Andor.cz - Dračí doupě online

Snídaňové patálie
~ Pátek, 26. Dubna 1512 ~

Ranní jídelnu zalévá slunce, odrážející se od kanálu. Casa Rosa vstává poměrně pozdě. Když začíná snídaně, respektive hlavní vlna snídaní, většina lidí, kteří se živí něčím jiným, než úkladnými vraždami a kurvením kteří mají běžná denní povolání jsou již najezení a jdou si po své práci.

Velká okna, zdobená krásnými vitrážemi s květinovými vzory, jsou otevřená nad kanál a dovnitř do jídelny, které vévodí velký masivní stůl s opulentními intarziemi, proudí čerstvý vzduch.

Na jedné straně stolu sedí tři lehké dívky z Casa Rosa, vedou spolu tichý rozhovor. Jednou z nich je Ela, budoucí nástupnice Maddame Vittorie. Navzdory tomu, že večerní práce je ještě daleko, nevyjde ze svého pokoje nikdy neupravená. I dnes její tvář pokrývá pudr a vysoce vyčesané vlasy voní těžkým parfémem.

Daria sedí o kus dál a čte si knihu, zatímco ukusuje kus pečiva.
"Vždycky se bojím, že knížku zamažu,..." prohlásí její učeň, Raffaello Gotto když si přisedne se svou snídaní.
"Tak proto mám to pečivo jenom suché," konstatuje Daria stejně suše, aniž by vzhlédla. Je ještě evidentně dost věcí, které se od ní lze naučit.

"Rocco, jedl jsi něco včera?" Rodrigo se tváří trochu soucitně, když se na Bastianova podržtašku takhle po ránu dívá. Odpovědí mu je ztrápený pohled, který je zakončen Roccovou hlavou v jeho dlaních.
"Rocco, měl bys něco jíst, posledních pár dní jsi úplně přešlý. Proč nechceš jíst?"
"Pán je pryč," odpoví prostě Rocco a zní to dost nešťastně.
"No, však se vrátí, nasnídej se."
"Ale on mě tu nechal! Proč mě tu nechal?"
"Jel s paní, protože je to důležité."
"Paní mi taky chybí!"
"Vždyť tě nemá ani ráda-"
"To nevadí."
"Ah... No..." Rodrigo marně hledá nějaká slova, kterými by muže povzbudil na duchu.
"Tak co kdyby ses najedl a pak šel třeba do stájí, no a... A tam si našel nějakou zábavu, třeba ky-"
"Sicario je taky pryč!"
"Jo, no. To je hrozně mrzuté. Tak já nevím, hele! Maestro Bastiano má moc rád klobásy, tak co kdyby sis taky trošku klobásy dal?"
"No... Asi bych mohl, když je to dobré pro Pána, tak bych mohl, no, trošku."
"No a pak se půjdeme kousek projít, co říkáš?"
"Já nevím,"
"Bude to zábava!"
"Tak jo."

Tvoěmama je fuj!!!

"Ne, nikdy se mi to nestalo,"
"Divný..." protáhnu zamýšleně a je mi jasný, že jak každý den mám nějakou životní záhadu, nad kterou přemýšlím, tak ta dnešní bude, jal vlastně Bastiano své dlouhé, krásné a lesklé vlasy udržuje tak krásné a JAK se mu daří je ubránit od všech těch vnějších vlivů, který je špiní. No dořiti, já si je umyla a dup - už v nich mám mlíko! O tom, jak často mají výživnou krvavou koupel, no o tom radši nechci ani mluvit. A on? Vždycky čisté, vždycky rozčesané, vždycky lesklé. A to hp člověk moc ani nevidí se s nima crcat. Vtírá si do nich někde tajně oleje? Je to možný, vždycky tak hezky voněj!!! No... Ale to neřeší, že je prostě nikdy nezamarasí! Sakra. Já měla ve vlasech nablito jako víckrát v životě. Z toho, jal se tváří, jsem asi divná a nechutná. Achjo. Proč si p mě myslí, že jsem divná a nechutná? To vlastně je dost nehezký, myslela jsem, že mě má rád. Asi i divnou a nechutnou. No.

