skvrn tančících za víčky a hučení v uších zesílí. Vytrhne mne z toho až hlas Sofie… Sarah. Sa-rah. Co to se mnou je?!

Při mé poznámce na adresu doktora její dosavadní nadšení viditelně pohasne. Až z toho mám výčitky svědomí, ale… Ale je to pravda. Jsou stejní. Všichni jsou stejní, když jim dáte příležitost. Bolavá paže s vybarvujícími se modřinami od surového zacházení Sturgese mne v tom jenom utvrdí. Chci něco říci, ale… Nevím co. A tak svěsím hlavu a raději už na Bradforda nezírám, namísto toho si napjatě zarývám nehty do dlaní ve snaze ze sebe nějak ten nesnesitelný přetlak dostat.

I tak si ovšem koutka oka všimnu, že se něco děje. Snažím se trojici doktorů s Meeksovou nepozorovat nijak okatě, přesto… Zdá se, že vybírání vyvolených pacientek na odpolední terapie začalo. První je na řadě doktor Colbeck, před kterým mne Sarah varovala a následně ten druhý, kterému je očividně naprosto jedno, koho mu sestra vybere. Maličko ve mne hrkne, když na sobě ucítím při vybírání pohledy obou těch mužů. Jsem… Jsem tu nová, jistě… To bude tím. Nicméně mi stejně tak neujde okamžitá reakce vrchní sestry. Ten stažený zamítavý výraz, nakrčení nosu i krátké stisknutí rtů následované zavrtěním hlavy. Živě si dokážu představit, co jim říká.

Do tváře se mi vloudí zpátky ten prázdný výraz. Takže mi madam Meeksová vybrala prádelnu. Samozřejmě, nemůžu říci, že jsem to nečekala. Bude mne držet dál od doktorů, dokud nebude mít jistotu, že si mne doktor Colbeck vybere na jednu z těch horších terapií? Vidím jí až na dno té černé sadistické duše, pokud tedy vůbec něco má. Jakkoliv ve mne v první chvíli zaplane ta rudá jiskřička hněvu, tak hned zase zhasne. Tentokrát zatínám prsty tak silně až mi zbělají klouby. Koušu se do vnitřní strany rtu a musím několikrát vydechnout nosem, abych dokázala zatlačit slzy pálící v koutcích očí tam, kam patří. Neudělám jí tu radost. Neudělám, já…

♫♪♪♫

… počkat, co? Ucítím na sobě pohled doktora Bradforda. Houstnoucí napětí kolem něj a sestry Meeksové je takřka hmatatelné. Něco spolu řeší… Nebo spíše někoho. Není pro mne těžké uhádnout, o jakou problémovou pacientku se jedná. Za jiných okolností bych si snad i užila ten vzteklý výraz Meeksové, když jí doktor dle všeho oponuje a odmítá se podřídit jejímu správnému názoru. A dost možná bych cítila i jisté sympatie k muži, co se jí nenechal zastrašit a postavil se jí. Jenže nic takového se nestane. Moc dobře totiž vím, že jediný, kdo na tomhle bude nakonec bit jsem já. Meeksová mi tohle ještě vrátí. A Bradford… Svírá se mi žaludek při pomyšlení, že mne tak moc chce na terapii, aby mu to dohadování stálo za to.

Sjedu zády na židli o něco níže a nahrbím se. Nechám si před tvář spadnout vlasy, zatímco se jídelnou rozléhá uječený hlas Meeksové vyvolávají jména těch vyvolených, které dnes nemusí nastoupit na povinné práce. Rozdíl mezi výrazy těch, které si vybral Colbeck a které Grabham jsou tak patrné, až mě z toho mrazí. A pak přijdou na řadu poslední jména patřící k mladému Bradfordovi. A tam, úplně na konci… Je i to mé. Vydechnu. Nadšení v mé tváři by kdokoliv hledal marně, jen se stáhnu ještě více do sebe.

