Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Den pokračuje. Je to celé jako zlý sen, který nekončí. Chodíš po pokoji ve snaze se unavit a pak prostě a jednoduše usnout. A nebo se snad probudit? Čas se nepříjemně táhne, ale je těžké říct, zda to panu doktoru Bradfordovi tak trvá a nebo v tom hraje také jistou roli tvé rozrušení. Možná od všeho něco. Nic to ale nemění na tom, jak úmorné to celé je.  Nepomáhá tomu ani to, co se ti honí hlavou. Jaké masky? A jak vůbec můžeš tušit, jak se zrovna ten muž usmívá? Proč bys vůbec na něj zrovna takto myslela? Nedává to smysl. Ale dnes už snad skoro nic.

A čas běží.

Rachocení klíče v zámku tě vyruší zrovna uprostřed tvé cesty po pokoji. Nikdo se tu evidentně neobtěžuje klepáním ani jiným ohlášením svého příchodu, jak by se slušelo a patřilo. Ale to už na takovémto místě není nakonec tak překvapivé.

Dveře se otevřou a zahlédneš za nimi opět tu sestru s rozpisem, která vás nakonec v jídelně rozdělovala.

„Flanagan? Vy jste ta nová, že?“ Zalétne k tobě její pohled pozvednutý od seznamu v jejích rukách. „Dobře, tak mě prosím následujte. Pan doktor Bradford by už měl mít volno, takže pojďte. Jste na řadě. Ať zbytečně nečeká.“ Víceméně ti přikáže a ustoupí ze dveří, abys ji mohla následovat. Jen co vyjdeš ven, zjistíš, že rozhodně nepůjdete samy dvě. Jeden z dozorců vám po celou cestu dělá společnost. Snad pro případ, že by ses rozhodla pro nějaké nepřístojnosti. Ale nakonec… kam bys odtud utekla? A jak?

Cesta to nakonec není tak dlouhá. Opustíte křídlo vyhrazené pro vaše ubytování a přejdete do patra, kde pokračujete směrem k hlavní budově, do které jsi dnešní ráno vstoupila. Viditelně jsou místnosti lékařů vyhrazené v té lepší části sanatoria. Zápach, který se vznášel u vašich ubikací, zmizí a stejně tak chodby naberou více reprezentativní vzhled. Sem už si dovedeš představit, že doktor Hart bere některé své návštěvy.   

Sestra nakonec zastaví u jedněch dveří, na které zaklepe a vyčká na tlumené vyzvání, aby mohla vstoupit.

„Dobrý den, pane doktore. Tak zde je madam Flanagan, jak jste si přál.“ Vstoupí sestra do místnosti.

„Ah, ano jistě, děkuji Dorothy. Žádal jsem o její složku, ale zatím mi ji ještě nikdo nedonesl. Mohla byste možná…?“ Ozve se hlas doktora Bradforda, který je tak protivně povědomý, až to tahá za uši. Je to jako kdybys slyšela z místnosti mluvit otce, Bartha nebo snad Katherine. Tu intonaci znáš tak dobře, až si k jednotlivým větám dokážeš představit i výraz v jeho tváři, i když jej právě nevidíš.

„Omlouvám se pane doktore, ale ptala jsem se na ni, ovšem zatím mi ji nikdo neposkytl. Je to nová pacientka, tak nejspíše ještě nebyly zpracovány všechny potřebné dokumenty. Možná kdybyste pár dní počkal?“ Pokračuje sestra omluvně. „ Ale chápu. Chcete ji i tak vidět a nebo ji mám odvést zpátky, za těchto podmínek?“

„Hmm, v pořádku, Dorothy. Rád si s ní promluvím. Nakonec nějaké papíry nepotřebuji. Rád si udělám názor na její stav sám.“ Jako kdybys skutečně viděla ten lehký křivý úsměv, který se mu usadil na rtech, než sestra mávla na tebe a potažmo i dozorce stojícího za tebou, pokud by se ti příliš nechtělo.

„Tak prosím. Vyzvednu vás…“

„Až se ozvu, Dorothy. Tady madam by měla být poslední pacientkou, takže času máme dost. Tedy… do večeře. Rozumím. Nebudu ji tu určitě držet déle.“ Vstoupí jí do toho pohotově doktor Bradford a sestra po chvíli kývne. „Jistě, pane doktore“ A nechá tě vstoupit dovnitř místnosti, zatímco za tebou sama zavře dveře a nechá vás tu tak samotné dva, jak se brzy ukáže.

Stojíš v poměrně prostorné místnosti, která působí poněkud potemnělým dojmem. Avšak s vašimi celami se to nedá srovnat. Dřevěné obložení na stěnách má na sobě i pár obrazů, aby místnost nepůsobila tak holým dojmem. Není to žádný extra přepych, na jaký si byla zvyklá, ale také to není rozhodně nějaká bída. Uprostřed místnosti je pak velký čtvercový koberec, na kterém stojí oválný dřevěný stůl a po jeho stranách dvojice polstrovaných křesel. Nejsou zde žádná pouta, svěrací kazajky nebo snad lehátka s řemeny. Vše to působí až nezvykle… obyčejně.

„Hmm, my se ještě neznáme, že madam?“ Promluví na tebe vysoký muž, který tu stojí po straně místnosti a zrovna si nalévá trochu čaje z čajové konvice stojící na jedné z komod. „Doktor Bradford, těší mě.“ Cítíš na sobě jeho hodnotící pohled, kterým si tě přeměřuje a jako kdyby hodnotil každou tvou i nepatrnou reakci. „A vy jste… Hm, Flanagan? Delilah?“ Zamyslí se na moment a pokud si to přeješ nalije trochu čaje i do dalšího porcelánového šálku, který i s tím svým odnese ke stolu, na který jej postaví.

„Prosím, můžete se posadit… A nebo klidně zůstaňte stát. Jak je vám to pohodlné.“ Řekne, zatímco se sám usadí do křesla naproti tobě a opět na tebe přes stůl tak zamyšleně pohlédne. „Tak… Byl to pro vás dnes jistě náročný den, že…“ Del? …“… Madam?“ Přísahala bys, že jeho rty se pohnuly jen v té jednoduché slabice tvého jména, ale…

Vera De Lacey

Dnes se toho pod starou vrbou stalo tolik, víc než kdy jindy, ačkoliv velkou měrou za to vděčíš především tvé předchůdkyni a ozvěně toho, co tehdy udělala. A nejenom ona. William ti pomůže na nohy a počká, než si upravíš sukni, aby tě prostě a jednoduše chytil za ruku. Ne, tady nejsou žádní svědci, kteří by o tom mohli dále vyprávět. Tady máte čas jen a pouze pro sebe. I když ani ten není nekonečný.

„Já vím, že chce. Ale asi se jí nedá vysvětlit, že něco takového skutečně není nutné. Koneckonců sem nejezdím kvůli večeřím, ale něčemu úplně jinému.“ Snad se i lehce pousměje, zatímco spolu vykročíte směrem dolů z nedalekého svahu a necháte tak zelenou vrbu nadobro za sebou.