"Potkáme se u jídla!"
"Hm mmm," odpovím zamyšleně.

No nic. Třeba se probrat a jít na to jídlo. Bych šla klidně s ním a pomohla mu se umýt. Možná si spláchla i to blbý mlíko z hlavy. Ale tak, když nechce... Já to přežiju, pač jsem trošku prase, no. Jiná už nebudu.

Fuj

"Ne, nikdy se mi to nestalo," řeknu s neskrývaným znechucením.

Bleju... Teda, radši už dneska ne. No nic. Musím prostě vstát. Když nenajdu v sobě tu sílu a vůli teď, tak tu budu ležet zbytek dne.

Vstanu a protáhnu. Pak si kolem sebe vezmu nějaký ručník a vydám se tedy koupat.

"Potkáme se u jídla!" zamávám ještě Alessandře na rozloučenou.

!!!

"Asi nikdy? Sakra neříkej mi, že ses nikdy nevyráchal těma dlouhýma vlasama v nějaký blitce, jakože nikdy, nikdy v životě?" podivení se je upřímné. Bohužel si nedokážu vybavit žádnou situaci, kdy by se to stalo nebo nestalo, i když jsme se ztřískali už v zásadě dostkrát. Ale prostě vzpomínky na to bud nejsou a nebo nejsou dost důležité na to, abych si je dlouhodobě do detailů pamatovala.

"Ty se nikdy po chlastu divně nepotíš a nepřijdeš si úplně nechutná?"
"No já jo, ale ty nechutnej samozřejmě nikdy nejseš," to je taky vlastně upřímný.

Prase bude!

"Zrovna se mi zdálo, že v klidečku ležím v posteli a nic nedělám. Víš, jak to bylo hezký?"
Tak nemáš bejt takovej vypitek, když ti pak nestačí se prostě normálně chvíli prospat a nemůžeš fungovat! Duh!
Trochu se zamračím a odtáhnu.
Žádný tulení nebude, stejně nechceš.

"Tak se obleč, a najez."
"Já ale oblečená jsem, ty jedinej jsi tu seděl prostě nahej..." zamumlám trucovitě.
"Navíc na tom nejsi asi tak hrozně, jak si myslíš. Nemáš to ani ve vlasech, sis prostě ugrcl na kyrys, vlastně když se učešeš, nikdo nic nepozná," pokrčím rameny pod dekou, zatímco pořád ležím.

Já spím mámo!

Proč mě někdo budí? Bleskne mi hlavou, zatímco otevírám oči.

"Zrovna se mi zdálo, že v klidečku ležím v posteli a nic nedělám. Víš, jak to bylo hezký?" řeknu Alessandře.

Nebyl jsem poblitej, smradlavej, a tak.

"No, hlavně, já se musím jít umýt. Je asi docela humus, jak vypadám. Ale předtím jsem se na to úplně necítil no... Tak se obleč, a najez. Já se půjdu ještě vykoupat a pak přijdu dolů, na to pečený prase či co nám to slibovali."

tak to poposunem na... Asi jsme si zdřímli?

Hm? Jak dlouho jsem si zdřímla?
Rozlepím líně jedno oko a zavrtám se hlavou pod Bastianův krk. Vždyť je to vlastně krásný, že se spolu pořád dovedeme bavit. Sice dost po svým - ale!

Poslední, co si pamatuju je něco o tom, že ženy jsou údajně tak staré, jak se cítí. No, to mi je dneska mentálně patnáct a ukradla jsem Eziovi víno a pak i koně a odjela ho s Bastianem vykalit na suburby Říma. Hehe. To byly doby, s Plavajzníkem. Jak jsme byli šikovní! Jak ten kůň byl šikovnej, že nás oba dodrncal pak živý domů!