Ah, dokonce i tady o našem životě nakonec rozhodne nějaký muž jako by mu patřil. Paradox. Vyprovodím doktory i vrchní sestru pohledem z místnosti ven. Druhá sestra začne vzápětí vyvolávat jména nás šťastných. „Tak… Tak se uvidíme později. Aspoň ti budu moci říct, jaký doopravdy je…“ hlesnu krátce na Saru. Snad… Až omluvně. Ani nevím proč. S tím se vytáhnu na nohy a bez zbytečných scén se vydám k malému procesí žen, se kterými se vracíme na ubikace.

Ta cela vypadá stejně bezútěšně jako předtím. A o to více prázdně, když tu nezní štěbetavý hlas Sary. Ani nevím, kolik hodin před sebou vlastně mám, než na mě dojde milostivě řada… A s čím vůbec… A… A já to vlastně ani nechci vědět. Očima zavadím o postel, ale vlastně se necítím ani dost dobře na to, abych vylezla na horní palandu. Vlastně ani nechci. Z představy, kolik na té matraci muselo spát chovanek přede mnou mne jímá hrůza a odpor. Nakonec… Nechci odpočívat. Chci ubít své vědomí únavou do stavu, kdy budu dost otupělá, abych dnešní den nějak přežila.

A tak… Chodím po pokoji. Ode dveří k oknu, od okna k posteli, od postele k paravánu. Obejít stůl. Zamířit k oknu, od okna… Když nechodím, tak sedím zhrouceně na židli a mělce dýchám vyčerpáním. Hlava mne pobolívá natolik, že se zkusím napít z kohoutku nad umyvadlem. A pak zase chodím. A sedím. A chodím… Zatímco mi čas pomalu protéká mezi prsty. Že se nezastavil mi připomíná jen posouvající se stíny a světlo pronikající sem oknem. Kolik hodin uplynulo? Jedna? Dvě? Nebo čtyři? Možná na mě dnes nezbude čas, možná na mě Bradford zapomněl… Nevadí mi to. To v té jídelně bylo tak… Matoucí. Nevím, co to mělo znamenat. Co tohle všechno… Nicméně čím více se stíny pohnou, jak se slunce kloní čím dál více k západu, zatímco se nedějí žádné další podivnosti, tím větší cítím… Úlevu. Určitě na mně dnes nezbyl čas… Ale…

… co tam s těmi ženami dělá tak dlouhou dobu?

Ošiju se. Určitě nic dobrého, mám v tom hned jasno. Nicméně se mi v další chvíli opět vybaví jeho tvář, úsměv i hlas, dvojice masek a… Rychle se zvednu ze židle až zaskřípá. Svaly mne z toho chození začínají pálit, přesto se pohnu vpřed. A tak chodím… A sedím a… Snažím se dělat cokoliv, abych nad ničím nemusela přemýšlet…

♬♬♬

Delilah Blair Flanagan

„Ou, s vrchní sestrou? Myslíš Meeksovou?“ Vystřelí Sarah oči navrch hlavy. „Noo, tak to hodně štěstí. Tedy ne, že bys byla jediná. Ta… čarodějnice.“ Ztiší hlas na úroveň šepotu a nakloní se blíže k tobě. „Konflikty doslova vyhledává a baví se tím. Někteří se časem naučí sklopit uši a přestanou ji bavit a nebo, hmmm ne.“ Pokrčí skoro neznatelně rameny, než se opět narovná v zádech. Tohle nebyly až tak nové informace. Ostatně povahu té zlé osoby jsi už mohla docela odhadnout i díky svým krátkým zkušenostem. Sestra Meeksová se zde nemusela zrovna příliš přetvařovat.

Tvůj pohled zavadí o mladého lékaře… Bradforda. Ne zavadí, doslova na něj zíráš a čekáš na… Co vlastně? A čím déle na něj hledíš, tím více ti přijde, že se jeho okolí opět… pohnulo? Zlomilo a nabralo snad i lehce zlatý nádech? Těžko se to popisuje, ale ve tvém snažení tě vyruší sám mladý lékař, který jako kdyby jej snad vycítil, zvedne pohled k jídelně a přelétne mezi vámi pomalu očima. A pak… se jimi zastaví na tobě.