Seběhnout svah nakonec není problém ani pro jednoho z vás. William tvou ruku pro jistotu nepouští, ale ať už se na tobě Verše podepsaly jakkoliv, rozhodně ses alespoň po fyzické stránce cítila stále skvěle. Zastavíte až tak na jeho úpatí u nenápadné cestičky vinoucí se kolem, když pokračuješ. O Verších. O tom, jak žádný velký problém to přeci nebyl. Williamům lehce podezřívavý pohled však mluví o něčem jiném.

„Skutečně jen Verš? Pokud jsem to pochopil dobře, byl minimálně o tom posledním střetu v ruinách mezi kopci. To nezní jako… nic.“ Ucítíš zatáhnutí za ruku, které tě zastaví na místě a William jedním kratším krokem zruší i ten zbytek vzdálenosti, který mezi vámi ještě zbyl. „Víš, že si to pamatuji. A Nakir věděl i o tom, co se Zerachiel stalo před tím.“ Povytáhne o něco obočí. „Samozřejmě nevím, jestli se ten Verš týkal i toho. Už jen kvůli tobě doufám, že ne, ale… Ale víš, jak to myslím, že Vero?“ Dodá o něco tišeji, zatímco na tebe hledí tak vážně. Vlastně tak jak to umí jen on.

„Ne, nejsme stejní. Přesto… Oba víme, že to něco z nich si stále v sobě neseme. Někdo víc někdo míň. Bylo by ignorantské před tím zavírat oči. Ale máš pravdu… Záleží jen na tom, co si vybereme. A s tím to vše nakonec není až tak špatné.“ Do jeho vážného výrazu se vkrade úsměv na těch pár okamžiků než jej smaže polibek, který ti bez okolků vtiskne. Skutečně má zapomenutý Davenport a jeho okolí své výhody. Alespoň na chvíli tak vše zase působí správně. Jako by se vše vrátilo do už vyjetých kolejí. William se od tebe odtáhne a společně vykročíte po klikatící se cestičce zpátky k vašemu sídlu.

Ovšem není to vše, co ti letí hlavou. Zdaleka ne. A tak, zatímco se pomalu ale jistě mezi stromy vyloupne silueta domu tvé rodiny, ke kterému přicházíte zezadu, rozmyslíš si i další věc, na kterou se potřebuješ zeptat. Tu palčivou myšlenku, kterou ti nasadily do hlavy poslední Verše, a nejen ty.

Sidriel. To jméno mezi vámi nepadlo už dlouho, přesto pro každého z vás neslo jistý nemalý význam. Williamovy šedé oči v ten moment zalétnou k tobě a trochu se zachmuří. Snad i proto co nejrychleji vyhrkneš ještě to ujištění, že ti skutečně nemusí odpovídat. Jistě to pro něj není lehké téma, avšak…

„Sidriel… Hmm, ano mluvila.“ Promluví po chvíli William, přičemž se zastaví a nepokračuje už dále k vašemu domu, kde by hrozilo, že vás každou chvíli někdo zahlédne a vyruší. „Bylo to něco, co… bylo pro ni důležité. Velmi. To, jak naše činy odrážejí to, kým jsme. To, že si my sami stavíme vlastními rozhodnutími svou cestu, a nakonec i sami sebe. Věřila, že i v božím světle nakonec můžeme jednat tak, jak si přejeme a že… všechny rozhodnutí jsou nakonec v souladu s boží vůlí. Protože všechny naše cesty nás nakonec dovedou na stejné místo.“ Povzdechne si a zahledí se k nebi, které se začíná pomalu barvit oranžovou.

„Ano, s Luciferem si byli blízcí… Tedy ne tak blízcí. Skutečně byl jejím žákem, pokud se to tak dá nazvat. Ale dle toho, jak to vše dopadlo… Nevím. Nakonec to ale vše byl výsledek té svobodné vůle, o které tehdy tak zapáleně mluvila. I když ji to dovedlo nakonec… tam.“ Přivře William oči a na chvíli zmlkne, jako kdyby sám přemýšlel a vzpomínal. „Hmmh, Nakir s ní nesouhlasil ve všech názorech, které hlásala. Ne, byla dost radikální i na něj. Lucifer jí však naslouchal víc… I když teď zpětně nevím, jak moc to ve skutečnosti bylo tím, že by tomu skutečně věřil nebo to celé přetvořil v něco… vlastního. Nějakou svou pomýlenou ideologii posvěcenou boží vůlí. Prostě… nevím.“ Mlaskne a potřese hlavou, jako kdyby to snad chtěl vyhnat z hlavy.

„Proč se vlastně ptáš, Vero?“  

„Ano, přesně s tou vrchní sestrou,“ potvrdím Sarah jejíž reakce mne jen utvrdí v tom, že jsem harpyji Meeksovou odhadla zatraceně dobře. Radost z toho nemám. Takhle… Takhle to dopadnout nemělo. Vyměnila jsem akorát svoji zlatou klec za olověnou krabici bez světla a vzduchu. „Tohle… Tohle není správné,“ vypadne ze mne se směsicí zklamání i rozhořčení. „Chceš-li poznat charakter člověka, dej mu moc,“ četla jsem v jedné knize. Což je mi teď… Úplně k ničemu.

S povzdechem se vrátím pohledem k mladému doktorovi uzavírajícímu procesí bílých plášťů. Upřeně jej pozoruji, avšak nehltám očima detaily jeho pohledné tváře ani dobře stavěného těla, to ani v nejmenším. Mhouřím oči ve snaze… Já ani nevím co. Co jsem to viděla? Stejně to nebylo skutečné, jsem přetažená, vynervovaná a od včerejška jsem nic nesnědla. Blázním tady z toho panoptika hrůzy a beznaděje. Úplně obyčejně… To zase zahlédnu! Srdce mi poskočí do výrazně rychlejšího tempa, když mrknu a nezmizí to. Prostor kolem něj se láme jako odraz zakřiveného zrcadla a lehce zezlátne.

V tu samou chvíli ovšem doktor Bradford pootočí hlavu a pohledem se zastaví právě a jen na mě. Přistižena při činu chci sklopit hlavu a rychle se od něj odvrátit, ale hlas v mé mysli mne přiměje… Rozechvěle vydechnout a oči rozevřít dokořán. Dvoje šaty ležící na posteli, dvoje volba. Vím, které by mi vybral manžel a já bych s ním souhlasila, skryla bych celou svoji tvář za porcelánovou masku a nechala se zahalit do něžných odstínů rozkvetlé louky… Zatímco bych ve skrytu duše toužila být odvážnější. Sáhnout po vyzývavé kombinaci zlaté a černé, odít se do černých per a zlaté masky odhalující část tváře.

Ztěžka polknu, zatímco se tváří jako kdybych viděla ducha. Najednou pro mne není vůbec těžké si představit, jak vypadá úsměv na Bradfordově tváři, jakkoliv se tváří vážně a zamyšleně. Potřesu hlavou a na okamžik musím přivřít oči, jak je toho na mě… Moc. Svět se mi na pár prchavých vteřin rozpije do zlatorudých skvrn tančících za víčky a hučení v uších zesílí. Vytrhne mne z toho až hlas Sofie… Sarah. Sa-rah. Co to se mnou je?!

