Andor.cz - Dračí doupě online

Tak jo, zjevně tady můžu jet s Alessiem druhý kolo!!!

Učešu si vlasy, zatímco v duchu nadavám na to, co mi s nimi Pepe provedl a doufám, že to prostě zaschlo a zmizí a nebudu to muset do další koupele řešit. Jakože bůh ví, kdy se budeme znovu koupat, mi přijde že tu nikdo na hygienu moc nedá. Lidi smrděj, město smrdí, ta řeka tady je spíš močůvka a zase mi začíná chybět pohodlné čisto kanálů v NAŠÍ CIVILIZOVANÉ BAŽINĚ! Dávám prostě obecně tak nějak přednost vůni moře před odérem hoven. Vím, že to pro někoho z Gubbia může bejt divný no. A samozřejmě, že se moc nemejou, protože maj pocit, že jakýkoliv jejich smrad přebijec mrad města. Což je na jednu stranu zajímavá myšlenka, akorát že v praxi vůbec nefunguje.

Zatímco jdu po schodech dolů, ještě si doplítám cop. Po šlofíku je mi mnohem líp, i když mám pořád žaludek tak nějak na vodě.

"Alessio!" zavolám vesele a zamávám, zatímco mířím ke stolu, kde žoldák sedí společně s Pepem a Diegem a všichni již konzumují. Ať už jídlo, nebo alkohol.
"Prej tě přinutili hlídkovat, platěj aspoň dobře?"
Začnu neurčitý smalltalk, zatímco si sedám a upravuji košili.

Rozhlížím se po očku, co je na stole a co bych mohla sníst.

Hm, víno. Sprav se čím ses pokazil?

V hospodě, hospoděě, dobře se nám pije!

"No, možná je půjdu tedy zkontrolovat," řekne Pepe a začne se zvedat od stolu.

"Ježíš Pepe, tak klídek. Až přijdu, tak přijdou, neee?" Dodal Alessio, který mával na hostinského, že chce další džbánek.

"Tak si ležkaj, ne? O nic nejde," pokračoval mírně podnapilým hlasem, "Což není kam spěchat. Já minimálně rozhodně nikam nespěchám. To ráno, byla dneska otrava. Už mě bolí nožičky, víš Pepíčku, já nejsem dělanej na pochodování. Kdybych chtěl někde pochodovat, tak se přihlásím k republikové pěchotě... Teda, ty vole, máme republikovou pěchotu? Nemáme jen námořní pěchotu, když máme ty lodě? Je námořní pěchota vlastně furt pěchota? Vždyť jen námořní na moři, že jo," dodá zmateným hlasem a podívá se na Diega.

"Que?" zeptal se nazpět zmatený Španěl.

Snídaňové patálie
~ Pátek, 26. Dubna 1512 ~

Ranní jídelnu zalévá slunce, odrážející se od kanálu. Casa Rosa vstává poměrně pozdě. Když začíná snídaně, respektive hlavní vlna snídaní, většina lidí, kteří se živí něčím jiným, než úkladnými vraždami a kurvením kteří mají běžná denní povolání jsou již najezení a jdou si po své práci.

Velká okna, zdobená krásnými vitrážemi s květinovými vzory, jsou otevřená nad kanál a dovnitř do jídelny, které vévodí velký masivní stůl s opulentními intarziemi, proudí čerstvý vzduch.

Na jedné straně stolu sedí tři lehké dívky z Casa Rosa, vedou spolu tichý rozhovor. Jednou z nich je Ela, budoucí nástupnice Maddame Vittorie. Navzdory tomu, že večerní práce je ještě daleko, nevyjde ze svého pokoje nikdy neupravená. I dnes její tvář pokrývá pudr a vysoce vyčesané vlasy voní těžkým parfémem.

Daria sedí o kus dál a čte si knihu, zatímco ukusuje kus pečiva.
"Vždycky se bojím, že knížku zamažu,..." prohlásí její učeň, Raffaello Gotto když si přisedne se svou snídaní.
"Tak proto mám to pečivo jenom suché," konstatuje Daria stejně suše, aniž by vzhlédla. Je ještě evidentně dost věcí, které se od ní lze naučit.

"Rocco, jedl jsi něco včera?" Rodrigo se tváří trochu soucitně, když se na Bastianova podržtašku takhle po ránu dívá. Odpovědí mu je ztrápený pohled, který je zakončen Roccovou hlavou v jeho dlaních.
"Rocco, měl bys něco jíst, posledních pár dní jsi úplně přešlý. Proč nechceš jíst?"
"Pán je pryč," odpoví prostě Rocco a zní to dost nešťastně.
"No, však se vrátí, nasnídej se."
"Ale on mě tu nechal! Proč mě tu nechal?"
"Jel s paní, protože je to důležité."
"Paní mi taky chybí!"
"Vždyť tě nemá ani ráda-"
"To nevadí."
"Ah... No..." Rodrigo marně hledá nějaká slova, kterými by muže povzbudil na duchu.
"Tak co kdyby ses najedl a pak šel třeba do stájí, no a... A tam si našel nějakou zábavu, třeba ky-"
"Sicario je taky pryč!"
"Jo, no. To je hrozně mrzuté. Tak já nevím, hele! Maestro Bastiano má moc rád klobásy, tak co kdyby sis taky trošku klobásy dal?"
"No... Asi bych mohl, když je to dobré pro Pána, tak bych mohl, no, trošku."
"No a pak se půjdeme kousek projít, co říkáš?"
"Já nevím,"
"Bude to zábava!"
"Tak jo."