„Máte ráda masky?“

Zazní ti v hlavě zvláštně povědomý mužský hlas, jako kdyby na tebe někdo promluvil. Ano masky. Budou to ty zlato černé šaty s maskou s černými pery a nebo ty připomínající rozkvetlou jarní louku s porcelánovou maskou? Je to tak hloupá otázka. Víš, že vždy by sis vybrala zrovna…

„Hmm, cože vidím?“ Ozve se od Sarah po chvíli a zahledí se stejným směrem jako ty a nakonec podobně jako ty i ona skloní pohled, když si uvědomí, že Bradford hledí k vašemu stolu. „Heh, co? Bezohledné zvíře?“ Špitne. „No, kdo ví. Já s ním ještě nemluvila. Ale… asi na tom něco bude.“ Viditelně jí v hlavě při té myšlence cosi sepne a najednou působí o trochu schlípleji. A snad i díky tomu na tebe přestane dotírat a ty máš chvíli klidu. Tedy můžeš nerušeně pozorovat to, jak se lékaři o něčem baví střídavě s Meeksovou, která si cosi zapisuje na kus papíru připnutého na kožených deskách. Sem tam na někoho ukáže a pokývá hlavou a nebo naopak jí zamítavě zavrtí.

Evidentně tu i mezi lékaři funguje jistá hierarchie. Nejdříve si vybírá nejstarší doktor, který si vybere několik žen. Dle toho, jak Meeksová často něco v rychlosti škrábe na její kus papíru, to odhaduješ zhruba na čtyři. Pak si vybírá pan doktor znuděný, který s ní mluví o poznání kratší dobu, než jen pokrčí rameny a vrchní sestra tam pak ještě dvě jména dopíše prostě sama.

Dokonce i tito se podívali tvým směrem, ale Meeksová k nim hned něco zamítavě prohodila. Neslyšela jsi sice ta slova napřímo, ale dovedeš si zhruba představit, cože to asi bylo. Tuhle ne.

A pak přijde na řadu nejmladší člen z trojice. Doktor Bradford se zastaví u vrchní sestry a trochu se k ní musí sklonit díky jejich výškovému rozdílu. O něčem s ní krátce diskutuje, zatímco ona napíše jedno jméno… Druhé… Třetí? A pak si všimneš, jak párkrát potřese zamítavě hlavou, když doktorovy oči kmitnou na okamžik k tobě. Tuhle ne.

Bradford nepůsobí nějak nazlobeně, jen se skloní ještě o kousek a viditelně s ní o něčem hovoří. V jeho tváři zůstává klid, i když Meeksová v první chvíli působí, že by mu nejraději vrazila. Bradford domluví a s povytaženým obočím se narovná a zůstane hledět na vrchní sestru. Ta jen o něco silněji stiskne rty a poupraví si brýličky na nose, než… pokývá hlavou a cosi dopíše na papír, než vykročí pár kroky dopředu.

„Takže… Klid! Poslouchejte všichni! Dnešní rozpis na odpolední terapie je následující. K panu doktoru Colbeckovi jdou…“ Rozlehne se její hlas jídelnou a začne vyjmenovávat jména, která neznáš. Přesto si všimneš pár výrazů žen, kterým dost možná patřily. A že nejsou zrovna nadšené. Pak následují pacientky pro Grabhama, které působí o poznání spokojeněji než první várka. A pak už jen poslední čtveřice.

„A nakonec k panu doktoru Bradfordovi jdou … Shakerley, Berrow, Alby… Flanagan. Všichni jmenovaní se vrátí zpátky na pokoje a počkají, až na ně přijde čas s terapií. Zbytek se bude hlásit na výpomoc v prádelně.“ Rozdá příkazy Meeksová, zatímco se jídelnou rozezní nespokojená zamručení dost možná od těch, kteří vyfasovali prádelnu. Vrchní sestra vás jen zpraží ostrým pohledem, než jen pohodí hlavou k jedné z obyčejných sester, aby si zbytek už přebrala a podá jí seznam se jmény, než prostě odejde i za doprovodu lékařů. Bradford opět působí tím poněkud soustředěným a zároveň duchem nepřítomným dojmem, když odchází, než stejně jako jeho kolegové opustí jídelnu. V té začne přeci jen být o něco živěji, když se vzduch opět maličko pročistí.