Při mé poznámce na adresu doktora její dosavadní nadšení viditelně pohasne. Až z toho mám výčitky svědomí, ale… Ale je to pravda. Jsou stejní. Všichni jsou stejní, když jim dáte příležitost. Bolavá paže s vybarvujícími se modřinami od surového zacházení Sturgese mne v tom jenom utvrdí. Chci něco říci, ale… Nevím co. A tak svěsím hlavu a raději už na Bradforda nezírám, namísto toho si napjatě zarývám nehty do dlaní ve snaze ze sebe nějak ten nesnesitelný přetlak dostat.

I tak si ovšem koutka oka všimnu, že se něco děje. Snažím se trojici doktorů s Meeksovou nepozorovat nijak okatě, přesto… Zdá se, že vybírání vyvolených pacientek na odpolední terapie začalo. První je na řadě doktor Colbeck, před kterým mne Sarah varovala a následně ten druhý, kterému je očividně naprosto jedno, koho mu sestra vybere. Maličko ve mne hrkne, když na sobě ucítím při vybírání pohledy obou těch mužů. Jsem… Jsem tu nová, jistě… To bude tím. Nicméně mi stejně tak neujde okamžitá reakce vrchní sestry. Ten stažený zamítavý výraz, nakrčení nosu i krátké stisknutí rtů následované zavrtěním hlavy. Živě si dokážu představit, co jim říká.

Do tváře se mi vloudí zpátky ten prázdný výraz. Takže mi madam Meeksová vybrala prádelnu. Samozřejmě, nemůžu říci, že jsem to nečekala. Bude mne držet dál od doktorů, dokud nebude mít jistotu, že si mne doktor Colbeck vybere na jednu z těch horších terapií? Vidím jí až na dno té černé sadistické duše, pokud tedy vůbec něco má. Jakkoliv ve mne v první chvíli zaplane ta rudá jiskřička hněvu, tak hned zase zhasne. Tentokrát zatínám prsty tak silně až mi zbělají klouby. Koušu se do vnitřní strany rtu a musím několikrát vydechnout nosem, abych dokázala zatlačit slzy pálící v koutcích očí tam, kam patří. Neudělám jí tu radost. Neudělám, já…

♫♪♪♫

… počkat, co? Ucítím na sobě pohled doktora Bradforda. Houstnoucí napětí kolem něj a sestry Meeksové je takřka hmatatelné. Něco spolu řeší… Nebo spíše někoho. Není pro mne těžké uhádnout, o jakou problémovou pacientku se jedná. Za jiných okolností bych si snad i užila ten vzteklý výraz Meeksové, když jí doktor dle všeho oponuje a odmítá se podřídit jejímu správnému názoru. A dost možná bych cítila i jisté sympatie k muži, co se jí nenechal zastrašit a postavil se jí. Jenže nic takového se nestane. Moc dobře totiž vím, že jediný, kdo na tomhle bude nakonec bit jsem já. Meeksová mi tohle ještě vrátí. A Bradford… Svírá se mi žaludek při pomyšlení, že mne tak moc chce na terapii, aby mu to dohadování stálo za to.

Sjedu zády na židli o něco níže a nahrbím se. Nechám si před tvář spadnout vlasy, zatímco se jídelnou rozléhá uječený hlas Meeksové vyvolávají jména těch vyvolených, které dnes nemusí nastoupit na povinné práce. Rozdíl mezi výrazy těch, které si vybral Colbeck a které Grabham jsou tak patrné, až mě z toho mrazí. A pak přijdou na řadu poslední jména patřící k mladému Bradfordovi. A tam, úplně na konci… Je i to mé. Vydechnu. Nadšení v mé tváři by kdokoliv hledal marně, jen se stáhnu ještě více do sebe.

Ah, dokonce i tady o našem životě nakonec rozhodne nějaký muž jako by mu patřil. Paradox. Vyprovodím doktory i vrchní sestru pohledem z místnosti ven. Druhá sestra začne vzápětí vyvolávat jména nás šťastných. „Tak… Tak se uvidíme později. Aspoň ti budu moci říct, jaký doopravdy je…“ hlesnu krátce na Saru. Snad… Až omluvně. Ani nevím proč. S tím se vytáhnu na nohy a bez zbytečných scén se vydám k malému procesí žen, se kterými se vracíme na ubikace.

Ta cela vypadá stejně bezútěšně jako předtím. A o to více prázdně, když tu nezní štěbetavý hlas Sary. Ani nevím, kolik hodin před sebou vlastně mám, než na mě dojde milostivě řada… A s čím vůbec… A… A já to vlastně ani nechci vědět. Očima zavadím o postel, ale vlastně se necítím ani dost dobře na to, abych vylezla na horní palandu. Vlastně ani nechci. Z představy, kolik na té matraci muselo spát chovanek přede mnou mne jímá hrůza a odpor. Nakonec… Nechci odpočívat. Chci ubít své vědomí únavou do stavu, kdy budu dost otupělá, abych dnešní den nějak přežila.

A tak… Chodím po pokoji. Ode dveří k oknu, od okna k posteli, od postele k paravánu. Obejít stůl. Zamířit k oknu, od okna… Když nechodím, tak sedím zhrouceně na židli a mělce dýchám vyčerpáním. Hlava mne pobolívá natolik, že se zkusím napít z kohoutku nad umyvadlem. A pak zase chodím. A sedím. A chodím… Zatímco mi čas pomalu protéká mezi prsty. Že se nezastavil mi připomíná jen posouvající se stíny a světlo pronikající sem oknem. Kolik hodin uplynulo? Jedna? Dvě? Nebo čtyři? Možná na mě dnes nezbude čas, možná na mě Bradford zapomněl… Nevadí mi to. To v té jídelně bylo tak… Matoucí. Nevím, co to mělo znamenat. Co tohle všechno… Nicméně čím více se stíny pohnou, jak se slunce kloní čím dál více k západu, zatímco se nedějí žádné další podivnosti, tím větší cítím… Úlevu. Určitě na mně dnes nezbyl čas… Ale…

… co tam s těmi ženami dělá tak dlouhou dobu?

Ošiju se. Určitě nic dobrého, mám v tom hned jasno. Nicméně se mi v další chvíli opět vybaví jeho tvář, úsměv i hlas, dvojice masek a… Rychle se zvednu ze židle až zaskřípá. Svaly mne z toho chození začínají pálit, přesto se pohnu vpřed. A tak chodím… A sedím a… Snažím se dělat cokoliv, abych nad ničím nemusela přemýšlet…

♬♬♬

Delilah Blair Flanagan

„Ou, s vrchní sestrou? Myslíš Meeksovou?“ Vystřelí Sarah oči navrch hlavy. „Noo, tak to hodně štěstí. Tedy ne, že bys byla jediná. Ta… čarodějnice.“ Ztiší hlas na úroveň šepotu a nakloní se blíže k tobě. „Konflikty doslova vyhledává a baví se tím. Někteří se časem naučí sklopit uši a přestanou ji bavit a nebo, hmmm ne.“ Pokrčí skoro neznatelně rameny, než se opět narovná v zádech. Tohle nebyly až tak nové informace. Ostatně povahu té zlé osoby jsi už mohla docela odhadnout i díky svým krátkým zkušenostem. Sestra Meeksová se zde nemusela zrovna příliš přetvařovat.