Tvoěmama je fuj!!!

"Ne, nikdy se mi to nestalo,"
"Divný..." protáhnu zamýšleně a je mi jasný, že jak každý den mám nějakou životní záhadu, nad kterou přemýšlím, tak ta dnešní bude, jal vlastně Bastiano své dlouhé, krásné a lesklé vlasy udržuje tak krásné a JAK se mu daří je ubránit od všech těch vnějších vlivů, který je špiní. No dořiti, já si je umyla a dup - už v nich mám mlíko! O tom, jak často mají výživnou krvavou koupel, no o tom radši nechci ani mluvit. A on? Vždycky čisté, vždycky rozčesané, vždycky lesklé. A to hp člověk moc ani nevidí se s nima crcat. Vtírá si do nich někde tajně oleje? Je to možný, vždycky tak hezky voněj!!! No... Ale to neřeší, že je prostě nikdy nezamarasí! Sakra. Já měla ve vlasech nablito jako víckrát v životě. Z toho, jal se tváří, jsem asi divná a nechutná. Achjo. Proč si p mě myslí, že jsem divná a nechutná? To vlastně je dost nehezký, myslela jsem, že mě má rád. Asi i divnou a nechutnou. No.

"Potkáme se u jídla!"
"Hm mmm," odpovím zamyšleně.

No nic. Třeba se probrat a jít na to jídlo. Bych šla klidně s ním a pomohla mu se umýt. Možná si spláchla i to blbý mlíko z hlavy. Ale tak, když nechce... Já to přežiju, pač jsem trošku prase, no. Jiná už nebudu.

Fuj

"Ne, nikdy se mi to nestalo," řeknu s neskrývaným znechucením.

Bleju... Teda, radši už dneska ne. No nic. Musím prostě vstát. Když nenajdu v sobě tu sílu a vůli teď, tak tu budu ležet zbytek dne.

Vstanu a protáhnu. Pak si kolem sebe vezmu nějaký ručník a vydám se tedy koupat.

"Potkáme se u jídla!" zamávám ještě Alessandře na rozloučenou.

!!!

"Asi nikdy? Sakra neříkej mi, že ses nikdy nevyráchal těma dlouhýma vlasama v nějaký blitce, jakože nikdy, nikdy v životě?" podivení se je upřímné. Bohužel si nedokážu vybavit žádnou situaci, kdy by se to stalo nebo nestalo, i když jsme se ztřískali už v zásadě dostkrát. Ale prostě vzpomínky na to bud nejsou a nebo nejsou dost důležité na to, abych si je dlouhodobě do detailů pamatovala.

"Ty se nikdy po chlastu divně nepotíš a nepřijdeš si úplně nechutná?"
"No já jo, ale ty nechutnej samozřejmě nikdy nejseš," to je taky vlastně upřímný.

Prase bude!

"Zrovna se mi zdálo, že v klidečku ležím v posteli a nic nedělám. Víš, jak to bylo hezký?"
Tak nemáš bejt takovej vypitek, když ti pak nestačí se prostě normálně chvíli prospat a nemůžeš fungovat! Duh!
Trochu se zamračím a odtáhnu.
Žádný tulení nebude, stejně nechceš.

"Tak se obleč, a najez."
"Já ale oblečená jsem, ty jedinej jsi tu seděl prostě nahej..." zamumlám trucovitě.
"Navíc na tom nejsi asi tak hrozně, jak si myslíš. Nemáš to ani ve vlasech, sis prostě ugrcl na kyrys, vlastně když se učešeš, nikdo nic nepozná," pokrčím rameny pod dekou, zatímco pořád ležím.

Já spím mámo!

Proč mě někdo budí? Bleskne mi hlavou, zatímco otevírám oči.

"Zrovna se mi zdálo, že v klidečku ležím v posteli a nic nedělám. Víš, jak to bylo hezký?" řeknu Alessandře.

Nebyl jsem poblitej, smradlavej, a tak.

"No, hlavně, já se musím jít umýt. Je asi docela humus, jak vypadám. Ale předtím jsem se na to úplně necítil no... Tak se obleč, a najez. Já se půjdu ještě vykoupat a pak přijdu dolů, na to pečený prase či co nám to slibovali."

tak to poposunem na... Asi jsme si zdřímli?

Hm? Jak dlouho jsem si zdřímla?
Rozlepím líně jedno oko a zavrtám se hlavou pod Bastianův krk. Vždyť je to vlastně krásný, že se spolu pořád dovedeme bavit. Sice dost po svým - ale!

Poslední, co si pamatuju je něco o tom, že ženy jsou údajně tak staré, jak se cítí. No, to mi je dneska mentálně patnáct a ukradla jsem Eziovi víno a pak i koně a odjela ho s Bastianem vykalit na suburby Říma. Hehe. To byly doby, s Plavajzníkem. Jak jsme byli šikovní! Jak ten kůň byl šikovnej, že nás oba dodrncal pak živý domů!

Pak jsou tu horší věci.
Co si vlastně jako poslední pamatuju z noci? Toho chlápka, co mě pojmenoval Marco? No... Pak už jen takový útržky. Zajímalo by mě, jak daleko od místa, kde jsme byli ráno probuzení, byla reálně ta hospoda.

"Bastiano?" trošku do něj drbnu.
"Asi bychom se, no, měli jít najíst... A, a ty asi předtím i oblíct, když na to přijde."
Ne, že by mi to teda vadilo. Přitulím se.