 „Tak se rozdělte dle seznamu… Ke dveřím přijdou následující… Zbytek počká zde, než vás doprovodí do prádelny.“ Rozezní se hlas sestry, která od Meeksové obdržela papír a začne vyvolávat dvanáct jmen, z nichž jedno je i to tvé. To poslední. Sarah zůstává sedět u stolu a jen pokrčí rameny, když se sama zvedáš. Viditelně ji dnes čeká služba v prádelně jako velkou část ostatních.

Ty se mezitím zařadíš do menší skupinky, kterou pak zřízenci v doprovodu sestry odvedou zpátky stejnou cestou, jakou jste sem před pár chvílemi šli. Postupně vás vrátí do vašich ubikací a pak nastane ta dlouhá chvíle čekání. Těžko říct totiž, kdy přijdeš na řadu. Čas se totiž táhne nepříjemně pomalu a do těla se vkrádá únava nahromaděná po množství stresu, který máš za sebou. Je tu nezvyklé ticho. Snad i díky tomu, že většina chovanců je pryč. Především pak Sarah, která skutečně hodně a ráda mluví.

A tak čekáš… Světlo pronikající sem skrz okno se postupně posouvá po místnosti a dle vržených stínů se slunce snad i pomalu ale jistě sklání níže a níže. Snad na tebe nezapomněli. A nebo kéž by? Je to skutečně dlouhý den ve tvém novém… domově.

♬♬♬♬♬

Jídlo, ve kterém jsem se akorát tak porýpala, nechám ležet před sebou včetně lžíce, kterou odložím a už ji nehodlám brát do ruky. Nemám hlad. Vlastně je jídlo tím posledním, na co mám pomyšlení. K čemu by to vlastně bylo dobré? Abych tu přežívala na mizerné rýži s fazolemi dalších několik let? Stačí jediný další pohled na kovový tác, který mne jen utvrdí v tom, že to opravdu nechci. Raději tak upíjím z hrnečku neslazený čaj dost nevalné chuti, ale… Aspoň nějaké chuti.

Sarah mi mezitím potvrdí moji domněnku o tom, co se teď bude dít. „Jen povídat? O čem? Nechci si s nikým z nich povídat. Ani cokoliv jiného,“ vypadne ze mne poněkud zatvrzele. Čím více se toho o Greenhillu dozvídám, tím více je mi z toho na nic. Jestli jsem si v kočáru cestou sem myslela, že to bude strašné, tak jsem ve skutečnosti ani v nejmenším neměla potuchy, jak moc velké peklo to tady ve skutečnosti je. Proboha. Mám náběh na úzkostnou ataku jen pomyslím na to, že v tomhle budu následující roky přežívat tak dlouho, dokud mi to nebude jedno.

Přinutím se tak dlouze vydechnou a raději se opět soustředit na Saru. Pohledem zalétnu k ženě sedící opodál s obvázanýma rukama, od které až sem doléhá to tiché kovové skřípání. Po zádech mi přejede mráz jen při té představě, že to samé dělá se svojí vlastní kůží. Vzpomenu si na jedny z těch prstů čouhajících skrze okénko ve dveřích, okousaných a zjizvených a…

Ošiju se a odsunu se na židli trochu dál od stolu. Viditelně nesdílím Sařino nadšení a už vůbec ne optimismus. Že nevypadám jako ztracený případ? Kéž by jen tušila, jak moc ztracená jsem. Ztracená a zatracená. Už to bude jen horší.

„Tím si nejsem tak jistá. Při příjmu jsem se nepohodla s vrchní sestrou. Ujistila mě, že osobně dohlédne na to, aby o mně bylo dobře postaráno,“ zamumlám v odpověď.