Tvůj pohled zavadí o mladého lékaře… Bradforda. Ne zavadí, doslova na něj zíráš a čekáš na… Co vlastně? A čím déle na něj hledíš, tím více ti přijde, že se jeho okolí opět… pohnulo? Zlomilo a nabralo snad i lehce zlatý nádech? Těžko se to popisuje, ale ve tvém snažení tě vyruší sám mladý lékař, který jako kdyby jej snad vycítil, zvedne pohled k jídelně a přelétne mezi vámi pomalu očima. A pak… se jimi zastaví na tobě.

„Máte ráda masky?“

Zazní ti v hlavě zvláštně povědomý mužský hlas, jako kdyby na tebe někdo promluvil. Ano masky. Budou to ty zlato černé šaty s maskou s černými pery a nebo ty připomínající rozkvetlou jarní louku s porcelánovou maskou? Je to tak hloupá otázka. Víš, že vždy by sis vybrala zrovna…

„Hmm, cože vidím?“ Ozve se od Sarah po chvíli a zahledí se stejným směrem jako ty a nakonec podobně jako ty i ona skloní pohled, když si uvědomí, že Bradford hledí k vašemu stolu. „Heh, co? Bezohledné zvíře?“ Špitne. „No, kdo ví. Já s ním ještě nemluvila. Ale… asi na tom něco bude.“ Viditelně jí v hlavě při té myšlence cosi sepne a najednou působí o trochu schlípleji. A snad i díky tomu na tebe přestane dotírat a ty máš chvíli klidu. Tedy můžeš nerušeně pozorovat to, jak se lékaři o něčem baví střídavě s Meeksovou, která si cosi zapisuje na kus papíru připnutého na kožených deskách. Sem tam na někoho ukáže a pokývá hlavou a nebo naopak jí zamítavě zavrtí.

Evidentně tu i mezi lékaři funguje jistá hierarchie. Nejdříve si vybírá nejstarší doktor, který si vybere několik žen. Dle toho, jak Meeksová často něco v rychlosti škrábe na její kus papíru, to odhaduješ zhruba na čtyři. Pak si vybírá pan doktor znuděný, který s ní mluví o poznání kratší dobu, než jen pokrčí rameny a vrchní sestra tam pak ještě dvě jména dopíše prostě sama.

Dokonce i tito se podívali tvým směrem, ale Meeksová k nim hned něco zamítavě prohodila. Neslyšela jsi sice ta slova napřímo, ale dovedeš si zhruba představit, cože to asi bylo. Tuhle ne.

A pak přijde na řadu nejmladší člen z trojice. Doktor Bradford se zastaví u vrchní sestry a trochu se k ní musí sklonit díky jejich výškovému rozdílu. O něčem s ní krátce diskutuje, zatímco ona napíše jedno jméno… Druhé… Třetí? A pak si všimneš, jak párkrát potřese zamítavě hlavou, když doktorovy oči kmitnou na okamžik k tobě. Tuhle ne.

Bradford nepůsobí nějak nazlobeně, jen se skloní ještě o kousek a viditelně s ní o něčem hovoří. V jeho tváři zůstává klid, i když Meeksová v první chvíli působí, že by mu nejraději vrazila. Bradford domluví a s povytaženým obočím se narovná a zůstane hledět na vrchní sestru. Ta jen o něco silněji stiskne rty a poupraví si brýličky na nose, než… pokývá hlavou a cosi dopíše na papír, než vykročí pár kroky dopředu.

„Takže… Klid! Poslouchejte všichni! Dnešní rozpis na odpolední terapie je následující. K panu doktoru Colbeckovi jdou…“ Rozlehne se její hlas jídelnou a začne vyjmenovávat jména, která neznáš. Přesto si všimneš pár výrazů žen, kterým dost možná patřily. A že nejsou zrovna nadšené. Pak následují pacientky pro Grabhama, které působí o poznání spokojeněji než první várka. A pak už jen poslední čtveřice.

„A nakonec k panu doktoru Bradfordovi jdou … Shakerley, Berrow, Alby… Flanagan. Všichni jmenovaní se vrátí zpátky na pokoje a počkají, až na ně přijde čas s terapií. Zbytek se bude hlásit na výpomoc v prádelně.“ Rozdá příkazy Meeksová, zatímco se jídelnou rozezní nespokojená zamručení dost možná od těch, kteří vyfasovali prádelnu. Vrchní sestra vás jen zpraží ostrým pohledem, než jen pohodí hlavou k jedné z obyčejných sester, aby si zbytek už přebrala a podá jí seznam se jmény, než prostě odejde i za doprovodu lékařů. Bradford opět působí tím poněkud soustředěným a zároveň duchem nepřítomným dojmem, když odchází, než stejně jako jeho kolegové opustí jídelnu. V té začne přeci jen být o něco živěji, když se vzduch opět maličko pročistí.

 „Tak se rozdělte dle seznamu… Ke dveřím přijdou následující… Zbytek počká zde, než vás doprovodí do prádelny.“ Rozezní se hlas sestry, která od Meeksové obdržela papír a začne vyvolávat dvanáct jmen, z nichž jedno je i to tvé. To poslední. Sarah zůstává sedět u stolu a jen pokrčí rameny, když se sama zvedáš. Viditelně ji dnes čeká služba v prádelně jako velkou část ostatních.

Ty se mezitím zařadíš do menší skupinky, kterou pak zřízenci v doprovodu sestry odvedou zpátky stejnou cestou, jakou jste sem před pár chvílemi šli. Postupně vás vrátí do vašich ubikací a pak nastane ta dlouhá chvíle čekání. Těžko říct totiž, kdy přijdeš na řadu. Čas se totiž táhne nepříjemně pomalu a do těla se vkrádá únava nahromaděná po množství stresu, který máš za sebou. Je tu nezvyklé ticho. Snad i díky tomu, že většina chovanců je pryč. Především pak Sarah, která skutečně hodně a ráda mluví.

A tak čekáš… Světlo pronikající sem skrz okno se postupně posouvá po místnosti a dle vržených stínů se slunce snad i pomalu ale jistě sklání níže a níže. Snad na tebe nezapomněli. A nebo kéž by? Je to skutečně dlouhý den ve tvém novém… domově.