Pak jsou tu horší věci.
Co si vlastně jako poslední pamatuju z noci? Toho chlápka, co mě pojmenoval Marco? No... Pak už jen takový útržky. Zajímalo by mě, jak daleko od místa, kde jsme byli ráno probuzení, byla reálně ta hospoda.

"Bastiano?" trošku do něj drbnu.
"Asi bychom se, no, měli jít najíst... A, a ty asi předtím i oblíct, když na to přijde."
Ne, že by mi to teda vadilo. Přitulím se.

Tak popojdeme

Hostinec je ráno před obědem klidným místem, kde se pomalu probouzí život. Slunce se líně prodírá skrze zaprášená okna, kreslí dlouhé stíny na dřevěnou podlahu a osvěcuje interiér jemným, zlatavým světlem. Na stolech leží zbytky nočního hemžení – pár prázdných džbánků od piva, rozházené karty a sem tam drobky od chleba. U baru stojí hostinský, robustní muž s hustým knírem, který utírá sklenice a připravuje se na denní shon.

V rohu místnosti sedí pár stálých zákazníků, kteří přišli na svou ranní dávku medoviny. Ticho narušuje jen tiché cinkání nádobí a občasné šustění karet, které jeden ze zákazníků rozložil před sebou. Atmosféra je uvolněná, jako by celý hostinec čekal na to, až se místnost opět zaplní lidmi.

U jednoho stolu si dva obchodníci šeptem povídají o masakru, který se stal v noci, zatímco starý žoldák, se záplatovaným kloboukem na hlavě, usrkává horké kafe a upřeně sleduje ostatní lidi v hostinci.

V kuchyni je slyšet tlumené klapání nožů a vrčení ohně, kde kuchařka připravuje první porce oběda. Vůně čerstvého chleba a pečeného masa se pomalu šíří hostincem, k radosti Diega, který se už těší, až se pořádně nají.

*Hlavně se neposlintej,* kazí mu radost z čekání Pepe.
*Tobě se to říká, ty jsi nemusel ráno místo snídaně běhat po městě a hledat opilce... Pfff. Dělají to často?*
*No, neřekl bych často. Ale nejspíše ani nečasto. Prostě... se to děje. Zvykneš si. Když už jsi s nima tak dlouho jako já, tak tě to nepřekvapí. Teda. Když už se tu touláš tak dlouho jako já, tak už tě nepřekvapí asi nic...*

Poklidnou dopolední idylku v hostinci přeruší fakt, že do něj vtrhne voják v plné polní. Naštěstí to je Alessio, který po krátkém přejetí hostince očima zamíří ke stolu, kde sedí Pepe a Diego.

"Neříkejte mi, že jste tady jenom vy dva."
"Jsme a nejsme. Jak se to vezme," odpoví mu Pepe a pokrčí rameny.
"Ježíši Pepe, co tím chcete říct?"
"No, maestrové jsou poblití v posteli a vyspávají kocovinu. Takže v teorii tu jsou taky, jakože v domě, ale nejsou úplně použitelní a jakožto lékař je doporučuji nebudit."
"A zbytek?"
"Ten je teď v bordelu."
"Co, proč? No, je asi jedno..."
Alessio si sundá helmu na stůl a opře si o něj i strážnou halapartnu. Pak mávne na hostinského a ukáže mu na prstech jedničku.
"No, už to vypadá, že se nedá nic dělat a budu tu muset s váma počkat, než se nám probudí. Tak, jsou i horší věci. Slyšeli jste už o tom, že v noci v paláci někdo..."

Pff

"Žena není nikdy stará, pokud se cítí mladá. Věk, je jenom číslo," řeknu rozhodným hlasem Alessandře.

Pfff, co tím chci vlastně říct? Sám nevím.

Jsem prostě unavený.