Nějakou chvíli se nic neděje, a tak se jen rozhlížím po jídelně. Čekám. A čím déle tu jsme, tím více jsem z toho nesvá. Prostředí jídelny je stejně pochmurné a zanedbané jako všechny ty ženy sedící u stolů kolem. Přistihnu se, že hledám snad i nějakou známou tvář… Kohokoliv, kdo v posledních měsících či letech náhle zmizel ze společnosti. To, co ovšem nacházím je akorát beznaděj.

Až se nakonec přeci jen začne něco dít. Otevřenými dveřmi do místnosti vejde vrchní sestra Meeksová ve společnosti tří doktorů. Ten nejstarší musí být zajisté doktor Colbeck. Působí přesně jako někdo, kdo pracuje na takovém místě celý svůj život. Lehce se zamračím a přimhouřím oči. Celé roky a roky jen přihlíží tomu, co se tady děje. V čem tady ty ženy žijí. Druhý z mužů ve mne vykřeše jiskřičku hněvu, co mi prošlehne očima. Znechuceně nakrčím nos. Doktor Grabham, kterému jde dle Sarah jen o to, aby dostal výplatu… Ztělesnění znuděné bezohlednosti.

A pak… Pak pohledem sklouznu k třetímu lékaři uzavírajícímu průvod. O tomhle muži tu nepochybně Sarah štěbetala. Pohledný, mladý… Takový, který k sobě ve společnosti přitáhne jistě nemálo kradmých pohledů i pozornosti. Znám takové muže. Jednoho takového jsem si vzala. Tenhle nebude stejný, jinak by nepracoval tady. Přesto… Něco… Ne v něm. Kolem něj. Překvapeně zamrkám, když si všimnu toho podivného… Co to je?! Rychle potřesu hlavou a promnu si oči. Možná… Možná to je z hladu. Z toho všeho… Vypětí… Poněkud nešťastně si vjedu prsty do vlasů. Jako by mi něco… Unikalo. Ale nevím co. Znovu jej vyhledám pohledem a…

… drobně sebou škubnu, když do mne Sarah strčí.

„Ty… Ty to vidíš taky?“ hlesnu bez většího přemýšlení a překvapeně se po ní podívám. Až v tu chvíli mi dojde, co jsem to řekla nahlas a jak to asi muselo vyznít. „Tedy… Dobrá, je pohledný, ale to nic neznamená. Za tou tváří to bude stejný bezohledné zvíře jako ostatní muži,“ vydoluji ze sebe napjatě. Ublíženě, jak se ve mne vzedme vlna emocí. A možná až příliš nahlas. Příliš ostře. Příliš… Všechno. Ve stejnou chvíli totiž zachytím pohled Meeksové směřovaný mým směrem a…

Ostře vydechnu a na okamžik přivřu oči. V uších mi pořád tiše hučí. Takže co to bude? Co mi Meeksová vybere jako další část přivítání? Prádelnu nebo terapii? Nedělám si příliš velké iluze, že si nenechá ujít příležitost, aby mi to dnešní ráno vrátila se vším všudy. Teď se ovšem rozhodnu nedělat… Nic. Nakonec co bych mohla? Jakkoliv jsem se ráno dožadovala, že chci s někým mluvit, tak mi nyní dochází směšnost celého toho požadavku. Promnu si tváři a přinutím se opět zalétnout pohledem k trojici doktorů… K tomu poslednímu. Bradfordovi. Objeví se to zase…?

Opožděně mi dojde, co to dělám. Že na něj zírám, i když z jiných důvodů než ostatní pacientky. A jakkoliv nejsem jediná… Možná právě proto, že nejsem jediná. S trhnutím sklopím hlavu i pohled k vlastním rukám, ve kterých už nesvírám hrnek, ale namísto toho je držím spojené na desce stolu a vší silou si zatínám nehty vzájemně do dlaní, až tam po nich zůstávají rudé půlměsíčky. Matka nesnášela, když jsem to dělala. A nejen ona, guvernantka mi jednou vyhrožovala, že budu muset nosit takové ty ošklivé rukavice, jestli toho nenechám. Ale teď a tady…