♬♬♬♬♬

Jídlo, ve kterém jsem se akorát tak porýpala, nechám ležet před sebou včetně lžíce, kterou odložím a už ji nehodlám brát do ruky. Nemám hlad. Vlastně je jídlo tím posledním, na co mám pomyšlení. K čemu by to vlastně bylo dobré? Abych tu přežívala na mizerné rýži s fazolemi dalších několik let? Stačí jediný další pohled na kovový tác, který mne jen utvrdí v tom, že to opravdu nechci. Raději tak upíjím z hrnečku neslazený čaj dost nevalné chuti, ale… Aspoň nějaké chuti.

Sarah mi mezitím potvrdí moji domněnku o tom, co se teď bude dít. „Jen povídat? O čem? Nechci si s nikým z nich povídat. Ani cokoliv jiného,“ vypadne ze mne poněkud zatvrzele. Čím více se toho o Greenhillu dozvídám, tím více je mi z toho na nic. Jestli jsem si v kočáru cestou sem myslela, že to bude strašné, tak jsem ve skutečnosti ani v nejmenším neměla potuchy, jak moc velké peklo to tady ve skutečnosti je. Proboha. Mám náběh na úzkostnou ataku jen pomyslím na to, že v tomhle budu následující roky přežívat tak dlouho, dokud mi to nebude jedno.

Přinutím se tak dlouze vydechnou a raději se opět soustředit na Saru. Pohledem zalétnu k ženě sedící opodál s obvázanýma rukama, od které až sem doléhá to tiché kovové skřípání. Po zádech mi přejede mráz jen při té představě, že to samé dělá se svojí vlastní kůží. Vzpomenu si na jedny z těch prstů čouhajících skrze okénko ve dveřích, okousaných a zjizvených a…

Ošiju se a odsunu se na židli trochu dál od stolu. Viditelně nesdílím Sařino nadšení a už vůbec ne optimismus. Že nevypadám jako ztracený případ? Kéž by jen tušila, jak moc ztracená jsem. Ztracená a zatracená. Už to bude jen horší.

„Tím si nejsem tak jistá. Při příjmu jsem se nepohodla s vrchní sestrou. Ujistila mě, že osobně dohlédne na to, aby o mně bylo dobře postaráno,“ zamumlám v odpověď.

Nějakou chvíli se nic neděje, a tak se jen rozhlížím po jídelně. Čekám. A čím déle tu jsme, tím více jsem z toho nesvá. Prostředí jídelny je stejně pochmurné a zanedbané jako všechny ty ženy sedící u stolů kolem. Přistihnu se, že hledám snad i nějakou známou tvář… Kohokoliv, kdo v posledních měsících či letech náhle zmizel ze společnosti. To, co ovšem nacházím je akorát beznaděj.

Až se nakonec přeci jen začne něco dít. Otevřenými dveřmi do místnosti vejde vrchní sestra Meeksová ve společnosti tří doktorů. Ten nejstarší musí být zajisté doktor Colbeck. Působí přesně jako někdo, kdo pracuje na takovém místě celý svůj život. Lehce se zamračím a přimhouřím oči. Celé roky a roky jen přihlíží tomu, co se tady děje. V čem tady ty ženy žijí. Druhý z mužů ve mne vykřeše jiskřičku hněvu, co mi prošlehne očima. Znechuceně nakrčím nos. Doktor Grabham, kterému jde dle Sarah jen o to, aby dostal výplatu… Ztělesnění znuděné bezohlednosti.

A pak… Pak pohledem sklouznu k třetímu lékaři uzavírajícímu průvod. O tomhle muži tu nepochybně Sarah štěbetala. Pohledný, mladý… Takový, který k sobě ve společnosti přitáhne jistě nemálo kradmých pohledů i pozornosti. Znám takové muže. Jednoho takového jsem si vzala. Tenhle nebude stejný, jinak by nepracoval tady. Přesto… Něco… Ne v něm. Kolem něj. Překvapeně zamrkám, když si všimnu toho podivného… Co to je?! Rychle potřesu hlavou a promnu si oči. Možná… Možná to je z hladu. Z toho všeho… Vypětí… Poněkud nešťastně si vjedu prsty do vlasů. Jako by mi něco… Unikalo. Ale nevím co. Znovu jej vyhledám pohledem a…

… drobně sebou škubnu, když do mne Sarah strčí.

„Ty… Ty to vidíš taky?“ hlesnu bez většího přemýšlení a překvapeně se po ní podívám. Až v tu chvíli mi dojde, co jsem to řekla nahlas a jak to asi muselo vyznít. „Tedy… Dobrá, je pohledný, ale to nic neznamená. Za tou tváří to bude stejný bezohledné zvíře jako ostatní muži,“ vydoluji ze sebe napjatě. Ublíženě, jak se ve mne vzedme vlna emocí. A možná až příliš nahlas. Příliš ostře. Příliš… Všechno. Ve stejnou chvíli totiž zachytím pohled Meeksové směřovaný mým směrem a…

Ostře vydechnu a na okamžik přivřu oči. V uších mi pořád tiše hučí. Takže co to bude? Co mi Meeksová vybere jako další část přivítání? Prádelnu nebo terapii? Nedělám si příliš velké iluze, že si nenechá ujít příležitost, aby mi to dnešní ráno vrátila se vším všudy. Teď se ovšem rozhodnu nedělat… Nic. Nakonec co bych mohla? Jakkoliv jsem se ráno dožadovala, že chci s někým mluvit, tak mi nyní dochází směšnost celého toho požadavku. Promnu si tváři a přinutím se opět zalétnout pohledem k trojici doktorů… K tomu poslednímu. Bradfordovi. Objeví se to zase…?

Opožděně mi dojde, co to dělám. Že na něj zírám, i když z jiných důvodů než ostatní pacientky. A jakkoliv nejsem jediná… Možná právě proto, že nejsem jediná. S trhnutím sklopím hlavu i pohled k vlastním rukám, ve kterých už nesvírám hrnek, ale namísto toho je držím spojené na desce stolu a vší silou si zatínám nehty vzájemně do dlaní, až tam po nich zůstávají rudé půlměsíčky. Matka nesnášela, když jsem to dělala. A nejen ona, guvernantka mi jednou vyhrožovala, že budu muset nosit takové ty ošklivé rukavice, jestli toho nenechám. Ale teď a tady…

Delilah Blair Flanagan

Jídlo skutečně není nijak dobré, a tak zůstaneš především u čaje. Koneckonců čaj ještě nikdy nic nezkazil, i když by mohl být lepší. Podstatně lepší. Sarah dál vesele štěbetá a zahrnuje tě informacemi, které i přes své množství nevykreslují žádný líbivý obraz o místních poměrech. K renomovanému sanatoriu, kterým se Greenhill a jeho správce pan doktor Hart holedbají, to má skutečně daleko. Věděl tohle tvůj manžel před tím než tě sem poslal?  

„No, ano teď. Kdy jindy nás mají takto pěkně po kupě než teď? Vybírají si. Ale upřímně se mě neptej, dle čeho.“ Pokrčí Sarah rameny. „Někteří mají samozřejmě své oblíbence, ale příliš do toho nevidím. V tom lepším případě si s tebou budou chtít jen povídat, ale pak… No, jsou tu i méně příjemné terapie. Na ty ale berou spíše ty ztracené případy.“ Pokývne hlavou k ženě s dlouhými urousanými vlasy sedící u jednoho ze stolů, která vidličkou zarputile ryje do kovového tácu… cosi. A dle jejích obvázaných rukou, které jsou pokryté obvazy od předloktí až k lemu kratších rukávů to nejspíše nedělá pouze s tácem.

„Nemusíš se ale bát. Ty totiž rozhodně nevypadáš jako ztracený případ.“ Usměje se na tebe zářivě a pak jen na tebe ukáže lžící. „A toho se drž.“

A ty tak dále vyhlížíš spíše než doktory někoho jiného z personálu. Jednu určitou zapšklou ženu, která to tu má vše na starost. Čas běží a většina pacientek už viditelně dojedla. Skoro to až vypadá, že se nic nebude dít, ale v ten moment se dveře do jídelny otevřou a dovnitř vejde trojice mužů v doprovodu té, kterou hledáš.

Vrchní sestra Meeksová se o něčem baví s mužem v bílém plášti, který působí z trojice rozhodně nejstarším dojmem. Je to opravdu seschlý muž s brýlemi, který působí ve tváři poněkud nezdravě nažloutle. Výškou je také z trojice nejmenší, ale zachraňuje to alespoň sestra Meeksová, která je i tak o něco nižší než ten starý lékař. Dalším je muž s hnědými vlasy a upravenými vousy s poněkud otráveným a nebo snad znuděným výrazem, který rozhodně nepůsobí, že by z přítomnosti zde byl jakkoliv nadšený. Nevěnuje příliš pozornosti rozhovoru svého kolegy s vrchní sestrou, a nakonec ani vám. Výmluvné zívnutí, které jen tak tak skryje za zvednutu ruku celý ten dojem jen umocní.

A pak je tam třetí. Od pohledu nejmladší ze skupiny. Drží se vzadu a tak si jej ani pořádně v první chvíli nevšimneš, až když se skupina rozejde více do místnosti, můžeš si jej lépe prohlédnout a hned pochopíš, o kom přesně to Sarah mluvila.

Ten nový mladý lékař je skutečně pohledný muž s krátce střiženými černými vlasy. Přes tmavý oděv má přehozený bílý lékařský plášť stejně jako jeho kolegové, přičemž do jeho kapes má vražené ruce a kráčí se zadumaným výrazem poněkud s odstupem za ostatními. V jednu chvíli, kdy se na něj pořádně zahledíš, ti přijde, jako kdyby se prostor kolem něj podivně zakřivil a zavlnil podoben ohýbanému zrcadlu… A nebo tě jen klamou smysly.

Jak říkala Sarah, že se jmenoval? Bra… „Bradford.“ Šťouchne do tebe nenápadně Sarah a pohodí bradou k zadumanému mladému lékaři, který aktuálně vypadá myšlenkami někde hodně daleko.

„Tak co myslíš? Já myslím, že na něm skutečně něco… je.“ Zeptá se tě na nějaké hodnocení s úsměvem sedícím jí na rtech, zatímco se skupina lékařů vydá do části místnosti, kde se už dokončilo vydávání oběda. Sestra Meeksová o tebe zavadí pohledem, nebo tě spíš i schválně vyhledá a nepatrně se ušklíbne, než na něco odpoví tomu starému muži a pokračuje s nimi dál.

A ty máš příležitost s ní konečně promluvit… Pokud tedy chceš.

Vera De Lacey

„Hmm, je pravda, že bych se asi neměl divit tvému načasování Veršů po té události tehdy v salónku. Víš, že jsi byla první, kdo mi usnul přímo uprostřed jednání?“ Pousměje se William. „Na to se opravdu tak lehce nezapomíná.“ Povzdechne si a zadívá se na kachny pomalu plující po klidné hladině řeky.

„Já to chápu, Vero. Jen jsem chtěl… Ale, hmm nemusíš… Vlastně nemusíš nic, co bys nechtěla.“ Promluví ještě naposledy, než se opět ponoříte do ticha. I tak je to příjemná chvíle, ačkoliv je těžké odhadovat, co přesně William chtěl původně říct. Chtěl tě udělat šťastnou? Nebo snad s tebou založit rodinu? A nebo prostě jen chtěl, abyste váš vztah nemuseli tutlat před veřejností, což bylo více než nepohodlné a komplikované? Nakonec jste mohli být spolu pouze na místech, která nebyla veřejnosti přímo na očích. V jeho sídle a nebo právě tady na venkově v Davenportu, kam se čas od času za tebou uchýlil do klidu přírody a mimo ruch velkoměsta, kterým Nový Jeruzalém opravdu byl. Takových klidných míst však bylo žalostně málo.

A tak čas plynul. William ti dával prostor k tomu, aby sis vše zpracovala, alespoň tady tak, jak se to za současné chvíle dalo. Nerušil tě, jen vedle tebe tiše seděl s rukou obtočenou kolem tvého pasu. Kachny nakonec odplavaly zase někam jinam, nejspíše dál do ohybu řeky a stíny se protáhly, jak se slunce posunulo na nebeské dráze.

Nastal čas se pomalu vrátit, protože doma na vás čekala večeře a jedna jistě dosti netrpělivá matka. Ostatně, jestli někdo z tvého nového románku byl stejnou měrou nadšený i pohoršený, byla to tvá právě ona. Věděla moc dobře, kam tě něco takového stavělo a jakou nesmazatelnou skvrnu by to mohlo na tvé pověsti udělat, stejně tak ale, jak velká šance to byla pro tvou rodinu posunout se na společenském žebříčku, pokud by se z toho románku stalo něco víc oficiálního. Dovedeš si živě představit, že být svědkem toho, jak vše nakonec dopadlo s krabičkou s prstýnkem, měla bys to na talíři ještě hodně… hodně dlouho. Ale matka tu nebyla, alespoň zatím, a i když velmi ráda organizovala život nejenom tobě ale také tvým sestrám, ty ses už naučila si z toho tolik nedělat. Tedy, jak jen to v rámci zachování funkční rodiny šlo.

„Možná bychom měli jít.“ Je to nakonec William, který při pohledu na zdobené kapesní hodinky, které vytáhl z kapsičky na vestě, zavelí k odchodu. Bez větších obtíží se vytáhne na nohy a natáhne k tobě ruku, tu jedinou, kterou může. Na první pohled sice vypadá, že má obě dvě, ale moc dobře víš, že ta druhá skrytá za tmavou rukavicí se nikdy nepohne. Každý jste tehdy na začátku tohoto roku při diplomatické misi v Dvarace zaplatili vysokou cenu.

Avšak nakonec to nebylo nic oproti vypuknuvší válce, která se před pár měsíci rozhořela v Provinciích. Nebylo dne, aby denní plátky nepřinášely informace o jednání Spojeneckých armád, které se chystali k masivnímu útoku, kterým bude opět nastolen pořádek, stejně jako výpovědi přeživších, kteří byli vyhnání ze svých domovů a jako ti šťastnější o tom mohli mluvit. Svět stále více a více padal do chaosu, a přesto se to v takovéto momenty, jako jste právě teď sdíleli, nemohlo zdát vzdálenější.

Ale jestli v tom měl někdo sehrát klíčovou úlohu, stál teď vedle tebe… A ty s ním.

„Říkal jsem si, že snad to dnes nebude tvá matka přehánět jako posledně. Promluvila si s ní? Ale chápu, že je těžké jí vysvětlit, že opravdu nepotřebuji žádné speciální zacházení ani nadívané křepelky. Ty obzvláště.“ Poznamenal William při vzpomínce na poslední návštěvy, kdy tvá matka zřejmě pojala podezření, že pokud máte takovou vzácnou návštěvu, je nutné ji i adekvátně pohostit a přivítat. Netušila jsi, kde na to brala peníze a snad bylo i lepší o tom nepřemýšlet, ale v době, kdy tu býval na návštěvě William se vaše domácnost o poznání proměnila. Dokonce i v jídelně přibylo pár nových kousků nábytku a stříbrných zdobených svícnů. Z jejího pohledu to zcela jistě byla rozumná investice, která se mohla v budoucnu násobně vrátit… Ale ještě jsi tu byla ty. Ty především.

„Vypadáš jako Sofie,“ hlesnu tichým nepřítomným hlasem. Nevím, kde se to vzalo, ale nedokážu to dostat z hlavy. Ten záblesk něčeho, co tam nemělo být. Sofie. Možná za to může ten zvuk…? Možná to, že jsem od rána ještě nic nejedla ani nepila. Připadám si tak slabě. Raději se tak soustředím na hlas mladé ženy, se kterou sdílím celu. Rozhodně toho namluví více než já, ovšem… Ruku na srdce, to opravdu není těžké. Nikdy jsem nebyla zrovna lvice salónů, měla jsem raději svůj vlastní klid.

Bez ohledu na zklamání, co ze Sarah přímo čiší, svoji odpověď nijak nerozvádím. Nechce se mi o tom mluvit, naopak mi je ze všeho, co mi tu vypráví akorát ještě více zle. Cítím tu tíhu dosedající mi na ramena, úzkost stahující hruď. Raději se tak zvednu od stolu a přejdu k zamřížovanému oknu, kde se zastavím s pohledem upřeným ven. Hlavou se mi honí dost neveselé myšlenky a úvahy, přesto i ta morbidní představa sebe sama, jak kráčím směrem ke katovské smyčce na malém dřevěném podiu je mi milejší než celý Greenhill.

„To je přeci… Strašné,“ vydoluji ze sebe akorát přiškrceně, když mne Sarah obeznámí s tím, čeho jediného lze tady dosáhnout. Drobnosti propašované od dozorců. O ceně za něco takového raději ani nepřemýšlím, protože jediné, co mě napadne je… Ne. Rozhodně ne.

Od okna se už nehnu. Stojím tam opřená a nepřítomně hledím z okna ven, ztracena ve svém malém světě. Čas se zvláštně zpomalí až nakonec úplně zmizí. Jakkoliv na mne Sarah několikrát promluví, nedočká se více než krátké odpovědi sotva o pár slovech.

Snad bych si ani nevšimla otevíraných dveří nebýt Sarah. Polekaně sebou trhnu, když do mne lehce strčí, aby mne probrala. Ostře se nadechnu a poněkud nervózně zatěkám pohledem mezi Sarah a dveřmi. Jak dlouho…? Promnu si oči, nicméně v další chvíli přeci jen vykročím za Sarah ven na chodbu, kde už čekají nejen dozorci, ale i zástup zdejších chovanek. Je to opravdu bohatá sbírka zlomených duší, všehochuť zdejšího panoptika. A že to není vůbec pěkný pohled. Kterou z nich budu za pár let já?

S prázdným výrazem se rozhlížím kolem sebe, snažím se držet si od všech odstup. Snad bych raději… Ne, určitě bych raději zůstala v cele jako těch pár, kterým podává sestra tác skrze průzor ve dveřích. Nikdy jsem neměla ráda davy lidí a tenhle průvod je pro mne noční můrou. Přesto se stanu jeho součástí, když společně se Sarah vykročím chodbou pryč. Ostatně ta se ochotně zhostí mého uvedení do zdejší společnosti a pokračuje v tom tichém vyprávění o místních poměrech.

Doktor Colbeck, Grabham a Bradford. Lišácký úsměv jí neoplatím, vlastně by v mé tváři marně hledala cokoliv jiného než šok a znechucení. Prádelna nebo terapie. Obojí mi zní příšerně. Když vidím stav všech těch žen kolem mne, tak je mi jasné, že lékaři tu rozhodně nejsou od toho, aby nám pomáhali. Nebo nás dokonce léčili. Ne… To rozhodně ne. Každý, kdo tady pracuje a vidí v čem ty ženy žijí a jak, je zrůda. Neřeknu nic, jen se přinutím vydechnout ve snaze zachovat klid a nedat na sobě nic znát.

Prostorná jídelna je pro mne úplně jiným světem stejně jako všechno tady. Působí to tady všelijak jen ne útulně. Na sestry hledím ryze nedůvěřivým pohledem, zatímco pomalu postupujeme frontou, co se tu utvořila. Mlčím. Očima těkám kolem sebe a ujišťuji se, že je to skutečně tak hrozné, jak to vypadá. Nakonec přijdeme na řadu, ačkoliv opravdu není o co stát. Svírám v rukách plechový tác a konsternovaně sleduji ruce sester nakládajících na něj nevábně působící hmotu fazolí, zeleniny a rýže. K tomu hrnek na čaj, který si po vzoru Sarah natočím z varny.

Nakonec se usadím společně se Sarou k jednomu ze stolů… Kde nakonec zůstaneme sedět samy. Neujde mi, že od nás odežene pár dalších pacientek dříve než se stačí usadit a… Vlastně jí jsem za to vděčná. „Cože?“ krátce k ní vzhlédnu od jídla. Bristol, zasekne se mi to známé jméno v hlavě. Aspoň na chvíli, než…  „No… Nevím,“ odpovím jí váhavě. Ani nevím, kde se vezme představa misky s vodnatou polévkou, ve které plave pár kusů nahrubo oškrábané zeleniny včetně slupek, přesto stačí mrknutí a zírám zpátky na fazole s rýží. Nicméně ani teď to nevypadá vábně. Ačkoliv… Nakonec je úplně jedno, jak to vypadá. Skrze sevřený žaludek bych neodkázala nic pozřít ani kdyby mi tu naservírovali telecí líčka na víně.

„Nové terapeutické způsoby,“ zopakuji po Sarah zhrozeně, když se tak vesele zakření. Naznačuje tím snad…? Ahh, ne, nechci o tom přemýšlet. Nechci na terapii ani do prádelny, chci mít jen… Klid. A zatímco ona má svoji porci jídla už snězenou, já se v té své stihla tak akorát porýpat lžící a ujíst sotva sousto rýže a jednoho dost neurčitého kousku rozměklé zeleniny. A víc se do sebe už ani nesnažím dostat, namísto toho lžíci odložím na znamení, že jsem dojedla. Zato hrneček vlažného čaje vypiju hned a vlastně se i odhodlám jít si nakonec natočit ještě jeden, abych zahnala tu nejhorší žízeň a slabost.

„Takže… Doktoři si chodí vybírat pacienty na terapie… Sem?“ přeci jen se Sary zeptám. Ne snad, že bych stála o zajišťování pozornost. Když dosedni opět ke stolu i s čajem, tác od sebe i trochu odstrčím. Při pohledu na jídlo jen lehce nakrčím nos a tiše si povzdechnu. Od té… Události s Bartholomewem jsem toho příliš nesnědla ani doma… A teď nemám na jídlo ani pomyšlení už vůbec.

„Takže… Teď bude co?“ nejistě se rozhlédnu po jídelně. Hledám jen jednu známou tvář, vrchní sestru Meeksovou.

Delilah Blair Flanagan

„Ehm?“ Zarazí se Sarah, když se pro jistotu ještě jednou zeptáš na její jméno a nakloní hlavu k rameni. „Ne? Sarah…? Říkala jsem Sarah. Nejsem… Jsem Sarah.“ Řekne poněkud zvláštně a na chvílí působí, jako kdyby ani ona si tím nebyla tak jistá. Jestli ale měli lidé právo chovat se někde zvláštně, bylo to právě toto místo. Kdo ví, co za tím bylo a co se té dívce stalo.

„Otevřeli? Hmm, tak třeba jednou… I když. No, vlastně víš, že tu také máme divadlo? Tedy jen ti nejvychovanější z nás dostanou možnost se toho zúčastnit a za mě to dosti hraničí s fraškou, přinejmenším, ale máme tu aspoň… něco. I když na místní ztvárnění Samsonova pádu bych se jednou chtěla podívat, heh. To by bylo.“ Zasměje se tiše té představě, která se jí vykreslí v hlavě.

Na její otázky však neodpovíš. Tedy rozhodně ne tak, jak by čekala. Ostatně to zklamání z tvé odpovědi je na ní hned patrné. „Hmm, dýchat… No, dobře. To je nové.“ Maličko se ušklíbne, ale více už do tebe nerýpe, ať už si o tom myslí své.

„Heh, Hartem? Tím panákem? Snad si nemyslíš, že u něj by ses něčeho dovolala? Jsme pacienti. Nás nikdo neposlouchá. Tedy… skoro.“ Zapřemýšlí krátce, ale více už to nerozvádí. „Mluvit? Mluvit se tu dá s kde kým. Ale úplně nevím, co si pod tím představuješ. Jestli ti někdo pomůže ven? Ne, to určitě ne. Někteří dozorci jsou ochotní za nějakou cenu propašovat dovnitř nějakou drobnost. Cigarety, knížku… no, záleží. Ale není tu moc čím platit.“ Ušklíbne se kysele. A pak se mezi vámi rozhostí ticho, jak se tvá mysl rozběhne někam jinam. K těm šťastnějším koncům, i kdyby měli být snad na šibenici.

A den pokračuje. Netrvá to nakonec tak dlouho, se začne ozývat otevírání dveří. Sarah, která se s tebou před tím snažila párkrát bezúspěšně zapříst rozhovor, do tebe jen šťouchne a pohodí hlavou ke dveřím. „Bude oběd. Alespoň si natáhneme nohy.“

A také, že ano. Vypadá to, že skupina dozorců postupně pouští chovance z jejich cel, včetně vás. I tak si ale všímáš, že pár dveří zůstává zavřených a sestra čekající s vozíkem naloženým tácy s jídlem se o ně postará dost možná jinak. Tohle křídlo, kam tě umístili je viditelně pouze ženské, takže vidíš, že se v prostorné chodbě shromažďují ženy různého věku i vzhledu. Jedno mají ale společné, světlý obyčejný oděv a poněkud neutěšený vzhled. Některé těkají pohledem vyděšeného zvířete kolem sebe, jiné se pochechtávají a pár z nich působí prostě… normálně? Alespoň co se chování týče.  

„Po obědě jsou většinou terapie a nebo práce v prádelně. Je fajn, když si tě vyberou na terapii, protože v prádelně… Hmm, není o co stát.“ Promlouvá k tobě šeptem Sarah, zatímco vás dozorci vedou chodbou dále do budovy. „Tedy záleží s kým. Doktor Colbeck je dosti… Hmm, no řekněme, že k němu ti moc nedoporučuji jít. Grabham je uspávač hadů, co se to tu snaží pokaždé jen nějak odkroutit, takže je to vlastně takové odpočinkové odpoledne, kdy si můžeš i zdřímnout. Ale ještě je tu jeden nový… Myslím, Bradford? S ním jsem ještě sezení neměla, ale něco na něm je.“ Pousměje se lišácky. Sarah se viditelně sama pasovala do tvého osobního průvodce tímhle peklem a ta role ji dle všeho baví.

Nakonec cesta není až tak dlouhá, než dojdete do prostorné jídelny, ve které je množství stolů se židlemi a pár sester za výdejním pultem, které už čekají na pacienty, aby jim nandali jídlo na kovové tácy. I přes sem tam podivné zvuky, které se z vašeho procesí ozývají, se postavíte do alespoň nějak uspořádané fronty a čekáte, až na vás přijde řada.

Dvojice sester ti postupně na kovový tác naloží nějaké fazole v omáčce a rýži s pár kousky zeleniny, která je také čímsi zalitá, aby nebyla tak suchá. O mase si můžeš nechat jen zdát. Dostanete lžíci, hrníček na vlažný čaj, který si můžete natočit z chromované nádoby a to je vše. Všímáš si tedy, že některé z pacientek dostávají ještě kalíšky s léky, u kterých si sestry překontrolují, že je hned polkly, ale pro tebe nic takového nemají. Možná zatím?

Usadíte se se Sarah k jednomu ze stolů a dáte se do jídla. Jídlo je mdlé chuti a nevalné kvality, ale je to aspoň něco. Něco v tobě ti však tiše napovídá, že by to mohlo být horší. O dost horší. „Není to zlé, co? Sice to není jako v té restauraci naproti, hmm Bristolu, ale pořád se to dá… ne?“ Pokračuje Sarah v tom zvídavém vyptávání se. Párkrát mávne na ostatní pacientky, které se někdy chtějí posadit k vašemu stolu, ale Sarah je vždy pošle pryč. Snad aby tě zbytečně neděsily a nebo aby tě měla jen pro sebe? Kdo ví.

„No, doufám, že dneska dorazí všichni lékaři. Nebylo by od věci si nějak zajistit pozornost toho nováčka. Třeba bude mít nějaké nové… terapeutické postupy.“ Zakření se a poklepe si lžičkou o bradu. „Všechno lepší než prádelna.“ Zakončí to pak, načež pokračuje v jídle, aby co nejrychleji dojedla těch posledních pár kousků, co jí na tácu zbývají.